Baldur Panzer (Hrsg.): Die sprachliche Situation in der Slavia zehn Jahre nach der Wende

Jiří Zeman

[Book reviews]

(pdf)

Baldur Panzer (Hrsg.): Die sprachliche Situation in der Slavia zehn Jahre nach der Wende

Baldur Panzer (Hrsg.): Die sprachliche Situation in der Slavia zehn Jahre nach der Wende. Heidelberger Publikationen zur Slavistik. Linguistische Reihe, Band 10. Peter Lang, Frankfurt am Main – Berlin – Bern – Bruxelles – New York – Oxford – Wien 2000. 312 s.

 

Ve dnech 29. září – 2. října 1999 uspořádal Slovanský institut univerzity v Heidelbergu mezinárodní sympozium, které se zabývalo současnou jazykovou situací ve východní, střední a jihovýchodní Evropě a jejími proměnami v 90. letech 20. století; pozornost se soustředila hlavně na postavení a fungování slovanských jazyků. Recenzovaný sborník obsahuje referáty přednesené na tomto setkání. Od publikací s obdobnou tematikou (srov. např. opolský projekt Slovanské jazyky a jejich proměny v 2. polovině 20. století, viz Gajda, 1998; Hentschel, 1997; Zybatow, 2000) jej odlišuje především to, že je orientován na změny v relativně krátkém časovém úseku – v posledním desetiletí 20. století.

Hlavním tématem sborníku jsou změny v hierarchii jazykových variet, které koexistují v konkrétním územním celku: tím jsou zde hlavně slovanské státní útvary v evropské části bývalého Sovětského svazu, ve střední Evropě (Polsko, Česko, Slovensko) a na Balkáně (bývalá Jugoslávie, Bulharsko). Jednotlivé příspěvky však zaznamenávají i odraz společenských, politických a ekonomických změn ve vybraných komunikačních sférách (hlavně politické a masmediální).

Sedm příspěvků je věnováno jazykové situaci v evropské části bývalého Sovětského svazu. Vyplývá z nich, že ruština, která v tomto regionu fungovala jako státní jazyk, si zachovala dominantní postavení jen na území Ruska. Jejím výrazným znakem – a jak dokumentuje sborník i jiné publikace (např. Reiter – Hinrichs – Leeuwen-Turnovcová, 1994), jde zřejmě o jev charakteristický pro všechny slovanské jazyky – je to, že spisovná varieta je vystavena silnému tlaku substandardů. A. Bierich (Zur gegenwärtigen Situation der substandardsprachlichen Varietäten im Russischen) a E. Zemskaja (Aktivnyje processy v russkom jazyke poslednego desjatiletija 20-go veka) charakterizují jednotlivé nespisovné variety ruštiny (dialekty, žargony, argoty, mat) a jejich pronikání do spisovných projevů. Oba autoři se shodují, že nespisovné variety výrazně ovlivňují pouze lexikální rovinu spisovného jazyka, jeho gramatický systém však nezasahují. Jak ukazují další příspěvky tohoto sborníku, i tento závěr je možné zobecnit na všechny slovanské jazyky.

Postavení ruštiny v evropských postsovětských republikách je odlišné. V. Mokijenko (Zur aktuellen Sprachsituation in der Ukraine) a L. Macko (Leksičeskoje novoobrazovanije v sovremennom ukrajinskom jazyke poslednich let) poukazují na zásadní změny v postavení ukrajinštiny po roce 1989: získala statut státního jazyka, užívá se ve všech komunikačních sférách na celém území Ukrajiny, aktivně se rozvíjí. [220]Ruština má však v ukrajinské jazykové situaci významné místo, zvláště v jihovýchodní oblasti státu, kde část obyvatelstva považuje ruštinu za svůj mateřský jazyk. V pobaltských státech si podle O. Poljakova (Die Russische Sprache im Baltikum) ruština udržuje vliv jen v některých komunikačních sférách. Její další perspektivy jsou závislé na ekonomické a politické situaci tohoto regionu. Nejsložitější situace je zřejmě v Bělorusku. Jak je patrné z příspěvku K. Gutschmidta (Sprachenpolitik und sprachliche Situation in Weißrußland seit 1989), v jazykové situaci země má ruština stále významné postavení (je druhým státním jazykem) a bělorusko-ruský bilingvizmus výrazně determinuje jazykový systém běloruštiny a její fungování v různých komunikačních sférách. Někteří badatelé (srov. Rzetelska-Feleszko, 1997) považují běloruštinu za ohrožený jazyk, který se z prostředku komunikace stává více symbolem národního sebeuvědomění populace. Autor poukazuje na aktivity běloruské inteligence, které dávají naději, že běloruštinu nečeká jazyková smrt, ale zachová si statut polyfunkčního komunikačního prostředku Bělorusů.

Samostatný článek zaznamenává existenci jednoho z nejmladších slovanských jazyků, který funguje na území karpatského areálu – rusínštiny. V. Jabur (Das Rusinische in der Slowakei) se zabývá jejím současným stavem a perspektivami po kodifikaci spisovného jazyka Rusínů (1995) žijících na východním Slovensku.

Další blok příspěvků je věnován západoslovanským jazykům. G. Hentschel („Regionalsprachen“ im heutigen Polen. Zum Schlesischen und Kaschubischen) popisuje současnou jazykovou situaci v Polsku a nastoluje otázku statutu kašubštiny a (horno)slezštiny jako samostatných jazyků. J. Stawnicka (Die Entwicklungstendenzen in der Lexik der polnischen Gegenwartssprache) analyzuje lexikální inovace v současné polštině. Zaměřuje se mj. na další jev, který je podle příspěvků ve sborníku společný všem slovanským jazykům – přejímání z angličtiny. Autorka se soustřeďuje především na užívání anglicizmů ve vybraných komunikačních sférách (sport, populární hudba, počítačová technika, móda a kosmetika, politika aj.) a na jejich začleňování do gramatického systému polštiny.

G. Spieß (Gegenwärtiger Stand und Zukunftsperspektiven des Sorbischen) se věnuje současnému postavení lužičtiny, dalšího slovanského jazyka, který je ohrožen jazykovou smrtí (srov. Jodlbauer – Spieß – Steenwijk, 2001). Rozebírá její postavení v Lužici (počet mluvčích, právní postavení, vztah horní a dolní lužičtiny, německo-lužický bilingvizmus aj.), cíle jazykového plánování a role lužických institucí (hlavně školy) v tomto procesu.

Dva příspěvky jsou věnovány češtině. J. Nekvapil (Language management in a changing society) analyzuje tři rysy jazykové situace typické pro Česko konce 20. století: odstraňování, modifikování a nahrazování symbolů komunistické ideologie (např. přejmenovávání ulic), proměny politického a masmediálního diskurzu a distribuci spisovných a nespisovných prostředků v nich. Autor popisuje změny nejen z pohledu lingvistů, ale také z hlediska uživatelů jazyka. Příspěvek metodologicky vychází z teorie jazykového managementu (srov. Neustupný, 2002). T. Berger (Die Rolle des Tschechischen in der heutigen Slowakei) sleduje postavení češtiny v současném jazykovém systému na Slovensku. Zaznamenává rozdíly ve fungování a právním po[221]stavení češtiny před rokem 1992 a po vzniku samostatného Slovenska, analyzuje kontakty obou jazyků. V závěru se zabývá reakcí slovenské společnosti a slovenských jazykovědců na stále silný vliv češtiny na Slovensku.

Třetí oddíl publikace je věnován jihoslovanským jazykům. Hlavní pozornost je zaměřena na jazykovou situaci v bývalé Jugoslávii. G. Ressel (Zur sprachlichen Situation im alten und neuen Jugoslawien) prezentuje diachronní pohled na proměny jazykové situace v Jugoslávii a postavení srbštiny v tomto systému, B. Kunzmann-Müllerová (Das Kroatische zwischen gestern und morgen) sleduje postavení chorvatštiny. Oba příspěvky zaznamenávají proces vzájemného oddalování původní srbochorvatštiny a postupnou stabilizaci obou jazyků v jazykové hierarchii tohoto regionu. P. M. Hill (Die sprachliche Situation in der Republik Makedonien) podává komplexní obraz současné jazykové situace v Makedonii (se zaměřením na postavení makedonštiny v tomto systému). Při analýze jazyků fungujících v postjugoslávských státech se autoři dotýkají i statutu některých nových mikrojazyků na tomto území (čakavština, kajkavština, bosenština, černohorština).

Dva články mapují jazykovou situaci v Bulharsku. L. Jordanova (Die sprachliche Situation in Bulgarien zehn Jahre nach der Wende) pojednává o některých jazykových jevech, které jsou typické pro přechod bulharské společnosti od totalitního k demokratickému systému. Soustřeďuje se hlavně na užívání variet bulharštiny a sémiotických symbolů v politickém diskurzu, na pokles společenské prestiže ruštiny a masivní invazi angličtiny apod. K. Steinke (Die bulgarische Sprache der Wende im Spiegel der Presse) sleduje odraz společenských změn v Bulharsku v publicistice, především v proměně textových typů a frekventovaných výrazových prostředků.

V posledním článku tohoto oddílu se A. Ioannidou (Neues zu den slavischen Dialekten Griechenlands) zaměřuje na postavení slovanských jazyků v Řecku a poukazuje na vzestup zájmu o tuto problematiku v posledním desetiletí.

B. Panzer v úvodu sborníku (Politische und sprachliche Veränderungsprozesse) charakterizuje obecně jazykovou situaci slovanské Evropy a zasazuje její současný stav do širších vývojových souvislostí. To autorovi umožňuje poukázat na jeden její výrazný rys: zatímco v západní Evropě dochází k překonávání národnostních a státních hranic, pro slovanskou část kontinentu je typická divergence – vznikají nové státní celky a z velkých slovanských jazyků se odštěpují mikrojazyky (někteří autoři v této souvislosti hovoří o „slovanském separatizmu“).

Není proto náhodné, že sborník uzavírá studie O. Kronsteinera (Sind Burgenländischkroatisch, Kaschubisch, Niedersorbisch und Rusinisch eigene Sprachen?). Autor v ní – v některých partiích provokativně – klade otázku, kolik je dnes slovanských jazyků. Hledá – podobně jako G. Hentchel v příspěvku o kašubštině a (horno)slezštině – kritéria, podle nichž by bylo možné určit, zda je jazyková varieta dialektem nebo samostatným jazykem. Přitom poukazuje na skutečnost, že vznik nových slovanských jazyků (někteří slavisté je nazývají regionální spisovné jazyky, jiní mikrojazyky) bývá často iniciován institucionálně (politiky, jazykovědci), nikoliv komunikační potřebou (tj. uživateli).

 

[222]LITERATURA

 

GAJDA, S.: Teoretyczne i metodologiczne zalożenia programu badawczego „Współczesne przemiany języków słowiańskich (1945–1995)“. Jazykovedný časopis, 49, 1998, s. 5–14.

HENTSCHEL, G. (Hrsg.): Über Muttersprachen und Vaterländer. P. Lang, Frankfurt am Main – Berlin – Bern – New York – Paris – Wien 1997.

JODLBAUER, R. – SPIEß, G. – STEENWIJK, H.: Die aktuelle Situation der niedersorbischen Sprache. (Ergebnisse einer soziolinguistischen Untersuchung der Jahre 1993–1995.) Domowina-Verlag, Bautzen 2001.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Sociolingvistika a jazykový management. Sociologický časopis, 38, 2002, s. 429–442.

REITER, N. – HINRICHS, U. – LEEUWEN-TURNOVCOVÁ, J. van (Hrsg.): Sprachlicher Standard und Substandard in Südosteuropa und Osteuropa. Harrassowicz Verlag, Berlin 1994.

RZETELSKA-FELESZKO, E.: Zagroźone języki słowiańskie: łuźycki i białoruski. Lětopis, 44, 1997, s. 194–197.

ZYBATOW, L. N. (Hrsg): Sprachwandel in der Slavia: die slavischen Sprachen an der Schwelle zum 21. Jahrhundert. Linguistik International, Bd. 4. P. Lang, Frankfurt am Main – Berlin – Bern – Bruxelles – New York – Oxford – Wien 2000.

Ústav českého jazyka a literatury Univerzity Hradec Králové
Víta Nejedlého 573, 500 03 Hradec Králové
e-mail: jiri.zeman@uhk.cz

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 3, pp. 219-222

Previous Sabine Dönninghaus: Od Eubúlida z Milétu k teorii vědeckého jazyka v současné lingvistice

Next Jan Holeš: Pierre Rézeau (ed.): Dictionnaire des régionalismes de France. Géographie et histoire d’ un patrimoine linguistique