O soustavném rozboru gramatickém

Vilém Mathesius, B. Hk (= Bohuslav Havránek)

[Discussion]

(pdf)

-

Soustavný rozbor kteréhokoli jazyka může být prováděn pouze na základě přísně synchronickém a s pomocí analytického srovnávání, to jest srovnávání jazyků různého typu bez ohledu na jejich genetickou příbuznost. Jedině tak můžeme porozumět danému jazyku jako organickému celku a nahlédnout dostatečně do pravého významu a pravé funkce linguistických jevů, z nichž se skládá. Má-li se užít s úspěchem methody analytického srovnávání, můžeme přistupovat k jednotlivým jazykům jedině se stanoviska funkčního, neboť toliko tím způsobem lze různé jazyky přesně srovnávat. Obecné potřeby výrazové a sdělovací, společné veškerému lidstvu, jsou jediným společným jmenovatelem, na který můžeme uvést výrazové a sdělovací prostředky, jež jsou v každém jazyku jiné. Jazykozpytný rozbor, založený na těchto zásadách, musí konečně směřovat k zjištění vzájemných příčinných vztahů mezi koexistujícími jevy téhož jazyka. Moderní linguistika je pro takový rozbor dobrým východištěm a v pojetí jazyka jako systému znaků mu také poskytuje nosný teoretický základ.

Plný význam nového funkčního a strukturálního pojetí se prvně ukázal v rozboru zvukové stránky jazyka, a fonologie, která se tímto rozborem zabývá, má dnes svou posici již vybudovánu. V oblasti vlastního rozboru mluvnického podobný úkol musí být teprve proveden. Metoda, kterou by bylo možno pořídit jasný a úplný rozbor daného jazyka, se ještě hledá. V úvaze, která následuje, chci ukázat, po jakých cestách lze ji podle mého mínění nalézt.

Systémy všech známých jazyků jsou v celku vybudovány na sdělení a nikoli na výraze. Každá sdělná promluva je založena na dvou aktech, které v mechanisovaném způsobu lidské řeči splývají ovšem s promluvou samou a projevují se samostatně jenom tehdy, když nějaká překážka nad obyčej zpomalí tempo některého z nich nebo jej vůbec znemožní. Jeden z nich záleží v tom, že se ze skutečnosti konkretní nebo abstraktní vyberou úseky, které vyhovují té dvojí podmínce, že se na nich právě soustřeďuje pozornost budoucího mluvčího a že se zároveň dají zachytit slovní zásobou jazyka, o který jde. Druhým se jazykové znaky, označující vybrané úseky skutečnosti, uvedou do vzájemného vztahu, který z nich vytvoří organický celek, větu. Na této běžné skutečnosti nic nemění případy extrémní, kdy se k označení dané skutečnosti vybere ze slovní zásoby jazyka jen jediné slovo, které se pak stává větou samo o sobě, aniž se proto spojuje s jinými slovy. Máme-li podat úplný a organický rozbor systému vyjadřovacích prostředků, kterému říkáme jazyk, je nasnadě, že to můžeme nejlépe učinit se stanoviska těchto dvou základních aktů. Tak docházíme ke dvěma stěžejním oblastem jazykozpytného zkoumání, z nichž v jedné se vyšetřují prostředky a způsoby jazykového pojmenování, kterým se zachycují jednotlivé úseky skutečnosti, a v druhé zase prostředky a způsoby, kterými se jména, vybraná pro označení úseků aktuální skutečnosti, spojují ve větný celek. Po každé bude zkoumání vycházet ze sdělovacích potřeb mluvčího. Z toho nám nutně vyplývají dva důsledky: budeme postupovat od mluvy jako něčeho, co je bezprostředně dáno, k jazyku, který jako [89]systém je toliko ideálně reálný, a od funkčních potřeb k formálním prostředkům, kterými se uspokojují. Jazykozpytné discipliny, které jsme tak stanovili, můžeme nazvat funkční onomatologie a funkční syntaxe. Morfologie, která se zabývá seskupováním vyjadřovacích prostředků soustavy založené na formální příbuznosti, jde napříč obou těchto oblastí, neboť členy téže morfologické soustavy mohou být funkčně zapojeny jak do onomatologie, tak do syntaxe.

Bylo by pošetilé tvrdit, že všecky problémy, týkající se funkční onomatologie a funkční syntaxe jsou zcela nové a že o žádném z nich nebylo dosud nikdy pojednáváno. Stejně pošetilé by však bylo popírat, že nová formulace těchto problémů, podnikaná se stanoviska funkčního, může je nově a pronikavě osvětlit a že nám toto stanovisko umožňuje nově utřídit fakta už známá a objevit fakta nová.

 

Jak jsem shora řekl, zabývá se funkční onomatologie zásobou jazykových pojmenování (pojmenování v nejširším slova smyslu) a její aplikací v konkretních promluvách. Pohled na jazykozpytnou literaturu posledních let ukazuje, o jaké důležité problémy tu jde. Jeden z nich se týká otázky slovních kategorií. Tu mohu uvést práci F. Slottyho, jenž v různých článcích zkoumá podstatu slovních kategorií a v pojednání, otištěném v Sborníku Schrijnenově, také načrtává historii problému v době nejnovější. Souhlasím zcela s míněním, které Slotty nově formuluje, že nejdůležitější slovní kategorie mají dvojí tvářnost, protože jsou na jedné straně výrazem klasifikace vnější skutečnosti (a podle analogie s ní i skutečnosti vnitřní) na věci a vlastnosti, mezi nimiž se zase rozlišují vlastnosti stálé a vlastnosti pomíjející, a na druhé straně nositeli hlavních syntaktických funkcí jako formální vyjádření podmětu, předmětu, přívlastku a přísudku. Uznání této skutečnosti je však teprve první krok k řešení celého klubka problémů, které se tu naskýtají. Ty nejsou vyřízeny ještě ani zjištěním, které slovní kategorie zřetelně existují v daném jazyku, jaká je jejich onomatologická a morfologická povaha a jaké jsou jejich vzájemné vztahy, zejména do jaké míry je možné, aby slovo přecházelo z jedné kategorie do druhé. Slovní kategorie jsou jenom základem klasifikace, kterou je mluvčímu umožněno, aby ovládal slovní zásobu svého jazyka. Soustava klasifikací pokračuje i uvnitř slovních kategorií a povaha a význam sekundárních kategorií, které jsou výsledkem těchto dalších klasifikací, poutaly dosud, pokud mohu soudit, pozornost jazykozpytných odborníků v míře stěží dostatečné.

Při rozboru těchto dalších klasifikací bude dobře rozlišovat dvě řady faktů. Někdy vidíme, že se při přechodu slova ze sekundární kategorie mění jen vnější tvářnost jeho významu, kdežto základní význam zůstává nedotčen. Jindy však je rozdíl mezi dvěma sekundárními kategoriemi takový, že radikálně postihuje celý význam slova, o které jde. První typ klasifikačních rozdílů můžeme nazvat aspektovými modifikacemi, druhý typ modifikacemi kategoriálními. Přesný význam těchto názvů ukáže hrstka příkladů. U jmen podstatných záleží aspektové modifikace hlavně v rozdílech čísla (na př. kámen, kameny, kamení) a celistvosti (na př. ve francouzštině un pain, du pain, les pains, des pains), v určenosti (na př. německé das Weib, ein Weib, Weib) a v kvalifikujícím rodu (na rozdíl od rodu formálního), na př. emocionální zabarvení, vyjádřené změnou rodu v českém výraze kluk nezbedná nebo rozdíly v pohlavní příslušnosti: učitel — učitelka, pán — paní. V oblasti přídavných jmen se aspektové modifikace omezují hlavně na stupňování, protože číslo a gramatický rod jsou u nich známkou mluvnické shody a nemají vlastní onomatologickou funkci. Poučně to ukazuje moderní angličtina, kde se na přídavných jménech neprojevuje ani číslo, ani gramatický rod. U sloves se různě prostupují rozmanité funkce. Povahu aspektových modifikací mají zřejmě časy a způsoby ve svém primárním významu, nikoli ve funkci syntaktické a pak všecky zjevy, které lze shrnout pod obecný název slovesného vidu. Pokud jsou vyjádřeny na určitém slovese číslo a gramatický rod, jsou to zase jako u přídavných jmen známky gramatické shody a k mluvnické shodě patří také rozdíly v gramatické osobě, neboť jazyky [90]jako moderní angličtina zřejmě ukazují, že je to vlastně věc podmětu a nikoli slovesného přísudku. Slovesný rod považuji u určitého slovesa za záležitost především syntaktickou.

Každému, kdo zná několik jazyků, je zcela zřejmé, že mezi nimi bývají základní rozdíly v aspektových modifikacích. Táž aspektová modifikace může být v jednom jazyku podstatnou částí gramatického systému, což se jeví tím, že se jí soustavně užívá a že jazyk má také jasné, formální prostředky, aby ji vyjádřil, kdežto v jiném jazyku je jen příležitostnou pomocí k přesnější kvalifikaci významu. Tak na př. existence členu v jazycích germánských a románských dosvědčuje, že kategorie určenosti je v nich podstatnou částí gramatického systému, kdežto neexistence členu ve většině slovanských jazyků ukazuje, že určenost podstatných jmen je u nich něčím příležitostným. Pravá podstata zkoumané aspektové modifikace je rozhodující skutečností při řešení problémů slovesného vidu v jazycích germánských, neboť je zřejmé, že v jazycích germánských není slovesný vid podstatnou částí gramatického systému jako v jazycích slovanských. V češtině na příklad je každé sloveso zařaděno už způsobem svého tvoření do určitého typu vidového, kdežto v angličtině nenáleží sloveso samo sebou zpravidla k žádnému vidovému typu a může proto přejít beze všech formálních změn z jednoho vidového typu do druhého. V češtině se musíme tedy ptát, jaké jsou formální typy vidové a jak se jich užívá v speciálních potřebách konkretní souvislosti. V angličtině naproti tomu můžeme jen zkoumat, jaké formální prostředky má po ruce, když konkretní souvislost vyžaduje, aby některý vid byl zřetelně vyjádřen. Je pravda, že v rozvedené konjugaci má moderní angličtina formální prostředek k vyjádření zvláštní aspektové modifikace slovesného významu, ale její základní funkce není vyjadřovat trvání nebo cokoli takového, jako jsou slovanské slovesné vidy. Se stanoviska přísně synchronického je to především prostředek, kterým se vyjadřuje aktuálnost příslušného děje a trvání je tu stejně jako popisnost nebo důraznost jenom sekundární aspekt odvozený ze základní funkce. Jasně to vidíme, když proti sobě postavíme české věty Teď jdu do školy a Teď chodím do školy — a smyslem jim odpovídající věty anglické. V češtině se zdůrazňuje rozdíl mezi tím, co se chápe jako děj jednorázový, a tím, co se chápe jako děj opakovaný, a tento rozdíl, který je podstatnou částí českého systému vidového, je vyjádřen tak, že se děj jednorázový bere za normální, kdežto děj opakovaný se vyjadřuje zvláštním tvarem slovesným. V angličtině naproti tomu je tu rozdíl mezi dějem obecným a dějem aktuálním a za normální se považuje děj pojatý obecně, kdežto děj aktuální se vyjadřuje rozvedenou konjugací. V terminologii funkčního jazykozpytu to znamená, že v češtině je příznakovým členem protikladu děj opakovaný, kdežto v angličtině děj aktuální. Protiklad trvání — netrvání nepřichází k platnosti ani v češtině, ani v angličtině.

Pod zorným úhlem sekundárních klasifikací musí být zkoumány také třídy a rozdíly, kterými se zabývá tvarosloví. Řekl jsem již jinde, že tvarosloví, morfologie, pojednávající o seskupování výrazových prostředků jazyka v systémy formální, jde napříč funkční onomatologií a funkční syntaxí, a proto nepřekvapí, když při takovém zkoumání shledáme, že morfologická fakta mohou mít po stránce onomatologické význam zcela různý. V českém morfologickém systému deklinačním se vztahují na příklad tvarové rozdíly mezi jmény životnými a neživotnými k rozdílům kategoriálním (balíky — balíci, té špíně — tomu špínovi), rozdíly, vyjadřující různost pohlaví, se týkají aspektové modifikace (pán — paní) a rozdíly, záležící prostě v různosti gramatického rodu, nemají vůbec onomatologický význam (dvůr, zahrada, pole). Také české třídy slovesné vyjadřují někdy aspektové modifikace (nesu — nosím, kopnu — kopám).

 

V syntaxi je ústředním problémem ovšem věta. Pokusů o to, aby se našla taková definice věty, s níž by se dalo ve vědeckém jazykozpytu pracovat, stále přibývá. A. H. Gardiner se snaží ve své knize o mluvě a jazyku[1] řešit nanejvýše důležitou otázku, kam patří [91]věta v soustavě gramatické. Přisuzuje slova jazyku a větu mluvě a dochází tím k dichotomii, která se svou jednoduchou přesností zamlouvá. Právě však tato jednoduchá přesnost vzbuzuje v dobrém znalci věcí nedůvěru, neboť čím hlouběji nahlížíme do organismu jazyka, tím více se přesvědčujeme o jeho složitosti a tím jasněji vidíme, že nelze docházet jeho rozborem k výsledkům tak prostým a jasným bez přílišného porušování objektivní reality. Letmé prozkoumání faktů, o které jde, stačí ukázat, že tato instinktivní nedůvěra ke Gardinerovu tvrzení je správná. Co Gardiner má vskutku na mysli, když mluví o větě, je věta jako individuální promluva, neboť jedině o té platí, co říká o podstatě věty vůbec. Věty jsou podle jeho slov konstrukce, které sestavujeme vždy jen pro okamžik a na něž zapomínáme hned v zápětí nato, a jejich podstata je vyznačena dvojím nutným vztahem, na jedné straně k věci, kterou míníme, na straně druhé k nějakému posluchači nebo k publiku. To je všecko pravda, pokud ovšem jde o věty jako o individuální promluvy. Musíme se však ptát: náleží věta docela jen pomíjivému okamžiku promluvy a určuje ji jako linguistický fakt zcela jen individuální situace, v níž je pronesena? Odpověď na tuto otázku se řídí podle toho, považujeme-li za větu jakékoli slovo nebo skupinu slov, po které je pausa a v níž dovedeme odkrýt srozumitelný smysl, či požadujeme-li od věty ještě něco jiného. Lze si představit, že cizinec, neznající dostatečně česky, vykřikne při spatření pádícího koně Běžet — kůň! nebo že nemocný ošetřovaný v ústavu pro duševně choré popíše činnost lékaře, předpisujícího lék, slovy Pan doktor — recept! V obou případech máme skupinu slov, po níž je pausa a v níž můžeme v dané situaci odkrýt srozumitelný smysl. Jsou však tyto skupiny slov skutečně větami? Někteří linguisté definují větu se stanoviska čistě semiologického a ti odpovědí na tuto otázku kladně. K nim patří ovšem A. H. Gardiner a u nás Vl. Skalička, který definuje větu prostě jako elementární semiologickou reakci (Slovo a slovesnost 1, 1935, str. 212 n.). Podle mého mínění je však toto pojetí věty tak široké, že s ním nelze v jazykozpytě pracovat. Se stanoviska linguistického nemůžeme považovat uvedené skupiny slov za skutečné věty, nýbrž toliko za pathologické náhražky vět, neboť jim chybí vnější forma, které příslušný jazyk (v našem případě čeština) užívá pro větnou konstrukci. Z tohoto pojetí věty vyplývá, že věta není docela jen produkt pomíjivého okamžiku a že není ve své podstatě zcela určena individuální situací. Nepatří tudíž beze zbytku do oblasti mluvy, nýbrž závisí ve svém obecném tvaru na mluvnickém systému jazyka, jímž je pronesena. To je skutečnost, které musí dbát každá opravdu jazykozpytná definice věty a kterou nepopírá vlastně ani sám Gardiner, neboť výslovně praví, že syntaktické formy a intonace patří do jazyka. Má však stále před očima toliko větu jako konkretní promluvu a proto neodvozuje z tohoto svého správného poznatku nutný důsledek, že věta jako abstraktní vzorec je syntaktickou formou a musí být proto počítána k jazyku. Můžeme spojit to, co právě bylo vyloženo o větě, s tím, co se dá analogicky říci o slovu jako pojmenování. Jako konečný výsledek nám vyplývá závěr, že do jazyka patří slovo pojmovým obsahem a věta jako abstraktní vzorec, kdežto slovo ve vztahu k aktuální skutečnosti a věta jako konkretní promluva náleží do mluvy.

Tímto závěrem jsme ještě nedospěli ke konci toho, co lze říci o místě, které přísluší větě v gramatickém systému. Jistě je sotva nějaký jazyk, který by měl jen jediný vzorec věty, ale v podrobnostech je mnoho nejistoty v tom, co se má považovat v daném jazyku za vzorec věty a co nikoli. Z jazykozpytu již zmizela pověra, že v každé větě musí být určité sloveso, ale na věty neslovesné se stále ještě leckteří badatelé dívají s patra a jejich soustavnému prozkoumání se dosud nevěnuje všude dostatečná pozornost. Užijeme-li metody analytické komparace, dojdeme snadno k dvěma důležitým poznatkům o úloze, kterou mají neslovesné věty v moderních evropských jazycích. V některých z nich patří typ neslovesné věty k samé podstatě gramatického systému. Nelze jej obecně nahradit jiným typem věty a nemůže proto nikdy úplně zmizet. Tak je tomu na př. v ruštině, kde neslovesné věty jsou normálním typem pro vyjádření některých druhů kvalifikujících a [92]posesivních predikací. V jiných jazycích, také na př. v češtině, nepatří neslovesné věty k samé podstatě gramatického systému, nýbrž jsou jen typem příležitostným. Mohou být vždy nahrazeny větami slovesnými a v některých druzích slohu se vůbec nevyskytují. Ani tu však nejsou neslovesné věty pouhými konstrukcemi ad hoc a nemůžeme je vyloučit z oblasti jazyka. Pozorné srovnávání angličtiny a češtiny ukazuje pravý opak, neboť v každém z těchto dvou jazyků jsou typy neslovesných vět, které se v druhém jazyku nedají napodobit. Tak je na př. češtině cizí analytický typ neslovesné věty s postponovaným podmětem, s nímž se v hovorové angličtině setkáme poměrně často. Z toho vidíme, že i pro příležitostné typy vět si jednotlivé jazyky vytvářejí svou vlastní formu a toto poznání vede k nutnému závěru, že i takové typy patří k repertoiru větných vzorců toho kterého jazyka.

Pozn. V předešlém čísle zahájili jsme řadu referátů seznamujících s význačnými novými pracemi o mluvnické struktuře. Mezi takové referáty zařazujeme zde i tuto stať, reprodukující podstatné myšlenky autorovy studie o některých problémech systematické analysy mluvnické, uveřejněné v 6. svazku Travaux du Cercle linguistique de Prague (1936); kritický rozbor cizí vědecké literatury o některých dílčích problémech je zde z oné studie vypuštěn. Zařazujeme ji proto, že je jistě slušné, aby naši čtenáři, kterým by pro cizí jazyk ona stať zůstala nepřístupná, poznali, čím k řešení základních problémů mluvnické struktury již přispěla česká moderní linguistika. B. Hk

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 2, pp. 88-92

Previous Vilém Mathesius: Větné základy epického slohu v Zeyerově Kronice o sv. Brandanu

Next Felix Vodička: Kniha o Smilově škole