Ze studií o staré české literatuře

Josef Hrabák

[Chronicles]

(pdf)

-

Řada článků o staročeské literatuře, které uveřejnil v posledních dvou ročnících Řádu J. Vilikovský, ukazuje jasně dvě věci: že je potřeba soustavně zpracovat dějiny naší staré literatury, ale i zároveň, že látka není dosud dosti propracována, aby bylo lze již přistoupiti k definitivnímu zpracování. Články Vilikovského však k tomu upravují cestu.

Předností Vilikovského je, že si všímá daleko větší měrou, než bylo tomu dříve, naší literatury latinské. Koriguje tak mnoho ze zakořeněných názorů a zároveň připravuje lepší pochopení vývoje naší literatury psané jazykem českým. Do této skupiny prací patří hlavně práce tři. Metodicky zajímavá je zejména stať O naše nejstarší legendy (Řád 7, 1941, 199—205); v ní mimo jiné vyvozuje poukazem na formální prvky, že legenda Diffundente sole — vlastně starší její část podle určení Chaloupeckého[1] — nemohla být pramenem Křišťanovým, jak dovozuje Chaloupecký, nýbrž naopak, že je odvozena z něho. Je v ní totiž snaha po rytmických klausulích věty takového typu, jaký nebyl v době Křišťanově dosud znám; její stáří není tedy asi velké, byla napsána jako úvod k starší legendě Factum est (asi až ve 14. stol.). Jak je viděti, Vilikovský přihlíží k širším souvislostem, k celému kontekstu, k celé kulturní situaci. Proto dochází i k metodicky cennému požadavku (str. 205), že je třeba „studovati legendární soubory … nikoli jen při jednotlivých tekstech, jak se obecně děje až dosud, nýbrž v celku.“ — Pro českou literaturu má větší význam studie druhá, Latinské kořeny českého dramatu (Řád 7, 353—364); ta opravuje názory J. Máchala, vyslovené v Staročeských velikonočních slavnostech dramatických (Věstník KČSN 1906) a v edici Staročeských skladeb dramatických původu liturgického (1908). Podrobněji odůvodnil Vilikovský své these v článku K dějinám staročeského dramatu ve sborníku „Hrst studií a vzpomínek prof. [50]Beerovi“ (1941, str. 110—120); článek z Řádu je určen širším kruhům vzdělanců, proto podává spíš výsledky práce z Beerova sborníku. Stručně naznačuje vývoj latinského velikonočního obřadu od nejstaršího typu Svatojiřského ze XII. stol. (který měl tři scény) přes slavnost, jak byla vytvořena v době Kunhutině (tento stupeň přidává krátkou scénu mastičkářskou), k obřadu z dob Arnošta z Pardubic, který je prostší než slavnost Svatojiřská (má jen dvě scény), takže na oko je vývojové starší. Tyto obecné výklady doprovází autor velmi instruktivně překlady těchto nejstarších slavností. Pro vznik her českolatinských je příznačné, že jejich podkladem nestala se některá z rozšířených slavností domácích, nýbrž nová verse latinská, přejatá z ciziny. Z těchto stručných poznámek je viděti, že vývoj naší nejstarší dramatiky nebyl přímočarý a nedá se vyjádřiti jednoduchou mechanickou formulí. Vilikovský sledoval ovšem jenom kořeny staročeského dramatu, vlastní české drama nezkoumá, mimo několik poznámek[2], z nichž největšího dosahu je zjištění, že české překlady latinských zpěvů neměly jen úlohu tlumočiti obsah zpěvů latinských nevzdělanému obecenstvu, ale že se stávaly složkou autonomní. To má značné důsledky pro sociologii stč. literatury, neboť by to poukazovalo k tomu, že dramatická literatura nebyla určena jen nižším vrstvám, které latinu neovládaly. — Třetí práce o latinské literatuře, Modlitby Alberta Pražského (Řád 6, 1940, 233—247) podává rozbor veršovaných modliteb pražského kartusiána z konce 14. stol. († 1397), zapsaných do rukopisného sborníku „Scala celi“. České literatury dotýká se tento článek jen vzdáleně, ale přináší důležité zjištění, že Albertovy veršované skladby neměly přímý vliv na staročeskou modlitební literaturu.

Druhá skupina článků je početnější. Není to nahodilá snůška prací různorodých, nýbrž skupina uspořádaná tak, že tvoří předběžné studie k popisu staročeské prózy.

Úvodem k těmto článkům je podnětná studie Kazatelství a počátky české prózy (Řád 6, 1940, 285—296). Vilikovský si všiml, že vzestup staročeské prózy byl velmi prudký, a snaží se proto nalézt tradici, na kterou česká próza ve svých počátcích navazovala. Soudí, že vedle básnického jazyka byl vypracován již v první polovině 14. stol. i jazyk pro funkci sdělnou, a to kazateli, kteří tlumočili „představy a pojmy neznámé původní řeči nevzdělaných mas lidových“. Thesi o existenci českého kazatelství již před dobou Karlovou podařilo se tuším dobře zdůvodniti a Vilikovský jí dobře vysvětluje, proč jsou nejstarší památky české umělecké prózy jazykově i stylisticky značně vyspělé. Vedle kazatelské tradice, na kterou česká próza ve svých počátcích navazovala, nesmíme však pouštěti se zřetele, že její prudký vývoj souvisí s prudkým vývojem české literatury vůbec, při němž próza vystřídala verš, který se automatisoval. Prozaisaci verše pozorujeme již před dobou Karlovou a tak se ohlašovala a připravovala próza již aspoň o jednu literární generaci dříve, než se objevila. Je sice nepochybně správné, hledají-li se kořeny nevázané řeči v jazykových projevech řečnických, ale jsou jistě i ve vývoji veršované epiky; jistě nebylo náhodou, že právě v epice objevuje se próza a z epiky vytlačuje verš skoro úplně. Prudký vzestup prózy souvisí pak s tím, že se verš stával nemoderním, ale přitom byla veliká poptávka, veliký zájem o epiku. Literární jazyk byl dlouhým vývojem již dosti propracován, aby si mohl uložit úkol vypracovat uměleckou prózu a se zdarem jej řešiti; to, že přitom spolupůsobila tradice jazyka kazatelů, podařilo se Vilikovskému spolehlivě prokázat.

Problematika staročeské prózy není však poukazem na vliv jazyka kazatelů dořešena: jistě musíme předpokládat i vliv jazyka právnického, který byl vypracován při soudních procesech, jež se projednávaly česky, i když zápisy o nich byly latinské. Do jaké míry tento jazyk působil na staročeskou prózu, je ovšem teprve třeba sledovat.[3]

Další články Vilikovského podávají konkretní rozbory staročeských prozaických skladeb. Přede[51]vším věnoval pozornost oběma základním památkám rané prózy, Passionálu a Životu Krista Pána (Řád 6, 1940, 407—415 a 464—476). Opravuje mimo jiné tradiční mínění, že čeští světci byli doplněni českým zpracovatelem, poukazem na to, že jsou doplněni již v jeho latinských předlohách, a dále dokazuje, že obě tato díla jsou od téhož autora. Pro náš názor, že próza při svém vzniku přejímala funkci eposu, je cenné zjištění Vilikovského, že v obou spisech jsou zesíleny dějové složky proti latinským předlohám. Rozbor slohu, který Vilikovský podává, podporuje thesi o vlivu řečnictví na začátky české prózy: sloh Passionálu i Života jeví typické vlastnosti slohu kazatelského (anafory, refrénovité opakování, exklamace). K tomu přistupuje vliv formálních prostředků prózy latinské: v skladbách jsou doloženy nejen syntaktické latinismy, nýbrž i latinské prostředky umělecké, především snaha po gramatickém paralelismu, která se sekundárně projevuje jako rým. Pro poměr k předlohám je dále charakteristické, že místo abstrakt jsou v českých skladbách výrazy konkretní (což také podporuje thesi o vlivu kazatelství). Na jiném místě charakterisuje Vilikovský tuto prózu (Řád 7, 1941, 133) jako díla, u kterých záleželo více na tom, co se říká, než na způsobu vyjádření. I tento zjev souvisí s imanentním vývojem literárních forem v staročeské literatuře: po období, které vypěstovalo básnický jazyk, nastává období, které se chce v eposu vyjadřovat co možná „nebásnicky“, jinými slovy: próza chce užívat jazyka co možná hovorového. Z toho plyne metodický požadavek studovat vývoj staročeské prózy se stálým zřetelem k vývoji verše. S tohoto hlediska bylo by lákavé vykládat rýmy, které se vyskytují v staročeské próze, jako stopy po starší formě veršované, která byla převedena do prózy (jak tomu bývalo i v jiných literaturách); Vilikovský však ukázal, že takový výklad u Passionálu sotva obstojí, neboť jde o rýmy, které jsou důsledkem paralelismu gramatického, a že tento paralelismus (i se sekundárním rýmem) má původ v latinské předloze. Nicméně nás udivuje toto vyskytování rýmu v památce, která se jinak snaží být typickou skladbou prozaickou, a bude třeba vyložiti — když známe jeho kořen — jeho funkci. K tomu bude ovšem třeba probrat celou památku a postavit si otázku, zda na pozadí veršované epiky byly takové rýmy pociťovány jako skutečné rýmy nebo zda naopak tlak kontekstu byl tak veliký, že se tyto rýmy cítily jen jako náhodné a tak se ztrácely.

Články o staročeské próze vrcholí ve dvou statích, věnovaných rozboru Tkadlečka: Tkadleček a Sloh Tkadlečka (Řád 7, 1941, 69—79 a 133—138).[4] Tkadleček je dílo, které se jeví v mnohém jako protiklad Passionálu a Života Krista Pána: proti dílům rané prózy je to dílo vyzrálé prózy, proti dílům, zaměřeným na děj, je to dílo zaměřené na formu, proti dílům náboženským je to dílo světské. Pro vývoj staročeské prózy jsou velmi významná zjištění Vilikovského o slohu Tkadlečka. Je to sloh vyzrály, který má za sebou půlstoletý vývoj staročeské prózy. Protože tento dlouhý vývoj nebyl dosud objasněn, je definitivní zhodnocení slohu Tkadlečka velmi obtížné, přesto však výsledky Vilikovského umožňují aspoň předběžně zhodnotiti význam Tkadlečka pro vývoj české prózy dosti bezpečně. Je sice jasné, že na ustálenou tradici lze uvésti zálibu Tkadlečkova autora v dvoučlenných souvětích a v interpretujících synonymech, ale zároveň je nesporné, že hledal i prvky nové. Proti starší próze, která zdůrazňovala sdělnou funkci jazyka, zdůrazňují se v Tkadlečkovi prvky melodické a toto využití melodických prvků je motivováno silnou složkou lyrickou. Vedle toho uplatňuje se proti tradiční zálibě v symetrii jistá asymetrie, a to i v plánu slohovém (nesouměrnost souvětí) i sujetovém (nesouměrnost kapitol).

Články Vilikovského jsou značným obohacením naší vědy o slovesnosti a jejich původce si vyvolil problémy skutečně naléhavé. Bylo by jistě velmi žádoucí, aby byla problematika staročeské prózy studována soustavně. Velkým přínosem je soustavné přihlížení k literatuře latinské, bude je však stále třeba doplňovat a korigovat rovněž soustavným přihlížením k imanentnímu vývoji forem písemnictví českého.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 1, pp. 49-51

Previous Stanislav Lyer: Slovo a jeho struktura

Next Bohuslav Havránek: Nová vydání spisů Komenského