Pohled na české slovníky XVI. století

Alois Jedlička

[Chronicles]

(pdf)

-

V české lexikografické literatuře setkáváme se vedle informativních kapitol Pátových o dějinách českého slovnikářství jen s řídkými časopiseckými příspěvky, věnovanými jednotlivým zjevům nebo fázím české lexikografie. Před nedávnou dobou vyšla disertační práce mladého německého filologa, Heinze Braunera,[1] která soustavně probírá českou lexikografii v období humanistickém. Vybrala si jedno z vrcholných období českého slovnikářství se slovníky Veleslavínovými. Snaží se ukázat jeho závislost na soudobé slovnikářské práci německé. Týž poměr neprávem předpokládá — ve všeobecné kapitole úvodní — pro vrcholné dílo slovnikáře Klareta v stol. XIV. a pro nový obraz slovního bohatství jazyka zachycený v době obrozenské slovníkem Jungmannovým.

Úvodní všeobecná a závěrečná shrnující kapitola vymykají se vůbec z rámce vlastní studie. Studie ta je cenná zejména tam, kde podává popis českých slovníků XVI. století a na základě známého a prostudovaného materiálu a po kritickém přehledu po literatuře předmětu sleduje vývoj forem od typu slovníku věcného nebo abecedního se zaměřením praktickým až k typu slovníku reálně-encyklopedického s cíli naukovými, vědeckými, zastoupenému hlavně pracemi Veleslavínovými. Tento vývoj forem, tak charakteristický pro vzdělanostní epochu humanistickou a reformační, děje se ovšem pod vlivem a prostřednictvím německým.[2] Slovnikáři XVI. století, J. Vodňanským (Aquensis) počínajíc a Veleslavínem končíc, pracují podle německých předloh, které sami v úvodech ke svým dílům citují. Přejímají však pouze tuto časovou formu slovnikářské prakse s částmi cizojazyčnými a vkládají do ní jazykový obsah český, jak je to nově patrno a všeobecně uznáváno o Veleslavínově kodifikaci lexikální v jeho „Sylva quadrilinguis“. Brauner zdůrazňuje toto přejetí forem a cizojazyčných částí našimi slovnikáři a nedoceňuje jejich vlastní účast na zachycení soudobého slovního bohatství českého. Německý vliv na základní formu byl silný a nepopiratelný, ale zpracování českého textu, který hlavně u Veleslavína je zdařilou kodifikací současného spisovného usu českého, je samostatné.

Nejpatrnější je toto Braunerovo nerozlišování formy a obsahu slovnikářského podnikání při charakteristice činnosti Veleslavínovy. Stavě se odmítavě k snaze Veleslavínově ukázati lexikální bohatost jazyka hromaděním mnoha synonym (cituje podobný odmítavý postoj Kollárův), uvádí Brauner slova, která podle něho Veleslavín z této snahy sám vytvořil podle německého vzoru: plundrovati, plundrování, šermýř, mustr, průba, do achtu dáti, cyrklovati. Opírá toto své tvrzení o Kottovu citaci z Veleslavínovy „Sylvy quadrilinguis“. Nahlédnutím do lístkového materiálu Gebauerova[3] jsem zjistil, že některá z nich jsou doložena v češtině již dříve (plundrovati v Reš. Sir. šerméř v Brig., průba v Háj. herb.); přecházela tedy do této slovníkové kodifikace z usu běžně mluveného a ne, jak se Brauner domnívá, vlivem předlohy, z níž by byla prostě přejata. Stejně je tomu s terminologií hornickou, kterou Veleslavín podle vlastních slov v předmluvě poznává z hornického prostředí kutnohorského. I tato terminologie je ovšem svým původem německá, do slovníku Veleslavínova se však dostává přímo z mluveného usu a nikoli prostřednictvím předlohy.

Tyto dvě poznámky, tlumící these autorovy, nestavějí však studii samu do nepříznivého světla. Autorova zásluha tkví v tom, jak shromáždil a prostudoval látku a jak ji syntheticky, nevyhýbaje se ani pomezním otázkám (na př. o prvcích charvátských v „Lexikon symphonon“ Zikmunda z Jelení a j.), podal a ukázal tak zdařile vývojovou linii dobových forem a typů v české lexikografii 16. století.

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 2, p. 111

Previous Josef Hrabák: K české poesii renesanční

Next Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od května do prosince 1940