Heiko Hausendorf: Zugehörigkeit durch Sprache: eine linguistische Studie am Beispiel der deutschen Wiedervereinigung

Jiří Nekvapil

[Book reviews]

(pdf)

Heiko Hausendorf: Zugehörigkeit durch Sprache: eine linguistische Studie am Beispiel der deutschen Wiedervereinigung

Heiko Hausendorf: Zugehörigkeit durch Sprache: eine linguistische Studie am Beispiel der deutschen Wiedervereinigung. Max Niemeyer Verlag, Tübingen 2000. XXI + 645 s.

 

Název autorovy obsáhlé práce lze doslova přeložit jako „Příslušnost skrz jazyk: lingvistická studie na příkladu znovusjednocení Německa“. Co se tím míní? Autor vychází z toho, že lidé jsou příslušníky sociálních skupin a tuto příslušnost (Zugehörigkeit) v komunikaci dávají najevo jazykem, resp. používáním určitých jazykových forem; sociální skupiny, které jsou předmětem jeho výzkumu, jsou dvě: bývalí západní Němci a bývalí východní Němci. Tolik stručně k názvu Hausendorfovy práce a nyní k její koncepci a metodologii.

Autor se zaměřuje na sociální příslušnost jako na fenomén komunikace, jinak řečeno na to, jak se tato příslušnost v komunikaci a skrz komunikaci vyjevuje – a ještě jinak: na komunikační produkování (Hervorbringung, accomplishment) sociální příslušnosti. Pro komunikační etablování a komunikační organizaci sociální příslušnosti používá synonymně – v návaznosti na H. Sackse – výraz „sociální kategorizování“ a svůj výzkum chápe jako jeden z přístupů zabývajících se sociální identitou. Sociální identita pro něj evidentně není něco stabilního (co je zapsáno např. v pase, v občanském průkazu – viz angl. „identity card“), ale něco, co dáváme teprve v komunikaci najevo (např. při představování neznámých lidí ve společnosti, při sportovním utkání jako fanoušci toho či onoho klubu apod.).

Obecný komunikační „problém“ vyjadřování sociální příslušnosti konceptualizuje autor jako tři dílčí komunikační „úlohy“: 1. přiřazování (Zuordnen) – vyjadřování přináležitosti osob k sociálním skupinám (viz např. otázku „Vy jste Němec?“), 2. připisování (Zuschreiben) – vyjadřování vlastností a způsobů chování specifických pro tyto skupiny (např. „My jsme byli také pilní“), 3. hodnocení (Bewerten) – vyjadřování postojů spjaté s přiřazováním a připisováním („Rusové jako takoví jsou mi opravdu sympatičtí“). Pro takto široké pojetí sociálního kategorizování svědčí podle autora to, že přiřazování osob k sociálním skupinám je velmi často v komunikaci provázeno připisováním vlastností a charakteristických způsobů chování těmto skupinám a jejich hodnocením. Přiřazování osob k sociálním skupinám je však pro komunikační etablování a organizaci sociální příslušnosti centrální – připisování a hodnocení už operuje na provedeném přiřazení.

Pro autorovu práci není charakteristické jen to, že v obecném konceptu sociální příslušnosti (sociálního kategorizování) rozlišuje výše uvedené tři aspekty (přiřazování, připisování, hodnocení), ale i to, že se koncentruje na jazykové formy, které slouží k vyjadřování sociální příslušnosti. To je signalizováno v samém názvu práce – jde o studii lingvistickou. Toto zaměření však nevyplývá jen z disciplinární příslušnosti H. Hausendorfa, školeného lingvisty, ale je důsledkem jeho přístupu k problému sociální identity jakožto komunikačního produkování. V takovém přístupu je logické se [53]ptát, jakými komunikačními prostředky je produkce a identifikace sociální identity dosahována. Hausendorf sice zmiňuje také neverbální znaky (odívání, barvu vlasů …), ale v centru jeho pozornosti jsou znaky jazykové, gramatické a lexikální. Nepřekvapí proto, že v knize nalezneme velké množství detailních transkriptů běžných rozhovorů (ale i rozhovorů institucionálních a mediálních) a jejich pečlivé rozbory. Poznamenejme v této souvislosti, že autor se svou prací hlásí k programu „lingvistické konverzační analýzy“, v němž se spojují etnometodologická východiska a lingvistické deskriptivní postupy (Gülichová, 1990; nověji srov. tzv. interakční lingvistiku, Seltingová – Couper-Kuhlenová, 2001a, 2001b; Slezáková, 2001). Přítomnost transkriptů v autorově práci však jistě není motivována jen pozorností věnovanou jazykovým formám. Akcent na komunikační produkování sociální identity si vynucuje, aby byl zkoumán v zásadě každý okamžik probíhající interakce – sociální kategorizování není nic stabilního, během téhož rozhovoru se mohou aktualizovat s různou intenzitou různé identity mluvčích, a zachycení sekvenčního průběhu rozhovorů pomocí transkriptů je proto nutností.

Autor programově navazuje na etnometodologickou konverzační analýzu H. Sackse a velmi zřetelně na její odvětví nazývané „členská kategorizační analýza“ (membership categorization analysis) (k té nově Lepperová, 2000). Hausendorfův přístup však vnáší do této výzkumné oblasti některé nové faktory. Jak už jsem řekl, autor se detailně zaměřuje na jazykovou realizaci sociálního kategorizování. To ho přivádí k širšímu analytickému záběru, než má sociologicky motivovaná členská kategorizační analýza – u Sackse jsou v popředí především názvy kategorií, tj. takové jazykové realizace jako „dítě“, „maminka“, „lékař“, „poradce“, „Němec“, „katolík“. Celá Hausendorfova kniha je však dokladem toho, že lidé při sociálním kategorizování využívají daleko větší bohatství jazykových forem, ať už gramatických nebo lexikálních, ba dokonce formy textové (např. v případě vyprávění).

Autor usiluje o přísný empirický popis. Jak už bylo řečeno, sociální příslušnost je „operacionalizována“ v termínech tří komunikačních úloh (přiřazování, připisování, hodnocení); předpokládá se, že každá z těchto úloh je mluvčími „řešena“ pomocí určitých prostředků (např. v případě hodnocení jde o výslovné konstatování, demonstrování a signalizování) a každý z těchto prostředků je realizován pomocí konkrétních jazykových forem, přístupných jak analytikovi, tak konkrétním mluvčím v konkrétní komunikaci (požadavek etnometodologické metodologie).

Funkcionalisticky orientovaného lingvistu jistě upoutá Hausendorfovo pojetí prostředků. Co jimi autor míní? Prostředky považuje za „sémantické deskriptivní kategorie“, které mohou být vyjádřeny nejrůznějšími způsoby: jazykově, parajazykově i nejazykově, v rámci věty i přes její rámec, a rovněž suprasegmentálně. Prostředek v Hausendorfově modelu je konceptualizován jako zobecnělý „interakční vzorec“ (s. 126), rekonstruovatelný ze sekvenčního průběhu komunikace.

Pro jednotlivé úrovně tohoto modelu je charakteristické, že „směrem shora dolů“ se snižuje obecnost analytických položek a zvyšuje se jejich počet. Komunikační úlohy jsou tři, každé z nich odpovídá v zásadě konečné množství prostředků (autor počítá s třemi pro každou z nich, ale uznává, že tyto prostředky lze konceptualizovat i jinak! – viz níže) a množství jazykových forem uplatňujících se v jednotlivých prostředcích [54]je podle něho v zásadě neomezené (viz s. 109). Autor shrnuje: „Počet jazykových realizačních forem [ve službách] komunikační produkce sociální příslušnosti je nekonečný“ (s. 108).

Hausendorf výslovně uvádí, že jeho práce je lingvistickou studií. To může znamenat řadu věcí (např. aplikaci lingvistických metod nebo zaměření na jazykové prostředky). Není proto od věci se také ptát, co lingvistika jeho prací získává. Namístě je např. tato otázka: Jsou některé prostředky nebo jazykové formy pro vyjadřování sociální příslušnosti typické nebo snad i výlučné? Autor se k tomu vyjadřuje, když diskutuje své pojetí prostředků. Podle něho prostředky (jako klasifikování, zobecňování nebo dávání do protikladu) nejsou samy o sobě pro předmět komunikování sociální příslušnosti relevantní, natož exkluzivní. Relevanci získávají teprve tím, že přispívají k řešení úlohy přiřazování, připisování nebo hodnocení (s. 140). Totéž bychom mohli patrně tvrdit i o jazykových formách, které autora zajímají potud, pokud se podílejí na realizaci prostředků sloužících k řešení úloh přiřazování, připisování nebo hodnocení. V případě jazykových forem je však situace značně nepřehledná. Hausendorf na řadě míst zdůrazňuje, že jazykové formy uvádí jen výběrově a že i ty, které jednotlivě uvádí, přispívají k realizaci prostředků sloužících k řešení příslušných komunikačních úloh teprve v kontextovém začlenění a v propojení s jinými jazykovými formami (s. 151).

Podívejme se blíže na to, jaké jazykové formy Hausendorf ve své práci uvádí. Protože jich je opravdu velké množství, soustředíme se jen na jazykové formy podílející se na realizaci pouze jednoho prostředku, a to zdůraznění příslušnosti; ten vedle dalších dvou prostředků (objasnění příslušnosti a indikování příslušnosti) slouží k řešení úlohy přiřazení. První věcí je to, že Hausendorf prostředek zdůraznění příslušnosti vlastně uvádí jako střechový pojem zahrnující celou řadu dalších prostředků (viz tabulku na s. 134): fokusace, klasifikace, typizace, odkázání na společnou zásobu znalostí, zobecnění, dávání do protikladu, srovnání, ohraničení a vyčlenění. Fokusace se např. realizuje pomocí elipsy (místo „to jsou Ossis“ jen „Ossis“), fokusačních adverbií („a to jsou právě Ossis“) nebo apozice („my jako Ossis“); klasifikace pomocí názvů skupin lidí („Ostler“); typizace např. pomocí deminutiv („Ossi“), generické reference, resp. typizačního singuláru („Wessi to nemá také jednoduché“), lexému „typický“ („typický Ossi“). Odkázání na společnou zásobu znalostí se realizuje pomocí ukazovacího zájmena („od tohoto makléře“); zobecnění pomocí obecného kvantifikátoru („všichni Ossis“), podmínkového spojení („u vás kdo se vzdělat chtěl, ten mohl“), přechodem od singuláru k plurálu („on neměl žádnou představu …, ti neměli žádnou představu“). Dávání do protikladu se realizuje např. pomocí některých osobních zájmen a příslovcí („u nás …, u vás …“, „dříve – nyní“); srovnávání pomocí spojky „než“ a zájmena „jinak“ („osmdesát procent východních Němců možná pracovalo víc než západní Němci“); ohraničení a vyčlenění např. pomocí lexému „cizí“ („tady si připadáme cizí“) nebo predikátů vyjadřujících původ („já nejsem z východního Berlína“). – Některé z těchto jazykových forem jsou jistě specifické pro určité jazyky, a proto autor právem předpokládá, že v realizaci prostředků sloužících k řešení příslušných komunikačních úloh by mohly být mezijazykové diference, a tuší zde program pro další výzkum (s. 605).

[55]Projdeme-li Hausendorfovy prostředky a jazykové formy, patrně se (i s autorem) shodneme, že jsou polyfunkční, že tedy vedle vyjadřování sociální příslušnosti slouží pro vyjadřování mnoha dalších komunikačních úloh. To nás z druhé strany přivádí k myšlence, že těžko lze předpokládat (natož prokázat), že problém komunikační produkce sociální příslušnosti si vynutil své, totiž speciální prostředky a jazykové formy – snad s výjimkou plurálových osobních zájmen („my“, „vy“) a názvů skupin osob. K posledně uvedeným se nyní obrátíme.

Podívejme se znovu na Hausendorfova data. Velká většina dat se týká komunikační produkce a identifikace příslušnosti ke skupině „východní Němci“ a „západní Němci“. Autorův korpus vlastně reflektuje historickou situaci jen několika málo desetiletí. Předpokládejme proto, že je dostatečně reprezentativní, a položme si tuto otázku: co z jazykových forem a prostředků uváděných v autorově knize je pro toto období charakteristické? Řečeno radikálněji: které jazykové formy nebo prostředky si vynutila komunikační produkce příslušnosti k „východním“ nebo „západním Němcům“? Nenajdeme patrně nic jiného než samotné názvy pro tyto dvě skupiny. Autor jich také uvádí celou řadu (Wessi, Ossi, Westler, Ostler … s. 227). Zdá se tedy, že právě tyto jazykové formy (a odpovídající prostředky, tj. klasifikování a typizování) jsou pro vyjadřování komunikační úlohy přiřazování opravdu centrální. To naznačuje i sám autor, když říká, že jsou v komunikaci nejnápadnější. Jejich centrálnost je však patrně dána i tím, že tyto jazykové formy jsou základní vztahové veličiny v procesu kategorizování – jsou obligatorním prvkem v dvoučlenné relaci „přiřadit něco k něčemu“. Jsou tedy sémantickým předpokladem procesu kategorizování. Komunikační produkování sociální příslušnosti operuje na jejich pozadí a rovněž porozumění této produkci na straně posluchačů je bez nich těžko představitelné (jak mám porozumět rozhovoru, v němž sice není pojmenování Wessi zmíněno, ale řeč je o Wessis, jestliže jsem se s touto kategorií, ani s jejím názvem dosud nesetkal?). To je také zřejmě vysvětlením, proč se sociologové zajímají hlavně o tyto jazykové formy.

Zdá se mi, že zajímavější než pracné vypočítávání prostředků a jazykových forem, které participují na vyjadřování sociální příslušnosti, je koncentrace na sociální kategorie (resp. na jejich pojmenování) z hlediska jejich utváření v komunikaci. Tento výzkumný problém Hausendorf přímo neřeší, i když některé náznaky v knize jsou (viz zejm. s. 317–325). Centrální kategorie „Ossi“, „Wessi“ jsou v zásadě předpokládány, jsou základním stavebním principem autorova výzkumu a recenzované knihy. Přitom však právě kategorie „Ossi“ a „Wessi“ jasně dokládají, že sociální kategorie jsou historicky podmíněny, nejsou tu na věčné časy, a kde jinde mohou vykrystalizovat než v komunikaci. Právě v tomto zaměření na komunikační krystalizaci sociálních kategorií by mohla lingvistika sehrát významnější roli. Tento úkol by mohl být lingvisticky reformulován jako výzkum vzniku, vývoje a změn určitých významů. Takový výzkum by však neměl pracovat – jak se to z pochopitelných důvodů často děje v strukturální historické sémantice – jen s psanými texty, ale pozornost by se měla věnovat i analýzám rozhovorů.

Hausendorfova kniha přesahuje rámec členské kategorizační analýzy nejen v tom, že se v ní pozornost soustřeďuje na jazykové formy, ale i v tom, že se v ní zdůrazňuje [56]společenský charakter kategorizování. Ačkoli autor zkoumá vyjadřování sociální příslušnosti v konkrétních sekvenčních průbězích, nezastává stanovisko, že vyjadřování sociální příslušnosti vzniká v úplnosti v dané interakci. Naopak uznává, že konkrétní (jednotlivá) vyjádření sociální příslušnosti nejsou konstruována „na zelené louce“, že ačkoli na jedné straně nepochybně obsahují prvek situačnosti, opírají se na druhé straně o vyjádření sociální příslušnosti, která už byla ve společnosti mnohokrát provedena. Tento společenský charakter komunikační produkce sociální příslušnosti je zajišťován především jazykem a zvláště pak lexémy, jejichž pomocí jsou sociální skupiny popisovány. V této souvislosti se autor dovolává okřídleného rčení P. Bourdieu, že „interakce není státem ve státě“, a sám podotýká, že „interakce je specifickou aktualizací společnosti“ (s. 92). To na druhé straně znamená, že „společnost existuje v komunikaci!“ a že je z konkrétních interakčních událostí v zásadě rekonstruovatelná. O tom nemůže být podle autora nejmenší pochybnost – zůstává jen analytický problém, jak tento úkol zvládnout (s. 58). Poslední kapitola knihy Společenské podmínky ‚východní‘ a ‚západní‘ sociální příslušnosti, obsahující víc než sto stran, dokládá, že takový úkol zvládnout lze. Autor v ní na základě pečlivé analýzy transkriptů (ale i právních dokumentů) přesvědčivě ukazuje, že sociální kategorizování se neděje jen pro samotné kategorizování, ale že je „konstitutivní částí společenského zápasu o uznání a moc“ (s. 562).

Závěrem: Hausendorfova kniha programově navazuje na etnometodologickou konverzační analýzu, ale svým důrazem na jazykové formy a společenské aspekty kategorizace otevírá nové výzkumné oblasti. Autor mohl být nepochybně stručnější; to, že nebyl, zvyšuje nároky na čtenářovu trpělivost, ale má také své výhody: Hausendorfovy myšlenky jsou zapojeny do širokých výzkumných kontextů (nezmínil jsem dosud sociální psychologii nebo Luhmanovu teorii sociálních systémů) a jeho model je detailně ilustrován. Kniha nabízí velké množství zajímavých metodologických postřehů a rozhodně ji lze doporučit dalším čtenářům.

 

LITERATURA

 

GÜLICH, E.: Pour une ethnométhodologie linguistique. In: M. Charolles – S. Fisher – J. Jayez (eds.), Le discours. Représentations et interprétation. Presses Universitaires, Nancy 1990, s. 71–109.

LEPPER, G.: Categories in Text and Talk. A Practical Introduction to Categorization Analysis. Sage, London 2000.

SELTING, M. – COUPER-KUHLEN, E.: Studies in Interactional Linguistics. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 2001a.

SELTING, M. – COUPER-KUHLEN, E.: Forschungsprogramm ‚Interaktionale Linguistik‘. Linguistische Berichte, 187, 2001b, s. 257–287.

SLEZÁKOVÁ, M.: Konference o interakční lingvistice v belgickém Spa. SaS, 62, 2001, s. 156–160.

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
e-mail: jiri.nekvapil@ff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 1, pp. 52-56

Previous Lenka Zajícová: Jazyky a lingvistika v Paraguayi

Next Petr Kaderka: Clifford Geertz: Interpretace kultur. Vybrané eseje