Úkoly linguistiky synchronické a diachronické

Stanislav Lyer

[Kronika]

(pdf)

-

O úkolech linguistiky synchronické a diachronické pojednává ve Vox romanica 5, 1940, 1—48, švýc. linguista A. Sechehaye, žák ženevského Saussura. Mezi oběma tvoří most linguistika zabývající se ‚parole‘, to jest organisovanou promluvou, a to proto, že promluvy se dotýká nejen synchronie, nýbrž i diachronie. Mezi langue a parole není totiž vztah reciprocity, jak se domníval Saussure, ani nevyrůstá parole z langue, nýbrž naopak logika i zkušenost učí, že langue předpokládá praeexistenci promluvy. Parole se snaží zorganisovat se podle pravidel jazyka, bere na sebe jeho habitus, ale její vlastní podstata, to jest spontánnost a živelnost, zůstává nedotčena. Parole není jen prostou funkcí jazyka, nýbrž hybnou silou jazykových projevů. Tento skrytý dynamismus promluvy působí, že parole obsahuje v sobě zárodek možných změn; proto linguistika promluvy (neboli expresivní) může býti mostem mezi linguistikou synchronickou a diachronickou.

Úkolem linguistiky diachronické je podávát zjednodušený abstraktní a ideální obraz určitého stavu určitého jazyka; nesmí se tedy zabývat drobnými fakty, které z toho rámce vypadají.

Linguistika expresivní se naopak musí zabývat konkretními projevy, v kterých se jazyk dává do služeb myšlenky. V promluvě bude ovšem mít rozhodný vliv spontánnost a individualita toho, kdo mluví, a toho, kdo slyší. Promluva se jeví vůči jazyku jako prvek desorganisační nejen po stránce fonologické, ale i sémantické, morfologické a syntaktické. Zkoumání promluvy bylo dosud zanedbáváno; provádělo se jen — a to ještě téměř bezděky — při studiích stylistických a studiu dětské řeči. Škola mladogramatická směšovala linguistiku expresivní s linguistikou diachronickou, nejvíce při etymologickém bádání; tak zvaná lidová etymologie, asimilace, disimilace a podobné zjevy patří do linguistiky expresivní, nikoli do linguistiky diachronické.

Naprostá neslučitelnost jazykozpytu synchronického s jazykozpytem diachronickým, kterou hlásal Saussure, byla způsobena tím, že Saussure nebral při diachronii v úvahu vlivy mimojazykové a faktory organické, to jest imanentní každému jazyku. Linguistika diachronická užívá týchž zjednodušených a abstraktních obrazů jako linguistika synchronická, aby mohla srovnávat různé stavy téhož jazyka a aby tak mohla zjistit změny, které nastaly. Protože jde o srovnávání stavů jazyka, závisí linguistika diachronická na linguistice synchronické; závisí však také na linguistice expresivní, protože při vysvětlení nastalých změn se musí dovolávat promluvy. Schema této fiktivní promluvy, která se proměnila v příštím stadiu v langue, je vlastně zjednodušeným obrazem změn. Při vysvětlování těchto změn se může jazykozpytec spokojit jen tím, že vymyslí schema promluvy, na př. dovolává se analogie. Protože tato primitivní metoda nestačí vysvětlit příčinu změn, nutno vzíti v úvahu i vlivy mimojazykové, na př. sociální, bilinguismus a pod., ale i faktory organické, to jest imanentní tomu či onomu jazyku. Každý neologismus neporušuje hned systém určitého jazyka, protože částečně používá prostředků obvyklých v dosavadním stavu jazyka; jakmile však chce nahradit výraz požadovaný normální jazykovou logikou, nastane konflikt. Může nastat i změna opačná: odumírání jazykového prvku; to nastává, když jeho život musí být udržován automatisací, srov. rčení. Pro všeobecný vývoj jazyka jsou ovšem důležité jen ty změny, které se týkají jeho logického a znakového systému.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 3, s. 162

Předchozí T (= Pavel Trost): O porozumění slovům

Následující Mts. (= Vilém Mathesius): Pronominální podmět