Clifford Geertz: Interpretace kultur. Vybrané eseje

Petr Kaderka

[Book reviews]

(pdf)

Clifford Geertz: Interpretace kultur. Vybrané eseje

Clifford Geertz: Interpretace kultur. Vybrané eseje. Přeložili Hana Červinková – Václav Hubinger – Hedvika Humlíčková. Doslov Hana Červinková. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2000. 565 s.

 

Kniha patří ke klasickým dílům americké (a světové) antropologie a k českému čtenáři se dostává zhruba po třiceti letech od původního vydání (1973). Její význam dávno přesáhl hranice oboru a Geertzovo pojetí kultury a především jeho metodologický přístup našly uplatnění i v oborech, jako je historie nebo literární věda (ke kritice tohoto přístupu v historiografii srov. Iggers, 2002). Pro čtenáře-lingvistu bude přitažlivý zejména ten fakt, že autor chápe kulturu na pozadí komunikace, jako „text“ v širokém (sémiotickém) slova smyslu. Je-li v dnešní lingvistice tolik populární studium interetnické, tedy mezikulturní komunikace, je myslím žádoucí neupírat pozornost čistě na způsoby, jakými se v dialogu projevují kulturní rozdíly, ale také se zamýšlet nad podstatou těchto rozdílů. Znamená to položit si otázku, co je to kultura. Eseje sebrané ve svazku Interpretace kultur se pokoušejí dát nám na tuto nesnadnou otázku odpověď, která vychází z empirických zkoumání.

Jméno antropologa C. Geertze není jazykovědcům tak úplně neznámé. V sociolingvistických antologiích, jmenujme alespoň Sociolinguistics: Selected Readings (Harmondsworth 1972) a Readings in the Sociology of Language (The Hague – Paris 1968), bývá přetiskován Geertzův text o jazykové etiketě (Linguistic Etiquette), který je výňatkem z autorovy disertační práce o javánském náboženství (The Religion of Java, Free Press, Glencoe 1960). Na Geertzovu disertaci odkazují na několika místech také autoři základní práce o principech výstavby zdvořilé řeči P. Brownová a S. Levinson (1987). Přehledné pojednání o Geertzově konceptu kultury podává freiburský jazykovědec P. Auer v knize Sprachliche Interaktion (1999, s. 198–211), v níž každá z dvaadvaceti kapitol je věnována jednomu klasikovi myšlení o jazykové interakci. Jako relevantní teorii kultury vykládá Geertzův kulturněantropologický přístup A. Duranti v knize o lingvistické antropologii (1997, s. 36–37).

Recenzovaná kniha je soubor čtrnácti esejů z let 1957–1972, k nimž autor dopsal úvodní, svým charakterem syntetizující text a krátkou předmluvu. Kritériem výběru mu byla vyšší míra teoretičnosti textů; jak píše na s. 7, do výboru zahrnul pouze ty ze svých esejů, které se explicitně týkají pojetí kultury. Autor tak učinil ve víře, že se z jednotlivých studií „vyjeví jakési pojednání – pojednání o kulturní teorii, jak se vyvíjela prostřednictvím série konkrétních analýz“. Autorovým záměrem přitom nebylo jen nastínit určitou kulturní teorii, ale také demonstrovat, jak můžeme (nebo máme) kulturní jevy studovat. Vybrané texty C. Geertz tematicky rozčlenil do pěti oddílů.

První část knihy tvoří nově napsaný esej Zhuštěný popis: k interpretativní teorii kultury, v němž autor shrnuje své poznatky o kultuře a metodologii jejího studia. Své pojetí kultury jako komunikace vymezuje především vůči kognitivnímu přístupu. Kognitivní teorie chápe kulturu jako strukturovaný soubor vědomostí o světě, které musí člověk mít, aby mohl jednat způsobem, který je přijatelný pro ostatní členy společnosti (Goodenough, 1964, s. 36). Kultura je v tomto pojetí mentální realita, existuje v lidské mysli. Vůči tomu se C. Geertz v jistém smyslu ohrazuje. Souhlasí s tím, že kul[58]tura není materiální fenomén, neboť co lidé říkají a dělají, je pouze produktem jejich kultury, její materiální reprezentací. Nesouhlasí však s mentalistickou koncepcí, podle níž je kultura formou věcí, kterou mají lidé v hlavě, a jejímž badatelským cílem je studium kognitivních modelů vnímání, usouvztažňování a interpretování (srov. Goodenough, 1964, s. 36). Proti tomuto pojetí staví C. Geertz wittgensteinovskou koncepci sociálně utvářeného významu, když říká: „Kultura je veřejná, protože význam je veřejný“ (s. 22). Přestože obě koncepce směřují k formulování konceptuálních modelů, charakter těchto modelů se od sebe zásadně liší: v Geertzově pojetí nehledá badatel kognitivní struktury, ale struktury intersubjektově utvářených významů; jak říká C. Geertz na s. 23, kultura „se skládá ze sociálně ustavených významových struktur“, v jejichž rámci lidé jednají. Právě orientace na sociální jednání patří k nejpodstatnějším rysům Geertzova přístupu.

Své teoretické a metodologické stanovisko shrnuje C. Geertz metaforicky na s. 15: „Domnívaje se, společně s Maxem Weberem, že člověk je zvíře zavěšené do pavučiny významů, kterou si samo upředlo, považuji kulturu za tyto pavučiny a její analýzu tudíž nikoliv za experimentální vědu pátrající po zákonu, nýbrž za vědu interpretativní, pátrající po významu. To, co hledám, je vysvětlení, interpretuji sociální projevy, jež jsou na povrchu záhadné.“ Ovšem jak upozorňuje G. Iggers (2002, s. 115–117), C. Geertz postupuje jinak než M. Weber. Hlavní rozdíl spočívá podle G. Iggerse v metodologických nárocích: zatímco M. Weber zakládá svou metodologii na úvahách o objektivitě sociálněvědního poznání, Geertzův interpretativní přístup je v principu subjektivní. Základem Geertzových pokusů o vysvětlení kultury jako „sítí významů“ je etnografický popis pořízený při terénním výzkumu. V něm badatel konstruuje výklad toho, „co v určitou chvíli a na určitém místě určití lidé říkají, dělají, co se jim děje“ (s. 28). Etnografický popis se vyznačuje úsilím o chápající výklad, v tom se blíží tzv. chápající sociologii.

Chápající, interpretativní etnografický popis nazývá C. Geertz „zhuštěným popisem“, termínem, který si vypůjčil od oxfordského filozofa G. Rylea. Rozdíl mezi „zhuštěným“ a „zředěným“ popisem spočívá v přítomnosti či nepřítomnosti interpretativní složky. Zředěný popis je výsledkem pozorování věci, jak se objektivně jeví našim smyslům, je to popis pozitivistický, který – použijeme-li Ryleova příkladu – nerozliší mezi mrknutím provedeným s komunikačním záměrem a mrknutím způsobeným tikem, obě mrknutí popíše jako rychlý pohyb víček; zhuštěný popis je naproti tomu výsledkem interpretace pozorovaného jevu, výsledkem tázání po smyslu pozorovaného, je to popis, který dokáže rozlišit nejen mezi volním a mimovolním mrknutím, ale také zda šlo o spiklenecké mrknutí, parodii spikleneckého mrknutí, nácvik parodie spikleneckého mrknutí atd. Verifikování badatelových interpretací představuje ovšem vážný metodologický problém, který se C. Geertzovi nepodařilo uspokojivě vyřešit. Platnost vědecké interpretace můžeme podle autora posoudit pouze „na základě síly vědecké představivosti, která nám umožňuje pochopit životy cizích lidí“ (s. 27). V Geertzově metodologii je nemožné oprostit se od subjektivismu. Nezakrytě jej autor vyjadřuje na s. 36: „Studie je považována za pokrok, je-li pronikavější – ať už to znamená cokoliv – než ty, které ji předcházely; …“ Subjektivní kritérium „pronikavosti“ připomíná obdobný [59]názor kritizovaného představitele kognitivního přístupu ke kultuře W. Goodenougha (1964, s. 36): „Přijatelnost [popisu kultury] závisí navíc značnou měrou na estetických měřítcích, na něž vědci a matematici obvykle poukazují termínem ‚elegance‘.“ Požadavek „pronikavosti“ nových analýz, tedy jejich estetická či rétorická kvalita, pak vede C. Geertze k názoru, že nejvhodnějším žánrem pro prezentování kulturních interpretací je žánr na pomezí odborného a uměleckého stylu – esej.

Ve svých esejích se C. Geertz postupně zabývá vztahy kulturního a biologického rozvoje člověka, náboženstvím a ideologií jako kulturními systémy, kritikou myšlení C. Lévi-Strausse. Povahu Geertzových interpretací si nejlépe ozřejmíme na příkladu jedné jeho analýzy. Ve studii Osoba, čas a chování na Bali, která patří k nejpozoruhodnějším textům svazku, analyzuje autor tři balijské kulturní systémy: systém oslovování a pojmenovávání osob, kalendářní systém a ceremoniální systém. Na Bali existuje podle autora šest druhů pojmenování, kterými lze v hovoru identifikovat osobu: osobní jména, jména podle pořadí narození, příbuzenské termíny, teknonyma (tj. pojmenování rodičů a prarodičů podle jmen dětí), statusové tituly a veřejné tituly. Tato pojmenování se užívají alternativně v závislosti na situaci. Analýzou pravidel jejich používání interpretuje C. Geertz jejich hlubší kulturní smysl: představu Balijců o osobní identitě a místě člověka v kosmickém řádu. Podle autora je balijský systém oslovování a pojmenovávání odosobňující, lidé jsou s jeho pomocí anonymizováni a stereotypizováni. Systém potlačuje individualitu člověka a zdůrazňuje jeho postavení ve věčném metafyzickém řádu. Osobní jména, která jsou rituálně přidělována dětem po narození, se v sociálním kontaktu téměř neužívají. Nevybírají se ze zavedeného seznamu jmen, ale sestavují z libovolných slabik, a protože jsou jednočlenná a jedinečná, nijak nenaznačují rodinná pouta. Jsou čistě soukromou záležitostí a lidé na Bali se jejich užívání spíše vyhýbají. K tomu C. Geertz poznamenává: „Ke konci života, když člověku zbývá už jen krok k proměně v božstvo, kterým se stane po smrti a kremaci, už možná jen on sám (nebo on a pár stejně starých přátel) ví, jak se opravdu jmenuje; když odejde, jméno odejde s ním“ (s. 409). Osobní aspekty člověka, tedy vše zvláštní a jedinečné v životě jedince, jsou kulturně tlumeny. Děti bývají v balijské společnosti oslovovány nejčastěji jménem podle pořadí narození. Existují jména pro první, druhé, třetí a čtvrté dítě, která se cyklicky udělují pátým, šestým a dalším dětem, tzn. že první, páté a deváté dítě jsou oslovovány a v hovoru označovány stejným jménem. Pořadí narození přitom nemá žádný sociálně-ekonomický důsledek, neexistují žádné třídy prvorozených, druhorozených atd., jména podle pořadí narození pouze symbolicky vyjadřují neměnnost a stálost lidského rození, slovy autora: „nekonečnou čtyřstupňovou replikaci nesmrtelné formy“ (s. 411). V rozhovorech přicházejí sporadicky ke slovu příbuzenské termíny. Ty jsou rozvrstveny čistě generačně: pod jeden termín spadají matka, otec, strýcové i tety, pod druhý sourozenci, bratranci, sestřenice atd. Zajímavé je, že ve třetí generaci nad a pod aktérovou vlastní vrstvou se termíny formálně i kulturně ztotožňují: praprarodič a pravnuk jsou označováni stejným výrazem a jsou považováni za „stejně staré“. Má to svůj praktický důsledek v pohřebním rituálu: v něm je pravnukovi zakázáno vzdávat hold zemřelému praprarodiči, neboť k zesnulému se mohou modlit jen ti, kteří jsou „mladší“. Ze všech druhů pojmenová[60]ní, jimiž se dospělí Balijci oslovují a vzájemně označují, jsou nejužívanější tzv. teknonyma, tedy pojmenování rodičů a prarodičů podle osobních jmen dětí. Jakmile je prvnímu dítěti manželského páru přiděleno jméno, začnou lidé rodiče nazývat „otec toho a toho“ a „matka toho a toho“. Říká se jim tak, dokud se jim nenarodí první vnouče, pak se stávají „babičkou toho a toho“ a „dědečkem toho a toho“. Manželské pouto je tedy symbolicky vyjádřeno jejich vztahem k dětem a vnoučatům, a nikoli třeba symbolickým začleněním ženy do manželovy rodiny. Člověk není definován podle zakladatele rodové linie, ale podle toho, koho sám zplodil či na jehož zplození geneticky „spolupracoval“. Celá populace je tak vlastně definována podle svého vztahu k dětem, tj. budoucí rodičovské generaci. Na Bali existuje rovněž systém kulturně sociální hierarchie. Metafyzickou nerovnost svých nositelů vyjadřují statusové tituly. Ty jsou zcela nezávislé na ekonomickém, politickém nebo církevním postavení. Protože jich je značné množství (pravděpodobně více než sto), kombinují se s indickým kastovním systémem „varna“, který sestává ze čtyř kategorií a do neuspořádaného souboru statusových titulů tak vnáší hierarchický řád. Systém varna již koreluje se systémem sociální stratifikace, tedy s rozdělením moci, bohatství a prestiže ve společnosti. Systém statusových titulů spolu se systémem varna umožňuje nahlížet společenský život z perspektivy obecných kosmologických představ. Kromě statusových titulů se v balijské společnosti užívají ještě veřejné tituly, jejichž nositeli jsou balijští úředníci. Přístup k těmto titulům je spjat se systémem statusových titulů. Korelace mezi statusovým (duchovním) a veřejným titulem posiluje představu, že společenský řád reflektuje (nebo alespoň má reflektovat) metafyzický řád. Osobní identita nositelů veřejných titulů je na této představě z podstatné části založena, člověk je v balijské společnosti definován na základě svého postavení ve všeobecné duchovní hierarchii.

Vůdčím motivem všech šesti způsobů kategorizování osob je podle C. Geertze anonymizování členů společnosti a znehybnění času. Představu nehybnosti času vyvolávají podle C. Geertze také balijské kalendáře, které neslouží k měření času, ale spíše ke klasifikaci či charakteristice dnů. Geertzovu podrobnou analýzu systémů pojmenování dnů již zde z pochopitelných důvodů nelze reprodukovat. Rozborem obřadnosti balijského každodenního života pak autor dospívá k definitivnímu potvrzení své interpretace. Vysoká míra formálnosti v každodenním styku tlumí intimitu mezilidských vztahů a rovněž přispívá k anonymizaci osob. Tímto způsobem, tj. nalezením vzájemné závislosti mezi pojetím osobnosti, času a chování a interpretací jejich společného smyslu, podává C. Geertz výklad balijské kultury. Podstatné přitom je, že k této kulturní interpretaci dospívá analýzou užívání znakových systémů, mezi nimiž zaujímá přední místo jazyk.

Jak již bylo řečeno výše, za ideální žánr pro prezentaci kulturních interpretací považuje autor esej. Nutno říct, že pro Geertzovy eseje je charakteristický poněkud rozvláčný styl. Texty jsou plné odboček, věcných i čistě osobních poznámek: „Je zvláštní – ale když o tom přemýšlím, tak to možná zase tak zvláštní není –, že …“ (s. 65); „I kdybych neměl pravdu (což si asi bude myslet hodně antropologů), když tvrdím, že …“ (s. 55). Typické je aforistické i obrazné vyjadřování, literární aluze i ironické [61]narážky: „Argument, že pro vojáky z povolání je …, se zdá být nespravedlivý dokonce i k tak jednoduchému mozku, jako je údajně ten vojenský; …“ (s. 229). Autor disponuje širokým intelektuálním rozhledem, s oblibou cituje z děl filozofů, sociologů, psychologů, literárních vědců a neváhá ocitovat ani úryvky z poezie. Značnou část knihy vyplňují polemiky s kolegy antropology, svým stylem se některé polemické pasáže blíží až lamentacím nad bídou soudobé antropologie. Všechny tyto stylové rysy jsou pak „příčinou“ toho, že kniha má úctyhodných pět set stran, což dnešního čtenáře může poněkud iritovat, zvláště pokud si uvědomuje, že sdělné jádro textů je „obaleno“ informačně redundantní „esejistikou“.

Z této stylové charakteristiky pak vyplývají potíže s překladem do češtiny, které jsou v ediční poznámce přiznány. Český překlad je poměrně slušný, i když ne vynikající, úroveň překladu směrem ke konci knihy klesá. Pominu-li tiskové chyby a chyby v interpunkci (přestože v intelektuálních žánrech nelze interpunkci podceňovat pro její podíl na myšlenkovém členění textu), pokládám za nejzávažnější chyby v aktuálním členění větném a slovosledu ve složitých souvětích. Překlad se tu křečovitě drží anglické předlohy, čímž čtenáři znesnadňuje porozumění. Jeden příklad: „V takovém teknonymickém režimu je celá populace klasifikována podle svého vztahu k a zastoupení v té podskupině populace, na jejíchž bedrech teď momentálně leží sociální regenerace – k a v přicházející kohortě budoucích rodičů“ (s. 419n.).

Přes tyto výhrady je české vydání Geertzova výboru z esejů třeba uvítat. S knihou by se měli seznámit zejména ti, kteří se rozhodují věnovat se u nás opomíjenému oboru – lingvistické antropologii. Přestože bádání o kultuře od počátku sedmdesátých let v mnoha ohledech pokročilo, jako výchozí bod pro studium myšlení o kultuře kniha dobře poslouží i dnes. Cenná je Geertzova koncepce kultury jako vzájemně provázaných znakových systémů, které vytvářejí kontext pro sociální jednání – teprve v jejich rámci je sociální jednání srozumitelné, interpretovatelné. Je důležité, že tuto základní antropologickou knihu dnes máme v českém překladu.

 

LITERATURA

 

AUER, P.: Sprachliche Interaktion. Eine Einführung anhand von 22 Klassikern. Niemeyer, Tübingen 1999.

BROWN, P. – LEVINSON, S. C.: Politeness. Some Universals in Language Usage. Cambridge University Press, Cambridge 1987.

DURANTI, A.: Linguistic Anthropology. Cambridge University Press, Cambridge 1997.

FISHMAN, J. A. (ed.): Readings in the Sociology of Language. Mouton, The Hague – Paris 1968.

GOODENOUGH, W. H.: Cultural anthropology and linguistics. In: D. Hymes (ed.), Language in Culture and Society. A Reader in Linguistics and Anthropology. Harper – Row, New York – Evanston – London 1964, s. 36–39.

IGGERS, G. G.: Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002.

PRIDE, J. B. – HOLMES, J. (eds.): Sociolinguistics. Selected Readings. Pinguin Books, Harmondsworth 1972.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 1, pp. 57-61

Previous Jiří Nekvapil: Heiko Hausendorf: Zugehörigkeit durch Sprache: eine linguistische Studie am Beispiel der deutschen Wiedervereinigung

Next Tomáš Horák: Vladimír Pucek – Marta Bušková: Jazyková politika v Koreji