Příručky nakladatelství Pinguin o sociolingvistice a o sociální komunikaci

Jiří Kraus

[Kronika]

(pdf)

Пособия издательства Пингвин о социолингвистике и о социальной коммуникации / Manuels de la maison d’édition Penguin consacrés à la sociolinguistique et à la communication sociale

S rostoucím zájmem lingvistů o sociolingvistiku jako o vědní disciplínu zabývající se úlohou a fungováním jazykového systému a jazykových projevů v rámci společenských útvarů vzrůstá nejen počet původních sociolingvistických studií, ale i jejich nejrůznějších výběrů a kompendií.[1] Koncepce sestavování těchto výborů výrazně ovlivňuje čtenářské povědomí o obsahu a hranicích sociolingvistiky a s větší nebo menší záměrností vytváří stupnici hodnot, podle níž se jistí autoři se svými problémovými okruhy zařazují k základním klasikům oboru, které žádný z dalších editorů nechce pominout. „Sociologickou“ analýzou souboru těchto čítanek můžeme dospět k řadě omezení, která se ve všech edicích dosti zřetelně projevují. Především je to jazykově geograficky omezený výběr autorů; to, že naprostá většina všech autorů pochází z angloamerických zemí, je bezesporu podmíněno skutečností, že čítanky jsou v těchto zemích vesměs vydávány. Týž důvod platí i pro jazykově geografická omezení tematická — vedle spisovných a nespisovných (sociálních a teritoriálních) variant angličtiny jsou předmětem sociolingvistického zájmu jazyky amerického kontinentu a jen občas, díky zájmu významných badatelů, jazyky jiné (Ferguson — arabština, Geertz a Uhlenbeck — javanština, Haugen — norština ap.). Opakuje se i okruh témat — bilingvismus, komunikace v malých sociálních skupinách, nestandardní jazykové varianty, jazyková politika, jazyková etiketa, učení mateřskému a cizímu jazyku. Stranou obvykle zůstává problematika spisovných jazyků v období, kdy tyto jazyky dovršily proces svého konstituování, dále otázky jazykové kultury, funkční stylistiky atd. Pozornosti většiny čítanek uniká oblast jazyků slovanských a spolu s tím teorie spisovných jazyků vypracovaná v rámci pražské školy, stejně jako úsilí o marxistické pojetí vztahu jazyka a společnosti vypracované současnou sociolingvistikou sovětskou,[2] málo místa se věnuje problematice orientálních jazyků s dlouhou tradicí spisovné funkce a lingvistickým školám v těchto zemích převládajícím (např. japonské škole gengo seikatsu, jejíž představitelé vydávají stejnojmenný časopis). Poměrně zřetelná jsou i omezení metodologická — sociolingvistika, alespoň tak, jak je zastoupena ve většině výborů, vystupuje jako disciplína převážně empirická, která rozpracovala, často s velkou jemností, pohled na některé vlastnosti jazykového systému a jevy společenské komunikace, [270]ale stále se jí nedostává obecně metodologických principů, vycházejících ze skloubené a filosoficky fundované koncepce jazyka a společnosti.

Tyto přednosti i nedostatky se odrážejí i v nejnovějších výborech z oblasti sociolingvistiky a teorie komunikace, které vydalo v r. 1972 nakladatelství Penguin v edici Language & Linguistics: Sociolinguistics (ed. J. B. Pride a Janet Holmes, 381 s.) a Communication in Face to Face Interaction (ed. J. Laver a S. Hutcheson, 418 s.), které uspořádáním i zastoupením autorů a tematických okruhů poněkud připomínají výbor Fishmanův a Hymesův.[3]

První z obou výborů, Sociolinguistics, obsahuje čtyři oddíly: (1) bilingvismus a multilingvismus, (2) spisovný jazyk a národní jazyk, (3) nářeční a stylistické variace, (4) osvojení a užívání jazyka. Z úvodního oddílu jsou teoreticky nejpodnětnější Fishmanova studie z r. 1971 o působení mimojazykových činitelů na volbu jazyka u bilingvních (multilingvních) mluvčích. Autorovy závěry se opírají o výsledky ankety zahrnující anglicky a španělsky mluvící Portoričany; zjišťovala se závislost zvoleného kódu na prostředí, osobě adresáta, místě sdělování, na tématu, na motivaci promluv, na prestiži, kterou mluvčí, resp. posluchač danému jazyku přisuzují, atd. Podobným přístupem se vyznačuje i následující práce G. Sankoffové o multilingvismu na Nové Guineji; vychází z funkce komunikačního aktu jako základního činitele ovlivňujícího podobu jazykového kódu. Autoři dalších studií, R. F. Salisbury, N. Denison a A. P. Sorensen Jr., přinášejí cenný empirický materiál k poznání sociálního a situačního působení multilingvismu z oblasti Nové Guineje, severní Itálie a z povodí Amazonky.

Ústřední postavení v druhém oddíle zaujímá Haugenův článek o pojmech jazyk a dialekt ze strukturního a funkčního hlediska ve spojitosti s pojmem národ. Oddíl dále obsahuje Fergusonovu studii o funkcích arabštiny v Etiopii, práci N. Tannera o jazykovém úzu indonézské elity a R. A. Halla Jr. o „pidžinech“ a kreolštině, které vystupují jako jazyky spisovné.

Články třetího oddílu se soustřeďují na problematiku sociálního kontextu (zvl. statutu a roli komunikantů v sociálních skupinách). Jazykovou situací v Indii se zabývají W. Bright a A. K. Ramanujan, jazykovou etiketou javanštiny C. Geertz, komunikací v malých skupinách J. J. Gumperz, formami oslovování v angličtině S. M. Ervin-Tripp, vztahem jazyka a stylu k individuálním a sociálním vlastnostem mluvčích A. McIntosh aj.

Teoreticky nejzávažnější je článek W. Labova o problematice sociálního kontextu, pracující s termínem sociolingvistická proměnná jako jazykovým jevem, který se mění v závislosti na společenském zařazení mluvčího a adresáta, na funkčním stylu a na situaci sdělování.

Čtvrtý oddíl se zaměřuje na otázky osvojování mateřského a dalšího jazyka. Hymesův úvodní článek razí pojem komunikativní kompetence, který označuje schopnost mluvčích vyjadřovat se přiměřeně k situaci a k statutu adresáta, resp. skupiny adresátů. Tato závislost ovlivňuje nejen styl jazykového projevu, ale může vyvolat i změnu kódu; např. některé jazyky zahrnují zvukově zcela odlišné lexikální i gramatické varianty užívané v uzavřených sociálních seskupeních, u mužů nebo naopak u žen a dětí atd. Ve vývoji dětského vyjadřování komunikační kompetence následuje kompetenci systémovou a zahrnuje i rozmanité prvky neverbální. — Různými aspekty situace se zabývají i další stati, jejichž autory jsou C. B. Cazdenová, D. Henderson, W. E. Lambert a J. Rubin.

Druhý výběr studií, Communication in Face to Face Interaction, se těsně dotýká sociolingvistického okruhu témat a je věnován problematice individuální komunikace a verbální interakce. Hledisko lingvistické se zde podřizuje sociologickému a sociálně psychologickému, pro lingvistiku je však většina statí cenná detailním rozborem nejazykových činitelů působících na utváření promluv. Sborník je utříděn do pěti tematických celků: (1) analýza konverzační interakce, (2) jazyk, status a solidarita, (3) řeč a osobnostní charakteristiky, (4) nevokální komunikace a (5) interakční strategie. Z klasických prací tohoto oboru jsou zde přetištěny tyto: D. Abercrombie, Paralanguage (pův. British Journal of Disorders of Communication, 1968, 55—59), E. Sapir, Speech as Personality Trait (American Journal of Sociology, 1927, 892—905) a B. Malinow[271]ski, Phatic Communion, představující pozoruhodný příspěvek antropologa ke studiu jazykových funkcí. Ostatní články se soustředují na nejrůznější aspekty komunikace v malých sociálních skupinách.

Oba výbory[4] — s výhradou nedostatků, o nichž jsme se zmínili v úvodu — považujeme za dobře uspořádané, především z hledisek pedagogických. Za většinou článků následuje bohatá bibliografie, která umožňuje hlouběji se seznámit s oborem. Bohužel, právě tato bibliografická část zřetelně obnažuje slabinu, kterou ovšem nelze přičítat editorům, ale spíše západnímu chápání sociolingvistiky vůbec, a to velmi omezený okruh citovaných autorů. Nápravou tohoto pojetí však může podle našeho názoru být především významná edice jiná, v níž zastoupení badatelů a škol bude spravedlivější a ukáže i na významný přínos autorů ze socialistických zemí do současné sociolingvistiky.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 3, s. 269-271

Předchozí Olga Uličná: B. Dohnal o Petru Křičkovi

Následující Jiřina Novotná-Hůrková: Symposium o dětské řeči v Bělehradě