K netázacím vedlejším větám s -li, jestliže a jestli

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

1. O jistých těchto větách vykládal v Naší řeči 21 (1939, str. 145—148) K. Erban a vycházeje z něho probral je šíře J. Haller (str. 148—158). Jejich stati jsou dosud nejobšírnější pojednání o těchto větách, jistě žádoucí, protože jsou to věty velmi časté. Haller ukázal podnětně na jejich mnohovýznamnost a pokusil se je významově roztřídit. Poněvadž jde o větný typ častý a důležitý, chci o něm vyložiti své mínění.

Erban má na mysli takovéto věty:

»Sdružovala-li do nedávna Moravská Ostrava pod Martínkovým vedením představitele různých generací a ideových skupin, vystupuje nyní do popředí Opava.«

Praví o nich, že by »podle spojek měly být podmínkové, ve skutečnosti však nevyjadřují podmínku v tom smyslu, jak toho žádá mluvnice«. Chtěl zajisté říci, že věty s -li atd. jsou často podmínkové v tom běžném smyslu, jak se chápe slovo podmínka, tyto však nikoli.

[125]Podmínkou rozumíme okolnost, na které něco závisí, ve větosloví platnost věty hlavní; podmínka je nepřímá příčina věty hlavní. Na př.: přijdu, bude-li hezky = přijdu za té okolnosti, za té podmínky, že bude hezky; hezké počasí je nepřímo příčinou mého příchodu. Erbanovy věty vskutku podmínku v tomto smyslu nevyjadřují; vystupování do popředí Opavy není závislé na tom, že do nedávna M. Ostrava sdružovala představitele různých generací a ideových skupin.

 

Erban se domnívá, že ve větách, které má na mysli, »pisatelé nesměle anebo opatrně vnášejí do děje trochu nejistoty o tom, zda se skutečně stal anebo stane; vyjadřují tím jistou zdrženlivost v úsudku nebo skromné mínění i o těch věcech, které se na první pohled zdají naprosto zřejmé«. Tento Erbanův výklad jen praví, jaký je vztah mluvčího k obsahu věty s -li nebo s jestliže, jestli, které by se mohlo položiti místo -li. U vedlejších vět však je důležitý jejich obsahový, myšlenkový vztah k větám hlavním nebo řídícím. Stále zůstává otázka, zda jsou Erbanovy věty podmínkové či jiné. Částice -li má takový úkon jako spojka jestliže, jestli a lze ji proto též nazývati spojkou. Není možné se domnívati, že tyto spojky vyjadřují jen vztah mluvčího k obsahu vět jimi uvozovaných, onu zdrženlivost v úsudku a pod., neboť spojky zpravidla vyjadřují obsahový, myšlenkový vztah k větě hlavní nebo řídící. Zdrženlivě mohu vysloviti tvrzení (oznámení), otázku, přání, podmínku atd. Věty s -li, jestliže a jestli jsou mluvnicky zřejmě vedlejší a ty nestačí určiti jen tak, že pisatel (mluvčí) vnáší do děje trochu nejistoty, že jsou vysloveny skromně, zdrženlivě. Je třeba říci, zda vyslovují podmínku věty hlavní (řídící) či něco jiného. Obojí určení by bylo nutné spojiti a říci na př., že věty s -li … vyjadřují zdrženlivě podmínku. Hlavní otázka je tedy, jaké jsou to věty po stránce obsahové, myšlenkové. O tom bude řeč dále.

Co se týče oné zdrženlivosti v úsudku nebo skromnosti mínění, nelze míti za to, že je vyjádřena spojkou -li, neboť některé věty zcela obdobné zřejmě tento vztah mluvčího k obsahu nevyjadřují. Na př. Ertl napsal:

»Byly-li v prvním vydání (brusu) výstrahy před nesprávnými výrazy celkem dost řídké, setkáváme se s nimi v druhém vydání mnohem častěji.«

Ertl si zjistil, že brusičské výstrahy byly v 1. vydání celkem řídké, tvrdí to bez rozpaků jako něco jistého, jako fakt a přece užil spojky -li, ač nejde o větu podmínkovou. Všimněme si dále vět obsahově stejných se spojkou ačli nebo ač -li:

přijdu, ačli nebude pršet (ač nebude-li pršet) || to byla její slabá stránka, ač sluší-li to slabostí nazvat (Jirásek).

Věta »ačli nebude pršet« je vyslovena bez rozpaků, věta »ač sluší-li to…« s jistou zdrženlivostí. Tento rozdíl není vyjádřen spojkou, neboť je v obou větách stejná, nýbrž vyplývá z obsahu vedlejších vět samých, z jejich vyjádření po stránce věcné. V druhé větě je zdrženlivost vyjádřena slovesem slušeti, kdežto v první větě není nic, co by nějak naznačovalo zdrženlivost v úsudku. Podobně v souvětí zdá se to divné, ačli je to vůbec pravda vyslovuje mluvčí zdrženlivost v úsudku obsahem vedlejší věty samé a příslovcem vůbec. Někdy může tento odstín vyplývati ze širší souvislosti, ale nikdy není jeho výrazovým prostředkem sama spojka. V Erbanově větě »sdružovala-li do nedávna M. Ostrava…« ani obsah ani žádný výrazový prostředek nenasvědčuje tomu, že by ji byl chtěl pisatel (mluvčí) vysloviti s odstínem zdrženlivosti, s jistými rozpaky. Opakuji, že je to věc podružná, druhotná.

2. Haller v některých případech uznává s Erbanem odstín zdrženlivosti, »jakési nejistoty a neurčitosti«, ale s právem na něj neklade hlavní váhu, nýbrž se snaží [126]stanoviti obsahový vztah vět s -li atd. k větám hlavním (řídícím). Správně vychází se zřením k jazykovému zvyku z předpokladu, že spojky -li, jestliže a jestli mají úkony dosti rozmanité, že uvozují vedlejší věty dosti různého obsahu, různého myšlenkového poměru k větám hlavním (řídícím). Ale ta okolnost, že tyto spojky bývají často ve větách nepochybně podmínkových (bude-li pršet, nepřijdu a pod.), svedla jej k tomu, že z této platnosti vychází při výkladu ostatních vět s -li … Podle něho vyjadřují věty Erbanova typu nikoli podmínku ve vlastním smyslu, nýbrž »podmínku připuštěnou«, t. j. takovou podmínku, od které je »jen krok ke spojení přípustkovému«, podmínku s odstínem přípustky. Jako typický příklad tohoto významu spojek -li … uvádí Haller tento citát ze Zubatého:

»Říká-li se někde na Moravě a v Slezsku ‚dyž je málo kdy‘ místo ‚když je málo času‘, je to nepůvodní provincialismus«.

Smysl výroku Zubatého prý v podstatě zachováme i tehdy, řekneme-li: i když je pravda, že se někde na Moravě … říká … O přípustkový význam v ustáleném smyslu však ve výroku Zubatého vůbec nejde. Podle Ertla jsou přípustkové věty takové, které vyjadřují přípustku, t. j. příčinu skutečnou nebo možnou, jejíž očekávaný důsledek v daném případě nenastal. Já bych to řekl takto: přípustkové věty vyslovují přípustku, t. j. okolnost, za které to, co vyjadřuje hlavní (řídící) věta, zpravidla nenastane, za které nastává zpravidla opak. Na př.: přišel, ačkoli pršelo; t. j. přišel za neobvyklé okolnosti, přesto, že pršelo; prší-li, zpravidla nepřijde (nechodí). Výrok Zubatého naprosto neznamená »je to provincialismus přes to, že se tak říká někde na Moravě…« Že tu nejde o přípustkový význam, plyne také z toho, že tu nelze užíti velmi časté přípustkové spojky ač, ačkoli: ačkoli se někde na Moravě říká …, je to provincialismus.

Věty přípustkové se vůbec neuvozují, jak se v mluvnicích uvádívá, spojkou i když. To je spojka podmiňovací, vyjadřující podmínku vytýkanou, zdůrazňovanou: přijdu, i když bude pršet = přijdu i tenkrát, bude-li pršet, i za deště.

Někdy se lze vyjádřiti tak nebo onak, ale s různým smyslem: přišel, i když pršelo = i za deště || přišel, ačkoli pršelo = přes to, že pršelo, t. j. za deště obyčejně nechodí. Věty s i když jen vyjadřují, že hlavní věta platí též za podmínky, kterou vyslovují, netkví v nich odstín opaku jako ve větách přípustkových.

Výrok Zubatého není možné vykládati ani ve vytýkavém smyslu podmínkovém, který mívá i když: je to provincialismus i tenkrát, říká-li se tak někde na Moravě… Proto jej ani nelze obměniti tak, jak to činí Haller: i když je pravda, že se někde na Moravě říká…

Připouštěnou podmínku vyjadřují podle Hallera mnohé jiné věty s -li, jestliže a jestli, ve většině z nich však tento význam netkví právě tak jako v hořejší větě ze Zubatého. Na př.:

Jestli někdo pomní na tě znova, pak jest to dumná píseň poetova (Heyduk). — Jestli jí (básni) něco schází, je to smírný akkord… (Vrchlický). — Vložil-li je (slovo předkem) F. V. Jeřábek v historickém dramatě do úst jedné z jeho osob, snadně to vysvětlíme snahou dodati řeči časového zabarvení (Zubatý).

Nelze těmto vedlejším větám rozuměti takto: ačkoli někdo pomní na tě, pak je to píseň poetova = přesto, že někdo na tě pomní…; — ačkoli jí něco schází, je to smírný akord; — ačkoli Jeřábek to slovo vložil do úst…

Jen některé Hallerovy věty zřetelně vyjadřují přípustku:

A jestliže snad bloudila  (Lina), kdož neuznal by té ženy velikost a sílu? (Podlipská).

[127]Smysl je: ačkoli snad Lina bloudila, přes to, že bloudila, kdo by neuznal její velikost a sílu? Nejde tu tedy o větu stejného obsahu s větami v ostatních případech. Hlavní věta je t. zv. řečnická otázka, jejíž oznamovací smysl je: každý zajisté uzná její velikost a sílu. Je tu docela dobře možné pojetí zdůrazněné podmínky: i když snad Lina bloudila, každý zajisté uzná…; každý uzná … i tenkrát, jestliže snad Lina bloudila.

3. Tím, že spojky -li, jestliže a jestli často vyjadřují podmínku připuštěnou, vysvětluje si Haller tu okolnost, že se jich někdy užívá na vyjádření přípustky v plném smyslu. Ale to bývá celkem zřídka a dosti neobvykle, na př. v těchto jeho příkladech:

Byl-li Věstník do všech domácích záležitostí paní Dolanské zasvěcen, o její tajné smlouvě s Viktorem neměl přece ani zdání (Sabina) = ačkoli byl do všech záležitostí zasvěcen… — Jsem přesvědčen, jestli (Sandová) mnoho milovala, že více zápasila s láskou i se životem (Podlipská) = ačkoli mnoho milovala…

O přípustkovou platnost však nemůže jíti v dokladě z Baara, který Haller uvádí: Neprší-li, jen když aspoň kape. Nelze přece říci: ačkoli neprší, jen když aspoň kape; přes to, že neprší, jen když aspoň kape.

4. Haller dále dovozuje, že mnohé věty s -li atd., které nejsou čistě, plně podmínkové, vyjadřují smysl odporovací. Na př.:

Jsou-li všeliké ty brusy medikamenty na mluvnické a slovníkové choroby už propuklé, patří dobré učebnice k jazykovým učebnicím hygienickým, zabraňujícím vznik chorob (Smetánka). — Jestli umění klasické bylo výběrové, je moderní umění obráceno předem k tomu, aby objalo život v celé bohatosti (Šalda).

Je tu vskutku ten smysl, který Haller vyjadřuje takto: všeliké brusy jsou sice medikamenty …, ale dobré učebnice patří… Bylo by jej možno vyjádřiti též tak, že bychom -li… nahradili odporovací spojkou kdežto: kdežto brusy jsou medikamenty …, dobré učebnice patří…; — kdežto klasické umění bylo výběrové, je moderní umění obráceno… Avšak odporovací vztah vět v těchto souvětích je podružný, průvodný vedle základního vztahu jiného. Podobně věty zřetelně přípustkové mají smysl odporovací. Na př. v souvětí ačkoli pršelo, přišel tkví smysl »pršelo, ale (přesto) přišel«. Nelze však říci, že tento odporovací smysl vyjadřuje spojka ačkoli. Základní vztah vedlejší věty k hlavní je tu přípustkový, ten vyjadřuje spojka ačkoli a odporovací smysl jen druhotně z něho vyplývá, je jeho průvodným odstínem. To viděti nejlépe z té okolnosti, že odporovacího smyslu nabývá věta hlavní, nikoli vedlejší: pršelo, ale přesto přišel. Podobně ve Smetánkově výroku s -li: jsou-li brusy medikamenty, patří dobré učebnice… = brusy jsou medikamenty, ale dobré učebnice patří…

Nelze tedy hlavní úkon spojek -li, jestliže a jestli ve větách nepodmínkových spatřovati v tom, že vyjadřují smysl odporovací. Protože je to smysl druhotný, jen průvodný, nabízí se otázka, jaký je jejich úkon prvotní, základní, z které jejich základní platnosti odporovací smysl vyplývá.

Podobně je tomu s odstínem stupňovacím, který Haller postihuje v některých plně nepodmínkových větách s -li atd. Na př.:

Bylo-li již dříve panu Tadeáši horko, zdálo se mu nyní, že je v pekelné výhni (Herrmann).

A též s odstínem zeslabovacím:

Nemá-li která ves kostela, má alespoň kapličku (Jirásek).

5. Přihlížíme-li ke všem větám s -li, jestliže a jestli, které nemůžeme dobře nazvati plně podmínkovými, a také k větám obsahově podobným, ale uvozeným jinými spojkami, lze podle mého mínění označiti jejich základní význam za omezovací, [128]neboť omezují platnost vět hlavních (řídících). Podle povahy omezování jsou jednak omezovací v užším smyslu neboli opakově omezovací, jednak zřetelové.

Opakově omezovací věty vyjadřují takové omezení platnosti hlavní věty, z kterého nepřímo plyne, že hlavní věta neplatí, že platí její opak, neplatí-li omezení vyslovené větou vedlejší. Na př.: babička vzbudila, jestli už nevstaly, služky (Němcová) = babička vzbudila služky jen tenkrát, nevstaly-li už samy. Nepřímý smysl je: babička služky nebudila, jestliže už vstaly samy. Zubatý napsal: oba článečky byly vytištěny, pamatuji-li se dobře, jak jsem je napsal. Tvrzení, že článečky byly vytištěny tak, jak je napsal, omezuje Zubatý poukazem na svou paměť, na ten případ, že se dobře pamatuje. Z toho nepřímo plyne: nepamatuji-li se dobře, nemohu tvrditi, že byly vytištěny tak, jak jsem je napsal. Nebo: přítel XY bydlí, nemýlím-li se, v Nerudově ulici = říkám, že bydlí v Nerudově ulici s tím omezením, s tou výhradou, že se nemýlím.

Tento opakově omezovací smysl mají leckteré věty, které uvádí Haller jako připuštěné podmínkové:

Jestli někdo pomní na tě znova, pak jest to dumná píseň poetova (Heyduk) = lze říci, že dumná poetova píseň na tě pomní, s tím omezením, že vůbec někdo na tě pomní; lze-li mluviti o tom, že někdo na tebe pamatuje, platí to o dumné poetově písni. — Jestli jí (básni) něco schází, je to smírný akkord (Vrchlický) = že jí schází smírný akord, lze říci jen s tím omezením, že jí vůbec něco schází; nepřímo = neschází jí nic, skoro nic, nanejvýš smírný akord. — Později se člověk uchyluje k přátelům a ke knihám, nejsou-li ta dvě slova pleonasmem (Majerová). — Jestli jsem se na ně (na dívky) díval, díval jsem se proto, že mne ta jedna na sestru pamatuje (Němcová). — Vynikalo-li co nad tuto čáru (všednosti), byl to Šimon p. Kurtův (Čas). — Neprší-li, jen když aspoň kape (Baar) = je žádoucí, aby aspoň kapalo, jen tenkrát, když neprší; déšt je žádoucnější než pouhé kapání. — Patří k nim též příklad z Babičky o buzení služek uvedený výše.

Opakově omezovací věty jsou dosti časté a uvozují se mimo spojky -li… též spojkou ačli, řidčeji v podobě ač-li, ač a zřídka spojením ač jestliže (jestli):

Přijdu, ačli (ač jestliže) nebude pršet || ač nebude-li pršet = říkám, slibuji, že přijdu, s tím omezením, s tou výhradou, že nebude pršet; nepřímo = bude-li pršet, nepřijdu. — Zdá se to divné, ačli je to vůbec pravda. — Mladé srdce brzy se tiší, ačli se smělo ozvati vůbec (Rais). — To byla její slabá stránka, ač sluší-li to slabostí nazvat (Jirásek) = byla to její slabost s tím omezením, že to lze nazvati slabostí; nelze-li to nazvati slabostí, nelze dobře mluvit o její slabé stránce.

Náležejí sem i některé Hallerovy doklady připuštěné podmínky:

Loď neodjede pro bouři dříve než o osmé hodině, ač jestli odjede vůbec (R. Svobodová). — Tuším, ač není-li mdlých smyslů mámení, tuším, že mi blízké najdeš občerstvení (Erben). — Vyhlášení konkursu následuje, ačli věřitelé nesvolí ve smírné narovnání (Lier). — Apod.

A doklady, které podle Hallera vyjadřují zeslabování významu:

Nemá-li která ves kostela, má alespoň kapličku (Jirásek) = to, že má ves jen kapličku, platí s tím omezením, že nemá kostel. — Nedostal-li nic jiného, kousek chleba přece se mu vždy udělilo (Pravda). — Apod.

Dále se opakově omezovací věty uvozují spojkou jen když:

Přijdu, jen když nebude pršet, jen když bude pěkně. — Vezmu tě s sebou, jen když ti dovolí otec.

Je-li omezení vyjádřeno v hlavní větě výrazy jen tenkrát, jen tehdy…, klade se ve vedlejší větě obyčejně -li nebo jestliže:

Přijdu jen tenkrát, nebude-li pršet, bude-li pěkně.

6. Zřetelové věty vyslovují, že hlavní věta platí jen se zřetelem k nějaké okolnosti, že se její platnost vztahuje jen na nějakou okolnost. Mluvčí tu srovnává [129]dva případy. Na př.: byly-li oči strážníkovy před chvílí přísny, byly nyní děsny (Mrštík) = strážníkovy oči byly děsné se zřením k tomu, že byly před chvílí přísné. Zřetelová je Erbanova věta z 1. odstavce a většina vět Hallerových:

Sdružovala-li do nedávna M. Ostrava představitele různých generací…, vystupuje nyní do popředí Opava = lze říci, že Opava vystupuje do popředí vzhledem k tomu, že do nedávna sdružovala představitele různých generací M. Ostrava. — Řiká-li se někde na Moravě »dyž je málo kdy« …, je to nepůvodní provincialismus (Zubatý) = je to provincialismus se zřením k tomu, že se tak říká někde na Moravě. — Jestli umění klasické bylo výběrové, je moderní umění obráceno… (Šalda) = o moderním umění lze říci, že je obráceno …, vzhledem k tomu, že bylo klasické umění výběrové. — Byly-li Večerní písně Hálkovy knihou naivního sebezbožnění, bylo Nerudovo Hřbitovní kvítí katechismem sebeobžaloby (A. Novák). — Byly-li v 1. vydání výstrahy před nesprávnými výrazy celkem dost řídké, setkáváme se s nimi v 2. vydání mnohem častěji (Ertl). — Jsou-li brusy medikamenty …, patří dobré učebnice k jazykovým opatřením hygienickým (Smetánka). — Atp.

Zřetelové věty jsou velmi hojné a uvozují se též jinými spojkami, a to co, jak (jakože) a pokud. Na př.:

Co se týče mne samého, jsem spokojen. — Takové drahoty, co já pamatuji, v tomhle kraji ještě nebylo (Třebízský) = říkám, že taková drahota nebyla, se zřením k své vlastní paměti, zkušenosti. — Jest učený muž, jen co je pravda (Stroupežnický) = je učený se zřetelem k pravdě, podle pravdy, mám-li říci pravdu. —

Tuhle to by nebožtíka dědečka, jak jsem ho znal, trápilo nejvíce (Rais) = domnívám se, že by ho to nejvíce trápilo, hledíc k mé znalosti jeho. — Neřekl jsem to, jak je Bůh nade mnou || jako že je Bůh nade mnou = tvrdím, že jsem to neřekl, se zřením k tomu, jsa si vědom toho, že je nade mnou Bůh. —

Pokud jde o mluvnickou stránku, je to správné = je to správné se zřetelem k mluvnické stránce, po mluvnické stránce, co do mluvnické stránky. — Pokud šlo o úklid, byla tu stará posluhovačka (Mahen). — Ta lípa tu stojí, pokud má paměť sahá, aspoň šedesát let. — Šel s ním radě mu lékařsky, pokud se jídla, pití i oděvu týkalo (Jirásek). — Kollár ovládal jazyk se vzácným mistrovstvím, pokud se látky a obsahu týče (Vrchlický).

7. Tak tedy hojné věty s -li, jestliže a jestli, nevyjadřující podmínku v ustáleném smyslu, lze dobře přiřaditi k vedlejším větám se spojkami jinými, neboť mají s nimi stejný základní omezovací význam. Poznání tohoto základního významu ve dvou odstínech, opakově omezovacím a zřetelovém, bylo ztíženo tou okolností, že se spojek -li… užívá velmi často ve významu podmínkovém. Taková mnohovýznamnost spojek není však ojedinělá. Spojka když je nejen časová (když jsem přišel, bylo už pozdě), nýbrž i příčinná (jak ho poznám, když jsem ho nikdy neviděl = nepoznám ho, sotva ho poznám, protože…) a podmínková (snadno být štědrý, když je z čeho). Spojka že uvozuje hojné věty oznamovací (zdá se mi, že je nemocen…), věty účinkové (tak pršelo, že jsem celý promokl), věty příčinné (nepřišel proto, že pršelo) atpod.

Omezovací věty má Ertl ve zpracování Gebauerovy mluvnice (v 9. vydání na str. 100—101). Rozeznává jich dva druhy, a to věty omezující »míru platnosti věty řídící buď jistým zřetelem, anebo vyloučením některého případu«, tedy věty zřetelové a vylučovací. Věty, které nazývám opakově omezující, vůbec neuvádí. Ve skupině vět zřetelových pak nepřipomíná věty s -li, jestliže a jestli. Tyto věty uvádí částečně mezi přípustkovými (str. 103), vyjadřujícími »podmínkovým tvarem odpor spojený s gradací«. Na př.: nemá-li která ves kostela, má alespoň kapličku (Jirásek). To je pojetí, které poněkud pozměnil Haller, jak jsme viděli výše.

Věty vylučovací — dávám přednost názvu výjimkové — vyjadřují výjimku z platnosti věty hlavní, okolnost, za které hlavní věta neplatí; na př.: nepůjdu, leda byste mne vyhnali (Zeyer); nepustím tě, leč mi požehnáš (Majerová); mezi lidi nechodil, ledaže jednou za čas klusával do městečka (Rais).

K omezovacím větám počítám též věty odporovací, vyjadřující okolnost, která odporuje větě hlavní a tím její platnost omezuje. Na př.: každá nemoc má svůj lék, jenže ho lidé vždy nevědí (přísloví); kdežto [130]hoši studovali filosofii, já šel na práva (Rais). Ertl tyto věty přiřaďuje poněkud neústrojně k vylučovacím. Vyjadřují odpor jako význam základní, prvotní, kdežto ve větách uváděných výše v 4. odstavci je tento význam druhotný, průvodní, neboť jejich základní význam je zřetelový (viz v 6. odstavci).

Opakově omezovací a zřetelové věty s -li, jestliže a jestli jsou z valné části knižní a rozmáhají se v jazyce nejnovějším. Jejich knižní povaha a to, že se dobře nerozumělo jejich obsahové náplni, jejich vztahu k větám hlavním, vedlo namnoze k mínění, že jsou nesprávné, a k jejich zákazu. Haller má pravdu, praví-li (na str. 149), že je v takovýchto případech poměr obou vět volnější než v souvětích jiných, podmínkových. Ale tato volnost je v našem myšlení a jazyk si pro ni našel výrazový prostředek ve spojkách -li atd., které jindy vyjadřují zřetelně podmínku. Není dobře možné, ba by bylo nesprávné brániti se tomuto novému úkonnému zařadění těchto spojek. Znamenalo by to výrazové ochuzení jazyka. Kdyby šlo mluvčím (pisatelům) užívajícím spojek -li… jen o vyjádření odporovacího nebo připouštěcího smyslu, mohli by se dobře vyjádřiti výrazovými prostředky už ustálenými, t. j. buď hlavními větami s ale… nebo vedlejšími s kdežto…, ačkoli… Jsou mezi nimi i takoví mluvčí, kteří se neradi vyjadřují způsobem neobvyklým nebo málo obvyklým. Je to zejména Zubatý. To je výmluvné svědectví tomu, že tito mluvčí vědomě nebo podvědomě cítí mezi větami s -li atd. a větami hlavními nějaký obsahový, myšlenkový vztah jiný, který je třeba vyjádřiti jinak než smysl odporovací nebo připouštěcí. To, že jazyk sáhl na jeho vyjádření ke spojkám kladeným jindy ve větách podmínkových, má zajisté příčinu v té okolnosti, že je omezovací význam příbuzný s podmínkovým, že je to jeho jistý odstín.

Erban se domnívá, že jejich užívání ve smyslu nepodmínkovém vzniklo cizím vlivem, hlavně francouzským. Haller vyslovuje přesvědčení, že tu jde o vývoj domácí a že cizí vliv „přispěl možná k rychlému rozšíření a někdy snad i k hypertrofii spojek -li…“ Má tuším pravdu.

Erban i Haller poukazují k tomu, že se těchto spojek užívá v nejnovějším jazyce leckdy manýrovitě, frázovitě, bez důvodu tkvícím v obsahu souvětí, místo výrazových prostředků jiných, tak, že se jimi zastírá myšlenkový vztah obou vět. To jsou arciť výstřelky, které bujejí nezřídka také v oblasti spojek jiných a větných útvarů vůbec. Pro ně se nelze zásadně stavěti proti omezovacím větám s -li atd.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 3, s. 124-130

Předchozí Bohuslav Havránek: Vilém Mathesius – bohemista

Následující Karel Horálek: K theorii českého jambu