K typologickým rozdílům mezi texty informativními a apelativními

Jindra Světlá

[Articles]

(pdf)

To the typological differences between informative and persuasive texts

Úvod

Příspěvků o typologii textů již bylo publikováno tolik, že bychom pravděpodobně typologii textů mohli považovat za samostatnou lingvistickou disciplínu; problém je však v tom, že má výrazně interdisciplinární charakter, protože každý autor přistupuje k té „své“ klasifikaci z jiného hlediska a bere si na pomoc jinou oblast lingvistiky. Přístupy ke klasifikaci textů jsou různé, uplatňují se různá kritéria třídění, různá východiska. Množství příspěvků k typologii textů publikovaných v zahraniční lingvistice naznačuje, že možností, podle nichž lze texty třídit a klasifikovat, je nepřeberně. Využívají se různé nástroje analýzy a dochází se k různým závěrům. Nejčastěji jsou typologie textů založeny na funkcích jazyka, na kognitivních procesech nebo na teorii řečových aktů.[1]

 

1. K víceúrovňové klasifikaci textových typů

V rámci naší disertační práce (Světlá, 2002) jsme navrhli dílčí typologii pro texty věcné komunikace.[2] Jedním z podnětů pro to, abychom se pokusili o další možnou klasifikaci textů, je fakt, že z hlediska teorie funkčních stylů nebyla zatím podle našeho názoru dostatečná pozornost věnována detailnějšímu vymezení a rozlišení jednotlivých typů textů v rámci stylu publicistického a odborného (zejména teoreticky a prakticky odborného, popularizačního) z hlediska jejich textové výstavby a obsahově tematické struktury; jak známo, pozornost naší stylistiky se upírá spíše k popisu konkrétních jazykových prostředků charakteristických pro daný funkční styl. Dalšími podněty byly práce J. Mistríka, zejména teoretický popis jednotlivých žánrů, který vypracoval pro slovenštinu (Mistrík, 1975), a také M. Jelínka, především jeho pojednání o stylistice v Příruční mluvnici češtiny (1996), kde detailně rozvíjí klasifikaci funkčních stylů na základě zobecněných komunikačních funkcí.

Námi navrhovaná klasifikace věcných textů je víceúrovňová (zahrnuje rovinu situační, funkční, tematickou a strukturní) a hierarchická (vychází z následující hierarchie: třída – typ – druh textu); umožňuje tak kombinovat různá kritéria třídění.

 

1.1. Na rovině situační vymezujeme zkoumanou komunikační oblast (tj. sféru věcné komunikace) na základě distinktivních příznaků: zaměřujeme se na texty veřejné, monologické, psané, neumělecké, tj. věcné; jde tedy v podstatě o texty charakterizované z pohledu české stylistiky jako odborné nebo publicistické. Klasifikace textů v rámci textové typologie však většinou mají širší východiska než v rámci funkčních stylů; uplatňují kombinaci několika kritérií a všímají si i dalších aspektů, nejen stylistických.

 

[89]1.2. Na rovině funkční (pragmatické) obecně vymezujeme funkční třídy textů v souladu s pojetím ilokučních typů textů u J. Dolníka a E. Bajzíkové (1998);[3] rozlišujeme pět základních funkčních tříd textů – třídu textů informativních, apelativních, komisivních, deklaračních a fatických. V rámci tohoto třídění můžeme poměrně snadno konkrétní texty nejprve přiřadit k určitému ilokučnímu typu na základě dominantní komunikační (pragmatické) funkce textu a způsobu navazování komunikačního kontaktu.[4] Pro texty věcné komunikace jsou v uvažované dílčí typologii charakteristické dvě z uvedených tříd textů, a to třída textů informativních a třída textů apelativních.

 

1.3. Jako další kritérium třídění ve vztahu k dominantním komunikačním (pragmatickým) funkcím textu navrhujeme uplatnit hledisko obsahově tematické. Na nižším stupni hierarchie, tj. na nižší, tematické rovině, proto rozlišujeme typy textů na základě různého způsobu rozvíjení tématu či podání obsahu[5] a druhu tematických posloupností.[6] Na základě uvedených kritérií navrhujeme za základní typy textu na tematické rovině považovat textový typ informační (téma se rozvíjí uváděním různých informací a údajů o předmětu řeči), deskriptivní – popisný (téma se postupně rozvíjí popisováním předmětu nebo jevu a jeho dílčích částí, vlastností ap.), narativní – vyprávěcí (téma se rozvíjí v časové nebo příčinné posloupnosti, v průběhu nějaké události a v určitém prostoru), explikativní – vysvětlovací (téma se rozvíjí vysvětlováním objektivně daných faktů nebo souvislostí existujících jevů) a argumentační – zdůvodňující (téma se týká nějakého tvrzení, teze, které je třeba zdůvodnit a obhájit jejich platnost).[7] Ukazuje se však, že je zřejmě možné uvažovat i o dalších ustálených typech textů, zejména o typu instrukčním,[8] návodovém (blíže viz Světlá, 2002d), reklamním (srov. Čmejrková, 2002 aj.), propagačním a dalších. Rozdíly mezi některými typy (např. mezi typem informačním a návodovým) a na druhé straně určité podobnosti (např. mezi typem informačním a popisným) jsou podle našeho názoru natolik výrazné, že nás nejprve vedly k úvaze, zda je možné shrnout společné rysy několika typů textů na vyšší, obecnější rovině (v rámci jedné třídy textů), a poté k rozhodnutí, že se jeví jako účelné provést jejich porovnání v rámci odlišných tříd textů.

 

[90]1.4. Na nejnižší, strukturní rovině je možné v této navržené dílčí typologii pro každou třídu textů u jednotlivých textových typů rozlišovat detailněji různé druhy textů (žánry, případně útvary a jejich modifikace) a specifikovat jazykové prostředky pro příslušný druh textu charakteristické.

 

2. K typologickým rozdílům mezi texty informativními a apelativními

V této stati se budeme podrobněji věnovat jen dvěma třídám textů typických pro sféru věcné komunikace, a to třídě textů informativních a třídě textů apelativních. Na rovině funkční (v rámci ilokučních typů textů, srov. výše) navrhujeme tyto dvě třídy textů od sebe odlišovat na základě různé dominantní funkce textu a orientace na adresáta sdělení; o jejich rozlišení tedy může rozhodovat mj. způsob zapojení autora a adresáta do textu a komunikační záměr autora, tedy to, zda jde o záměrné působení na adresáta, či nikoli. Z tohoto aspektu pak vidíme rozlišení obou tříd takto: V textech informativních se primárně uplatňuje komunikační funkce informační, oznamovací, cílem je pouhé sdělení, konstatování, předání informací. Texty s dominantní funkcí informační se realizují postupem informačním, popisným nebo informačně výkladovým (explikativním) tak, aby si příjemce textu učinil představu o daném tématu. Osoba autora i příjemce textu zůstává nevyjádřena. Naproti tomu v textech apelativních se často kombinuje několik funkcí, které se většinou navrstvují na funkci informační. Dominantní je v nich funkce apelová, protože autor textu se snaží změnit postoje adresáta ke světu nebo jej přimět k nějakému jednání – cílem je ovlivnění myšlení nebo chování adresáta textu. Proto se autor často na předpokládané příjemce textu obrací přímo, pomocí různých výrazových prostředků. Apelativní texty se realizují různými, často kombinovanými postupy a uplatňují se v nich nejrůznější persvazivní a argumentační strategie.

 

2.1. Třída textů informativních

Ve sféře věcné komunikace do třídy textů informativních navrhujeme zařadit tyto textové typy: typ čistě informační, typ popisný (deskriptivní) a typ informativně výkladový (explikativní); kromě toho se v praxi často objevuje typ smíšený, informačně-popisný. Nejprve se zaměříme na shrnutí jejich společných rysů a vlastností v rámci nadřazené funkční třídy informativních textů, poté na jednotlivé typy informativních textů a vymezení rozdílů mezi nimi na základě užívaných slohových postupů a druhu tematických posloupností. Na závěr této kapitoly rozebereme podrobněji zprávy o počasí jako příklad jednoho žánru informativních textů.

Obsahem informativních textů, tj. textů charakterizovaných zde na základě dominantní funkce informační, je informace, oznámení nebo sdělení, které se týká konkrétních údajů o předmětu řeči (co, kdo, kde, kdy a za jakých okolností bylo, je nebo bude). Zpráva či oznámení tedy přináší údaje o tom, co se s předmětem řeči stalo nebo stane a za jakých okolností (místních, časových). Vedle informací o aktuálním dění mohou informativní texty pojednávat i o tom, co je zajímavé, neobvyklé, anebo naopak typické, charakteristické pro předmět řeči. Mohou se v nich však také vypočítávat součásti, znaky a charakteristiky předmětu řeči, uvádět definice apod., tedy jakékoli konstatování o jevech objektivní skutečnosti. Sféra jejich užití se v poslední době roz[91]šiřuje; informativní texty se dnes uplatňují v různých funkčních stylech, proto v rámci naší typologie není kritérium stylu příliš vhodné.

K základním vlastnostem informativních textů patří objektivnost sdělení, faktografická nasycenost, konkrétnost údajů, dokumentaristická přesnost, úplnost a věcná správnost informací. Fakta se pouze konstatují, nezdůvodňují se, nevyjadřují se vnitřní vztahy mezi nimi. Vzhledem k tomu, že se podávají objektivně, nenajdeme zde stopy produktora ani receptora textu, tj. autor se nesnaží působit na adresáta sdělení, zdržuje se jak subjektivního hodnocení, tak i kontaktových či apelových prvků, modálních výrazů apod.

Z hlediska textové výstavby je základním rysem těchto textů enumerativnost, výčtovost. Je to jedno z kritérií, podle nichž lze určitý text zařadit k textům informativním (nejen čistě informačním, ale i popisným či informativně výkladovým). Enumerativnost přímo souvisí s úplným výčtem faktů, stejně tak jako snaha o přehlednost a stručnost podávaných informací. Mnozí stylistikové považují (v souladu s J. Mistríkem) za charakteristický rys informativních textů také komutabilnost jednotlivých komponentů; ta však je omezena jen na celé tematické bloky. Není tedy absolutní, nepotvrdila se možnost libovolně měnit pořadí všech složek, protože v textu existuje logická souvislost nebo časová osa, a tak se nejčastěji výčtem vyjadřuje logická, časová nebo prostorová následnost faktů. Za další vlastnost informativních textů byla vždy považována také jejich aktuálnost. Ta je však relativní, často závisí na šíři pojetí, může se vztahovat např. jen k datu vydání zprávy v novinách apod. U encyklopedických hesel a dalších informativních textů může jít naopak o platnost neomezenou časem.

Výčet se v informativních textech uplatňuje v linii větné i nadvětné. Převládá jednoduchá větná stavba. Užívají se ustálená schémata větná i textová, v některých žánrech velice výrazně. Složitá hierarchie textu se často vyjadřuje několikastupňovými výčty na různé úrovni podrobností podávaných informací. To znamená, že – na rozdíl od základní charakteristiky stylu odborného, kde se mluví o složitosti větné stavby a výrazové hutnosti – zde dochází ke hromadění rozvíjejících větných členů, k omezování platnosti sloves a zdůraznění nominální části.

V rámci informačního postupu se linie výčtová rozvíjí jako tematická posloupnost s průběžným (konstantním) tématem.[9] Celá tematická linie vyplývá z daného tématu. Předmět řeči, naznačený jako základní téma textu v první výpovědi a často též v nadpisu textu titulkem, se postupně a opakovaně rozvíjí ve všech výpovědích, které se k němu „vějířovitě“ připojují a přidávají postupně další a další údaje a podrobnosti. Jednotlivé výpovědi jsou samostatné, většinou nenavazuje jedna na druhou jako při návazné tematizaci rématu, která je typická zejména pro postup výkladový (argumentační, kdy se objasňují příčinné vztahy a souvislosti mezi jevy), naopak všechny se stále vztahují k jednomu tématu uvedenému explicitně na začátku textu (případně k tématu dílčího tematického úseku). Informace jdou většinou do šíře, ne do hloubky, neuvádějí se logické vztahy mezi nimi.

Pokud se informační postup kombinuje s popisným, v rámci popisu se uplatňuje postupná linie popisná, kde téma další výpovědi navazuje na réma výpovědi předcháze[92]jící, a jde pak o tematickou posloupnost s návaznou tematizací rématu (podobně jako u výkladu). Je-li informativní text delší, několik dílčích témat se v textu realizuje rovněž hierarchickou strukturou výčtovou. S tím souvisí bohatě odstupňované členění textu, často využívající i různé grafické prostředky (rozložení informací na ploše, zdůraznění některých částí odlišnými barvami nebo různou velikostí písma, využití obrázků, fotografií atd.).

Jak již bylo uvedeno výše, ze vztahů obsahově-logických bývají vyjádřeny pouze vztahy místní a/nebo časové. Pokud autor potřebuje vyjádřit složitější vztahy, přechází k postupu výkladovému, i ten však může zůstat v intencích textu informativního jako informativní výklad. V takovém případě je tematická posloupnost založena na odvozování témat jednotlivých výpovědí z celkového tématu; dané téma se osvětluje z různých stran, vykládají se jeho jednotlivé aspekty, ale nezdůvodňují se.

 

2.1.1. V rámci navrhované dílčí typologie rozlišujeme tyto typy informativních textů:

a) Za text čistě informační považujeme takový text, v němž dominuje komunikační funkce informační. Základním komunikačním záměrem autora textu je předat informace, sdělit adresátovi množství konkrétních údajů o předmětu řeči. Tento záměr se v informačním textu realizuje především postupem informačním, a to formou zprávy, oznámení, konstatování, tvrzení ap. Jako příklad nekontextového užití slohového postupu informačního v textu čistě informačním můžeme uvést text,[10] který řadíme k žánru seznam. Jednotlivé položky výčtu jsou zde řazeny průběžně za sebou a odděleny pomlčkou (jejich pořadí je dáno subjektivním výběrem autora). Pomocí úplného výčtu částí celku (pamětihodností v rámci Pražského hradu) si má čtenář učinit celkovou představu o něm jako národní kulturní památce. Výčtová linie je doplněna údaji, které patří k nižší úrovni hierarchie, protože uvádějí podrobnosti jen k některým položkám výčtu; proto jsou uvedeny v závorkách:

Pražský hrad, Praha 1 – Hradčany

Bílá věž – Černá věž – Daliborka – Mihulka – Matyášova brána – Klenotnice (v kapli sv. Kříže) – Zlatá ulička u Daliborky – bazilika sv. Jiří (románská – založ. r. 973, renovovaná r. 1791) – katedrála sv. Víta (gotická stavba r. 1344–1420). Dokončena r. 1873–1929 – socha sv. Jiří – letohrádek v Královské zahradě (renesanční z let 1535–63) – Zpívající fontána (Francesco Terzia, 1568) – královský palác (sloh románský – 1. pol. 12. stol. – gotický, renesanční) – Vladislavský sál (1487–1500) – Španělský sál (1586–1588) – kostel Všech svatých – Vikárka

Naproti tomu další text ukazuje rozvinutí informačního postupu do uceleného sdělení. Jde o tematickou posloupnost s jedním, průběžným tématem, k němuž se postupně výčtovou linií přidávají další a další informace:

Pražský hrad je součástí urbanistického celku Hradčan. Je komplexem historických památek, nejobdivovanějším místem Pražanů i návštěvníků Prahy. Je hmotným výrazem tisíciletého vývoje českého státu, skutečným středem země. Začal vznikat na místě někdejšího knížecího hradiště v 9. století. Byl sídlem českých králů, je sídlem českého prezidenta.

Hradčany spolu s Pražským hradem tvoří Hradčanské náměstí, množství paláců, Strahovský klášter, kostely a chrámy, z nichž největším je chrám sv. Víta. Je zde také sídlo pražského arcibiskupa (Zlaté stránky, Praha 1992).

[93]b) Text popisný charakterizujeme na základě funkce popisné, která se kombinuje s funkcí informační, a slohového postupu popisného, jak ukazuje např. následující krátký text z Večerní Prahy:

První motorová loď v Praze

První motorová loď v Praze byla Sázava, zakoupená roku 1928 v Německu. Po ní byly u nás postaveny sesterské lodě Berounka a Vltava – později Malše. Tyto tři lodě byly necelých 19 metrů dlouhé, pouze 3,70 metru široké a byly schopny naložit každá kolem devadesáti cestujících. Během svého působení v Praze a později také na Slapské přehradě byly několikrát přestavovány.

Často je obtížné v praxi odlišit funkci čistě informační a popisnou. Proto je klademe vedle sebe, na stejnou úroveň hierarchie, abychom naznačili možnost přechodů mezi blízkými typy.[11]

c) Vedle případů, kdy lze text jednoznačně charakterizovat podle převládajícího postupu a komunikačního záměru autora jako informační či naopak popisný, existuje množství takových textů, v nichž se oba postupy prolínají, a pak mají znaky obou. Můžeme je označit za typ smíšený, informačně-popisný, v němž se často kombinuje linie výčtová pro výčet částí celku (výčet navozuje spíše globální pohled) a postupná linie popisná pro popis nebo charakteristiku těchto jednotlivých částí (postupná linie sugeruje postupné vnímání a uvědomování jednotlivých prvků), srov. následující příklad:

Hradčany: Pražský hrad je symbolem tisícileté historie státu, rezidence českých knížat a králů a dnes sídlo prezidenta České a Slovenské federativní republiky. Je to unikátní komplex historických památek, do něhož se vstupuje mřížovou bránou se sousoším bojujících gigantů. Barokní Matyášova brána z roku 1612 je jedna z prvních staveb ve stylu baroko, a proto se říká, že touto branou baroko vešlo do Prahy. V kapli svatého Kříže je expozice předmětů ze svatovítského pokladu. Klenot gotické architektury představuje katedrální chrám sv. Víta, kde jsou uloženy české korunovační klenoty. K dalším historickým pamětihodnostem patří románská bazilika sv. Jiří, Zlatá ulička a věž Daliborka, Vladislavský sál, Španělský sál a Obrazárna (Zlaté stránky, Praha 1991).

Dále existuje řada textů, které jsou z typologického hlediska nevyhraněné, protože se v nich různé postupy kombinují tak, že se jejich příslušnost ke konkrétnímu textovému typu nedá jednoznačně určit. Tato rozkolísanost při praktické realizaci slohových postupů v konkrétních textech zřejmě také vedla v minulosti k nejednotnému a dosti vágnímu pojetí slohových postupů u jednotlivých autorů[12] a nás vedla k vymezení obecněji pojaté třídy textů informativních společné pro podobné textové typy, informační a popisný. Kromě toho do této třídy navrhujeme zařadit ještě další typ, který jsme nazvali informativně výkladový (explikativní), protože v textech odborných a popularizačních autor často v případě potřeby přechází od postupu informačního k výkladovému, avšak přesto zůstává v intencích informování, bez argumentace a hodnocení, bez ovlivňování adresáta.

d) Text informativně výkladový (explikativní) je v našem pojetí takový typ informativního textu, jehož základní funkcí je adresátovi něco podrobně vyložit, objasnit do hloubky, s množstvím detailních informací o předmětu řeči. [94]Funkcí explikativních textů je podrobně informovat, popř. přístupnou formou poučit odborně neškoleného adresáta, který má jen zběžný zájem o daný obor. Proto navrhujeme označení informativní výklad. Můžeme jej najít u popularizačních článků v novinách, ale i v odborných časopisech, v různých informačních brožurách apod. Kombinace postupu popisného s informačním a výkladovým se široce využívá také v encyklopediích, nejrůznějších příručkách, katalozích, turistických průvodcích a všude tam, kde snaha o maximální zhuštění podávaných informací (faktů, údajů) na minimálním vymezeném prostoru vede k heslovitému vyjadřování, zkracování často používaných slov, vynechávání (elipse) sloves a dalších lexikálních prostředků, které si poučený čtenář může doplnit inferencí nebo z okolního či širšího kontextu.

Pro explikativní typ textu (informativní výklad), v němž se téma rozvíjí vysvětlováním objektivně daných faktů či jevů, je charakteristická hierarchie uváděných informací; na nejvyšší rovině se uvádějí základní informace, nezbytně nutné pro podání celkového obrazu o daném objektu (tématu). Výběr těchto informací je značně objektivní, subjektivita autora se projevuje až v nižších rovinách, kde se uvádějí různé podrobnosti podle vlastního výběru a preferencí autora textu. Formálně a graficky se informace nižšího řádu vyčleňují ze základního textu pomocí různých prostředků – jako vsuvky (nejčastěji se uvádějí v závorkách, nebo se oddělují pomlčkami, středníkem apod.), polovětné vazby, anebo jako vedlejší věty.

V příručkách encyklopedického charakteru obvykle každé heslo tvoří jeden ucelený odstavec, jednolitý blok textu. Z hlediska členění celé příručky je toto grafické uspořádání výhodné, protože čtenáři umožní dané heslo snadno vyhledat. Na druhé straně však znesnadňuje čtenáři orientaci v rámci hesla, pokud hledá jen dílčí informace. Uvnitř heslového odstavce totiž bývají jednotlivá dílčí témata oddělována jen středníkem a pro úsporu místa se většinou pokračuje po středníku dále na téže řádce. V celé příručce se obvykle dodržuje jednotná stavba hesel podle ustálených textových schémat, je zde patrný vysoký stupeň automatizace a ustálenosti používaných prostředků, častá jsou ustálená slovní spojení. Informace (konkrétní data, údaje o předmětu řeči) bývají doplněny o celkovou charakteristiku tématu, jeho definici či popis.

Jako příklad takového uceleného informativního textu, v němž se slohové postupy kombinují v rámci informativního výkladu, uvedeme encyklopedické heslo Pražský hrad z Ilustrovaného encyklopedického slovníku (Academia, Praha 1981):

Pražský hrad, sídlo hlavy státu a přední památka čs. lidu, tisícileté centrum č. státu, sídlo č. knížat a králů, od 1918 sídlo prez. rep., po 1948 místo konání nejvýzn. státních a polit. jednání. Zal. v 2. pol. 9. st. Přemyslovci. V průběhu 11. a 12. st. se pův. slovanské hradiště měnilo v rom. hrad s kamennými hradbami. Od poslední třetiny 10. st. středisko círk. organizace v Čechách. V pol. 13. st. vzniklo nové opevnění a got. palác. Rozsáhlá stavební činnost Karla IV. vyvrcholila stavbou katedrály sv. Víta. Za husitské doby P. h. opuštěn; znovu osídlen po 1483; za Vladislava Jagellonského vybudován velký sál (Vladislavský) a dvě příčná křídla. Habsburkové změnili P. h. na renes. sídlo. Po požáru 1541 přestavován i vnitřní Hrad. Barokní přestavba N. Paccassiho ve 3. čtvrtině 18. st. změnila dispozice P. h. v jednotný celek s čestným dvorem s Platzerovými plastikami a vkomponovanou Matyášovou bránou. V 2. pol. 19. st. byla zahájena dostavba záp. části katedrály. Pro potřeby státní reprezentace byl po 1918 upravován interiér Nového paláce a vytvořeno III. nádvoří s monolitem. Podélná dispozice hradního ostrohu je členěna do čtyř nádvoří, na něž navazuje Jiřská ulice; již. frontu zaujímá Starý královský palác, zahrnující stav. fáze z období Soběslava I., Přemysla Otakara II., Karla IV. a Riedovu přestavbu z konce 15. st.; ve vých. části P. h. je areál [95]kláštera sv. Jiří, zal. 973 (dnes NG), s trojlodní bazilikou, původně renes. paláce a budova Purkrabství. V 16. st. byla zal. Královská zahrada, postaven Letohrádek a Míčovna, v 17. st. Jízdárna. Z opevnění zachovány mj. rom. hradby, Černá věž, pozdně got. opevnění, Daliborka, Prašná věž. Z církevní arch. jsou zachovány pouze v základech zbytky Bořivojova kostela Panny Marie z 9. st., rotunda (10. st.) a bazilika sv. Víta (11. st.) nahrazená po 1344 katedrálou; ze 14. st. je i kapitulní kostel Všech svatých, ze 17. st. hradní kaple sv. Kříže od A. Luraga na II. nádvoří; hl. chrámem je katedrála sv. Víta, dílo Matyáše z Arrasu a Petra Parléře, s již. průčelím (Zlatá brána s got. mozaikou), věží, svatováclavskou kaplí a náhrobky č. panovníků, dostavěná v 19. a 20. st. Mockerem a Hilbertem. Od 1948 probíhají průběžně úpravy a rekonstrukce objektů P. h., např. Jízdárna, Letohrádek, Míčovna, Zlatá ulička, Jiřský klášter, záp. a stř. křídlo, Španělský sál a Rudolfova galerie. Při úpravách prováděn archeol. výzkum, který přináší stále nové význ. objevy (1971–76 výzkum pohřebiště za Jízdárnou dokládající úzké styky P. h. s Velkou Moravou). Social. stát věnuje rozsáhlou péči obnově a průzkumu památek P. h., které jsou zpřístupňovány veřejnosti. P. h. byl prohlášen nár. kult. památkou.

Tento text má dominantní funkci informační, popř. naučnou, vzdělávací, je psán pro čtenáře, kteří se chtějí poučit, dozvědět se něco nového, a proto si sami aktivně informace vyhledávají, aby se podrobně informovali o daném tématu a utvořili si o něm konkrétní představu. Uplatňuje se zde slohový postup informační (výčtová linie) s prvky výkladovými a popisnými. Z hlediska formálního má tento text strukturu typickou pro popisy památkových objektů: úvod obvykle obsahuje charakteristiku (výčet hlavních znaků) objektu a někdy i jeho definici, následuje výklad o vývoji objektu a jeho současném stavu, využití, významu ap., výčet dílčích částí a případně jejich popis nebo bližší informace o nich. Míra uváděných podrobností závisí na rozsahu textu. Z hlediska obsahového je text doslova nabit informacemi: obsahuje věcné údaje o stavebním a historickém vývoji areálu spojené se jmény stavebníků a stavitelů, časové orientátory sloužící k zařazení (dataci) jednotlivých etap, panovníků a událostí, prostorové orientátory sloužící k lokalizaci objektů atd.

Snaha poskytnout čtenáři maximum informací na minimálním prostoru vede ke zjednodušování syntaxe a k častým nominalizacím; vypouští se vše, co si může čtenář domyslet sám na základě svých znalostí a zkušeností. Podmět zůstává často nevyjádřen, protože se celý text vztahuje stále k témuž předmětu řeči, vyjádřenému na začátku. Slovesa se používají především tam, kde vyjadřují vývoj či změnu stavu (vzniknout, založit, vybudovat, přestavět, změnit, nahradit); v ostatních případech se vypouštějí pro maximální úsporu místa. V rámci základní výčtové linie realizované informačním postupem každá výpověď tvoří samostatný, uzavřený celek, který nenavazuje na předchozí; všechny informace se vztahují k hlavnímu tématu, které je vyjádřeno v názvu hesla, anebo k dílčímu tématu. V rámci popisné linie se vysvětlují podrobnosti k jednotlivým položkám výčtu. Větné konektory se zde uplatňují jen zcela výjimečně. Přesto však nelze měnit pořadí jednotlivých výpovědí; logická návaznost je zde hlavním prostředkem koherence. Text je složen z několika tematických bloků, avšak i ty většinou na sebe logicky navazují a jejich pořadí též většinou nelze změnit bez ztráty návaznosti (řazení částí celku ve výčtu většinou vychází z časové nebo prostorové lokalizace).

 

2.1.2. Informativní texty mají široké uplatnění; vyskytují se v různých komunikačních oblastech. V rámci dané třídy můžeme rozlišit několik základních druhů (žánrů, útvarů) informativních textů: patří k nim zejména různé seznamy, programy, katalogy, hlášení, [96]oznámení, zápisy z jednání, krátké zprávy (o počasí, o dopravní situaci, o sportovních výsledcích apod.) a zajímavosti, informační články, popularizační stati, encyklopedická hesla apod.

 

2.1.2.1. Konkrétní vlastnosti, strukturu a výrazové prostředky informativních textů budeme nyní dokumentovat na jednom vybraném žánru – informace o počasí. Jde o žánr, který se – mimo profesní oblast meteorologie – uplatňuje výhradně v masmédiích a je určen širokému publiku. Dominantní komunikační funkce tohoto žánru je věcně informační; kromě ní se zde objevují i některé dílčí funkce, např. upozornění, varování. V psané podobě se tento žánr pravidelně vyskytuje v denním tisku, v určitých novinách vždy na stejném místě jako pravidelná rubrika. Má splnit požadavky čtenářů na aktuální informování o stavu počasí, včetně výhledu na nejbližší období.

Zprávy o počasí mají silně ustálené větné i textové schéma, do něhož se dosazují konkrétní údaje podle předem dané škály o vymezeném počtu prvků. Výrazná je kombinace jazykové a mimojazykové (grafické) složky textu. Vyjádření bývá stručné, schematické, s vypouštěním všech prvků, které nejsou nezbytně nutné (zejména sloves); využívají se nominalizace, kondenzace, tabulky a grafy.

Následující příklady z novin jsou ukázkou různé realizace tohoto žánru na základě různé míry podrobnosti uváděných informací. Jejich rozsah je různý, od nejstručnějších předpovědí na další den (př. 1 a 2) až po výhled na delší období (př. 4). Všimneme si nejprve roviny tematické (obsahově tematická struktura, koherence a členění textu), poté roviny lexikální a syntaktické.

(1) Počasí v Praze dnes

Dnes bude skoro jasno až polojasno, během dne přechodně až oblačno. Denní teploty 18 až 22 st. C. Vát bude slabý až mírný vítr jižních směrů.

 

(2) POČASÍ – Česká republika – pátek

Předpověď počasí na dnešní den:

V Čechách většinou zataženo s deštěm, místy bouřky. Na Moravě zpočátku polojasno až oblačno. Nejvyšší denní teploty 18 až 22 °C, na východě území až 25 °C. V 1000 m na horách kolem 13 °C, v Jeseníkách a Beskydech až 18 °C. Severovýchodní vítr 2 až 6 m/s, v Čechách severozápadní 4 až 8 m/s. Tlaková tendence: slabý až mírný pokles.

 

(3) POČASÍ V ČR – PŘEDPOVĚĎ

Dnes bude oblačno až zataženo, odpoledne se bude od SZ oblačnost protrhávat. Čekáme občasný déšť, na horách sněžení, během dne se bude déšť měnit na smíšené nebo sněhové přeháňky. Nejvyšší denní teploty 2 až 6 °C, v 1000 m na horách kolem 0 °C. Západní až severozápadní vítr 3–7 m/s. Tlaková tendence: slabý pokles.

Zítra očekáváme polojasno, ráno a dopoledne místy mlhy nebo nízká oblačnost. Při nízké oblačnosti ojediněle mrholení. Noční teploty 0 až -5 °C, odpolední 4 až 8 °C. Slabý proměnlivý vítr.

 

(4) POČASÍ

Povětrnostní situace: Do střední Evropy pokračuje příliv studeného vzduchu od severu. Vát bude severní vítr rychlostí 7–14 km/h. Tlaková tendence: slabý vzestup, nebo setrvalý stav.

Počasí dnes: Většinou oblačno a místy sněžení nebo sněhové přeháňky. Noční teploty -2 až -6, přes den -4 st. C až 0. Ve výšce 1000 metrů -6 st. Celsia.

Zítra: Zpočátku oblačno, během dne většinou polojasno. Noční teploty -4 až -8, místy až -11, přes den -4 st. C až 0.

Pozítří: Očekává se většinou polojasno. Ráno a dopoledne místy mlhy. Noční teploty -4 až -8, přes den -2 až 2 st. Celsia.

[97]Základní textová linie je výčtová; celková představa o očekávaném počasí vzniká ze souhrnu dílčích informací o něm, a proto může být výčet uváděných informací kdykoli ukončen, ale také kdykoli rozvit podrobnostmi (na nižším stupni hierarchie). Jednotlivé položky výčtu na sebe nenavazují, každá informace je samostatná a vnitřně ukončená, vztahuje se k výchozímu nebo dílčímu tématu. Proto také každé dílčí téma tvoří většinou samostatný odstavec s vlastním titulkem, výrazně graficky oddělený od ostatních. V některých případech je součástí informací i seznam údajů z různých míst ČR, obvykle prezentovaný formou tabulky (např. výška sněhové přikrývky na horách, stav vody na českých tocích, …).

Grafické členění je u tohoto žánru velice výrazné. Vše, co se dá nakreslit nebo vyjádřit graficky, se často vyjadřuje ustálenými symboly (sluníčko, mráček, …). Využívají se nejrůznější mapky (ČR, Evropy, …), grafy, schémata. Často se kombinuje nebo dubluje sdělování informací v podobě psané a grafické. Při nedostatku místa se stručná informace podává občas i výhradně v grafické podobě, téměř bez textu (jen s popisky příslušných symbolů). U rozsáhlejších textů je výrazné grafické a barevné členění textu mezititulky, označujícími téma dílčí rubriky v souladu s členěním obsahovým. Důraz na grafickou realizaci se v posledních deseti letech zvýšil v souvislosti s novými možnostmi výpočetní techniky a zpracováním textů a sazby na počítači.

Z hlediska obsahově tematické struktury podrobnější zprávy o počasí začínají přehledem o tom, jak bylo (u nás, případně i jinde), pokračují informací o tom, jaký je současný stav (jak je dnes ráno) a jaký je výhled pro nejbližší období (den, 3 dny, týden), případně i dlouhodobá předpověď. Základní téma (předpověď: kdy/kde bude jak) se rozvíjí podle jednotného schématu v jednotlivých výpovědích, které v rematické části přinášejí nové, dílčí informace, vztahující se vždy k tomuto výchozímu tématu upřesněnému místně nebo časově: dnes bude (jak), teplota bude (kolik), vítr bude (jaký). Dílčí témata: povětrnostní situace, počasí dnes/zítra, biopředpověď, rozptylové podmínky a další aktuální podrobnosti podle roční doby a konkrétní situace – stav vody/sněhu atd.

V posledních letech se pro zvýšení přitažlivosti tohoto žánru pro čtenáře přidávají další informační položky, nové „rubriky“ – stav znečištění ovzduší, tlaková tendence, biopředpověď podle stupňů, množství ozónu, východ a západ Slunce a Měsíce, různé „meteoindexy“ se škálou jednotlivých stupňů – index světla, index mytí oken, index deště, index žízně … Některé číselné či grafické symboly pro tyto indexy již jsou ustálené, některé se uplatňují příležitostně (např. podle roční doby apod.), a proto se musí dodat i jejich výklad, viz např.:

Počasí – Index jízdy na kole: Hodnotí vhodnost počasí pro cykloturistiku. Zahrnuje zejména vliv větru, teplot, srážek a slunečního svitu. Index nabývá hodnot od 1 do 10, přičemž čím je hodnota indexu vyšší, tím jsou podmínky lepší.

Index žízně: Hodnotí spotřebu tekutin člověka na daný den. Zahrnuje vliv teploty vzduchu, větru a slunečního svitu. Indexu je přiřazena desetistupňová škála, přičemž při stupni číslo 1 je žízeň nejmenší, při 10 největší.

V souladu s modelovým textovým vzorcem čtenář očekává standardní schéma založené zejména na logické a obsahové souvislosti celého textu, která vymezuje pou[98]žití jednotlivých výrazových prostředků a některé kombinace na základě logiky automaticky vylučuje (nelze např. říci včera bude, zítra bylo – viz základní předpoklady textovosti). Autor musí dodržet posloupnost časových údajů, tj. respektovat časovou strukturu textu, která se buduje na časové ose od minulosti (včera) do budoucnosti; i při vyjadřování místních údajů existují ustálené postupy (v Čechách a na Moravě, ale nikoli obráceně), jejichž porušení by adresát textu vnímal jako šumy bránící jednoznačnému porozumění a snadné orientaci v textu.

Východiskem časové struktury je časová osa. Časový horizont je určován buď podle časové osy včera – dnes – zítra – pozítří, anebo podle dnů v týdnu: v pondělí / v úterý / ve středu atd. Čas v textu je vztažen k datu vydání příslušných novin. Kromě toho se na další úrovni využívají různé kombinace pro přesnější časové určení – dnes v noci, zítra večer, v úterý odpoledne, ve středu ráno anebo naopak různý stupeň zobecnění údajů.

Z lexikálního hlediska zprávy o počasí využívají zejména výrazové prostředky označující časové údaje (časová lokalizace): v noci – ve dne, ráno – odpoledne, denní – noční, dopolední – odpolední teploty; k ránu; místní údaje (lokalizace prostorová): bližší určení území – geografické (zeměpisná poloha): v Čechách – na Moravě – v Evropě – nad střední Evropou – místy, zejména v Čechách; příp. postup určitým směrem: přes Německo k východu, od Skandinávie, od/z Britských ostrovů, … K dalším ustáleným prostředkům patří místní určení podle světových stran: na západě území, na východě, od severu, z jihu, na severovýchodě, …; severovýchodní, západní (vítr); podle zeměpisné výšky: (v 1000 m) na horách – v nížinách – v nejvyšších polohách českých hor; podle meteorologických útvarů: za frontou, kolem tlakové níže, při předním okraji tlakové výše, ve vyšších vrstvách atmosféry, …; číselné údaje a nejrůznější měrné jednotky vyjadřující teplotu – °C, teplotní rozpětí (od-do), rychlost – m/s, km/hod, nadmořskou výšku – v 1000 m, přesný čas – ve 12:00 UTC; další lexikální prostředky slouží pro vyjádření kontrastu (protikladu nebo změny): nejnižší – nejvyšší, maximální – minimální, vzestup – pokles tlaku, …; pravděpodobnosti, předpokladu: možnost sněžení, očekává se …, zítra očekáváme …; záměrné nepřesnosti vyjádření: teplota se bude pohybovat okolo …; vyjádření stavu počasí pomocí různé intenzity nebo stupně pokrytí prostoru (většinou – ojediněle, místy – na celém území), časového omezení (občas, přechodně), změny (zpočátku – později) apod. Časté jsou výrazy terminologického charakteru, které mají v meteorologii jednoznačný, pevně daný význam: skoro jasno, oblačno, polojasno, oblačnost se bude protrhávat, okluzní fronta, frontální rozhraní, …

Syntax je jednoduchá. Často se vynechávají slovesa (Tlaková tendence: slabý pokles). Kromě heslovitých výrazů nominálních se však v některých částech předpovědi (pro popis celkové situace nebo změny stavu) užívají i celé věty se slovesy nebo substantivy dějovými vyjadřujícími stav nebo změny stavu (vývoje) – postupné přibývání/ubývání oblačnosti, vyjasňování, vítr zesílí, začne k nám proudit, bude se měnit na …, začne ovlivňovat, teploty dosáhnou – vystoupí až … – poklesnou na .., vítr se bude měnit na západní, fronta bude postupovat. Stupeň jistoty předpovědi se vyjadřuje různými prostředky modality – může namrzat, může negativně působit, má být, … nebo prostředky lexikálními – očekáváme/očekává se, platí stupeň č. 1, …

 

[99]2.2. Třída textů apelativních

V protikladu ke třídě textů informativních s dominantní funkcí informační (tj. věcně nebo odborně sdělnou, popularizační apod.) stojí v našem navrhovaném pojetí třída textů apelativních, kde se nám jako dominantní jeví různá forma apelu (různé varianty funkce apelové jako projev vědomého působení na adresáta; autor textu něco doporučuje, vychvaluje, chce o něčem čtenáře přesvědčit apod.). Sdělování informací zde sleduje jiný cíl než jen pouhé informování adresáta. Apelativní texty nepřinášejí jen nové poznatky, jejich cílem je změnit názor a přesvědčení příjemce textu. Informační funkce je zde pochopitelně přítomná také, jako funkce základní, výchozí. Na ni se pak navrstvují funkce další, např. funkce instruktivní, návodová, direktivní, přesvědčovací, získávací aj. Role apelativních textů spočívá především ve vyvolání verbálních či neverbálních reakcí příjemce textu, tedy v ovlivňování chování adresáta.

Lze soudit, že tyto texty se konstituují jako samostatná třída textů právě na základě různých kombinací výše uvedených funkcí, jejichž společným jmenovatelem je apel, výzva k činnosti. Protože za dominantní funkci v těchto textech považujeme právě funkci apelovou, nazvali jsme je obecně texty apelativní.[13] Jde spíše o pracovní (zastřešující) označení celé třídy textů, která by se mohla stát cílem dalšího výzkumu. Podle různé sféry užití může jít o texty teoreticky i prakticky odborné, popularizační, administrativní, ale i publicistické, propagační a reklamní; vyskytují se tedy v různých funkčních stylech a komunikačních oblastech. Ukazuje se, že i v některých textech apelativních se často používá informační postup (o jeho uplatnění pro různé formy „nabádání k činnosti“ se zmiňuje např. J. Chloupek), protože se v nich funkce informační a apelová kombinuje.

 

2.2.1. V rámci třídy apelativních textů navrhujeme rozlišovat podle dominantní funkce několik skupin textových typů:

– typy textů s dominantní funkcí ovlivňovací, přesvědčovací (persvazivní), založené na argumentaci a persvazi (typ výkladový a reklamní),

– typy textů s dominantní funkcí získávací, uvědomovací, založené na agitaci a propagaci (typ propagační),

– typy textů s dominantní funkcí instruktivní a návodovou, založené na sdělování různých rad, pokynů a návodů (typ instruktivní a návodový),

– typy textů s dominantní funkcí direktivní, regulativní, operativní apod. (typ normativní).

V každé z těchto skupin lze dále vyčlenit několik odlišných textových typů:

a) Ve skupině charakterizované na základě persvazivní, argumentační funkce za výchozí považujeme typ výkladový (argumentační). Ten je v naší odborné literatuře dostatečně podrobně popsán,[14] proto se jím zde nebudeme zabývat podrobněji. Realizuje se převážně slohovým postupem výkladovým a jeho cílem je vysvětlit logic[100]ké vztahy a souvislosti mezi jevy, zdůvodnit jejich platnost apod. Navrhujeme rozlišovat typ informativně výkladový, explikativní (viz výše) a typ argumentačně výkladový. Máme za to, že z hlediska jejich tematické struktury jde o dva rozdílné textové typy, protože se v nich uplatňují různé slohové postupy a různé druhy tematických posloupností.

Z novějších textových typů sem zcela jistě patří typ reklamní, jemuž byla u nás věnována velká pozornost zejména v poslední době (viz např. Čmejrková, 2000). Mnozí autoři zdůrazňují jeho heterogennost, protože reklamní text využívá nejrůznější postupy k propagačním, komerčním účelům (k tomu, aby čtenáře přesvědčil o kvalitě zboží, výhodnosti koupě atd.); vše je v něm podřízeno funkci apelové. Iniciativa nevychází od receptora textu (potřeba řídit se pokyny či návodem), ale od produktora, který využívá skryté argumentace („my víme, co je pro vás nejlepší“) k nabízení zboží či služeb; autor textu se snaží adresáta přesvědčit, že je v jeho zájmu, aby požadovanou činnost realizoval. Persvaze se často obrací na adresáta přímo, tvarem 2. osoby: Prosím, otevřete tuto obálku ihned – záleží jen na Vás, odpovězte rychle!

b) Ve skupině charakterizované na základě agitace a propagace jako typ propagační se pravděpodobně dají odlišit dva základní textové typy podle toho, jaká funkce je v nich dominantní. Převažuje-li funkce propagační, lze je zřejmě označit jako typ propagační nebo propagačně-reklamní, protože persvaze, zapojování reklamních prvků a argumentace k přesvědčení příjemce textu a ovlivnění jeho názoru se využívá také v mnohých textech, které nemůžeme přímo označit za reklamní, ale spíše obecněji za propagační; tyto texty působí na city, na vědomí a přesvědčení příjemců a formují jejich myšlení, vnucují jim, co je správné, co je „in“, co musí mít nebo udělat, co si musí pořídit, jak se zachovat, jaké služby využít, kam jet na dovolenou atd. Kromě toho i různé texty z hlediska stylu charakterizované jako popularizační dostávají dnes apelativní charakter, dominantní je v nich funkce apelativní spolu s informační, typické je pro ně vychvalování. Nepřinášejí jen nové poznatky, znalosti a vědomosti, jejich cílem je změnit názor a přesvědčení příjemce textu. Tento typ by bylo možné nazvat informačně-propagační. Také texty propagačního charakteru se využívají zejména pro nabízení a propagaci zboží a služeb v rámci informování čtenářů o novinkách na našem trhu.

c) Ve skupině charakterizované na základě funkce instruktivní nebo návodové navrhujeme odlišovat typ instruktivní a typ návodový. K typu instruktivnímu můžeme zařadit velký počet novinových a časopiseckých článků (textů popularizačních), které na první pohled vypadají jako texty informační či naopak návodové. Nemají však funkci návodovou, ale obecně apelativní, protože jejich cíl je jiný – mají čtenáře poučit, pobavit, informovat, zábavnou formou poradit, ale zároveň i nějaké zboží nebo služby propagovat. Jejich součástí též mohou být krátké návody, avšak informační funkce (naučná, vzdělávací, …) spolu s funkcí persvazivní, apelovou v těchto textech převažuje. Tyto texty zatím pracovně nazýváme texty instruktivní. Snaží se různými prostředky adresáta ovlivnit, případně i přimět k nějaké činnosti. Obsahují různé informace, instrukce (rady, pokyny) a doporučení, a proto se s nimi často setkáváme v běžném životě, ve své profesi i ve styku s úřady (např. pokyny k vyplnění [101]různých formulářů, zejména daňového přiznání). Instruktivní texty v novinách a časopisech se často uplatňují v pravidelných rubrikách určených pro konkrétní okruh čtenářů, které spojuje oblast zájmové činnosti (např. články pro zahrádkáře, kutily, modeláře, motoristy, …), věk nebo pohlaví (časopisy a rubriky pro ženy a dívky, pro mladé, pro třetí věk, …), ale uplatňují se též jako příležitostné texty na aktuální či zajímavé téma (např. jak se líčit, oblékat, hubnout, jak šít, plést, háčkovat, vyrobit něco do domácnosti, jak vybavit kuchyň, jak předělat koupelnu, jak se chovat asertivně, …). Některé z nich mají velmi vyhraněnou a ustálenou podobu, např. horoskopy, popis trasy v turistických prospektech (viz podrobněji Světlá, 1999) apod. Jiné se prosazují až v poslední době, např. reklamní letáky s pokyny, jak vyhrát zájezd, popř. milion pomocí objednávek určitého druhu zboží, účastí v soutěži apod. Souhrn rad, pokynů a doporučení k jedné problematice, na jedno téma bývá vydáván v knižní podobě jako příručka, kuchařka, manuál atd., např. „999 rad pro domácnost“, Zvěrokruhem za úspěchem, Modelářství, Jak fotografovat, Základy práce s počítačem apod.

V rámci navržené dílčí typologie textů jsme se však zaměřili především na vymezení samostatného typu návodového na základě dominantní funkce návodové a slohového postupu návodového.[15] Komunikačním záměrem autora návodového textu je poskytnout předpokládanému příjemci textu návod, jak postupovat při realizaci nějaké složitější činnosti po jednotlivých krocích tak, aby dosáhl cíle (předem očekávaného výsledku). Proto mu autor poskytuje konkrétní pokyny – instrukce k provedení činnosti. Každý návod jako ucelený útvar se tedy skládá z dílčích témat – jednotlivých instrukcí určitým způsobem (logicky, chronologicky) uspořádaných ve výčtové linii, které představují jednotlivé kroky dané činnosti. Uplatňuje se v nich vůle mluvčího vzhledem k adresátovi s cílem vyvolat u něj nějakou reakci.

Ukazuje se však, že delších, homogenních návodových textů založených výhradně na slohovém postupu návodovém není mnoho, protože kombinací různých postupů je možno lépe splnit požadavek názornosti, explicitnosti, co nejvyšší informativnosti a zároveň instruktivnosti návodového textu. Vznikají tak heterogenní textové struktury (srov. Adam, 1987; Světlá, 2000a). Výčtová linie návodu se v konkrétních textech podle potřeby v různém rozsahu doplňuje buď o jednotlivé dílčí prvky informační nebo popisné (krátké informace, rady, vysvětlení apod.), které v takovém případě postupnou linií popisnou uvádějí podrobnosti k jednotlivým položkám návodu a rozvíjejí tak jednotlivé instrukce návodu, anebo se delší text návodový člení na různě dlouhé samostatné oddíly nebo tematické úseky, realizované střídavě postupem návodovým, informačním nebo popisným. Takto se jako informační či popisný blok k textu návodovému doplňují všeobecné nebo technické údaje, technický popis výrobku, výčet součástí, různá upozornění a další důležité informace. Návod bývá též kombinován s různými schématy, obrázky apod. Celková struktura textů návodových tedy vzniká promyšlenou kombinací jednotlivých postupů a jim odpovídajících tematických úseků.[16] V nových návo[102]dech se v poslední době objevují i prvky zdvořilosti, oslovení uživatelů a další kontaktové prostředky, ale také různé dílčí reklamní a propagační prvky.

d) Zřejmě můžeme na základě odlišných dominantních funkcí uvažovat o postupném vymezování ještě dalších typů apelativních textů, např. direktivních, normativních apod., které se snaží různými prostředky adresáta ovlivnit, případně přimět k nějaké činnosti, něco přikazují, nařizují, zakazují atd. Většinou patří do sféry administrativní.

 

2.2.2. Jako příklad jednoho textového druhu v rámci třídy apelativních textů, který díky velkému nárůstu počtu novin a časopisů na našem trhu v 90. letech dnes nachází širší uplatnění než dříve, uvedeme žánr horoskopy. Na rozdíl od zpráv o počasí horoskopy plní několik funkcí. Mají nejen funkci informační, ale především apelovou. Pro čtenáře, kteří jim nevěří, slouží jako zábavná četba, pro pobavení. Pro ty, kteří je berou alespoň částečně vážně, slouží jako informace, která má čtenáře orientovat v událostech nadcházejícího období, upozornit na kladné a záporné vlivy v různých oblastech, případně poskytnout obecné návody, pokyny a instrukce, jak se chovat, abychom se vyvarovali obtíží.

Horoskopy se vyskytují v různých sférách užití a v různé podobě. Ve sféře odborné mají popularizační charakter a vycházejí buď jako samostatné publikace pro jednotlivá znamení zvěrokruhu, nebo souhrnně pro všechna znamení na celý rok. Ve sféře publicistické bývají koncipovány jako seriál uveřejňovaný na pokračování celý rok v pravidelné rubrice v novinách a časopisech a přinášejí čtenářům nové informace po dnech, po týdnech, po měsících. Vedle obecných horoskopů podle jednotlivých znamení pro blíže nespecifikované adresáty se také sestavují osobní horoskopy zpracované na přání nebo na objednávku jednotlivce. Známy jsou zejména horoskopy slavných osobností (Valdštejn, Rudolf II.), horoskopy měst (Praha) i celých států (naše republika v roce 2000).

Horoskopy mají různý rozsah, od krátké informace pro určitý den až po samostatné brožury na celý rok. Mívají různou grafickou podobu; existují též horoskopy, které jsou velice schematické a všechny potřebné údaje převádějí do grafické podoby, např. formou tabulky, v níž se uvádějí příznivé a nepříznivé dny pomocí symbolů plus a minus, případně jednotlivé aspekty pomocí různých grafických značek. Nejběžnější jsou horoskopy publikované na pokračování v periodickém tisku (v novinách a časopisech). Mají ustálenou grafickou podobu po celý kalendářní rok a představují vždy ucelený soubor složený ze dvanácti částí, dílčích tematických úseků, vytvářených podle stejného modelu. Někdy bývá připojena úvodní stať, platná obecně pro dané období, připomínající slavné osobnosti v té době narozené apod. Autorem všech textů bývá odborník – astrolog, který sám horoskopy vytváří, nebo publicista, který vychází z podkladů odborníka a pak je musí realizovat odpovídající jazykovou formou. Předpokladem tvorby těchto textů musí být vysoká jazyková a komunikační kompetence autora, protože variace na dané téma a na ustálenou schematickou formu sdělení musí být neustále nové, pestré, neotřelé.

Každý dílčí text je věnován jednomu znamení zvěrokruhu; je výrazně orientován ke konkrétnímu časovému úseku a je určen především publiku narozenému právě v daném časovém období. Většinou je tvořen jedním odstavcem, který má charakter informační [103]zprávy. Na rozdíl od textů informačních, které jsou založeny na konkrétních faktech a vypovídají tak o objektivní realitě, v horoskopech se uvádějí očekávané události, nálady a pocity ap., které mohou, ale nemusí nastat. Silně se zde projevují prvky subjektivity autora textu a jeho snaha o ovlivňování názoru a jednání příjemce textu pomocí různých prostředků typických pro publicistický styl (hodnocení, přirovnání, obrazné vyjádření apod.). Používají se ustálené výrazy (sklon k automatizaci), ale na druhé straně se zde projevuje i výrazná aktualizace např. pomocí metafor (Za obzorem se už svíjí očekávané jaro); míra konkretizace závisí na rozsahu textu a míře podrobnosti jednotlivých předpovědí (na jeden den, na týden, na měsíc, na celý rok), ale také na formulačních schopnostech autorů:

Váhy 24. 9. – 23. 10.: Sobotní dispozice nebeských světel jsou pro osmdesát procent Vah velice dobrotivé. Relaxujte v pohodě a poklidu po celý den, akumulujte fyzickou i psychickou energii. Se zavřenýma očima poslouchejte hudbu z kompaktů, s otevřenýma sledujte obrazovku, video atd.

Horoskopy jsou výrazně zaměřeny na jednotlivce nebo určitou konkrétní skupinu – čtenáře jako zrozence v daném období. Jim jsou konkrétně adresovány všechny informace a pokyny. Proto se autor často obrací ke 2. osobě, což se projevuje jak na tvarech sloves, tak i četným užíváním zájmena vy, Vy ve všech pádech (prvky persvaze jsou zde podobné jako v reklamě): Vaše předsevzetí – dny, které jsou před vámi – vzhledem k tomu, co na vás čeká – ochrana Marsu vám pomůže – většina lidí to s vámi myslí upřímně – někdo vám bude radit – ale vy to zvládnete – zase vám všichni budou závidět – vedení vás vyzdvihuje jako vzor.

Dominantní roli v textu hrají slovesa, která jsou hlavním nositelem sdělované informace. Uplatňují se v indikativu prézenta, v imperativu, v budoucím čase, případně je využito modality (Dnes by vám mohlo přát štěstí ve hře). V textu je patrný silný vliv podavatele (autora textu a tvůrce horoskopu) na utváření názoru příjemce sdělení. Uplatněním indikativu prézenta se autor snaží čtenáři vsugerovat svůj názor a přesvědčit jej o platnosti tvrzení, které čtenáři předkládá jako reálný fakt, jako konstatování skutečnosti nebo jistotu, jako obecně platnou charakterovou vlastnost daného znamení anebo naopak jako současný stav mysli: I přes četné problémy v zaměstnání působíte klidně a vyrovnaně; Před sebou stále vidíte řadu povinností; Nyní se však zaměřujete na potíže přátel; Umíte skloubit příjemné s užitečným; Jste velmi dobře naladění; Na lehkou váhu berete svůj zdravotní stav; Projevujete se velmi energicky a přitom každý krok vpřed dobře rozvažujete; Necítíte se v posledních dnech příliš dobře, jste unaveni; Máte složitý život; Vaše zaujetí prací se stupňuje.

Imperativ vyjadřuje rady, doporučení (vyhněte se cestování lodí, buďte mírní a ohleduplní, pokuste se najít cestu, nevzdávejte se, zvažte, promyslete si), varování (nezapomeňte pochválit, nezapomeňte na pracovní úkoly, dejte si na pracovišti pozor, červnové ženy varuji před přepínáním), instrukce, přímé výzvy k jednání, krátké návody k činnosti (kupte si domů šampus a je to vyřešeno; dnes večer zůstaňte doma, běžte včas do postele a neseďte dlouho před televizí; Vyčkejte, až jak se situace vyvine. Pak se rozhodněte podle svého rozumu. Vůbec spoléhejte více na sebe; neprosazujte stále svou, ale přiznejte si, že i váš partner může mít občas pravdu), předpověď budoucích událostí (očekávejte telefonát) apod.

[104]Instrukce bývají spojeny s konkrétním časovým určením, okamžikem, dnem v týdnu: V pondělí nebo v úterý očekávejte …; V neděli večer se pozorně zadívejte na toho člověka, který s vámi sdílí proleželé matraciště. Tyto časové orientátory upřesňují, kdy má očekávaná událost nastat: při zítřejším odpoledním odpočinku …

Ve srovnání s horoskopy publikovanými na pokračování v tisku se popularizační publikace a příručky věnované dlouhodobým horoskopům snaží působit seriózněji, odborněji. Jako příklad horoskopu na celý rok můžeme uvést Astrologický kalendář na rok 2001. Opět jde o ucelený soubor dílčích textů, avšak tentokrát nečleněných podle jednotlivých znamení zvěrokruhu, nýbrž podle týdnů v roce; proto každé dílčí téma (tj. předpověď na jeden týden) platí obecně pro všechny potenciální příjemce textu:

Velikonoční týden se nese ve znamení harmonie a příjemné atmosféry. Nepříznivé aspekty jsou pouze lunární, tj. jsou rychlé a působí jen pár hodin. Tenze, srážky a konflikty hrozí ve čtvrtek ráno a do oběda. Sobotní a nedělní trigony Merkur-Pluto a Slunce-Mars přinášejí pozitivní myšlení a kladné usměrnění životních a jiných sil. Hvězdy se tentokrát opravdu snažily a připravily ideální podmínky, aby zbožná poselství oslovila zástupy. I zarytý neznaboh před takovouhle konstelací musí kapitulovat. Duchovní podstata velikonočních svátků by měla zdatně čelit jejich komerční podobě.

Sdělení zde uváděná jsou obecnější povahy; často vycházejí z konkrétního postavení planet v daném období a jejich možného působení na budoucí události. Vedle odborných termínů z astrologie (které se většinou nevysvětlují) se v těchto textech využívá symbolika, metafory, obraznost, přirovnání apod.

Spojení terminologického charakteru se týkají postavení planet (kvadratura Merkur-Mars, opozice Luna-Mars, trigon Merkur-Saturn, marticko-lunární trigon, konjunkce Merkura s Neptunem, Martova opozice k Jupiteru); z jejich pozic a vztahů mezi nimi pak vychází hodnocení či zdůvodnění situace (nedobře aspektovaný Jupiter, Merkur je stacionární a je zadobře se Saturnem; kvadratura Neptun a Mars je aspekt těžce konfliktní, slibuje něco osudových ran; Mars v konjunkci s Uranem znamená neorganické spojení energie mechanické s elektrickou; kvadraturu Merkur-Uran můžeme charakterizovat jako nedorozumění s rozumem; Uran v opozici se Sluncem je výzvou ke vzpouře); postavení planet ovlivňuje život některých jedinců (Má-li někdo Venuši poškozenou Neptunem, nebývá šťasten a trpí samotou).

Často se v textu uvádějí charakteristiky a vlastnosti planet, protože mají ovlivňovat dané období: Slunce, dárce života a energie; Merkur – planeta myšlení; Venuše – planeta lásky, umění a štěstí; bůh války Mars; Jupiter – ztělesnění všeho dobrého; Jupiter – symbol prosperity, moudrosti a spravedlnosti, planeta filosofů, teologů, soudců a vladařů; Saturn, strohý pán času; od Saturna lze očekávat pohromy a neštěstí a hlavně velké následky malých příčin; Uran jakožto planeta rychlých a nenadálých proměn a zvratů; Uran je symbolem revolucí, nečekaných změn a moderní techniky – má vliv na věci globální, politické převraty a katastrofy způsobené technikou; Neptun, planeta, jež mámí, klame, obluzuje a útočí na psychiku; Neptunova síla dokáže aktivizovat levici, rozpoutat přírodní živly, způsobit ekologickou havárii; Pluto je planeta stále záhadná, symbolizující temné a nevyzpytatelné síly; Pluto ničí staré a vytváří prostor pro nové; Pluto je symbolem atomové energie.

[105]Další, odlišné ustálené výrazové prostředky se užívají v horoskopech určených pro jednotlivá znamení na celý rok – zde se navíc podávají charakteristiky typických vlastností, vzorců jednání apod., uplatňují se různé rady, pokyny, varování atd.

 

3. Shrnutí

Námi navržené třídění věcných, psaných, monologických textů vychází z předpokladu, že lze vymezit dvě typologicky odlišné třídy textů na základě toho, zda je dominantní funkcí textu především objektivní informování (funkce sdělná, informační, vzdělávací, popularizační), anebo spíše působení na adresáta (funkce ovlivňovací, apelová). V rámci každé z obou těchto tříd pak vyčleňujeme jednotlivé textové typy. Ty mohou mít buď homogenní tematickou strukturu (realizují se převážně jedním slohovým postupem), anebo heterogenní strukturu (vznikají kombinací dvou a více postupů). Máme za to, že tematická struktura jednotlivých typů textů se liší podle toho, jaký druh tematické posloupnosti v daném textu převažuje. Za základní textové typy v rámci třídy informativních textů považujeme typ čistě informační, typ popisný (popř. informačně-popisný) a typ informativně výkladový; převažuje v nich výčtová linie informačního postupu a realizují se především jako tematická posloupnost s průběžným, konstantním tématem. V rámci třídy apelativních textů se základní, informační funkce kombinuje s dalšími funkcemi; navrhujeme rozlišovat typy textů s dominantní funkcí ovlivňovací, přesvědčovací (persvazivní) na základě argumentace (typ výkladový a reklamní), typy textů s dominantní funkcí získávací, uvědomovací na základě agitace a propagace (typ propagační), typy textů s dominantní funkcí instruktivní a návodovou na základě rad, pokynů a návodů (typ instruktivní a návodový) a typy textů s dominantní funkcí direktivní, regulativní, operativní apod. (typ normativní). Uplatňují se v nich různé postupy a různé druhy tematických posloupností. Tyto textové typy budou předmětem našeho dalšího výzkumu.

 

LITERATURA

 

ADAM, J.-M.: Textualité et séquentialité. Langue française, 74, 1987, s. 51–72.

BEČKA, J. V.: Sloh žurnalistiky. Knihovnička novináře 1986.

BEČKA, J. V.: Česká stylistika. Academia, Praha 1992.

ČECHOVÁ, M. a kol.: Komplexní jazykové rozbory. SPN, Praha 1992.

ČMEJRKOVÁ, S.: Reklama v češtině, čeština v reklamě. Leda, Praha 2000.

ČMEJRKOVÁ, S. – DANEŠ, F. – SVĚTLÁ, J.: Jak napsat odborný text. Leda, Praha 1999.

DANEŠ, F.: Odstavec jako centrální jednotka tematicko-kompoziční výstavby textu. SaS, 55, 1994, s. 1–17.

DANEŠ, F. a kol.: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997.

DOLNÍK, J. – BAJZÍKOVÁ, E.: Textová lingvistika. Stimul, Bratislava 1998.

DVORSKÝ, L.: Kapitoly o popisu. Nakl. Novinář 1988.

HAUSENBLAS, K.: Texty, komunikáty a jejich komplexy. SaS, 45, 1984, s. 1–7.

HOFFMANNOVÁ, J.: Stylistika a … Trizonia, Praha 1997.

HRBÁČEK, J.: Nárys textové syntaxe spisovné češtiny. Praha 1994.

JELÍNEK, M.: Stylistika. In: Příruční mluvnice češtiny. Brno 1996.

KOŘENSKÝ, J. a kol.: Komplexní analýza komunikačního procesu. České Budějovice 1987.

KOŘENSKÝ, J. – HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O.: Metoda analýzy komunikačního procesu. NŘ, 70, 1987, s. 57–69.

[106]KRAUS, J.: Kvantitativní rozbor stylu pracovních návodů. NŘ, 49, 1966, s. 193–199.

KRAUS, J.: Jazyk a styl ve společenské interakci. SaS, 36, 1975, s. 257–265.

LUNDQUIST, L.: La cohérence textuelle. Syntaxe, sémantique, pragmatique. Kobenhaven 1980, s. 129n.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. Praha 1966.

MISTRÍK, J.: Žánre vecnej literatúry. Bratislava 1975.

Mluvnice češtiny, 3. Academia, Praha 1987.

SVĚTLÁ, J.: K jednomu druhu turistických textů – programy zájezdů v češtině, francouzštině a dalších jazycích. ČMF, 81, 1999, s. 24–40.

SVĚTLÁ, J.: K typologii textů ve francouzské lingvistice. ČMF, 82, 2000a, s. 4–22.

SVĚTLÁ, J.: Návod z hlediska lingvistického. Magazín ČSN, 10, 2000b, s. 250–254.

SVĚTLÁ, J.: Odborný text v technické dokumentaci. In: České normy 2000. Pardubice 2000c, s. 37–40.

SVĚTLÁ, J.: Prolínání odborného a publicistického stylu v textech návodových. In: Termina 2000. Liberec 2001, s. 295–303.

SVĚTLÁ, J.: Návrh dílčí typologie textů věcné komunikace. ČMF, 84, 2002a, s. 85–98.

SVĚTLÁ, J.: Návod jako slohový postup a typ textu. NŘ, 85, 2002b, s. 119–129.

SVĚTLÁ, J.: K některým žánrům návodových textů. NŘ, 85, 2002c, s. 190–198.

SVĚTLÁ, J.: Informační a návodové texty a jejich obsahově tematická struktura (návrh dílčí typologie). FF UK, Praha 2002d. Disertační práce.

WERLICH, E.: Typologie der Texte, Entwurf eines textlinguistischen Modells zur Grundlegung einer Textgrammatik. Heidelberg 1975.

 

R É S U M É

Différence entre des classes de textes informatifs et appellatifs

L’auteur présente son approche d’une classification des textes (résultat de sa thèse de doctorat, basée sur l’énonciation) et propose, dans le cadre des textes non-littéraires, de distinguer deux classes de textes – classe de textes informatifs et celle de textes appellatifs, selon leur fonction textuelle dominante (constater, faire savoir vs. persuader, faire faire). A chaque classe, elle attribue des traits constitutifs communs à plusieurs types textuels. Parmi des textes informatifs, elle range le type informatif, descriptif et explicatif. Leur structure textuelle se manifeste comme une progression thématique à thème constant. Elle est basée sur l’énumération, la description ou l’explication des données concernant l’objet du discours d’une manière objective. Par contre, la structure textuelle du type appellatif est plus compliquée, souvent hétérogène, basée sur des procédés de l’argumentation, persuation, instruction etc. On trouve des traces du producteur et du récepteur dans le texte qui a comme but de changer l’opinion du lecteur, de le faire agir, etc. Parmi des textes appellatifs, elle range le type argumentatif, instructif, directif et autres. Comme exemple d’une analyse textuelle, on présente le cas des petites annonces de la météo et des horoscopes.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 2, pp. 88-106

Previous Milan Jankovič: K problematice „smyslu“ a „významu“ literárního díla

Next Adela Rechzieglová: Asimilace jako příklad mezijazykového kontrastu: čeština vs. holandština