Eiiči Čino (1932–2002)

Jiří V. Neustupný

[Chronicles]

(pdf)

Eiiči Čino (1932–2002)

Nikdo ve 20. století nevykonal pro Českou republiku v Japonsku tolik jako Eiiči Čino. Ačkoliv byl u něho obecný jazykozpyt na prvním místě, pro japonskou veřejnost byl především spojen s českým jazykem a kulturou. V zemi, která se chlubí nejvyšším průměrným věkem, byl jeho odchod v mládí 70 let neočekávaný. I když se před půl rokem objevily nebezpečné symptomy a věděli jsme, že jeho stav je vážný, stále jsme doufali, že ještě dlouho bude mezi námi.

Co po Eiičim zůstává? Především obrovská činnost organizátorská, pedagogická, editorská, překladatelská a popularizační. Dokázal zavést češtinu jako učební obor na státní Tokijské universitě cizích jazyků, jedné z nejlepších a nejprestižnějších institucí tohoto typu v Japonsku. Byl také vynikajícím učitelem, který vychoval řadu žáků (jeho žačkou byla i jeho druhá manželka, paní Ajako), a autorem výtečných učebnic češtiny, o jedné z nich referoval na stránkách tohoto časopisu Oldřich Leška (SaS, 38, 1977, s. 79). Vedle několika monografií o lingvistice je jeho nejtrvalejším příspěvkem k jazykozpytu redakce sedmi svazků Velkého slovníku jazykozpytu (Gengogaku daidžiten), které byly publikovány mezi lety 1988 a 2001 v nakladatelství Sanseidó. Poslední svazek je věnován světovým písmům. Ačkoliv titulní list uvádí vedle Čina dva jiné redaktory, slovník je ve skutečnosti jeho dílem. Je to dílo obrovské a seriózní – práce, [320]kterou se nemůže pochlubit žádná jiná země. Náležitá pozornost je ovšem věnována i Pražské škole (v hesle, které napsal Čino sám) a české lingvistice vůbec.

E. Čino začal studovat češtinu sám, v Japonsku let padesátých. Co nemohl najít v knihách, pro to chodil k českým usedlíkům v Tokiu, například k paní A. Leissové. Byl v korespondenci s Československem, já jsem si s ním vyměňoval lingvistické publikace. Do Prahy dorazil v roce 1958 ve skupině prvních japonských stipendistů v dějinách česko-japonských vztahů, v níž byla i proslulá houslistka Kuronumová. Zůstal 9 let, pak se vrátil do Japonska se svou českou manželkou. Studoval hlavně staroslověnštinu, ale věnoval se i sběru informací o české kultuře vůbec. Získal tak encyklopedické znalosti, které má i málokterý Čech. Jeho čeština byla vynikající. Čišela z ní komunikační kompetence i všestranná vzdělanost.

Když jsme se stýkali s Eiičim v Praze, nevěděli jsme, jak výborná byla jeho psaná japonština. Stal se z něj jedinečný překladatel, který překládal nejen Mathesia a Mukařovského, nýbrž i Čapka, Kunderu (první japonský překlad „Nesnesitelné lehkosti bytí“) a jiné autory – nejen klasiku, o níž ví každý. Přeložil například „Smrt krásných srnců“ od O. Pavla, s titulem, který zachovává i eufonii titulu originálu: Ucukušii šika no ši. Jeho nespočetné články, eseje, úvahy a črty měly vždy stejné vlastnosti – strukturu, výraz a kontrolu obsahu. Věnoval pozornost podrobnostem: vyjmenovává například členy Pražského lingvistického kroužku a všímá si, že Trubeckoj vlastně nebyl jeho členem. Jeho postřehy řeší i problémy. V souvislosti s diskusí, jak Rilke uměl česky, podotýká: Kdy? Když bydlel v Praze, nebo ke sklonku života, který ho vzdálil od českého prostředí? Je jen přirozené, že Činovy popularizační knihy, jako Pražské antikvariáty, se velmi dobře prodávaly a že návštěvníci jeho přednášek o české kultuře se ptali, kdy bude přednáška další.

Je politováníhodné, že neexistuje úplná bibliografie, která by dokumentovala důležitou kapitolu z česko-japonských vztahů psanou jeho rukou. Zachyceny jsou jen publikace knižní a těch je 30 svazků.

Čino shromáždil velkou knihovnu lingvistické literatury, většinou literatury české. Musíme doufat, že tato knihovna, unikátní zejména v Japonsku, bude brzy zpřístupněna badatelům v oblasti české lingvistiky a kultury.

Eiiči Čino byl muž z masa a krve a necharakteristicky pro japonského intelektuála se nebál říci, co si myslí. Přísné požadavky, které kladl sám na sebe, vztahoval i na jiné. Jako správný Edokko (narozený v Edu, nynějším Tokiu) měl však smysl pro humor a rád se smál. V letech šedesátých ho požádala čínská restaurace v Praze, aby přeložil pro japonské hosty menu do japonštiny. Na jídelním lístku se objevily „Činova polévka“, „čínské knedlíčky à la Čino“, „Činova míchaná zelenina s čínskými houbami“ a jiné delikatesy. České vedení restaurace japonský text samozřejmě kontrolovat nemohlo. Byl i rozvážný diplomat na Tokijské universitě cizích jazyků a později se stal presidentem University Wakó.

Pohřeb se konal 27. března 2002. Přítomen byl i český velvyslanec a přirozeně stovky kolegů, přátel a žáků zemřelého. Mezi příslušníky rodiny, s paní Ajako, byly rovněž jeho dvě děti z prvního manželství a desetiletý syn z manželství druhého.

Faculty of Letters, Chiba University, Japan

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 4, pp. 319-320

Previous Jana Hoffmannová: K narozeninám Miroslava Červenky

Next Jan Kořenský: Procesuální gramatika v kontextu současných tendencí lingvistického myšlení