Identita slova a prolínání hlasů v dialogu, konverzaci a institucionální komunikaci

Světla Čmejrková

[Discussion]

(pdf)

Identity of words and intermingling of voices in dialogue, conversation, and communication in institutional settings

Dialog, nebo přesněji řečeno dialogičnost se postupně stává takřka univerzálním zorným úhlem analýzy lidské řeči. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že monolog se v tomto pojetí jeví jako něco neobvyklého: náhlé, často jen chvilkové vynoření se jeho monolitního obrysu v komunikaci je vyvoláno situačními podmínkami nastávajícími spíše vzácně. Lze si proto znovu položit otázku, co je vlastně korelátem pojmu monolog v lidském řečovém chování. Vždyť s absolutní podobou monologu se můžeme setkat zpravidla jen na jevišti; i jevištní monolog je ovšem dialogicky obrácen k divákovi a je vystavěn tak, aby diváka do monologu jevištní postavy vtáhl, aby jej oslovil, aby jej přiměl reagovat. Nemáme-li možnost zasáhnout do monologu druhé osoby v praktickém životě, máme pocit, že jsme ochuzeni o možnost vyjádřit své stanovisko, připojit se k stanovisku mluvčího nebo je odmítnout; tím, že takový nepřetržitý monolog druhé osoby komentujeme, že na něj reagujeme, stavíme se na pozici dialogického partnera a snažíme se do monologu proniknout. Dialogicky se ovšem chová nejen příjemce monologu, ale především sám jeho původce, když akty orientovanými k adresátovi udržuje jeho pozornost, anticipuje nedorozumění a napomáhá porozumění. Přednáška, považovaná tradičně za průkazný případ monologické řeči, má své posluchače, s nimiž počítá a jejichž odezvu očekává, stejně tak jako jiné druhy veřejných projevů, snad s výjimkou autoritativních prohlášení vyvázaných ze zpětnovazebného působení. Také náš vnitřní monolog, uváděný často jako příklad monologické řeči, tentokrát neobrácené k žádnému publiku, kromě nás samých, má výrazné znaky dialogu: je vyvolán k životu přemítáním, zvažováním možných řešení, jehož součástí jsou jak naše souhlasné, tak polemicky orientované vnitřní reakce na postoje a výroky jiných osob již vyslechnuté i anticipace postojů a výroků, které lze ze strany jiných osob očekávat. Analogickou míru dialogizace, dramatizace a nápodoby cizích promluv vykazuje v řadě svých forem žánr vyprávění, považovaný kdysi za prototyp monologického projevu.

V chápání poměru monologu a dialogu nastal postupně obrat – v tom smyslu, co chápeme jako primární v lingvistické analýze (zda analyzujeme dialog na pozadí monologu, anebo monolog na pozadí dialogu), ale i v řeči samotné. Myšlenka samozřejmé převahy dialogu nad monologem se objevovala v lingvistických a literárněvědných bádáních přinejmenším od dvacátých let minulého století. Dialog byl označen a studován jakožto primární, přirozená forma řeči, nadřazená monologu coby formě sekundární již ve stati ruského badatele L. Jakubinského nazvané O dialogičeskoj reči z roku 1923.[1] Do důsledků a ve vší intenzitě se tento pohled prosadil teprve v posledních desetiletích.

[27]Dialogický pohled na řečovou činnost rozostřil hranice mezi monologem a dialogem, neboť spatřil v půdorysu monologického sdělení jednoho mluvčího znaky rozdvojenosti, rozštěpení, znaky střídavé orientace sdělení k hlasu mluvčího a k hlasům jiných osob. Vyjít z analytického kruhu, v němž dialog ovládl doménu monologu, předpokládá vést novou hranici, totiž mezi dialogem a dialogičností, resp. dialogickou řečí. Základem pro vymezení pojmu dialog se pak stává vnější forma jazykového projevu, charakterizovaná explicitním střídáním mluvčích, kteří se podílejí na vytváření řečové události. Dialogičností se naproti tomu označuje potenciální tendence ke střídání dvou i více významových kontextů uvnitř řečového projevu, v němž je možno identifikovat více hlasů (tedy nejen hlas mluvčího, ale i zapojení hlasů adresátů, případně hlasů jiných osob, zakódovaných ve sdělení), tendenci, jež se projevuje nejen v dialogu, ale i v monologu. Dialogičnost je charakterizována střídáním verbální orientovanosti sdělení (střídáním hlasového zabarvení, tempa, dynamiky a intonace, jakož i volbou prostředků gramatického, lexikálního, textového, stylistického a diskurzního řádu), provázené střídáním orientovanosti neverbální (postoje a gesta obrácená k adresátovi či adresátům, případně nápodoba postojů a gest třetích osob).

Studium dialogičnosti je tedy v tomto pohledu disciplína širší, studium dialogu je v ní zahrnuto. Dalo by se také říci, že dialogičnost je jednou spojena s explicitním, vnějškově signalizovaným předáváním slova, tedy střídáním mluvčích, resp. jejich střídavým zaujímáním role mluvčího a posluchače, podruhé je předávání slova a reagování na slovo implicitní a je úkolem analytika je identifikovat. Implicitní předávání si slova, reagování na slova druhého a slévání vlastních a cizích slov v řeči ovšem identifikuje nejen analytik, ale dává je najevo i mluvčí (ty jsi jednou říkal…, abych tě citovala…, to jsi řekl ty, ne já…) a zaznamenává je i posluchač (to jsem já nikdy neřekl…, nezkreslujte moje slova…, nepodsouvejte mi tato slova…, nemluv za mě…, mluvte jen za sebe…). V dialogických projevech mluvčích však zaznívají i slova třetích osob, jež jsou citována, zvažována, reaguje se na ně, vstupují do řeči nepozorovaně i patřičně okomentována (jak řekl pan president…, to už jsem někde slyšel…, to ti někdo poradil…, jako když slyším tvoji matku…, můžete mi říct Váš názor?, to říkáte Vy nebo Váš pan předseda?). Právě tomuto jevu – totiž slévání hlasu mluvčího a posluchače, kdy se např. mluvčí brání tomu, aby posluchač jeho slova nepřesně citoval, zkresloval, převáděl je do svých slov, reformuloval je a modifikoval, aby za něj výpovědi dokončoval, aby za něj mluvil apod. – věnuje současná teorie dialogu, autentického, ale zejména např. mediálního, politického, a šířeji institucionálního, značnou pozornost.

Myšlenku, že slovo je reakcí na slovo předchozí a anticipuje slovo příchozí, vnesl v návaznosti na Jakubinského do teorie textu M. Bachtin,[2] když zavedl do interpretace promluvy pojem cizího slova, a spolu s tím takové pojmy, jež se pro současnou teorii textu staly nepostradatelnými, jako je hlas, mnohohlasí, polyfonie.

[28]„Naše běžná denní řeč je plna cizích slov: s jedněmi náš hlas zcela splývá, zapomínaje, komu toto slovo patří, druhými potvrzujeme svá slova, přijímajíce je jako slova pro nás autoritativní, a konečně do třetích dosazujeme svá vlastní, jim vzdálené nebo nepřátelské poslání“ (Bachtin, 1971, s. 263).

M. Bachtin formuloval své myšlenky o dialogickém slovu nikoli při analýze dialogu běžně mluveného, spontánního, ale při analýze textu literárního, v souvislosti s analýzou románů F. M. Dostojevského.[3] Charakterizoval tyto romány jako polyfonní, dialogické (odlišující se tak od monologických románů jiných autorů), a to nikoli ve smyslu převahy dialogů, tedy přímé řeči v románech, ale ve smyslu dialogického vztahu, v němž se ocitají světy jednotlivých románových postav. U Dostojevského není myšlenka nikdy formulována jako hotová a zakončená, není ani vyjádřena v monologické podobě, vyjevuje se v dialogu. Dialogický vztah vzniká mezi výpověďmi jednotlivých hrdinů, i mezi jejich jednotlivými částmi, dokonce i mezi slovy, „jestliže je chápeme ne jako bezpříznakové slovo jazyka, ale jako znak cizího smysluplného postoje“ (1971, s. 250). Aby ukázal specifičnost fungování slova v tomto románovém světě, vypracoval Bachtin metodu porozumění „dvojhlasému slovu“, jež je zacíleno nejen k předmětu řeči, ale i k „druhému slovu“, k „cizí řeči“. V Bachtinově pohledu se romány Dostojevského vyznačují napětím mezi vlastní a cizí promluvou, nabízejí škálu vyhrocených konfliktů s promluvou „toho druhého o mně“. Úhrnem jde o nekonečný duel, který se v textu projevuje nejrůznějšími formami tlumočení a rámování cizí promluvy. Odtud Bachtin vyvodil svou klasifikaci slov (1971, s. 246–275), přičemž pozoruhodná byla především jeho klasifikace „dvojhlasých slov“, tj. slov orientovaných na cizí slovo, někdy též označovaných jako „dvojsměrně zacílená slova“.[4] K prvnímu jeho druhu (tzv. jednosměré dvojhlasé slovo) patří např. stylizace, vyprávění vypravěče, vyprávění v 1. osobě; k druhému druhu (tzv. vícesměré dvojhlasé slovo) patří parodie, parodijní vyprávění, parodijní vyprávění v 1. osobě, slovo parodicky zobrazeného hrdiny, každé tlumočení cizího slova se změnou důrazu; k třetímu druhu (tzv. aktivní typ) patří skrytá vnitřní polemika, polemicky zabarvená autobiografie a zpověď, každé slovo s ohledem na cizí slovo, replika dialogu, skrytý dialog.

Tím, že Bachtin zavedl pojem cizího slova v ústech mluvčího, zpochybnil nebo alespoň oslabil představu identity vlastního slova mluvčího. Vždy lze klást otázku, odkud se slovo vzalo, kdo za ním stojí, komu bylo původně určeno, v jakém kontextu bylo vysloveno a co vše musíme o něm vědět, abychom je mohli interpretovat. Ocitne-li se slovo v ústech dialogických partnerů v autentickém rozhovoru, má laický pozorovatel, a tím spíše lingvista možnost sledovat, jak je bude ten či onen partner interpretovat, jak na ně bude reagovat.

Bachtinovy myšlenky o dialogičnosti jsou východiskem řady současných přístupů k analýze dialogu, a i ty přístupy, které se hlásí k jiným zdrojům, např. sociologickým, [29]psychologickým, logickým, nemohou Bachtinovy myšlenky opominout, natolik se staly součástí současného uvažování o struktuře textu a průběhu komunikace.

Významným českým příspěvkem k této linii uvažování o dialogické řeči je knížka Jany Hoffmannové a Olgy Müllerové Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách (Trizonia, Praha 1998), na níž s oběma autorkami z Ústavu pro jazyk český spolupracoval Jiří Zeman z Pedagogické fakulty v Hradci Králové. Zatímco tituly předchozích prací obou autorek se opíraly spíše o slovo dialog, případně mluvená čeština a autentický text, nová knížka svým názvem obsahujícím slovo konverzace prozrazuje, že je zároveň blízka lingvistické metodologii známé pod označením konverzační analýza. V úvodu se ovšem autoři proti takovému zařazení mírně ohrazují. Předmětem jejich analýz je sice konverzace, metodologie analýz však postupy konverzační analýzy nekopíruje a spíše na ně volně navazuje nebo se jimi inspiruje, stejně tak jako podněty odjinud (autorky někdy hovoří o svém přístupu jako o „měkké variantě“ konverzační analýzy).

Americký sociolog E. Goffman (1981), praotec tzv. konverzační analýzy, vymezuje konverzaci jako běžné hovory v malých skupinkách, které probíhají v chvílích úniku od pracovního života a praktických úkolů a které jsou součástí samoúčelné zahálky, příjemného nicnedělání. Konverzace je projevem tzv. fatické funkce jazyka, která podle R. Jakobsona (1995) přichází ke slovu tehdy, je-li sdělení orientováno kontaktově, tj. mluvčí hovoří tak, aby navázal a udržel kontakt s druhým/druhými účastníkem/účastníky komunikace a jiné cíle si neklade. Řada autorů spojuje fatický diskurz se sociální a socializační funkcí a zdůrazňuje její podíl na utváření mezilidských vztahů. Z tohoto hlediska bývá fatický diskurz stavěn proti instrumentálnímu diskurzu s praktickými cíli, který je zaměřen hlavně na zprostředkování informací. Při této charakteristice konverzace se nám nemohou nevybavit myšlenky V. Mathesia (1982) a J. Mukařovského (1948) o krásném hovoru, o samoúčelném hovoru pro hovor sám, případně o salonní, umělé, kulturní konverzaci.

Předmětem analýzy v uvedené publikaci jsou tedy situace, při nichž se lidé sejdou proto, aby spolu poseděli a příjemně pohovořili, jejich hovor má být plný pohody a pocitu vzájemného souladu. Autoři ukazují, že ani těmto typům rozhovorů nelze zcela upřít informativní charakter a že v jednotlivých fázích rozhovoru dominuje tu jazyková funkce fatická, tu informativní: účastníci konverzace si mohou vzájemně radit, něco doporučovat, vysvětlovat, mohou se i poučovat, instruovat, vyprávět si apod. V jejich řeči lze vysledovat tematické linie, hlavní i vedlejší, které se v řeči spontánně vynořují, jsou nastolovány, opouštěny a zase obnovovány, kříží se, přehlušují jedna druhou, mizí do ztracena nebo se vědomě uzavírají. O tom se dočteme zejména v kapitole J. Hoffmannové nazvané Tematická strukturace dialogu. Je zároveň přehledem možných přístupů k této stránce dialogického komunikátu, přístupů, na jejichž počátku nalezneme v domácí lingvistice Danešovy analýzy tematických posloupností v monologickém textu; v pracích zaměřených na analýzu dialogu, zejména v metodologiích konverzačních analytiků, je tematické dění v dialogu analyzováno ve vztahu k účastníkům rozhovoru a k jejich schopnosti téma prosazovat či potlačovat, udržovat téma hovoru či způsobovat jeho posuny. Na tematické dění v dialogu lze [30]pohlížet, jak autorka ukazuje, rovněž z hlediska psycholingvistické teorie střídání rámců, schémat, skriptů a scénářů, anebo např. z hlediska střídání různých žánrů, textových schémat, rituálů spojených s rozhovory při přátelských posezeních apod.

Specifikum knížky o konverzaci v češtině spočívá podle mého názoru v zaměření na takové interakční dění v rozhovoru, při němž se účastníci komunikace snaží dosáhnout konverzačního konsenzu, vyrovnávají se s jeho občasným porušováním a směřují k jeho opětovnému obnovení. Současná teorie komunikace věnuje značnou pozornost studiu fenoménu zdvořilosti, a to zdvořilosti v mnoha jejích variantách, spontánních i programových. Knížka o fatické komunikaci je jistě závažným příspěvkem k tomuto druhu výzkumu. Soustřeďuje se možná jednostranně na komunikační situace plné souladu a libosti, v nichž rozhovory sousedů, známých a příbuzných, jednotlivců i manželských párů, působí velmi vstřícně a harmonicky. Ale v tom spočívá její specifikum. V tomto ohledu tvoří autorkami vybrané (a zčásti též zinscenované, nebo alespoň s vědomím nahrávání prožívané) situace určitý protipól k manželským rozhovorům plným napětí, které jsou modelovány v románech a dramatech klasických i současných autorů; v nich se partneři rafinovaně utkávají v soubojích nabitých jen jim srozumitelnými podtexty, nejen slovními pohlazeními, ale i ironickými ostny a jízlivými výpady. Proti nim jsou rozhovory analyzované v knížce, jak se na několika místech až omluvně uvádí, vlídné, nekonfliktní, smírné, beránčí.

A přesto knížka o konverzaci náhle zaujme právě netriviálností nahraných rozhovorů a jejich analýz. Rozhovory zdánlivě nevinné, na první pohled nicotné, jsou ve skutečnosti naplněny nejen intencemi přímočarými, evidentními, ale i intencemi postranními, směřujícími k různým adresátům. Repliky mluvčích jsou ukázkou dialogičnosti par excellence. I tam, kde se v analýze dialogů explicitně nemluví o prolínání a střetu hlasů, jsou stopy přístupu, který by mohl být označen termínem bachtinovský, patrné. Hned v jedné z úvodních kapitol nazvané Vyrovnávání asymetrií analyzuje O. Müllerová s vysokou dávkou porozumění text zdánlivě jednoduchý, nikoli však plochý a bezduchý, jak by mohlo vyplynout z jeho označení „rodinný společenský rituál“. Prostá ukázka rozhovorů odehrávajících se při vánočním posezení třígenerační rodiny, při němž se vede řeč převážně o jídle a o zdraví a vzpomíná se na příhody z mládí, je vlastně ukázkou spojování a prolínání vlastních a cizích slov, vlastních a cizích intencí, dispozic, témat a zájmů. Autorka pohlíží na dialogy uvnitř své rodiny jako na proces slaďování a harmonizace různých individuálních charakteristik jednotlivých členů rodiny, kteří jsou svými rozdílnostmi předurčeni k určitému, sobě vlastnímu vedení dialogu. Odlišnost partnerů je slovy Müllerové potenciální příčinou možných nesouladů v dialogickém kontaktu, tedy oněch asymetrií, jež je podle autorky v dialogu třeba překonávat, a tím otupovat hroty možných střetů (v rámci rituální rodinné konverzace se tento model ukazuje být zcela funkční, ale není jasné, jak dalece je možné daný pohled na dialog generalizovat).

V centru autorčiny pozornosti je – v souladu s jejím analytickým zaměřením z poslední doby – především asymetrie generační. Její vyrovnávání se v uvedeném rozhovoru děje tak, že mladší (v roli hostitelů) zásadně nechávají starší (hosty) volit témata řeči, plně se přizpůsobují zájmům starších a záměrně dbají na to, aby se hovor [31]nestočil do oblastí, které jsou starším neznámé a cizí. Navíc – protože je rozhovoru přítomna ještě teta (nejstarší host), uplatňuje se tu především její hledisko a perspektiva, „jako by se hovor vedl kvůli ní“ (s. 29), a ona zase „reaguje na vyzdvihování své osoby pozitivně, přímo pochlebuje, reaguje tak, aby potěšila, zásadně dává každému za pravdu“ (tamtéž). Rozhovor tak představuje směsici hlasů, jež se přizpůsobují jeden druhému, vzájemně se disponují a utvrzují své pozitivní tváře. V hlasu hostitelů znějí slova hostů, hostitelé jim přitakávají, oceňují je, opakují a reprodukují, podněcují další opakování; rovněž v hlasech hostů zaznívají slova hostitelů:

B:	no bejvávalo / to mi Zbyněk říkal / babi ty ňák rosteš do země
O:	do země že rostete
B:	Zbyněk mi řikal tudle / babi ty si pořád čim dál tim menčí
T:	co to?
O:	nic / jenomže babička říká že Zbyněk jí říká že roste do země

Do vlastních slov hostů pronikají „cizí slova“ hostitelů zejména tam, kde babička s dědečkem vzpomínají na mládí a mluví o sobě se zřetelem k posluchačům jako o babičce a dědečkovi (my sme s babičkou chodili na trávu až do Vysočan – babičce ovšem bylo tehdy teprve 27 let). A tak se v dialogické řeči prolínají časová pásma, určení vztahující se k vyprávěným událostem a určení orientovaná k řečové situaci, perspektiva mladých a starých, kteří si navzájem předávají svá slova a vytvářejí specifickou poetiku vícegeneračního rozhovoru.

Nejvýraznější navázání na Bachtinovy myšlenky přinášejí kapitoly J. Hoffmannové nazvané „Reprodukce“ řeči a myšlení a Mluvení za druhého. Předvádějí a analyzují právě to, jak se v „monologických“ výstupech mluvčího, jež nacházíme v dialogu, spojují dva hlasy, vlastní a cizí, jak spolu interferují a vytvářejí specifickou heteroglosii dialogické řeči.

V první z obou kapitol jsou z tohoto hlediska analyzovány útržky vyprávění, jimiž je zpravidla přátelské popovídání prokládáno. Přátelé si vypravují příhody ze života, obsahy přečtených knih a zhlédnutých filmů, inscenací, anekdoty. Součástí takových vyprávění bývá nejen líčení událostí, ale i reprodukce promluv, které události provázely, resp. je vytvářely (já povidám, a von řikal). Vyprávění je mozaikou citátů, montáží vyslechnutých replik, často dramatizovanou a doprovázenou scénickým předváděním dějů, a rovněž vlastních a cizích promluv. Mluvčí při vyprávění vlastní i cizí slova oživuje a napodobuje, často též karikuje, ale i když usiluje o zachování autentičnosti a o doslovnost, vždy reprodukovaná slova nějak modifikuje (změnou hlasu, tempa, intonace, dikce, celkového vyznění), neboť kontext se proměnil a „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“ (s. 122). Reprodukce vlastní a cizí řeči nikdy není reprodukcí čistou, vždy je v ní příměs vlastního hlasu vypravěče, a právě tím vzniká ve vyprávění ona interference hlasu vlastního a cizího, která je pro monologická, v daném případě vyprávěcí vystoupení tak charakteristická:

O:	náš Zbyněk je taky takovej / …prosim tě my na těch horách že jo / von remcá remcá remcá a furt / jo / no a ať deme do kopce / moc do kopce / s kopce / moc s kopce / prostě všecko špatně

V daném případě nejde samozřejmě jen o to, že matka Olina cituje ve svém vyprávění řeč někoho druhého, tj. řeč svého syna Zbyňka, ale o to, že ji cituje zčásti způsobem [32]imitativním a zčásti též způsobem láskyplně karikujícím, mateřsky dobíravým, a právě v tomto slévání hlasu matky s hlasem syna lze spatřovat ono interferující prolínání hlasů. Autorka ukazuje, jak nesnadné a zrádné je identifikovat v takovém proudu řeči nejen slova uvozující přímou řeč (remcá?), ale jak ošemetné je pracovat se samotným označením přímá řeč (moc do kopce, moc s kopce), je-li tato cizí přímá řeč tak poznamenána hlasem toho, v jehož ústech se při vyprávění ocitá. Jemné analýzy ukazují, že aplikace takových pojmů, jako je řeč přímá, nepřímá, nevlastní přímá i polopřímá, na mluvený spontánní projev bývá ztížena, neboť hranice mezi těmito kategoriemi jsou nezřetelné. Dané kategorie byly stanoveny při analýze psaného vyprávěcího textu (u nás např. Doležel, 1960); v psaném textu lze totiž najít oporu pro jejich rozlišení v existenci či neexistenci uvozovacích vět, zachování či změně gramatických osob, zachování časového ztvárnění a modality či transformaci do jiného časového a modálního stupně, a v neposlední řadě v užití interpunkčních znamének. V živé spontánní řeči se však uvedená kritéria kombinují zcela volně, intonace kompenzující nepřítomnost grafických znaků přepínání z jedné řeči do druhé poskytuje jen nepříliš pevnou oporu, a tím se hranice mezi danými kategoriemi ještě znejasňují.

Že je tomu tak nejen ve spontánním mluveném projevu, ale i v textu literárním, inspirovaném dynamikou spontánní řeči, toho si je Hoffmannová samozřejmě vědoma, vždyť v jiných svých pracích se zabývá právě intertextualitou a heteroglosií psaných textů literárních. Rovněž práce současných čelných zahraničních analytiků/analytiček vyprávění, literárního i spontánního (Fluderniková, 1993; Tannenová, 1989), potvrzují Bachtinův předpoklad, že literární text (zejména text opřený o tzv. skaz[5]) využívá dialogický střet vlastních a cizích slov obdobným způsobem jako řeč spontánní. Vzájemné ovlivňování analýz mluvené řeči a literárního textu tak může být oboustranně prospěšné.

Hoffmannová ukazuje, jak se v reprodukci cizí řeči ve spontánním hovoru prolínají časová pásma, osoby, které řeč reprodukují, s osobami, jejichž řeč je reprodukována (jak to známe z poslechu takových vyprávění, kdy musíme vyprávějícímu klást upřesňující otázku Kdo to řekl?, To řekl komu?). Ukazuje také, jak se ve vyprávění prolíná reprodukce řeči s reprodukcí myšlenek a úvah (kdy A já povidám může znamenat jenom Já si řikám), a dokonce s reprodukcí řeči pouze představované, imaginární, fiktivní (Kdybych tam já jela / vzala deset rumů / tak řeknou to je ňáká / tak … taková žencká / podivejte se na ní / to pak to tady takhle vypadá žejo /no:). Na posledním příkladu je pozoruhodné nejen to, že se tu reprodukuje řeč představovaná, kterou by někdo mohl pronést, kdyby… Je to zároveň příklad, na němž lze demonstrovat vztah dialogu a dialogičnosti: uvedená řeč je nasycena hlasy jiných osob, a v důsledku toho je vnitřně dialogická. To, že je dialogická i vnějškově, že se při jejím pronášení fakticky proměňují role mluvčího a posluchače, z ní činí dialog ve formálním slova smyslu; daná dialogická řeč se totiž odehrála podle magnetofonového záznamu takto:

[33]O:	Kdybych tam já jela / vzala deset rumů
L:	tak řeknou to je ňáká
O:	tak … taková žencká / podivejte se na ní / to pak to tady takle vypadá žejo /no:

Předávání slova, zapouštění jedné promluvy do druhé a několikeré adresování promluvy pochopíme, když si položíme otázku, ke komu je např. obráceno závěrečné dialogické žejo / no:? Dovolává se tu Olina přitakání své spolubesednice Libuše, se kterou si notují, anebo tu ještě hledá přitakání fiktivního publika fiktivní mluvčí obracející se k svým adresátům slovy podivejte se na ní? A jací singulární mluvčí se vlastně skrývají za plurálovým tak řeknou?

Čteme-li danou pasáž knihy a úryvky konverzace v ní shromážděné, stále se vynořují otázky, kdo vlastně danou řeč pronáší, kvůli komu ji pronáší, kdo je jejím pravým původcem, kdo je za ni zodpovědný. (Tyto otázky vedly např. E. Goffmana k tomu, že na straně mluvčího rozlišil roli animátora, autora a principála a na straně posluchače role přímých a nepřímých adresátů, svědků, kvůli nimž se řeč vede, i svědků náhodných.) Přestože se v dané kapitole analyzuje vyprávění, tedy text původně chápaný jako žánr monologický, neustále slyšíme echa adresáta a posluchače vyprávění. Zároveň se vracíme k Bachtinově úvaze o tom, že naše běžná denní řeč je plná cizích slov, bezprostředně pronesených, kdysi slyšených, představovaných, možných, která bychom si přáli slyšet i jejichž pronesení se obáváme.

V kapitole Mluvení za druhého sleduje autorka otázku původce řeči, zdroje, výchozího stanoviska, úhlu řeči, perspektivy, odkud řeč vychází, v situaci, kdy mluvčí hovoří za jinou osobu. V takovém případě totiž mluvčí částečně přejímá její perspektivu, staví se na její pozici (tím jsou motivovány Goffmanovy termíny „positioning“ a „footing“, které tvoří „americkou“ paralelu k Bachtinovu pojmu cizího slova). Mluvíme-li za někoho, promlouváme jakoby jeho – cizím – hlasem, ovšem opět s příměsí hlasu vlastního. Mluvíme-li za někoho, vždy se v tom projevuje náš postoj k druhému člověku, souznění, loajalita, blízkost, ztotožnění se s ním, anebo naopak soutěživost, antagonismus, nadřazenost, snaha dominovat, a také samozřejmě naše znalost druhého člověka, anticipace toho, co by řekl on, případně korekce toho, co opravdu řekl. Vlastní slovo se s cizím slovem může více ztotožňovat, anebo vůči němu zaujímat kritický odstup.

Na mluvení za druhého lze pohlížet jako na sociální řečovou strategii, která má rysy zdvořilosti, pozitivní i negativní, neboť mluvčí přináší tomu, za koho mluví, buď podporu, ochranu, uznání, obdiv, tedy prospěch plynoucí z aktů zachovávajících tvář, anebo ponížení plynoucí z aktů ohrožujících tvář. V dané publikaci se rozebírá zejména jako strategie uplatňovaná ve vzájemném vztahu manželů i při vzájemném setkání více manželských párů. Mluvení za druhého má opět mnoho podob od více méně neutrálních (matka či otec hovoří za své dítě v situaci, kdy se to nakonec i očekává, např. u lékaře) k podobám příznakovějším (jeden z partnerů špatně slyší, nezná řeč, kterou se hovoří, apod.), k situacím, v nichž ještě silněji vyvstává dojem, že osoba, za niž se mluví, je v tom či onom smyslu nedorostlá, nezpůsobilá, nesvéprávná. I taková stylizace ovšem může být v partnerské komunikaci využita pozitivně, neboť jeden z partnerů může brát druhého pod svoji ochranu, případně mírná vzájemná ironizace může být partnery chápána jako žertování, dobírání si druhého, škádlivé provokování [34]apod. Často je však daná strategie jinak vnímána partnery, mezi nimiž se tato hra odehrává, a jinak přijímána svědky, kteří jsou sledování takových partnerských provokací a her na pokraji taktnosti a netaktnosti vystaveni. Nemusí jít ani o tak trýznivou hru manželského páru, jakou spolu hrají např. manželé v Albeeho dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové. Není ovšem náhodou, že analýzy běžných partnerských rozhovorů odehrávajících se v přítomnosti třetích osob a vyvolané jejich přítomností se autorce i čtenáři v mysli asociují s vypjatými scénami z partnerské komunikace v uměleckém ztvárnění. Připomeňme si znovu, že M. Bachtin rozvinul svou koncepci vlastního a cizího slova při analýze tak dramatických, vypjatých a skandály naplněných románů, jakými jsou romány Dostojevského.

Také J. Mukařovský (1948) formuloval své myšlenky o dialogu při analýze textu na pomezí vyprávění a dramatu (Dykův Krysař); a rovněž při analýze jevištního dialogu, jehož se účastní v roli adresáta publikum, s nímž jeden z hovořících partnerů může např. uzavírat spiklenecké spojenectví, snaží se je získat na svou stranu, dovolává se jeho uznání, podpory proti svému dialogickému protějšku, a je-li svým protějškem ohrožován, podváděn, deptán, dovolává se zastání publika. A publikum spolupracuje, staví se na stranu jednoho či druhého, spoluprožívá, rozněcuje se, rozhoduje se, jedná. Není to snad analogická situace, jako když jeden z partnerů hovoří o svém životním partnerovi/partnerce, resp. se svým životním partnerem/partnerkou tak, aby pobavil hosty?

Jak dokáže přítomnost publika, nebo alespoň přítomnost třetích osob, svědků rozhovoru dvou partnerů, vyprovokovat jejich vtipnost, břitkost, jak dokáže akcelerovat humor, jak se partneři předhánějí v rafinovanosti svých replik, o tom svědčí v dané publikaci také kapitola O. Müllerové Humor a smích v dialogu. I v jiných kapitolách se upozorňuje na to, jak posluchač stimuluje výkon vypravěče: zkušený vypravěč (a O. Müllerová přiznává toto označení spíše starším vypravěčům, zejména když s takovou citlivostí a porozuměním rozebírá barvité vyprávění babičky na s. 145–147) si je vědom zvukového průběhu jednotlivých výpovědí, celkového syntaktického a intonačního členění, což vytváří dojem určitého rytmu jeho řeči.

Vraťme se k jednomu principu verbálnímu (i když nejenom verbálnímu), který je pro autentický, a obzvláště pro fatický dialog příznačný. Nejjednodušším případem udržování kontaktu, hravého předávání si slova, slévání hlasu vlastního a cizího, je prosté opakování. Autorky na tento jev charakteristický pro mluvenou řeč na několika místech upozorňují a dokládají jej pěknými ukázkami:

B:	maminka pořád řikala že byla z venkova … ale husu voškubat nedovedla
T:	taky nedovedla
B:	ne nedovedla
T:	nedovedla
B:	husu voškubat nedovedla

Mluvčí často po sobě opakují téměř doslova celé repliky. Zdá se, že tento jev má své kořeny jednak v principu mluvenosti (s opakováním jako principem výstavby komunikátu se setkáváme i v „monologické“ řeči jednoho mluvčího, který se často znovu a znovu vrací ke svým slovům a rozebíhá se k jejich rozvíjení tak, že určitá výchozí svá, ale i cizí slova, s nimiž se vyrovnává, opakuje), jednak v principu explicitního stří[35]dání mluvčích (posluchači slova jeho protějšku znějí ještě v uších, a když se dostane k řeči, opakuje je jako echo, jeho vlastní slova jsou ozvěnou cizích slov). Princip opakování, ozvěny cizích slov ve vlastní řeči mluvčího najdeme zejména tam, kde si hovořící partneři demonstrují navzájem vstřícnost, soulad, anticipují slova druhého, dřív než je vyřkne, berou si je z úst, přebírají melodii svého protějšku a doslova si notují.

Na důležitost opakování v dialogické řeči poukazovali ostatně již Jakubinskij i Bachtin, konec konců i proto, že ve svém pojetí dialogičnosti navazovali na tzv. sluchovou lingvistiku. Zdá se, že tuto linii by mohla česká lingvistika ještě rozvinout, zvláště když může navázat na někdejší průkopnickou práci F. Daneše o intonaci v češtině z r. 1956, starší práce O. Zicha i na novější práce Z. Palkové (1974) o rytmu v české próze. Zahraniční lingvistika zabývající se analýzou mluvené řeči i lingvistika konverzačněanalytického směru se tomuto zvukovému aspektu řeči v posledních letech věnuje velmi intenzivně. Určitý primát tu mají práce D. Tannenové (1989, s. 36–97), pro niž je ozvěnové opakování, vytvářející rytmizaci řeči, jedním z hlavních témat analýzy poetiky spontánní konverzace.

Lze proto vyzdvihnout, že k analýze konverzace při rodinných a přátelských návštěvách přistupuje také kapitola J. Zemana nazvaná Zvuková stránka mluvených dialogů. Je věnována minuciózní analýze prozodie dialogu, v němž si mluvčí explicitně předávají slovo a součástí tohoto předávání je právě i opakování slov, více či méně věrné. Teprve zřetel k prozodii opakování je klíčem k pochopení toho, v jakém smyslu, s jakou intencí, pod jakým dialogickým úhlem (řečeno slovy Bachtinovými) mluvčí slova a jejich struktury opakují, jakou interpretaci slovům partnera přisuzují a co svým opakováním signalizují. Nejde tedy jen o to, že se něco opakuje, ale jak se to opakuje, jakým tónem se to opakuje. Detailní a důsledný fonetický zřetel k prozodii opakovaných slov a jejich struktur by ovšem musel, jak Zeman uvádí, zahrnovat analýzu prostředků několikerého druhu: dynamických/silových (intenzita hlasu, přízvuk, důraz), melodických/tónových (hlasový rejstřík, melodie) a kvantitativních/časových (kvantita, tempo, pauza, rytmus), které se ovšem v řečové skutečnosti i při analýze různě sdružují. Není divu, že takto komplexní pohled odhaluje, že opakování se vším všudy je v rozhovoru vzácné, že zjevně imitující opakování prozodie slov je nepříznakově nebo jen mírně příznakově vyhrazeno pro komunikaci s dětmi a silně příznakově pro parodický až karikující vztah k slovům partnera. V dalších případech jsou to právě nejrůznější proměny v kombinacích zvukových momentů, jako je rytmus, intonace, hlasový rejstřík aj. prozodické posuny, které signalizují škálu interpretací slov partnera od souhlasného, někdy až nadšeného a radostného opakování, k opakování klidnému, majícímu ráz prostého konstatování, a dále k opakování tázavému, údivnému, nedůvěřivému, eventuálně k opakování signalizujícímu polemické až agresivní navázání, rozhořčení, výsměch apod. Prozodické posuny signalizují, jak si mluvčí cizí slovo přisvojuje, jak mu přitakává nebo je zamítá, jaké napětí mezi cizím a vlastním slovem vzniká. Protože knížka obsahuje v příloze nejen přepsané texty, které jsou v jednotlivých kapitolách rozebírány, ale i zvukové nahrávky rozhovorů na cédéčku, může si čtenář/posluchač ověřit, co lze ze zvukové podoby rozhovorů na základě metodologie nastíněné v závěrečné kapitole ještě vysoudit.

[36]V předposlední kapitole Jak se na návštěvách vyjadřujeme spojily obě autorky své síly, aby společně vystihly a shrnuly některé charakteristické jevy jazykové – morfologické, syntaktické, lexikální, stylistické. Celkově je ovšem knížka spíše přínosem k analýze řečového chování, vzájemného přizpůsobování partnerů, kteří – přestože občas humorně smečují, mluví nejen za druhého, ale i přes druhého – přece jen si hlavně notují a jen výjimečně se trápí. Zajímá-li nás na dialogu, kolik prostoru si v něm partneři vzájemně poskytují, pak z knížky získáváme dojem, že hodně. Dialogické texty shromážděné v knížce jsou příklady těch typů dialogického slova, které bychom spolu s Bachtinem mohli označit jako jednosměré dvojhlasé slovo, tj. slovo využívající cizí řeč v podstatě souhlasným způsobem, v intencích vlastního poslání cizí řeči, anebo vícesměré dvojhlasé slovo, využívající partnerovu řeč se změnou důrazu. V zásadě ovšem vzájemná interpretace slov partnerů nevyvolává odmítání a nevoli. Tzv. aktivní typ dvojhlasého slova, slovo „naježené“ (Bachtin, 1971, s. 265), předjímající např. partnerovo oponování, tu nalezneme spíše zřídka. Slovem „naježeným“, nastraženým vůči partnerovi, se mluvčí ohrazuje proti slovu ještě nevyřčenému, jehož se předem obává a jemuž se předem brání. K analýze tohoto typu slova vedou spíše jiné typy dialogů, plné skrytých i otevřených konfliktů, dialogů, v nichž se argumentuje, polemizuje, oponuje, v nichž dochází k názorovým střetům. Dialogů, v nichž monologizace cizího slova a manipulace slovem vyvolává rozladění, rozhořčení, agresi druhého partnera.

K analýze takových rozhovorů má blíže další knížka obou autorek z Ústavu pro jazyk český, nazvaná Jak vedeme dialog s institucemi (Academia, Praha 2000). Na rozdíl od předchozí studie se zabývá dialogy vedenými nikoli v harmonickém kruhu rodinném, ale v prostředí veřejném, na úřadě, pod tlakem okolností, potřeb, nutnosti, stresu. Analyzuje rozhovory, v nichž o něco skutečně jde: u lékaře, v telefonátech do ohlašovny požárů, v rozhovorech v domově důchodců, ale zejména na veřejném shromáždění, na němž se projednává uložení jaderného odpadu v blízkosti jedné české obce. Nalezneme tu ale i příbuznost s dialogy analyzovanými v předchozí knížce. Rozhovor s institucí nebývá často tak suchý a pravidla institucionální komunikace se nedodržují tak striktně, aby do hovoru nepronikaly útržky fatické konverzace. Zatímco v některých institucích jsou konverzační praktiky vyloučeny, jako např. u soudu či na policii (i když i sem „nemístně“ pronikají), u lékaře a tím spíše v domově důchodců mají své místo. Celková tendence v komunikaci institucí s občany je taková, že direktivnost ustupuje snaze nabídnout služby, předestřít možnosti a získat a přesvědčit klienta, aby byl s to zvolit si pro sebe optimální řešení. N. Fairclough mluví v této souvislosti o konverzacionalizaci veřejných společenských diskurzních praktik (Fairclough, 1989, 1995). Komunikace v lékařské ordinaci, jak je zachycena v první kapitole, demonstruje, jak autoritativní hlas lékaře ustupuje popovídání si s pacientem, jehož smyslem je získat důvěru pacienta, přimět jej k otevřené výpovědi a společně hledat cesty k uzdravení. Müllerová ukazuje, jak je řečové chování lékaře silně prostoupeno komunikačním zřetelem k pacientovi a jeho způsobu myšlení a řeči, oficiálnost je prokládána neformálností a spontánností (zejména při komunikaci s dětským pacientem).

[37]Nejblíže k fatické konverzaci mají rozhovory v domově důchodců, jak napovídá název kapitoly Mezi institucionálním a fatickým diskurzem. Dané rozhovory jsou méně než jiné institucionální dialogy poznamenány asymetrií profesionál – laik a jsou specifické tím, že se tu spíše profesionál přizpůsobuje laikovi než naopak a profesionálové (sestry v domově důchodců) usilují o to, aby se obyvatelé domova cítili v rozhovorech co nejlépe. (Alespoň tak to z pořízených textů – z nichž ovšem opět není snadné vyčíst míru ovlivnění faktem nahrávání – vyplývá.) V tomto smyslu nesou komunikační situace rozebírané v dané kapitole znaky rozhovorů, v nichž se překonává generační asymetrie v prostředí domácím, rodinném, o níž autorky pojednávaly v předchozí knížce o konverzaci: rozhovory upoutávají jednoznačnou laskavostí a vstřícností personálu domova důchodců k jeho osazenstvu, a opět snahou předcházet možným konfliktům. Rozhovor se však přece jen odehrává v instituci, a proto i zde vedle rozmlouvání přichází ke slovu domlouvání, přemlouvání, smlouvání a další akty spojené s pečováním o starší občany. Ti zase na oplátku poskytují ve svých vyprávěních mladšímu personálu vhled do svých vzpomínek, do mnohdy okouzlující atmosféry zašlých časů. Propagují-li autorky v této i předchozí knížce (i na jiných místech, mj. v tomto čísle SaS) v souladu s trendy světové lingvistiky rozvíjení tzv. gerontologické sociolingvistiky, je to jistě přínosné. Výzkum řeči starší a nejstarší generace by ovšem bylo podle mne vhodné rozvíjet i tím, že budeme kombinovat poznatky, které získáváme z analýz „pečovatelských“ rozhovorů se starými lidmi „v domovech důchodců, penzionech, stacionářích, klubech, léčebnách a dalších institucích“, v nichž převažuje již zcela jednosměrný shovívavý postoj k této generaci, s poznatky z rozhovorů méně poznamenaných asymetriemi zdravých a nemocných, nacházejících se v centru společnosti a odsunutých již na okraj společnosti, abychom se vyhnuli převedení celého problému na problém jen a jen sociální a opatrovnický; abychom citlivě vnímali hodnoty, jež jsou v řeči nejstarší generace obsaženy, „hřejivou lidskost a životní moudrost, kterou jsou dialogy prostoupeny“, jak uvádí J. Hoffmannová. Možná bychom měli registrovat nejen to, že se mladší generace přizpůsobuje starší a mnoho ze svých zájmů a perspektiv potlačuje, z mnoha požadavků slevuje, ale že se i starší generace s nemenší usilovností přizpůsobuje generaci mladší, hledá způsob, jak s ní komunikovat, jak učinit svoji životní zkušenost sdělnou.

Generační asymetrie může být nahlížena ze dvou zorných úhlů a není mi zcela jasné, jaký zorný úhel má vlastně zaujmout lingvista – analytik, jehož pohled nemusí splývat s pohledem instituce a jejích (řečových) norem uplatňovaných vůči klientům (dovolím si poznamenat v duchu analýz z předchozí knížky, že samo označení obyvatelek domova důchodců „babičky“ je vlastně převzetím perspektivy ošetřovatelek, jež tento familiární výraz v řeči o svých svěřenkyních často používají). Sociální pracovnice mají fatický rozhovor ve své pracovní náplni, přistupují k němu profesionálně, rozhovor šikovně navozují, pak vlídně naslouchají a horlivě přitakávají; slova starých žen bilancujících život pravděpodobně interpretují „pod zcela jiným dialogickým úhlem“: tatáž slova se, jak tomu při bachtinovském pohledu na dialog bývá, ocitají ve dvou různých kontextech, jednou jsou míněna bytostně opravdově, podruhé instrumentálně a terapeuticky.

[38]Otázka analytického úhlu, z něhož je institucionální komunikace rozebírána, se mi jeví jako dosti zásadní. Při konverzační analýze institucionální komunikace se totiž nezřídka stává, že dojdeme k jiným výsledkům, když přejmeme perspektivu instituce, a něco jiného se ukáže, když se postavíme na stanovisko občana, laika, „klienta“. Autorky usilují při analýze rozhovorů občanů s institucemi o objektivitu a vyváženost a mají samozřejmě smysl jak pro řečové chování představitelů instituce diktujících schéma profesionálně vedené komunikace a dbajících na jeho naplnění, tak pro laické řečové chování klientů, kteří se třeba schématu brání (uzavření se do sebe, mlčení a neochota odpovídat na otázky ošetřovatelky v domově důchodců) nebo se s daným schématem setkávají poprvé a počínají si bezradně, nešikovně, „popleteně“ (zejména v rozhovorech s ohlašovnou požárů). Doufám, že ani čtenář nesklouzne k jednostrannému pohledu instituce a osvědčí potřebnou míru empatie vůči těm, kdo dialog s institucí podstupují: dokáže např. rekonstruovat stanovisko člověka – žadatele, který se ocitl ve stresové situaci, hledá pomoc a opakování rutinních otázek klidného, nezúčastněně působícího tazatele z ohlašovny požárů se mu jeví jako absurdní protahování rozhovoru tam, kde by byla na místě okamžitá pomoc:

H	no vo co tam de mi řekněte
K	je to hoří v bytě
H	a co tam hoří v bytě
K	no v bytě to hoří / já nevím v koupelně je to / a je tam voheň
H	a co tam hoří nevíte
K	no / to já nevím / vona mi křičí / přilítla pro mě / a já / a pojet se podívat / a hoří tam vošklivě / je tam voheň
H	no ale co? / to nevíte / vy ste tam nebyla?
K	no já sem ano / no já sem to viděla / dyť tam hoří
H	viděla / a v tý koupelně hoří jo?
K	no v tý koupelně / vona neví sama co to je / že tam tak hoří

Slovo hořet, které se stále v dialogu opakuje, má různý smysl v ústech volaného a volajícího, profesionála a laika. Důležitá je proto zmínka o tom, že volající (laikové) užívají sloveso hoří bez levovalenční pozice (tady hoří, hoří tam, v bytě hoří, v koupelně hoří), neboť to odpovídá jejich zážitkové perspektivě, v níž se oheň jeví jako nerozčleněné živelné nebezpečí, zatímco profesionál – hasič analyzující situaci se ptá slovesem jiným: co hoří? (s. 124).

Ještě zřetelněji vystupuje do popředí napětí mezi slovem profesionála a laika, který se ocitl v ohrožení, v kapitole závěrečné, v níž se občané brání uložení jaderného odpadu v blízkosti jejich obce, přestože je odborníci přesvědčují, že jim nic nehrozí a nemusejí se ničeho obávat. Jak ukazuje Müllerová, strany ocitnuvší se ve sporu hovoří různým jazykem – což ostatně pro rozhovory laiků a profesionálů platí obecně.

Zdá se, že rozdíl mezi jazykem instituce a jazykem občanů je dán několika faktory: instituce směřuje k obecným schématům, vzorcům a šablonám, do nichž lze vměstnat všechny občany, žadatele, „klienty“. Příběh každého „klienta“ je však jiný, a vtěsnání do obecné šablony se často zpěčuje. Ještě důležitější se zdá být to, že s institucí se setkává člověk, který je do svého problému ponořen, ba je jím pohlcen, a nedokáže od něj [39]zpravidla zaujmout odstup: problém se týká jeho já, jež je ohroženo, jeho tady a teď, které s obavou prožívá. Instituce naopak nabízí řešení založená na profesionálním odstupu, a více méně na eliminaci momentů, jež se člověku v nesnázích jeví v danou chvíli jako závažné. Představitel instituce vždy ví zároveň víc než klient, ale i míň než klient. Tyto rozdílné předpoklady, s nimiž občan a představitel instituce vstupují do vzájemného konfliktu, jsou nejzřetelnější v poslední kapitole nazvané Veřejná shromáždění. Zejména tam, kde se rozebírají jednání představitelů ČEZu s obyvateli obce, v jejíž blízkosti má být uložen jaderný odpad, je zjevné, že nedorozumění a konflikt pramení z toho, že instituce předkládá návrhy a argumenty založené racionálně, zatímco veřejnost reaguje emocionálně. Jinými slovy se tu dostává do konfliktu chladná, nezúčastněná logická argumentace instituce se zanícenou argumentací obyvatel osady (ve smyslu Danešova pojmu „involvement“ z jeho stati Extra-logical factors in argumentation, 1999). Opět se tu setkáváme s tím, že slova, jako např. „nebezpečí“, jsou chápána pod dvěma různými dialogickými úhly. Slova připadající jedné straně racionální, neoddiskutovatelná, interpretuje druhá strana ve vztahu k sobě, emocionálně. Instituce zase není s to vcítit se, empaticky přistoupit na argumentaci občanů:

otázka občana: jestli si myslíte / že v případě toho / že by měl někdo z vedení vaší akciový společnosti v regionu Dolní Cerekev chatu nebo chalupu / že by tady ty tři místa byly vytipovaný? / a pak bych se vás chtěl zeptat / kdo z vaší společnosti z tohodle kraje pochází (potlesk, smích)

odpověď: otázka kdo vodkaď pochází / já nevím jestli to míníte vážně tuhletu otázku / ale já vám můžu říct že já / nebo můj otec / já / pocházím z Prahy / a muj otec pochází z Bítova … ale nevím co ste chtěl slyšet / nebo jak to souvisí s výstavbou centrálního skladu (pískot, vřava) (s. 165)

Občan hovoří o svém životním prostoru, o své lokalitě, a představitel instituce předstírá, nebo alespoň provokativně prohlašuje, že lokálnímu pohledu laika nerozumí. Také slova bránících se obyvatel obce jsou provokativní, polemicky vyostřená, „naježená“, nastražená, v tom, jak předjímají další „ohrožující akty“; když se tušení splní, reaguje dav spontánně nepřátelsky, neboť se jeho očekávání potvrdilo.

Knížka o institucionální komunikaci nás zavádí ze světa soukromého do světa veřejného. Autorky si vybraly s výjimkou poslední ukázky opět situace spíše kooperativní, v nichž se spíše přitakává než kritizuje, překřikuje a smečuje. Publikace demonstruje lepší stránku komunikačních situací, do nichž se dostáváme. Zahraniční i domácí konverzační analýzy v oblasti institucionální komunikace, o něž se publikace opírá, mají zřejmě pomoci hladšímu průběhu této komunikace. Nejsem si jista, jak se má lingvista analyzující komunikaci k tomuto požadavku stavět. Rozhodně by neměl převzít tuto perspektivu jako perspektivu jedinou. Proto v publikaci oceňuji všechny pokusy o zaujetí hlediska laika, „klienta“, o simulaci jeho pohledu a postižení jeho manifestace v institucionální komunikaci. Pokud v institucionální komunikaci něco drhne, může to být i znakem toho, že se mluvčí brání tomu, aby byl jeho individuální hlas přehlušen hlasem instituce, a tím monologizován (i tato situace se stává námětem mnoha působivých uměleckých zpracování, ať už jde o prostředí soudní, policejní, velmi často také nemocniční a v neposlední řadě o prostředí psychiatrické léčebny, jak je tomu např. v Přeletu nad kukaččím hnízdem). Člověk se snaží neztratit svůj individuální hlas, s čímž souvisí např. i touha zaslechnout za rutinním vystupováním představite[40]le instituce jeho lidský hlas, strhnout z něho masku nezúčastněného institucionálního přístupu, vyvést jej z míry, přimět jej k spontánní lidské výpovědi.

Nesporný přínos obou knížek spočívá v analýze těch interakčních složek dialogu, v nichž se projevuje vzájemná naladěnost účastníků komunikace, obrácenost slova k druhému partnerovi/partnerům promluvy, konstrukce vlastní identity a zacházení s identitou druhého. Spor o slovo samozřejmě nejvýrazněji vystupuje do popředí tam, kde o něco jde, v oblasti právní, ekonomické, politické. To, že v obou knížkách převládá souhlas se slovem „toho druhého o mně“, harmonie nad disharmonií, je dáno samozřejmě výběrem textů určených k analýze. Zajímavé ovšem je, že analytický aparát užívaný v oblasti neveřejné, soukromé komunikace je využitelný při analýze komunikace veřejné a že i poznatky z analýzy polemického diskurzu lze s výhodou aplikovat na analýzu konverzace nezávazné, neboť ani vstřícná komunikace není prosta drobných narážek, spodních tónů a dialogických podtextů a vyřčená slova je třeba chápat ve vztahu ke slovům nevyřčeným. V tom je bachtinovská inspirace stále živá.

 

LITERATURA

 

BACHTIN, M. M.: Problemy tvorčestva Dostojevskogo. Moskva 1929.

BACHTIN, M. M.: Problemy poetiki Dostojevskogo. Sovetskij pisatel’, Moskva 1963.

BACHTIN, M. M.: Dostojevskij umělec. Československý spisovatel, Praha 1971.

BACHTIN, M. M.: Román jako dialog. Odeon, Praha 1980.

BROWN, P. – LEVINSON, S. C.: Politeness. Some Universals in Language Usage. Cambridge University Press, Cambridge 1987.

ČMEJRKOVÁ, S.: Slovo psané a mluvené. SaS, 54, 1993, s. 51–57.

ČMEJRKOVÁ, S.: Televizní interview a jiné duely. Mediální dialog jako žánr veřejného projevu. SaS, 60, 1999, s. 247–268.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. ČSAV, Praha 1957.

DANEŠ, F.: Typy tematických posloupností v textu. SaS, 29, 1968, s. 125–141.

DANEŠ, F.: Extra-logical factors in argumentation. In: E. Rigotti (ed.), Rhetoric and Argumentation. Beiträge zur Dialogforschung, 19. Narr, Tübingen 1999, s. 3–12.

DOLEŽEL, L.: O stylu moderní české prózy. ČSAV, Praha 1960.

FAIRCLOUGH, N.: Language and Power. Longman, London 1989.

FAIRCLOUGH, N.: Discourse and Social Change. Polity Press, London 1992.

FAIRCLOUGH, N.: Media Discourse. Edward Arnold, London 1995.

FLUDERNIK, M.: The Fictions of Language and the Languages of Fiction. Routledge, London 1993.

GOFFMAN, E.: The Presentation of Self in Everyday Life. Anchor Books Doubleday, New York – London 1959.

GOFFMAN, E.: Forms of Talk. Blackwell, Oxford 1981.

GRICE, H. P.: Logic and conversation. In: P. Cole – J. Morgan (eds.), Speech Acts. Academic Press, New York 1975, s. 41–58.

HOFFMANNOVÁ, J.: Fatická funkce jazyka, konverzace a její žánry. SaS, 57, 1996, s. 191–205.

HOFFMANNOVÁ, J.: Stylistika a…. Trizonia, Praha 1997.

HOFFMANNOVÁ, J.: K univerzálnosti a specifičnosti pojmu DIALOG. In: Čeština – univerzália a specifika. MU, Brno 2000, s. 53–61.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O.: Jak vedeme dialog s institucemi. Academia, Praha 2000.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. – ZEMAN, J.: Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách. Trizonia, Praha 1998.

HOMOLÁČ, J.: Transtextovost a její typy. SaS, 55, 1994, s. 18–33, 99–105.

JAKOBSON, R.: Lingvistika a poetika. In: R. Jakobson, Poetická funkce. H+H, Praha 1995, s. 74–105.

[41]JAKOBSON, R.: Poezie gramatiky a gramatika poezie. In: R. Jakobson, Poetická funkce. H+H, Praha 1995, s. 106–125.

JAKUBINSKIJ, L.: O dialogičeskoj reči. In: I. V. Ščerba (ed.), Russkaja reč’, 1. Petrohrad 1923.

KOŘENSKÝ, J.: Komunikace a čeština. H+H, Praha 1992.

KOŘENSKÝ, J. – HOFFMANNOVÁ, J. – JAKLOVÁ, A. – MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. PF, České Budějovice 1987.

KRAUS, J.: Nevšední styly všední konverzace. In: S. Čmejrková – F. Daneš – J. Kraus – I. Svobodová, Čeština, jak ji znáte i neznáte. Academia, Praha 1996, s. 23–25.

MACUROVÁ, A.: Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. AUC. FF UK, Praha 1977.

MACUROVÁ, A. – MAREŠ, P.: Text a komunikace. Jazyk v literárním díle a ve filmu. AUC. FF UK, Praha 1993.

MATHESIUS, V.: Společenské základy krásného hovoru. In: Jazyk, kultura a slovesnost. Odeon, Praha 1982, s. 393–396.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Dialog a monolog. In: Kapitoly z české poetiky, I. Svoboda, Praha 1948, s. 129–153.

MUKAŘOVSKÝ, J.: K jevištnímu dialogu. In: Kapitoly z české poetiky, I. Svoboda, Praha 1948, s. 154–156.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J.: Kapitoly o dialogu. Pansofia, Praha 1994.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J. – SCHNEIDEROVÁ, E.: Mluvená čeština v autentických textech. H+H, Praha 1992.

PALKOVÁ, Z.: Rytmická výstavba prozaického textu. Academia, Praha 1974.

PRATT, M. L.: Toward a Speech Act Theory of Literary Discourse. Indiana University Press, Bloomington 1977.

TANNEN, D.: Talking Voices: Repetition, Dialogue and Imagery in Conversational Discourse. Cambridge University Press, Cambridge 1989.

TARDE, G.: L’opinion et la conversation. In: L’opinion et la foule. Paris 1922.

VOLOŠINOV, V. N.: Ekspozicija problemy „čužoj reči“. Kosvennaja reč’, prjamaja reč’ i ich modifikacii. In: G. Király – A. Kovacs (eds.), Poetika. Tankonivkiadó, Budapest 1982, s. 109–129.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 1, pp. 26-41

Previous Bohumír Dejmek: Frekvence slov a tvarů substantiv a sloves v běžně mluveném jazyce

Next František Čermák, Aleš Klégr: Minulost, přítomnost a budoucnost česko-anglických slovníků