Maďarský sborník o evropském výzkumu slangu

Vilma Eőry

[Rozhledy]

(pdf)

Hungarian volume on European slang research

Maďarsky psaný sborník Cesty a možnosti výzkumu slangu (A szlengkutatás útjai és lehetőségei. Ed. T. Kis. Kossuth Egyetemi Kiadó, Debrecen 1997. 301 s.) by nepochybně mohl být zajímavý i pro českého čtenáře, a to nejen kvůli tomu, že významně reflektuje výzkum slangu v Česku, ale také proto, že obsahuje cenné studie o slangu z různých oblastí Evropy. Nemalý rozsah informací, které v této zprávě podávám, je motivován právě tím, že většina statí tohoto sborníku není dostupná v žádném světovém jazyce – jsou k dispozici buď jen maďarsky, anebo např. estonsky či finsky.

Editor T. Kis v úvodu podrobně zdůvodňuje potřebu vydávání edice o výzkumu slangu, jejímž prvním svazkem je právě recenzovaný sborník (mezitím vyšly další dva svazky: Jelisztratov, 1998; Fenyvesi – Kis – Várnai (eds.), 1999). Maďarský výzkum slangu má totiž značný dluh především v oblasti teoretické. Výzkum slangu byl sice v 80. letech zahájen a v 90. letech se rozšířil i do praktické roviny (slovníky, databáze), vznikla dílčí zpracování slangu a menší studie, ale obsáhlejší teoretické práce na své autory dosud čekají. Dluh se tedy týká teoretických základů, což souvisí i s tím, že recepce zahraničních výsledků na poli výzkumu slangů v maďarské lingvistice neproběhla.

Splátkou tohoto dluhu je plán edice Výzkum slangu, v níž by měly vyjít jak teoretické, tak prakticky zaměřené maďarské i zahraniční práce. Recenzovaný sborník, první v této edici, proto podává přehled o mezinárodní odborné literatuře, ale chce zá[210]roveň nabídnout i nejrůznější přístupy ke studiu slangů, a tak rozšířit obzor maďarskému výzkumu. Vydavatel sborníku doufá, že z tohoto hlediska může být přínosem i český výzkum slangů.

Kisovým záměrem bylo představit nejen výsledky dosažené ve výzkumu slangu v různých jazycích a zemích, ale i mezinárodní tendence, které se prosazují na Západě i v regionech střední a východní Evropy. Volba proto padla na angličtinu, češtinu, estonštinu, finštinu, francouzštinu, ruštinu a samozřejmě na maďarštinu. Sborník představuje nejvýznamnější výsledky výzkumu slangů v těchto jazycích, včetně jeho historie. Za zmínku stojí nepochybně i to, že jednotlivé studie jsou k dispozici (i v původních jazykových verzích!) také na internetové adrese: http://mnytud.arts.klte.hu/szleng/szl_kut/01szl_ut/.

O výzkumu slangů výše jmenovaných sedmi jazyků pojednává celkem osm statí – pouze český výzkum je zastoupen dvěma příspěvky.

Studie Z. Kövecsese Americký slang rozebírá specifika amerického slangu na pozadí slangu britského. Podle autora není možné slang definovat jednoduchým způsobem, ale lze jej popsat, a to prostřednictvím odpovědí na otázky, „které se vztahují ke komunikační situaci nebo k různým jejím aspektům“ (s. 8). Po úvodním teoretickém přehledu představuje autor úctyhodnou minulost bádání v oblasti anglických slangů a poté se soustřeďuje na nejvýznamnější z nich – na americký. Jeho historie je souběžná s utvářením americké angličtiny, dokonce od počátku 20. století je právě slang pokládán za jeden z jejích nejcharakterističtějších rysů. Všeobecná přítomnost slangu má své historicko-společenské příčiny. Vedle slangu obecného však existuje i speciální slang, který je omezen na jednotlivé skupiny, resp. subkultury, jako jsou zločinci, vojáci, obyvatelé pohraničí, sázkaři, zlatokopové, kovbojové, černoši, uživatelé jidiš nebo němčiny, vyznavači různých sportů, adolescenti, homosexuálové, uživatelé drog, účastníci nejrůznějších hnutí – beatnici, hippies aj. Tito mluvčí používají svůj slang výhradně jako žargon, tedy s úmyslem odlišit se. Tematické okruhy amerického anglického slangu – podobně jako slangu evropského – jsou nejbohatší v oblasti sexuality, alkoholismu, peněz a stravování.

Jednou z nejvýznamnějších studií ve sborníku je obsáhlá práce L. Klimeše s názvem Výzkum slangu v Československu, v České republice a na Slovensku v letech 1920–1996. Autorovým cílem bylo informovat maďarské čtenáře o výsledcích českých a slovenských jazykovědců, o jejich názorech a metodách, a dále představit osobnosti a instituce, které se výzkumem slangů zabývají. V úvodní části autor nastiňuje různá, širší i užší, pojetí slangu a ukazuje, že poslední dobou se uplatňuje spíše pojetí užší. Ze závěrečného shrnutí je však zřejmé, že ani na českém a slovenském území neexistuje obecně přijaté vymezení slangu. Rovněž o metodách výzkumu slangu podává L. Klimeš metodologicky fundovanou informaci. Pozornost věnovaná sběru dat (poslech, excerpce, dotazníky, magnetofonové nahrávky), různým způsobům zpracování dat (statistická metoda), různým analytickým hlediskům (absence synonym, synonymické řady, zeměpisné rozdíly) apod. – to vše může poskytnout maďarskému výzkumu slangů užitečné náměty. Třetí část Klimešovy studie přináší přehled vývoje československého a posléze českého a slovenského výzkumu slangů. Autor po[211]dává i výčet pracovišť, která se příslušnými výzkumy zabývala, a detailně představuje jednotlivé vědce a jejich práci. Velmi užitečná je téměř dvacetistránková bibliografie v závěru studie, obsahující seznam prací věnovaných slangům, které byly vydány v Československu, resp. Česku a Slovensku, v období 1920–1996. Pro pořádek dodejme, že Klimešova obsáhlá studie vyšla i jako samostatná publikace (viz Klimeš, 1997).

Z předcházejícího příspěvku si čtenář může udělat obrázek o výzkumu slangů na českém území v minulosti a v současnosti. Český sociolingvista J. Nekvapil, který má renomé i v oblasti výzkumu slangů, se zaměřuje na Komunikativní přístup ve výzkumu slangů. I on nejprve podává stručný přehled minulosti a přítomnosti československého výzkumu slangů a ukazuje, že mezi analytickými přístupy dominuje přístup lexikografický, často kombinovaný s gramatickým, který bývá využíván i samostatně. Zpracování slangů opírající se o komunikativní hlediska je dosud v plenkách. Autor upozorňuje na mylný názor, ve výzkumu slangů dosti rozšířený, podle něhož odborníci zkoumají slang tak, jako by jeho uživatelé byli členy jen jediné sociální skupiny, třebaže je přirozené, že každý jedinec náleží k několika skupinám. Proto se v jeho mluvě mohou jednotlivé slangy míchat a křížit a odborným úkolem je analýza tohoto míšení, výzkum dominance jednotlivých druhů slangu a jejich vzájemné působení. Používání slangu lze podle autora zkoumat nejen synchronně, ale i diachronně – jedinec si totiž v průběhu života osvojuje různé druhy slangů, které buď pasivně zná, nebo je více či méně aktivně používá. Autorem nastíněné aspekty jsou hodny pozornosti z hlediska žádoucího pokroku ve výzkumu slangů nejen v Maďarsku, ale v jakémkoli jazyce, který je ve sborníku představen.

O estonských přístupech informuje ve stati Estonský slang a jeho výzkum T. Tender. Autor především trvá na tom, že navzdory všem dřívějším pochybnostem existuje i estonský slang a že jeho výzkum je vědeckým úkolem. Existenci slangu jakožto jisté nepřirozené věci, resp. oprávněnost jeho existence, zpochybňovali především představitelé jazykověpuristického přístupu. Protože tento směr má mnoho příznivců dodnes, není v Estonsku přijímání slangu jako jedné z forem jazyka všeobecné.

Po historickém přehledu autor uvádí termíny, které bývají používány jako synonyma slangu, anebo které jsou v souvislosti s ním zmiňovány, ale důrazně od něho oddělovány. Autor považuje slang a argot za přibližně synonymní, používá však spíše slang, který – ačkoli ho považuje za nedefinovatelný(!) – charakterizuje takto: „Slang můžeme vymezit jako mluvenou slovní zásobu, která nemá odborný ráz a je typická pro určitou sociální skupinu, třídu, pracovní nebo přátelský kolektiv; toto jazykové bohatství vzniká v každém živém jazyce jako výsledek přirozeného vývoje“ (s. 100).

Výzkum estonského slangu začal ve 20. letech 20. století. V prvním období, které trvalo přibližně do vypuknutí druhé světové války, vzali jazykovědci existenci slangu na vědomí a provedli rozsáhlý sběr jazykového materiálu. Od 40. let už probíhal další sběr materiálu, především studentského slangu, a jeho zpracování a paralelně teoretické diskuse, v nichž byla zpravidla zdůrazňována škodlivost slangu. Tento stav trvá v zásadě dosud, přičemž úroveň výzkumu slangu se nijak nezlepšila. V závěru studie autor hovoří o nejdůležitějších úkolech v oblasti výzkumu estonských slangů; k nim počítá vytvoření počítačové databáze, realizaci audionahrávek a sepsání odborných [212]studií a analýz, které by pronikly blíže k podstatě slangu. V seznamu literatury autor uvádí vedle estonských prací řadu prací zahraničních (anglických, ruských, finských).

P. Nuolijärvi ve studii Finský výzkum slangů popisuje stěžejní charakteristiky finského slangu ve 20. století. Ve finské jazykovědě je pojem slang přítomen již téměř sto let, třebaže vlastní výzkum byl zahájen výrazně později. Zpočátku byla výrazem slang označována směs finštiny a švédštiny, kterou používaly „děti ulice“ a jíž odborné kruhy sice rozuměly, ale neakceptovaly ji. V meziválečném období však už byl slang považován za speciální jazyk, který používají jedinci stejných zájmů či zaměstnání a který se od spisovné podoby jazyka liší především cizím lexikem a frazeologií a rovněž neobvyklými významy jednotlivých slov. Odhlédneme-li od několika pokusů o pofinštění, používalo se od počátku termínu slang. Dnes se slangem zhruba rozumí „mluvený jazyk používaný skupinami mluvčích vznikajícími na základě generačním, zájmovém, profesním atd., který se od spisovné podoby jazyka odlišuje především slovní zásobou“ (s. 123).

V porovnání s většinou ostatních ve sborníku představovaných zemí byl ve Finsku vydán úctyhodný počet slangových slovníků. Nejvýznamnější z nich jsou tyto: slovník vojenského slangu z r. 1963, resp. 1984, slovník vězeňského slangu z r. 1990 a slovník lékařského slangu z r. 1995; nejrozsáhlejší a nejúplnější je Nykyslangin sanakirja (Slovník dnešních slangů) K. Karttunenové, vydaný v r. 1979.

Nuolijärvi se zvlášť zabývá helsinským slangem a zejména tím, jakou úlohu hrál a hraje tento slang v systému finských slangů. Protože Helsinky byly na počátku minulého století prvním a dlouhou dobu jediným urbanizovaným osídlením, stěhovalo se – především na jejich periferii – vedle švédského obyvatelstva stále více Finů, a tak se z finsko-švédské jazykové směsi užívané tamními švédskými a finskými dětmi stal předobraz finského slangu. Později přibyly ruské prvky. Helsinky jako jediné skutečné finské velkoměsto zůstaly i nadále hlavním dějištěm užívání slangu, slang však pronikl i do centra města a udržoval se především v jazyce mládeže. Ve druhé polovině století se jádro helsinského slangu opět přesunulo do okrajových čtvrtí a slang se stal ponejvíce jazykem tamních „part dětí a mladistvých“. Za hranice Helsinek pronikl slang spíše až po druhé světové válce. Nejvýznamnější badatel v oblasti helsinského slangu, H. Paunonen, dlouhá léta pracoval na vydání Slovníku helsinského slangu (vyšel r. 2000).

Nuolijärvi podrobně představuje fonologii, morfologii, sémantiku a syntax finských slangů, rovněž tak nejčastější tematické okruhy jejich slovní zásoby, kam patří na prvním místě lexikální prvky používané pro označení dobra, zla, policisty, jiné rasy či venkovana a dále výrazy vztahující se k ženě a sexualitě (protože mezi uživateli slangu dominují muži).

Autorka podniká ve své studii také pozoruhodný exkurs do oblasti krásné literatury a zajímá se o to, jak a kdy se slang objevil v beletrii. Klasickým dílem slangové beletrie je román ve formě dopisů Ilman fritsaria (Zasláno nevyplaceně) z r. 1929, jehož autorem je E. Salola. Velký význam měl v roce 1961 překlad Salingerova románu Kdo chytá v žitě z překladatelské dílny P. Saarikoskiho a připojený rejstřík slangových výrazů. Nejznámějším básníkem používajícím slang je A. Turtiainen.

[213]V úvodu k šestistránkovému seznamu odborné literatury, který obsahuje především studie psané finsky, autorka zdůrazňuje, že na poli výzkumu finských slangů nelze již dosavadními metodami v zásadě objevit něco nového. Pokládá tedy za důležité zahájit dosud opomíjenou analýzu slangových řečových situací.

Studii Francouzský argot napsal D. Szabó. Těsnou sounáležitost Francouzů a argotu dokládá přehledem neustávajících diskusí o pojetí argotu, výčtem mnoha slovníků argotu, existencí první odborné společnosti na světě ustavené k výzkumu argotu (Centre d’Argotologie, Université Paris V – Sorbonne) a faktem, že ve Francii byly nedávno uspořádány dvě mezinárodní konference věnované problematice argotu (v Besançonu v r. 1989 a v Cerisy-la-Salle, 1994). Hned na začátku je však třeba spolu s autorem konstatovat, že argot je pro Francouze zhruba totéž, co jinde (nejčastěji jsou míněna anglicky mluvící teritoria) reprezentuje slang.

Argot jakožto jazykový jev je doložen už od 14. století, kdy vznikaly první seznamy výrazů tajného jazyka podsvětí; tehdy se však ještě používalo označení žargon. Argot je pojmenováním pro jazyk podsvětí teprve od konce 17. století a přibližně dvě stě let neznamenal nic jiného. V r. 1956 však P. Guiraud ve své slavné monografii L’argot přichází s mnohem širším pojetím argotu – ten i nadále zůstává především jazykem zlodějů, oproti minulosti však v širším smyslu: jde o společenské signum, jehož prostřednictvím může uživatel vědomě a úmyslně vyjádřit svoji sounáležitost s danou komunitou. Autor vysvětluje změnu statusu argotu tím, že v průběhu 19. století byla velká část podsvětí zlikvidována a jeho jazyk do značné míry přešel do jazyka nižších vrstev.

Kromě vlastní jazykové a uživatelské změny měla na částečnou reinterpretaci argotu očividně vliv i hlediska moderní jazykovědy, takže dnes už se běžně hovoří o argotu studentském, vojenském, hudebnickém aj. Dokonce existuje tzv. obecný argot (argot commun), který je nezávislý na zájmových a profesních skupinách, a jeho uživatel je dnes členem mnohem početnější komunity, než tomu bylo dříve (např. mladí versus starší). Toto pojetí, které zformuloval D. François-Geiger (1989), se už velmi blíží angloamerickému pojetí slangu.

Mezi funkcemi argotu bývá uváděna funkce tajného jazyka, zároveň je však zdůrazňována neoddělitelná funkce hravosti, resp. snaha demonstrovat jinakost a sounáležitost.

Francouzští výzkumníci vidí v argotu především specifickou lexikální podobu jazyka, která operuje na gramatice a fonetice velkoměstských, nestandardních jazykových variet; tato slovní zásoba je omezena na určité tematické oblasti a vykazuje bohatou synonymii. Existuje však již i formulace, že argot není ani tak jazykověstrukturním faktem jako spíš jazykovou činností uživatelů.

Autor studie závěrem vyzdvihuje univerzální charakter argotu; zdůrazňuje, že argot vznikl v mnoha zemích obdobným způsobem, pod tlakem podobných společenských procesů. Za hlavní badatelský úkol autor považuje analýzu podmínek a funkcí používání argotu a vytvoření argotického korpusu, který by vycházel z reálně používaných jazykových prostředků.

Pod titulem Ruský slang a jeho výzkum si můžeme přečíst studii I. Fenyvesiho, jenž je odborníkem v této oblasti a v uplynulých letech sestavil rusko-maďarský [214]slangový slovník. Slova odchylující se od spisovné jazykové normy najdeme v ruské literatuře už od 17. století, především v prostředí salonů, armády a sibiřských táborů nucených prací. Jejich sběr však začal až v polovině 19. století a soustředil se zejména na osobitý slovník zlodějů, podvodníků a některých profesí. Už roku 1908 však vyšla kniha V. F. Trachtenberga o jazyku podsvětí (blatnaja muzyka), která pozdvihla – s nemalým přispěním Baudouina de Courtenay – toto téma na úroveň skutečné vědy. Vysokou úroveň pak měly práce sociolingvistické školy B. Larina (20. léta). Autor takto mapuje různé přístupy k problematice sociálního rozvrstvení ruštiny, podmíněné dobovou, sociální a politickou situací, až do období Gorbačovovy perestrojky. Tehdy začal slang opět intenzivně proudit do hovorového jazyka a jazykové prostředky, které byly dosud typické pro jednotlivé společenské skupiny a nebyly lingvisty příliš brány na vědomí, se ve značné míře měnily z prvků používaných k dorozumívání uvnitř skupin na prvky meziskupinového, ba celonárodního dorozumívání. Zrychlilo se i jejich odborné zpracování a od 90. let začaly vycházet první slangové slovníky.

O teorii dnešního ruského slangu, resp. o relevantní vědecké terminologii autor informuje na více než dvaceti stranách své studie, a to dokonce z hlediska filozofie jazyka. Vzhledem k tomu, že většina předkládaných otázek je neujasněná a i v autorově výkladu jen těžko srozumitelná, nebudu se jí dále zabývat. Spíše se zde zmíním o ruské terminologii a o interpretačních možnostech, které se v ní skrývají. I v ruské odborné literatuře se nejčastěji vyskytují tři termíny: argot, žargon a slang. Autor ověřil jejich definice ve všech ruských slovnících a lexikonech počínaje rokem 1950. Ruská odborná literatura pracuje nejčastěji s termínem argot (zhruba ve významu angloamerického slangu), v širším smyslu jej interpretuje jako osobitý jazyk určitých zájmových nebo profesních skupin a za jeho typický rys pokládá slovní zásobu. V užším smyslu se jím rozumí osobitý jazyk lidí žijících na okraji společnosti, který má zpravidla i utajovací funkci. Žargon je často synonymem argotu, mnohdy s pejorativním odstínem. Kromě toho často označuje též nenormativní podobu odborného jazyka. Výraz slang je v ruské terminologii relativně nový a je často synonymem slov argot i žargon.

Nejnovější výzkumy už osvětlují i sociologický aspekt ruského argotu a začínají mapovat další oblasti jeho užívání: vedle mluvy studentů se zkoumá jazyk vojenský, jazyk uživatelů drog, homosexuálů, resp. vzájemný vliv těchto forem jazyka a jejich vztah k jazyku spisovnému nebo hovorovému (prostorečije). Ve velkém počtu vycházejí slovníky nespisovných podob ruštiny: jazyk lágrů, podsvětí a věznic, jazyk studentů; publikují se soupisy obscenit, nadávek. Nejsou to slovníky výhradně jednojazyčné, ale i dvojjazyčné, většinou rusko-anglické, resp. anglicko-ruské, je mezi nimi i rusko-český slangový slovník, vydaný v Česku (viz Dvořák, 1995). – Fenyvesiho studie je uzavřena velmi obsáhlým seznamem odborné literatury.

O maďarském slangu napsal editor sborníku, mladý, ale patrně nejúspěšnější maďarský představitel moderního výzkumu slangu T. Kis. Jeho studie má vedle informativní funkce také zřetelné ambice teoretické, a jistě i proto není tak heterogenní jako většina ostatních příspěvků sborníku.

Autor nejprve podává přehled stěžejních problémů maďarského výzkumu slangů. Podobně jako v mnoha jiných zemích i v Maďarsku byl slang dlouho považován za [215]jazykovou deviaci a jeho výzkum za deviaci lingvistickou. Kromě notoricky známých příčin ideologických vidí Kis příčinu tohoto stavu v tom, že maďarská jazykověda se upírala k jazykovým formám důležitým z hlediska národního jazyka, a proto kvalifikovala slang jako okrajový a jednoznačně škodlivý jev. Význam slangu, spočívající v tom, že jde o pokusnou laboratoř vývoje jazyka, na níž díky citlivé a pohotové reakci lze výborně sledovat vztah jazyka a společnosti, jazyka a jedince apod., se začíná doceňovat teprve dnes.

V další části studie se autor snaží zformulovat svou koncepci slangu a konstatuje: 1) vznik slangu a jeho funkce jsou především předmětem sociální psychologie, nikoli jazykovědy; 2) slang je jazykovou univerzálií; 3) je nejen formou hovorového jazyka, ale i nářečí; 4) jeho páteř tvoří domácí slovní zásoba (nikoli slova přejatá z cizích jazyků). Poté přechází k základnímu problému – k tomu, že pojmem slang se rozumí dva úzce související, z teoretického hlediska však striktně odlišné a dosud jednoznačně nerozdělené jevy: jednak lexikální zásoba a frazeologismy, jednak forma užívání jazyka, resp. řečový styl. Opíraje se především o M. Bachtina, vymezuje Kis slang coby stylistický jev jako řečový žánr, tedy jako typ projevu, k němuž se váže humor, resp. s ním spjatý ležérní či nadutý způsob chování, jakož i silný (pozitivní nebo negativní) citový náboj. Slang je podle autora především řečový žánr, teprve v druhé řadě lexikální kategorie. Analýza slangu jako řečového žánru zakotveného v komunitě, která ho provozuje, je úkolem sociolingvistiky.

Typy slangů se tradičně stanovují podle posledně uvedeného hlediska (přináležitost ke komunitě mluvčích), nově se však ujalo členění slangu na obecný (general slang) a speciální (special slang). Kis pokládá za reálnější klasifikovat slang podle toho, nakolik je rozšířen v jednotlivých, avšak stále širších společenských vrstvách. Ve skutečnosti existuje tolik slangů, kolik je komunit mluvčích, a podstatné je i to, že slang se vždy rodí a funguje v malých skupinkách, takže vymezení jednotlivých typů je pouze výsledkem vědecké abstrakce. Podle stupně této abstrakce autor vymezuje následující typy (s poznámkou, že tato typizace se vztahuje pouze na slovní zásobu slangů):

a) slang malých skupin představuje skutečný slang komunity mluvčích;

b) slang velkých skupin vzniká abstrakcí ze slangů malých skupin a lze zde rozlišovat slang místní a odborný/zájmový;

c) obecný slang je tvořen značně rozšířenými výrazy místního a odborného/zájmového slangu. Ujmou-li se slangové výrazy v širokém okruhu mluvčích, vždy to znamená, že daná slova ztrácejí svůj slangový charakter; proniknou-li do „základního“ jazyka, přestávají být slangová. Pokud jde o odborný/zájmový slang, byl už zpracován bezpočet jeho typů, zatímco místním slangem se téměř nikdo nezabýval (a to nejen v Maďarsku).

Ve svém výkladu autor na základě své teorie zaujímá stanovisko i k otázce, jak odlišit slang od nejrůznějších jiných pojmů, které s ním souvisejí. Termín zlodějský jazyk nebo argot byl odlišen především na základě uživatelů, kromě toho však v něm lze najít více slangových typů a jazykových funkcí, takže ho nelze stavět do jedné řady s ostatními typy slangů. Pokud jde o lexikální stránku, obsahuje prvky obecného, resp. odborného slangu, jakožto řečový žánr je to tajný jazyk neboli vlastně žargon. [216]V případě žargonu nejde o skupinový jazyk, nýbrž o řečový styl, jehož cílem je manifestovat uzavřenost. Rozdíl mezi odborným jazykem a slangem pak autor spatřuje v jejich funkcích: odborný jazyk je bez emocí a jednoznačně pojmenovává, slang (odborný/zájmový) pak bez „praktických“ důvodů přejmenovává.

Uživatelé slangu jsou především členy neformálních skupin, které mohou být uzavřené i otevřené. Uzavřená skupina je vlastně komunitou z nutnosti, jako je vězení nebo armádní jednotka, a skupinový život zabírá jejím členům v daném období veškerý čas. Vyskytuje se zde zpravidla dvojí uživatelská norma: oficiální a intrakomunitní. A protože nejvíce je používána ta druhá a kontakt s jinými skupinami neexistuje, dochází podle Kise ke zjednodušení jazykového kódu. Otevřené skupiny vznikají ze svobodné vůle členů, skupinový život pokrývá jen část jejich času, mají možnost být členy i jiných uskupení, a proto je podle autora jejich jazyk rozmanitější v závislosti na počtu skupin, do nichž patří. S tím souvisí, že funkce používání slangu, jako je vzpoura, soudržnost, odlišení, má jinou podobu v uzavřené skupině a jinou v otevřené.

Stručně na závěr: Recenzovaný sborník je mimořádně bohatý na vědecké informace. Může z nich těžit i český čtenář neznalý maďarštiny. Kromě již dříve zmiňovaných dlouhých seznamů odborné literatury (nejdelší je ve studii Klimešově) a internetové podoby sborníku stojí za zmínku to, že každou studii provází obsáhlé anglické resumé. Jednotlivé autory je možné kontaktovat na základě adres, včetně adres e-mailových, které jsou uvedeny na konci sborníku.

 

(Z maďarštiny přeložila Dana Gálová.)

 

LITERATURA

 

DVOŘÁK, L.: Ej, čuvak! Ruský slang aneb Český hambář jazyka ruského. Horizont, Praha 1995.

FENYVESI, A. – KIS, T. – VÁRNAI, J. S. (eds.): Mi a szleng? Tanulmányok a szleng fogalmáról (Co je slang? Studie o pojmu slang). Kossuth Egyetemi Kiadó, Debrecen 1999.

FRANÇOIS-GEIGER, D.: L‘argoterie. Sorbonnargot, Paris 1989.

JELISZTRATOV, V. S.: Szleng és kultúra (Slang a kultura). Kossuth Egyetemi Kiadó, Debrecen 1998.

KLIMEŠ, L.: Komentovaný přehled výzkumu slangu v Československu, v České republice a ve Slovenské republice v létech 1920–1996. Západočeská univerzita, Plzeň 1997.

MTA Nyelvtudományi Intézete
Színház u. 5–9
1250 Budapest
e-mail: eory@nytud.hu

Slovo a slovesnost, ročník 62 (2001), číslo 3, s. 209-216

Předchozí Miroslav Komárek: Několik poznámek k Reflexi reflexivity reflexiv

Následující František Čermák: Travaux du Cercle linguistique de Prague n. s. Vol. 3