Josef Jungmann 1773—1973

Václav Křístek

[Articles]

(pdf)

Иосиф Юнгманн (1773—1973)

Projev na slavnostním shromáždění Karlovy university, Československé akademie věd a MNV Hudlice k dvoustému výročí narození Josefa Jungmanna (poněkud upraveno).

Před dvěma sty lety, 16. července 1773, se v Hudlicích u Berouna narodil Josef Jungmann, šestý z desíti dětí Tomáše Jungmanna, venkovského ševce a kostelníka na hudlické farnosti. Josef Jungmann se později stal jednou z největších osobností naší kulturní historie vůbec, vůdčí postavou tzv. druhé generace obrozenské (první je generace Dobrovského), zakladatelem moderní české lexikografie, jazykovědcem, literárním teoretikem a historikem, organizátorem vědeckého života první poloviny 19. století.

Čestným úkolem současné jazykovědné, literárněvědné i historiografické bohemistiky je marxistické přehodnocení naší bohaté vědecké tradice těchto oborů. Tento obtížný úkol bude možno zvládat postupně, v práci týmové a interdisciplinární. Jako přípravné práce mohou pro pozdější syntézu posloužit nová hodnocení vynikajících představitelů této tradice u příležitosti význačných jubileí.

Dobrý počátek takového postupu byl učiněn při dvoustém výročí narození Josefa Dobrovského v r. 1953.[1] Jak ukazují zejména studie Zdeňka Nejedlého a Bohuslava Havránka,[2] je Josef Dobrovský skutečným zakladatelem vědeckého slavistického studia; dovedl překonat tradice tzv. barokního slavismu, který stál v službách protireformace a uniátství. Na základě hlubokého studia dostupného materiálu došel k přesvědčení o genetické příbuznosti slovanských jazyků, zabýval se i otázkou jejich vztahu k jiným jazykům indoevropským. Dobrovský jako první u nás viděl jazyk jako důmyslnou soustavu, v níž se uplatňují vnitřní zákonitosti, viděl souvislosti mezi vývojem jazyka a vývojem společnosti atd. Za zvlášť významný přínos tehdejších zamyšlení lze pokládat zhodnocení Dobrovského podílu na vytváření příznivých podmínek pro konstituování novodobého českého národa. Dobrovský svým zevrubným normativním popisem a výkladem mluvnické stavby českého jazyka (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, 1809, 2. vyd. 1819) položil základy pro stabilizaci novočeského národního jazyka spisovného — a společný jazyk je první z faktorů charakterizujících novodobý národ.

Ale ne všech jubileí, která se nabízela, bylo takto využito. Celkem bez větší pozornosti prošlo jubileum Gebauerovo (1838—1907) nebo Blahoslavovo (1523—1571). Tím spíše je třeba využít nynějšího dvoustého výročí narození Josefa Jungmanna.

K odkazu Josefa Jungmanna se hlásí naše jazykověda i věda literární, ale i jiné vědní disciplíny. Josef Jungmann se všeobecně považuje za obroditele i budovatele novodobé české řeči, literatury krásné i vědecké, za znaleckého tlumočníka nejvýznamnější soudobé literatury světové, jenž „nás naučil mysliti po staročesku a po novoevropsku zároveň“, jak to lapidárně formuloval r. 1873 v slavnostní řeči k stému výročí Jungmannova narození František Palacký. Postihl tím jeden význačný rys Jungmannovy tvorby: hlubokou úctu k tradici, ke všemu, co vytvořily všechny generace předcházející, a úsilí o to, aby se česká věda, česká literatura a kultura vůbec ve své úrovni vyrovnala vědecké a umělecké tvorbě předních současných národů evropských.

[274]Josef Jungmann je dále prvním organizátorem kolektivního způsobu vědecké práce, pěstované důsledně českým jazykem, v neposlední řadě pak nepřímým iniciátorem politické taktiky českého národa v mnohonárodním rakouském mocnářství (taktiky, kterou později propracovali zejména Fr. Palacký a Karel Havlíček). Badatelé v dějinách pedagogiky a školství hodnotí vysoce Jungmannovy zásluhy o utváření profilu školství, zvláště gymnasiálního, v době předbřeznové. Jungmannova průkopnická činnost v metodice výuky zejména mateřskému jazyku, jeho práce organizátorská na gymnasiu v Litoměřicích (1799—1814) a především na pražském akademickém gymnasiu, jež mělo v tehdejším školství postavení výjimečné a do značné míry udávalo tón gymnasiálnímu školství v Čechách vůbec, měla též oddané obdivovatele mezi učitelstvem školství nižšího. Venkovští učitelé pokládali Jungmanna za „velikána národně obrozenské tradice“, jak o tom píše Posel z Budče v revolučním roce 1848.

Rozhodně zanedbatelná není ani Jungmannova tvorba básnická. K Jungmannovu odkazu se právem také hlásí dějepisci českého filosofického myšlení, kteří hodnotí jeho schopnost vyrovnat se s myšlenkovými proudy evropského západu, přetvořit je v souladu se situací specificky naší, čehož výsledkem byla Jungmannova idea „národního rozumu“ a koncepce národní obrody na jazykovém základě.

Úctyhodná šíře zájmů i faktické činnosti! Znamená to nežádoucí roztříštěnost nebo povrchnost? Dílo samo i ostatní fakta ukazují, že nikoli. Tato šíře zájmů a práce není náhodná, plyne ze skutečnosti, že Jungmann měl obdivuhodný talent v pravý čas, v příhodné době objevit to, co je třeba v dané situaci a v daných souvislostech udělat ve prospěch národa, jehož hlavním představitelem je v Jungmannově pojetí lid, ve prospěch jeho obrození.

V minulosti se Jungmannovi dostalo různého hodnocení, často protichůdného, příznivého i méně příznivého, až nactiutrhačného. Byl nazýván tichým géniem, velikánem obrozenské tradice, vynikajícím polemikem, ale též vlastencem bez národa nebo člověkem s opatrnickým postojem k mocným tehdejšího světa. Jungmann sám se hodnotí velmi skromně. Ve svých Zápiscích, napsaných na sklonku života, vzpomíná, jak „zahořel ke vznikající tehdáž literatuře české a všeliké pěkné plány budoucích prací sobě dělal, z nichž opět žádného z nich nevyvedl, než něco docela jiného rozdělal, co jen pomůckou k tomu mělo býti — t. slovníku“. „Překlady moje“ — píše dále — „a maličkosti sem tam tištěné měly býti cvičením slohu, k většímu původnímu dílu připravujícím … ale … okolnosti způsobily, že jsem vyjma Historii literatury a Slovesnosti na jednom díle, t. Slovníku přestati musel.“

Kde je tedy pravda? Uveďme jen několik faktů. V jednom ze svých dnes již pověstných Rozmlouvání o jazyku českém z r. 1806 (tj. v jednom z významných článků, jimiž formoval program jazykového obrození) říká Jungmann doslova:

„Lid český jest; panstvo nechť sobě hovoří fransky neb chaldejsky (rozumnější jazyk lidu svého milují), což na tom? že lid za to je má, zač sebe vydávají, — za cizozemce, a tím méně je miluje, čím méně od nich milován jest … což říci mám o těch trefných opičkách mezi nižšími (tu má Jungmann na mysli po šlechtě se opičící a němčící měšťanstvo), jenž myslíce, že když neumějí česky, hned jemnostpáni jsou a českou řeč za sedlskou mají? … Ubožátka! nevědí, že každý jazyk tu, kdež doma, sedlský jest, a že sedlák jest obyvatel země nejpřednější, an by jim právě (tj. právem, po právu) říci mohl: Což mi to ječí okolo hlavy? Já vám dávám jísti: jste-li vy lidé jako já, mluvte, ať vám rozumím!“[3]

[275]Je až obdivuhodné, jak mladý Jungmann v těchto několika větách postihl společenskou strukturu své doby a dominující orientaci jednotlivých tříd, především však místo, které v době formování novodobého českého národa příslušelo pracujícímu lidu, reprezentovanému zde selským obyvatelstvem. Jestliže si k tomu připomeneme, že tento výrok je z doby, kdy ještě nebylo zrušeno poddanství (josefínský patent z r. 1781 zrušil jen nevolnictví), že autorem tohoto výroku je člověk, který sám byl teprve nedávno (v r. 1799) propuštěn z poddanství fürstenberskému křivoklátskému panství, „aby si jinde mohl hledat výživu“, jak se říká v německy psaném propouštěcím dekretu, tu se nám bortí koncepce tichého génia nebo opatrníka. Takových výroků, namířených proti podstatě feudálního zřízení, nenajdeme v této době mnoho.

Zmínil jsem se již o autoritě Josefa Jungmanna u příslušníků nejlidovější inteligence, u učitelů nižších typů škol, zejména venkovských. Stejně oblíben byl Josef Jungmann u studentů a měl svým dílem velký vliv na formování jejich názorů. Zvlášť důležitou roli tu sehrála Jungmannova Slovesnost, zejména v druhém vydání z r. 1845, do níž se Jungmannovi přes tuhou cenzuru podařilo zařadit poměrně mnoho ukázek progresívní tvorby literatur slovanských (zejména literatury ruské a polské) i světových. Vojta Náprstek podává ve svém deníku svědectví o tom, co Jungmann znamenal pro českou studentskou mládež v předrevoluční Vídni. Ale Josef Jungmann požíval také velké autority u učňovské a vůbec dělnické mládeže a dělníků ve městech. Plyne z toho, že nejen Jungmann ocenil správně funkci a poslání pracujícího lidu při národním uvědomování a formování národa, nýbrž že i pracující lid Jungmannovi plně důvěřoval, s jeho programem národní obrody souhlasil a podporoval jej. A není také náhodou, že mnozí z těchto upřímných Jungmannových ctitelů se hlásili k revolučním ideám, jak je přinášel revoluční rok 1848, a stanuli na barikádách proti Windischgrätzovi.

Kdybychom přece jen chtěli spravedlivě postihnout velikost Jungmannovy osobnosti, pak by snad bylo nejlépe přisoudit mu vlastnosti, které Julius Fučík ve známém článku O hrdinech a hrdinství vyzvedá u opravdových hrdinů: jsou to lidé, kteří v rozhodných okamžicích a bez velkého halasu udělají vše, co se udělat má, a to v zájmu společnosti a pokroku. Josef Jungmann dovedl nejen vytyčit národní program obrození, ale i sám tento program velmi účinně naplňoval, dovedl pro něj nadchnout nejen celou řadu svých oddaných žáků a pozdějších spolubojovníků, ale i poměrně široké vrstvy lidové a dokonce i osobnosti takového formátu, jako byl Pavel Josef Šafařík, František Palacký nebo František Ladislav Čelakovský. Nemůžeme tvrdit, že národní obrození — je Josef Jungmann; všechny z velkých postav té doby mají na národním obrození svůj podíl. Ale zdá se, jak již bylo dříve ukázáno, že jen o Jungmannovi platí, že jeho život, smysl a poslání jeho díla se cele kryje s programem národního obrození. Právem můžeme mluvit o bojovém charakteru Jungmannových činů „bez velkého halasu”.

Byla už řeč o Dobrovského podílu na vytváření příznivých podmínek pro postupné konstituování novodobého českého národa. Třeba nyní doplnit, že u Dobrovského nešlo o uvědomělý počin v tomto směru, jeho zájem byl v podstatě čistě vědecký; Dobrovský pokládal za užitečné zevrubně popsat a vyložit současný spisovný jazyk (na bázi češtiny veleslavínské) a umožnit mj. vědecké srovnávání českého jazyka s jinými jazyky slovanskými. U Jungmanna jde však o počin zcela uvědomělý, programově založený a cílevědomě dovršovaný s výhledem do budoucna.

Jungmann plně respektoval Dobrovského mluvnickou kodifikaci, na ni navázal, ale nezůstal jen u ní. V pevné víře, že „národ dvě stě nebo tři sta let sklíčený za dvacet nebo padesát let zotaviti se může“, jak napsal Ant. Markovi v dopise z 9. 2. 1810, cílevědomě stavěl jak jazykové, tak také literární základy české kultury a vědy, přispěl podstatným dílem k tomu, že se český jazyk i česká kultura vůbec mohly dostat na úroveň kultur těch šťastnějších národů, které ji mohly rozvíjet bez takového násilného přerušení.

[276]Velikost Jungmannova díla vynikne ještě zřetelněji, když si uvědomíme podmínky, za nichž žil a pracoval. Narodil se v těžké, ale i nadějné době a zdaleka ne na výsluní tehdejšího světa. Nebyla to lehká cesta, kterou musel projít syn bývalého nevolníka na fürstenberském panství. Charakter doby a postavení českého lidu a jeho mateřského jazyka může dokreslit třeba jen tento fakt: roku 1774, tedy rok po Jungmannově narození, byl vydán Obecný řád školní pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c. k. dědičných zemích, který jiných škol než německých už vůbec neuznával, takže tímto Řádem byla prakticky čeština vytlačena ze své poslední veřejné pozice, z nejnižšího venkovského školství. Urychleně byly budovány opěrné body násilné germanizace, německé hlavní školy. Do jedné z nich v nedalekém Berouně jedenáctiletý Josef Jungmann vstoupil a tím dnem skončila jeho školská příprava v mateřském jazyce. Vzpomíná na to ve svých Zápiscích. „Učitel byl mladý piarista, vysokého vzrostu, červeného líce, veselé tváři, nesedal na katedře, nébrž že málo žákův bylo, vždy po škole se procházel drže v pravici rákosku loketní, jakou vyklepávají se šaty, které velmi rád užíval co prostředku nejen k mravnímu chování, ale i co pobudky k pilnosti a napomáhání paměti, přičemž se vždy samolibě ulizoval. Neboť který z nás odříkával lekcí, šťastný byl, jestli bez klofce nebo švihu nějakého vyvázl. Což trudno bylo, an my na větším díle pouzí Čechové, a katechismus (jiného jsme nepoznali) pouze německý a učitel pouhý Němec. Já ještě dobře prošel, maje paměť čerstvou a pilnost neobyčejnou. Uměl jsem celé listy zpaměti, ač jsem z nich sotva dvě, tři slova rozuměl.“

Za takových okolností skládali zbraně i přátelé českého národa. František Martin Pelcl napsal ve své německé studii Dějiny Němců a jejich jazyka v Čechách (stať byla otištěna v Rozpravách české společnosti věd na rok 1788 — cituji v překladu) „A tak již druhá generace bude německá a za padesát let bude se v Chrudimi, v Klatovech, v Kouřimi i v ostatních městech v Čechách mluvit více německy než česky, ano, bude nutné vynaložit námahu, aby se vůbec našel nějaký Čech.“ Pelclův výrok je ovšem třeba chápat v souvislosti s dobou, kdy byl vysloven. Tehdy už sice platil josefínský patent o zrušení nevolnictví z r. 1781 i další patenty, ale situace se zatím změnila jen málo, staré pořádky doznívaly, města byla německá nebo v lepším případě dvojjazyčná, při čemž český živel tvořila většinou jen městská chudina. Teprve pomalu se obraz mění. Opouštějí se tradiční, zaostalé feudální výrobní způsoby, vázané na dřívější privilegia šlechty, pomalu se odstraňuje feudální rozdrobenost, padají hranice feudálních panství, do měst přicházejí noví lidé z českého venkova, hledají tam obživu v nově vznikajících průmyslových závodech. Rakousko dohání evropský západ. A tak i u nás se vytvářejí lepší podmínky pro vznik národních společenství na nových základech. A tu se pociťují velmi tíživě důsledky dlouhodobého zatlačování českého jazyka, české kultury v minulosti. Lidé jako Pelcl, kteří vyrůstali v městech a nepoznali sílu češství na českém venkově, nedůvěřovali tomu, že by tak velké přerušení bylo vůbec možno překonat. Někteří to dokonce nepokládali za žádoucí.

Josef Jungmann však defetistický názor některých příslušníků starší generace nesdílel a celou vahou se postavil proti němu nejen slovy, ale i faktickými činy.

Jungmannův program národní obrody na jazykovém základě je ve zkratce vyložen v teoretické části Slovesnosti. Tam je sice řeč o literatuře, ale stejným dílem to platí též pro celou oblast vědy a kultury. „Tři stupně projíti povinna literatura naše: poznání jazyka, známost věcí a cvičenost ducha, původnost prací.“ Jinými slovy — ze všech dostupných a přirozených zdrojů a při citlivém respektování jazykové tradice třeba obohatit současný jazyk, především jeho slovní zásobu, aby jím mohly být tlumočeny a tak i českými lidmi zvládány výsledky současné evropské literatury, vědy a kultury; na základě tohoto zvládnutí postupně získávat schopnosti pro pěstování literatury, kultury a vědy vlastní.

[277]Nejdůležitějším zdrojem pro obohacování slovní zásoby současného jazyka je český jazyk sám, jeho starší vývojové etapy. Jungmann pokládá „starou literaturu naši za hlavní školu jazyka písemního“, vyzvedá zejména jazyk Bible kralické, označuje ji za „poklad neoceněný národu našeho“, dále jazyk spisů Veleslavínových („já formy jazyka od nich vzdělaného svatě jsem šetřil“), ale uvědomuje si zároveň, že „jazyk Veleslavínův nestačí nám ke dnešní potřebě“, a proto že on „materiálně jej rozmnožiti usiloval“.

Jiný, rovněž domácí zdroj pro obohacování slovní zásoby jazyka jsou současná nářečí a slovenština, v nichž znalec může objevit mnoho slov a slovních spojení a povýšit je na jednotky jazyka spisovného. Dalším vydatným zdrojem obohacování slovníka českého jazyka jsou příbuzné jazyky slovanské, jejichž výrazivo je svou vnitřní strukturou výrazivu našemu blízké, a proto s výrazivem domácím lehce splývá. „Přehlédněte, přeberte, převažte svou řeči veškeru zásobu, co jí v knihách, co mezi národem v libém čistém květu zachováno; toho všeho co zlata šetřte, v jeden sklad národní uveďte, a čeho by se dostati nemělo, od bratří svých Slovanů bez rozpaku vezměte,“ říká Jungmann ve svém Slovu k statečnému a blahovzdělanému Bohemariusovi, zejména pak doporučuje ruštinu, „jazyk největšího v známějším nám světě národu, jazyk půli Europě a veliké části Asie srozumitelný. Tam, tam oči obraťte Slované milí, odtamtud, čeho nám nepřízeň času odňala a získati bránila, berte hojně a bez nedostatku.“

Jungmann se domnívá, že by bylo užitečné, aby docházelo k vzájemnému obohacování slovní zásoby slovanských jazyků mezi sebou, neboť by to přispívalo k jejich sbližování a tím i k snazšímu zvládání, popř. možná i k budoucímu vytvoření jednoho společného jazyka pro všechny Slovany.

Myšlenku slovanské vzájemnosti a event. možnost vytvoření jednoho společného jazyka Jungmann sledoval prakticky po celou dobu svého působení, jak o tom svědčí i poznámky v Zápiscích, tj. na sklonku jeho života. Znalost některého slovanského jazyka Jungmann doporučoval všem, kdož budou s českým jazykem pracovat, ať již jako učitelé nebo jiní kulturní činitelé. Ve svém projevu při zahájení kursu českého jazyka v litoměřickém semináři (r. 1810) o tom říká: „Hleďte pomaličku i jiným jazykům slovanským se přiučiti, zvláště ruskému a polskému, bez jejich známosti dokonalými Čechy se vám státi nelze. Jejich ale známost světlo v českém jazyku vám jasné otevře a v nový svět vás uvede,“ a jakoby prorocky ještě dodává — „Však přijde čas, že když ne slovanskému vůbec, aspoň ruskému jazyku zvl. Evropané dychtivě se učiti budou jako nyní se francouzskému učí.“

Až na posledním místě uplatňuje Jungmann (i jeho spolupracovníci) nové tvoření slov, a to až tehdy, kdy z uvedených zdrojů vhodný výraz využít nelze. To se týká hlavně terminologie různých vědních oborů.

Všemi těmito cestami byla česká slovní zásoba obohacena o tisíce nových slov zejména v oblasti jazyka básnického a odborného. Mnohá z nich žijí a často jen odborník ví o tom, že byla vlastně prací jednotlivců do jazyka uvedena, a může ukázat na jejich původ. Mnohá navrhovaná slova se ovšem také neujala, jazykový úzus je nepřijal. Největší skupinu takových slov tvoří české náhrady za internacionální termíny různých vědních oborů, zanikla také některá nová slova básnického jazyka, zvlášť taková, která byla až příliš svázána s dobou (např. složená adjektiva typu kalotmavý aj.).

Aby obraz o Josefu Jungmannovi byl alespoň relativně úplný, je se třeba zmínit i o jeho práci organizátorské. Sem patří hlavně jeho úsilí o vytvoření předpokladů pro pěstování vědy českým jazykem, Jungmannovy úvahy o zpracování první encyklopedie (byla realizována až později, jejím redaktorem byl F. L. Rieger), hlavně pak vznik prvního novočeského vědeckého časopisu Krok (1821), což byla myšlenka sice Preslova, ale bez Jungmanna stěží realizovatelná. Jungmann a Presl zde vy[278]tvořili vzájemně se doplňující dvojici vědců, Presl jako znalec přírodních věd, Jungmann hlavně jako jazykovědec.

V této souvislosti je se třeba také zmínit o myšlence na zřízení Národního muzea. Její realizace prodělala několik peripetií, ale je skutečnost, že velké zásluhy nejen o realizaci, ale i o charakter a poslání tohoto prvního národního stánku vědy a kultury má Josef Jungmann jako neúnavný organizátor a František Palacký jako diplomatický vyjednávač. To se týká jak muzea samého, tak také jeho orgánu — Časopisu českého museum, Musejního sboru pro vzdělávání jazyka českého a jeho „pokladnice“ na podporu vydávání českých knih — Matice české.

Jungmannův program obrody národní kultury byl vskutku náročný a může vzniknout otázka, zda takový program není v rozporu s jeho orientací na lidové vrstvy. Výsledky ukazují, že šlo o rozpor jen zdánlivý. Jungmann od počátku nesouhlasil s názory, že je třeba pěstovat dvojí kulturu, jednu vyšší, jazykem německým, který všichni vzdělanci znají (tj. neztrácet čas překládáním a nestavět hráz jejímu šíření i mimo české prostředí), druhou nižší, jakou měly představovat jakési popularizující výtahy vyšší kultury, pro lid. Jungmann znal důsledky takové popularizace z období tzv. barokního slavismu nivelizovaným jazykem jako nástrojem protireformační ideologie. Jungmann byl přesvědčen, že na úrovni literatury, vědy a kultury nelze slevovat, nýbrž naopak je třeba pracovat k tomu, aby se postupně všechen lid dostával na stále vyšší úroveň, aby byla stále širší základna pro formování nové české inteligence, nezávislé již na němčící šlechtě, popř. na bohatých měšťanech, spjaté s lidem a jeho zájmy. A to je možné jen tehdy, bude-li literatura, věda i kultura vzdělávána jazykem českým, protože „každý národ jen ve svém jazyku nejjistěji a nejrychleji vzdělán býti může“ (z polemiky s Bohemariem). Myslím, že právem bychom mohli nazvat tento Jungmannův postup vědomým úsilím o demokratizaci české inteligence.

V Jungmannově díle není nic náhodného. Žádná z jeho prací, ani těch největších, nevybočuje z programu předem a cílevědomě stanoveného, ať již jde o překlady reprezentativních ukázek literatury světové, nebo o Slovesnost, která se stala vynikajícím nástrojem formování české mládeže, nebo o Dějiny české literatury, první česky psaný a relativně úplný přehled našeho písemnictví, dodnes odborníky ceněný, či o vrcholné a vpravdě epochální celoživotní dílo Slovník česko-německý, výsledek třicetileté práce a odříkání, dílo, které více než sto let sloužilo všem, kdož usilovali o kultivovaný projev v českém jazyce, a svým způsobem slouží dodnes.

Kritikové Josefa Jungmanna ukazují na některé negativní rysy jeho povahy, popř. jeho díla.[4] Jistě, taková slabá místa lze najít. Např. je známo, že Jungmann své pojetí slovanství, slovanské vzájemnosti, všeslovanského jazyka měnil a přizpůsoboval vývojové situaci, vždy však je spojoval s obrannými zájmy svého národa; neviděl souvislosti, které už tehdy jiní viděli nebo alespoň tušili. Uvádí se dále, že Jungmann nedocenil význam husitského hnutí[5] pro celý náš další vývoj, nerozpoznal nepravost Rukopisů, důvěřoval jim, a tak idealizoval pravěk českého národa. Tyto omyly [279]není třeba zastírat; lze je vysvětlit přílišným zaujetím prací ve prospěch lidu a jeho budoucnosti. Jsou to omyly, které jsou mnohonásobně překonány jeho velikým a záslužným dílem, dodnes živým, plynoucím z jeho upřímného češství a slovanství. Karel Havlíček napsal nedlouho po Jungmannově smrti v Pražských novinách z 30. 1. 1848: „Čechové v Jungmannovi ctí zároveň vlastní národnost, totiž muže, který o zachování její mezi nyní žijícími první a největší zásluhu měl.“ A podobně se vyjádřil i Palacký, který ve zmíněné již řeči k stému výročí Jungmannova narození v r. 1873 praví: „Jungmann první mezi buditeli proklestil dráhu, která vedla národ k spasení … jest a zůstane národu vzorem obětavosti národní, vzorem vlastence.“

I my v duchu Nejedlého pojetí dědictví nejlepších tradic našich národů hlásíme se k Jungmannovi jako jednomu z nejpokrokovějších dělníků na poli vědy a kultury v minulosti, obdivujeme jeho velké, životodárné dílo, jež se stalo oporou a východiskem dalších generací, obdivujeme jeho víru v pracující lid, z něhož vzešel a jemuž zůstal po celý život věrný. Jistě nechybíme ani my, budeme-li následovat Jungmannův příklad pracovní obětavosti ve prospěch našeho současného lidu usilujícího o dovršení socialistické výstavby v naší vlasti, budeme-li se řídit Jungmannovými památnými slovy : „Na nás jest pořad, kdo z nás může, ten pracuj, abychom (možné-li) lepší vlasti dochovali potomkům, než nám od předků zůstavena.“ (Z dopisu A. Markovi 30. 12. 1809.)

 

R É S U M É

Josef Jungmann (1773—1973)

Das zweihundertjährige Jubileum[*] Josef Jungmanns (16. 7. 1773 — 14. 11. 1847) ist eine gute Gelegenheit sein Lebenswerk und seine Verdienste um die sogenannte tschechische nationale Wiedergeburt aufs neue und vom heutigen Standpunkt zu würdigen. Josef Jungmann gehört ohne Zweifel zu den größten Persönlichkeiten der tschechischen Kulturgeschichte. Jedes von seinen Hauptwerken ist imstande, dem Autor einen dauerhaften Ehrenplatz in der tschechischen Kulturgeschichte zu sichern.

Die Breite der Interessen und der Tätigkeit von Josef Jungmann ist bewunderungswürdig. Er hatte eine außerordentliche Gabe, mit Sicherheit zu erkennen, was in seiner Zeit unter den gegebenen Verhältnissen zum Wohl der Gesellschaft dringend nötig war und deshalb auch realisiert werden sollte und wen er dabei von den damaligen Kulturschaffenden zur Mitarbeit heranzuziehen hätte.

Das größte Verdienst von Josef Jungmann liegt jedoch darin, daß er als erster unter seinen Zeitgenossen die Aufgabe der Volksschichten in der historischen Entwicklung erkannt hat. Jungmanns Auffassung der tschechischen nationalen Wiedergeburt ist von Anfag an mit dieser Würdigung der Volksschichten verknüpft.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 4, pp. 273-279

Previous Jiřina Novotná-Hůrková: Symposium o dětské řeči v Bělehradě

Next Vladimír Macura: Hierarchie hodnocení jazyků u Jungmanna a jeho doby