Travaux du Cercle linguistique de Prague n. s. Vol. 3

František Čermák

[Recenze]

(pdf)

Travaux du Cercle linguistique de Prague n. s. Vol. 3

Travaux du Cercle linguistique de Prague n. s. Prague Linguistic Circle Papers, Vol. 3. Eds. E. Hajičová – T. Hoskovec – O. Leška – P. Sgall – Z. Skoumalová. John Benjamins Publishing Company, Amsterdam – Philadelphia 1999. 310 s.

 

Jednadvacet příspěvků třetího svazku obnovených pražských Travaux, rozdělených do šesti oddílů, představuje upravené příspěvky přednesené na konferenci věnované společně 70. výročí Pražského lingvistického kroužku (PLK) a 100. výročí narození jednoho z jeho předních členů, Romana Jakobsona (28.–30. března 1996). Svazek je zároveň věnován O. Leškovi, který se jeho vydání, které pomáhal připravovat, nedožil. Svazek je pozoruhodným, byť nutně jen dílčím obrazem i odrazem aspoň části toho, co z odkazu PLK dosud žije a je rozvíjeno u nás i jinde. (Recenzi prvních dvou svazků napsal v SaS J. Trojánek, 1998.)

Jednotlivé oddíly se týkají historie myšlení (I, příspěvky O. Lešky, P. Sériota a P. Sgalla), fonologie (II, příspěvky C. H. van Schoonevelda, Y. Tobina), morfologie (III, příspěvky E. Stankiewicze, B. H. Parteeové, H. Kučery, J. Šabršuly, W. U. Dresslera, A. Steubeové – A. Spätha a T. Hoskovce), struktury věty (IV, příspěvky M. Komárka, A. Bogusławského, E. Hajičové – I. Kruijffové-Korbayové, J. Firbase a L. Duškové), jazyka ve společnosti (V, příspěvky M. Jelínka a J. V. Neustupného) a myšlenkových responzí (VI, příspěvky L. R. Waughové a H. Schnelleho).

O. Leška (Prague School linguistics: unity in diversity) se pokouší sledovat zákruty intelektuálního růstu PLK při zdůraznění střetu jak plurality, tak otevřenosti a pružnosti postojů jeho členů. V oblasti fonologie studuje poměr pozdějších názorů Jakobsonových a Trubeckého, které však byly v obou případech paradigmatické povahy a byly založené na substanci. Jakobsonův přístup, později rozvinutý ve směru distinktivních rysů, charakterizuje jako orientovaný na reprezentaci (v protikladu k orientaci na přístup vycházející z pravidel); podobné povahy byl i jeho přístup k morfologii. Naproti tomu Mathesiův přístup byl odlišný, v zásadě imanentní, a vycházel z rovnováhy aspektů paradigmatických a syntagmatických, a to v rámci celého systému jazyka. Na něj navázal až B. Trnka, který tuto linii obohatil o aspekty kvantitativní. Jediný souvislý model gramatiky z období PLK byla Mathesiova funkční gramatika usilující o charakterologii jazyka; vedle ní stojí Karcevského systém prezentovaný ve studii o ruském verbu a Jakobsonova strukturní morfologie. Zvláště z Karcevského vycházely Trnkovy a Skaličkovy rovinné modely jazyka. Model Skaličkův se, jak známo, uplatnil především v typologii. Závěrem se Leška zmiňuje o sémiotickém obratu, k němuž dochází s počátkem vydávání Slova a slovesnosti, a dovozuje, že na jeho předválečné rozvinutí už v zásadě nezbýval čas (s výjimkou J. Mukařovského v literatuře).

P. Sériot (The impact of Czech and Russian biology on the linguistic thought of the Prague Linguistic Circle) připomíná PLK a zvláště Jakobsona a Trubeckého [218]z neobvyklého úhlu jejich inspirace biologické. Tvrdí, že jejich inspirace nebyla sociologická jako u de Saussura (což tu však není tak jasné), ale biologická a že metafora, kterou ve svém přístupu užívají, je v podstatě typicky rusky antidarwinovská a odráží soudobou diskuzi v tehdejším Rusku; naznačuje také, že proto si PLK často pletl celek, pojem běžný v biologii, se strukturou. A proto také Jakobson ve své snaze popřít vývojovou náhodu, resp. kauzalitu a prosadit a podepřít proti de Saussurovi své teleologické názory (srov. ale Čermák, 1997) citovává ruské antidarwinovské biology K. von Baera a L. S. Berga. Opakovaně zdůrazňuje nomogenezi a striktní nutnost, aby se jazyk vyvíjel jedním směrem v souladu se zákony systému (P. Sériot si tu přitom neodpustí volnou paralelu s podobně nesmlouvavým postojem Lysenka v tehdejším SSSR). Ostatně i v pražském biologickém prostředí byla idea holismu, kterou Jakobson zdůrazňoval na ruském prostředí, běžná (J. Bělohrádek o holismu psal už ve 30. letech).

P. Sgall (Types of languages and probabilistic implication laws) se vrací k jazykovým typům V. Skaličky, srovnává je s dobovým rámcem alternativních teorií a rozvíjí v jejich rámci myšlenku implikace, kterou poprvé zřejmě zmiňuje R. Jakobson a která Skaličkovu představu trsu rysů, pro každý typ zvláštní, zjednodušuje. Dovozuje, že pro každý z pěti Skaličkových typů, které mají v dnešní terminologii holistickou povahu, lze postulovat jedinou základní vlastnost, z níž se ostatní („navzájem se podporující“) vlastnosti dají vyvodit, resp. vyplývají; s implikací však pracuje mj. i J. Greenberg. Východiskem a rámcem je Sgallovi protiklad slovníku a mluvnice a formou způsob vyjádření mluvnických hodnot. Obecně platí, že lexikální hodnoty se všude a vždy vyjadřují řetězci fonémů, zatímco hodnoty gramatické mívají vyjádření různé. Potřebu doplnit implikační přístup o zpřesňující hodnoty kvantitativní ilustruje na výzkumech vlastních i jiných. Vedle Greenberga se k typologickým teoriím, založeným na úhrnu rysů, uchyluje řada dalších, zvl. Partee, Coseriu, Klimov, Kurzová aj.; k přístupům blízkým pražskému lze počítat Lehmanna a Ramata, obnovuje se však také bohužel pozornost částečným typologiím.

C. H. van Schooneveld (Are the phonological distinctive features ordered?) vychází ze stanoviska, že distinktivní rysy jsou vzhledem ke své akustické povaze vlastně nejblíže k rozkladu fonému na rysy, popř. k rozkladu sémantických kategorií na sémantické rysy, a to ve své společné snaze dojít k invariantám. Obdobně by tudíž mělo být možné rozložit na menší komponenty i samotné distinktivní rysy, o což se pokoušel zvláště R. Jakobson. Pro sémantiku tu autor postuluje tři základní typy či kroky identifikace (resp. 6 kroků), které jsou podle něj uspořádané a které nazývá instanciazace (a následná intenzionalizace), vstup do kódu jazyka skrze generalizaci a indikace vlastnosti přiřazené v prvním kroku. Autor se ptá, zda se podobná procedura nedá uplatnit na fonémy, a domnívá se, že ano. Následuje bližší analýza především rysů síly (energie), trvání (délky) a výšky v tomto světle.

Y. Tobin (Developmental and clinical phonology: the Prague School and beyond) sleduje, jak se Jakobsonovy příspěvky k developmentální a klinické fonologii rozvíjely dál, zvláště v Diverově teorii fonologie jako lidského chování a v Stampeově teorii přirozené fonologie. Jakobsonovo zdůrazňování předního místa fonologie [219]v komunikaci vedlo Divera k úvahám o způsobech řešení protikladu mezi potřebou maximální komunikace a snahou o minimální úsilí a ke zjištění, že jim v reálných jazycích odpovídá reálný kompromis. Existence 30–40 fonémů se ukazuje jako funkční; méně než 30 fonémů by komunikační potenciál snížilo a více než 40 by bylo obtížně naučitelných a zapamatovatelných. V rámci této teorie se pak navrhuje i několik dalších distinktivních rysů, někdy opřených o statistickou analýzu. V rámci přirozené fonologie se integrují s tradičními rysy developmentální a klinické fonologie i rysy fonotaktické a distribuční. Po detailním srovnání obou teorií autor shrnuje takto: (1) jazyk je synergetický ve svém střetu minima (a snahy o něj) s maximem (a jeho možností); (2) mluvní procesy a chyby lze nazírat jako jistou krajní verzi tohoto střetu; (3) patologické klinické mluvní procesy a chyby lze nazírat jako zcela krajní verzi tohoto střetu.

E. Stankiewicz (Grammatical categories and their formal patterns) se soustřeďuje, po resumé modelových a pionýrských počinů ve fonologii, na oblast gramatiky, resp. morfologie. Ukazuje, že prosté přenášení distinkcí z fonologie občas nemělo zcela úspěch (Trubeckoj ve svém morfonologickém systému ruštiny), zatímco jindy např. rozvinutím distinkce jako bez/příznakovost (Jakobson o ruském verbu) se dalo dospět k prohloubenému obrazu. Stejnou distinkci (při současném popření ekvipolentnosti) využívá plodně Jakobson i při analýze pádů, v níž se dotýká i významu a problému hierarchie; podobně užitečným se ukázal i pojem komplementárnosti. V dalším autor rozebírá a na více jazycích ilustruje především otázku korespondence gramatického významu a formy. V závěru se věnuje morfonologii slovanských jazyků, hebrejštiny a bantuských jazyků. Zdůrazňuje, že vedle bez/příznakovosti je do analýzy třeba zapojit i procesy a pojmy neutralizace, ekvipolentnosti a komplementárnosti.

B. H. Partee (Nominal and temporal semantic structure: aspect and quantification) spatřuje začátky nové sémantické typologie v interakci vidu a různých typů kvantifikace, mj. v posunech typu (type-shifting) v interpretacích nominální fráze, v adverbiální kvantifikaci a interakci a/telické distinkce s distinkcí ne/počitatelnosti. Za své východisko volí povahu postavení vidu a determinátorů v angličtině, kde je první neobligatorní, resp. neobligatorně specifikováno, ale druhé obligatorní, zatímco ve slovanských jazycích je tomu naopak. Dovozuje, že informace z obligatorní specifikace omezuje neobligatornost druhého pólu; proud této informace je tudíž v angličtině a slovanských jazycích opačný. Analýzou chování jednotlivých pojmů naznačuje jejich souvislosti; upozorňuje např. na vztah mezi procesuálními verby a jejich schopností tvořit nepočitatelná substantiva a připomíná známou korelaci, resp. analogii mezi vztahem procesuálního verba a události a vztahem substantiva nepočitatelného a počitatelného. V konfrontaci s angličtinou ukazuje i na různé souvislosti vidu a počitatelnosti, např. na změnu interpretace substantiva káva ve větách pil kávu a vypil kávu, kde změna vidu mění i interpretaci substantiva z nepočitatelného v počitatelné a determinované. Závěrem dovozuje, že kombinace „neomezeného“ predikátu a „neomezeného“ nominálního výrazu dává jak v angličtině, tak ve slovanských jazycích atelickou, procesuální interpretaci; ta se však mění na interpretaci událostní dodáním buď perfektivnosti, nebo omezené kvantifikace.

[220]H. Kučera (In the beginning was the verb. Markedness in grammatical categories) vychází z Jakobsonova návrhu z r. 1932 přenést distinkci příznakovosti z fonologie do morfologie a dovozuje, že teorie příznakovosti, kterou lze chápat jako sémantiku vztahů mezi kategoriemi, je stále užitečná. V oblasti gramatických kategorií je však vlastně modifikací tvrzení izomorfnosti spatřujícího jedno-jednoznačnou korespondenci mezi množinou forem a množinou významů. Podle této teorie stojí, aspoň potenciálně, bezpříznakové formy v jedno-dvouznačné korespondenci k souboru významů. Odhlédneme-li od modifikací, které uvažuje, je pro tuto teorii stále příznačné, že lpí na izomorfním diktu „jedna forma jeden význam“, což je jak v gramatice, tak v lexikonu počínání marné. Konkrétní analýza se týká různých případů vhodné i méně vhodné použitelnosti přístupu bez/příznakovosti v oblasti atelických perfektiv, determinativních imperfektiv a verb násobených v češtině ve srovnání s angličtinou.

J. Šabršula (Aspect, contexte, distribution) ukazuje, jak k delimitaci významů v promluvě přispívá synergetický faktor, kdy konkrétní jazykový znak funguje v kontextu tak, že se jeho složky ovlivňují navzájem a jsou tedy v jisté distribuci. Tu je však třeba zpřesnit s ohledem na její povahu v parole a v langue a připomínat si přitom, že funkce jazykových jednotek je asymetrická. Konkrétní analýzu různých vidových modifikací, zvláště v souhře s kontextem obsahujícím různé gramatické časy a konjunkce, provádí na příkladech českých, francouzských a latinských.

W. U. Dressler (What is natural in natural morphology (NM)?) se zamýšlí nad různým užitím označení přirozený v různých přístupech a podotýká, že i v samotné teorii přirozené morfologie je to pojem škálovitý, stupňovitý. V této teorii je to však termín zastřešující hned tři subteorie, subteorii (a) o univerzální teorii příznakovosti morfologické přirozenosti platné bez poplatnosti určitému systému, (b) o typologické adekvátnosti, kterou historicky předchází teorie (c) přirozenosti závislé na systému jazyka, resp. systémové adekvátnosti. Nejobšírněji připomíná teorii první, kde univerzální morfologickou přirozenost sleduje na způsobu realizace řady takových parametrů, jako je ikoničnost, indexálnost, transparentnost, dvojjedinost, preferenční binárnost a optimální forma morfologických slov; připojena je diskuze s alternativními přístupy. Druhá teorie vychází ze Skaličky a jeho pojetí ideálních typů vytvářených z vlastností navzájem příznivých; podtrhuje se u ní její souvztažnost, resp. relačnost, daná vzájemnou závislostí jednotlivých vlastností typu. Třetí teorie je charakterizovatelná rysem nejdominantnějším, který je zároveň i nejadekvátnější (kde např. je tímto rysem, oproti flexi založené na kořenu a tématu či pouze na kořenu, flexe založená na slovu).

A. Steubeová a A. Späth (Determination in German and Russian) ukazují spjatost určitého členu s nominální reprezentací tříd ontologického objektu, zatímco volba členu určitého dána není, protože závisí na interpretaci individuí vstupujících do diskurzu. Přitom se ukazují nápadné paralely mezi subdoménami objektů/substancí a subdoménami vztahů mezi věcmi (Sachverhalten). Způsob, jakým určují členy nominální frázi, určuje aspekty vztahů mezi věcmi. Ruský dokonavý vid slouží k označení nehomogenních vztahů věcí, zatímco vid nedokonavý slouží k označení věcí homogenních. Jazyky můžou používat buď kategorii členu, nebo vidu k tomu, aby částečně kompenzovaly kategorii druhou.

[221]T. Hoskovec (Sur la paradigmatisation du verbe indo-européen) se vrací k problémům s rekonstrukcí indoevropštiny a kategorií jejího verba a dovozuje, že je výhodnější vycházet z jednotlivých starých jazyků spíše než z jediného, třebaže postupně rozvíjeného základu. Takto je pak indoevropské verbum, které není ani vztažené ke konkrétnímu jazyku ani není dáno průnikem více jazyků, abstraktní konstrukcí, založenou na hierarchii distinktivních sémantických rysů manifestujících se morfologicky; jejich rearanžováním lze dospět k různým konkrétním jazykům. Po diskuzi o metodologických a výchozích teoretických otázkách a premisách přechází k popisu první vrstvy paradigmatizace verba na materiálu chetitském a staroindickém (védském) a všímá si zvláště postavení aktuálnosti a tematické konjugace, která se vyvinula z konkurující si morfologické derivace. Druhá část studie má být zveřejněna později.

M. Komárek (Autosemantic parts of speech in Czech) prezentuje svou teorii a klasifikaci slovních druhů na češtině, rámec je však obecný. Východiskem je mu kritika tradiční klasifikace založené na známých třech aspektech: sémantickém (výraz kategorií myšlení), formálním (ne/přítomnost flexe a slovotvorby) a syntaktickém (větné funkce). Připomínají se i různě obecné syntaktické přístupy Ščerby, Gleasona, de Groota, Brøndala, Kuryłowicze a Hjelmsleva. Po diskuzi o povaze průniku jednotlivých slovních druhů se prezentuje centrum čtyř autosémantik, známých S, V, A a C, a jejich různá korelace ke čtyřem funkcím, tj. subjektově-objektové, predikátové, atributivní a cirkumstantivní; rozlišuje se tu vždy jádro a periférie dané kategorie. „Rušení“ tradiční kategorie adverbia, známé odjinud, se tu opět potvrzuje, nahrazuje ho termín cirkumstantivum. V závěru se analogicky rozvíjí i pojetí deiktik a numeralií.

A. Bogusławski (Inherently thematic or rhematic units of language) představuje svůj formalizovaný, logizující návrh struktury aktuálního členění, v němž téma odpovídá epistemickému objektu a réma je korelováno s askriptivními (přiřazovanými) pojmy a s místem kontrastu. Vychází přitom z Hintikkova pojmu epistemické implikace a předpokladu, že určité askriptivní pojmy v pozici rématu vystupují obvykle. Svůj přístup rozvíjí na polštině a angličtině a zároveň přitom zavádí další předpoklady a distinkce, jako je výraz, které mají pouze derivačně tematickou či pouze derivačně rematickou povahu apod. Ty se pokouší pak korelovat zvláště se slovními druhy. Navrhuje, aby se takovéto typické chování slov kódovalo ve slovnících.

E. Hajičová a I. Kruijffová-Korbayová (On the notion of topic) se zevrubně zamýšlejí nad tím, co vše se u různých autorů chápe pod pojmem topic (téma) a představují i hledisko svoje. Vedle českých autorů se tu věnuje pozornost i cizím, Hallidayovi, Krifkovi a Vallduvi-Engdahlovi. Ve funkčním generativním přístupu (Sgall a Hajičová) se za ohnisko věty považují všechny kontextově volné uzly, které závisejí přímo na slovesu, spolu se všemi uzly (kontextově vázanými nebo volnými), které jsou jim podřazeny. Přitom sloveso je částí ohniska, není-li vázáno. Naproti tomu je pak topic věty vytvářen těmi uzly, které nejsou obsaženy v ohnisku. V závěru srovnávají svůj přístup s pojmem centra B. Groszové.

J. Firbas (The theory of Functional Sentence Perspective as a reflection of an effort towards a means-ends model of language) zasazuje svůj příspěvek o povaze aktuálního členění do funkčního rámce navrženého r. 1963 R. Jakobsonem. Připomíná [222]jednak model sám a jednak shrnuje pojmy jako funkční větná perspektiva (kterou koreluje s cílem) a její prostředky, a dále její faktory jako lineární modifikace, kontextové faktory, sémantické faktory, vyvolatelný rozsah informace a intonaci. Souhrou těchto faktorů se dospívá k souhře signálů, které vystupují jako prostředky aktuálního členění. Jejich analýzou lze pak dospět k náhledu, jak se dosahuje funkčního cíle komunikace.

L. Dušková (Basic distribution of communicative dynamism vs. nonlinear indication of Functional Sentence Perspective) se zamýšlí nad souhrou dvou slovosledných principů, gramatického a „funkčně-perspektivního“. Z analýzy jejího poměrně rozsáhlého anglického vzorku (1500 klauzí), při níž si všímá především komunikativního dynamismu, vyplývá několik závěrů. Ve většině případů se zdá, že oba slovosledné principy kooperují, resp. se shodují se základní distribucí komunikativního dynamismu. V případě jejich konfliktu se angličtina uchyluje ke zvláštním prostředkům (jako pasívum) a konflikt tak řeší; v asi 17 % případů však zůstává neřešený. Odchylky přitom nemají stejné zastoupení: odchylky od základní distribuce komunikativního dynamismu představují asi 14 %, zatímco odchylek od gramatického slovosledu je méně, asi 3 %.

M. Jelínek (Anregungen des Prager linguistischen Zirkels zur Verwissenschaftlichung der Stilistik) přehlíží hlavní pražské příspěvky minulosti vztažené ke stylistice a dospívá k závěru, že základy vědecké stylistiky lze hledat už v PLK. Tehdejší lingvisté ukázali, že při stylistickém zobecňování se uplatňují různé systémové vztahy, přičemž za nejdůležitější stylistickou kategorii považovali funkční druhy stylu. Objev aktualizačních procesů umožnil uchopit podstatu krásné literatury a jejího funkčního stylu. Pražské příspěvky jsou inspirativní dodnes, i v zahraničí.

J. V. Neustupný (Sociolinguistics and the Prague School) se zaměřuje na „negramatický a nefonologický“ přínos předválečných Pražanů v oblasti, kterou nazývá sociolingvistickou. Vyzdvihuje úvod nazvaný prostě Úvodem (první číslo Slova a slovesnosti, 1935) jako vlastně první sociolingvistický manifest svého druhu a rozebírá uplatňované čtyři strategie (tj. strategie negramatických pravidel, jazykové variace, kontaktu, řešení problému a strategie jazyka a společnosti); z každé se v duchu současné tradice pokouší vyvozovat příslušné maximy. Dovozuje, že pro konstituování sociolingvistických strategií jsou závažné tři faktory: (1) maxim problému, dříve popisovaný jako potřeby společenství, (2) tradice, tj. mj. dobová poplatnost filologické tradici a historii, a (3) převládající paradigma, které nebylo příznivě nakloněno studiu variace a působilo jako brzda.

L. R. Waugh (Roman Jakobson‘s intellectual influence in America) svou analýzou oblastí a pojmů funkčního pohledu na jazyk, úsilí o nalezení univerzálií, analýzy v konečné složky i vlivu na takové oblasti, jako je umění, literatura, sémiotika a antropologie, sleduje mnohostrannost osobnosti R. Jakobsona v řadě postřehů. V závěru však připomíná ještě další směry, kam se promítal jeho vliv: slavistika, studium slovanské epiky, historie slovanských kultur, folkloru a srovnávací mytologie, teorie filmu, studium paleosibiřských jazyků, psychoanalýzy aj. Vyzdvihuje Jakobsona jako přední tvůrčí mozek století.

H. Schnelle (Dichotomies in the brain – Jakobsonian and modern) připomíná Jakobsonův důraz, který kladl na souhru lingvistiky, neuropsychologie a neurobio[223]logie. Připomíná i to, jak se snažil na pozadí afatických studií rozlišovat pojmy selekce-kombinace a sekvence-souběhu, a to v rámci kódování-dekódování, a vnést tak systém do mechanismů zpracovávajících jazyk v mozku. Po rozvedení souvislostí těchto pojmů a distinkcí, především případů jejich souhry, se pokouší navrhnout jejich další rozpracování ve světle moderních přístupů. Zdůrazňuje, že se tradiční dichotomie musejí vyjádřit pomocí komputačního formalismu, a to v kontextu topograficky a funkčně interpretovatelné architektury mozku.

Přes nutné zúžení záběru, a tudíž i výběru autorů daný svazek představuje v pozoruhodném a v řadě případů inspirativním výběru mnohé z toho, co v pražském učení dál u nás i jinde žije, i to, jak je to rozvíjeno.

 

LITERATURA

 

ČERMÁK, F.: Synchrony and diachrony revisited: Was R. Jakobson and the Prague Circle right in their criticism of de Saussure? Folia Linguistica Historica, XVII/1–2, 1997, s. 29–40.

TROJÁNEK, J.: Travaux du Cercle linguistique de Prague – Prague linguistic Circle Papers, sv. 1, 2. SaS, 59, 1998, s. 65–70.

Ústav Českého národního korpusu FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 62 (2001), číslo 3, s. 217-223

Předchozí Vilma Eőry: Maďarský sborník o evropském výzkumu slangu

Následující Petr Sgall: Petr Zima – Vladimír Tax (eds.): Language and Location in Space and Time