Irena Bogoczová – Karel Fic – Jan Chloupek – Eva Jandová – Marie Krčmová – Olga Müllerová: Tváře češtiny

Jana Hoffmannová

[Book reviews]

(pdf)

Irena Bogoczová – Karel Fic – Jan Chloupek – Eva Jandová – Marie Krčmová – Olga Müllerová: Tváře češtiny

Irena Bogoczová – Karel Fic – Jan Chloupek – Eva Jandová – Marie Krčmová – Olga Müllerová: Tváře češtiny. Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 132. Ostrava 2000. 266 s.

 

V r. 1997 vyšla publikace týmu vedeného Danou Davidovou Mluvená čeština na Moravě, která vyvolala u české lingvistické veřejnosti velmi pozitivní ohlas. Bylo proto přirozené, že se téměř stejný tým rozhodl ve výzkumu pokračovat, a sice v rámci grantového projektu s názvem Vliv pragmatických činitelů na volbu výrazových prostředků [129]mluvené komunikace (GA ČR). Bohužel již v r. 1998 byl tým postižen nečekaným odchodem D. Davidové; přesto se její spolupracovníci rozhodli práci na projektu dokončit a publikaci, kterou předložili čtenářům na konci r. 2000, věnovat její památce.

Šest studií od jednotlivých autorů je založeno na analýze společného materiálu – rozsáhlého souboru nahrávek mluvených komunikátů a jejich transkriptů. Množství a kvalita těchto dat představuje – jako u předchozí monografie – hlavní přednost celé práce. Jde o 54 nahrávek (celkem asi 50 hodin komunikace), pořízených v převážné většině v letech 1998–1999 v různých regionech; pocházejí z 21 českých a 32 moravských obcí a měst, které byly pro zjednodušení popisu rozděleny do jazykových oblastí středočeské, severovýchodočeské, jihozápadočeské, středomoravské, východomoravské, severomoravské a lašské. Do více než stostránkové textové přílohy byly vybrány ukázky ze 47 nahrávek. Transkripce se řídila pravidly uvedenými na počátku publikace; všechna pravidla náročného přepisu byla přitom dodržena v textové příloze, zatímco ukázky zařazené do jednotlivých studií jsou s ohledem na čtenáře prezentovány v přepisu zjednodušeném.

Při interpretaci materiálu se každý z autorů zaměřil na některou z jazykových rovin. Pro analýzu nižších rovin (foneticko-fonologické, morfologické, lexikální, slovotvorné) zvolili kontrastivní metodu, tj. konfrontaci nespisovných výrazových prostředků s kodifikovanou normou spisovné češtiny. Tuto metodu už ovšem nebylo možno uplatnit u „roviny“ stylové a zejména syntaktické a textové, kde jednotné, kodifikované spisovné pozadí neexistuje. Přesto sledovali všichni autoři společný cíl, formulovaný jako „charakterologická mikrotypologie jednotlivých jazykových útvarů národního jazyka v jednotlivých komunikačních situacích“ (s. 103–104, 146). S pomocí některých pojmů ze starších i novějších sociolingvistických prací, zejména z poslední knihy G. Neščimenkové, 1999 (komunikační sféra, komunikační areál či prostor) se snažili postihnout pohyb mezi spisovností a nespisovností – to, jak si mluvčí v různých situacích vybírají mezi variantními prostředky v zájmu vlastního komunikačního komfortu. Na konci úvodu slibují „postihnout, jak se v jednotlivých typech textů promítá komunikační situace“ a upřesnit představy o tom, „v jakých typech komunikace se jednotlivé útvary jako základní uplatňují… o vazbách typu projevu s převažujícím užitím určitého jazykového útvaru“ (s. 18).

K ústředním pojmům publikace náleží dále koncept pragmatických činitelů – jde tu o „vliv pragmatických činitelů na výběr jazykových prostředků“. Nesetkáváme se tu ale s ničím, co jsme zvyklí vídat v četných kompendiích o pragmatice. Žádné presupozice, implikatury, maximy ani mluvní akty. Pragmatickými činiteli se myslí pouze faktory aktuální komunikační situace, formulované zde ve formě opozic jako oficiálnost – neoficiálnost, veřejnost – neveřejnost, připravenost – spontánnost, dialogičnost – monologičnost aj. Zdá se však, že v souvislosti s „vlivem na výběr jazykových prostředků“ i s uvedenými opozicemi jsme dlouho a bez problémů vystačili se slohotvornými činiteli; nic ve zlém, ale domnívám se, že by se autoři byli mohli obejít i bez módní pragmatické nálepky.

V knize se postupuje od studií věnovaných textu, stylu, syntaxi směrem k nižším jazykovým rovinám. Zajímavý je pokus O. Müllerové o pojmenování a utřídění „dialogických a monologických žánrů mluvených projevů“. Při vymezení žánrů se autorka opírá o V. Barneta a o známé práce Bachtinovy. Zatímco žánry monologické [130]nás tolik nepřekvapí (objevují se tu terminologizovaná označení jako vypravování, popis, výklad, referát, přednáška, projev, kázání), rozlišení dialogických žánrů je zcela nové, podnětné a jistě povede k dalšímu propracovávání. (Pro jejich pojmenování byla využita hlavně dějová slovesná substantiva jako povídání si, svěřování se, vzájemné informování, řešení problémů, či v uvozovkách umístěné „výslech“, „zpověď“…)

Ve druhé části studie, která je věnována některým rysům syntaxe mluvených projevů, autorka prostřednictvím nového materiálu potvrdila výsledky známé z jejích dřívějších prací (hlavně Müllerová, 1994). Část třetí je pak zaměřena na kontaktové prostředky v mluvených projevech. Autorka je opět třídí na prostředky užívané v dialogu, monologu a na prostředky společné, univerzální. Souvisí už s povahou a stavem výzkumu mluvené komunikace, že obsáhlý seznam kontaktových prostředků zahrnuje jevy zdánlivě značně nesourodé – částice (ano, ne, jo, no, aha, fakt, víš, víte), citoslovce, zdrobněliny, oslovení, zájmennou a slovesnou 2. osobu, inkluzivní plurál, výpovědi s významem souhlasu/nesouhlasu, dvojici otázka – odpověď, druhou „napovídací“ repliku trojčlenné sekvence, rámcové a zdvořilostní formule, ale i např. smích nebo „specifickou fonickou modulaci“. Jde o pokus stejně odvážný a záslužný jako v případě klasifikace žánrové, a vše je názorně dokumentováno na dobře zvolených ukázkách.

E. Jandová se ve své studii zabývá třemi typy odchylek od lineárního průběhu řeči, které nastávají v rámci jediné repliky. I tyto tři typy představují jevy značně rozdílné, jejich výběr je však nepochybně motivován nápadným zastoupením ve zkoumaném materiálu. Prvním z těchto jevů jsou vsuvky, které autorka chápe jako odchylky od „hlavní promluvové linie“ a na mnoha ukázkách předvádí jejich rozlišení na „vsuvky obsahově doplňující“ (vysvětlující, zdůvodňující, upřesňující atd.) a na spíše postojové, hodnotící, modální či metařečové „autorské komentující poznámky“. Ve studii, která minimálně odkazuje na sekundární literaturu, postrádám citaci autorů, kteří v této souvislosti operovali s pojmy hlavní/vedlejší promluvová linie či autorská komentující poznámka. Jinak ovšem autorka pěkně ukazuje, jak se v mluveném projevu odbočky a vsuvky často hromadí, vrství se na sebe až k nepřehlednosti a způsobují téměř destrukci základní promluvové linie.

Cenná je druhá část studie, kde E. Jandová ukazuje způsoby inkorporace částí jiné promluvy do mluveného projevu. Zjišťuje, že v oficiálních projevech převažuje řeč nepřímá, zatímco v neoficiálních je pětkrát více zastoupena reprodukce formou řeči přímé (uvozovací věta zde přímé řeči vždy předchází). Zajímavé jsou i postřehy o vynechávání uvozovacích vět, o výběru sloves dicendi v různých typech mluvených projevů, o zastoupení performativních sloves. Nezdá se mi jenom autorčino pojetí pseudoreprodukce (fiktivní reprodukce). E. Jandová ji chápe jako „přímou nebo nepřímou řeč projevu, který se neuskutečnil, ale teprve nastane nebo by mohl nastat“ (s. 72), která je v uvozovací větě předznamenána slovesem v indikativu futura, případně v kondicionálu nebo imperativu. Z příkladů, jež uvádí, však některé ani těmto požadavkům na slovesný tvar neodpovídají (ale ti řikám / nenech se zmást; táži se vás pane ženichu / zda dobrovolně vstupujete do manželství). Kromě toho u těchto ani u řady dalších případů (např. zeptám se / co ste absolvoval za školu) dost dobře nechápu, proč by mělo jít o něco fiktivního – a proč vůbec o reprodukci.

[131]Ve třetí části studie nás zaujme konstatování, že vokativní a zájmenná oslovení jsou v mluvených komunikátech poměrně vzácná. Výjimku tvoří snad jen „rozhovory“ s malými dětmi, a pak samozřejmě úvody oficiálních monologických projevů.

Studie J. Chloupka o stylistických aspektech mluvené komunikace přináší několik důležitých a originálně zformulovaných poznatků. Vysoko hodnotím např. to, co bylo naplno vyřčeno už na počátku: že v případě „běžné mluvy“, dorozumívací oblasti „hovorové“, „prostě sdělovací“ nepřichází v úvahu známý „výběr jazykových prostředků“ (tj. např. promyšlená, uvědomělá volba synonym atd.); mechanické dodržování jednou zafixovaných slohových norem totiž vede až k „bezalternativní stereotypnosti“ těchto komunikátů (s. 77). Zároveň se však autor zasazuje o to, abychom mluvené vyjadřování, které je těsně spjato se situací, doplňováno tzv. řečí těla, a tudíž může být verbálně neúplné a kusé, nepovažovali za něco primitivního. V mnoha situacích je „volba“ vyjadřovacích prostředků podle Chloupka ovlivněna společenskými ambicemi mluvčích, faktory sociálně profesními a prestižními. Autor však – opět v souladu se svými zdravě skeptickými a deziluzivními postoji – ukazuje, že tyto faktory zdaleka vždy nevedou k užívání spisovné češtiny (k níž se pojí konotace oficióznosti, výlučnosti, školské autoritativnosti). Mnohdy je totiž prestižnější užití nespisovného útvaru, slangu, hantýrky, vyjadřování parodického; tento kontext přitom nebrání zapojování odborně a profesně příznakových prvků, termínů, cizích slov, abstrakt, pasivních tvarů, výčtů… Pouze jediná autorova formulace (s. 84) mne – pokud jí dobře rozumím – zaráží svou rigorózností: opravdu je pro odborné vyjadřování příznačná „velká míra stereotypnosti, nevynalézavost, automatizovanost, netvůrčí ráz…, opření o vyjadřovací modely a jejich soustavné vyhledávání“?

Konec Chloupkovy studie přináší stylistické hodnocení vybraných výrazů z materiálového korpusu; jako nové lexikální a frazeologické prvky, jež „pocházejí z výrazové vrstvy mládeže“, jsou uváděny např. výrazy dement, flegmoš, je v pohodě, je to super (supr)… V tom na Chloupka přímo navazuje K. Fic svou charakteristikou lexika současných mluvených komunikátů. V materiálu pečlivě vyhledal dialektismy, etnografismy, regionalismy (uvažuje i o čechismech a moravismech), slova knižní i citátová, slangová i profesní, výrazy vyznačené různými typy expresivity (vulgarismy, eufemismy aj.), archaismy i neologismy. K přemýšlení mne inspirovala pasáž o hypokoristikách, kde autor (s. 97) tvrdí, že „některé sufixy mají někdy expresivní odstín záporný, např. -ča (Anča, Milča, Romča)“. Odborníci na antroponomastiku to jistě posoudí lépe než já; mně se jen zdá, že s někdejší Ančou, Tončou, Fančou (v realistické a naturalistické próze nezřídka jména služek) lze snad opravdu spojovat expresivní odstín záporný, zatímco dnešní Monča, Simča, Romča, Kamča (slyšela jsem i mužské Davča = David), a doufám i mamča a babča mají snad spíše zabarvení kladné (neformální, intimní, zdůvěrňující). A pokud jde o výrazy nové, označující nové výrobky či spojené s novými tématy v našem životě: nepochybuji o tom, že mezi ně patří menežment, veluksky, bajpás nebo volkmen, ale hemeneks už asi v ústech českých kuchařek není ničím novým.

Ve druhé části studie K. Fic utřídil slovní zásobu každodenní komunikace na principu afixální derivace, tj. podle sufixů. Postupuje tak, že např. k sufixu -ek přiřazuje takto utvořené výrazy, vždy s označením regionu, kde byly zachyceny (vmor., laš. aj.). Na předkládaných výsledcích mi trochu vadí, že se stírá rozdíl mezi lexikem starým [132]a novým a hlavně mezi celonárodně (relativně) běžným a regionálním. Výrazy hrobař, truhlář (svčes.), chatař (vmor.), zubař (smor.), opravář (střmor.) nepochybně nenáleží jen regionům, v nichž byly náhodou zachyceny. Asi nejvíc výrazů bylo zaznamenáno v oblasti východomoravské, i např. kyblík, šuplík, obchodník, náhrdelník, větrník, cestovka, sjezdovka, seminárka, zabíjačka, lednice, horlivost, skromnost, žebírko, kladívko, hřiště… U většiny z nich však nejde ani o výrazy nové, ani o substantiva s výrazným regionálním omezením, a dokonce se nevyznačují ani markantním příznakem nespisovnosti; čtenář proto těžko chápe, na jakém pozadí jsou vlastně kontrastivně vydělovány a jak je jejich výskyt pragmaticky motivován.

Studie I. Bogoczové o tvaroslovném rozrůznění mluvené češtiny je metodologicky velmi propracovaná a konzistentní (při rozlišování útvarů – subsystémů – národního jazyka i při vymezování komunikačních situací autorka pracuje např. s pojmy izoglosy, izomorfy, izopragmy, izodoxy). Zde je skutečně dovedena do důsledků snaha všímat si tvarů příznakových, zachytit územní odlišnosti, ukázat, „co zastarává a ustupuje a co se naopak stává progresivním“ (s. 105). Impozantní je např. jemně odstíněný přehled slovesných tvarů, rozprostřený po celém území Čech a Moravy (s. 109n.). Za zamyšlení stojí autorčina zmínka (s. 117–118) o tom, že zejména dialektismy příznačné pro moravské regiony bývají v literatuře, filmu, televizi často využívány k parodickým účelům, k zesměšňování „neoblíbených nadřízených, nedovzdělaných zbohatlíků a snobů…“ aj.; autorka jen konstatuje, že naopak na Moravě jsou přijímány jako komické a silně příznakové některé rysy obecné češtiny.

Prací o zvukové stavbě mluvených komunikátů máme stále jako šafránu (z poslední doby viz např. Zeman, 1999 aj.; nepočítám tu speciální práce fonetické). Proto si mimořádně cením syntetického díla M. Krčmové, opřeného o analýzu tak rozsáhlého materiálu. Autorka názorně a přesvědčivě předvedla, jak obrovská je variabilita realizací zvuků v mluvených projevech a jak málo z ní vlastně mohou zachytit sebepečlivější transkripty. Zvuky v mluveném textu splývají, jsou neurčité a těžko identifikovatelné; vznikají tu různé poziční obměny, asimilace, kvantitativní a kvalitativní varianty, polodélky; souhláskové skupiny se zjednodušují, leccos se vypouští a komolí, polykají se koncovky, hranice slov splývají; intonační kontury jsou nevýrazné, převládají polokadence, výpovědi nejsou intonačně uzavřené. To vše je ovlivněno na jedné straně historickými proměnami vokalismu a utvářením některých specificky nářečních hlásek, na druhé straně individualitami a postoji mluvčích. Od spisovné, vybrané výslovnosti se značně liší běžná, která často přechází až v nedbalou (což ovšem v přepisech nezřídka opět mizí); a tyto málo uvědomované artikulační zvyklosti pronikají i do projevů veřejných, společensky závažných, jinak velmi kultivovaných.

Jako je tomu v celé publikaci, autorka zdůrazňuje rozdíly mezi projevy oficiálními a každodenní neformální komunikací. Prokázala mj. větší délku výpovědních úseků u souvislých monologických projevů (včetně vzpomínkových vyprávění) a kratší úseky u živých, emotivních, adresných, kontaktových dialogů. Za pozornost stojí, že přízvuk na předložce (ve spojení se jménem) je příznačný pro neoficiální komunikaci, zatímco v oficiálních projevech je spíše až na jménu (které je tu mnohdy zdůrazňováno, stavěno do kontrastu apod.); to je nesporně zjištění velezajímavé na pozadí kodifikace [133]a dosavadní školní výuky. Ostatně nepřízvučný začátek taktu rozhodně není v českém mluveném projevu ničím výjimečným a nenáležitým, jak předvedla M. Krčmová i na počátcích řady replik (těch, které začínají částicemi no, jo aj.) ze spontánních dialogů.

Ačkoli autoři přistupovali k materiálu se zaměřením na různé jazykové roviny, některá integrační témata vyvstávala z jejich textů opakovaně. Patří k nim především užívání zájmen ten, ta, to v českých mluvených projevech. Největší pozornost mu věnovali J. Chloupek a I. Bogoczová, která s pomocí množství příkladů z různých regionů vyčlenila pro zájmeno ten funkci odkazovací, zástupnou, expresivní, zdůrazňovací, kontaktovou, navazovací, vybavovací a zevšeobecňovací. Mohu jen vřele souhlasit s tím, že toto zájmeno má i funkci indeterminační, že spíše zamlžuje než určuje a zpřesňuje; že je ve výpovědích často nadbytečné nebo má pouze význam typu „jakýkoli“, „nějaký“, „asi“, „přibližně“… (viz i kombinace ňákej ten, některý ty aj.). Uvedu ještě aspoň jedno téma, které se více nebo méně mihá studiemi všech autorů a stálo by za podobnou syntetickou, jemně vyprofilovanou analýzu, jakou předvedla I. Bogoczová u zájmena ten: jsou to frekventovaná oslovení, či spíše významově vyprázdněné kontaktové částice zastupované hlavně výrazem (ty) vole, a – podle regionu – také kurňa, ty brďo aj.

Jak tedy autorský tým celou knihou odpověděl na otázky, jež si položil v úvodu? Bezpochyby se výrazně vyslovili především k tomu, jak je jazykovými prostředky „obsazena“ opozice oficiálnost – neoficiálnost, resp. dialogičnost – monologičnost; a tedy i k vazbám mezi typem projevu (situace) a převažujícím jazykovým útvarem. (Možná by bývalo bylo užitečné tyto výsledky ještě přehledně shrnout.) Ukázali, že „spisovný projev“ i jeho hodnocení se u mluvčích z různých jazykových oblastí velmi liší a že se spisovná čeština realizuje vždy jako varianta „spisovně zamýšlená“, „aspirující na spisovnost“ a „ke spisovnosti se více méně blížící“ (s. 147). Vyjádřili se skepticky k představě hovorové češtiny (jako jednotné celonárodní mluvené podoby spisovného jazyka); sami se domnívají, že jde o pouhý „sterilní“ konstrukt jazykovědy, nefungující v řečové praxi. (I když J. Chloupek na s. 82 připouští – s D. Davidovou –, že je užitečné uznat existenci hovorové češtiny na severní Moravě a ve Slezsku: je to útvar opřený o spisovnou normu, který však „toleruje příměs regionálních zvyklostí“.) V tomto kontextu není ovšem zcela jasné, proč K. Fic počítá s „lexikální hovorovou vrstvou“ (s. 91–92), jež zahrnuje prostředky spisovné i nespisovné (obecněčeské, slangové). Pokud jde o obecnou češtinu, jsou k ní moravští autoři, kteří ve sborníku převažují, tolerantní někdy méně, někdy více (J. Chloupek, s. 80: „… lze počítat s tím, že se prostřednictvím obliby generační a klínů městské mluvy rozsah obecné češtiny ještě zvětší“). V závěru vyslovují přesvědčení, že se neprosadí nivelizovaný celonárodní běžně mluvený jazyk. Pro nositele obecné češtiny sice její užívání zřejmě představuje značný „komunikační komfort“, je podporováno vlivem sdělovacích prostředků a spojeno s pozitivním sebehodnocením mluvčích (podle Chloupka, s. 84, pokládají své vyjadřování za „živé, neformální, moderní, neškolské…“). Naproti tomu na Moravě a ve Slezsku mluvčí raději kódy střídají – a to i za cenu „omezení vlastního komunikačního komfortu“ (s. 147).

Na závěr recenze už jen něco kritiky – a pak už jen velkou pochvalu. Jako výkonná redaktorka je v tiráži uvedena E. Jandová; nevím ovšem, jak redigování rukopisu probíhalo, zda např. autoři vzájemně své rukopisy četli. V každém případě publikace bo[134]hužel obsahuje řadu překlepů a dalších nedostatků, které poněkud kazí celkový dojem. Nechápu například, proč posledních šest krátkých odstavců studie J. Chloupka (s. 89) bylo začleněno k oddílu „prvky odborného a profesního vyjadřování“ – podle mne patří výše, nejspíš k vyjadřování „emocionálně podmíněnému“. Mrzí mne i nepřesnosti v citování literatury a omlouvám se za to, že je ukážu na vlastním příkladu. Hoffmanovou s jedním n (s. 90) považuji samozřejmě za malichernost, stejně tak i přehozené pořadí autorek, tj. místo Müllerová – Hoffmannová – Schneiderová na s. 19 i 150 Hoffmannová – Müllerová – Schneiderová. Na s. 76 (a už na počátku předcházející studie, s. 55) je však můj text o tematické strukturaci dialogu připsán O. Müllerové. A podobně by si mohli stěžovat i další autoři: např. text J. Krause je na s. 90 i 151 citován jako Jazyk ve společné interakci, přičemž „společná interakce“ vypadá hned na první pohled podezřele (má být společenské). Je mi líto i některých stylizací, které by byla pečlivější redakce mohla odstranit. Soudím např., že ani po několikerém přečtení mnozí z nás nepochopí toto souvětí ze s. 67: „Vzhledem k tomu, že mluvčí zpravidla kvůli plynulosti svého projevu nevyužívá synonymních verb dicendi, jestliže však nechce, aby jeho projev působil příliš stereotypně, zvláště jsou-li reprodukované repliky poměrně krátké, uvozovací sloveso vypouští.“

To vše bylo zřejmě způsobeno poněkud překotným vydáním publikace (i když na druhé straně u mnoha autorů schopnost rychlého zveřejnění aktuálních výsledků postrádáme). Tato mimořádná rychlost bohužel poznamenala i přípravu opravdu skvělých textů obsažených v textové příloze. Každá ukázka je totiž v úvodu opatřena důležitou situační charakteristikou, tyto charakteristiky však mají nejednotnou podobu. Někde se týkají spíše prostředí, jinde spíše tematiky rozhovoru; někde udávají aspoň přibližně věk účastníků, jinde vůbec ne. (Což je skutečně škoda – třeba v případě dívky, která na s. 255 neodolatelně vypráví příběh Manon Lescaut a „rytíře Gridexe“, bychom rádi znali její věk.) Přepisy jsou velmi kvalitní, přesné a výstižné – jen si neumím vysvětlit, jak se do některých transkriptů monologických projevů (s. 175n., 219n.) vloudilo jakési členění na odstavce, tj. jednotky mluvenému projevu zcela cizí. Jinak ovšem ukázky, seřazené od nejoficiálnějších k nejprivátnějším, představují neocenitelný materiál (využitelný pro další výzkumy i pro výuku) – a také krásnou, živou, originální, ve své autenticitě velice působivou četbu. Jsou bez nadsázky bohatým zdrojem poznání současného života v Čechách a na Moravě. Vždyť kdo by odolal, když si může přečíst třeba záznam projevu anesteziologa k pacientovi během operace; nebo doprovodný rozhovor při mariáši; nebo dialog děvčat o klucích-partnerech v tanečních; nebo rozhovor studentky s jejím známým – mladíkem, který ji neustále oslovuje vole?

 

LITERATURA

 

DAVIDOVÁ, D.: Mluvená čeština na Moravě. Spisy OU, Ostrava 1997.

MÜLLEROVÁ, O.: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Academia, Praha 1994.

NEŠČIMENKO, G. P.: Etničeskij jazyk. Verlag Otto Sagner, München 1999.

ZEMAN, J.: Zvuková stránka mluvených dialogů. In: J. Hoffmannová – O. Müllerová – J. Zeman: Konverzace v češtině. Trizonia, Praha 1999, s. 166–191.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 2, pp. 128-134

Previous Irena Bogoczová: Jozef Štefánik: Jeden člověk, dva jazyky

Next Petr Sgall: Charles E. Townsend – Eric S. Komar: Czech through Russian