Úvod do textové lingvistiky

Josef Štěpán

[Discussion]

(pdf)

Введение в лингвистику текста / Introduction à la linguistique du texte

Lingvistika zahrnuje dnes již do systému vlastních jazykových jednotek (“langue”) nejen slovo, ale i větný celek a odlišuje tyto jednotky od jednotek situačně zakotvených (“parole”). V poslední době se však zájem soustřeďuje i na jednotky vyšší, přesahující hranici věty; tyto jednotky jsou nazývány různě: v české tradici promluvou (enunciací),[1] jazykovým projevem, jinak i (verbálním) komunikátem, textem. Na jedné straně vznikají práce, které proklamují lingvistiku textu nebo textovou lingvistiku jako novou lingvistickou disciplínu, na druhé straně se zase objevují některé pochybnosti, např. o tom, zda text je jednotkou jazykového systému v tradičním slova smyslu.[2] Situace je ještě komplikována tím, že i jazykový projev (text) může být tvořen nejen posloupností větných celků, ale i jedním větným celkem, slovem a dokonce i hláskou. Bylo by snad třeba tento případ terminologicky odlišit od předchozího, to se však vždy nečiní a teprve budoucí vývoj ukáže, zda toto rozlišování je možné a nutné.

K obsáhlé již literatuře z textové lingvistiky, kterou u nás nedávno stručně analyzoval J. Horecký,[3] přibyla v nejnovější době monografie rakouského lingvisty Wolfganga U. Dresslera Einführung in die Textlinguistik (Tübingen 1972, 135 s.), která vyšla jako 13. sv. edice Konzepte der Sprach- und Literaturwissenschaft; o ní chceme zde stručně informovat a připojit několik poznámek.

Dresslerova práce má čtyři kapitoly. V úvodu (s. 1—15) se autor zabývá tzv. předchůdci textové lingvistiky; řadí mezi ně rétoriku, stylistiku, strukturní analýzu schémat vyprávění ve folklóru, Pikeovu tagmémiku, pražskou školu s funkční větnou perspektivou aj. Podrobněji analyzuje textově gramatické systémy H. Riesera, J. S. Petöfiho a T. A. van Dijka. Dále obecně vymezuje pojem text jako „jazykově uzavřenou jaz. jednotku utvořenou podle intence autora a adresáta a podle pravidel gramatiky příslušného jazyka“ (s. 1). Autor pak liší textém (potenciální, emický text) jako jednotku jaz. systému a text (etický text) jako aktuálně užitý textém.[4] Postuluje textovou lingvistiku jako novou lingvistickou disciplínu, která by měla řešit řadu aktuálních otázek, a vyděluje v ní textovou syntax, textovou sémantiku (souhrnně uvažuje o textové gramatice) a textovou pragmatiku.

[328]V druhé kap. se a. zabývá textovou gramatikou (s. 16—91), která se mu ovšem často překrývá s větnou syntaxí. Vychází z pojmu téma textu, které vlastně chápe jako propozici. Podrobněji popisuje tzv. sémantickou kohesi, resp. koherenci,[5] kterou rozumí jednak rekurenci, tj. opakování (opakování slov v textu, ale i paralelní větnou stavbu, rým, aliteraci aj.), a parafrázi, tj. zvláštní typ rekurence, při níž zůstává zachována sémantika, mění se však forma (problematika synonym). A. se v této souvislosti zabývá anaforou a kataforou, které souhrnně nazývá termínem koreference, a liší je od syntaktických prostředků tzv. diferenciace.[6] Pozoruhodný je zde pojem nulové anafory, resp. anaforické elipsy, která se často objevuje v telegramech, v konverzaci apod. Dalšími jevy koherence jsou logická inkluze a logická implikace pojmenování a pojmů a tzv. sémantická kontiguita slov.

V další části vysvětluje a. pojem sémantická bázová struktura textu, znovu se zabývá pojmem téma, tentokrát ve vztahu k rekurenci jmen[7] a k tomu, jak se „vyvíjejí“ v sémantické textové bázi pojmenování účastníků, rekvizit, lokalit ap. v jisté konkrétní jazykové situaci (zajímavý je poukaz na rozdíl mezi jejich užitím v seznamu a v textu). Vedle jména zkoumá autor i úlohu slovesa v bázové struktuře textu a vůbec sémantický vývoj v textu. — Poněkud neorganicky jsou vloženy tři poznámky: (1) k funkční větné perspektivě; zde však autor zkresluje poměr pražské školy ke zkoumání textu (není pravda, že pražská škola nechala stranou rovinu textu a že se nezabývala dostatečně vztahem tématu jako východiska výpovědi k situaci), (2) k problematice očekávání v pokračování textu u posluchače a (3) k otázce začátku a konce textu, tzn. k větám jako úvodním formulím v pohádkách, pozdravům, novinovým titulkům apod.

Další část této nejobsáhlejší druhé kap. popisuje, jak uvedené jevy, jako sémantická koheze, sémantický vývoj aj., jsou syntakticky vyjadřovány, které prostředky umožňují souvislost textu. Jde především o konjunkce (spojky) a konektory (srov. něm. zájmenná adverbia danach, daher aj.).[8] Za zmínku stojí Dresslerův názor, že rozlišování hlavní a vedlejší věty v povrchové struktuře není jen záležitost této struktury, nýbrž je to i jev významové bázové struktury.

Druhá kap. je uzavřena dvěma výklady, které se vymykají z problematiky textové gramatiky. První je věnován otázkám fonetiky a grafémiky textu, druhý se stručně zabývá třemi typy textů, a to dialogem, přímou a nepřímou řečí. Jde však o výklady poměrně stručné, ne o soustavnější typologii jaz. projevů, textů.[9]

Ve třetí kap. (s. 92—101) jedná a. stručně o textové pragmatice. Ta zkoumá vztah textu k autorovi a k adresátovi v určité komunikativní situaci. Pro každý text jako celek platí jisté situační postuláty. Je uveden zajímavý příklad z konverzace, pro kterou platí „fixní“ situace s pragmatickými a sociálními podmínkami; relativní sociální status účastníků konverzace se řídí jistými zdvořilostními normami; ty ovlivňují volbu jistých modálních sloves v textu. Sloveso müssen je chápáno jako nátlakové a samo o sobě jako méně zdvořilé než dürfen; řekne-li však hostitelka hostu Du mußt ein Stück Torte nehmen, je to zdvořilejší než věta Du darfst ein Stück Torte nehmen, v níž je host „ponižován“. Zcela jinak je však třeba chápat tyto dvě věty v jiné situaci než společenské, totiž když je např. pronáší matka ke svému malému dítěti: věta druhá se chápe jako normální, naproti tomu věta první znamená nepříjemný nátlak na dítě.

[329]Ve čtvrté kap. (s. 102—115) uvažuje Dressler ještě o postavení textové lingvistiky v systému věd. Zmiňuje se o jejím vztahu k teorii komunikace, k sémiotice, sociologii, literární vědě, stylistice, folkloristice, logice, psychologii, aplikované lingvistice atd.

K práci je připojena výběrová bibliografie, obsahující 177 titulů a uvádějící i práce některých našich lingvistů, E. Beneše, Fr. Daneše, J. Firbase, K. Hausenblase, B. Palka a A. Svobody. Kniha je uzavřena věcným rejstříkem a rejstříkem terminologickým, který vymezuje některé termíny nevyložené v knize.

Závěr: Dresslerova práce je užitečným přehledem o současném stavu snah konstituovat tzv. textovou lingvistiku (někdy se mluví o parolové lingvistice, o teorii promluvy atd.). Domnívám se, že východiskem dalšího zkoumání by měl být fakt, že textem může být každá základní jazyková jednotka v konkrétním užití (hláska, slovo, větný celek). Je třeba nejen zjišťovat, popisovat a vykládat tzv. jevy nadvětné, ale je nezbytné zkoumat také uvedené jazykové jednotky v textu. Zdá se, že právě soustavnému popisu větného celku, zvláště souvětí, v textu jsme mnoho dlužni. Souvětí se zkoumá obvykle jako specifický větný celek, který má užší nebo volnější vztah k nižší jednotce, k větě jednoduché; zpravidla zůstává stranou vztah souvětí k vyšší jednotce, k jazykovému projevu (textu). A přece jsou zde přinejmenším dva typy souvětí, které jsou zajímavé právě z hlediska poměru souvětí — text. Za prvé je to souvětí, které není sémanticky samostatné a které je těsněji zapojeno do kontextu jazykového a mimojazykového; liší se od sémanticky samostatných souvětí často vnějšně, např. v plánu grafickém i zvukovém (sem patří problematika osamostatňování vedl. vět, rozšířeno v současné umělecké próze) nebo v plánu grafickém (jedno souvětí je graficky zobrazeno různým druhem písma), liší se i vnitřně, např. v plánu lexikálním, popř. syntaktickém (problematika slovní elipsy v souvětí, elipsa celých klauzí v souvětí, problematika apoziopeze). Zatímco v těchto uvedených případech je souvětí sémanticky nesamostatné, protože je těsně vázáno na situaci jako text (podobné případy nacházíme i u věty jednoduché), další typ souvětí, který je zajímavý z hlediska textu, je sice relativně sémanticky samostatný, avšak jeho komponenty jsou sémanticky různorodé tak, že do jednoho větného celku jsou zahrnuty jevy, které svým charakterem již přesahují hranici jednoho běžného větného celku; je to především parenteze, do jednoho větného celku bývá začleněna i řeč postavy apod.

Dresslerova publikace samozřejmě tyto otázky soustavně neřeší, často klade otázky pouze vedle sebe bez odpovědi. Nesporně však je užitečným impulsem k řešení nových úkolů v jazykovědě.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 4, pp. 327-329

Previous Kolektiv oddělení jazykové kultury a stylistiky ÚJČ ČSAV: Účtování výsledků v současné sovětské a západní stylistice

Next Jiří Kraus, Ludmila Uhlířová: Polský úvod do kvantitativní lingvistiky