Sympozium „Čeština – univerzália a specifika II“

Jaroslav Kyncl

[Chronicles]

(pdf)

Symposium „Czech language – universal and specific phenomena II“

Ve dnech 17.–19. 11. 1999 uspořádal Ústav českého jazyka Filozofické fakulty brněnské Masarykovy univerzity ve Šlapanicích sympozium „Čeština – univerzália a specifika II“. Toto sympozium bylo koncipováno jako druhé pokračování stejnojmenného setkání brněnských i mimobrněnských lingvistů zabývajících se češtinou v rámci projektu podporovaného Grantovou agenturou ČR. Cílem tohoto projektu je vytvoření terminologického slovníku současné české jazykovědy, přístupného co nejširší odborné i laické veřejnosti. Diskuse nad tímto projektem se stala ústředním tématem sympozia.

Po úvodních slovech vedoucí Ústavu českého jazyka J. Pleskalové, která poukázala na kooperační charakter setkání jako sbližování a zároveň koordinaci rozdílných názorů odborníků na tak závažné dílo, vystoupil se svým příspěvkem Sémantika a pragmatika v jazycích různých typů P. Sgall. Zabýval se v současné době zvlášť závažnou otázkou vztahu sémantiky a pragmatiky při popisu jazykových struktur. Uvedl některé významné a vlivné sémanticko-pragmatické koncepce, přičemž v centru jeho zájmu byla klasická dichotomie a opozice významu jako roviny jazyka a obsahu jako kognitivní úrovně či kognitivní báze, nezávislé na specifické strukturaci konkrétních jazyků. F. Čermák se v referátu Indexálnost v jazyce věnoval problematice pojmů „index“, „indexálnost“, „zasaženost referentem“ a poukázal v této souvislosti na možnost širšího a komplexnějšího chápání indexálnosti a její funkce v jazykovém systému. R. Blatná svým příspěvkem K procesu přejímání slov znovu otevřela diskusi o procesu, který je zvlášť exponován v uživatelském vývoji spisovné češtiny posledních let. Po úvodním rozlišení přejatých lexémů na ty, které si ještě zachovávají původní pravopis a výslovnost, a na lexémy zcela adaptované daným jazykem se soustředila na problematiku anglicismů v češtině. Zároveň zdůraznila, že toto téma je dnes zpracovávané v celé řadě dalších evropských jazyků, mnohdy v ucelených slovníkových formách. Blok uzavíral příspěvek J. Pleskalové K problémům onomastické terminologie. Bylo zde vymezeno postavení onomastiky v rámci lingvistických disciplín a zároveň, s poukazem na tradici tohoto bádání založenou projektem vytvoření jednotné všeslovanské onomastické terminologie v šedesátých letech, autorka navrhla některá dílčí řešení v této oblasti, vedoucí k větší strukturovanosti a komplexitě onomastické terminologie.

Další blok byl věnován problémům tzv. „klitik“. F. Esvan referátem Česká klitika z hlediska typologického nejprve upozornil na problematičnost striktně prozodického výkladu klitik a následně se pokusil o jejich typologii na základě přesnější definice klitika z hlediska neakcentogennosti, tj. nemožnosti vzniku dalšího přízvuku při spojení klitika s jiným slovem. J. Toman se ve své Spekulaci o klitikách v nekanonických pozicích zabýval mimo jiné právě těmi případy, kdy je syntaktické postavení reflexivního klitika v české větě v rozporu s jeho prozodickou zákonitostí, tak jak byla popsána v tradičních gramatikách. Šlo například o případy typu *toto se náhlé objevení komety na jižním nebi…, *tyto se naše opakovaně ozývající požadavky…, popř. i typ Se mi nezdá. A. Svoboda se v příspěvku Klitika z hlediska funkční větné perspektivy pokusil postihnout klitičnost některých výrazů češtiny ve vztahovém rámci aktuálního větného členění. Popisoval klitika jako výrazy určitým způsobem závislé, kofungující s výrazy jinými a charakterizoval jejich status na firbasovské škále prvků s různým stupněm výpovědní dynamičnosti. Vzniklo tak funkční rozlišení klitických výrazů na ty, jež se chovají jako vlastní téma – vlastní klitika, a ty, jež mají funkci diatémat a mohou svoji klitičnost ztrácet. K. Oliva svým referátem Klasifikace anafor na dimenzích reflexíva vs. reciproka a klitická vs. plná forma vrátil diskusi zpět k problematice reflexivizačních klitik. Ústředním motivem jeho syntaktické analýzy byla nemožnost volné zaměnitelnosti výrazů se/sebe a principy jejich distribuce ve větě. Příspěvek T. Hoskovce Hledání strukturní morfologie se zabýval vývojem konstituce morfologie jako vědní lingvistické disciplíny vedle fonologie, syntaxe, sémaziologie, popř. jiných speci[79]álních oborů, a jejímu začleňování do strukturně lingvistického myšlení. Dále autor uvedl některé významné lingvisty, kteří se s metodikou morfologie určitým způsobem vyrovnávali (Saussure, Jakobson, Hjelmslev a jeho teorie pádů apod.).

Druhý den sympozia byl zahájen referátem M. Krčmové Co s pojmem obecná čeština? Autorka v něm v souvislosti s diskusí probíhající již od šedesátých let konstatuje nezakotvenost a ambiguitu pojmu obecná čeština v dialektologickém a historicko-lingvistickém kontextu. Poukazuje mj. na to, že z hlediska metodologie je zde dvojí pojmová náplň – jednak zcela zobecněná, postihující komplexitu útvaru určeného jako obecná čeština, jednak soustředěná na empirické zkoumání a registraci konkrétních jazykových prostředků. Zaměňování těchto interpretací může vést k nemalým obtížím, jak se ukázalo i v diskusi k tomuto tématu. Na tuto oblast úzce navázal J. Kraus příspěvkem K obecné problematice tzv. institucionální lingvistiky. Věnoval se objasnění problematické funkce instituce při řešení lingvistických problémů a v souvislosti s tím upozornil na v anglosaské jazykovědě rozšířenou dichotomii status planning (zasahující do oblasti sociolingvistiky, respektive sociologie) – corpus planning (zaměřující se na vlastní lingvistickou problematiku, např. již zmiňovanou otázku přejímek apod.). Z nedostatečného rozlišování tu pak pramení některá nedorozumění, s nimiž se často setkáváme. Tématem referátu J. Hoffmannové K univerzálnosti a specifičnosti pojmu dialog (a pojmů s ním spřízněných) bylo především představení širokého spektra přístupů k výzkumu dialogických prvků v jazyce, na kterém participuje nejen jazykověda, ale i logika, teorie her, sociologie, psychologie a další (jmenujme zde například L. Carlsona a jeho teorii dialogových her, diskurzivní analýzu M. Coultharda a J. Sinclaira, konverzační analýzu, kritickou analýzu diskurzu N. Fairclougha aj.). Autorka sama se přiklání k tzv. měkčímu typu konverzační analýzy, který si oproti klasickému logistickému pojetí všímá i takových prvků, jako je globální relevance, mimojazykové pozadí a v návaznosti na impulsy D. Tannenové emocionální aj. motivace autorů dialogu.

Následoval blok tematicky se zaměřující především na otázky historickosrovnávací a etymologické. V. Blažek směroval svůj příspěvek Keltové – Germáni – Slované: lingvistické svědectví o kontinuitě a diskontinuitě osídlení střední Evropy do oblasti lingvistické antropologie a kulturologie. Pomocí etymologie některých starobylých etnonym a toponym vyskytujících se na našem území zkoumal dnes populární otázku, do jaké míry nesou v sobě současné slovanské národy stopy po dřívějším keltském osídlení. Po shromáždění všech dokladů dospěl k závěru, že hypotéza tzv. keltských genů v češtině nachází malé opodstatnění a vliv keltšiny je (zejména v kontrastu s vlivem germánštiny) zde minimální. A. Erhart se v referátu K otázce stability souhláskových podsystémů v evropském makroareálu zaměřil na formálně-strukturní popis fonologických systémů z komparatistického hlediska. Současně vymezil pojem paradigmatické stability podsystému, tj. schopnosti podsystému utvářet určitý typ. Na závěr druhého dne sympozia vystoupila H. Karlíková s příspěvkem K etymologickému významu slov, v němž charakterizovala vysvětlení sémantické motivace vývoje etymologických skupin lexémů a rekonstrukci jejich sémantického vývoje jako jeden z hlavních úkolů etymologie. Dále se příspěvek dotýkal problematiky zneprůhlednění prastarých motivací a bylo podotknuto, že je zde nutné přihlížet také k vývoji vnějazykových okolností, jako je změna prostředí, v němž uživatelé jazyka žijí, atd.

Poslední den sympozia byl věnován především otázkám syntaktickým. E. Hajičová referátem Presupozice, alegace a akomodace nejprve shrnula stav lingvistického bádání v této důležité oblasti a alespoň letmo upozornila na bohatou literaturu k tomu se vztahující. Připomenuta zde byla především odlišná paralelní pojetí Chomského, který operuje s termíny presupozice a ohnisko v rámci „topic-focus articulation“, a stanovisko Ch. Fillmora, jenž mluví o podmínkách pro „vhodné užití věty“. Dále je podstatný obecný konsensus v rozlišování (navrženém E. Keenanem) presupozic tzv. konvenčních (tedy záležitosti syntaxe a sémantiky) a presupozic konverzačních, jejichž zkoumání spadá spíše do oblasti pragmatiky a teorií řečových aktů. V druhé části je zde rozvíjeno a opakováno pojetí presupozic v závislosti na jazykovém pojmu vyplývání a jevů s ním spojených. S. Žaža se v příspěvku Subkategorie tzv. voluntativní modality zabýval syntaktickou problematikou modální modifikace výpovědi. Voluntativní modalitu definoval v souladu s Greplovým poje[80]tím jako vyjádření vztahu činitele děje k jeho realizaci z hlediska nutnosti, možnosti či záměru realizovat tento děj; poukázal přitom na existenci jiných pojetí modality, jako je dispoziční, deontické apod. Vlastním úkolem a cílem příspěvku pak bylo na základě jednoznačných rysů distinktivně odlišit např. kategorii nutnosti (podle autora je zde vyloučeno alternativní řešení obsahu výpovědi) a možnosti (existuje alternativní řešení obsahu výpovědi). V jiné rovině se nachází kategorie záměru (s podkategoriemi úmyslu a přání) a nejvíce problematická kategorie schopnosti s výrazy umět – neumět. Je zřejmé, že mezi těmito kategoriemi existují plynulé přechody. S. Kloferová referátem Nářečí v kontaktu obrátila pozornost zúčastněných opět dialektologickým směrem. Ukázala na příkladě několika lexémů z Českého jazykového atlasu III (ropucha, brambor), jak může areálový výzkum jak výskytů jednotlivých variant a interferujících prvků, tak povahy jejich územní distribuce přispět k strukturnějšímu a celistvějšímu uchopení dialektových oblastí na území České republiky. Poslední dva příspěvky, které celé jazykovědné setkání uzavíraly, soustředily svoji pozornost na jedno společné téma – teorii valence aplikovanou na substantivní výrazy. J. Panevová v referátu Poznámky k valenci podstatných jmen po konstatování, že na povrchové rovině jsou veškeré valenční pozice v podstatě potenciální, poskytla komplexní pohled na morfologicko-syntaktickou charakteristiku substantiv a jejich valenčních doplnění. Rozlišila zde tři skupiny substantiv s valenčním potenciálem: původně syntaktické deriváty sloves, s nimiž sdílejí valenční rámec (př. ošetření pacienta lékařem), lexikální deriváty sloves (jde tu o „zabudování“ některého aktantu, př. učitel tance) a konečně, v návaznosti na práci J. Novotného, tzv. široce dějová jména (která jsou na hranici mezi derivací syntaktickou a lexikální, př. podíl na úspěchu). Odlišné stanovisko obsahoval stejnojmenný příspěvek P. Karlíka, který vyšel z pozic generativní gramatiky, v níž je od sedmdesátých let patrná snaha delegovat valenci (nebo přesněji: jevy termínem valence pokrývané) do oblasti slovníku. Ve své modifikované valenční teorii popisuje valenci v širším smyslu, spojujícím oblast morfologie s oblastí syntaxe.

Plné znění všech přednesených referátů na šlapanickém sympoziu „Čeština – univerzália a specifika II“ bylo zveřejněno ve stejnojmenném sborníku, který vyšel v r. 2000. Na závěr dodejme, že organizátoři ve dnech 22.–24. listopadu 2000 uspořádali v Brně 3. lingvistické sympozium.

Ústav českého jazyka FF MU
Arna Nováka 1, Brno

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 1, pp. 78-80

Previous Světla Čmejrková: Karel Šebesta: Od jazyka ke komunikaci. Didaktika českého jazyka a komunikační výchova

Next Redakce, Marie Těšitelová: K přímé řeči z hlediska kvantitativního (v českých textech uměleckého stylu)