Zemřel Alexandr Stich

Jan Kořenský

[Chronicles]

(pdf)

Alexandr Stich deceased

Motto: Univerzita Karlova ztrácí v profesoru Stichovi nejen mezinárodně uznávaného odborníka v oblasti jazykovědné i literárněvědné bohemistiky a slavistiky, ale také obětavého a oblíbeného učitele, který výrazně obohacoval životy stovek mladých lidí a formoval výchovu mnoha studentů i doktorandů. Těm, kdož s ním měli možnost pracovat a žít, zůstává Alexandr Stich v paměti jako nevšední, hluboce lidská osobnost a vzácný člověk, který mnoho nabízel, aniž sám něco žádal, a mnoho dával, aniž sám bral.

Smuteční oznámení Univerzity Karlovy

 

26. ledna 2003 zemřel prof. PhDr. Alexandr Stich, CSc.

Je několik důvodů, proč je těžké napsat tento nekrolog. Především proto, že nás jeho smrt nejen nesmírně zarmoutila, ale zastihla také zcela nepřipravené. Ovšem že jsme věděli, že Saša (nemějte mi prosím za zlé toto pro některé z Vás snad příliš důvěrné jméno, ale my, co jsme ho dlouho znali a měli rádi, jsme o něm celá léta jinak než jako o Sašovi nemuvili) není zcela zdráv, věděli jsme, že čas od času se jakoby náhle octne v péči lékařů i na dosti dlouhou dobu a nešlo opravdu nikdy o záležitosti banální. Obvykle se ale stejně rychle, zpravidla o něco dříve, než bylo původně ohlášeno, objevil na svém místě (mělo by se asi říci na všech svých místech) a pracoval, učil, pomáhal, organizoval ještě intenzivněji než předtím. Vzpomínám si, jak jsem s ním potřeboval něco naléhavého „vyúřadovat“ v době jeho nemocničního pobytu, a šel jsem se proto na fakultu opatrně zeptat, kdy se vrátí do práce. Prof. Stich už ovšem v té chvíli proti původním předpokladům seděl obklopen svými studenty a věnoval se jim s veškerou kantorskou vervou, kterou jsem u něho tak obdivoval a která mi byla vzorem.

Druhý důvod – nepopírám, že hodně subjektivní – je ten, že v té nedlouhé době od jeho skonu bylo o něm napsáno tolik nejen pěkného, ale především výstižného, řekl bych přímo analytického, že je opravdu těžko k tomu ještě něco dodat. Právě proto jsem předznamenal tyto řádky výše uvedeným mottem. Ta slova nechť tu jsou za mnohá další, bylo by možné je rozvést, široce exemplifikovat, ale je těžké k nim dodat nějaký další podstatný prvek.

Třetí důvod spočívá v neobyčejné šíři jeho odborných zájmů. Ano, to se na zralého universitního profesora nepochybně sluší. Právem o něm čteme, že byl jazykovědcem, literárním i kulturním historikem, kritikem, významným editorem, znamenitým publicistou atd. Ale ve Stichově případě jde především o to, že kdybychom se rozhodli snaživě a pečlivě oddělit jedno od druhého, vzájemně odpreparovat zájmové sféry, došlo by k poškození, ba zkreslení celku. Zjistíme totiž, že Stichovo typické intelektuální gesto překonávalo (tedy ne porušovalo) hranice mezi přísnou vědou a excelentní, brilantní publicistikou, že bralo vždy v potaz jednotu dějinného a přítomného, politického a kulturního, jednotu pronikavého poznání detailu a jeho širšího časování. Byla mu dána mimořádná sdělnost – v ústních projevech, stejně jako v barvitých, dynamických v dobrém slova smyslu neakademických textech psaných. Právě proto byl tak dobře „slyšen“ nejen v úzkých kruzích odborníků v jednotlivých oblastech, ale i širší odbornou, ba i neodbornou obcí. Ostatně nechme v těchto souvislostech promluvit jeho samotného. V rozhovoru u příležitosti svých šedesátin (JA, 31, 1994, s. 55–58) na otázku, jak vidí úkol, poslání, smysl jazykovědy, říká: „… poznávací vývoj se zřejmě v poslední instanci děje kumulativně, aditivně … přitom se na ni (jazykovědu – J.K.) kladou požadavky nejen čistě vědecké, ale i obecně kulturní – v tom je její poslání jakožto oboru, který zkoumá jazyk národní, odlišné od jiných humanitních disciplín.“ Charakteristické bylo, že ho nesmírně znepokojovala všechna prázdná místa, tj. jevy, kterým nebyla dosud věnována náležitá pozornost, jejichž poznání, přesněji řečeno potřeba jejich poznání, jakoby byla překryta nějakým globálním, povšechným, „definitivním“ výkladem. Však se o tom také vyjádřil v již připomenutém rozhovoru: „… je užitečné upozorňovat na to, kde zůstává něco z naší širošíré problematiky nepokryto, neopečováno. Mně teď hodně leží na srdci deslavizace bohemistiky, dehistorizace, a to v lingvistické i literární složce –.“ Nebo: „… mě vždy spíš při[157]tahovalo ono periferní, okazionální, pomezní, hraniční a přesahové.“ Je nepochybné, že právě ona „nedopoznanost“ ho přivedla k baroku, i k tomu, aby burcoval zájem diachronních lexikologů, ale zdaleka nejen jejich zájem o „trýznivou, nesnesitelnou proluku doby střední“. Byl si dokonale vědom nebezpečí, že organizované soustředění na jevy dosud neosvětlené ze všech stran může vést sekundárně k nové podobě politizujících, simplifikujících, ideologizujících, reduktivních rezultátů, které pouze nahradí ty předcházející pohledy, aniž by je synteticky obohatily. Byl si vědom toho, že ryzí, svrchovaně noetické úsilí může být někým jiným obratně vtaženo do potřeb ideologických manipulací, které jen nahradí manipulace jiné. Vím nejen z osobních rozhovorů, že si byl těchto věcí vědom, že jim uměl čelit.

Stich byl člověkem toužícím a usilujícím o vzájemné pochopení, vyzařovala z něho takřka nezničitelná naděje, že se lze vždycky nějak dorozumět, nalézt potřebný invariant, vzájemné pochopení rozličných i protichůdných stanovisek. Usiloval o to i s lidmi, o nichž dobře věděl, že pro ně je konflikt a neporozumění životním programem. Ústavu pro jazyk český, v němž prožil mnohá léta, v němž vykonal nemalý kus badatelské i vědeckoorganizační práce (jako jeho vědecký tajemník či vedoucí útvaru jazykové kultury, člen a předseda jeho vědecké rady), adresoval v uvedeném „šedesátnickém“ rozhovoru toto poselství: „Důležité bude, jakou si Ústav zachová vnitřní soudržnost, sebevědomí, vnitřní lidskou vázanost a jací tam přijdou mladí lidé.“

Pravděpodobně se shodneme, že toto poselství má nejen tuto úzce adresnou, ale mnohem širší, opravdu celonárodní platnost.

Alexandr Stich patří k lidem, kteří v hodině své smrti neodcházejí, pokud žijí ti, kteří si jich váží, kteří se od nich učili a kteří je mají rádi.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 2, pp. 156-157

Previous Kateřina Marková: Korpusy ruského jazyka v Rusku

Next Petr Kaderka: Text a kontext (Vídeň 14.–15. 11. 2002)