Charles E. Townsend – Eric S. Komar: Czech through Russian

Petr Sgall

[Book reviews]

(pdf)

Charles E. Townsend – Eric S. Komar: Czech through Russian

Charles E. Townsend – Eric S. Komar: Czech through Russian. Slavica. Revised and expanded edition. Columbus, Ohio 2000. xiv + 375 s.

 

Základní učebnice češtiny z pera předního amerického bohemisty Charlese Townsenda, vydaná poprvé v r. 1981 a od té doby třikrát znovu, vyšla v nové, podstatně revidované a rozšířené podobě. Od první verze (o které v SaS, 44, 1983, s. 74–77, referovala Vl. Straková) se nové vydání liší v mnoha ohledech, především v tom, že se výklady dnes míň vážou na ruštinu a víc pozornosti věnují různým detailům české gramatiky i lexika, včetně úplně nové závěrečné 12. kapitoly, věnované víc než stovce „slovíček“ (little words) a jejich dvojic jako vůbec – celkem, ještě – už, konečně – nakonec. Právě o tuto kapitolu, podobně jako o restrukturaci knihy z pedagogického hlediska (posloupnosti jednotlivých částí) se nejvíc zasloužil spoluautor tohoto vydání Eric S. Komar. Hlavním autorem ovšem zůstává Ch. E. Townsend, který v této verzi doplnil řadu dílčích výkladů.

Podobně jako už v prvním vydání, je velmi pozitivním rysem recenzované učebnice to, že nezůstává jen u mluvnice češtiny spisovné, ale všímá si soustavně i češtiny obecné (Colloquial Czech), se kterou se student češtiny potřebuje seznámit, aby mu porozumění mluvené řeči nedělalo potíže. Jak Ch. Townsend říká v předmluvě, je ironické, že čím líp cizinec mluví česky, tím míň je pravděpodobné, že se ze strany Čechů bude setkávat s územ čistě spisovným (s. 2). Na tvary obecné češtiny se upozorňuje na všech relevantních místech výkladů, od hláskosloví (s odstupňovanými příklady jako mlíko – nýst, bejt – mejlit se, votrava – vobchod) přes deklinaci (stolama) až po konjugaci (zajmul). Pozornost, popř. její vyšší míru by si zasloužily i jevy jako absolutní co (jak poznamenala už Vl. Straková v recenzi první verze Townsendovy knihy), koncovka -ma, tvary typu trpěj aj.

Systematické a relativně úplné pojednání o této nejvlastnější mateřštině většiny Čechů podal Townsend (1990) v nejsoustavnější existující mluvnici obecné češtiny, která se dosud v naší domácí bohemistice zdaleka nesetkala s ohlasem, jaký by si zasloužila. Mezi zahraničními bohemisty je velmi dobře známá, což ovšem souvisí s tím, že je mezi nimi i relativně daleko větší zájem o výzkum obecné češtiny než u nás doma. Působí tu zřejmě aspoň dva faktory: (i) blízkost funkčního rozvrstvení češtiny k Fergusonově diglosii, k jejímž projevům patří to, že domácí lingvistika běžně mluvené varietě svého jazyka věnuje daleko míň pozornosti než varietě považované za „vyšší“, a (ii) dosavadní poměrně malé jazykové znalosti velké části českých bohemistů; je škoda, že pro tolik znalců jazyka je přední světový jazyk pořád ještě překážkou místo prostředkem dorozumění. V době Kučerova (1955) objevného článku o oscilaci mezi spisovnými a nespisovnými tvary v českém hovoru nebyl kontakt české bohemistiky se zahraničním děním v oboru nijak snadný, ale přesto se objevily příznivé recenze – Daneš (1957), Lutterer (1964) – a na Kučeru pak navázala řada výzkumných prací. Dnes, kdy by bylo možné čekat podstatně širší a intenzívnější kontakty a zájem, dovídá se mnoho kolegů i o výsledcích domácího výzkumu v této oblasti jen zprostředkovaně z popularizující knížky a z jednotlivých statí, ale před soustavným zpracováním (které mohlo vyjít jen v zahraničí, anglicky) jako by byla bariéra. Užitečné by pro naši domácí bohemistiku jistě mohlo být i širší seznámení, třeba kritické, s novějšími zahranič[136]ními pracemi o češtině, které zahrnují i charakteristiku běžné mluvy, jako je dost zjednodušující, ale ne obsahem chudá knížka Freiova (1997) nebo střízlivější úvod, který napsali Janda a Townsend (2000).

Porovnání českého hláskosloví s ruským v prvních dvou kapitolách recenzované knihy ukazuje, že i při synchronním kontrastivním pohledu, na kterém je ovšem učebnice založena, je užitečný taky pohled na historii obou příbuzných jazyků. Stručné výklady o úžení, diftongizaci, přehlásce, jerových střídnicích, palatalizacích atd. jsou velmi užitečné pro studenta češtiny seznámeného už s ruštinou. Jsou tu ne docela důsledně rozděleny do kapitol o „výslovnosti“ a o „pravopisu“. Zřetel k diachronii nechybí ani při velmi přehledné schematizaci fonologických podsystémů, ke které můžeme jen dodat, že některé formulace (např. o údajné neexistenci fonému ó ve spisovné češtině a fonémů é, ó v češtině obecné, s. 29) nejsou docela přesné (srov. bór, připomenuté na s. 39, montérky, nahóru proti na horu).

Kapitoly 3–11 se zabývají tvaroslovím a každá z nich je doprovázena dvěma oddíly pro praktické využití učebnice velmi důležitými. Jsou to jednak úvodní „lexikální body“ a jednak propracovaná cvičení a klíče k nim. Úvodem do této gramatické části knihy je kapitola 3, ve které se probírají velmi frekventované základní jevy jako nulový tvar zájmenného podmětu, slovesa být a mít, negace a některé nejčastější spojky (zejména souřadicí).

Při probírání deklinace substantiv v kapitole 4 upozorňují autoři na důsledky přehlásky, přesněji toho, že „měkké“ vzory byly v češtině na rozdíl od ruštiny zachovány, takže koncovky -i a -e mají zčásti opačnou platnost než v ruštině u tvarů jako duši, duše; přihlédnutí k vývoji se vhodně využívá i tím, že se tu na první místo stavějí typy s pravopisným -ě, jako kuchyně. Zvláštní pozornost se věnuje některým specifickým třídám substantiv (maskulina na -a, pluralia tantum aj.). Samostatná kapitola 5 se v této verzi věnuje adjektivům a adverbiím. Jsou tu odstraněny některé chyby z první verze, na které Vl. Straková upozornila, např. v pojednání o krátkých pasívních příčestích se už neobjevuje tvar souhlasen. S přihlédnutím k mluvené češtině se uvádějí dvojice tvarů jako připraven(ej), ale upozorňuje se i na spojení jako Jídlo je připravené.

Následuje charakteristika adjektiv a adverbií v kap. 5 a zájmen i číslovek v kap. 6. Zájmena a příslovce vztažná se probírají, jen pokud jsou svými tvary identická s tázacími.

Další čtyři kapitoly jsou věnovány slovesům, která se tu podle svých konjugačních forem klasifikují na základě Jakobsonova (1948) jednokmenného systému (k tomu srov. i Rubinstein, 1951; Kučera, 1952; Townsend – Newman, 1972). Pro češtinu podobně jako pro ruštinu se slovesa třídí do tří „obecných kategorií“ podle koncovek 1. os. sg. přítomného času na -ám, -ím, -u/-i. Další členění je založeno na infinitivním kmenu a u typu na -u/-i i na opozici sloves s příponou (včetně kmenotvorné samohlásky, tedy vzory sledovat, mazat, sypat, brát, rvát, minout, proniknout) a bez ní (třít, rozepnout, začít, krýt, hrát, vést atd.). Toto třídění má ovšem své nevýhody v porovnání s klasifikací u nás obvyklou (např. rozdíl mezi slovesy jako proniknout a rozepnout je tu na stejné úrovni jako rozdíl mezi beru a hraju), ale má i své výhody, zvlášť pro porovnání s ruštinou.

V charakteristice vidových tvarů (kap. 8) se uvádějí obecná pravidla o tom, že slovesa bez předpony jsou většinou nedokonavá (s výjimečnými skupinami sloves jako křik[137]nout a jako pustit), že jejich dokonavé protějšky jsou často tvořeny stejnou předponou v obou jazycích a že příponami jako -aj, -ěj, -vaj, v češtině i -ova, se tvoří nedokonavé protějšky k perfektivům. Podobně, jako je to obvyklé v domácích mluvnicích češtiny, pracuje se tu s pojmem „vidové dvojice“ (a „protějšku“) trochu nedůsledně: na jedné straně se implicitně chápe jako jedna lexikální jednotka (významový rozdíl je jen ve vidu, tedy v hodnotě gramatické kategorie), na druhé straně se ale mluví o dvou slovesech (se známou mezerou týkající se funkce prézentu u dokonavých).

Specifická skupina sloves pohybu se probírá v kapitole 9, která přináší taky podrobné porovnání českých a ruských slovesných předpon. Uvádějí se hlavně tvary dokonavé, rozdílu mezi prefixací odvozovací a čistě vidovou se tu už pozornost nevěnuje. Přehled sloves a tvarů se zvratnými částicemi, i čistě modálních sloves a kondicionálu přináší kapitola 10. V první části kapitoly mohlo být důsledněji rozlišeno, co je naznačeno členěním do oddílů, totiž že zvratná intranzitivní slovesa (změnit se, projevit se aj.) jsou specifickými lexikálními jednotkami, zatímco při pasivizaci, mediu a „neosobních slovesech“ jde jen o tvary sloves základních, u kterých má se funkci gramatickou (vyjadřuje všeobecného konatele nebo podobně), ne slovotvornou.

Kapitola 11 se týká předložek (členěných na místní, časové a ostatní) a po ní následuje, jak už řečeno, kapitola o „slovíčkách“.

Jak to v učebnicích jazyků často bývá, chybí tu specifická kapitola o syntaxi, což je pochopitelné při orientaci knihy na porovnání dvou příbuzných jazyků, které se svými soubory syntaktických vztahů příliš neliší. Oblasti, kde značné rozdíly jsou, byly probrány v jednotlivých kapitolách podle toho, jak jsou dané hodnoty morfematicky vyjádřeny, srov. zejm. pojednání o modálních slovesech v kap. 10. Kniha, jejíž užitečnost už byla ověřena úspěchem jejích předcházejících variant, je tedy relativně velmi úplným uvedením do studia češtiny a může být široce uvítáno, že se objevuje v nové podobě, která i po technické stránce plně vyhovuje dnešním požadavkům knižního trhu. Jde o učebnici, která jak svým lingvistickým podkladem, užitečným i pro obecný rozvoj porovnávací metody, tak pedagogickými zřeteli i technickým vybavením získala vysokou úroveň a jistě hraje a bude hrát podstatnou roli při šíření znalosti češtiny ve světě.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Americká studie o mluvené češtině. NŘ, 40, 1957, s. 296–300.

FREI, B. J.: Tschechisch gründlich und systematisch, 1. Sagner, München 1997.

JAKOBSON, R. O.: Russian conjugation. Word, 1948. Přetištěno v R. O. Jakobson: Selected Writings, II. Mouton de Gruyter, Berlin 1971, s. 119–129.

JANDA, L. – Townsend, C. E.: Czech. Languages in the World. LINCOM Europa, Munich 2000.

KUČERA, H.: Notes on the Czech conjugation. Word, 8 (Slavic Word, 1), 1952, s. 378–386.

KUČERA, H.: Phonemic variations of spoken Czech. Slavic Word (Supplement to Word, 11), 1955, s. 575–602.

LUTTERER, I.: Americký pohled na současnou češtinu. SaS, 25, 1964, s. 291–295.

RUBINSTEIN, H.: The Czech conjugation. Word, 7, 1951, s. 144–154.

TOWNSEND, C. E.: A Description of Spoken Prague Czech. Slavica, Columbus, Ohio 1990.

TOWNSEND, C. E. – NEWMAN, L.: Towards a new classification of Czech verbs. Slavic and West European Journal, 16, 1972, s. 324–336.

Centrum komputační lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, 118 00 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 2, pp. 135-137

Previous Jana Hoffmannová: Irena Bogoczová – Karel Fic – Jan Chloupek – Eva Jandová – Marie Krčmová – Olga Müllerová: Tváře češtiny

Next Věra Schmiedtová: Neil Bermel: Register Variation and Language Standards in Czech