Lidová jména rostlin

Václav Machek

[Chronicles]

(pdf)

-

V lidové mluvě naší žije velké množství názvů a nevíme ani, jaká část jich byla zaznamenána a co je dosud skryto. Před lety sbírali tato jména dva národopisci, F. L. Sál a O. J. Novotný a začali uveřejňo[56]vat svou sbírku v Čes. lidu XIV (1905), ale bohužel nevyšlo více než jen nepatrná část. Vítáme proto knížku Ing. dr. V. Kosíka, Slovník lidových názvů rostlin (v Praze, Škol. nakladatelství 1941, 139 str., za 18 K), jako svědectví o tom, že zájem o tyto věci je stále živý. Autor je však přírodopisec a jde mu především o to, aby přesně identifikoval lidový název s příslušným vědeckým, nikoli o vlastní sbírání materiálu mezi lidem a v lidovědné literatuře. Na př. máme tu pohodlně sestaveno, že mléč jest jednou ‚javor mléčný‘ (všeobecně), po druhé ‚locika jedovatá‘ (na Moravě), po třetí ‚pryšec‘ (na Slovensku), po čtvrté ‚smetanka obecná‘ (v jednom herbáři), kromě toho je u Kosíka ještě jeden mlíč, troje mlíčí, dva mlíčáky, dvě mléčky, dále jeden mléčník, mlíčník, mléčnice, mlíčnatka, mléko vlčí, mléko žabí. Není pochyby, že mu budou vděčni zvláště učitelé a profesoři přírodopisu, poněvadž opravdu pohodlně najdou přesné určení zásoby od autora vyexcerpované. Ale to pohodlí jde na úkor hospodárnosti. Totiž vedle jednotlivých „lidových“ hesel má a. i názvy oficiální jako úhrnná hesla, a tu pak jsou znova vypočítány ony názvy lidové. Plýtvání místem bije do očí zvláště na str. 18, kde nalézáme za sebou hesla celadona, celadyň, celdoň, celdoun, celduň, celduně, celedoň, celedunk, celemeník, u každého z nich je určení vlaštovičník větší (Chelidonium majus L.), a stejně tak tomu je o kousek dále u hesel celidana a ještě osmi jiných variant; celkem je to dobře půl stránky, nanejvýš že někdy je u hesla zkratka nebo celé udání pramene. Kromě toho je pak samostatné heslo vlaštovičník větší, kde jsou všecka tato jména znovu uvedena. Bylo by zajisté stačilo toto úhrnné heslo a podrobný index. Ovšem tím by se byla knížka seschla na méně než polovinu.

Filology uspokojí Kosíkova knížka již méně. Cituje sice Jungmanna a „Slovník jazyka českého“ (míní tím Příruční slovník jazyka českého), ale litujeme, že autor nepoužil významných jiných pramenů filologických, ba ani Bartošova Dial. slovníku moravského. U Bartoše by byl našel spoustu jmen s latinskými názvy vědeckými. Ale i v jiných pracích dialektologických (na př. u Kubína, Hrušky a j.) by byl shledal dost vděčné a zajímavé látky, na př. ke svému heslu tučný mužíček (rozchodník ostrý) by byl našel hanácké tocmož u Kotta, čučmužíček, čičmužíček u Kubína (Lidomluva Čechů kladských).[1] Ale i tak se mi podařilo vyloviti z této knížky jednu drobnost pro mne velmi cennou. Podle Kosíka chebdí znamená u Humpolce ‚kapraď samec‘; na Chodsku pak chamrdí ‚kapradí‘. V NŘ. jsem nedávno vykládal (25, 204 n.), že slovo chamradí je konec konců z chebdí. Toto chebdí z Českomoravské vysočiny mi tedy nyní potvrzuje (v kombinaci s oním chodským slovem), že slova chebdí a chamradí opravdu souvisí, kromě toho ještě ukazuje, že chodský význam slova chamrdí, totiž ‚kapradí‘, není osamocen; možná že se spojovací členy na území mezi Chodskem a humpoleckým krajem časem najdou. Zkrátka řečeno, sbírání tohoto materiálu by vynaloženou práci odměnilo. Kéž Kosíkova knížka podnítí nové sběratele! Bylo by však třeba ústřední organisace; bylo by ovšem nutné, aby filolog pracoval spolu s přírodopiscem.

Filolog by také vyslovil pochybnost nad tím, jsou-li to vše, co Kosík uvádí, vskutku lidová jména. I když uznáme, že žije mnoho lidových jmen rostlin, která jsou původu knižního (z herbářů), přece asi nikde již nežijí (ani v učené literatuře) jisté Preslovy a Opizovy výtvory, jako krytoprašník (str. 59, z Presla) nebo tolokněnka (Preslovo přejetí z ruštiny!). Vedle škumpy se cituje i škumpina, bez údaje, odkud to je nebo kde to žije. Ale to je slovo „illyrské“, podle něhož Presl vytvořil své pojmenování škumpa! Zdá se tedy, že autor místo „lidových“ měl na mysli spíše veškeré „neoficiální“ názvy.

Knížka je uvedena předmluvou, která dobře vystihuje dosavadní obtíže, plynoucí z toho, že terminologie není ještě zcela ustálena. Jen jedna věc se nám v ní nelíbí. Autor dí: „Nezapomeňme však, že jsme dosud neměli u nás práce, která by se lidovým názvoslovím rostlin zabývala speciálně, a tudíž že scházel i podnět k sbírání těchto názvů, dosud místy používaných.“ Zapomněl tedy se zmíniti o práci Sálově a Novotného, ačkoli z ní zcela určitě čerpal. Pouhá zmínka na konci knihy, že mezi jeho prameny je i časopis „Česky lid“, nestačí.

---

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 1, pp. 55-56

Previous Bohuslav Havránek: Nová vydání spisů Komenského

Next Karel Horálek: Rozbor verše a staročeský přízvuk