Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od května do prosince 1940

[Chronicles]

(pdf)

-

27. května. Julius Heidenreich: O tradici a tradicionalismu u Arne Nováka (vyjde ve sborníku „Morava A. Novákovi“).

24. června. J. M. Kořínek: O substituci jazyků v jednotlivých stylech. První část obecná byla s některými doplňky otištěna v Slovu a slovesnosti [112](VII, 1941, 28 n.). Druhá část speciální vyjde v Linguistica Slovaca (3, 1941). Resumé této druhé části: 1. Vedle výrazových prostředků, jež byly v určité etapě dějin daného jazyka uskutečněny a systemisovány jako zvláštní prostředky jednotlivých jazykových stylů, jsou v každém jazyku latentní výrazové možnosti stylisticky ještě nevyužité; každá jazyková struktura obsahuje vnitřní předpoklady co největšího stylistického rozrůznění, takže jeho stupeň závisí pouze na přízni podmínek vnějších. 2. Vše, co se může stát obsahem vědomí příslušníků dané jazykové společnosti, lze vždy nějakým způsobem vyjádřit jejím jazykem; stupeň jazykové kultury je přitom činitelem nerozhodným. Co nejsme schopni vyjádřit „svým“ jazykem ani za cenu největších jazykových násilností, nejsme schopni ani myslit a tedy ani ne vyjádřit nějakým jazykem jiným k tomu cíli substituovaným. 3. Pro otázku jinojazyčné substituce národních jazyků ve vědeckém stylu je rozhodné to, že ji nelze prakticky provést do posledních důsledků a že tedy nemá smysl tam, kde v dokonalém provedení leží dosažení jejího cíle, totiž právě v stylu vědeckém. Poučně se tu chová moderní logika. Z toho, že „přirozené“ jazyky nevyhovují vědeckým účelům, mohlo by se vysuzovat, že zejména logisté, kteří chápou logiku jako syntaktiku a sémantiku vědeckého jazyka, budou usilovat o substituci jazyků, používaných dosud při teoretické práci, takovým umělým jazykovým nebo i jiným dorozumívacím systémem, jenž by vylučoval možnost logických nesprávností. Avšak zásadní vyloučení této možnosti, jež je podmíněna významovým vztahem jazyka k vnějšímu světu, je totéž jako zásadní vyloučení tohoto vztahu, a zásadní vyloučení tohoto vztahu je totéž jako vyloučení jakéhokoli dorozumívacího systému. Pro logistiku plyne z nevhodnosti přirozených jazyků k vědeckým účelům nikoli nezbytnost jejich substituce nějakým dorozumívacím systémem, jenž by byl té nevhodnosti zbaven zásadně — což je nemožné — nýbrž nutnost, vyloučit možnost oněch logických nesprávností při specifických projevech teoretiků v rámci přirozeného jazyka tak, že se případ od případu v náležité míře eliminuje významový vztah k vnějšímu světu u jednotlivých výrazových složek uvnitř těchto projevů (Carnapova přeměna tak zvané „inhaltliche Redeweise“ do „formale Redeweise“). 4. Není-li striktně linguistických důvodů, pro něž by se měl národní jazyk v některém ze svých stylů nahrazovat jazykem jiným, ať již živým nebo mrtvým anebo umělým, i když pro tuto funkci „vyspělejším“, neznamená to, že by tu nemohly, resp. neměly rozhodovat důvody jiné, jako je tomu na př. při substituci národních jazyků ve funkci bohoslužebné, kde se jazykovou cizotou vyhovuje tendenci po mysteriosnosti bohoslužby. 5. S hlediska jazykové kultury je substituce národních jazyků v některém stylu jiným jazykem škodlivá, neboť retarduje, po př. redukuje jejich celkovou stylistickou diferenciaci.

1. července. Jindřich Honzl: Jevištní dílo jako soubor znaků (otištěno v Slovu a slovesnosti VI, 1940, str. 177 n., pod názvem „Pohyb divadelních znaků“).

16. září. Jan Mukařovský: Dialog a monolog (otištěno ve sborníku věnovaném prof. O. Hujerovi = Listy filologické 67, 1940, str. 139 n.).

7. října 1940. Josef Kurz: Kapitoly o staroslověnských zájmenech ukazovacích, 1. K otázce nominativu zájmena třetí osoby (otištěno v Listech filologických, 67, 1940, 290 n.); připojeny poznámky o významu nominativu 3. os. také v jiných slovanských jazycích, zejm. v češtině, kde lze téměř vždy pozorovati vedlejší odstíny významové, které jsou patrně zbytkem původního významu ukazovacího. 2. O spojeních substantiv s ukazovacími zájmeny sь, tъ, onъ v postposici (typy stsl. rodъ sь, rabъ tъ, lьstьcь onъ); bude otištěno v 8. sv. sborníku Byzantinoslavica; část, týkající se významu t. zv. složených adjektiv, byla uveřejněna v 7. sv. tohoto sborníku, 1937—1938, 252 n. Ukázáno na všeobecné rozšíření postposice ukaz. zájmen a na jejich význam v tomto postavení v jazycích slovanských.

21. října. Vladimír Skalička: Vývoj české deklinace (souhrn z práce, která vyjde jako IV. sv. „Studií Pražského linguistického kroužku“).

19. listopadu. Miloslav Seemann: Zvláštní způsoby tvoření hlasu (otištěno v Slovu a slovesnosti VII, 1941, str. 57 n.).

2. prosince. Stanislav Lyer: Spor o katalánštinu ve světle srovnávací fonologie (otištěno v Časopisu pro moderní filologii 27, 1941).

4. prosince. Bohuslav Havránek: Základní problematika stylu a stylistiky (otištěno v Slovu a slovesnosti VII, 1941).

16. prosince. A. V. Florovskij: Česká bible v dějinách východoslovanské kultury a písemnictví (otištěno ve XII. svazku Sborníku filologického, vyd. Českou akademií, rusky s titulem „Češskaja Biblija v istorii russkoj kultury i pis’mennosti“).

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 2, pp. 111-112

Previous Alois Jedlička: Pohled na české slovníky XVI. století

Next Felix Vodička: Literárně historické studium ohlasu literárních děl (Problematika ohlasu Nerudova díla)