Účtování výsledků v současné sovětské a západní stylistice

Kolektiv oddělení jazykové kultury a stylistiky ÚJČ ČSAV

[Rozhledy]

(pdf)

Итоги сопоставления результатов современной советской и западной стилистики / Compte rendu des résultats atteints dans la stylistique soviétique et la stylistique occidentale

Jazykovědná stylistika se v letech po druhé světové válce rozrostla v silný a vyhraněný vědecký obor. Mnoho práce v něm bylo vykonáno v několika střediscích; zvláště impozantní je rozsah výzkumů a zčásti i jejich výsledky především v Sovětském svazu a v Spojených státech amerických; výrazné teoretické koncepce přinesla i stylistika francouzská a anglická a některé další národní vědy, mezi nimi lingvistika česká a slovenská. Přes všechno toto soustředěné badatelské úsilí i přes velký počet materiálových prací, v nichž se shromáždilo rozsáhlé množství poznatků, objevuje se dnes někdy v lingvostylistice přece jen i pocit neuspokojení z jisté pojmové a terminologické vágnosti, z disparátnosti a obtížné slučitelnosti některých nových stylistických koncepcí a z nejasností, s kterými je stále spojeno vymezení předmětu jazykovědné stylistiky a jejích metodologických principů i stanovení hranic vůči příbuzným vědeckým oborům. Všechen lesk a bída současné lingvostylistiky se velice jasně projevily ve dvou sbornících, sovětském a západním, v nichž lze právem vidět pokusy o reprezentativní shrnutí dosavadních výsledků i vytvoření východisek k dalšímu vývoji, v němž by mohly být současné příznaky krize oboru překonány. Z našeho hlediska je především užitečné srovnat základní teze obou těchto kolektivních děl s výsledky stylistiky naší a využít jejich pozitivní stránky pro další lingvostylistickou práci u nás.

Mnohem sevřenější po stránce koncepční i bližší nám pojmově a terminologicky je sovětský sborník Stilističeskije issledovanija.[1] Sovětská lingvostylistika vychází především ze starší ruské a sovětské tradice (A. V. Ščerba, G. O. Vinokur, práce o poetice z 20. let a především V. V. Vinogradov); kromě toho se důkladně vyrovnává — na rozdíl od nás — se starší i současnou tradicí stylistiky francouzské (zvl. Ch. Bally, dále A. Sechehaye a A. Martinet; ze současných badatelů věnuje pozornost především M. Rifatterovi, dále i P. Guiraudovi, S. Ullmannovi). Podnětně na ni působí i práce finského stylistika N. Enkvista; o stylistice americké je důkladně informována, ale nachází s ní styčných bodů zřejmě méně. Pozorně jsou však sledovány a v rozsáhlé míře zpracovány v SSSR výsledky lingvostylistiky naší; je to o to potěšitelnější, že uvážíme-li silné podněty, které naše stylistika přijala od lingvostylistiky sovětské v 30. letech a pak od let padesátých (zvláště od diskuse o stylistice ve Voprosech jazykoznanija z r. 1954), vytváří se tak mezi sovětskými a našimi výzkumy stále těsnější spojení, dávající naději na uspokojivou syntézu, překonávající aspoň [321]zčásti dnešní koncepční roztříštěnost. Z našich výsledků přijímají (anebo kriticky přepracovávají) sovětští lingvostylisté teoretické koncepce pražské školy, obsažené zvl. v pracích B. Havránka a J. Mukařovského; ze současných výzkumů je zaujaly především práce K. Hausenblase, dále i práce Al. Jedličky, Fr. Daneše, J. Mistríka a některých dalších.[2]

Dvě obecně zaměřené studie sovětského sborníku, osobitě pojatá stať T. G. Vinokurové a stať Je. F. Petriščevové, shrnující obecné poznatky, se každá svým způsobem vyslovují k základním stylistickým pojmům, totiž k pojmu styl a stylový prostředek. V současné sovětské stylistice, stejně jako i jinde, existují velmi různorodá pojetí těchto pojmů. Vcelku však se ukazuje, že množství rozdílných chápání lze redukovat na dvě (zčásti protichůdná) stanoviska: (1) styl je různotvar (raznovidnosť) řeči, popř. soubor prostředků a postupů organizace těchto prostředků, který se pravidelně uplatňuje v určitých různotvarech řeči; stylový prostředek je jednotka jazyka, která je omezena co do sféry použití; (2) styl jsou zákonitosti a pravidla ztvárnění promluvy v určitých komunikačních okolnostech; stylový prostředek je jednotka jazyka, která vedle svého nominativního významu obsahuje dodatkovou (stylovou) informaci (ta spočívá v okolnosti, že prostředek je schopen vyvolávat jisté řečové asociace). Vinogradovová sama se snaží překlenout tento rozpor tím, že rozlišuje funkční jazyk, popř. funkční různotvar (raznovidnosť) jazyka, který zahrnuje všechny prostředky, jichž se využívá v textech téhož stylového zaměření a který se podle ní konstituuje především pod tlakem extralingvistických faktorů, a styl odpovídající tomu nebo jinému různotvaru jazyka, který zahrnuje pouze expresívní prostředky sloužící tomuto funkčnímu jazyku.

Tímto pro nás poněkud překvapivým řešením se dostáváme k další tezi charakteristické pro sovětskou lingvostylistiku a odlišující ji od stylistiky naší. Je to myšlenka (velmi zdůrazňovaná a dále rozmanitě propracovávaná) o dvojí bytostně odlišné motivaci stylové příznakovosti (stylového zabarvení); na jedné straně stojí motivace funkční, vytvářející komplex prostředků funkčně omezených, a na druhé straně motivace daná expresívním záměrem mluvčího, vytvářející skupinu prostředků expresívních. Ve sborníku se nepřijímá krajní závěr, který z této dichotomie vyvodil skoro před dvaceti roky J. S. Sorokin, když navrhl konstituovat dvě samostatné stylistiky (doporučoval pro ně názvy stylistika funkční a stylistika analytická — motivace tohoto druhého terminologického pojmenování není však příliš jasná); sovětští stylistikové si totiž uvědomili, že rozdílná podstata obou skupin stylových prostředků má i svou druhou stránku, totiž tu, že v jazykových promluvách se funkční i expresívní prostředky manifestují zároveň a ve vzájemné spojitosti a podmíněnosti a že funkční omezení může být podkladem pro vytvoření druhotné exprese. Samu rozdílnost prostředků funkčních a expresívních hledají v tom, že exprese není funkcí (cílem), které jazykový prostředek slouží, ale pouze prostředkem k dosažení jistého cíle (výsledného pocitu při vnímání) u adresáta.

[322]Toto zajímavé teoretické řešení trpí nepropracovaností pojmu exprese v sovětské jazykovědě. Třebaže se s ním pracuje ve velmi rozsáhlém měřítku, zůstává obvykle nevymezen a užívá se ho takovým způsobem, že slovo „exprese“ ztrácí terminologickou povahu.[*] Především splývá často exprese s emocionálností a s hodnotícím aspektem jazykového prostředku; promiskue se mluví o prostředcích expresívních, expresívně emocionálních, expresívně hodnotících, popř. i expresívně emocionálně hodnotících; všechna tato adjektiva označují jevy někdy totožné, jindy zčásti nebo úplně odlišné; dále není vždy jasné, zda adjektivum „výrazový“ (vyrazitel’nyj) je pouhé domácí synonymum k „expresívní“, nebo zda se míní kvalita jiná.

Také v klasifikaci stylů nepředkládá současná sovětská lingvistika jednotné řešení. Především se tu uplatňuje mnohem silněji, než jsme tomu zvyklí, klasicistická teorie tří stylů, pevně zakotvená v ruské tradici i v kulturním povědomí od dob Lomonosovových. Trichotomie stylů knižního — neutrálního — hovorového (neboli vysokého — středního — nízkého) se někdy pokládá za první a nejobecnější klasifikační úroveň jazykových stylů, jindy se mluví nikoli o stylech, ale o různotvarech (raznovidnosť). Na druhé straně jde klasifikace často dále než u nás — i stylové principy spojující žánry (např. publicistické) nebo texty téhož oboru (např. chemie, fyziky atd.) se pokládají za principy vytvářející samostatné styly. Naopak se zdůrazňuje neexistence „expresívních stylů“ (tj. stylů konstituovaných pouze nebo především expresí).

T. G. Vinokurová přináší vlastní řešení, v němž dává centrální postavení vzájemnému působení základních elementů komunikačního aktu (autora — komunikátu — adresáta) jakožto prvotních sociálních faktorů komunikačního procesu. Podle ní totiž jazykově slohový sklad promluvy závisí v poslední instanci na dvou obecných faktorech. První je forma dorozumívání (např. písemná, dialogická apod.); ta je odrazem individuální situace sdělování a tato opět reflektuje obecnou (typovou) situaci, společenskou sféru komunikace. Druhý je obsah sdělování (téma, předmět sdělení); ten je podmíněn podle autorky cílem sdělování (např. informačním záměrem, cílem projevit vůli apod.); cíl sdělování pak je podmiňován sociální sférou, tj. oblastí kolektivní řečové aktivity, uskutečňující se vždy v situacích daných vztahy mezi autorem a adresátem a vztahy obou ke komunikátu. Typizací různých druhů těchto vzájemných vztahů se formuje jazykový úzus. Stylistický příznak (zabarvení) jakožto sociální skutečnost se formuje a stabilizuje právě v kolektivním úzu. (Připomeňme tu, že v sovětské lingvostylistice lze zjistit pocit, že ji někdy příliš svazují saussurovské pojmy jazyk—řeč a že hledá v této situaci východisko, jak je vidět právě u Vinokurové, u hjelmslevovského pojmu úzu, který je svázán s jazykovou „materií“, ale není přitom spojen s řečí jakožto konkrétní řečovou činností a jejím konkrétním produktem.) Pokud jde o vztahy elementů komunikační situace, jde tu podle Vinokurové opět o dvojí soubor vztahů: (1) Vzájemný vztah účastníků komunikace; tu jde především o jazykové vytváření „obrazu“ autora a adresáta v různých stylech a o formu jejich spojení (zvláště tu autorka řeší, a to velmi podnětně, problematiku osobní a kolektivní komunikace); za základní dva druhy pokládá „rovnocenný“ nebo „nerovnocenný“ vztah účastníků komunikace (stupeň rovnocennosti je zvyšován tím, čím větším množstvím znaků, jako je sociální přináležitost, profese, věk, vzdělání atd., jsou účastníci spojeni. (2) Vztah účastníků komunikace ke komunikátu; s využitím Martinetova pojmosloví (zvl. pojmu jazykové identity) autorka propracovává vztah neidentity, kdy stylová stránka projevu přestává být samozřejmou a kdy si účastníci komunikace začínají uvědomovat slohové kvality. V dalším výkladu své soustavy osvětluje a zařazuje do ní faktory, jako individuálnost, spontánnost, kontaktovost komunikace apod.

[323]Není obtížné postřehnout některé slabiny této teorie (zvl. je těžké držet tvrzení, že obsah sdělování je podmíněn cílem sdělování), je v ní však několik velice podnětných momentů, zvl. ve snaze vycházet z typologie komunikačních situací (ostatně snaze velmi blízké stylistice naší), dále v propracování stylové specifičnosti hromadné komunikace a v typologii „obrazů“ účastníků sdělování (tak např. jako základní typy „obrazu autora projevu ve veřejné komunikaci „stanoví” kolektivní, pseudoindividuální a skutečně individuální jazykově slohový profil autora“). Přitom se ukazuje, že sovětská stylistika nejde směrem, který by znamenal opuštění pojmů slohotvorných činitelů, tak bytostně spjatých se stylistikou pražské školy, nýbrž že je v podstatě pokládá za nejnosnější teoretickou konstrukci, kterou je však třeba dále prohlubovat a modifikovat jinou vnitřní hierarchizací jejích komponentů.

Pozornosti zaslouží i některé další charakteristické rysy současných sovětských lingvostylistických úvah. Je to například snaha postihnout objektivitu stylových kvalit; je tendence hledat ji v průměrném stylovém povědomí vzdělaných uživatelů jazyka. I když asi nebudeme ochotni tento závěr plně přijmout, je pro nás podnětný v tom, že si naše stylistika tuto otázku v celé její hloubce zatím nepoložila a že naše stylistické teorie i materiálové práce vycházejí zatím většinou především z toho, jak se stylové jevy zrcadlí v povědomí stylistiků samých.

Vzhledem k některým podobnostem v ruské a naší jazykové situaci (zvl. v její sociální podmíněnosti) stojí za zmínku i to, že v sovětské lingvistice se objevuje myšlenka o postupující slohové neutralizaci ruštiny; do teorie se promítá názorem, že jazykové styly minulosti byly v podstatě jazykové (tj. založeny na souborech příznakových jazykových prostředků), jazykové styly budoucnosti že budou především jevy řečové povahy (tj. budou vymezeny pravidly selekce a organizace prostředků), zatímco současná jazykově stylová situace představuje přechodovou fázi vývoje. Tímto řešením se sleduje cíl postihnout jevy plynoucí z postupující demokratizace jazyka — u nás dnes navíc spojené s přesuny v prestižních hodnotách připisovaných z hlediska stylového spisovnému jazyku a obecné češtině ve veřejné hromadné komunikaci — i jevy splývání a překrývání stylů, vzniku a šíření hybridních útvarů, ubývání případů, kdy se v textu plně realizuje čistý, polární slohový typ atd.

Dvě materiálové studie sborníku (z pera V. N. Vinogradovové a E. Chanpiry) jsou kromě konkrétních údajů zajímavé tím, že nikoli náhodně nezpracovávají stylovou problematiku spojenou s centrálními jevy jazykové soustavy, ale zabývají se problematikou jevů periferních nebo ne plně systémových. Například stylová stránka slovotvorné roviny jazyka se nevidí především v slohových kvalitách základních slohotvorných typů, ale v příznakovosti takových slohových postupů, které vytvářejí prostředky hovorově zabarvené, prostředky subjektivního hodnocení (emocionálně expresívního) a postupů individuálního slovotvoření v řečovém procesu. Tomu odpovídá i rozsáhlá pozornost, která se věnuje okazionalismům (tj. sdělovacím elementům neexistujícím v soustavě jazyka a tvořeným podle málo produktivního, popř. neproduktivního, nebo dokonce jen řečového (okazionálního) slovotvorného modelu); tyto elementy slouží buď normálnímu sdělování, nominaci, nebo uměleckým cílům (dodejme i cílům jiným, např. hodnotícímu záměru v běžném dorozumívání nebo v publicistických textech).

V souvislosti s teoretickými principy sovětské lingvostylistiky, jak jsou zachyceny ve sborníku Stilističeskije issledovanija, pokládáme za užitečné upozornit tu i na jednu z nejnovějších sovětských monografií věnovaných konkrétní stylistické problematice jednoho funkčního stylu. Jde o práci M. N. Kožinové,[3] v níž jsou dílčí slohové problémy důsledně řešeny z hlediska funkč[324]ního a v mnohém podobně jako ve výše uvedeném sborníku. Sám pojem funkčního stylu Kožinová osobitě modifikuje a prohlubuje tím, že ho chápe jako historicky vzniklou a sociálně uvědomovanou variantu řeči, která je určována tou nebo onou veřejnou komunikační oblastí a jistým typem společenského vědomí, které této oblasti odpovídá; specifické stylové zabarvení této řečové varianty je podle autorky vytvářeno zvláštnostmi fungování jazykových prostředků v dané komunikační oblasti; ta si totiž vytváří svůj typ jazykové organizace promluv opírající se o vlastní normy výběru a organizace jazykových prostředků. Tuto specifičnost v oblasti odborného stylu demonstruje pak autorka všestranným a soustavným rozborem stylové hodnoty některých gramatických kategorií, tedy jazykových jevů, které bývají při stylistických rozborech spíše v pozadí nebo se probírají jen z jistého hlediska a příkladmo (Kožinová se zabývá stylovými parametry zvl. kategorie času, vidu a osoby v oblasti slovesa, rodu a čísla v oblasti jména, a dále stylovými vlastnostmi některých větných typů). Vychází přitom ze statistických údajů, ty soustavně konfrontuje s odpovídajícími statistickými údaji z jiných komunikačních oblastí a získané poměrné kvantitativní údaje interpretuje funkčně, z hlediska výše uvedeného pojetí funkčního stylu. Dochází k závěru, že právě kvantitativní i funkční diference ve využití gramatických prostředků jsou pro jednotlivé funkční styly silně relevantní.

Odlišný obraz současné stylistiky skýtá západní sborník Literary Style.[4] Navazuje programově na sborník Style in Language z r. 1960 (srov. o něm kritický referát K. Horálka v SaS 23, 1960, s. 126n.) a chce podat přehled toho, čeho dosáhla západní stylistika v posledním deceniu po impulsu, který jí dal právě uvedený sborník.

Sborník názorně ukazuje, že situace západní stylistiky je dnes značně komplikovaná. Velmi diskrepantní jsou stanoviska různých autorů a škol, pokud jde o podstatu stylistiky a její vztah k příbuzným oborům. Západní stylistika se rozvíjela a dosud rozvíjí v prvé řadě na materiálu uměleckých textů, a proto v ní jsou stále [325]silné tendence ztotožnit prostě stylistiku s poetikou, popř. s literární stylistikou.[5] Silná je v západní, zvl. americké stylistice tradice stylistiky pojímané jako praktická školní metoda, jak naučit žáka dobře stylizovat. To všechno způsobilo, že západní pojmové soustavy i metodologické přístupy k zkoumání slohových jevů jsou od naší stylistiky někdy dost vzdálené a leckdy i těžko porovnávatelné.

Z těchto podmínek plyne, že se někdy styl pojímá pouze jako reflex autorovy individuality v textu nebo jako soustava textových příznaků, které mají pouze dekorativní úlohu. Sem patří třeba i ne příliš jasný Guiraudův pokus o vymezení stylu jakožto „specifické formy textu“ (zůstává však nejasné, v čem je ona specifičnost). Literárně orientovaná stylistika postupuje někdy k abstraktnějším a zobecněným kategoriím žánrového stylu, popř. stylu školy, epochy atd., zatímco abstraktní stylové kategorie vázané na mimoliterární oblasti užívání jazyka zůstávají většinou stranou (zčásti k tomu přispělo zaměření symposia i sborníku, jak ho naznačil titul knihy, ale v zásadě se v tom odrazilo zaměření stylistického výzkumu na Západě obecně).

Silný je v západní lingvistice zájem o problém expresivity (pod vlivem klasických teorií Ch. Ballyho a zvl. působením prací M. Riffaterra). V tom je západní stylistika blízká stylistice sovětské. Také ona přináší důležité dílčí poznatky o této věci, ale stranou nechává naléhavou potřebu expresivitu jasně definovat. Expresivita se někdy ztotožňuje s emocionálností, jindy se nadřazuje emocionálnosti a emfázi. Ani pokus S. Ullmanna (který stylistiku chápe jako samostatnou vědu, zkoumající paralelně s lingvistikou tytéž objekty, ale z jiného hlediska a ztotožňuje ji se studiem expresívní stránky komunikátů) vymezit expresivitu jako vlastnost „elementů, které zabarvují kognitivní význam slova, prohlubují jako efekt nebo zesilují jako účin“, zůstal značně mlhavý a neuspokojil.

Analogie mezi oběma sborníky lze vidět i v silném zájmu o podstatu a klasifikaci stylových prostředků (devices) a stylových rysů (features). Odlišný je však význam, který se v americké a vůbec západní lingvistice přičítá výkladu, podle něhož „stylovost“ je založena v odchylnosti (deviantnosti) prostředku, přičemž se zdůrazňuje, že jen z odchylnosti může plynout moment překvapení, který je základem stylového účinku. Na symposiu se zdůrazňovalo (T. Todorov, N. Enkvist), že existují dva naprosto odlišné druhy této deviantnosti: jeden je dán nedodržováním mechanismů jazyka jako systému pravidel, podle nichž se produkují texty (tu se však vynořil znepokojivý problém neutrální normy jakožto pozadí deviace), druhý plyne z takového statistického rozložení jednotek v textu, které je v rozporu s průměrnou, obvyklou frekvencí prostředku.

Obecněji se přijímá a dále propracovává Hallidayova teorie rejstříků.[6] Rozlišují se tři základní rejstříky: pole (field, je blízké naší komunikační oblasti, resp. funkční slohové oblasti), způsob (mode, tj. prostředek, jímž se uskutečňuje jazyková aktivita, základní diference je tu psaný a mluvený projev) a celkový tón, směřování textu (tenor; je podmíněn vztahy mezi účastníky komunikace a základní protiklad se vidí [326]v hovorovém a formálním ladění projevu). Jak vidíme, rozšířením Hallidayovy koncepce se západní stylistika dostává do výraznějšího kontaktu se stylistikou naší (s jejím pojetím funkce a slohotvorných činitelů) i se stylistickými úvahami sovětskými (např. pojem tenoru lze přímo srovnávat s výsledky analýzy Vinokurovové, týkajícími se „rovnoprávných“ a „nerovnoprávných“ vztahů účastníků komunikace). Ostatně to, že se ve stylistickém výzkumu obecně dnes cítí naléhavá potřeba hlouběji propracovat komplex jevů spojených s relací autor—adresát, ukázaly i některé další referáty na symposiu (zvl. speciálně zaměřená studie J. Starobinského, v níž je pozornost soustředěna na dosud opomíjenou problematiku „dvojího adresáta“).

V okruhu stylových prostředků a rysů se pohybovaly i výklady jiné, např. pokus shrnout stylově aktivní jevy pod společný termín tzn. svrchních tónů (overtone), jak je nacházíme v příspěvku Ullmannově. Pojem overtone, kterým by se měl ze stylistiky vyloučit obtížně uchopitelný pojem emocionality, je velmi blízký pojmu konotace. Ostatně lze z většiny referátů přímo nebo nepřímo poznat, že studium konotace představuje dnes v západní stylistice jedno z nejnadějnějších a nejpřínosnějších polí výzkumu. (Nebezpečí je však v tom, že se pojem konotace někdy chápe tak široce, až se začíná rozplývat.[*])

Některé lingvisticky orientované příspěvky byly neseny snahou učinit stylistické zkoumání přesnějším tím, že se pevněji spojí s jistou propracovanou gramatickou teorií; nejdále v tom dospěl N. Enkvist (který ze všech účastníků ve svém příspěvku stojí nejblíže stylistice naší i sovětské); je sice přesvědčen, že současná lingvistika není s to být podkladem pro vytvoření úplné a explicitní teorie stylu, ukazuje však, že mnoho plodných poznatků může stylistice poskytnout využití metod transformační gramatiky.

Pro vysledování obecných proudů v současné stylistice je dobré uvést, že v tomto sborníku, stejně jako u nás, se ukazuje silný zájem o lingvostylistickou charakteristiku nadvětných vztahů v textu; projevuje se to u několika autorů, nejzřetelněji opět u Enkvista (který pokládá tři skupiny stylistických jevů za lingvisticky popsatelné: za prvé oblast tematickou [topic], za druhé oblast stylistické dominance [focus] a za třetí právě oblast nadvětného spojování [linking]).

Stejně tak je hodno pozoru, že na konferenci se projevily silné náznaky toho, že tam, kde západní stylistika překročí hranice oblasti, kterou my nazýváme uměleckým stylem, soustřeďuje se pozornost na ty třídy promluv, které mají persuazívní funkci - souvisí to s obecným oživením zájmu o staré rétorické teorie; např. Wellek staví do opozice jako dva základní typy stylů styl výkladový a styl řečnický, jehož základní charakteristikou je persuazívní a emocionální (řekli bychom podle B. Havránka spíše emotivní) efekt. Zde se tematika sborníku stýká s prohloubením zájmu naší, sovětské a polské stylistiky i tzv. pragmatické lingvistiky v NDR o publicistický styl.

Považujeme-li (s jistou rezervou) oba recenzované sborníky za zrcadla současné lingvostylistiky, můžeme konstatovat, že tato disciplína nepřekonala dosud své potíže s vymezením předmětu svého výzkumu a základních pojmů své teorie; naopak úsilí zaměřené tímto směrem spíše zvyšuje terminologickou i pojmovou vágnost; obecné diskuse o tom, co je to styl a jaké jsou vztahy lingvistiky a literární teorie k ní, jsou spíše únavné než přínosné. Vadou západní stylistiky je i snaha po stále nových a co nejosobitějších řešeních, bez respektování dosud vykonané práce (tím trpí v západním sborníku např. příspěvek Barthesův, jehož těžisko je spíše v elegantních a překvapivých formulacích než v houževnaté snaze věci jasně definovat a klasifikovat). Naopak se ukazuje, že stylistika se přes tyto fundamentální potíže rozvíjí, i když nakonec sám styl se chápe spíše intuitivně. Jsou dost jasně naznačeny i okruhy, ke kterým se stylistikové zaměřují a kde lze při dnešní úrovni jejich oboru hledat zdroj [327]dalších vývojových impulsů. Je to např. problém expresivity, problém klasifikace typů promluv a stylových vrstev s nimi svázaných na základě vztahů mezi autorem a adresátem, problém persuazívní funkce a jejího stylově formulujícího vlivu na text.

Pro nás lze navíc udělat závěr, že se dále sbližuje koncepční základna stylistiky naší a sovětské, přičemž obě stojí v jisté opozici, dané tradicí, k stylistice západní. Z ní má k našim teoriím blíže stylistika francouzská a anglická než americká, zvláště pak pro nás zajímavé jsou výzkumy Enkvistovy, které do jisté míry překlenují rozdíly mezi oběma tradicemi.[7]

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 4, s. 320-327

Předchozí Pavel Jančák: Hodnocení vlivu příbuzného jazyka na slovní zásobu českého nářečí (Na materiále českých nářečí na Duruvarsku v Jugoslávii)

Následující Josef Štěpán: Úvod do textové lingvistiky