Větné základy epického slohu v Zeyerově Kronice o sv. Brandanu

Vilém Mathesius

[Articles]

(pdf)

-

Základem vyprávěcího slohu Zeyerova je typ věty, který můžeme nazvat dlouhou větou epickou. Taková dlouhá epická věta mívá dva nebo více hlavních přísudků, které se někdy připínají k jednomu společnému podmětu a jindy (častěji) k podmětům různým a které vyjadřují buď fáze jednotného dějového pásma v časovém postupu nebo jeho složky probíhající současně. V Kronice o sv. Brandanu jsem našel po vyloučení zhruba asi 1148 veršů přímé řeči v 1589 verších čistě vyprávěcích celkem 286 takových dlouhých epických vět, jež měly od 2 do 9 hlavních přísudků. K tomu přistupuje 78 dlouhých epických vět s rozpětím od 2 do 6 hlavních přísudků, které jsou obsaženy ve třech rozlehlých vyprávěních podaných řečí přímou. Je to vyprávění Merdokovo o osudu jeho syna v kapitole I. a v kapitole IV. vyprávění opata z jednoho z blažených ostrovů o zakladateli jeho kláštera a mnicha Serafina o králi Abgaru. Tato vyprávění mají po vyloučení částí dialogických dohromady 426 veršů povahy vyprávěcí. Je tedy v 2015 verších povahy vyprávěcí v Kronice o sv. Brandanu celkem 364 dlouhých epických vět s 1022 hlavními přísudky. Nejvíce mezi nimi je vět o dvou hlavních přísudcích, ale jenom ve vyprávěních podaných řečí přímou přesahuje jejich počet polovinu. Můžeme tedy právem říci, že pro [81]vlastní vyprávěcí části Kroniky o sv. Brandanu je příznačná dlouhá epická věta o třech a více hlavních přísudcích. Rozmanitost jejich forem i funkcí stačí ilustrovat několika příklady. Jeden podmět společný celé řadě hlavních přísudků a zase různé podměty, každý se svým hlavním přísudkem, vidíme v těchto úryvcích:

Loď se házela a lítala, a v hloubku padala, a zase vyhozena hnala se jak ustrašena, divě po vlnách. — Sluj našel posléz, oheň rozdělal a zadumal se, znova vypuk’ v pláč a celou noc tak truchlil nad vlastí, jež předrahou mu byla rodičkou. — Pak ulehl na dobro vítr, moře změnilo se v mrtvý močál, stála tiše loď a týdny, měsíce jim míjely, a s místa jenom málo hnuli se.

V uvedených dokladech jsou dlouhé epické věty až na jedinou nevýznamnou výjimku složeny ze samých přísudků hlavních. To ovšem naprosto není nutné. Dlouhá věta epická narůstá naopak velmi často tím, že se k přísudkům hlavním připínají přísudky vedlejší, jež samy zase bývají v jednotlivých vedlejších větách seskupovány v celých řadách. Názorně to vidíme v těchto citátech:

Když nyní štědrý večer nadešel, a hvězdy venku plály nad sněhem, a v refektáři v krbu kamenném strom celý hořel, plně velkou síň svým praskotem a vůní doubravy, když po večeři v svatém veselí kol ohně mniši shromáždili se, a jako děti prosti s úsměvem svá přání jevili a doufali na polo žertem, polo opravdu, že splněna jim budou tuto noc, tu vzplála náhle v duši Brandana ta dávná touha opět, vidět ráj, a mimoděk, ač slovem neoděl svou tichou žádost, Boha poprosil jen povzdechem a bleskem myšlénky, by zjevil mu, jestli to není pych, a jestli podniknout tu plavbu smí do neurčita, v bajné končiny. — Tak zpívali až jasná vzešla noc, a písně mnichů, chory andělů, šum moře, klokot ptáků ve větvích, van vlahých větrů, stromů šustění se pojily v zpěv velký, jediný, jenž růstal, míjel, zmíral, stoupal zas, a byl tak sladkým, zlatá oblaka že na západě zastavila se a naslouchala, luny luzná tvář že z vod se vynořila, s podivem a dolů zřela, bledá dojmutím.

Krátké věty epické, to jest vyprávěcí věty jenom s jedním hlavním přísudkem, jsou v Kronice o sv. Brandanu mnohem řidší než epické věty dlouhé. V částech čistě vyprávěcích jsem jich našel celkem 163, ve třech vyprávěních podaných řečí přímou celkem 44. Ve všech výpravných částech Kroniky je tedy dohromady 207 krátkých vět epických proti 364 epickým větám dlouhým. Přitom si musíme všimnout ještě dvou věcí. Předně se přistupující přísudky vedlejší zcela jinak dotýkají vlastního rázu epické věty krátké nežli epické věty dlouhé. U dlouhé věty epické se přistoupením vedlejších přísudků charakteristická její délka ještě zdůrazňuje, kdežto krátká věta epická pozbývá tím více svého podstatného charakteru, čím více přísudků vedlejších se připíná k jejímu jedinému přísudku hlavnímu. Krátkými větami epickými v nejvlastnějším slova smyslu jsou tedy ty, které neobsahují žádný přísudek vedlejší a takových jsem našel v Kronice o sv. Brandanu v částech čistě vyprávěcích 124 a ve vyprávěních podaných přímou řečí 27, dohromady tedy ve všech vyprávěcích partiích 151. Ostatní krátké věty epické obsahují přísudky vedlejší. Je to 56 vět, které mají dohromady 95 vedlejších přísudků. Ani tu však není ještě konec našich výhrad. Od krátkých vět s charakterem naprosto epickým se liší krátké věty uvozovací, neboť ty svým vztahem k řeči přímé jsou zabarveny dramaticky. V Kronice o sv. Brandanu je takových krátkých uvozovacích vět poměrně hodně. Našel jsem jich tam 57, z toho 48 jenom s hlavním přísudkem a toliko 9 takových, kde se k hlavnímu přísudku připíná ještě jeden přísudek vedlejší. Krátkých vět epických čistého ražení je ve výpravných částech Kroniky o sv. Brandanu jen o málo víc než čtvrtina počtu, kterým jsou tam zastoupeny skutečné dlouhé věty epické, a přece výrazně zabarvují proud vyprávění. Dlouhé věty epické určují v podstatě volně se kupředu beroucí [82]jeho tok, krátké věty epické vytýkají v něm svou nápadnou stručností důležité momenty, dějové nebo situační, a je-li jich položeno několik za sebou, vedou k účinku až dramatickému. Několik dokladů zřetelně ukáže, oč jde: (Takto pravil jim, a bylo ticho;) nikdo nevystoup’. — (To byli mniši, kteří z daleka na zprávu o odjezdu Brandanu ku břehům byli přišli se všech stran, by s Bohem dali zbožným poutníkům.) Ten svatý zpěv všem klid zas navrátil.

Protějškem k dlouhým a krátkým větám epickým jsou dlouhé a krátké věty popisné, které se od sebe liší stejně počtem hlavních přísudků. Dlouhé věty popisné popisují části zajímavého a pro vyprávění důležitého celku, a to buď přímou kvalifikací nebo slovesy personifikujícími. Popisné věty krátké jsou zase nejzajímavější, když se vyskytují v čistém ražení, to jest když nejsou rozšiřovány větami podřadnými. Takové věty kreslí jasně a s účinnou koncisností nějakou důležitou stránku dějové scenerie nebo situace. Těchto vět není ovšem mnoho, neboť všech vět popisných o jednom hlavním přísudku, tedy rozšířených i nerozšířených, jsem našel v čistě vyprávěcích částech Kroniky o sv. Brandanu 15 proti 39 dlouhým větám popisným, které mají od dvou do pěti hlavních přísudků. K tomu přistupuje ze tří vyprávění podaných řečí přímou 17 popisných vět o jednom hlavním přísudku a 12 popisných vět s hlavními přísudky několika (od 2 do 4). Srovnáme-li na počet na jedné straně 32 krátkých vět popisných a 51 popisných vět dlouhých, které jsme našli ve zkoumaném tekstu, a na straně druhé 207 krátkých vět epických a 364 epických vět dlouhých, zjištěných v témže tekstu, nemůžeme v číselném poměru obou kategorií nevidět velmi zřetelný důkaz o výrazné epičnosti Zeyerova díla. Veliká převaha vět epických nad větami popisnými je v Kronice o sv. Brandanu tím nápadnější, že jde o vyprávění, které téměř napořád pracuje se zjevy nevídanými.

Jako ukázka různých typů vět popisných budiž uvedena zase hrstka citátů. Předem tyto pro dlouhé věty popisné: Jak deset věží vysoký stál strom na skalách modrých z lapis lazuli a bílý byl jak z jíní, mramoru, a světlo dne své zlaté paprsky ve chvějících se listech lámalo, jak v rose růžově, a od vršku, jenž v nebe sahal, dolů do moře, kam jeho dlouhé větve visely, a vůni šířily a chlad a stín, byl pokryt ptáky, zářícími tak, že mnichům zrak přecházel, rukama že brániti se lesku musili. — Ve vlasech temných kvetly violky, zrak jeho hluboký měl jas a zář hvězd putujících nočním blankytem, pleť jeho byla jako z mramoru, jejž pronik, pablesk rána růžový, a křídla jeho lesklá, široká, jak opál byla, jenž se květem stal. — Les sloupů rostl ze skal k nebesům a nesl pavlany a výklenky, a otevřené chodby bez konce se ztrácely do síní ohromných, a vybíhaly zas ku schodištím, jež od patra do patra nesla se, tak široce a k divu mohutně, že zdálo se, že ze skal svalena pro těžkopádné kroky obrů jsou. — Dub ohromný tam šuměl, ve stínu se k němu malá chata tulila, a jako zlato potok třpytil se, jenž z oné vody byl, jež zbudila svou barvou podezření Brandana.

Povahu krátkých vět popisných lze zas ilustrovat těmito příklady: Rouch svatých krása byla úchvatná. — A svízele ty byly veliké. — Tak dobrý byl k nim Bůh, pln milosti.

Rozumí se samo sebou, že dlouhé věty obsahují někdy přísudky povahy epické i přísudky popisné. Ukazuje to na př. tato věta: Na blízku stála dubů skupina a v jejich stínech pramen třpytil se ze země líně, žlutě tekoucí, a mniši velkou žízní trápeni se vrhli na vodu, a nedbali slov Brandanových, jenž je varoval, by nepili. — Takové věty jsem při svém počítání zařadil do skupiny té neb oné podle toho, který živel v jejích hlavních přísudcích zřejmě převládal.

Do uvedených kategorií lze roztřídit až na nepatrný zbytek všechny věty ve výpravných částech Kroniky o sv. Brandanu. Nezařaděný zbytek obsahuje 23 vět trojího typu. Jsou to věty, které vysvětlují identifikací (na př. To byly zvony jejich kláštera! Ten, jehož bratrem Serafinem zval, byl onen stařec, jenž je přivítal na břehu moře, ráno pod [83]stromy), věty zvolací, vyjadřující mimořádnost dějů nebo zjevů (na př. Co sladkých prolévali bratří slz, jak slavnostní byl tento boží hod!) a konečně věty, které formou neuvozené řeči nepřímé vyjadřují něčí myšlenky, typické pro situaci (na př. Ten soulad světla, hudby, bělosti víc nežli labutí, co znamenal? Ký kouzelník je v moci měl a z nich si tropil smích?). Jak vidět, patří první dva typy těchto nečetně zastoupených vět ještě zcela k aparátu epického vyprávění a jen třetí typ se z něho trochu vymyká. Nechybí v Kronice o sv. Brandanu ani vět neslovesných, ale většina dokladů je v řeči přímé. V partiích čistě vyprávěcích nalézáme tu a tam jednočlennou větu neslovesnou vyjadřující kvantum časové (na př. Již tomu rok, a svatým příkladem on vedl je po dráze ku blahu, a oni za nim tiše kráčeli jak svatí magové, již z východu kdys světlou hvězdou, Bohem rozžatou, do Betlehema byli vedeni), jeden příklad jsem našel na neslovesnou větu uvozovací (A Jidáš na to s těžkým povzdechem: …) a mimo to je v nich i hrstka neslovesných vět dvoučlenných (na př. Jak duha pestré jejich oděvy, a samé zlato, lesklá jejich zbraň! — Jej bolelo, že Raglan zatvrzen;). Jedině ve vyprávění podaném řečí přímou je jednou užito jednočlenných vět neslovesných k dramatickému zachycení prudkého děje: V tom okamžiku král svůj chopil meč, blesk rudou mocí, výkřik, tichý vzdech, a dítě moje, jediný můj syn, u nohou ležel mých, zrak andělský v sloup obrácen, a já byl sir a sám v tom širém světě, na vždy blaha prost! Všech neslovesných vět ve vyprávěcích částech Kroniky jsem si poznamenal jenom osm.

Je tedy tok vyprávění v Kronice o sv. Brandanu téměř napořád nesen epickými větami, především dlouhými větami epickými, které mají přísudky slovesné, a to přísudky tvořené zpravidla slovesy s plným a jasným významem. Jen zcela ojediněle se setkáváme s přísudkem nominálně slovesným nebo s tím, že je slovesa užito v nezvyklém významu kategoriálním. Pro pohyb dlouhých vět epických (a vlastně také pro pohyb dlouhých vět popisných) jsou důležité ještě jiné stránky větné stavby. Jednou z nich je způsob, kterým jsou k sobě připojovány hlavní přísudky patřící k témuž větnému celku. Obecně můžeme říci, že převládá typ polysyndetický, který dodává větným celkům ráz volného proudění dějového. Probral jsem po té stránce dlouhé věty v druhé kapitole Kroniky a dospěl jsem k těmto výsledkům. Ze 36 vět se dvěma hlavními přísudky má jich 31 tyto přísudky spojené spojkou (na př. Číš povlovně z pod pláště vytáhl a nevěděl co činit nyní má) a jen je jich 5 typu asyndetického (na př. Poušť zlatá zdálo se to sídlo jim, jak na posměch ta byla nádhera.). Ještě výmluvnější je stavba vět o více hlavních přísudcích než dvou. Z 11 vět o třech hlavních přísudcích jsou v sedmi tyto přísudky spojeny dvěma spojkami a jenom7 ve čtyřech spojkou jednou, z 11 vět o čtyřech hlavních přísudcích jsou v šesti spojeny přísudky dvěma spojkami, ve čtyřech třemi spojkami a toliko v jedné spojkou jednou, ze 6 vět s pěti hlavními přísudky není ani jediná, v níž by přísudky byly spojeny jen jednou spojkou, zato však ve dvou jsou spojeny dvěma spojkami, ve dvou třemi spojkami a ve dvou spojkami čtyřmi. Věty o více než pěti hlavních přísudcích jsem našel v uvedené kapitole jenom dvě a ty zcela potvrzují polysyndetický ráz dlouhých Zeyerových vět, neboť jedna z nich má na šest hlavních přísudků čtyři spojky a druhá na osm hlavních přísudků sedm spojek. Tuto poslední uvádím jako příklad polysyndetičnosti pro Zeyerovu skladbu typické: Na to jako blesk k té římse rychle přistoupil a v ráz se pohár vnořil v pláště záhyby, a Zeno opět ležel na lůžku, a tiskl poklad k srdci s úsměvem, a hleděl kol, jak všechno pohřbeno se zdálo v sen, a jako vítězství čin jeho zdál se [84]mu, a svědomí mu nedělalo výčitek, a Zeno ďáblem uspán těžce zdřím’. — Spojkou, kterou hlavní přísudky jsou spojovány, je nejčastěji spojka a, tu a tam se vyskytují spojky ale, avšak, neb, pak. Pravý opak této zřejmé tendence k polysyndetickému spojování hlavních přísudků je skutečnost, že Zeyer s oblibou klade vedle sebe v stručné asyndetičnosti dva přísudky, které se vztahují k témuž podmětu a významem k sobě těsně patří. Příkladem mohou být tyto věty: Však vlny bránily jim přistati, a soumrak vzešel, měnil se již v tmu, a ještě bojovali s vlnami. — On vlasy sobě rval, o kámen čelo bil, a vzlykaje tak zvolal: — Za jelenem se jinoch pustil v běh a volal, prosil dívku bez dechu, by neprchala. Toto časté asyndeton slovesné má obdobu v asyndetickém spojování dvou těsně k sobě patřících substantiv, které v zkoumané skladbě Zeyerově je stejně hojné. Jako doklady uvádím tyto věty: A hlad a žízeň trápily je též, a kurky chleba, krůpěj nápojů po celém hradě nenalézali. — Duch boží svítil mu, a netřeba tu svíce bylo z vosku, oleje. — Ti kladli nyní víno, pokrmy na palubu, pro další mnichů pouť.

Řidčeji nalézáme obdobné asyndetické spojení výrazů adjektivních nebo adverbiálních. Takové konstrukce ukazují na příklad tyto věty: Noc byla lunná, vlahá. — Však Brandan, ponořen ač v hloubku sna, byl všecko viděl, s pláčem sledoval zrak jeho jasný bratra Zena tam do tmavé síně, k římse, k lůžku zpět.

Druhou stránkou větné stavby, která výrazně určuje pohyb dlouhých Zeyerových vět, je jejich zvuková linie daná především charakteristickým pořádkem slov. Upozornil jsem na ni před více než desíti lety v článku „Dynamická složka koncové kadence v Zeyerově blancversu“, který vyšel r. 1931 v Bratislavě ve sborníku Slovenská miscellanea, věnovaném A. Pražákovi. V tehdejších výkladech, opírajících se rovněž o materiál z Kroniky o sv. Brandanu, jsem ovšem své zkoumání zaměřil na konec verše a nikoli na větný celek. V obojím jde však v podstatě o totéž. Koncová kadence Zeyerova blancversu je zpravidla zdůrazňována tím, že proti oslabenému přízvuku na poslední slabice je přízvuk na třetí slabice od konce (někdy i na páté slabice od konce) naopak zesílen různými prostředky, mezi nimiž má důležitou úlohu deformace slovosledu. Takové mimořádné zesilování přízvuku deformací slovosledu na jiném místě nežli na konci a souvisící s tím typická zvuková linie jsou zjevy, s nimiž se v dlouhých větách Zeyerových setkáváme krok za krokem. Slova, která by podle obvyklého pořádku slov při klidném vyjadřování měla stát na místě pozdějším, posunují se opět a opět směrem k počátku věty a nabývají tím zesíleného přízvuku. Kdyby šlo o krátké věty, nabyl by tím sloh rázu značně vzrušeného. Délka Zeyerových vět však účinky této slovosledné deformace tlumí a epický sloh Zeyerův se stává jen mírně pathetickým, neztráceje přitom na své plynulosti. Někdy se tak posouvá některé slovo až na samý počátek věty a vzniká tím typický pořad subjektivní. Příkladem mohou být tyto úryvky vět: ni vánek nejjemnější nezavál nad modrou hladinou (místo: nad modrou hladinou nezavál ani nejjemnější vánek) — den krajné bídy posléz nadešel (místo: posléz nadešel den krajné bídy) — výčitkou se zraky jejich zdály Brandanu (místo: jejich zraky se zdály Brandanu výčitkou) — jak na posměch ta byla nádhera (místo: ta nádhera byla jak na posměch). Takových větných úryvků jsem si zaznamenal z 375 výpravných veršů v druhé kapitole Kroniky celkem 58. Často se však slovo, deformací slovosledu posunované, nedostává až na samý počátek věty, nýbrž postupuje jen před nejbližší část věty, za kterou by podle normálního slovosledu mělo stát. Setkáváme se tu s celou řadou různých možností. Nejčastěji [85]jde o vzájemné postavení slovesa a určení, které k slovosledu patří. Tak jde o sloveso a substantivní předmět, na př.: moře rozbrázdil (m. rozbrázdil moře), Boha chválili (m. chválili Boha), hrad ten střežili a velikému králi sloužili (m.: střežili ten hrad a sloužili velikému králi); o sloveso a předmět infinitivni, na příklad: mlčet nedoved’ (m. nedoved’ mlčet), pít ni jísti nemohli (m.: nemohli jíst ani pít); o sloveso a těsně s ním spojený doplněk, např.: kliden byl (m.: byl kliden), když syti byli (m.: když byli syti), pohřbeno se zdálo (m.: zdálo se pohřbeno); o sloveso a určení adverbiální, na př.: se hněvem třás’ (m.: se třás’ hněvem), na kolena pad’ (m.: pad’ na kolena), do výše rostla (m.: rostla do výše), je v moci měl (m.: je měl v moci), na nivy když vkročí (m.: když vkročí na nivy), jako slunce zářil (m.: zářil jako slunce). Podobně jako se deformuje vzájemné postavení určitého slovesa a náležícího k němu adverbiálního určení, může se deformovat i vzájemné postavení adverbiálního určení a určovaného jím výrazu adjektivního. Příkladem buďtež tyto úryvky: jak ze skal svalena (m.: svalena jak ze skal), ve skupinách až k stropu čnějících (m.: čnějících až k stropu), a Zeno ďáblem uspán těžce zdřím’ (m.: a Zeno uspán ďáblem těžce zdřím’). Někdy jde o vzájemné postavení dvou adverbiálních určení patřících k témuž výrazu, jako na př.: tiskl poklad k srdci s úsměvem (m.: s úsměvem k srdci). Stejně může jít o vzájemné postavení dvou přívlastků u téhož substantiva, na př. v neuhaslý jeho chtíč (m.: v jeho neuhaslý chtíč). Jindy jde zas o podřadný přívlastek, který se ze svého obvyklého místa za určovaným jménem posouvá před ně. Jako příklad uvádím: jak velikánů sídlo (m.: jak sídlo velikánů) — chodbami a síní bludištěm (m.: chodbami a bludištěm síní), v kytic pestrý klín (m.: v pestrý klín kytic). Souřadný přívlastek nás vede k zjevům povahy opačné, ale stejného účinku, neboť se úchylkou slovoslednou dostává se svého obvyklého místa před určovaným jménem za toto jméno, čímž rovněž vzniká zesílení přízvuku, a to buď u samého přívlastku, je-li přízvučný, nebo u určovaného jména, je-li přívlastek nepřízvučný. Ukazují to třeba tyto příklady: chléb poslední (m.: poslední chléb) — z křišťálu bílého (m.: z bílého křišťálu), v duši nejhlubší (m.: v nejhlubší duši), palčivostí svou (m.: svou palčivostí), tvarem svým (m.: svým tvarem). Deformační posouvání dál ke konci věty se vyskýtá především u nepřízvučných zájmen, která by se jinak podle principu rytmického slovosledu měla klást pokud možno dopředu. Jde tu o zájmena zvratná, na př. pak chopili se (m.: pak se chopili) — každý našel si (m.: každý si našel) — které zdálo se (m.: které se zdálo), nebo o nepřízvučná zájmena osobní, na př. vedli na loď jej (m.: vedli jej na loď) — Teď do oka se kradla slza mu (m.: Teď do oka se mu kradla slza) — a srdce mřelo jim (m.: a srdce jim mřelo) — plašil klid mu s víček (m.: plašil mu klid s víček), po případě o obojí druh zájmen najednou, na př. zjevil se jim (m.: se jim zjevil). Věc zcela stejná se děje i s nepřízvučnými adverbii, na př. loď je nesla tam (m.: loď je tam nesla) a s nepřízvučnými tvary určitého slovesa, na př. jak ze skal svalena pro těžkopádné kroky obrů jsou (m.: jsou svalena jak ze skal pro těžkopádné kroky obrů), netřeba tu svíce bylo (m.: netřeba tu bylo svíce). Někdy se naopak zájmena nedůrazná dostávají ještě blíž k počátku věty, než to připouští princip rytmický, čímž rovněž vzniká úchylné zesílení přísudku, na př. a z nich si tropil smích? (m.: a tropil si z nich smích?). Pro úplnost dodávám, že někdy mění své místo slovoslednou deformací hned dvě určení najednou nebo zas naopak jen část určení, o které jde, kdežto část druhá zůstává na místě normálním. Pro první případ uvádím za příklad tyto úryvky: svitem čarovným síň plnily (m.: plnily [86]síň čarovným svitem), jenž do hrdla se dral mu (m.: jenž se mu dral do hrdla), by postavil na místo pohár zas (m.: by postavil pohár zas na místo), kdežto případ druhý dokládám zase těmito citáty: rajský měli kvas, viděl jiskru pláti lakoty. Někdy se oba případy kombinují: mu v srdci žádost vzbudil lakotnou. Připomínám, že v druhé kapitole Kroniky jsem našel ve výpravných částech celkem 90 takových částečných deformací slovosledu. Dohromady s deformacemi probíhajícími celou větou je tedy 148 slovosledných deformací v 375 verších.

Věcmi, o kterých jsme dosud mluvili, je dán dynamický pohyb Zeyerova vyprávění, jeho plynulost a souvislost jeho linie. Ale u skutečné epiky nejde jen o to, aby proud vyprávění spěl kupředu. Opravdová epičnost vyžaduje, aby se to dálo ze široka a volně. O to je v epickém slohu Zeyerově různě postaráno. Jeho epické věty nenarůstají jenom, jak bylo ukázáno, počtem přísudků hlavních i vedlejších, nýbrž také různými vazbami, které bychom mohli dohromady stručně nazvat polovětnými. Zkoumal jsem z nich srovnání, aposice a variace, volné doplňky a volné přívlastky a konečně vazby přechodníkové. Na srovnání je epický sloh Zeyerův velmi bohatý, a to zejména na srovnání stručná, v nichž se předmět k srovnání přibíraný vyjadřuje jedním nebo jen o málo více slovy. Ukazují to tato čísla. Všech srovnání jsem v rozbírané skladbě našel kolem dvou set a nejpočetnější kategorií mezi nimi je prosté srovnání substantivní nebo adjektivní uvozené spojkou jak nebo jako. Takových prostých srovnání jsem našel přes půl druhého sta. Pokud jsou to srovnání, která obsahují vedle spojky jen jedno slovo (a takových je v této kategorii většina), nevymykají se zpravidla z běžné zásoby podobenství a jejich funkce záleží jen v mírné intensifikaci vyprávění nebo popisu. Vyjadřují na příklad, že něco letí nebo se zarývá jako šíp, že někdo padl jako kámen, že něco září jako slunce nebo je průhledné jako sklo, že někdo je sivý jako holub atp. Samostatnější úkol básnický mají substantivní nebo adjektivní srovnání o několika slovech, z nichž vybírám tyto ukázky: Když slunce vyšlo, všichni zbudili se jako udeřením orloje a … — Hlas její tklivý byl jak šumění vln zmírajících tiše na břehu. — Jak vínem opojení nejprudším se smáli, výskali, neb plakali dle povah svých, a … Srovnání rozvitých celou větou jsem našel toliko necelých dvacet. Ukázkou uvádím tyto příklady: a všude stály dvéře dokořán, jak by je vítaly … — A v okamžiku bratr Zeno zbled’ tak příšerně, že všickni s výkřikem od něho prchali, jak rána by se jeho byla dotkla morová. — … a tisíc svíček z vosku vonného kol hořelo v kostele bělostném, jak by tam květy rostly ohnivé, v tom divuplném háji z mramoru. — Zbytek připadá na srovnání uvedená slůvkem co nebo na srovnání provedená komparativem se spojkou než nebo předložkou nad. K srovnáním můžeme přičíst i vazby se slovesem zdáti se, které nevyličují skutečnou podobu nějakého zjevu, nýbrž něco čemu se podobá, jako na př. v této větě: … a vybíhaly zas ku schodištím, jež od patra do patra nesla se, tak široce a k divu mohutně, že zdálo se, že ze skal svalena pro těžkopádné kroky obrů jsou. — Míst s takovými vazbami jsem si poznamenal kolem dvacíti. Z typů aposičních nemají pro epickou šíři Zeyerova slohu valného významu ty, u kterých je predikační ráz nejpatrnější, tedy aposice vysvětlující prosté i výčetné. Mnohem důležitější jsou aposice zařaďující, neboť těmi narůstá volně rozsah Zeyerových vět, zejména když je jejich funkce hodnotící. Tak je tomu na př. v této větě: A z temena jí náhle jako pták vylétlo v noc — div nevídaný — slunce růžové, nad mořem stálo chvíli, rozlilo se jako zora pak, a za chvíli … Od takové aposice je už jenom krok k slovní variaci, [87]která prokresluje věc již jednou označenou novým výrazem slovním. Takových slovních variací nalézáme u Zeyera značné množství (poznamenal jsem si jich téměř 50), a to pro výrazy substantivní, adjektivní, adverbiální i slovesné. Různé tyto typy ukazují třeba tyto příklady: Studnou hlubokou svět stvořený je, z které pije smrt, ta tvrdá nutnost, matka žalosti! — Ten kout pln míru, květnou samotu Bůh zvěři dopřál, zvěři trápené tak mezi lidmi! — A sotva domluvil, tu přiletěl tak svěží vánek, libý, sílící, že dechem božím zdál se, věru, být … — Tak dobrý byl k nim Bůh, pln milosti! — Pomalu, však tichým mořem, líně nesla se, a měsíc … — Velkým byl v své lásce nesmírné, v svém nadšení. — Po čtrnáct dní jim vítr plachty dmul, a všichni byli mysli veselé, pak ale náhle přišla tišina, ni vánek nejjemnější nezavál nad modrou hladinou, jež skleněná se zdála teď … Volný doplněk a volný přívlastek jsou si po vnějšku příbuzné, ale v základech se od sebe liší tím, že volný doplněk vyjadřuje rys aktuální, jehož platnost závisí na platnosti toho, co vyjadřuje určité sloveso, kdežto volný přívlastek vyjadřuje rys stálý, jehož platnost není nijak závislá na určitém slovese. Důsledek toho je ten, že volný doplněk může být vyjádřen podstatným jménem, přídavným jménem i trpným příčestím, kdežto volný přívlastek bývá vyjadřován zpravidla jen přídavným jménem. Volný doplněk se svou funkcí blíží výrazu adverbiálnímu, volný přívlastek adjektivní variaci. Jako ukázku volných doplňků uvádím tyto věty: Takto celou noc se hnali po ostrově, šílenci, svých vlastních stínů lekajíce se, a zvuků vlastních hlasů. — Hned mniši všickni spěli na pomoc, však jeden z nich, jejž zvali Luciem, bled jak ten stařec sám, a zasmušen se tiše vzdálil z kruhu bratrů svých … — A tiše vstal, a všecek rozechvěn se kradl zpět do síně plněné až k stropu mísami a poháry. — … a Zeno ďáblem uspán tězce zdřím’. — Za ukázku volného přívlastku může posloužit tato věta: Veď v druhou síň je, stinnou, útulnou, tam sedli za stůl. Obě vazby jsou v skladbě Zeyerově zastoupeny poměrně často, při čemž volný doplněk převyšuje početností o hodně volný přívlastek, neboť onoho jsem si zaznamenal kolem padesáti případů, kdežto tohoto jen málo přes dvacet. Poslední kategorie vazeb polovětných, jimiž epické věty Zeyerovy narůstají do délky i do šíře, jsou vazby přechodníkové. Častější je ovšem přechodník přítomný, jehož jsem našel 35 dokladů, kdežto přechodníku minulého jenom 9. Funkce obou vazeb je jasná: přechodník přítomný vyjadřuje vedlejší děj, který je s dějem určitého slovesa současný, kdežto přechodník minulý vyjadřuje vedlejší děj, který před dějem slovesa určitého v posloupnosti časové předchází. To je zřejmé i z těchto příkladů:

To přál si svatý Brandan uvidět, by takto zrakem lidským obsáhl ty divy všechny, které stvořil Bůh buď v lásce k tvorům svým, buď sedaje na soudný stolec s váhou odměny. — Tu prosil Brandan Boha za ně též, pak pozved’ ruce žehnaje jim všem a loď se hnula v moře šumnou poušť. — Když přišel čas na lůžko ulehnout, šel Brandan opět v síň, a vyvoliv si čtrnáct z mnichů, kteří zdáli se mu nejmoudřejší, ctnostmi zdobeni, před jejich soud klad’ přání duše své, jim pověděl, jak dávno toužil juž se vydat na tu plavbu, pověděl o skrytém vzdechu jim, jejž k nebi byl v ten večer poslal, prose, znamení by Bůh mu dal, a posléz doložil co Merdok byl mu šeptal, svadlý květ mu vloživ do dlaně.

Rysy větné struktury, které jsme v předcházejících odstavcích vytkli a doložili, určují z podstatné části epický sloh v Zeyerově básnickém díle. Neurčují jej jednotlivě, každý zvlášť, nýbrž všechny dohromady, pospolu. Nestačí konstatovat, že Zeyer ve své básnické epice se zálibou užívá dlouhé věty epické nebo popisné, nýbrž je třeba vytknout, že taková dlouhá věta má právě ty znaky, které jsme v tomto pojednání zjistili, a že se zejména vyznačuje charakteristickou zvukovou linií, jež je dána [88]slovosledem od normálu odchylným. Funkce jednotlivých strukturálních rysů větných a jejich vzájemný poměr se jasně ukáže teprve tehdy, až touž metodou, kterou jsme postupovali zde, budou probrány větné základy epického slohu i v jiných dílech básnických.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 2, pp. 80-88

Previous Karel Horálek: Rozbor verše a staročeský přízvuk

Next Vilém Mathesius, B. Hk (= Bohuslav Havránek): O soustavném rozboru gramatickém