Konference o interakční lingvistice v belgickém Spa

Markéta Slezáková

[Chronicles]

(pdf)

A conference on interactive linguistics in Spa (Belgium)

Konferenci Interakční lingvistika – Evropská konference o jazykové organizaci konverzačních aktivit (Interactional Linguistics – EuroConference on the Linguistic Organization of Conversational Activities) pořádala evropská organizace Euresco (www.esf.org) ve dnech 16.–21. září 2000 v belgickém městečku Spa.

Hlavním cílem konference zaměřené na jazykovou organizaci konverzačních aktivit bylo umožnit setkání především evropských lingvistů a sociologů, kteří dostali prostor k tomu, aby se navzájem informovali o svých aktivitách na poli interakční lingvistiky a konverzační analýzy. Vztah těchto dvou přístupů, jejich prolínání a vzájemné ovlivňování bylo námětem nejen jednotlivých příspěvků, ale i mnoha diskusí mezi evropskými lingvisty a sociology. Do této diskuse přispěli významně jak svými referáty, tak i následnými diskusemi i přítomní američtí lingvisté a sociologové, kteří mají s konverzační analýzou bohaté zkušenosti již od konce 60. let. Více než šedesát účastníků vytvořilo opravdu intenzivní pracovní atmosféru plnou podnětných a zajímavých referátů, příspěvků a komentářů.

Konference ve Spa byla první částí dvoudílného setkání – další je plánováno za 2 roky, tentokrát do finských Helsinek. Konferenci předsedala M. Seltingová z Univerzity v Postupimi, která má velké zásluhy na tom, že se konference uskutečnila. Místopředsedkyní a spoluorganizátorkou byla A. Hakulinenová z Helsinské univerzity. Podporu konferenci poskytly Evropská komise, Research DG, Human Potential Programme a High-Level Scientific Conferences.

Tématem této první konference byla jazyková organizace konverzačních aktivit (referáty měly vycházet od kategorií konverzační analýzy a hledat různé jazykové prostředky, jimiž jsou tyto kategorie realizovány v různých jazycích). Tématem druhé konference by měly být jazykové struktury a jejich využití v rozhovoru (referáty by se měly zaměřit na jazykové struktury a zkoumat jejich užití v interakci).

Výjimečností konference Interactional Linguistics bylo to, že kromě vystoupení pozvaných referujících měli možnost vystoupit i mladí vědci do 35 let. V programu konference se jim dostalo poměrně dost prostoru v atraktivních časech k prezentaci příspěvků, které byly jen o něco málo kratší než vystoupení pozvaných referujících. Dva odpolední bloky byly věnovány aktivitě, která hraje v konverzační analýze a v interakční lingvistice klíčovou roli, společné analýze dat (data session). Jeden podvečerní blok byl vyhrazen vývěskové prezentaci (posters).

Následující řádky budou věnovány úvodní, zásadní přednášce konference, dále podrobněji pohovořím o vystoupení pozvaných přednášejících a mladých vědců a zmíním se stručně i o společné analýze dat a vývěskové prezentaci.

S úvodní přednáškou vystoupila předsedající a hlavní organizátorka konference M. Seltingová. Připomněla historii konverzační analýzy, která v 60. a 70. letech vznikla ve Spojených státech amerických nejprve mezi sociology a poté zís[157]kala příznivce i mezi lingvisty. A právě na základě propojení těchto dvou oborů – konverzační analýzy a lingvistiky – vzniká v poslední době značné množství odborných publikací, jejichž autoři se hlásí k tzv. interakční lingvistice, tedy ke studiu jazykových struktur a jejich užití v jejich přirozeném prostředí, tedy v interakci. Interakční lingvistiku charakterizovala jako interdisciplinární pole, na kterém se setkávají metody a přístupy užívané v lingvistice, v konverzační analýze a v lingvistické antropologii. Zdůraznila především nutnost zkoumat autentický materiál a kontext, ve kterém rozhovor probíhá.

Referáty přednesené pozvanými mluvčími se dotýkaly především dvou okruhů (které byly zmíněny již v úvodní přednášce M. Seltingové) – gramatiky a prozodie.

Nad vztahem gramatiky a interakce se zamýšlel P. Auer (Freiburg), který se ve svém příspěvku pokusil ukázat, že je možné najít jisté propojení mezi gramatickou a interakční strukturou – jedním z principů, který hraje důležitou roli v obou, je projektivita. V interakci musí mít mluvčí nějakou společnou zkušenost s tím, jak jsou jednotlivé sekvence uspořádány. Mluvčí nejen rozumějí tomu, jak interakce probíhá, ale mohou i odhadovat, kam rozhovor směřuje, a ovlivňovat ho. V syntaxi se závislost projevuje mezi hlavní větou a větami závislými. Čím je konstrukce komplikovanější, tím více je hierarchizovaná a tím snadněji je možno sledovat její projektivitu. Nad jedním charakteristickým rysem rozhovoru, který nazval recyklace s variací, se zamýšlel J. Anward (Linköping). Mluvčí částečně recykluje předešlé repliky při tvoření repliky nové. Rozdíly mezi po sobě jdoucími replikami jsou ovšem přizpůsobeny typu sdělení. H. Scheutz (Salcburk) se ve svém příspěvku o výstavbě důsledkových vět v rakouské němčině zaměřil na spojku weil, po které se ve spisovném jazyce mění pořádek slov (sloveso je umístěno vždy na konci věty). V mluveném jazyce je ovšem situace jiná – sloveso se může vyskytovat i v druhé pozici, tedy hned po spojce. Sebraný autentický materiál neukázal jasný významový rozdíl mezi obojím pořádkem slov. Při interpretaci se recipient opírá ještě o další faktory, například o kontext. P. Drew (York) se zabýval rozporem mezi původní „nepravdivou“ verzí mluvčího a „opravenou“ verzí, která následuje. Ukázal některé charakteristické rysy opravných verzí v rozhovoru a snažil se dokázat, že původní verze nemohou být vzhledem ke kontextu, ve kterém jsou pronášeny, chápány primárně jako „nepravdivé“. Autokorekcí se týkaly dva příspěvky: M. de Fornel (Paříž) se zabýval autokorekcemi a jejich vztahem k syntaxi a S. Uhmannová (Wuppertal) se podrobněji zamýšlela nad vzájemnou závislostí interakce a gramatiky při zkoumání autokorekcí v rámci jedné věty. C. E. Fordová (Madison) se zaměřila na „nedokončené“ repliky, které jsou buď dokončeny samotným mluvčím v téže replice – replika má pak dvě části: nedokončenou a dokončující/doplňující, anebo mluvčí svou repliku sám nedokončí, příjemce ji chápe jako nedokončenou a buď žádá dokončení repliky po mluvčím, nebo sám navrhuje možné dokončení. Autorka se snažila ukázat, že projektivnost funguje jednak v rámci jedné repliky, ale také mezi replikami, a formuje tak identifikovatelné interakční sekvence.

Verbálního doplňování a vkládání se týkaly dokonce čtyři příspěvky. Na „doplnění“, které je charakteristické společným vytvářením vedlejší věty, se zaměřila M. L. Helasvuová (Helsinky). Mluvčí B může přímo doplnit část vytvářenou mluvčím A, nebo může být mluvčí B vyzván, aby ji dokončil. Ve finštině je větná syntax charakterizována četnou inflexí jak verbálních, tak nominálních kategorií. Každá část věty podléhá inflexi a její forma ukazuje, jaká je její funkce ve větě. To znamená, že „doplnění“ je určeno při vytváření celku. Syntax je tak sdílena a společně vytvářena od nejmenších jednotek po větší sekvence. W. Kallmeyer (Mannheim) se zabýval vkládáním výrazu či výrazů jednoho mluvčího do promluvy druhého mluvčího. Zkoumal, v jakých pozicích ke vkládání dochází, a dále ho zajímaly rysy gramatické, sémantické a prozodické, pomocí kterých dává druhý mluvčí najevo, že si je vědom vedlejšího postavení svého vkládaného komponentu. H. Mazeland (Groningen) upozornil na roli spojek vyjadřujících vztah podmínkový ve vložených sekvencích. V nizozemštině se ve vložených sekvencích setkáváme především se souřadicí spojkou want. E. A. Schegloff (Los Angeles) se zamýšlel nad místem možného ukončení replikové jednotky (replika může být tvořena i několika replikovými jednotkami). Svou pozornost zaměřil na jev, který by mohl být chápán buď jako část předcházející, [158]nebo i jako část následující replikové jednotky. Tento jev pojmenovává jako přídavek. Místa možného ukončení replik či replikových jednotek jsou většinou chápána jako místa ukončená gramaticky, intonačně a pragmaticky. Někdy se ovšem stane, že mluvčí dokončí replikovou jednotku (gramaticky, intonačně i pragmaticky), ale pak se rozhodne ještě něco dodat, přidat, a tím ji vlastně znovu dokončit. E. Schegloff se ve svém příspěvku pokusil vymezit a charakterizovat tato opětovná dokončení – přídavky. Zjistil, že se většinou vyskytují v následujícím taktu po možném konci replikové jednotky a že jsou s ní tedy intonačně spjaty. Tvrdí, že tyto přídavky jsou s předchozí replikovou jednotkou v jisté symbióze, jsou jejím pokračováním, a netvoří tedy novou samostatnou replikovou jednotku.

Částice byly předmětem zájmu dvou autorek: M. L. Sorjonenová (Helsinky) se zaměřila na význam a užívání slov (částic), pomocí kterých je ve finštině možno odpovídat, a B. Asmussová (Aarhus) se ve svém příspěvku zabývala částicemi na začátku replik, které jsou v rozporu s předchozí replikou, a mohou tak uvádět nové téma. Presekvencemi se zabýval J. Nekvapil (Praha). Seznámil účastníky konference se strukturou a tvořením presekvencí v českých rozhovorech. Analýza byla provedena výhradně na českém materiálu (dosavadní výzkumy o presekvencích byly prováděny především na anglických datech). Zvláštní pozornost věnoval nápadnému pořádku slov na začátku redukovaných českých presekvencí – tato strukturální vlastnost se opírá v některých případech o členění informace na téma a réma. Příklady ukazují, že mluvčí reagují na presekvenci tak, jako by to byla již formulovaná žádost, pozvání, a chápou ji tedy jako samotnou žádost, pozvání.

Stížností v neformální komunikaci se zabývala S. Günterová (Kostnice). Na materiálu rozhovorů mezi známými a rodinnými příslušníky zkoumala techniky, kterými mluvčí vytvářejí pro posluchače malé divadelní show v případě, že si chtějí na něco nebo na někoho postěžovat. Zaměřila se především na gramatické a rétoricko-stylistické prostředky (historický prézens, přímá řeč), které vypravěč využívá k tomu, aby rekonstruoval minulé události a zároveň si postěžoval.

Druhý významný tematický okruh představovala prozodie v interakci. J. Wagner a J. Steensig (Odense a Aarhus) se ve svém příspěvku nazvaném Prozodie a ukončení promluvy v dánské interakci zaměřili na problémy, které se objevují při transkripci dánského autentického materiálu pomocí standardní přepisovací metody G. Jeffersonové, zvláště při snaze aplikovat intonační značky. Dánská intonace totiž nekoresponduje s anglickou koncovou intonací, poslední přízvučná slabika nemá v dánštině výrazně klesající nebo výrazně stoupající intonaci. Komunikací mezi mluvčími standardní americké angličtiny a britské angličtiny se zabývala B. B. Szczepková (Kostnice). Snažila se dokázat, že v určitých kontextech dochází k tomu, že se repliky mluvčích prozodicky přizpůsobují (ve výšce tónu, intonaci, hlasitosti, tempu řeči a rytmu). Prozodické přizpůsobování je (kromě sémanticko-pragmatického spojení) dalším prostředkem, který vytváří návaznost mezi replikami a signalizuje jejich těsné sepětí. Prozodické přizpůsobování nám může prozradit mnoho o interakční spolupráci mezi jednotlivými mluvčími, o souladu ve vzájemné komunikaci. E. Couper-Kuhlenová (Kostnice) ve svém příspěvku vycházejícím z analýzy neformálního telefonního rozhovoru poukázala na to, že prozodie je doplňujícím zdrojem při tvorbě replik v rozhovoru, např. při snaze představit téma, které je v rozporu s předešlým tématem v rozhovoru. M. F. Nielsen (Roskilde) poukázal na zajímavý intonační fenomén – intonaci „výkyvnou“ („intonace jako horská dráha“), která doprovází většinou určitá delikátní sdělení. Nielsen ukázal, že v tomto případě hraje intonace důležitou interakční roli. J. Local (York) se zabývá těmi replikami, které jsou zahájeny jedním mluvčím a dokončeny mluvčím jiným. Tento jev je obvykle nazýván kolaborativní dokončení (completions). Tato dokončení jsou zajímavá především z fonetického a fonologického hlediska – jsou rychlejší, rytmicky zapojená do předchozího hovoru a nemají žádnou stoupající intonaci s výrazným intonačním vrcholem. Dokončení jsou většinou stejně hlasitá nebo tišší. Nakřáplý hlas a glottální pauzy mají podle R. Ogdena (York) ve finštině výrazné interakční funkce. Glotální pauzy jsou užity jako jisté prodlužování repliky, např. při autokorekci, při hledání slov nebo při výčtu. Nakřáplý hlas označuje naopak konec repliky, tedy místo, kde může partner převzít slovo. B. Wells a J. Corrinová (Londýn) prezentovali výsledky svého výzkumu, který se zabýval osvojováním syntaxe malými dět[159]mi. Zaměřili se na úlohu stoupavé intonace, která je spojena s takovými promluvami, po kterých následuje zřetelné ticho a následná replika dítěte. Tento sled sekvencí umožňuje dítěti vyjádřit složitou větu tím, že ji vloží do matčiny promluvy. B. Foxová (Colorado) referovala o výzkumu, který se zabývá mikrosyntaxí, především lexikálně-syntaktickým uspořádáním, které je užito opakovaně k dosažení určitého sociálního jednání.

Další, menší okruh témat představovala institucionální komunikace. Typické institucionální komunikace – komunikace mezi žákem a učitelem v průběhu zkoušení – se týkal příspěvek A. Cilibertiové (Perugia). Poukázala jednak na typické asymetrické vztahy mezi učitelem a žákem a jednak se zaměřila i na příklady, kde je tento asymetrický vztah určitým způsobem narušen. Vícečlenné otázky a jejich roli v institucionální komunikaci zkoumal P. Linell (Linköping). Mnoho otázek, které se vyskytují v institucionální komunikaci, nemá formu jediné tázací věty. Buď mají podobu vícečlenné otázky, nebo jsou formálními elipsami (nelze je pokládat za plné tázací věty). P. Linell se zaměřil na vícečlenné (multi-unit) otázky a zajímalo ho, proč se v institucionální komunikaci vyskytují v takovém množství. Představitel instituce užívá vícečlenné otázky především k tomu, aby vedl a řídil diskusi, vytyčil jí určitý rámec a určil téma a aby poskytl tázanému různé možnosti, různá hlediska. Tázaný naopak užívá vícečlenné otázky k tomu, aby si připravil pole pro položení otázky, která nebyla na pořadu jednání, a snaží se tak vyřešit komunikační dilema. Dvojicí otázka-odpověď v prostředcích masové komunikace ve francouzských televizních interview se zabývala J. Léonová (Paříž). Sémanticko-argumentativní rozbor francouzských interview ukázal, že ve dvojici otázka-odpověď vyžaduje otázka jistý typ odpovědi. Zde se projevuje rozpor mezi očekávanou odpovědí a možnou odpovědí hosta, který zastává svou pozici. Odpověď je omezena předcházející otázkou. Studie dvojice otázka-odpověď odhalila, že formulace otázek s cílem dosáhnout očekávané odpovědi je základní charakteristikou veřejných interview. Široce chápané otázky moderátora, tzv. reformulace, v českých televizních diskusních pořadech se staly námětem příspěvku M. Slezákové (Praha). Hosté akceptují reformulace moderátora jako jednu z činností, kterou vykonává v rámci své role v televizním pořadu. Ve většině případů jsou reformulace užity neutrálně, moderátor sumarizuje, zjednodušuje odpověď hosta, v některých případech mohou ale moderátorovi sloužit k tomu, aby téma pořadu vyhrotil nebo ho posunul jiným směrem.

V interakční lingvistice dosud opomíjená oblast – sémantika – se stala předmětem dvou německých příspěvků: J. Schwitally (Würzburg), kterého zajímalo, jak se mluvčí vyrovnávají s tím, když v rozhovoru dají jiný význam termínu, který byl užit předchozím mluvčím, nebo termín modifikují, a A. Deppermanna (Frankfurt nad Mohanem), který se zabýval utvářením významu v interakci. Představil koncept tzv. metasémantických aktivit, takových aktivit, jimiž účastníci rozhovoru upřesňují význam, který slovo získalo v konkrétní sekvenci rozhovoru. Dílčí výstup z grantu, který nese název Estetika každodenní komunikace, představil M. Hartung (Kostnice). Analýze byla podrobena každodenní komunikace skupiny mladých lidí z malého německého města. Cílem projektu je najít takové formy komunikace, ve kterých se estetizace vyskytuje – přesně popsat situace a zjistit její stupeň a funkce. Skupina mládeže byla vybrána především proto, že mladí lidé často užívají jazyk velmi kreativním způsobem. Další oblastí zájmu interakční lingvistiky jsou poruchy řeči – afázie. R. Wilkinson (Londýn) upozornil ve svém příspěvku na jazykový jev, se kterým se u afatiků často setkal, na užívání tzv. pro-forem, které jsou užity při vytváření replik. Poukázal na to, jaké výhody v interakci skýtá afatikům užití těchto jazykových pro-forem. S. Beekeová (Londýn) prezentovala výsledky výzkumu provedeného spolu s J. Maximovou a R. Wilkinsonem. Výzkum byl zaměřen na komunikaci afatika s okolím – příspěvek poukázal na neverbální složky v komunikaci afatika, především na užití gest v kombinaci s omezenou možností verbální komunikace.

Interakční lingvistika a konverzační analýza pracují výhradně s autentickým jazykovým materiálem, který je nutno analyzovat. Různé způsoby analýz a různé způsoby přístupu k textu byly na konferenci náplní společné analýzy dat (data sessions). Účastníci konference se mohli po dvě odpoledne rozhodnout pro různojazyčnou dvouhodinovou analýzu autentického materiálu. K dispozici byla anglická, německá, italská a finská data. Vel[160]mi zajímavé bylo porovnat různé způsoby práce s autentickým materiálem, odlišné vedení analýzy dat a přístupy jednotlivých účastníků, kteří se analýzou dat zabývají nestejně dlouho a s různou intenzitou.

Další formu prezentace vědeckých výstupů představuje tzv. vývěsková prezentace (posters), které byl vyhrazen jeden večer konference. Mladí vědci měli možnost představit své práce a projekty touto u nás neobvyklou metodou. Vývěsková prezentace se týkala nejrůznějších témat, která byla odlišným způsobem zpracována. Obvykle byl projekt na rozměrné čtvrtce či velkém papíře stručně popsán, doplněn byl též příklady či obrazovým materiálem a samozřejmě byl přítomen i autor, který na místě odpovídal na všechny dotazy. R. J. Cliftová (Essex) představila svou studii, která se týkala užití slova actually v interakci. M. Ikomová (Keio) se věnovala zase německé částici doch a jejím různým prozodickým vlastnostem, které nabývá při užití v odlišných významech. J. Rae (Surrey Roehampton) zkoumal užití částice em. Volající do rádia užívají často na začátku své promluvy interjekci em, která je v literatuře charakterizována jako částice vyjadřující váhání. J. Rae se domnívá, že v některých případech může být reakcí na předchozí expresivní vyjádření. P. Grommes a D. Silbersteinová (Berlín) seznámili účastníky konference se dvěma výstupy projektu o komunikaci ve stresových podmínkách – při lékařských operacích a při hrozícím leteckém nebezpečí. B. de Geerová (Södertörn) prezentovala výsledky výzkumu o komunikaci mezi rodiči a dětmi, o užívání příkazů a zákazů v rodinách v Estonsku, Finsku a Švédsku. R. Kelly (Lancashire) představil etnometodologickou studii o tom, jak se organizují malé skupiny – v tomto případě zdravotní sestry, které mají zvednout pacienta. Podobné prostředí si pro svou analýzu vybrala A. Lindströmová (Uppsala), která se zaměřila na komunikaci mezi starší osobou a dobrovolnou pečovatelkou. Žádosti starší osoby nejsou uspokojovány pouze neverbálně, jak bychom asi očekávali, ale jsou doprovázeny i mluveným komentářem, kterým pečovatelka starší osobě sděluje, jak žádanou činnost provádí.

Závěr konference byl věnován diskusnímu panelu na téma Perspektivy interakční lingvistiky. Připomeňme nejdůležitější myšlenky, které zde zazněly. E. A. Schegloff se zamýšlel nad rozdílem mezi konverzační analýzou a interakční lingvistikou. Lingvisté, kteří chtěli, ale nemohli uplatnit své zájmy na poli konverzační analýzy, je nyní mohou směle uplatnit v interakční lingvistice. Schegloff zdůraznil nutnost lingvistického vzdělání např. při zkoumání prozodie a jejího působení v sekvencích replik. E. Couper-Kuhlenová cítí potřebu vyrovnání se s konverzační analýzou, jejím přístupem a metodami. Většina z těch, kteří se pohybují na poli interakční lingvistiky a konverzační analýzy, má lingvistické vzdělání, které jistým způsobem určuje myšlení o jazyce. Toto myšlení o jazyce jako o systému je podle E. Couper-Kuhlenové nutné změnit. Na nutnost jiného typu školení lingvistů upozornila i M. L. Sorjonenová. O potřebě vytváření nových termínů, které by byly schopny popsat jevy autentických mluvených textů, mluvil H. Mazeland. Další možné perspektivy načrtl W. Kallmeyer. Vidí je především ve zkoumání prozodie, syntaxe, sémantiky a neverbální interakce. Je nutná konfrontace s ostatními přístupy k jazyku a je potřeba najít určitou strategii, která by byla užitečná při práci s ostatními přístupy. A. Hakulinenová spatřuje dvě hlavní budoucí oblasti výzkumu: prozodii a zkoumání částic přímo v dialogu. Perspektivní oblasti spatřuje i ve výzkumu zájmen a dalších indexikálních prvků. Za velmi důležité pokládá komparativní výzkumy, spolupráci na evropských komparativních výzkumech a zaměření na autentický materiál. Nutnost práce s autentickým materiálem zdůraznili všichni diskutující. Práce s handouty, které budou obsahovat jak původní jazyk, tak přesný doslovný překlad s vyznačenými podstatnými morfematickými charakteristikami a dále normální překlad, tvoří nadále základ analýz interakční lingvistiky.

Konference o interakční lingvistice byla podle mého názoru velmi úspěšná. Podařilo se nám navázat nové kontakty nejen s lingvisty, ale i se sociology, kteří se zabývají podobnými tématy. Bude zajímavé sledovat další profesionální vývoj účastníků belgické konference na podobném setkání, které by se mělo uskutečnit za dva roky ve finských Helsinkách.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 2, pp. 156-160

Previous Jan Králík: Qualico 2000 v Praze

Next František Štícha: Kritéria gramatičnosti (Korpus jako argument a inspirace)