K narozeninám Miroslava Červenky

Jana Hoffmannová

[Chronicles]

(pdf)

The anniversary of Miroslav Červenka

Pokud jsme dobře obeznámeni s odkazem Pražské školy, jistě jsme nikdy nezapochybovali o tom, že Pražský lingvistický kroužek v díle svých nejlepších představitelů s obdivuhodnou lehkostí a samozřejmostí, ve všudypřítomném oparu sémiotické komplexnosti propojil přístupy lingvistiky a literární vědy (a estetiky, a etnografie, a…); a že se toto propojení v plné míře týká i pražské funkční stylistiky. Přesto možná mnozí z nás někdy zaváhali: proč se vlastně rozlišuje stylistika lingvistická a literárněvědná? Je (či musí být) mezi nimi nějaký zásadní metodologický rozdíl? Máme se s posvátným ostychem dotýkat stylu výsostných uměleckých děl – a v oblasti mimoumělecké se chovat ke stylovým hodnotám úplně odlišně? Jsou tu nějaké hranice? A pokud máme sklon hranice relativizovat a obě stylistiky spojovat – co vlastně znamená termín (stylistika) lingvoliterární? Musím se přiznat, že po tři desetiletí, kdy se zabývám stylistikou a rozhodně se při tom nevyhýbám ani textům uměleckým, mi termín „lingvoliterární“ vždy zůstával do značné míry cizí. Základní orientaci pro toto nelehké hledání mé stylistické cesty na pomezí lingvistiky a literární vědy mi samozřejmě už kdysi, v počátcích poskytl můj učitel K. Hausenblas; později však už bylo nutno obejít se bez jeho rad a jeho dalších prací – a v té době mi bylo asi nejvíc nápomocno dílo Miroslava Červenky.

Literární vědec tělem i duší, s celoživotním zaměřením na historickou poetiku a výzkum moderního českého básnictví. Zanícený propagátor a editor pražských strukturalistických klasiků (srov. hlavně výbor z Jakobsona s názvem Poetická funkce, 1995, a dvoudílný soubor studií Mukařovského vycházející ve Strukturalistické knihovně). Jejich pokračovatel, dnes místopředseda obnoveného PLK, rozvíjející jejich dědictví s obezřetnou, do posledního slova zvažovanou kritičností (ve vztahu k Mukařovskému srov. stati Mukařovského „fonická linie“ a rozbor veršové intonace, ČL, 39, 1991, s. 242–268: Jana Mukařovského rozchod se strukturalismem, in: Obléhání zevnitř, 1996, s. 386–397; ve vztahu k Jakobsonovi srov. z poslední doby revizi Jakobsonova obecného vymezení českého rýmu při Červenkově zkoumání dekanonizace rýmu). Sémiotik řešící subtilní problémy dimenzí literárního díla, jeho znakovosti, vztahu mezi artefaktem a estetickým objektem, či ekvivalencí a diferencí poezie (verše) a prózy. Na slovo vzatý versolog, největší znalec verše u nás – dokážeme-li vůbec sledovat impozantní oblouk od „žákovské“ práce Český volný verš devadesátých let (1963) např. přes Statistické obrazy verše (1971), přes čtyři díly „večerní školy versologie“ až po syntetické Dějiny českého volného verše (2001); a to nechávám stranou nesčetné další studie, uveřejňované mj. i ve Slově a slovesnosti, kde je členem redakční rady (SaS 1992, 1997, 1999). Zároveň versolog mezinárodního věhlasu, zejména dlouholetý účastník (společně s K. Sgallovou) srovnávacího výzkumu slovanské metriky, organizovaného varšavskými badatelkami. A vůbec slavista, který projevoval svůj zájem o literaturu polskou, ruskou, slovenskou střídavě jako vědec, kritik i překladatel. Zasvěcený interpret díla snad všech výrazných zjevů českého básnictví 19. a 20. století, který knížkou Symboly, písně a mýty (1966) signalizoval svůj dominantní zájem o poezii přelomu století, ve stejné době však zaměřil svou kritickou pozornost především na tvůrce tehdy nejmladší a nejsoučasnější (srov. řadu příspěvků ve výboru Obléhání zevnitř, věnovaných např. J. Grušovi, P. Šrutovi, P. Kabešovi, A. Brouskovi, I. Wernischovi, J. Peterkovi, M. Topinkovi aj.). Účastník řady kolektivních děl, koncipovaných většinou v akademickém Ústavu pro českou (a světovou) literaturu, jako např. Slovník českých spisovatelů, 1964; Struktura a smysl literárního díla, 1966; Slovník básnických knih, 1990; Česká literatura na předělu století, 1991; Kapitoly z teorie literárního díla, 1993; Proměny subjektu, 1993; O poetice literárních druhů, 1995; Dějiny české literatury 4, 1995; Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz. Poetika literárního díla 20. století, 2002; atd. Popularizátor, který dokáže poutavě a srozumitelně poučit čtenáře, „jak číst poezii“, sugestivně se jich dotázat, zda „umějí číst poezii“. A co souvisí s tím vším a s pozicí M. Červenky v české literární historii, teorii i kritice: dlouholetý šéfredaktor časopisu Česká literatura.

[317]A přece, řečeno bez pochybností a se vším důrazem: zároveň i lingvista. (Srov. k tomu i A. Macurová v recenzi Červenkova Obléhání zevnitř v SaS, 1997, s. 133–135.) Filolog (jakkoliv si dnes s tímto označením už nějak nevíme rady), který sice na jedné straně skromně napíše: „Sotva se smím počítat mezi lingvisty, jen při studování literatury vůbec a poetiky zvlášť vstupuji do jazyka“ (Obléhání…, s. 11); na druhé straně však neváhá prohlásit: „Uměleckou prózu přitom bereme jen jako materiál pro lingvistická pozorování; využití zkoumaných jazykových záležitostí pro umělecké cíle si budeme všímat pouze epizodicky“ (Výpovědní témata bez opory v předchozím textu, in: Tekst i zdanie, 1983, s. 82). Badatel, kterému se při hledání smyslu uměleckých děl dokonale prostoupila stylistika a sémantika, a který nám ve svých teoretických pracích na téma „styl a význam“ (viz Individuální styl a významová stavba literárního díla, in: Styl a význam, 1991, s. 246–262; nebo Individuální styl a jeho významová aktivita, Stylistyka 4, 1994, s. 223–225) přesvědčivě vyložil, že v případě uměleckého díla „všechny stylistické diference jsou zároveň diferencemi významovými“, resp. „všechny významy se stávají významy stylovými“. Tím nás naučil vztahovat k tomuto horizontu i naše interpretace textů mimouměleckých, i v nich (namísto mechanických kategorizací stylistických prostředků z různých jazykových rovin) stylistické hodnoty co nejvíce sémantizovat a pokoušet se dle možností o integraci stylové a významové výstavby. I zde se nám to někdy může do jisté míry podařit – jsme-li ovšem dostatečně kompetentními vnímateli, s jemným smyslem pro vztah potenciality a realizace (tedy „výběru“ jakožto konstitutivního principu stylu), pro vztah jedinečnosti a intersubjektivnosti kódu, pro vztah části a celku. (I mimo umění se patrně někdy může výrazná složka svým sémantizovaným stylovým potenciálem přímo účastnit integrace celku – aniž by se jen poddajně a ukázněně začleňovala do vyšší vrstvy jeho výstavby.) Analytik, který se delší dobu soustavně zabýval spojitostí, koherencí textu, zkoumal významové souvislosti výpovědí v promluvě a jejich zapojení do kontextu na uměleckých textech prozaických i básnických (Tematické posloupnosti v Březinově próze, ČL, 17, 1969, s. 141–158; O tematycznym następstwie, in: Tekst i język, 1974, s. 85–97; Výpovědní témata bez opory v předchozím textu, in: Tekst i zdanie, 1983, s. 81–96; Vyprávění a popis z hlediska aktuálního větného členění, in: Obléhání…, s. 187–212); při tom využil zejména Danešova konceptu tematických posloupností, ale opřel se i o Mathesiovy základy teorie aktuálního členění, o Firbasovo zdůraznění komunikativního dynamismu či o rozlišení stupně aktivovanosti kontextových jednotek v pracích týmu P. Sgalla. Sám vysoce kompetentní vnímatel zvukové stránky textu (i při tichém čtení), který ve svých příspěvcích na toto téma (o rytmickém impulsu, fonické linii aj.) s dokonalým pochopením navázal na Danešovy průkopnické studie o české větné intonaci. (Připomeňme tu Červenkův originální termín intonační pohoda, tj. maximální soulad, vzájemná podpora rytmu a syntaxe – bez napětí, slovosledných deformací apod.; Dějiny volného verše, 2001, s. 68n.)

Souputník lingvistiky i v období, kdy se – nadšený obdivovatel N. Wienera – brzy dokázal „uvolnit ze sugestivního působení dobových scientistických proudů, z utopické snahy o konstruování strojků na exaktní analýzu“ (in: Významová výstavba literárního díla, 1992, s. 146). Kolega, který se dovedl sejít s jazykovědci i v choulostivé oblasti pravopisné kodifikace a podpořit je v mediálních diskusích kolem pravopisných úprav v r. 1993. Zde je ovšem třeba připomenout, že zkušenému textologovi, jak ho známe z někdejších sporů o edici Slezských písní, z příspěvků o stylistice Halasových variant (in: Struktura a smysl literárního díla, 1966, s. 160–179), i z řady svazků reprezentativní České knižnice, jejíž vydávání řídí jako předseda vědecké rady, není pravopis – v historické perspektivě – ničím cizím. Svědčí o tom i příspěvek do nedávné textologické diskuse (ČL, 46, 1998, s. 439–443), v němž Červenka polemizuje s tendencí mladé generace editorů ponechávat ve starších textech dobový pravopis a zdůvodňovat to „uměleckou záměrností“, tedy jakousi hypersémiotizací. A zcela bez problémů se s dnešní lingvistikou – aspoň s jedním jejím výrazným proudem – ztotožnil i v převládající orientaci na existenci jazyka v komunikačních procesech: „komunikačněpragmatický obrat“ pro něj jistě nebyl žádným velkým obratem, vždyť v jeho díle i beztoho postupně sílilo zaměření na subjekty účastníků literární komunikace, jejich vztahy a postoje. Po prostudování Červenkových prací (a samozřejmě prací A. Macurové) si snad už každý definitivně uvědomí, jaký je poměr mezi „reálnou psychofyzickou osobou autora“, „subjektem díla“ a „lyrickým subjektem“ nebo [318]vypravěčem… (Jak málo z těchto poznatků bohužel zatím proniklo do školy a širší veřejnosti!) Z Červenkových brilantních analýz postavených na komunikační perspektivě připomenu aspoň dvě. Je to jednak Sebeoslovení v lyrice (in: Obléhání…, s. 149–186), navazující na starší Halasova sebeoslovení (in: Styl a význam, s. 89–106) – křehký rozbor „rozštěpení lyrického subjektu mezi já a ty“, dvojnictví, zrcadlení, vnitřního a zvnějšněného dialogu, polemizující s Bachtinovým tvrzením o jednohlasí lyriky a vibrující mezi představami samomluvy, sebereflexe, sebekonstituce, sebeusvědčení, sebeosvobození, sebevýzvy, útoku na sebe sama, autosugesce, autohypnózy… A ještě jedna z nemnoha Červenkových interpretací prózy: je to precizní výklad Markety Lazarové (in: Tekst i zdanie, 1983, s. 94–96) jako textu, kde kontextově nezakotvená témata výpovědí odkazují hlavně k činitelům literární komunikace. Autor studie demonstruje Vančurovu strategii „vtahování zobrazované situace do situace slovesné“, „kolísání mezi situací vyprávění a fiktivním zobrazeným světem (…), mezi metapromluvovou a objektovou výpovědí“. U posledního spojení se ještě na okamžik zastavme: M. Červenka (ve studii o J. Kolářovi v Obléhání…, s. 244) říká sám o sobě, že mu „chybějí buňky pro poezii o poezii“, že mu „básně, jejichž tématem je samo básnictví (…) připomínají psa honícího svůj vlastní ocas“. Rozhodně mu ale nechybějí buňky pro řeč o řeči, text o textu, komunikaci o komunikaci: ve svých analýzách se opakovaně zaměřuje na výpovědi metapromluvové, na rušení hranic mezi metajazykem a jazykem-objektem, na tematizaci přechodu mezi „světem věcí“ a „světem řeči“.

Kdybych se tolik osmělila (a kdybych nevěděla, že to v tomto typu textu není vhodné), dovolila bych si M. Červenkovi-lingvistovi položit jedinou otázku: co přesně v jeho textech znamená „mluvnost“. Všude tam, kde píše o lidové řeči, hovorovosti, „simulaci řečové spontánnosti“, „mimování běžného, nehledaného mluvení“, event. prozaizaci atd., se objevují spojení jako mluvní styl, mluvní gesto/gestikulace, mluvní výstavba básní (u Gellnera), mluvní texty i mluvní kontexty, mluvní intonace („čerpaná z každodenní, přirozené mluvy“), mluvní daktyl, mluvní pojetí verše; Neruda je „první náš velký mluvní básník“ (Z večerní školy versologie – Daktyl, 1999, s. 69). Je jasné, že toto užívání adjektiva mluvní nemá nic společného s terminologizovanými souslovími jako mluvní (řečové) akty, mluvní takty; přesto by mne však u autora lingvisticky tak erudovaného a ve svém vyjadřování tak přesného zajímalo, do jakého kontextu by své pojetí „mluvnosti“ situoval. (Analýzy mluvených projevů nás totiž neustále přesvědčují o tom, jakým složitým, výrazově heterogenním komunikátem je i sebemenší úryvek běžného dialogu.) Ale jak sám autor říká na jiném místě – možná je někdy lepší „neurčité ponechat v neurčitosti“.

Zatím jsem nechala úplně stranou Červenku-básníka, což se na půdě časopisu věnovaného „slovu a slovesnosti“ zajisté nesluší. V doslovu k výboru jeho poezie (Strojopisná trilogie, 1992, s. 199n.) uvažuje V. Karfík o dvojdomosti Červenkovy tvůrčí osobnosti, o polaritě vědce a básníka; a postupně zdůvodňuje své přesvědčení, že nejde o dvojdomost, nýbrž o osobnost „z jednoho kusu“. Je snadné přidat se k tomuto mínění (vždyť už výše byl předveden i maximální soulad literárního vědce a lingvisty v této jediné osobě). Ještě dva názorné důkazy této osobní celistvosti a „jednodomosti“. V době, kdy se vědec M. Červenka intenzivně zabývá problematikou sebeoslovení v lyrice, píše zároveň básník téhož jména básně s názvy „Sebeoslovení“ a „2. os. sg.“ (c. d., s. 189, 192). A druhý příklad: vědec, literární kritik, kulturní publicista není jen autorem monografií, studií a článků, esejů, sloupků a glos, oblíbeným účastníkem anket a rozhovorů, vítaným i obávaným matadorem diskusí a polemik; jedním z jeho nejčastějších žánrů je určitě konferenční referát, a také svou reflexi této komunikační situace Červenka básnicky ztvárnil: „Říkal jsem referát / a najednou jsem musel přestat / Zvedl jsem oči koukl po přátelích / Viděli mě jak říkám referát // Já se nemůžu nikdy vidět jak říkám referát / Nanejvýš v zrcadle jak se dívám do zrcadla / Jakého mě vlastně vidí ONI když říkám referát (…)“ (A když už jsme u těch žánrů: v úvodu k torstovskému výboru Obléhání zevnitř na s. 8 autor prohlašuje „obléhání“ za „nejšikovnější označení pro činnost dobírání se smyslu uměleckých výtvorů“ a zdá se mu, že by se tak mohl nazývat „nějaký literárněvědný a náročnější literárněkritický žánr“.)

Tedy žádná dvojdomost. Máme před sebou mimořádně celistvou a integrovanou osobnost. Vědec, básník, člověk… Věrný sám sobě („chtěl jsem dělat pozitivní práci mimo ideologie, metodologicky vycházející z povahy zkoumaného předmětu“ – Obléhání…, s. 7). I za nepříznivých životních okol[319]ností vždy usilující o účast na tvorbě diferencované kultury: jedinec se na ní má podílet tím, „že se vnitřně strukturuje, že ze sebe a svých výtvorů vytváří ‚prorostlou‘, nitkami jemných vztahů protkanou, a proto pevnou stavbu“ (Styl a význam, s. 10); „že uskuteční své vlastní určení a (…) neprošustruje ten kousek ducha svatého, který v něm jest“ (Obléhání…, s. 341). Věrný svému dílu – např. o Významové výstavbě literárního díla (1992) sám říká na s. 145: „… nebylo by poctivé, kdybych se dnes od tohoto raného textu jako celku povýšeně distancoval. (…) Je to moje práce a já jsem její.“ Přes veškerou kritičnost věrný svým učitelům, jak ukazuje krásná pasáž v již citované stati o J. Mukařovském (s. 395). „Byl to náš učitel a prostřednictvím svého skutečného díla před nás položil otázky, s nimiž jsme se týrali léta a nedotýrali dosud. Přestal skrývat svou starou dobrou stopu a se sympatií sledoval, jak po ní udýchaně běžíme…“ Věrný svým přátelům a spolupracovníkům (dokládá to třeba jen jeho obligátní účast ve sbornících – většinou ineditních – věnovaných k narozeninám R. Havlovi, J. Janáčkové, J. Kolárovi, J. Pecharovi, Z. Pešatovi, F. Vodičkovi, J. Zumrovi a mnoha dalším; dále pak dedikace – asi nejčastěji M. Jankovičovi – doprovázející texty odborné i básnické). Ale také věrný svým žákům, svým budoucím nástupcům a pokračovatelům: v úvodech svých knih obvykle zdůrazňuje, že vlastně jen připravuje půdu pro další badatele, specialisty, monografisty, kteří se budou od jeho prací „odstrkovat“; hlavně pro ty, kdo budou dále zpracovávat vývoj moderního českého básnického (lyrického) slohu. Tato podivuhodná skromnost a poctivost se projevila i v tom, že výbor ze svého díla připravoval „úzkostlivě se vyhýbaje jakémukoli sebevylepšování“. Věrný rovněž naší Akademii věd, které se dokázal zastat v situaci ohrožení (srov. řadu vystoupení z r. 1993).

Neubránila jsem se prezentaci několika názorných citátů; a lákalo by mě to uvádět další, ukazovat, jak přesným a koncizním odborným textem M. Červenky najednou proletí „zaumná“ formulace básnická, nebo naopak kontext zábavným způsobem naruší výraz či formulace značně „nesalonní“. Ale bohužel už nemůžu v tomto vybírání a citování pokračovat, i kdyby mě to sebevíc těšilo. Můžu už jen stručně konstatovat, že Mirek Červenka svůj kousek ducha svatého neprošustroval, a poděkovat mu za všechny čtenáře a posluchače, které má v řadách jazykovědců. A co přát na závěr tomuto mladistvému, ne a nešedivějícímu sedmdesátníkovi? (* 5. 11. 1932.) V úvodní glose ke své poslední knize (o dějinách volného verše) na s. 10 sám napsal, že vděčí ediční radě Strukturalistické knihovny (která ho v brněnském nakladatelství Host zaměstnává četnými koncepčními, editorskými i lektorskými úkoly) „za to, že se na sklonku života věru nenudí – a často až do půlnoci“. Spolkněme ten nehorázný výrok – a přejme jubilantovi, aby ten jeho „sklonek života“ trval ještě mnoho a mnoho let; a aby byl stejně málo nudný pro Mirka Červenku jako pro jeho čtenáře a přátele.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 4, pp. 316-319

Previous Michal Šulc: Korpusy polského jazyka

Next Jiří V. Neustupný: Eiiči Čino (1932–2002)