Kritická analýza současného politického diskursu: Nový jazyk britských labouristů

Kamila Karhanová

[Discussion]

(pdf)

Critical analysis of contemporary political discourse: The new language of British Labour

Profesor univerzity v Lancasteru Norman Fairclough patří mezi přední představitele kritické analýzy diskursu (Critical Discourse Analysis, CDA), metody a teorie usilující o spojení lingvistické analýzy textu s kritickou sociální teorií. Její transdisciplinární postavení vůči oběma – Fairclough přitom zdůrazňuje, že transdisciplinární představuje vyšší kvalitu než interdisciplinární – je dáno pojetím diskursu jako součásti sociální praxe, která sociální kontext, v němž se odehrává, nejen reprodukuje, ale také vytváří. Lingvistickou teorií, již Fairclough považuje za CDA nejbližší a z níž čerpá nástroje jazykové analýzy, je systemická funkční lingvistika M. Hallidaye, pojetím klíčového pojmu diskurs však navazuje na jiné, nelingvistické zdroje. Diskursem je tu ve Foucaultově duchu myšlena oblast vědění a pravidla, jimiž je tato oblast strukturována. Vědění, a tím i diskurs jsou tu pevně spjaty s mocí, diskurs je tím, co omezuje a zároveň umožňuje vědění, mluvení a psaní v rámci daných historických omezení.

Foucaultův pojem moci ovšem není totožný s tradiční představou politické moci a diskursivní moc není pouhým důsledkem působení (prodloužením) této předdiskursivní moci, vlastněné a vykonávané určitou konkrétní sociální skupinou či institucí. Moc ve foucaultovském smyslu spočívá v neviditelných technikách, jež se projevují snahou o kontrolu nad osobním životem, „tělem“ (odtud „bio-power“) každého člena společnosti; můžeme si ji představit mj. také v podobě donucovací moci jazykového systému, jak jej – jako sociální instituci – pojímá F. de Saussure (srov. McHoul, 1994, s. 940–948). Také pro N. Fairclougha je diskurs spojen s mocí: snaha o prosazení jistého diskursu jako jedné specifické reprezentace světa je bojem o moc, o diskurs se vede zápas a zároveň je místem, kde tento hegemonický boj o moc probíhá. Takové chápání moci není od tradičního pojetí vzdáleno tak radikálně jako Foucaultovo a je také optimističtější, co se týče možností uniknout či vzdorovat vládnoucímu diskursu. Odpor vůči diskursivní moci je tu spatřován nikoliv v pouhém neopakování diskursu, nýbrž v existenci a rozvíjení tzv. rezistentních diskursů.

Předmětem textové analýzy založené na těchto předpokladech se stávají politologická témata a svým hodnotícím, angažovaným společenským postojem překračuje kritická analýza diskursu dříve či později hranice tradičně chápaného akademického zkoumání (diskursu): mj. snahou oslovit i laické publikum. Poslední kniha Normana Fairclougha New Labour, New Language? (Routledge, London – New York 2000) je výrazným a vědomým krokem tímto směrem, neboť, jak autor výslovně uvádí v úvodu, je psána „pro široké čtenářské vrstvy“, jež, jak předpokládá, „zahrnují ty, kdo mají obecný zájem o její téma, stejně tak jako ty, kteří mají odbornější zájem ať již o po[112]litiku, nebo o jazyk“ (s. 16). Tomu odpovídá i „netechnický“ způsob psaní, spočívající v redukci speciálních výrazů na nutné minimum, vysvětlené v rejstříku na konci knihy. Autor také neskrývá kritický postoj k předmětu analýzy a hodnotové premisy, z nichž tento postoj vyplývá: „Můj zájem o politiku a jazyk New Labour má původ v mém názoru, že je nesmírně nebezpečné pro mé spolubližní, pokud by se tato nová forma kapitalismu (tj. globální ekonomika v neoliberálním pojetí, K.K.) měla nekontrolovaně vyvíjet, jednak proto, že dramaticky zvyšuje nerovnost (a tím nespravedlnost a utrpení), jednak proto, že hrozí učinit život na Zemi ekologicky neudržitelným“ (s. 15). Své rozhodnutí přistoupit ke kritice jazyka Nové Labour Party (NLP) zdůvodňuje autor také přesvědčením o rostoucím významu jazyka při prosazování určité politiky, jevu, kterému sociologové říkají medializace politiky. Formulováno v pojmech výše naznačené teorie diskursu: roste konstitutivní síla diskursu; např. o tzv. „třetí cestě“, klíčovém pojmu ideologie nové labouristické politiky, říká Fairclough, že je „neustále přiváděna k bytí mluvením“ („constantly talking into being“, s. 4). Každé sociální jednání je spjato s jazykem, který je jednak v různé míře jeho součástí, jednak prostředkem jeho reflexe; politika a vládnutí jsou ovšem, jak autor zdůrazňuje, sociální praxe, pro které je význam jazyka charakteristický; jeho inherentní, již od antiky reflektovaný význam se v (post)moderní době stal pouze viditelnější.

Ve své analýze rozlišuje N. Fairclough tři způsoby, jimiž jazyk figuruje v politice NLP: diskurs tzv. „třetí cesty“, rétorický styl politiků, v tomto případě premiéra Tonyho Blaira, a jazyk vlády jako specifický žánr či žánry, jejichž prostřednictvím vláda komunikuje s veřejností. Diskursu „třetí cesty“ coby politické reprezentaci světa nových labouristů věnuje autor celé tři kapitoly: zatímco v prvních dvou – The third way a The language of social exclusion – ukazuje diskurs jako výsledek diskursivní konstrukce světa, tedy jako relativně stabilní obraz, předkládaný jako koherentní, ve třetí kapitole – The making of language of New Labour – jej popisuje jako proces: diskurs je utvářen a přetvářen v dialogickém a polemickém vztahu k příbuzným i oponujícím diskursům a přizpůsobován novým politickým skutečnostem, jeho koherence musí být stále znovu obnovována. Mimoto sestavil autor korpus textů nové labouristické strany (tj. z doby od zvolení T. Blaira předsedou strany) a v krátkých samostatných exkursech, jimiž svůj výklad prokládá, porovnává četnost výskytu a typické kontexty některých klíčových pojmů neolabouristického jazyka s korpusem textů „staré“ Labour Party.

Vlastností každého politického diskursu je, že předpokládá některé rozdíly ve světě a dělení světa podle nich prezentuje jako samozřejmé, možnost jiných dělení pomíjí. Konstituování nového diskursu znamená vnutit světu nová dělení: noví labouristé odmítají staré dělicí čáry, jimiž rozdělovali svět toryové, a zavádějí nové; Fairclough v této souvislosti připomíná Bourdieův koncept symbolického násilí. Blairův výrok: „New Labour is neither old left nor new right“ dělení na novou pravici a starou levici nejen transcenduje, ale zároveň ho i předpokládá jako doposud jediné existující a NLP prezentuje jako jejich jedinou možnou alternativu. Fairclough ukazuje, jak je možnost politiky transcendující rozdíl mezi pravicí a levicí diskursivně budována pomocí logiky výčtů: prvky politiky spadající tradičně buď do konzervativní, nebo do socialistické agendy jsou vypočítávány a usouvztažňovány parataktickými spojovacími výrazy [113]typu a; stejně jako; nejen, ale i (and; as well as; not only, but also; yet also, yet still). Smysl řady paralelních konstrukcí, jež klade T. Blair jako rétorické otázky v první výroční zprávě své vlády: „Která jiná vláda v tomto století snížila daň ze zisku (společností), aby pomohla obchodu, a přitom zavedla minimální mzdu, aby pomohla těm nejhůře placeným? (…) Která jiná vláda vložila takové obrovské prostředky do zdravotnictví a vzdělávání, a přesto ještě udržela celkový strop výdajů?“ spočívá ve spojení domněle nespojitelného, dělení na levici a pravici tu je zároveň předpokládáno i popíráno. Co tu však chybí, je bližší vysvětlení nově postulovaného vztahu: jestliže se dané jevy nevylučují, jak tedy spolu souvisejí? Fairclough to nazývá logikou současného vidění jevů („logic of appearance“), která nahrazuje logiku příčin a vztahů. Slučovací a stupňovací spojky mají ještě další účinek: protože jejich funkcí je vyjadřovat vztah mezi významově rovnocennými jednotkami, jejich použití je zároveň implicitním tvrzením o sourodosti, srovnatelnosti spojovaného. Jaký význam mohou mít tyto spojky při konstruování reprezentace světa, lze dobře ukázat na příkladu, který Fairclough uvádí na s. 41: „… education is not just the great liberator, it is critical to economic development“. Ekonomická výhodnost vzdělání je v této větě prezentována jako hodnota stejné kategorie, jakou je význam vzdělání pro společenské osvobození, zrovnoprávnění (nemajetných vrstev). Výraz just v první větě ale navíc vyvolává očekávání párového spojovacího výrazu (např. but also) v druhé větě; přestože toto očekávání není naplněno, mezi oběma částmi souvětí se vytváří stupňovací vztah: ekonomický význam vzdělání je nejen hodnotou srovnatelnou s jeho významem pro osvobození člověka, ale může znamenat i víc.

Předpokladem logiky a koherence „nového“ jazyka „New Labour“ je podle Fairclougha nezpochybňované přijetí nové globální ekonomiky jako nezměnitelné životní skutečnosti. Přijetí tohoto předpokladu jako samozřejmého napomáhá dvojznačnost pojmů „globalizace“ a „nová globální ekonomika“: ty mohou označovat buď ekonomiku, která je globální svým měřítkem, nebo vládnoucí podobu globální ekonomiky, definovanou a prosazovanou neoliberálními ekonomy a charakterizovanou např. odmítáním státních zásahů do tržních mechanismů. Systematická ambiguita tohoto pojmu v diskursu „třetí cesty“ umožňuje prezentovat jako hotový a nevyhnutelný fakt globální ekonomiku právě v jejím neoliberálním pojetí, bez nutnosti toto tvrzení explicitně formulovat a obhajovat. Analýzou konkrétních textů Fairclough ukazuje, jak je ekonomická globalizace v diskursu „třetí cesty“ metaforicky konceptualizována a jak jsou v jejím předkládání jako něčeho, k čemu není alternativa, využívány některé syntaktické prostředky, především deagentizace a nominalizace. Spíše než jako proces je nová globální ekonomika popisována jako výsledný stav; ona sama persofinikována figuruje jako aktér určitých procesů, např. „mění moderní svět“, aktéři procesů, které ji způsobují – např. nadnárodní společnosti – se nikde v roli agentu neobjevují. Jejich pozici zaujímají vágní abstrakce vytvořené nominalizací sloves vyjadřujících činnosti a procesy, do nichž byli původně angažováni reální lidé s konkrétní zodpovědností. Pokud je globalizace ekonomiky přece pojímána jako proces, pak je to proces neosobní, vznikající mimo nás, něco jako přírodní děj: je metaforicky konceptualizován jako „přílivová vlna“, na niž musíme být připraveni, jinak nás „zaplaví“ („overwhelm“).

[114]Kdo je oním „my“ v naposled parafrázovaných větách a v jazyce NLP, je dalším – v podobných kritikách jazyka asi nepominutelným – tématem Faircloughových analýz. Souvisí s tím, jak je v neolabouristickém diskursu nově konstruován britský národ a Velká Británie jako země (např. ztotožnění národa a země s britským průmyslem, se zájmy obchodu atp.), a především s inkluzivností jako hlavním principem „třetí cesty“. Ta je mj. motivována snahou oslovit a udržet si různé voličské základny a je pro ni charakteristická absence nepřítele, ignorování rozporů a již zmíněná logika výčtů či seznamů s klíčovým neolabouristickým spojovacím výrazem not only, but also. Ke konsensuálnosti politiky „třetí cesty“ se Fairclough znovu vrací v kapitole o rétorickém stylu T. Blaira. Konstatuje, že jde o jeden z mála podstatných rysů, jímž se tato rétorika liší od otevřeně konfrontačního stylu M. Thatcherové. Důsledné uhýbání konfliktům a ignorování sporných témat tak zároveň znemožňuje dialog, k němuž labouristická vládá neustále vyzývá.

V kapitole The language of social exclusion se autor zabývá postupným mizením tradičního pojmu „chudoba“ z labouristického slovníku a jeho nahrazením pojmem „sociální vyloučení“ a tím, co proces této redefinice problému v diskursu NLP znamená. Konstatuje, že podobně jako v případě globalizace je z možných pojetí, jež toto pojmenování nabízí, dávána přednost sociálnímu vyloučení jako stavu, nikoliv jako procesu, při němž někdo někoho vylučuje. Stav sociálního vyloučení je v duchu tohoto pojetí popisován a vysvětlován v termínech kulturního a vposledku i morálního nedostatku a jeho řešení se hledá ve vypořádání se (tackle, podle autora další klíčové slovo jazyka NLP) s těmito nedostatky, aniž by bylo nutno sáhnout k redistribuci materiálních prostředků od těch, kteří jsou v nové globální ekonomice vítězi, k poraženým (vyloučeným). Pojímání chudoby jako věci morálky chudých je jedním z podstatných rysů, jež podle autora spojují diskurs NLP s konzervativním thatcheristickým diskursem. Jiným společným rysem obou diskursů – tzv. „cultural governance“ – se autor zabývá v kapitole Making language of New Labour. Jde o myšlenku, že změna ve společnosti může být prosazena změnou postojů, nálad a kultury, tedy diskursu. Fairclough mluví v této souvislosti dokonce o „jazykovém obratu“ v politice, v němž labouristi thatcherovce následovali.

Ve čtvrté kapitole – The rhetorical style of Tony Blair – se setkáváme s širším pojetím stylu, jež se neomezuje na jazyk, nýbrž je věcí celkového tělesného projevu (performance) a je spojeno s prezentací politických identit a hodnot. Vedle již zmíněné konsensuálnosti spočívá podstata úspěchu řečnického stylu britského premiéra ve schopnosti zakotvit jeho osobu veřejného politika v „normální“ osobě; ta však stejně jako u jiných současných politiků podřizujících se požadavku být mediální osobností není totožná s osobou soukromou. Příkladem úspěšné performance tohoto druhu je médii často připomínané Blairovo vystoupení po tragické smrti princezny Diany, jež svou přesně odměřenou dávkou důstojnosti a citovosti postavilo bezděky do poněkud nepříznivého světla neosobní reakci britské královny. Analýzou spojování prvků hovorového jazyka, neformálního stylu řeči a vyjadřování subjektivních emocí s formálností veřejných projevů navazuje Fairclough na téma, jímž se již delší dobu zabýval ve svých předchozích pracích a které nazývá konverzacionalizací veřejného diskursu.

[115]V kapitole The language of government se autor zabývá jazykem, jímž labouristická vláda komunikuje s veřejností o své politice, a především žánry, jež si vláda pro účely této komunikace vytváří a přizpůsobuje. Na příkladu jednoho z jejích nejzásadnějších kroků – reformy systému sociálního zabezpečení – ukazuje, že politika vlády je v rozhodující míře prosazována spíše manažerskými prostředky, propagací ve smyslu anglického slova promotion než demokraticky, dialogem. Uplatňuje se tu postup a jev reflektovaný v angloamerickém prostředí jako „media spin“ nebo „spin doctoring“: Websterův slovník tento těžko přeložitelný, metaforicky utvořený výraz vysvětluje jako: „[from the fact that the spin imparted to a ball in certain games affects its direction, bounce etc.] a particular emphasis or slant imparted to information in order to create a desired effect, such as a favorable image for a politician“ (Websters New World Dictionary, 1989). Tiskové oddělení vlády tak např. dbá o to, aby jakékoli prohlášení jejího člena, které se objeví na veřejnosti, bylo doprovázeno jednoznačným návodem k interpretaci: den před zásadním projevem, v němž má premiér představit návrh reformy, prozradí tiskový mluvčí novinářům dvě věty z tohoto projevu, a právě tyto dvě věty se pak objeví v titulcích všech médií, jsou nejčastěji citovány a komentovány. Dalším prostředkem „media spin“ je podle Fairclougha technika sumarizování: dokumenty vydávané vládou a předkládané jako podněty k diskusi o daném problému obsahují zpravidla úvodní shrnutí celého dokumentu, popř. ještě předmluvu některého člena vlády obsahující další resumé, dokument je dále sumarizován v oznámeních pro tisk, v novinových článcích atd. a je tak stále prezentován tím samým způsobem. Na to, co je obsahem „neshrnutého“ dokumentu, nemusí vůbec dojít.

V poslední kapitole Rhetoric and reality analyzuje Fairclough Blairův projev na výročním zasedání NATO v roce 1999, v době bombardování Jugoslávie. Název kapitoly se vztahuje k autorovu tvrzení, že Blair svým zasazením kosovské krize do kontextu globalizačních procesů sice poukázal na realitu, jež ve většině zpravodajství o jugoslávské válce chyběla, učinil tak však způsobem, který tuto souvislost spíše zatemnil, a „propast mezi rétorikou a realitou“ tím ve své řeči nijak nezmenšil. Tématu rétoriky a reality, jímž se autor zabývá v závěru kapitoly, můžeme zároveň rozumět i jako poukazu k obecnějšímu problému, který více či méně zjevně prostupuje celou knihou. Je v ní nejen přítomen jako téma, ale především je různou měrou reflektovaným teoretickým a metodologickým problémem jakéhokoliv kritickolingvistického počínání. Co je onou realitou, když „všechny diskursy jsou sociálně konstruovány ve vztahu k sociálním pozicím lidí, kteří se nalézají uvnitř“ (těchto diskursů, K.K.; Chouliaraki – Fairclough, 1999, s. 8). V odpovědi na podobné argumenty postmoderních kritiků CDA Fairclough říká, že souhlas s uvedeným pojetím diskursu automaticky neznamená přijetí relativistického tvrzení, že všechny diskursy či reprezentace světa jsou stejně dobré (s. 155). V závěru kapitoly pojmenované Rhetoric and reality tedy upřesňuje, že formulace o propasti mezi rétorikou a realitou jsou pouhou zkratkou pro zkoumání různých reprezentací reality. Přestože se však k realitě nemůžeme dostat jinak než skrze její jazykové či jiné znakové reprezentace, jde stále o reprezentaci něčeho, co existuje nezávisle na svých reprezentacích. Lidé neustále hodnotí různé reprezentace reality a hledají nějaké lepší (tamtéž).

[116]N. Fairclough podává ve své poslední knize solidní a přesvědčivou analýzu nové politické rétoriky britských labouristů, přesto se nelze ubránit dojmu, že New Labour, New Language je v některých ohledech potvrzením výtek vznášených vůči kritické analýze diskursu např. představiteli etnometodologické konverzační analýzy. CDA podle nich (srov. např. Scheggloff, 1999, s. 577) přistupuje k textu s jistými apriorními předpoklady – např. o povaze moci –, jež předurčují, co bude nalézáno. Podobně lze předem odhadnout i to, které jazykové jevy budou pro analýzu relevantní a jak budou interpretovány – navzdory častému zdůrazňování nutnosti posuzovat kontexty užití je pasivizace a nominalizace prostě špatná a sloveso v aktivu dobré atd. Požadavek, aby analytik přistupoval k textu oproštěn od svých dosavadních postojů a přesvědčení, je samozřejmě nereálný. P. Jalbert, editor sborníku manchesterských etnometodologů Media Studies, ve své studii (1999) zdůvodňuje právo analytika na kritické hodnocení nejen tím, že výše popsaná analytikova amnézie není možná; zdůrazňuje navíc, že kritický postoj může analýzu usnadňovat, a není tedy důvodu, proč pole analýzy takto ochuzovat. Kritické hodnocení by podle Jalberta mělo být rozpoznáno jako rys vynořující se v průběhu analýzy (s. 33); problémem ovšem zůstává, jak se vyhnout kriticismu onoho druhu, který číhá na analytika na každém kroku, totiž kriticismu, při němž překračuje hranice mezi explikací a ideologickým hodnocením, mezi kritickou analýzou a politickou polemikou (s. 48). V knize New Labour, New Language jsou myslím tyto hranice překročeny vícekrát, jako příklad lze ocitovat závěr kapitoly The making of the Language of New Labour: „Pro Labour Party byla v průběhu její historie vždy význačnou, ne-li rozhodující velká myšlenka nahradit kapitalismus socialismem, nebo alespoň proměnit kapitalismus podstatně radikálním způsobem tak, aby lépe odpovídal na potřeby pracujících. Nová Labour Party prokazatelně nemá velkou myšlenku v takovém smyslu – cyničnost jejího přístupu spočívá v tom, že vynakládá mnoho energie ve snaze, aby třetí cesta vyhlížela jako velká myšlenka, jíž není“ (s. 93). Problematičnost tohoto konstatování nespočívá v kritickém hodnocení, ale v tom, že je prezentováno jako závěr plynoucí z analýzy diskursu „třetí cesty“, ačkoliv je spíše jejím nevysloveným předpokladem. Opírá se o ně totiž ta část analýzy, kde autor srovnává korpusy textů staré a nové Labour Party. Z formulací, jimiž autor rozdíly mezi těmito korpusy popisuje, je zřejmé, že jazyk „staré“ Labour Party je standardem, neutrálním, „objektivním“ srovnávacím pozadím vůči jazyku NLP: starý důraz na kolektivismus je lepší než nová metafora smlouvy ve smyslu něčeho za něco, anglické slovo justice je vhodnějším výrazem pro sociální spravedlnost než fairness, náležitou konotací přídavného jména internacionální má být ve slovníku levicové strany mezinárodní solidarita pracujících, nikoliv obchod či vojenská spolupráce atd. Nejde o to, že jazyk staré Labour Party není podroben obdobné analýze jako jazyk NLP, takovou námitku lze samozřejmě oprávněně odmítnout s tím, že to nebylo cílem práce. Potíž je spíše v tom, že předpoklad umožňující zacházet s jazykem staré Labour Party jako s nezpochybňovanou, „přiměřenou reprezentací světa“, na niž nepadá podezření z rétoričnosti, totiž přesvědčení, že politika staré Labour Party je výrazem autentické, legitimní levicové politiky, není explicitně formulováno jako předpoklad, ale jako závěr analýzy. Nereflektované přijímání starého jazyka labouristů navíc autora vede k tomu, že vidí dů[117]vody jeho opuštění a snadnost přijetí jazyka nového kapitalismu, proti němuž vyzývá lingvisty na své internetové stránce (http://www.uoc.es/humfil/nlc/LNC-ENG/lnc-eng.html) ke koordinované akci, především ve snaze získat voliče ze středních tříd a hodnotí je jako oportunní přizpůsobování se změněným okolnostem. Namítat, že důvody této změny by mohly mít částečně příčinu již ve starém labouristickém diskursu samém, znamená ovšem následovat autora za hranice explikace do oblasti politické polemiky. Uvedené výhrady ostatně nemění nic na tom, že New Labour, New Language je poměrně zdařilým pokusem o komplexní analýzu soudobého politického diskursu a autorovy poznatky o fungování jazyka v současné společnosti – především ty, které se týkají manažerizace a komodifikace veřejného diskursu – mají nepochybně obecnou platnost.

 

LITERATURA

 

CHOULIARAKI, L. – FAIRCLOUGH, N.: Discourse in Late Modernity. Edinburgh University Press, Edinburgh 1999.

JALBERT, P. L.: Critique and analysis in media studies. In: P. L. Jalbert (ed.), Media Studies: Ethnomethodological Approaches. University Press of America, Lanham – New York – Oxford 1999, s. 31–52.

McHOUL, A.: Discourse. In: R. E. Asher (ed.), The Encyclopaedia of Language and Linguistics. Pergamon Press. Oxford – New York – Seoul – Tokyo 1994, s. 940–948.

SCHEGLOFF, E. A.: Naivete vs sophistication or discipline vs self-indulgence: A rejoinder to billig. Discourse and Society, vol. 10, 1999, s. 577–582.

Webster’s New World Dictionary. Third College Edition. New York – Prentice Hall 1989, s. 1291–1292.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 2, pp. 111-117

Previous Ladislav Nebeský: Větné faktory a jejich podíl na analýze věty II

Next Milena Hnátková: Značkování frazémů a idiomů v Českém národním korpusu s pomocí Slovníku české frazeologie a idiomatiky