Mateřský jazyk v národnostně smíšeném prostředí

Gabriela Sokolová

[Articles]

(pdf)

Mother tongue in multiethnical setting

1. Úvodem

Jedním z významných znaků vědomí etnické identity v některých částech střední Evropy byla či je úloha národního jazyka v roli etnoidentifikačního znaku: ať již vnímaná jako mateřský jazyk, nebo jazyk, jímž se občan dorozumíval (dorozumívá) – čili jeho tzv. řeč obcovací.[1] Proto studium vědomí etnické či národní příslušnosti osob ve středoevropském kulturním kontextu v sobě zahrnuje i tematiku jejich národně jazykové orientace, ať již ve sféře vědomí mateřského jazyka, jazykové komunikace, nebo kulturně jazykového zaměření či v dalších aspektech souvisejících s touto tematikou.

Otázky vzájemného spojení oblasti jazykového a národního vědomí, jejich oboustranné podmíněnosti souvisí jak s problematikou formování a sebeuvědomění etnické sounáležitosti jedince a precizování pocitu jeho etnického „já“, tak s problematikou aplikace jazykových kompetencí ve sféře jazykové komunikace i kulturních aktivit založených na jazyce. Někdy se mluví o dvou stránkách mateřského jazyka – o jeho praktickém a ideologickém nebo psychologickém významu (Stark, 1991, s. 44).

Význam jazykové otázky v národnostní problematice v našem státu znovu potvrdily i sociologické výzkumy interetnických vztahů realizované už od konce 60. let, které vypovídaly o tom, že vývoj jazykového vědomí obyvatel etnicky smíšených regionů se vyznačuje určitými specifiky. Šlo o sociologické výzkumy ve smíšených regionech ČR[2] (realizované opakovaně Slezským ústavem[3]), zaměřené na vzájemné [259]vztahy Čechů, Slováků a Poláků na Ostravsku či Těšínsku a r. 1987 na vzájemné vztahy Čechů, Slováků a Němců v severozápadních Čechách.[4] V nich se projevila výrazná diference mezi oběma hlavními etnoidentifikačními ukazateli – vědomím mateřského jazyka a deklarovanou národní příslušností osob, přičemž se tyto procesy dotýkaly více menšin než většinového etnika. (Podobné tendence prokázaly i výsledky sčítání lidu 1971, 1991, v nichž byl kromě národní příslušnosti osob sledován i jejich mateřský jazyk; srov. Národnostní složení…, 1993, s. 13.)

Otázky vzájemného vztahu jazykového a národního vědomí, vazby mateřského jazyka na jazykovou situaci, jeho pozice v hodnotové orientaci a otázky vztahu k vědomí národní příslušnosti se staly předmětem nového výzkumu, realizovaného v letech 1997–98 v rámci grantu Jazykové vědomí obyvatel národnostně smíšených oblastí ČR a jeho proměny.[5]

Ke studiu uvedených procesů byl vybrán národnostně smíšený region České republiky – oblast českého Těšínska, v níž je usídlena převážná část polské menšiny v ČR a v níž v interetnických vztazích dominují kontakty mezi Čechy, Slováky a Poláky. Tato oblast na etnickém pomezí tří států (České republiky, Slovenské republiky a Polské republiky) má dlouhodobé tradice mezietnického soužití (alespoň v případě Čechů a Poláků z regionu). Do konce I. světové války se vyvíjela ve společném státě (Rakousku-Uhersku), pak v rámci mírových smluv byla oblast Těšínska rozdělena mezi republiky Československou a Polskou.

Vývoj českého Těšínska byl a je ovlivněn částečnou územní totožností s ostravskou průmyslovou oblastí (uhlí, těžký průmysl, hutnictví), takže se jej dotýkají změny struktury sociálně profesní, změny struktury osídlení vyplývající z postupující urbanizace atd. Zároveň je nutno připomenout demografické procesy související v poválečném období s odsunem německého obyvatelstva z regionu (i z jiných částí státu) a s následnou imigrací Slováků, ale i Čechů z „vnitrozemí“ na Ostravsko atd. Tyto posuny se nutně dotýkaly národnostní skladby, dalšího vývoje interetnických vztahů i jazykové situace v regionu. Specifikům historického vývoje i jazykové situace regionu byla věnována opakovaně pozornost.[6] Etnickou strukturu regionu, z něhož byly vybrány lokality pro výzkum (jde v podstatě o obyvatelstvo dvou okresů), tvoří podle sčítání lidu z r. 1991 379 494 Čechů, 33 463 Slováků a 44 487 Poláků. (Uvádíme [260]pouze ty národní skupiny, které byly zastoupeny ve výzkumu a které jsou v daném regionu rovněž nejpočetnější.) Tato skladba se promítá do pracovních i mimopracovních vztahů v podobě smíšených pracovních skupin, přátelských i sousedských vztahů a především ve výrazné národnostní heterogamii – nižší u Čechů, vyšší u menšin (Národnostní složení…, 1993, s. 15–18).

Výzkum se uskutečnil ve dvou etapách – r. 1997 (dotazníkovou metodou) a r. 1998 (formou záznamového archu). Výběrový soubor tvořilo celkově 255 Čechů, 347 Slováků a 268 Poláků (ve věku 18–70 let), převážně z oblasti českého Těšínska. (Aby byla umožněna komparace, byla vybrána v r. 1997 část výběrového souboru Slováků a Čechů i z jiných částí České republiky.) Na základě tohoto výzkumu a některých poznatků dřívějších šetření z Ostravska či z Těšínska vznikl předkládaný příspěvek. Zčásti komparačně využil i výsledky výzkumu interetnických vztahů respondentů české, slovenské a německé národnosti z vybraných lokalit náležejících do deseti okresů v severozápadních Čechách.[7] (V oblasti žije relativně početná část slovenské menšiny z ČR a téměř polovina německé menšiny.)

 

2. Otázky identity mateřského jazyka a národní příslušnosti

Jednou z významných stránek vzájemného vztahu jazykového a národního vědomí obyvatel etnicky smíšených oblastí ČR je fakt, že část z nich deklaruje mateřský jazyk rozdílný od své národní příslušnosti. Mluvíme např. o faktu, že část Slováků nebo Poláků nebo Němců v ČR uvádí jiný, převážně český mateřský jazyk. Stává se však, že i Češi považují za svůj mateřský jazyk jiný než český.

Ne všichni smýšlejí o identitě svého mateřského jazyka stejně po celý život. Soužití ve smíšeném regionu a z toho plynoucí formální i neformální vazby, vliv české školní výuky u převážné části slovenských a německých dětí (polské děti navštěvují z převážné části základní školy s vyučovacím polským jazykem), volba jazyka jako komunikačního prostředku, míra znalosti jazyka považovaného za mateřský – to vše jsou významné vlivy, které podle poznatků výzkumů ovlivňují jazykové vědomí, jeho vývoj v průběhu života jedince a mění za určitých okolností i názor na to, který jazyk je jeho jazykem mateřským. Nesporně se v tomto vývoji uplatňuje fakt, že jde nejen o jazyk tzv. prvotní, jehož prostřednictvím si dítě „osvojuje svět“, ale uplatňuje se i jeho další aspekt, etnoidentifikační, čili přistupuje i působení jeho stránky psychologické, ideologické. Tak se stává, že někteří jednotlivci od počátku své existence považují za mateřský jiný jazyk než odpovídá jejich národní příslušnosti, další pak změní názor na to, který jazyk je jejich mateřština, v průběhu svého života. (Člověk se např. v dospělosti nakonec přikloní k jazyku otcovu nebo k jazyku, jímž převážně mluví při stálém pobytu v jinonárodním prostředí, apod.) Jde jen o zjednodušující shrnutí relativně složitých procesů ovlivňujících jazykovou situaci i jazykové a národní vědomí.

Vzhledem k těmto pohybům v jazykové oblasti užíváme v příspěvku dva termíny pro označení jazykové identity tázaných: mateřský jazyk a národní jazyk. Za národní [261]je označován jazyk shodný s národní příslušností tázaného. Mluvíme-li tedy například o tom, jak Slováci v regionu ovládají svůj národní jazyk, je tím míněna slovenština. Dotaz na znalost mateřštiny by mohl být pro část respondentů nejednoznačný. (Faktem však je, že ne vždy je možno se ve výkladu striktně řídit touto snahou o rozlišení obou významů.)

Nicméně údaje o mateřském jazyce respondentů byly výchozími daty ve výzkumu. Šlo o míru diferencí či shodnosti mezi mateřským jazykem a národní příslušností členů jednotlivých etnik (viz tab. č. 1). Výzkum neupřesňoval, jaká kritéria určují mateřský jazyk. Vycházel ze zjištění, který jazyk tázaní vnímají jako mateřský (a v dalším dotazu pak z jejich určení, co oni za mateřský jazyk považují, čím jej vymezují), čili z jejich vědomí tohoto jazyka.

 

Tab. č. 1

Mateřský jazyk a národní příslušnost (v % svisle)

Výzkumy z let 1983–1998, Ostravsko, Těšínsko

mateřský jazyk	národnost tázaného a rok výzkumu
	Češi			Slováci			Poláci
	83	94	97–98	83	94	97–98	83	94	97–98
český	96,3	93,0	89,4	13,8	13,3	3,2	20,8	15,7	4,1
slovenský	0,4	1,7	6,2	83,7	85,7	96,2	0,2	0,3	0,0
polský	1,4	0,9	2,0	0,4	0,0	0,0	74,0	78,7	91,4

Pozn.: Procenta chybějící do součtu 100 připadají na odpovědi jiný, nebo kombinaci dvou jazyků (český a polský, český a slovenský), na krajové nářečí („po našem“, slezsky), případně na osoby, které neodpověděly. Tab. přehl. II, 1997, 22; Tab. přehl. III, 1999, 13, tab. 8.

 

K výraznějším rozdílům ve shodnosti národního jazyka a národní příslušnosti došlo častěji u těch tázaných, kteří pocházejí z národnostně smíšených rodin. V prostředí osob z rodin spíše národnostně homogenních, zapojených případně do působnosti národních organizací, s vyšší vzdělanostní úrovní ad. (jak reprezentuje spíše novější výzkum z r. 1997–98) je míra změn nižší.[8]

Jak vidět, změny se dotýkají i Čechů. Posun od českého mateřského jazyka je zjevně dán skutečností, že jde o osoby pocházející ze smíšených manželství (údaje respondentů to dosvědčují), které se přiklonily k národnosti českého rodiče a ponechaly si mateřský jazyk druhého z rodičů. Čím smíšenější rodinné prostředí – máme na mysli kromě rodiny výchozí i vliv rodiny respondentem založené –, tím spíše se u části respondentů uplatňuje jeho vliv.

Výzkumy, které byly v českých zemích realizovány, nabízejí ještě srovnání s dalším etnicky smíšeným regionem – severními či severozápadními Čechami s podílem slovenské a německé menšiny (výzkum z let 1971–72 a 1987;[9] viz tab. č. 2). Ve výzkumu z r. 1971 bylo mezi Slováky relativně více osob, které považovaly za mateřštinu [262]češtinu, než mezi Němci. Za období necelé jedné generace, do r. 1987, se v daném regionu zvýraznil u Slováků i Němců odklon od národního jazyka jako mateřského, a to o 13 % u Slováků a 26,4 % u Němců – ve prospěch češtiny jako mateřského jazyka.

Na vývoj situace ve slovenské menšině působila kromě vysoké národnostní heterogamie a etnické smíšenosti regionu absence slovenských škol, vzdálenost přirozeného národního zázemí – Slovenska, nižší sociálně vzdělanostní úroveň imigrantů do regionu ve srovnání s průměrem obyvatelstva ČR, relativně vysoké procento osob již zde narozených nebo dlouhodobě usídlených, takže působení asimilačních nebo integračních procesů bylo intenzivnější, ad.

 

Tab. č. 2

Mateřský jazyk Slováků a Němců v severočeské oblasti (v %)

mateřský jazyk	národnost tázaného a rok výzkumu
	Češi		Slováci		Němci
	71	87	71	87	71	87
český	99,0	98,0	14,8	27,5	7,2	33,0
slovenský	X	1,1	82,7	69,7	X	0,2
německý	X	0,7	X	0,0	92,0	65,6
jiný a neodpověděl	1,0	0,2	2,5	2,8	0,8	1,2
Celkem abs.	400	450	399	400	389	400

Pozn.: Položky označené X znamenají, že na tyto údaje nebyli respondenti tázáni (Národnostní vztahy …, 1971–72, znak 1). Výzkum z r. 1987 in: Tab. přehl. III, 1998, s. 39.

 

Rovněž situaci německé menšiny evidentně ovlivňovala žádná (v poválečném období) nebo později omezená možnost poskytnout dětem školní vzdělání v národním jazyce, intenzivně se uplatňoval vliv národnostní heterogamie, zřejmě pocit určité společenské kontroly a další okolnosti. Také převažující české dorozumívání v regionu, nižší sociálně vzdělanostní status Slováků i Němců ve srovnání s Čechy (šlo o region s relativně značnou potřebou méně kvalifikované pracovní síly), u části Němců a Slováků uplatnění bilingvismu (byť v rozdílné míře) – to vše nesporně posilovalo asimilační tendence.[10]

Tyto diference zjištěné výzkumy v národnostně smíšených oblastech potvrzovaly i výsledky sčítání lidu. V předposledním z nich z r. 1991 se hlásilo z 305 943 Slováků v ČR 29 % k jinému než slovenskému mateřskému jazyku – především k češtině (26,1 %). Z Poláků považuje za mateřštinu jiný než polský jazyk něco přes 16 % (převážně český jazyk – 15,7 %), z Němců se podle sčítání lidu odklonilo od německého mateřského jazyka něco přes 30 % (Národnostní složení…, 1993, s. 13, tab. 2).

Diference mezi mateřským jazykem a národní příslušností některých osob, které vykázala sčítání lidu 1970 a posléze 1991 a které zřejmě potvrdí i poslední sčítání z počátku roku 2001 (jeho údaje nebyly v době přípravy článku k dispozici), mají stejný původ, jako ukázaly sociologické výzkumy i pro národnostně smíšené oblasti: Jde o výsledek procesů soužití odlišných etnik ve smíšeném regionu. Především potomci [263]ze smíšených manželství mají národnost po jednom z rodičů, mateřský jazyk po druhém z nich. Jinou variantu představuje přechod osob v průběhu jejich života od jedné národní příslušnosti k jiné – a to vlivem působení většinového prostředí, sňatku s jinonárodním příslušníkem, ale i v důsledku politických okolností: Někteří ze Slováků například po rozdělení společného státu, kdy se museli rozhodnout pro českou, nebo slovenskou státní příslušnost, změnili někdy se státní příslušností i názor na národní příslušnost. Původní vědomí mateřského jazyka – slovenského – si však zachovali.[11] Jde tedy o projevy procesů, které se vyskytují i uplatňují v etnicky smíšené společnosti, pokud má otevřený charakter.

Zmiňujeme se prozatím především o vědomí mateřského jazyka, tj. spíše o vztahu jazykového a národního vědomí; druhá závažná stránka souvisí s rozsahem jeho praktického využití, a tedy i se stupněm a mírou jeho ovládání. Výzkumy opakovaně potvrdily, že jeho dobrá znalost podmiňuje jeho intenzivnější užívání a naopak – častá komunikace mateřským jazykem upevňuje vědomosti z této oblasti. Podmiňujícím faktorem je rodinné prostředí – jeho národnostní skladba, dále jazyk absolvované základní školy, úroveň vzdělání, některé jiné méně významné okolnosti a u Slováků též délka pobytu ve smíšeném regionu.

Výzkumy se proto respondentů ptaly na znalost jazyků zkoumaných etnik: češtiny, slovenštiny, polštiny na Těšínsku, češtiny, slovenštiny a němčiny v severních Čechách. Z odpovědí vyplývá, že nejjistější se v ovládání národního jazyka cítí Češi (k dobré znalosti se hlásí téměř 98 %). Mají převážně české školy, žijí méně často ve smíšených rodinách, místním nářečím komunikují méně než Poláci atd. Slováci a Poláci hodnotí své znalosti národního jazyka na přibližně stejné úrovni (podle výzkumu z r. 1994 vždy necelých 90 %). (Výzkum z r. 1997 a 1998 se na znalost národního jazyka neptal.) Srovnáme-li tyto údaje s jiným smíšeným regionem ČR, severozápadními Čechami (výzkum z r. 1987), pak respondenti německé menšiny se k dobré znalosti němčiny hlásili ze 78,8 %, k částečné z 18,5 %, Slováci z tohoto regionu ovládali podle svého hodnocení slovenštinu dobře z 67,5 %, čili mnohem méně než na Ostravsku.

Výzkumy prokázaly, že znalost národního jazyka se váže do určité míry i na jeho častější zachování jako jazyka mateřského: určité procento příslušníků menšin, u nichž pod vlivem nejrůznějších okolností klesá ovládání národního jazyka, považuje jej za svou mateřštinu méně často než osoby s jeho dobrou znalostí.

 

3. Které vlivy se považují za určující pro utváření vědomí mateřského jazyka

V sociologických výzkumech národnostní problematiky zahrnujících jen otázku, který jazyk považují tázaní za mateřský, se blíže neupřesňoval obsah tohoto pojmu. Teprve šetření z r. 1997 a 1998, zaměřené na otázky národního a jazykového vědomí, [264]mělo za cíl zjistit, nejen který jazyk je pokládán respondenty za mateřský, ale současně i upřesnit, co v jejich pojetí vytváří obsah daného pojmu a s působením kterých vlivů – výchovných, sociálních, kulturních, společenských ad. – je spojován jeho původ nebo jeho vědomí (viz tab. č. 3).

 

Tab. č. 3

Co respondenti chápou jako mateřský jazyk 

mateřský jazyk je jazyk, kterým	Češi		Slováci		Poláci
s dítětem mluví (mluvili)	abs.	%	abs.	%	abs.	%
matka	22	5,2	79	14,6	17	3,6
otec	1	0,2	3	0,6	3	0,7
rodiče	171	40,1	194	35,9	283	60,2
jazyk, v němž byl člověk vychován	140	32,9	173	32,0	79	16,8
získal základ. vzdělání	32	7,5	37	6,8	40	8,5
jazyk, jímž člověk převážně mluví	37	8,7	38	7,0	23	4,9
jímž se mluví v jeho okolí	18	4,2	13	2,4	25	5,3
jiný výklad	5	1,2	4	0,7	0	0,0
Celkem	426	100,0	541	100,0	470	100,0

Respondenti měli možnost volit dvě odpovědi. Tabulka uvádí, kolikrát se určitá odpověď celkově vyskytla – souhrn v „celkem“ tedy nezachycuje počet odpovídajících, ale celkový počet odpovědí.

 

Za určující faktor v procesu formování vědomí mateřského jazyka respondenti považují především jazyk, jímž s tázaným mluvili rodiče. Úloha jen jednoho z nich je uváděna mnohem méně, častěji matky (její vliv je akcentován víc Slováky než Čechy a Poláky), úloha samotného otce je hodnocena desetinami procent. Nicméně srovnáme-li u Čechů a Poláků pocházejících ze smíšených manželství jejich mateřský jazyk s národností každého z rodičů, pak se častěji jejich mateřština shoduje s národností otce (18 % a 11 %) než matky (10 % a 5 %), jen u Slováků je tomu opačně (3,2 % a 10,9 %). Znamenalo by to, že vliv otce je v národnostní orientaci rodiny dominantnější, než se obecně předpokládá.

Z jazykových vlivů působících v respondentově okolí je za určující pro utváření vědomí mateřského jazyka považováno působení rodiny a rané výchovy (čímž se jistě rozumí výchova rodinná a školní). Celkem nevýrazně je hodnocen význam jazyka převážně respondentem užívaného, i když předchozí výzkumy ukázaly, že vztah mezi komunikačně jazykovým zaměřením tázaných a jejich určením, který je jejich mateřský jazyk, spolu prokazatelně souvisí. Vliv komunikačních situací – jazyka, jímž se mluví v respondentově okolí, nebo jejž tázaný převážně užívá – je považován za významný asi jednou desetinou respondentů.

Tázaní, u nichž je shoda mateřského jazyka a národní příslušnosti, ovládají svůj národní jazyk (v tomto případě i mateřský) lépe než osoby, u nichž se tyto oba znaky liší. Slováci se slovenským mateřským jazykem jej znají dobře slovem i písmem z 88 % a slovně ze 7 % – jde tedy o vysokou znalost národního jazyka. Ze Slováků s českým mateřským jazykem se však k dobré znalosti slovenštiny hlásí 60 % (30 % jej ovládá slovem i písmem, 30 % pouze slovně). V případě Poláků jde o podobné údaje – 89 % a 6 % u osob s polským mateřským jazykem a 62 % a 6 % u respondentů s mateřským jazykem českým.

[265]Znalost a užívání mateřského jazyka podporuje intenzitu vztahu k němu v podobě vědomí určitého mateřského jazyka – a opačně, vědomí jistého mateřského jazyka zvyšuje i jeho užívání jako komunikačního prostředku.

 

4. Mateřský jazyk jako znak vědomí národní příslušnosti

Rozhodujícím údajem o národní totožnosti občanů ve sčítáních v Československé republice[12] od r. 1950 do r. 1991 a v České republice v r. 2001 se stala deklarace národní příslušnosti (i když v některých z těchto sčítání byl mateřský jazyk jako doplňující údaj zjišťován). Nicméně v obecném povědomí dodnes přetrvává do určité míry představa, že normou národního vědomí je totožnost národní příslušnosti a mateřského jazyka, tj. jednota obou znaků. Vývoj v národnostně smíšených regionech – nejen našich – ukázal na vznik možných rozdílů. K diferencím dochází ve smíšeném prostředí, působením např. národnostně heterogenních rodin, mezilidských národnostně smíšených kontaktů, působením jinojazyčné školní výuky a z dalších příčin.

Pojem mateřský jazyk byl v několika posledních desetiletích v našem státě mnohem méně frekventovaný než pojem národní příslušnost, a to především ve smyslu znaku národní identity. Deklarace národní příslušnosti se vyžadovala v řadě evidenčních podkladů, ve všech sčítáních lidu apod., zatímco dotazy na mateřský jazyk by bylo možno pokládat za spíše výjimečné.

Výzkumy opětovně potvrdily rozdíly v identitě mateřského jazyka a národní příslušnosti. Vzhledem k tomu, že byl jazyk (mateřský, případně obcovací) v minulosti chápán jako znak národní příslušnosti, někdy jediný určující, bylo logické se ptát, zda se obecně předpokládá shodnost obou znaků osob, jaký je jejich hierarchický vztah v hodnotové orientaci jednotlivců, skupin či společnosti, zda je mateřský jazyk obecně považován za „základní“ znak národní identity jednotlivce (viz tab. č. 4).

 

Tab. č. 4

Je mateřský jazyk znakem národní příslušnosti osob (v % svisle) 

Jde o znak národní příslušnosti?	národnost tázaného
	Češi			Slováci			Poláci
ano, souhlasím		77,2			73,4			74,2
souhlasím s výhradou		17,3			22,8			20,9
nesouhlasím		5,1			2,9			4,9
neodpověděl		0,4			0,9			0,0

 

U většiny tázaných přetrvává názor, že mateřský jazyk je znakem etnicity člověka. Menší část sice sdílí určité výhrady, v zásadě se však ztotožňuje s hodnocením významu mateřštiny a jen minimum osob nesouhlasí s tím, že je znakem národní identity. Tyto názory byly v podstatě vyjádřeny ve stejné míře všemi skupinami – tedy i příslušníky těch etnik, která jsou dotčena asimilačními procesy více než většinová skupina.

Výzkum vycházel dále z předpokladu, že v současnosti klesá význam mateřského jazyka v hierarchii etnoidentifikačních znaků a že se jako znak národního vědomí uplatňoval spíše v minulosti (viz tab. č. 5).

 

[266]Tab. č. 5

Význam mateřského jazyka jako znaku národního vědomí dříve a dnes (v % svisle) 

mateřský jazyk	národnost tázaného
	Češi			Slováci			Poláci
má stále význam		71,8			64,0			68,7
proti minulosti význam ztrácí		23,5			32,8			26,5
byl a je bez významu		4,7			2,3			4,1
neodpověděl/a		0,0			0,9			0,7

 

Větší část tázaných vnímá stále mateřský jazyk jako znak národního vědomí, nejvíce Češi, nejméně Slováci. O snížení jeho významu ve srovnání s minulostí jsou přesvědčeni hlavně Slováci. Jen malý podíl respondentů zastává zcela negativní stanovisko, že mateřský jazyk byl a je bez významu. Je pochopitelné, že častěji pociťují ztrátu úlohy mateřského jazyka ti, kteří mají spíše výhrady k jeho funkci jako znaku národní příslušnosti. I když se otázka zdá relativně odtažitá, zareagovali na dotaz prakticky všichni tázaní.

Tázaní měli možnost blíže osvětlit svá stanoviska k dané otázce, využila toho pouze část z nich – převážně k objasnění významu mateřského jazyka: Jde o znak národní identity (moment zdůrazňovaný především Poláky – 44 % z jejich odpovědí), symbolizuje vztah k domovu, k vlasti; dále šlo o jiné citově motivované výpovědi, různá jiná zdůvodnění významu jazyka, jako: „Mateřský jazyk je poklad, který dostává mladší generace od starších, je to něco jako dědictví“ (Polák, 18–34, nejvyšší vzdělání – gymnázium). „Každý by měl být hrdý na svůj původ, v jaké kultuře je vychován, mateřský jazyk rozhodně patří k národnosti“ (Češka, 35–44, střední vzdělání).

Pokles významu je motivován pokračující integrací a sjednocováním Evropy (uplatňuje se nejvíce mezi Slováky – 20,6 % odpovědí, méně mezi Čechy a Poláky – 10 % a 14,7 %), pocitem, že v dřívější době byla obecně váha mateřského jazyka významnější – bez bližšího zdůvodnění. „Dnes se národy spíše sjednocují“ (Češka, 45–60, vysokoškolačka). „Dnes již nejsou lidé tak národnostně zaměření“ (Čech, 18–34, středoškolák). „Všude nás obklopuje cizí řeč, lidé si na ni zvykají a zapomínají na mateřštinu“ (Slovenka z ČR, přes 60 let, se základním vzděláním). „Není důležité, jakým jazykem člověk mluví, ale kým se cítí být“ (Polák). V odpovědích jsou kupodivu zastoupeny všechny věkové skupiny, rovněž osoby rozdílných vzdělání, muži i ženy.

Z výzkumu vyplývá, že vědomí mateřského jazyka považuje relativně početná část tázaných za významnou stránku své etnické identity, za znak její kontinuity a stability. Zůstávala otázka, zda vědomí příslušnosti k určitému národu výrazněji ovlivňuje skutečnost, k jaké národnosti se lidé hlásí, nebo který mají mateřský jazyk. Předpoklad byl, že určujícím v této dvojici je vědomí národní příslušnosti (viz tab. č. 6).

 

Tab. č. 6

Pro vědomí příslušnosti k určitému národu je důležitější mateřský jazyk, nebo národní příslušnost (v % svisle) 

	národnost tázaného
	Češi			Slováci			Poláci
spíše národní příslušnost		38,8			40,6			36,5
spíše mateřský jazyk		13,6			14,2			12,7
oba znaky rovnoměrně		43,9			40,4			46,6

[267]Jde o souhrn výzkumů z r. 1997 a 1998. Hodnoty chybějící svisle do 100 % připadají na odpověď „jiné znaky“ nebo na „neodpověděl“.

 

Převládá přesvědčení o významu obou složek, především u Poláků, méně u Čechů a Slováků. Význam samotného mateřského jazyka jako znaku určujícího etnickou identitu je preferován do 14 % tázaných. Národní příslušnost je všemi třemi skupinami kladena před mateřský jazyk přibližně třikrát častěji, tj. je mnohem výrazněji považována za znak rozhodující o národní identitě.

 

5. O změnách mateřského jazyka a jejich hodnocení

Korelace národní příslušnosti a mateřského jazyka tázaných už ukázala na určité procento rozdílnosti obou ukazatelů, které je vyšší v etnicky smíšenějších regionech. Ke změně názoru na to, který jazyk je respondentův mateřský, může v některých případech dojít v průběhu jeho života. Nejde tedy o změnu ve sféře jazykové komunikace, ale především ve sféře jazykového vědomí (obě se však mohou vzájemně podmiňovat). Změny, k nimž dochází, tvoří převážně přechody od jazyků menšin k většinovému. Příčin je více, jako nejčastější jsou uváděny: národnostní smíšenost rodiny, jazyk školního vzdělání, migrace obyvatel spojená s přechodem do jiného jazykového prostředí a následné přizpůsobení se, a to nejen ve sféře dorozumívání, ale i v oblasti jazykového vědomí.

Vzhledem k těmto změnám se dotazy zaměřily i na vztah obyvatel k mateřskému jazyku jako znaku národní identity, na zjištění, do jaké míry je mateřský jazyk vnímán jako určitá konstantní hodnota v životě člověka, která byla „zděděna“ po předcích. Do jaké míry se její zachování považuje za etickou normu a je doprovázeno emocionálními vazbami a imperativy („věrnost odkazu“, mateřský jazyk se nevyměňuje atd.). Z tohoto důvodu výzkum mimo jiné pokládal i otázku, zda – podle názoru tázaných – „je mateřský jazyk dán jednou provždy, nebo se může v průběhu života pod vlivem různých okolností změnit“ (viz tab. č. 7).

 

Tab. č. 7

Postoj ke změně mateřského jazyka v průběhu života

(výzkum 1998)	(v % svisle)
může se změnit mateřský jazyk	národnost tázaného
	Češi			Slováci			Poláci
ano, může se změnit a změnu chápu		45,8			51,2			25,0
může se změnit, ale mám výhrady		25,8			23,6			31,0
zásadně se změnou nesouhlasím		28,4			25,2			44,0

 

Nejmenší pochopení pro případné změny mateřského jazyka jevili především Poláci, jen čtvrtina měla pro tyto procesy pochopení, zatímco Češi i Slováci byli mnohem tolerantnější a pro změny vyslovili pochopení dvakrát častěji než Poláci. Porovnáme-li tento postoj se vztahem k případné změně národní příslušnosti, pak kupodivu u všech tří skupin zjišťujeme vyšší požadavky na neměnnost mateřského jazyka.

Svědčí pro to i vyjádření v otevřené otázce, podobná mnohdy těm, která provázejí posuzování změn národní identity a z nichž mnohá jsou značně emocionálně podbarvená: „Mateřský jazyk je poklad, který dostává mladší generace od starších, je to něco jako dědictví“ (muž, věk 18–34, vzdělání – gymnázium). „Bez mateřského jazyka [268]by došlo k zániku národnosti“ (muž, Polák, 18–34, vysokoškolák). „I dnes je mateřština chápána jako hrdost na svůj jazyk, zem, odkud pocházím“ (muž, Slovák, 45–60, vyučený). „Je to otázka vztahu ke své vlasti, jazyku, tradicím své země“ (žena, Češka, 18–34, ÚSO). Tyto mnohdy kategorické soudy neberou dostatečně v úvahu faktický vývoj situace v národnostně smíšeném prostředí. V něm působením mnoha faktorů (jako národnostně smíšená rodina, vyučovací jazyk školy, národnostní složení prostředí ad.) dochází někdy v průběhu života jedince k přesvědčení o změně jeho etnických atributů – mateřského jazyka a někdy přímo o změně etnické identity: Děti z národnostně smíšených rodin změní např. v průběhu života svou národnost podle druhého z rodičů, nebo se přikloní k národnosti jiné (většinové), jeden z manželských partnerů se národnostně přizpůsobí druhému aj.

Podobně je tomu i v případě změn mateřského jazyka. Vlastní zkušenosti s faktickou změnou mateřského jazyka nesporně ovlivňují i názor na takovéto procesy. Za neměnný považují jednoznačně častěji mateřský jazyk ti, kteří jej nezměnili. Opačně – změny tolerují spíše ti, kteří je sami prodělali, což se vztahuje především na Slováky a Poláky (z Čechů šlo ve výzkumném souboru jen o pět osob). Do posuzování těchto změn se však promítají dvě roviny: jednak fakt, zda u samotného tázaného došlo ke změně mateřštiny, jednak názor na takovéto změny v obecném měřítku (viz tab. č. 8).

Postoje Slováků a Poláků, kteří byli sami vystaveni procesu změny mateřského jazyka, jsou celkem srovnatelné, avšak skupina polských i slovenských respondentů, u nichž k takovéto změně nedošlo, se ve svých hodnoceních podstatně liší: Mezi Poláky převládají výhrady ze čtyř pětin, u Slováků jen něco víc než z poloviny. Zřejmě situace slovenské menšiny, která je víc konfrontována se skutečnými změnami etnické identity než např. Češi či Poláci, utváří její postoje k větší toleranci. Můžeme ale vzít rovněž v úvahu, že v povědomí Slováků jde především o změny a přechody mezi slovenskou a českou identitou a tyto přechody byly (vzhledem ke kulturní, jazykové, historické blízkosti) částí Slováků vnímány asi s větším pochopením, než kdyby šlo o jiné posuny.

 

Tab. č. 8

Vztah mezi změnou mateřského jazyka u respondenta a jeho hodnocením takových změn (v % vodorovně)

	národnost tázaného a názor na změnu mateřského jazyka
	Slováci				Poláci
tázaný	změna	mám	nesouhlasím	abs.	změna	mám	nesouhlasím	abs.
mat. jazyk	je možná	výhrady			je možná	výhrady
nezměnil	45,8	24,3	29,9	107	19,2	32,5	48,3	151
změnilx	79,0	21,0	0,0	19	76,5	17,7	5,9	17

^x Otázka zněla, zda tázaný změnil v průběhu života svůj mateřský jazyk.

 

Výzkumy interetnických vztahů opakovaně doložily, že faktické nebo i předpokládané změny národní příslušnosti osob jsou mnohdy vnímány především jako záležitost etická, jako otázka hodnotové orientace. Odmítavé stanovisko charakterizuje spíše menšiny než Čechy, což je pochopitelné: změny probíhají vesměs ve prospěch české většiny.

Ve vztahu k hodnocení posunů v identitě mateřského jazyka jsme předpokládali obdobně kritické postoje a výzkum je potvrdil (viz tab. č. 9).

 

[269]Tab. č. 9

V životě člověka je závažnější změna jeho národnosti, nebo jeho mateřského jazyka (v % svisle)

	národnost tázaného
	Češi			Slováci			Poláci
důležitější je změna mateřského jazyka		24,3			15,6			20,9
národní příslušnosti		27,1			27,1			19,4
obojí má stejný význam		38,4			43,5			48,9
obojí není důležité		9,0			11,8			10,4

Pozn.: Procenta chybějící do součtu 100 tvoří tázaní, kteří neodpověděli.

 

Na stejnou rovinu staví obě změny především Poláci, pak Slováci a Češi. Pro desetinu všech tázaných není závažná žádná z nich. Pokud volili respondenti jednu z možností, pak Češi a Slováci kladou větší důraz na změny národní příslušnosti, postoj Poláků k oběma změnám je vyrovnaný. Obojí změny jsou tedy přijímány s výhradami části obyvatel smíšeného regionu, k obojím lze zachytit emocionální vazbu.

 

6. Vztah k mateřskému jazyku

Názory na změny národní příslušnosti sledovaly už zmíněné výzkumy národnostní problematiky (dotazy byly zaměřeny na to, zda tázaní chápou změny národní příslušnosti, nebo je odmítají). Otázkou v současném výzkumu bylo, jak jsou přijímány změny mateřského jazyka, do jakého stupně se zachoval tradiční vztah k němu, jak intenzivní je vazba tázaného na mateřský jazyk a jak eventuálně dopadá srovnání vztahu k němu a k národní příslušnosti.

Na dotaz, „jak byste hodnotil váš vztah k vašemu mateřskému jazyku“, volila většina respondentů odpověď „je spíše silný“, nebo „je průměrný“. Jen malý podíl kvalifikuje svůj vztah jako slabý a pouze u 1 % – 2 % tento vztah absentuje (viz tab. č. 10).

 

Tab. č. 10

Vztah k mateřskému jazyku (v % svisle) 

Vztah k jazyku	národnost tázaného
	Češi			Slováci			Poláci
je spíše silný		46,5			37,8			53,–
je průměrný		45,8			52,–			37,5
je spíše slabý		6,4			7,9			8,3
nemám vztah		1,3			2,3			1,2

 

Osoby, u nichž došlo ke změně mateřského jazyka a nemají tudíž mateřský jazyk shodný se svou národní příslušností, jsou tolerantnější k jeho změnám než ostatní a mají k němu rovněž mnohem častěji vztah buď slabý, nebo žádný. Jinak situace souvisí především s národnostní skladbou rodiny, kdy národnostně homogennější prostředí formuje pevnější vazbu na národní jazyk jako mateřský, na základě starších výzkumů můžeme předpokládat, že se uplatňuje rovněž vliv jazyka školy a v menší míře i jiné činitele.

Hloubku vztahu k mateřskému jazyku může do určité míry vyjádřit i pozice, na niž je umisťován v soustavě hodnot člověka. V nabízených celkem tradičních hodnotách (zaměstnání, vzdělání, zdraví, spořádaná rodina, majetek, náboženské vyznání) byla obsažena i národní příslušnost a mateřský jazyk. Národní příslušnost se podělila o 6. nebo 7. místo (rozdílně podle národní příslušnosti tázaných), „alternoval“ ji ma[270]jetek. Mateřský jazyk se umístil na 5. nebo 6. stupni. Na prvá místa se tedy dostávají obecně lidské hodnoty (zdraví, rodina, zaměstnání), tak jak to dokládají i jiné výzkumy hodnotové orientace. Znaky etnické příslušnosti jsou kladeny až za tyto hlavní ukazatele související se základními otázkami existence společnosti.

 

7. O vlivu některých mimojazykových činitelů na vývoj vztahu k mateřskému jazyku

Obsáhlou kapitolu by tvořila úvaha o vlivu některých společenských, ekonomických, demografických i vzdělanostních faktorů na sféru jazykového i národního vědomí jedince či skupiny. Pokusíme se jen o stručný souhrn. Na utváření vztahu k mateřskému jazyku se podílejí jak faktory spjaté více či méně s etnickou sférou, jako národnostní skladba rodiny respondenta, výchova v ní, návštěva školy s národním vyučovacím jazykem, etnická smíšenost prostředí, národně kulturní působení společenských organizací, tak i podmínky obecně společenské povahy související s demografickou a s národnostní strukturou společnosti, se sociálně profesním postavením, s její úrovní vzdělání, s její celkovou otevřeností a s dalšími okolnostmi.

Na prvém místě se při formování pocitu či vědomí mateřského jazyka uplatňuje vliv rodiny spojený v daných souvislostech s její národnostní strukturou, s její orientací ve sféře národního uvědomění a s jejím výchovným působením v této oblasti. Rodina výchozí a později i vlastní ovlivňuje jak jazykové chování svých členů, tak i jejich jazykové vědomí, vyznačující se v převážně homogenních rodinách vyšší konstantností. Působení rodiny pro formování této sféry považují respondenti za nejvýznamnější ze všech uvažovaných činitelů.

V menší míře, ale v podstatě nezastupitelně se dále uplatňuje působení jazyka základního školního vzdělání, jestliže sledujeme především nabytí jazykových znalostí i zakotvení jazykového vědomí. Pokud jde o rozvinutí dalších aspektů tohoto vztahu – vnímání mateřského (národního) jazyka jako součásti hodnotového zaměření osob, jako jejich etnického znaku, který je v určitém vztahu k národní příslušnosti osob –, pak se nutně uplatňuje i dosažená úroveň vzdělání. V menší míře, rozdílně u jednotlivých otázek působí i vliv věku, hustota osídlení určitou národností, zaujímaná sociálně profesní pozice (sledovaná především ve starších výzkumech) a u národních menšin členství v národně kulturních organizacích – především u Poláků členství v Polském kulturně osvětovém svazu (PZKO), v menší míře členství příslušníků slovenské menšiny v Obci Slováků (to se však týká Slováků ve sledovaném regionu v poměrně malé míře). Určité diference se ukazují i mezi regiony – v závislosti na individuálních etnocharakteristikách jednotlivých regionů, což jsou důležitá zjištění pro pochopení předpokladů dalšího vývoje.

 

8. Závěrem

Posuzovali jsme situaci spjatou s jednou stránkou vývoje národně jazykového vědomí obyvatel národnostně smíšeného regionu České republiky (především na příkladu českého Těšínska), a to otázku vztahu k mateřskému jazyku jako jednomu z ukazatelů etnické identity, názor na jeho faktické nebo možné proměny a jeho pozici ve vztahu k vědomí národní příslušnosti. Tyto otázky mají v daném regionu na etnickém [271]pomezí svá určitá specifika vyplývající z kulturní, zčásti i z jazykové blízkosti zkoumaných etnik, z množství ekonomických, společenských i rodinných mezietnických vazeb, včetně značného podílu národnostní heterogamie ovlivňující v mnoha směrech další národnostní vývoj.

Většina obyvatel zkoumaného národnostně smíšeného regionu má mateřský jazyk shodný se svou národní příslušností, avšak podíl odchylek ve shodnosti obou znaků není rozhodně zanedbatelný a diferencuje se podle situace a vývoje jednotlivých sledovaných národních skupin. Výzkumy ukazují, že relativně značná část společnosti považuje mateřský jazyk za znak národní identity a tento vztah není motivován zdaleka jen rozumově, ale u mnoha osob má výrazné emocionální podbarvení. Nemění na tom u jednotlivých etnik výrazněji nic ani fakt, že změny mateřského jazyka, ale i stupeň jinojazyčné komunikace se dotýkají především menšinových skupin.

V podmínkách národnostně smíšeného regionu dochází rovněž ke změnám národní identity. Pokud dáme k úvaze srovnání významu změny mateřského jazyka a národní příslušnosti, hůře se podle vyjádření tázaných akceptuje změna mateřského jazyka než národní identity a tíživější je především pro Poláky než pro Čechy a Slováky. Bráno opačně – změna je přijatelnější pro Čechy i Slováky, kteří reagují zřejmě i touto formou na procesy probíhající v jejich etniku, než pro Poláky. Všechny tři skupiny tedy přikládají „vyšší důležitost“ mateřskému jazyku než národní příslušnosti a především jsou na něj asi víc emočně orientovány a v hodnotovém schématu jej kladou mírně před národní příslušnost. Tázaní považují formování vědomí mateřského jazyka především za výsledek či znak výchovy, hlavně rodinné, vidí v něm nositele tradic, kulturních hodnot a rovněž odkaz po předcích, který se nemá měnit.

Srovnáme-li hodnocení významu obou znaků – mateřského jazyka a národní příslušnosti – pro určení vztahu k národnímu celku, pak za rozhodující znak se častěji považuje národní příslušnost. Mateřský jazyk je tedy sice nadále vnímán značnou částí tázaných jako znak etnické identity, i když dominantní význam v procesu etnické sebeidentifikace je přiznáván národní příslušnosti, tak jak to konečně odpovídá i společenské skutečnosti. Proto také změna národní příslušnosti je Čechy a Slováky kvalifikována častěji jako závažnější než změna mateřského jazyka, zatímco Poláci považují obojí za přibližně stejně závažné a rovněž nejčastěji ze všech označují za směrodatné pro vědomí národní identity oba ukazatele. Nejméně se jejich společného významu zastávají Slováci.

Vzájemnou vazbu dokládá i postavení obou uvedených etnoidentifikačních znaků v individuálním hodnotovém schématu tázaného: Názor na jejich význam v životě člověka, v existenci národnostní skupiny ukazuje, že respondenti všech tří etnik připisují častěji vyšší závažnost mateřskému jazyku než národní příslušnosti a častěji deklarují silnější vazbu na něj. Znamená to, že o něco častěji považují za silný svůj vztah k mateřskému jazyku než k národní příslušnosti.

Tento pozitivní vztah k mateřskému jazyku je vlastní i části mladé a střední generace, která reaguje na otázky jazyka mj. i emocionálně v pozitivním slova smyslu. Nejvýrazněji prezentují tyto postoje Poláci. Jak vidět, ani poměrně vysoká orientace Slováků a Poláků v jazykově komunikačních situacích na češtinu či dvojjazyčnou ko[272]munikaci, ani relativně nemalé procento osob s jiným mateřským jazykem, než je jejich národní příslušnost, nenahrazuje a nepotlačuje ve výraznější míře význam mateřského jazyka v jazykově národní orientaci obyvatel. I když část – především mladší generace – si uvědomuje, že integrace evropského společenství nastoluje nové otázky ve vnímání národního prvku, není prozatím tato otázka v mínění tázaných převažující. Považují národní aspekt za relativně konstantní hodnotu, již by si měl člověk zachovat, mimo jiné i proto, že jej zakotvuje v určitém národně kulturním společenství, představuje „spojnici“ s předky, s historií vlastního etnika. Je to stanovisko, v němž se v zásadě shoduje větší část příslušníků menšin i Čechů, i když mohou být rozdíly v intenzitě vazby té které národní skupiny na její národní jazykový útvar. Větší část obyvatel i z národnostně smíšeného prostředí, přes všechny reálně probíhající procesy přeměn, je emočně vázána na mateřský jazyk jako na znak etnicity své vlastní nebo své skupiny, na nositele i zprostředkovatele kulturních statků, jako hodnotu, která odráží tradice etnika a měla by zůstat zachována. S tímto významným hlediskem je zřejmě nutno počítat v úvahách o perspektivách dalšího etnického vývoje společnosti.

 

LITERATURA

 

BOGOCZOVÁ, I.: Jazyková komunikace mládeže na dvojjazyčném území českého Těšínska. SFFOU, č. 80. Universitas Ostraviensis, Ostrava 1993.

BOGOCZOVÁ, I.: Świadomość i kompetencja językowa najmłodszej generacji Polaków na Zaolziu. SFFOU, č. 95. Universitas Ostraviensis, Ostrava 1996.

BOGOCZOVÁ, I.: Jazyk a jeho dynamika. In: K. D. Kadłubiec a kol., Polská národní menšina na Těšínsku v České republice (1920–1995). Universitas Ostraviensis, Ostrava 1997, s. 85–105.

BOHÁČ, A.: Národnost a sčítání lidu. Melantrich, Praha 1930.

BOHÁČ, A.: Národnost při druhém sčítání lidu. Melantrich, Praha 1931.

DAVIDOVÁ, D.: Dnešní jazyková situace v České republice a její příčiny (na materiále z oblasti českého Slezska). In: Slovanské studie – Studia slavica, č. 3. SPFFOU, sv. 163. Ostrava 1996.

HERNOVÁ, Š. – SOKOLOVÁ, G.: Národně jazykové vědomí obyvatel národnostně smíšených oblastí České republiky. Slezský ústav SZM, Opava 2000.

KADŁUBIEC, K. D. a kol.: Polská národní menšina na Těšínsku v České republice (1920–1995). Universitas Ostraviensis, Ostrava 1997.

Národnostní složení obyvatelstva ČR (výsledky sčítání lidu, domů a bytů 1991). Zprávy a rozbory 1993. Český statistický úřad, Praha 1993.

Národnostní vztahy a národnostní cítění v Severočeském kraji. Tabulková část I. Praha – Ústí n. Labem 1971–72. Interní tisk.

Nástin dějin Těšínska. Ed. M. Borák – D. Gawrecki. Ostrava 1992.

NEKVAPIL, J.: Kontaktsprachen und Minderheiten in der Tschechischen Republik: Versuch einer enzyklopädischen Zusammenfassung. Report 2/93 der Forschungsgruppe Nationale Selbst- und Fremdbilder in osteuropäischen Staaten. Universität – Zentrum für interdisziplinäre Forschung, Bielefeld 1993.

ONDREJOVIČ, S.: Minderheiten und Kontaktsprachen in der Slowakischen Republik. Ein enzyplopädischer Überblick. Report 3/93 der Forschungsgruppe Nationale Selbst- und Fremdbilder in osteuropäischen Staaten. Universität – Zentrum für interdisziplinäre Forschung, Bielefeld 1993.

PALLAS, L.: Jazyková otázka a podmínky vytváření národního vědomí ve Slezsku. Profil, Ostrava 1970.

SOKOLOVÁ, G.: O jazykovém zaměření Slováků a Němců žijících v severních Čechách (Na základě sociologických výzkumů). Slezský sborník, 89 (3–4), 1991, s. 172–180.

SOKOLOVÁ, G.: K jazykové situaci dvou národnostně smíšených regionů (Pokus o sociolingvistickou charakteristiku). Slezský sborník, 91 (1/2), 1993, s. 89–98.

[273]SOKOLOVÁ, G.: O mateřském jazyku jako činiteli národní sebeidentifikace (Výsledky sociologického výzkumu). In: G. Sokolová – O. Šrajerová (red.), Národnostní menšiny a majoritní společnost v České republice a v zemích střední Evropy. Slezský ústav SZM, Opava 1998, s. 81–87.

SOKOLOVÁ, G. – HERNOVÁ, Š. – ŠRAJEROVÁ, O.: Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy. Slezský ústav SZM, Opava 1997.

STANĚK, T.: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Academia, Praha 1993.

STARK, J.: Sprache als ethnische Grenze. In: G. Seewann (Hrsg.), Aspekte ethnischer Identität. Oldenbourg, München 1991, s. 35–67.

ŠRÁMEK, R.: Slezsko a severovýchodní Morava z hlediska jazykového. In: Slezsko a severovýchodní Morava. SPFFOU, sv. 170. Universitas Ostraviensis, Ostrava 1997, s. 39–68.

Tabulkové přehledy II. Základní výsledky sociologických výzkumů národnostní problematiky ostravské oblasti (G. Sokolová – Š. Hernová – E. Malá). Slezský ústav SZM, Opava 1997.

Tabulkové přehledy III. Vybrané výsledky sociologických výzkumů Slezského ústavu SZM k otázkám jazykového a národního vědomí (G. Sokolová – Š. Hernová – E. Malá). Slezský ústav SZM, Opava 1998.

 

R É S U M É

Die Muttersprache in einem national gemischten Region

Dieser Beitrag behandelt – auf Grunde einer soziolinguistischen Forschung – die Position der Muttersprache im sprachlichen und nationalen Bewusstsein der Bevölkerung einer national gemischten Region der Tschechischen Republik (konkret der Teschener und teilweise auch Ostrauer Region). – Man realisierte diese Forschung bei Tschechen und zwei Minderheiten – Slowaken und Polen. Es handelt sich um Ethnika, die vom Sprach-, Kultur- und Bildungsgesichtspunkt sich ähnlich sind und die durch viele ethnisch gemischten formalen und nonformalen Beziehungen miteinander verbunden sind (einschliesslich der hohen nationalen Heterogamie). Die laufenden ethnischen Prozesse spiegeln sich auch in der sprachlichen Sphäre ab – unter anderem entstehen Unterschiede zwischen Bewusstsein der nationalen Identität der Muttersprache und dem Bewusstsein der Angehörigkeit der Personen zur bestimmten Nation. (In dem mitteleuropäischen Milieu sind diese beiden Zeichen unter anderem als wichtige Ethnoidentifikationsfaktoren wahrgenommen.)

Dieser Beitrag verfolgt die Intensität der Änderungen der Muttersprache und der nationalen Angehörigkeit bei den einzelnen Ethnika und die Unterschiede zwischen ihnen (öfter kann man dies bei den Minderheiten als bei der Mehrheitsgruppe beobachten). Weiterhin werden Ansichten verfolgt, welche Sprache als Muttersprache angenommen ist (es dominiert die Sprache der Eltern, weiterhin folgen die anderen Faktoren – die Sprache der Schulerziehung, die Sprache, in der man sich in der Umgebung verständigt ua.), man verfolgt die Intensität der Beziehung zur Muttersprache (ein grosser Teil der Respondenten betrachtet diese als sehr stark und bringt sie emotionell zur Geltung – als „Erbgut“ oder als „Kulturvermittler“). Weiterhin handelt es sich auch um die Position der Muttersprache in den Lebenswertkategorien. (Jede Veränderung der Muttersprache wird unter grösseren Vorbehalten als die Änderung der nationalen Angehörigkeit aufgenommen.) Auch in den Bedingungen der national gemischten Gesellschaft gilt die Muttersprache als wichtiger Faktor des national- und sprachlichen Bewusstseins. – Diese Änderung der Muttersprache begleitet aber nur selten eine Änderung der nationalen Identität. Der Beitrag gelangt zu der Schlussfolgerung, dass für das Bewusstsein der Identität mit einer Nation (in dem Sprach- und Kulturkontext der Tschechischen Republik) bei der Beurteilung der Priorität zwischen der Muttersprache und dem nationalen Bewusstsein, handelt es sich um die Priorität des Zweiteren.

Slezský ústav Slezského zemského muzea
Nádražní okruh 31, 746 01 Opava

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 4, pp. 258-273

Previous Petr Sgall: Ohlédnutí pražského lingvisty za dvacátým stoletím

Next Ludmila Veselovská: Od bariér k minimalismu: Některé aspekty poslední vývojové změny chomskyánského modelu jazyka