Česká estetika Mirka Nováka

Mirko Novák, Jiří Veltruský

[Chronicles]

(pdf)

-

1. Autorovy poznámky k recensi.

 

Ve 4. čísle minulého ročníku Slova a slovesnosti (str. 217—219) píše Jiří Veltruský o mé knize „Česká estetika“. Úvodem k recensi předesílá úvahu, jak je chápati dějiny a vývoj české estetiky podle jeho mínění, co v nich nutno zdůrazniti a co nelze přehlížeti, jak rozsáhlý je materiál a jaké obtíže s sebou nese jeho zpracování. Po tomto úvodu, zanechávajícím zběžného čtenáře v přesvědčení, že tak a nejinak musí hleděti na českou estetiku každý, kdo se bude o ní historicky zajímat, obrací se kritik ke knize samé. A z ní se nyní snaží dokázat — uvidíme jak — že i autor sám koncipoval a mínil řešiti ony [109]otázky, jež kritik nadhodil a pro něž platí metodologické zásady, které v úvodu zdůraznil.

Hlediskům a požadavkům, které si recensent takto sám stanovil, nevyhovuje podle něho má Česká estetika „ani zdaleka“. Ač autor praví — píše kritik — že mu nejde o vypsání jejích dějin (kritik cituje), a tedy o celkové postižení jejího vývoje, přece prý mu o takové vylíčení jde, neboť prý usiluje „o dokázání svébytnosti české estetiky“ a tu její svébytnost lze zase prokázati jedině vylíčením jejího imanentního vývoje. Tedy dělej co dělej, chtěl jsem, co si přeje kritik, a čtenář, který neměl knihu v ruce, uvěří. Než vyhledejme hned v předmluvě bezprostřední pokračování místa kritikem citovaného: „Naším záměrem je postihnouti českou estetiku ve významných údobích jejího vývoje, a to výkladem těch problémů a jejich řešení, které si ona údobí kladla za hlavní“. O nějakém úmyslu postihnouti svébytnost české estetiky a její imanentní vývoj jako podmínku této svébytnosti, není v předmluvě ani zmínky a není o ní zmínky v celé práci. Naopak, stojí v předmluvě dále: (podrobnosti leckdy ukázaly) „vývojovou spojitost zprvu nezjevnou, jež arci nevedla vždy k mysliteli nebo badateli domácímu, nýbrž často k myslitelům a filosofům cizím“. To znamená, že o svébytném imanentním vývoji české estetiky hned v předmluvě vyslovuji pochybnost, pokládaje namnoze vztahy k cizím myslitelům za rozhodující, čímž ovšem se rozpadá jednota vnitřního domácího vývoje, již doložiti podkládá mi kritik za úkol. Místo tohoto úkolu, jehož předmět je nejistý, pravím jasně, že míním zkoumati — pokud jde o jistá údobí české estetiky a jejich hlavní problémy — právě vztahy ke koncepcím těchto cizích myslitelů, z nichž v předmluvě jmenuji Herdera, Hegela a Herbarta. Než nic naplat, hned v dalších větách se činí výtka, že hledám, čím který český myslitel předešel vývoj zahraniční „což je ovšem něco naprosto jiného“, píše kritik, „než imanentní vývoj a není nikterak důkazem samostatnosti národní vědy“. Tu dokládati se ovšem nikterak nepokouším, ale to kritikovi nevadí, aby prvý oddíl recense neuzavřel slovy: „Důkaz samostatnosti české estetiky se tedy autorovi nedaří“.

Dále se kritik obrací k otázce, zda prý se autorovi podařilo stanoviti poměr českých estetiků k mezinárodní vědě. Že nikoli, dokazuje na tomto příkladě: Zjistil jsem a doložil u M. Holka — v jeho výkladu podmínek antického umění — názory, jež v náznacích předjímají některá hlediska teorií Tainových a historického materialismu. Ukázal jsem rovněž na pravděpodobný společný kořen obojího, na francouzskou filosofii osvícenskou, zejména Condorceta. Tato zjištění nemají podle kritikova mínění významu a neměla snad vůbec býti činěna. Proč? Poněvadž Konfucius a Budha a jiní myslitelé, jak se poučil z citované Sorokinovy příručky sociologie, už dávno tušili význam hospodářských faktorů pro lidské chování. Ano, pro lidské chování vůbec a v časovém rozmezí dvou a půl tisíciletí! Proto tedy nemá smyslu zjišťovati a zaznamenávati vývojové vztahy noetických hledisek v teorii umění 19. stol. a v názorech na umění, v nichž se projevují. V tomto případě imanentní vývoj věci samé kritika zřejmě nezajímá. Naopak, ochotně se ztrácí v ideologickém obecnu tisíciletého myšlenkového vývoje, z něhož mu dokonce, v kritické horlivosti, vypadl sám předmět, o nějž tu jde — umění. A z toho závěr kritikův: „Ani v této věci tedy nedošel autor ke kladným výsledkům“. K tomuto způsobu vědeckého posuzování netřeba poznámek.

Pokud jde o mé pojetí Durdíka, tvrdí kritik, že se mi tento estetik jeví jako „pouhý tlumočník názorů Herbartových, po případě Zimmermannových, jehož největší slabinou je básnictví“. O nějakém „pouhém tlumočnictví“ Durdíkově není v celé práci zmínky. Zato je tam přesně doložena jeho závislost na Herbartovi a Zimmermannovi, a to právě v samých základech systému, na př. v § 2, 3 a 4 Durdíkovy estetiky a na jiných místech. To arci kritikovi ušlo navzdory jeho horlení pro úplné prostudování předmětu, materiálu a literatury. Na Durdíkovy slabiny v pojetí básnického slova, hlavně lyrického, pak upozornil již Arne Novák, dlouho před vyjitím České estetiky (patrně ani on neznal Durdíkovu Poetiku a Kallilogii); učinil tak ve stati, jejíž znalost bylo by lze u kritika předpokládat.

Tolik o věcné stránce posudku. A nyní o jeho metodě. Již nahoře jsme upozornili na citát z předmluvy, jemuž byl podložen smysl jiný, než jaký by vysvitl už z jeho pokračování. Dále za „typickou“ pro můj postup označuje kritik snahu vždy zjišťovati, jak domácí myslitelé „předbíhají“ vývoj myšlení světového. Nuže, případy takového zjištění jsou v celé mé práci dva, a to na str. 19 při Palackého teorii komična a na str. 21—23 při zmíněném již poměru Holkově k Tainovi. Tedy všeho všudy na dvou místech celé knihy. A z toho kritik usuzuje na „typičnost“. Ani zde není poznámek zapotřebí.

A nyní dále. Na str. 219 nahoře, napomíná kritik autora, ne příliš vkusně, „že si měl místo hledání [110]cizích vzorů uvědomit, že (Palackého) ‚Přehled dějin krásovědy …‘ a ‚Krásověda …‘ nejsou prvními estetickými pracemi Palackého, protože již před nimi vyšly r. 1818 ‚Počátkové českého básnictví‘, práce o problémech převážně jazykových“. Co říci k tomuto tvrzení kritikově, když na str. 27 mé knihy čteme výklad o tom, že Palacký již r. 1816 jako osmnáctiletý jinoch — tedy dva roky před vydáním Počátků — vzdav se svých pokusů básnických, obrací se k teorii básnictví a za působení Šafaříkova a Benediktiho se stává horlitelem pro zavedení časomíry do českého básnického jazyka a spoluautorem „Listů o prozodii české“? Recensent jistě nechtěl klamati čtenáře v tom, co v posuzované knize je či není. Ale pak pro tento kritický soud zbývá vysvětlení jediné, a to nelichotí jeho literárně kritické způsobilosti: že si totiž neuvědomil, že „Počátkové“ a „Listy o prozodii české“ je jediné, nikoli dvojí dílo Palackého.

Přistupme k dalšímu kritickému vývodu J. Veltruského, totiž k tvrzení, že „za naprosté nepochopení je třeba považovat prohlášení celé moderní české estetiky za školu Hostinského“. V předmluvě mé knihy však stojí: „Z nové české estetiky jednáme o škole Hostinského, majíce ji za zjev vývojově nejvýznamnější v tomto údobí, neboť problémy Hostinským postižené, se větví v pracích jeho žáků a opět žáků těchto žáků, dávajíce vznikati otázkám jiným a novým.“ V kap. VI. pak se bod za bodem líčí, jak z Hostinského pojetí estetické zkušenosti se rozvíjí některé problémy Zichovy a Nejedlého, a jak a pokud s ním souvisí otázky další. Že tento vývoj skutečně přináší nové problémy a nová řešení, která překonávají otázky a názory výchozí a namnoze také docela nová hlediska, je patrné z výkladu o Zichovi a docela jasné z odstavců, jednajících o Mukařovském. Tímto momentem se ovšem společenství školy rozpadá. Autor na to sám upozornil, a to hned na začátku kapitoly: „Vědecký význam školy se jeví nejen v počtu poznatků, nově získaných, ale i v tom, kolik nových problémů vyniklo a bylo formulováno cestou za cílem poznání, k němuž ukázal učitel. Na té cestě se pak společenství školy uvolňuje. Nové úkoly vyžadují nezřídka nové způsoby řešení, často i nová hlediska“. Nuže, kde je zde prohlášení celé moderní české estetiky za školu Hostinského — prohlášení, jež kritik označil „za naprosté nepochopení“?

Mohl bych pokračovat. Mohl bych také ukázat, že ani o jednom z hlavních problémů, které jsem v práci uvedl a řešil, recensent v kritice neuvažoval. Nebylo by také nesnadno doložiti, že jeho referát je založen sotva na dvaceti podrobně přečtených stránkách České estetiky, a to především na části o Holkovi a o Durdíkově pojetí básnického slova, a učiniti závěr o tom, jakým dojmem působí, jestliže se přitom kritik staví zastáncem podrobného výzkumu materiálu, ba vědeckosti vůbec. Než proti výtkám dané kritické úrovně svou věc dále brániti nemíním a nepovažuji to ani za potřebné.

Mirko Novák

 

2. Doslov kritikův.

 

1. Uznávám, že jsem se mýlil, když jsem v své kritice přičítal autorovi „České estetiky“ úsilí o dokázání svébytnosti české estetiky; výtka, že se mu tento důkaz nedaří, byla tedy neoprávněná. K omylu byl jsem sveden především samým názvem knihy, domnívaje se, že v práci o estetice české půjde o určení specifických znaků, které ji odlišují od estetiky ostatních národů. Při postoji, který autor k české estetice zaujímá, by snad byl výstižnější název „Estetika v Čechách“. O titul jsem se toliko opíral proto, že se mi zdál vnášet nějaký řád a smysl do knihy, která ho jinak postrádá.

2. Úvodem k recensi byly předeslány obecné požadavky, které pro dějiny estetiky vyplývají ze zásady imanence. Autor tyto požadavky odmítá odkazem na to, že si vytkl úkoly zcela jiné. Nelze však smlčet, že relace identity — a tudíž i imanentní hledisko — je základem každé vědecké práce; nezáleží na tom, zda jev zkoumaný sám se vyvíjí imanentně či ne, neboť to rozhodnout náleží právě rozboru opírajícímu se o zásadu imanence. Autorova pochybnost o imanenci české estetiky ho tedy nikterak neopravňovala k opuštění imanentního hlediska, neboť jedině ono mohlo tuto pochybnost potvrdit nebo vyvrátit. — Nesouhlasí-li snad autor s názorem dnes platným, bylo na něm, aby vysvětlil v knize stanovisko, které k němu zaujímá.

3. Tvrzení o Holkově předjímání Taina a historického materialismu bylo odmítnuto proto, že je nedostatečně doloženo: Tainův význam nespočívá zajisté ve formulce o době, plemeni a prostředí, nýbrž v celém pojmovém systému, který vytvořil; totéž platí o historickém materialismu.[1] Zjišťování shod v takových formulkách bez ohledu na smysl, [111]jejž mají v systému „předjímajícím“ i „předjímaném“, nemá co dělat se zásadou imanence, které se zde autor dovolává. — Historický materialismus je nauka filosofická, sociologická, státovědná a ekonomická, soustavu uměnovědnou však nevytvořil; umění tedy vypadlo v knize samé, nikoli teprve v kritice.

4. Nejde o to, nazval-li autor Durdíka „pouhým tlumočníkem názorů Herbartových“ či ne. Neboť kritika se netýkala slovního znění, nýbrž smyslu autorova výkladu o Durdíkovi. Autor byl upozorněn, že místo Dardíkova pojmového systému vykládá systém Herbartův, po př. Zimmermannův, takže se mu specifické znaky herbartovství Durdíkova (výklady o básnickém slově) jeví jako pouhé „odbočky z cest jeho systému“, kdežto ve skutečností tvoří samé jeho jádro, které dodává poznatkům přejatým z Zimmermanna nový smysl; že tedy Durdíkovo herbartovství tvoří samostatný systém, který vývojově překonává herbartovství Zimmermannovo. Hic Rhodus! Tvrzení, že kritikovi ušly autorovy doklady o Durdíkově závislosti na Herbartovi a Zimmermannovi, je neodůvodněné. Neodůvodněné je také dovolávati se autority Arne Nováka, neboť v jeho stati nejde o Durdíkovo vědecké pojetí slova, nýbrž o vnímavost Durdíka-kritika; ba dokonce staví Arne Novák obě věci do ostrého protikladu (srov. Slovo a slovesnost 2, 1936, 151).

5. Proč je autorovo hodnocení Holka typické? Proto, že není vyložen celý Holkův názor, nýbrž jen letmo naznačeno několik jeho útržků. Autor to vysvětluje tím, že „(význam Holkovy stati) je ve způsobu, jímž se Holko snaží zjistiti věcné podmínky onoho umění … Stanoví šest sociálně psychologických a kulturně historických momentů … z nichž první tři těsně předjímají tři citované body Tainovy“ (t. j. dobu, prostředí a plémě). Ze 6 Holkových bodů jsou uvedeny pouze ty, které něco „předjímají“, o ostatních se čtenář z knihy vůbec nedoví. Za typické pokládáme jednak zaměnění složitého pojmového systému za pouhou formuli — o tom již byla řeč — jednak nedostatečný výklad názorů, o nějž jde, v tomto případě názoru Holkova. Jde opět o zanedbání zásady imanence ve prospěch zřetelu heteronomního jako v obou předchozích bodech. — Podobně je tomu u druhé „zjištěné“ anticipace: „Zvláště jeho (Palackého) názor na komično si zaslouží pozornosti i dnes, poněvadž v zásadě předjímá známou a hojně diskutovanou teorii“ (str. 18). Následuje téměř dvoustránkové srovnání obou teorií, z něhož vysvítá podstatná jejich — odlišnost; že se Palackému podařilo stanovit specifický znak, jímž se tragično liší od komična, totiž identifikaci vnímatele s tragickou osobou (Spisy drobné III, 172), autor pro toto „předjímání“ přehlédl. Názor, který dodnes nebyl překonán, přešel autor mlčením; mlčením přešel také pozoruhodnou Palackého teorii, že humor je synthesou komična s tragičnem (v uved. sp., 173). Je-li v obou případech výklad zkoumaného názoru citelně zanedbán ve jménu „předjímání“, lze usuzovat na apriorní snahu nalézat takové anticipace; domněnka, že autor hledá, čím který ze zkoumaných estetiků předešel vývoj zahraniční, nebyla tedy snad vyslovena neprávem. Že se to autorovi „podařilo“ toliko na dvou místech, to ovšem není vina kritiky.

6. „Počátkové českého básnictví“ byly autorovi připomenuty výslovně proto, že mu jejich studium mohlo osvětlit souvislost Palackého estetiky s českými pracemi staršími, Zmínku o této studii neučinil autor ve výkladu o estetice, nýbrž v životopise Palackého; domnívá se patrně, že její smysl je dokonale vystižen formulkou boje za časomíru.

7. „Kde je prohlášení celé moderní české estetiky za školu Hostinského?“ Moderní českou estetiku vykládá autor v kapitole „Vývoj estetické problematiky ve škole Hostinského“. Mimo to v úvodním odstavci vykládá autor správně pojem vědecké školy (citováno v recensi) a výslovně dodává: „V tomto smyslu tu mluvíme o škole Hostinského“.

8. Přál-li si autor, aby si kritika všímala hlavních problémů, které „uvedl a řešil“, bylo by dobře, kdyby na ně byl nějak upozornil, neboť z knihy samé není dost jasné, které to jsou.

9. Ne zcela právem si autor stěžuje, že „referát je založen sotva na 20 podrobně přečtených stránkách“: výslovně bylo řečeno, že „podrobnější rozbor by ukázal nedostatky další“, že však jej nepodnikám proto, že již nedostatky zjištěné „ukazují s dostatek zřetelně, že ‚Česká estetika‘ Mirka Nováka není v podstatě prací vědeckou“. Považoval-li autor toto tvrzení za pouhou frázi, rozhodně se unáhlil. Je tedy třeba uvést aspoň příklady z dalších nedostatků:

a) Na str. 12 stojí, že „ideou krásy je u Palackého určen jen obor vědeckého estetického poznání, kdežto krásu samu pokládá za zvláštní svézákonný duchovní úkaz“. Citát, kterým dále autor toto tvrzení dokládá, není úplný, nýbrž je zkrácen tak, že jeho smysl je obrácen takřka v pravý opak (srov. Palackého Spisy drobné III, 134).

[112]b) Na téže stránce stojí, že Palackého úvaha o enthusiasmu „nese znatelné stopy postoje romantického“. Na str. 13 n. je citován začátek této úvahy: „Roznět pokrásný čili enthusiasmus může ve dvojím se smyslu vzíti: aneb jakožto okamžité citův zahoření a zepnutí se ve zvláštních dobách krásocitných; anebo jakožto stálé vroucí oddání se ducha celého všemu co krásného jest … Roznět pokrásný jest každé ušlechtilejší duši přirozený, a jeví se u ní po celý života čas ve všech záležitostech celého člověctví“. V části v citátu vypuštěné na místě, jež autor vyznačil tečkami, je však pojem enthusiasmu vykládán přímo protiromanticky.

c) Autorův výklad Palackého vůbec ztroskotává (mimo jiné) na snaze udělat z Palackého pravého romantika. Tak hned na začátku si autor zahrazuje přístup k Palackého estetice tvrzením: „Estetika Palackého vzešla z jeho filosofie“ (str. 30); tedy romantik podle všech pravidel. Ve skutečnosti však je u Palackého vztah mezi filosofií a vědou oboustranný, jejich působení je vzájemné. Autor ovšem nemůže přejít zásadní rozpory mezi Palackým a romantiky v názorech na vědu. Vysvětluje je tím, že „Palacký studoval příliš svědomitě Kanta, než aby se nechal romantiky zavésti na stezky irracionalismu“ (str. 39). Je zřejmé, že tento výklad nestačí; neboť vliv Kantova racionalismu na pravého romantika zůstává ve vzduchu — není vidět předpoklady pro jeho uplatnění.

S autorovým odhodláním, že „proti výtkám dané kritické úrovně svou věc dále brániti nemíní“, nelze než souhlasit. Kdyby však změnil své rozhodnutí, nechť nepochybuje o tom, že se mu dostane dalších dokladů o nedostatcích „České estetiky“.

Jiří Veltruský

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 2, pp. 108-112

Previous Bohuslav Havránek: Dva záběry ze sedmi století české poesie

Next Stanislav Lyer: Boj proti purismu v Italii