Beiträge der Europäischen Slavistischen Linguistik (Polyslav)

David Blažek, Veronika Řezníčková

[Book reviews]

(pdf)

Beiträge der Europäischen Slavistischen Linguistik (Polyslav)

Beiträge der Europäischen Slavistischen Linguistik. Polyslav 4. Hrsg. K. Böttger – S. Dönninghaus – R. Marzari. Verlag Otto Sagner, München 2001. 292 s.

 

Už počtvrté se sešli mladí slavisté sdružení ve skupině Europäische Slavistische Linguistik (POLYSLAV) na zasedání, kde si navzájem představili výsledky svých výzkumů a diskutovali o aktuálních projektech. Recenzovaný sborník obsahuje 31 příspěvků, které byly předneseny na setkání v Polsku ve dnech 2.–4. 10. 2000. Setkání se zúčastnili slavisté z Polska, Ruska, Česka, Německa a Švýcarska. Jednotlivé příspěvky jsou zveřejněny v polštině, ruštině, angličtině a němčině. Postihují široké spektrum témat z oblasti gramatiky, lexikologie, onomastiky, lexikografie, ale také textové lingvistiky, pragmatiky, korpusové lingvistiky i logopedie. Pozornost je zaměřena na burgenlandskou chorvatštinu, lužickou srbštinu, češtinu, polštinu, ruštinu a ukrajinštinu.

O jednotlivých příspěvcích pojednáváme v rámci dílčích témat seřazených tak, aby neunikly další možné souvislosti mezi konkrétními články.

Naprostá většina příspěvků v tomto sborníku přináší zpracování jednotlivých témat ze synchronního pohledu, pouze dva příspěvky prezentují diachronní přístup, a to zejména v oblasti srovnávacího hláskosloví.

Srovnáním vývoje jednotlivých hláskoslovných jevů ve staroslověnštině a v jazyce památek církevní slovanštiny ruské redakce, zvláště Turovského evangeliáře, se zabývá M. Wierzchowska. Svoji pozornost autorka zaměřuje zejména na vývoj skupin torT, tolT, vývoj počátečních skupin orT, olT, změnu počátečního je- v o-, vývoj samohlásky ě aj. Až na zcela výjimečné doklady zachycení skutečné výslovnosti autora přepisu je možné říci, že tato památka věrně zachovává hláskoslovné jevy charakteristické pro staroslověnštinu.

G. Cadorini se zaměřuje na kontakty mezi románskými a slovanskými jazyky ve východních Alpách a Panonské nížině. Usuzuje, že ke kontaktům mezi Římany a obyvateli zmíněných území docházelo už ve starověku (např. díky obchodním stykům), tedy ještě předtím, než se tato území dostala pod římskou nadvládu. Předmětem srovnání slovanských jazyků v oblastech, z nichž románské jazyky vymizely, a sousedních románských jazyků, furlánštiny a rumunštiny, jsou jednotlivá, zejména slovinská slova, jejichž etymologie naznačuje, že jde o románské výpůjčky (např. slin. miza „stůl“). Zkoumání těchto výpůjček ve slovanských jazycích může podle autora pomoci stanovit izoglosy mezi jednotlivými slovanskými dialekty.

Na vzájemnou souvislost přízvuku a struktury slabiky poukazuje M. Rochońová. Středem její pozornosti je především vliv přízvuku na souhláskové skupiny s ohledem na jejich kvalitativní a kvantitativní uspořádání. Autorka porovnává několik slovanských jazyků s různým typem přízvuku a zjišťuje, že u jazyků s jednodušším prozodickým systémem (např. u češtiny a polštiny) často stoupá komplexnost struktury slabiky. Z dalších výsledků jejího zkoumání je možné vyvodit závěr, že interakce přízvuku a slabiky vede k redukci segmentů tvořících slovo, což umožňuje zrychlit jejich vyslovení.

Oblast morfologie je ve sborníku zastoupena pouze dvěma studiemi, z nichž první se věnuje preverbiím, druhá slovesnému způsobu děje.

[228]Práce M. Bayera zkoumá četné výpůjčky a kalky německých postponovatelných preverbií v dialektech burgenlandské chorvatštiny a lužické srbštiny. Sémantickou modifikaci slovesných simplicií zde totiž místo původních slovanských prefixů realizují právě preverbia podle německého vzoru. Autor došel k závěru, že se v obou jazycích německá postponovatelná preverbia kalkují a přejímají obdobným způsobem. Další společné rysy byly zjištěny v oblasti syntaktické. V lužické srbštině byl ovšem doložen výskyt substantivních a verbálních typů preverbií, jimiž burgenlandská chorvatština nedisponuje. Příčinou této absence je její inspirace ve slovotvorných možnostech spisovné chorvatštiny (nikoliv němčiny).

D. Wirth se zabývá vymezením kategorie způsob slovesného děje (Aktionsart) a hned v úvodu naznačuje možné těžkosti při její aplikaci na slovanské jazykové prostředí. Cílem práce je však především poukázat na modifikační schopnosti afixů. Klasifikace způsobů slovesného děje je v příspěvku provedena na dolní lužické srbštině (pro komparaci autor použil ruštinu). Poznamenejme, že důležitou monografii věnovanou této kategorii (Aspect, Eventuality Types and Nominal Reference) napsala lingvistka českého původu H. Filipová (viz rec. P. Sgalla v SaS, 62, 2001, s. 126–130).

V jediné syntakticky orientované práci porovnává S. Poljakova němčinu a ruštinu z hlediska temporálních adverbiálií typu „update“ (např. mezitím, zatím atd.). Kromě jejich primárního významu (časová lokalizace obsahu výpovědi), jenž je společný oběma jazykům, lze v ruštině vysledovat i funkci sekundární: anaforickou vztažnost k určitému časovému intervalu a vytvoření paralely mezi dvěma časově nezávislými ději.

Několik prací v recenzovaném sborníku spojuje tematika cizojazyčných diaspor.

R. Blankenhornová se zabývá střídáním jazykového kódu v běžných komunikačních situacích německé komunity v Rusku. Pozornost zaměřila především na tzv. funkční slova. Ta hrají důležitou roli při členění rozhovorů, mohou mít modifikační funkci a mluvčí jich využívají také pro překlenutí řečových pauz, které jsou (zvlášť u bilingvních mluvčích) nutné pro výběr vhodného jazykového prostředku (tzv. kognitivní proces). Vkládáním funkčních slov přejatých z ruštiny do projevu v německém jazyce se účastníci komunikace pokoušejí o jisté zjednodušení tohoto kognitivního procesu, neboť právě funkční slova svou autonomní povahou nenaruší logickou strukturu projevu, i když se realizují v jiném jazykovém kódu než ostatní části promluvy.

Opačným vztahem ruštiny a němčiny, tedy charakteristikami jazykového projevu ruských emigrantů v Německu, se zabývají V. Ždanovová a D. Trubčaninov. Zpracováním nahrávek mluvených projevů představitelů ruskojazyčné komunity pořízených v letech 1998–2000 byly vymezeny jednotlivé typy proměn, které ruština v německém jazykovém prostředí zaznamenala, a to jak v oblasti morfologie, syntaxe a lexika, tak i v oblasti výslovnosti jednotlivých mluvčích. Autoři se ale pokoušejí odhalit i mechanismy, které jsou příčinou daných změn. Domnívají se, že kromě faktorů objektivních, charakteristických pro běžné střídání kódů, hrají u jednotlivých mluvčích důležitou roli i faktory čistě subjektivní. Potřeba vyrovnat se s kulturně-jazykovou opozicí „vlastní“ – „cizí“, provázená snahou získat co nejpříznivější postavení v hierarchii komunikačních situací, ústí u těchto mluvčích v užívání německých (tedy prestižnějších) jazykových prvků.

[229]S. Geldbachová se zaměřila na jazykové i mimojazykové skutečnosti související s migrační vlnou z oblasti bývalého Sovětského svazu do Izraele v 90. letech 20. století. Po uvedení důležitých demografických údajů nás informuje o významných lingvistických pracích, které se vztahují k izraelské ruštině. Hlavní část práce tvoří náhled do problematiky nominálních výpůjček a lexikálních transferů, které jsou důsledkem hebrejsko-ruského jazykového kontaktu.

Autoři studií v recenzovaném sborníku se věnovali i různým otázkám z oblasti lexikologie, od přejímání cizích slov přes paradigmatiku slovníku až po studie onomastické.

Z pohledu jazykové kultury přistupují k problematice lexikálních výpůjček A. Bergmannová a A. Kratochvil. Příspěvek se zabývá aktuálními změnami lexikálního systému češtiny, ruštiny a ukrajinštiny. Pozornost je zaměřena především na lexikální výpůjčky z angličtiny (příčiny, způsob přejímání, míra adaptace). S tématem úzce souvisí také problematika „destandardizace“ a „demokratizace“ jazyka, jíž se autoři zabývají komparativně v kontextu jednotlivých jazyků.

U. Schwendimann využívá kontexty s anaforickým a deiktickým užitím hyperonym k ověřování jazykové kategorizace světa, při níž jsou k příslušnému hyperonymu přiřazena některá konkrétní hyponyma. Různé stupně využitelnosti jednotlivých typů kontextů testuje na periferních, netypických zástupcích dvou tříd hyponym, konkrétně na hyponymu brambor (vůči hyperonymu zelenina) a na označeních různých druhů ptáků, např. bažant, sýkorka (vůči hyperonymu zvíře).

E. Manasterska zkoumá vliv překladu (v Reckerově klasifikaci „lexikálních transformací“) na percepci textu speciální skupinou čtenářů – dětmi. Na základě rozboru osmi básní polského básníka J. Tuwima přeložených do ruštiny autorka konstatuje, že zatímco překlad většiny veršů odpovídá originálu, pro některé verše to neplatí. Na konkrétních příkladech ukazuje, kde dochází k rozdílům v percepci textu u čtenářů originálu a u čtenářů přeloženého textu.

L. Hašová se pokusila na základě používání etnonyma Čech/Češi v českých televizních diskusních pořadech poukázat na různé významy tohoto označení a na konotace, které z nich vycházejí. Dokladem nejednoznačnosti jsou např. různé ekvivalenty tohoto pojmenování v cizích jazycích (Czech vs. Bohemian). V neposlední řadě se za pomoci etnonym vytváří etnický stereotyp příslušné národnosti, což je na praktických ukázkách doloženo právě pro české jazykové prostředí.

Ve sborníku nechybí ani příspěvky již tradičně věnované jazykovému obrazu světa polských mluvčích.

O možnostech kognitivní analýzy vlastních jmen, a to jak toponym a antroponym, tak i nových typů pojmenování (např. názvů kapel), pojednává M. Rutkowski. Autor vymezuje dvě možnosti interpretace světů skrytých za názvy: 1) rekonstrukce původního významu názvu (svět tvůrců názvu) a 2) popis konotací a asociací spojených se současným užitím daného názvu (svět uživatelů názvu). Tyto dva světy se mohou lišit (viz název odborového svazu Solidarita).

Kognitivní analýzou pojmu vrána poukazuje D. Kępa-Figurová na rozdíly mezi vědeckou a jazykovou kategorizací světa. Polští mluvčí mají za to, že vrána je černý pták vyskytující se převážně v hejnech, mají ji spojenou s různými negativními [230]konotacemi, vnímají ji tedy jako ošklivého, zlověstného ptáka. Encyklopedické údaje naproti tomu odhalují fakt, že ptákem, který je běžně považován za vránu, je ve skutečnosti havran. Druh vrány, žijící v Polsku, je totiž spíše šedivý a nežije v hejnech. Vrána ani havran navíc nejsou krvelační. Jazykový obraz vrány tedy v sobě spojuje vlastnosti charakteristické pro různé druhy ptáků z rodu krkavec.

Ze srovnání podobných jazykových útvarů (běžně mluveného jazyka a sociolektu) vychází i J. Szadurová při kognitivní analýze pojmu požár. Výsledky analýzy svědčí o rozdílu v chápání tohoto pojmu u hasičů (racionální úhel pohledu eliminující emoce a hodnotící pojem požár z hlediska skutečných příčin jeho vzniku a praktických metod jeho hašení) a u běžných mluvčích (prolínání perspektivy laické i odborné, subjektivní a antropocentrický úhel pohledu provázený přirozeným praktickým a věcným přístupem).

Do oblasti sluchové percepce nás uvádí D. Filarová svou kognitivní analýzou pojmů ucho, slyšet a poslouchat. Základní význam „schopnost vnímání akustických podnětů“, zastoupený především u slovesa slyšet, se realizuje ve dvou sémantických rysech: „podřízenost člověka tomu, co slyší“ (např. poslušnost) a „aktivní, vědomé přijímání zvuku člověkem“. Druhý z uvedených sémantických rysů se může dále rozvíjet („vědět, rozumět, získávat informace“), dochází-li k propojení sluchové percepce s porozuměním lidské řeči, tedy se základním způsobem komunikace a vytváření různých mezilidských vztahů.

Řadě článků je společná tematika mluvních aktů.

S. Dönninghausová připomíná podíl jednoho z iniciátorů teorie komunikačních stylů a mluvních aktů, ruského literárního vědce M. M. Bachtina. Autorka se odvolává na momentální „stagnaci lingvistické pragmatiky a teorie mluvního aktu“ a poukazuje na přínos Bachtinova odkazu pro současnou jazykovědu.

B. Brehmer dospěl na základě shromážděného materiálu (čerpal z korpusu a dotazníků) k rozdělení děkovacích formulí na centrální a periferní. Dominujícím prostředkem pro vyjádření mluvního aktu „poděkování“ je výraz spasibo, zatímco výrazy blagodariť, popř. blagodarnyj mají spíše marginální zastoupení (což je v rozporu např. s příručkami správného chování).

Z teorie mluvních aktů vychází i příspěvek A. Mamcarze. Autor se zaměřuje především na ověření v odborné literatuře dosud běžně prezentovaného názoru, že proces přesvědčování čtenáře je svou podstatou skrytý. Na základě rozboru textů z několika nejpopulárnějších polských novin autor vymezuje jednotlivé jazykové prostředky přesvědčování (např. využívání ironie, vlastní hodnocení a odvolávání se na vlastní vědomosti) a dospívá k závěru, že proces přesvědčování (ovlivňování) čtenáře v daném typu textů je zpravidla zřejmý.

Problematice přesvědčování (ovlivňování) recipienta se věnují i další tři práce polských autorů.

K. Olejniková přináší doklady o novodobém využívání prvků „totalitního diskursu“, charakteristického zejména pro texty propagující komunistickou ideologii před rokem 1989. Při podrobném rozboru textů publikovaných v rámci polské předvolební kampaně v roce 1997 si všímá jednotlivých typů manipulativních technik ve výpovědích některých radikálních pravicových politiků.

[231]Do problematiky ovlivňování recipienta (spotřebitele) prostřednictvím reklamních textů nás uvádí R. Zimny. Obrovského vlivu na spotřebitele je dosahováno vytvářením stereotypní představy konzumenta piva, jemuž jsou podsouvány vlastnosti, o nichž se autoři reklamních textů domnívají, že budou pro potenciální odběratele výrobku přitažlivé (jde např. o vytváření modelu vzpurné postavy, jež ale zároveň zastává konformistický a hédonistický pohled na svět). Akceptování těchto vlastností má mít ale především za následek právě zakoupení propagovaného výrobku.

Významnou roli při přesvědčovacím procesu může hrát i ironie, pro její pochopení ale často potřebujeme znát pragmatický kontext dané výpovědi. P. Nowak na základě srovnání ironických výpovědí v polských publicistických textech z 50. a 90. let 20. století zdůrazňuje, že velmi důležitou roli při efektivní komunikaci mezi autorem a čtenářem ironických výpovědí hrají recipientovy znalosti kulturních, společenských a ideologických souvislostí. Podobně jako jiné prostředky přesvědčování, i ironie může být v daných typech výpovědí skrytá, nebo zjevná, jako při použití uvozovek, slovních hříček, ale i různých typů narážek.

A. Pięcińská ukazuje na materiálu získaném z rozhlasového pořadu nazvaného Z deníku mladé lékařky, jak může být Raskinova „theory of scripts“ využita pro dosažení komických efektů v satirických textech. Autorka se zaměřila především na vztahy v rámci ustálených slovních spojení, jako jsou přísloví, citáty a idiomy. Její analýza ukázala, že komických efektů může být dosaženo: a) vynecháním jednoho z členů spojení a jeho nahrazením jiným výrazem, b) dodáním nových pojmů do již známé struktury, c) narážkou na původní význam jednotlivých slov, nebo d) smíšením dvou nebo více spojitostí.

C. Radünzelová přináší rozbor projevu M. Gorbačova, který byl přednesen na půdě Organizace spojených národů 7. prosince 1988 a s ohledem na tehdejší geopolitickou situaci mu byla věnována mimořádná pozornost. Autorka si všímá charakteristických rysů tohoto proslovu (zpracovává však jeho psanou podobu) a zjišťuje, jakým způsobem se projevují ve volbě jazykových prostředků tohoto státníka společenské změny, k nimž v tehdejší době docházelo nebo mělo záhy dojít.

Stranou pozornosti autorů nezůstala ani oblast neurolingvistiky a klinické lingvistiky.

Do problematiky jazykové komunikace lidí s poruchami mozku nás uvádí J. Panasiuková. Autorka srovnává jazykový projev dvou pacientů, u nichž k poruše došlo až v dospělosti. Na prvním pacientovi, který trpí afázií a má poškozenou levou hemisféru, pozoruje problémy s užíváním jazykového systému, což mu ovšem nebrání úspěšně komunikovat. Naproti tomu druhý pacient, s poškozením pravé hemisféry, prokazuje schopnost vytvořit gramaticky správné věty, jeho schopnost komunikovat je však zřetelně omezena co do pragmatických, emocionálních a situačních aspektů komunikace. Tyto skutečnosti podle autorky potvrzují funkční rozdělení mozku (schopnost komunikovat a schopnost správně užívat jazykový systém jsou ovlivňovány různými mechanismy).

Jazykové komunikaci lidí s omezenou schopností percepce se věnují dva příspěvky polských autorů.

A. Trochymiuková zdůrazňuje důležitost včasné diagnózy a následné terapie u dětí s poškozením sluchu. Přináší podrobné výsledky otoskopických, audio[232]metrických a dalších vyšetření sluchu u dětí z Pomořanského vojvodství. Na základě výsledků těchto vyšetření a výsledků logopedických testů ukazuje souvislosti mezi poškozením sluchu a jazykovými schopnostmi.

W. Gonet, M. Goworek, L. Kowalczyk a A. Trochymiuková představují vznikající softwarový systém, který by neslyšícím osobám usnadnil zvládnout rodný jazyk, ale umožnil by i opravovat výslovnost při výuce cizího jazyka. Program má sloužit ke korekci výslovnosti v oblasti času, spektrální frekvence a dynamiky prostřednictvím vizuálního srovnání vlastní výslovnosti se vzorem zobrazeným na obrazovce počítače.

Problematika výuky jazyků inspirovala i autory dvou následujících statí.

K. Böttgerová zaměřila svoji pozornost na chyby, jichž se dopouštějí v Polsku a Rusku žáci, kteří se učí německy. Pojmem „transfer“ se označuje vliv mateřského jazyka během osvojování cizího jazyka, negativní transfer je pak příčinou chybování pod vlivem mateřštiny. Hlavní důraz je v příspěvku položen na fonetickou stránku; autorka tak upozorňuje na příčiny chyb ve výslovnosti i při psaní.

B. Bednaříková, L. Korbélyiová a G. Pleska poukazují na potřebu kvalitního česko-anglického slovníku určeného nikoliv pro české uživatele, nýbrž pro cizince studující češtinu. Na základě zkušeností získaných při výuce češtiny pro cizince na FF UP v Olomouci, při níž využívají funkčně-komunikativní výukovou strategii, docházejí k závěru, že mezi současnými učebnicemi a studijními materiály chybí takový česko-anglický slovník, který by uváděl gramatické údaje potřebné a nezbytné pro použití dané lexikální jednotky ve větě. Navrhují tedy vypracování speciálního slovníku pro cizince, který bude vycházet ze slovní zásoby zachycené v oblíbených a nejčastěji užívaných učebnicích češtiny, ale bude ji zpracovávat do slovníkových hesel specifickým způsobem, popsaným v příspěvku.

Stranou zájmu nezůstala ve sborníku ani korpusová lingvistika. M. Łaziński konstatuje, že korpus se stal nezbytným nástrojem lingvistiky a lexikografie i v polském jazykovém prostředí. Autor podává přehled „předchůdců“ korpusu v dnešním slova smyslu a sestavil aktuální soupis nejvýznamnějších polských korpusů (zmiňuje např. také archivy textů některých polských periodik). Jejich poměrně vysoký počet však vede autora příspěvku k zamyšlení, zda by nebylo vhodnější spojit síly v jednotném národním korpusu, kupříkladu podle českého vzoru.

Recenzovaný sborník přináší zajímavé příspěvky k řadě aktuálních témat. Díky vysokému počtu článků se podařilo obsáhnout témata z různých oblastí slovanské filologie, včetně některých netradičních komparací, což svědčí o širokém spektru zájmu mladých slavistů.

Ústav slavistických a východoevropských studií FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
e-mail: dblazek@seznam.cz
Centrum komputační lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, 118 00 Praha 1
e-mail: rez@ckl.mff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 3, pp. 227-232

Previous Jana Králová: Ignacio Bosque – Victoria Demonte (coord.): Gramática descriptiva de la lengua española

Next Jana Hoffmannová: Daniela Slančová: Základy praktickej rétoriky