Jana Dankovičová: The Linguistic Basis of Articulation Rate Variation in Czech

Jitka Janíková, Jan Volín

[Book reviews]

(pdf)

Jana Dankovičová: The Linguistic Basis of Articulation Rate Variation in Czech

Jana Dankovičová: The Linguistic Basis of Articulation Rate Variation in Czech. Hector, Frankfurt am Main 2001. 164 s.

 

Ve svém výzkumu se Jana Dankovičová soustřeďuje zejména na prozodii, včetně možných klinických aplikací, a dále na oblast neurolingvistiky a kognitivní neuropsychologie. Recenzovaná monografie je revidovanou verzí disertační práce, obhájené v roce 1998 na Oxfordské univerzitě. Dankovičová zde rozvíjí téma své práce diplomové (Sedláková, 1989), kterou zpracovávala ve Fonetickém ústavu FF UK (pod vedením Z. Palkové). Ve výzkumu artikulačního tempa pokračovala i po zakončení doktorských studií, jak o tom svědčí mimo jiné její příspěvek na 14. mezinárodním fonetickém kongresu (Dankovičová, 1999).

V centru jejího zájmu v recenzované studii je artikulační tempo neboli artikulační rychlost. Je to tempo řeči, při jehož určení jsou z řečového signálu vyloučeny pauzy. Tím se liší od mluvního tempa, v němž pauzy jako přirozená součást promluvy zahrnuty jsou. Zájem badatelů v oblasti prozodie se spíše než na artikulační rychlost upírá na jevy, jako je přízvuk, intonace a rytmus. Je ovšem zřejmé, že porozumění podstatě změn artikulační rychlosti by přispělo nejen k rozšíření našich znalostí o vlastním mechanismu produkce řeči, ale také například k rozvoji řečových technologií souvisejících s modelováním syntetické řeči či automatickým rozpoznáváním.

Dankovičová předpokládá, že změny artikulačního tempa v průběhu mluvních aktů nejsou nahodilé, ale podléhají určitým zákonitostem. Snaží se proto zjistit, zda má variování artikulačního tempa nějakou specifickou doménu, v jejímž rámci ke změnám pravidelně dochází. Pokud se existence této domény potvrdí, vyvstává logicky úkol zjistit:

a) jaká je lingvistická charakteristika této domény,

b) jaký je rozsah změn artikulační rychlosti,

c) jaká je vnitřní struktura variování artikulační rychlosti v rámci dané domény a

d) jaké jsou hlavní faktory ovlivňující toto variování.

Ještě před prezentací vlastního výzkumu si autorka klade velké množství otázek spojených s problematikou artikulačního tempa a ukazuje, jaké odpovědi na ně lze nalézt v odborné literatuře. Přehled literatury je cenný mimo jiné svým rozsahem – kromě převážně současných prací zahrnuje i některé předválečné studie. Další předností přehledu je jeho čtivost; je třeba ocenit autorčin smysl pro detail a schopnost jasného vyjadřování. V úvodní diskusi je také předložen výčet řady nezávislých proměnných, se kterými je nutno při výzkumu artikulační rychlosti počítat; od mimojazykových (i velikost místnosti, v níž sedíme, může ovlivnit naši artikulační rychlost) přes paralingvistické (dosud nebyl podán jednoznačný výklad účinku emočních stavů a postojů mluvčího na artikulační rychlost) až po lingvistické (slovní druh, syntaktická pozice, složitost slabičné struktury, přízvukování apod.).

Dankovičová také poukazuje na obtíže při srovnávání výsledků jednotlivých studií. Ty spočívají nejen v nejednotné terminologii, ale především v rozdílných metodách práce. V řadě studií jsou určité metody, jednotky a termíny vybrány arbitrárně, bez důkladné diskuse. Zcela právem je zmíněna např. studie Fant et al. (1991), kde bylo měřeno variování artikulační rychlosti ve větách a frázích bez vysvětlení, o jaké jed[70]notky vlastně jde. Říká se tam doslova: „… rozdělovali jsme v místě pauz a jiných zjevných syntaktických předělů…“ (s. 255). K jednotkám rychlosti je zde pouze podotknuto, že vyjadřovat artikulační rychlost ve slovech za minutu není příliš informativní. Tato jednotka je však přesto ve studii použita, i když doplněna o průměrné trvání jednotlivých hlásek v milisekundách.

Dankovičová ukazuje, jak takováto rozhodnutí ovlivňují konečné výsledky a jejich aplikovatelnost. Nejjednodušším příkladem může být zjištění, že angličtina je pomalejší než finština, pokud měříme ve slabikách za sekundu, avšak rychlejší, měříme-li ve slovech za minutu. Také velikost úseku, v jehož rámci je měření provedeno, ovlivňuje konečnou interpretaci výsledků. Čím je zvolený úsek delší, tím je kvantitativní vyjádření artikulační rychlosti více zprůměrováno. Pozornosti tak unikají lokální změny, což může vést k závěrům, že změny artikulačního tempa jsou minimální a že se jedná o víceméně stabilní veličinu. Na metodologickou problematiku spojenou s velikostí jednotek a úseků, a také na způsob, jakým je nakládáno s pauzami, upozornila již studie Miller et al. (1984). Autoři zopakovali starší experiment; použili při tom i stejný materiál, ovšem s předefinovaným úsekem, v jehož rámci byla rychlost počítána. Není třeba zdůrazňovat, že ve srovnání s předchozím experimentem došli k rozdílným závěrům.

V druhé kapitole recenzované knihy je nastíněno provedení zkušební studie. Hlavním úkolem bylo stanovení domény, v jejímž rámci se artikulační rychlost variuje. Materiálem byla polospontánní řeč. Pravidelné variování bylo hledáno v mezipauzovém úseku jako diskurzní jednotce, ve větě jako syntaktické jednotce a promluvovém úseku jako fonologické jednotce. Jako nejvhodnější způsob pro vyjádření artikulační rychlosti je zde vybrán (a zdůvodněn) počet slabik za sekundu. Za jednotku, v níž se bude artikulační rychlost měřit, byl zvolen přízvukový takt. Ani zde autorka nevěří v čistě arbitrární rozhodnutí a důkladně obhajuje svou volbu. V této kapitole jsou také vysvětleny základní pojmy zvoleného statistického zpracování dat.

Výsledky zkušební studie jsou předloženy ve třetí kapitole. Nejprve jsou prezentovány ty z nich, které se týkají promluvového úseku, neboť ten se projevil jako nejslibnější doména variování artikulační rychlosti. Nulová hypotéza – artikulační rychlost je v rámci dané domény konstantní – byla zamítnuta, jelikož artikulační rychlosti naměřené v rámci promluvových úseků o různé délce vykazovaly značné rozdíly (nejčastěji 20–40 %). Po prokázání statisticky významných rozdílů v artikulační rychlosti mezi přízvukovými takty v daném promluvovém úseku se autorka snažila zjistit, zda ve variování rychlosti neexistuje nějaká pravidelnost. Nejčastějším jevem bylo zpomalování v průběhu promluvového úseku. Následný pohled na číselné hodnoty ukázal, že toto zpomalování je nelineární. Tak například ve čtyřtaktových promluvových úsecích byly průměrné hodnoty: 7,27 slab. s^-1 (slabik za sekundu) pro první takt, 6,98 slab. s^-1 pro druhý takt, 6,46 slab. s^-1 pro třetí takt a 4,52 slab. s^-1 pro takt poslední. Analýza rozptylu (ANOVA) ukázala, že faktor pozice taktu v promluvovém úseku je z hlediska artikulační rychlosti významný. Tukeyho post-hoc test však nepotvrdil statistickou významnost rozdílu mezi jednotlivými dvojicemi taktů, kromě rozdílu mezi taktem posledním a všemi ostatními. Autorka pak provádí ještě další analýzy.

[71]Přes poměrně slibné předběžné výsledky se však Dankovičová v této fázi vyhnula formulaci závěrů a připravila nový, rozsáhlejší experiment. Jeho podoba je představena ve čtvrté kapitole. Hypotézy týkající se ověření systematického zpomalování v rámci promluvového úseku, převzaté ze zkušební studie, byly doplněny o zkoumání vlivu délky přízvukového taktu (měřeno ve slabikách) a slovního typu v kategoriích plnovýznamová – gramatická slova. Nový materiál také obsahoval tři odlišné mluvní styly: čtený, polospontánní (parafráze čteného textu) a spontánní, což umožnilo ověřit vliv stylu na variování artikulační rychlosti. Statistické metody byly v zásadě shodné s metodami použitými v první studii.

Prezentace výsledků z rozsáhlejší studie jsou rozděleny do dvou kapitol. Kapitola pátá předestírá základní deskriptivní popis užitého materiálu. Ukazuje, že mluvčí se do velké míry shodovali v umisťování hranic promluvových úseků a překvapivě i v rychlosti artikulace u čteného textu. (Mluvčí byli vybíráni autorkou tak, aby jejich mluva neobsahovala výrazné nářeční prvky, aby byli stejného věku, pohlaví, vzdělání, sociálního statutu a vztahu k experimentátorovi, který prováděl sběr dat. Dále se při výběru uplatnilo kritérium plynulosti projevu podle subjektivního pocitu autorky. Je otázkou, nakolik si ovšem autorka uvědomila, že faktor plynulosti projevu mohl přispět k deklarovanému zjištění, že totiž mluvčí používají podobné artikulační rychlosti.) Při četbě jedné a téže povídky byly odpovídající takty čteny ve velmi podobných tempech. Variace mezi mluvčími byla většinou menší než 10 %. Pouze výjimečně, především ve finální pozici promluvového úseku, překročila variace 15 %.

Rozsáhlá statistická analýza dat v kapitole šesté přinesla zjištění týkající se významnosti rozdílů v artikulačních rychlostech jednotlivých taktů, a to v závislosti na jejich pořadí v promluvovém úseku. Ukázalo se, že rozdíly v artikulačních rychlostech se neomezují pouze na zpomalování v závěrečném taktu promluvového úseku. Užitečné bylo také zjištění, že se jednoslabičné a dvojslabičné takty významně liší v rychlosti artikulace od taktů delších. Tato kvantitativně vyjádřená tendence růstu artikulační rychlosti s rostoucím počtem slabik v taktu je zajímavým dokladem rozsahu taktové izochronie u češtiny, která je tradičně vnímána jako jazyk převážně slabičně izochronní (méně vhodně též označovaný jako izosylabický).

Podobný význam má i potvrzení dichotomie plnovýznamová – gramatická slova. Získané údaje ukazují, že plnovýznamová slova jsou vyslovována pomaleji než slova gramatická. Autorka nezapomíná ověřit vliv délky slova a pozice. Dokazuje, že gramatická slova nejsou v jejím materiálu delší než slova plnovýznamová – nemohou být tudíž vzhledem ke své délce rychlejší (viz tendence vyslovovat delší slova rychleji). Podobný důkaz se provádí hůře u faktoru pozice. Tam se totiž objevuje určitý trend umísťovat gramatická slova spíše v iniciální části a plnovýznamová slova spíše ve finální části promluvového úseku. Tento trend se však ukázal statisticky příliš slabý, než aby mohl zkreslit již zjištěný vliv typu slova na artikulační rychlost.

Kapitola sedmá se týká matematického modelování artikulační rychlosti. Je zde popsáno šest součinově součtových modelů průběhu artikulační rychlosti. Jejich efektivnost je posuzována z hlediska úspornosti, ale také z hlediska úspěšnosti při předpovídání artikulační rychlosti v daném místě promluvového úseku.

[72]V závěru autorka zvažuje možný dopad svých zjištění na naše vnímání promluvového úseku jako fonologické plánovací jednotky při zkoumání mentální reprezentace jazyka v mysli uživatele. V této souvislosti připomíná také vztah závěrového zpomalování, průběžného zpomalování v rámci promluvového úseku a intonační deklinace. Kniha končí naznačením dalších směrů výzkumu, zejména prověření vlivu dalších faktorů na variování artikulační rychlosti (jmenovitě syntaktické kategorie slova, větné prominence a role slova v informační struktuře promluvy).

Představená monografie je významným přínosem pro popis zvukové stránky češtiny. Jejím kladem je jasný metodologický přístup, poskytnutí spolehlivých dat v oblasti, která zatím nebyla dostatečně zmapována, a potvrzení předpokladů, které si čeští fonetici utvářeli na základě dílčích studií menšího rozsahu. Každá z kapitol je logicky strukturována do několika částí a doplněna přehlednými grafy a tabulkami.

 

LITERATURA

 

DANKOVIČOVÁ, J.: The domain of articulation rate variation in Czech. Journal of Phonetics, 25, 1997, s. 287–312.

DANKOVIČOVÁ, J.: Articulation rate variation within the intonation phrase in Czech and English. In: Proceedings of the 14^th ICPhS. San Francisco 1999, s. 267–272.

FANT, G. – KRUCKENBERG, A. – NORD, L.: Temporal organization and rhythm in Swedish. In: Proceedings of 12^th ICPhS. Aix-en-Provence 1991, s. 251–256.

MILLER, J. – GROSJEAN, F. – LOMANTO, C.: Articulation rate and its variability in spontaneous speech: A reanalysis and some implications. Phonetica, 51, 1984, s. 215–225.

SEDLÁKOVÁ, J.: Proměnlivost individuálního tempa řeči v mluvených projevech monologického charakteru. Diplomová práce. FF UK, Praha 1989.

Fonetický ústav FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
e-mail: jitka.janikova@ff.cuni.cz
jan.volin@ff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 1, pp. 69-72

Previous Jiří Kraus: Papers in Phonetics and Speech Processing

Next Jan Králík: Projekt korpusového slovníku maďarštiny