O porozumění slovům

T (= Pavel Trost)

[Kronika]

(pdf)

-

Je třeba s hlediska linguistického všimnouti si práce A. Libora, Psychologický pochod porozumění slovům, vyšlé v brněnském časopise Psychologie (roč. 6, 1940/41, 17—40, 49—70). Práce je založena na pokusech; pokusy byly konány tak, že experimentátor vyslovil isolované slovo, pokusná osoba je měla pozorně vyslechnout a pak udat do protokolu „všechno, co se jí ve vědomí na to spontánně vybavilo“. Práce dochází k výsledku, že „rozhodujícím činitelem a nezbytnou podmínkou porozumění slovům je pojem, kdežto představa k porozumění není nutná“. S thesí o porozumění slovům bez prostřednictví názorných představ je třeba souhlasiti; je prokázána denní zkušeností, kdežto experimentální šetření, které bylo proto konáno, se blíží asociačnímu pokusu. (Podle jisté starší poetiky, která má i dnes eklektické epigony, náležejí názorné představy právě jen básnickému jazyku; hledal se všeobecný původ estetického působení básnických děl ve vzbuzování názorných představ.) Autorova práce se týká podstatných stránek otázky, když uvažuje o tom, zda rozumíme slovům nebo významům; má zato že „porozumět lze jen výrazům, nikoli významům. Výrazům porozumíme právě tím, že si uvědomujeme jejich významy“. Pravda, znaku (signu) porozumíme tím, že si uvědomujeme, co označuje (signatum). A znakovou stránku slova representuje především slovo-zvuk, slovo jako fonický (nebo grafický) útvar, slovo-zvuk označuje význam slova jako součásti slovní soustavy daného jazyka. Avšak jazykový význam slova, označený slovem-zvukem, funguje sám jako znak; označuje vždy dané předměty měnivých hovorů. [162]Tak označuje slovo pes jednou sousedovu Dášenku, jednou chrta mythického lovce, jednou druh zoologické systematiky. Je arci jisté, že semiologický poměr mezí slovem-zvukem a jazykovým významem slova na jedné straně, a mezi jazykovým významem slova a intencionálním předmětem promluvy na druhé straně, je hluboce odlišný. První vztah je libovolný, ale určitý a stálý, druhý je odůvodněný, ale volný a střídavý. Je tedy třeba mluvit o porozumění významům ve smyslu přesně vyhraněném. — Poznání o znakovosti jazykových významů nalézáme již na př. u Potebni (I. Z. I, 5). Moderní jazyková theorie těžila pak z husserlovského rozlišení ‚Meinung‘ a ‚Bedeutung‘ (v. G. Ipsen, Indogerman. Jahrb. 11). Ale zatím nedošlo k vybudování nauky o čistě jazykovém významu slov (přes základní studii W. Porziga v Beitr. z. Gesch. d. deut. Spr. u. Lit. 58). Naopak semasiologické pokusy, jak byly nedávno leckde běžné, stály ve znamení odklonu od autonomie linguistiky; nevedly zřejmě k vědeckým výsledkům ani linguistickým ani jiným.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 3, s. 161-162

Předchozí Josef Vachek: O vývoji české deklinace

Následující Stanislav Lyer: Úkoly linguistiky synchronické a diachronické