O kolísání českého pravopisu

Bohumil Trnka

[Articles]

(pdf)

-

Český pravopis plní dobře svou funkci: reprodukuje jazykovou promluvu formou v podstatě přesnou a nanejvýš stručnou. Svým svérázem, kterým se odlišuje od ostatních pravopisných systémů evropských, činí však snaze o naprosté ustálení jisté obtíže, které jsou vlastní jen jemu a které musí býti řešeny způsobem jeho struktuře odpovídajícím. Skutečnost, že dosud značný počet slov v písmu kolísá, je zřejmá. Svědčí o ní výmluvně nejen hojné úchylky v psaní týchž slov uvedených v jednotlivých vydáních „Pravidel českého pravopisu“ (srov. zvláště vyd. 1902, 1903, 1913 a 1941), nýbrž i nesouhlas mezi Pravidly a „Příručním slovníkem jazyka českého“, vydávaným od r. 1935 Českou akademií věd a umění.[1] Kolísání, kterého se nemůžeme zbaviti, ač je právem pokládáme za přímé popření vlastní funkce pravopisu, je pro literární češtinu příznačné a zdá se nasvědčovati tomu, že dosud z nedostatku správné teorie tápeme ve spleti různých křížících se hledisk a ohledů, z nichž vyváznutí se hledá při každém jednotlivém slově buď kompromisem nebo prostým příkazem. Touto cestou namnoze si odporujících předpisů nedojdeme k správným kriteriím, vyplývajícím z jednotného hlediska a aplikovatelným na všechna slova spontánní silou celého pravopisného systému. Trvalé ustálení pravopisu mohou připraviti jen objektivní úvahy a hlubší rozbory jeho strukturálních problémů.[2]

Abychom získali odstup, nutný pro správnou orientaci v tomto problému, musíme se zabývat především otázkou, jaké jsou ony zvláštní obtíže, jež znesnadňují pravopisnou kodifikaci spisovné češtiny. Těchto obtíží češtině vlastních je několik. První je ta, že jsme zvyklí — s jistými známými výjimkami[3] — přímé korespondenci psaného slova se slovem mluveným. Změnu výslovnosti slov si myslíme téměř vždy doprovázenu příslušnou změnou v jejich psaní, a naopak změna v jejich psaní je spojena téměř vždy se změnou auditivní. Obě stránky řeči, stránka zraková i slu[170]chová, jsou spjaty v našem vědomí jazykové kultury těsnou, pravidelnou paralelností, která nepřipouští, aby náš pravopis měl tak autonomní vývoj jako na př. pravopis francouzský nebo anglický. V těchto jazycích se obě stránky řeči vyvíjely do značné míry nezávisle na sobě: výslovnost se postupem doby měnila, kdežto pravopis zůstal v podstatě stejný a jeho úpravy neměly bezprostřední příčinu v poměrech výslovnostních. Visuální a akustická stránka slova měly své vlastní, relativně autonomní normy a problémy pravopisné se vždy ostře odlišovaly od problémů správné výslovnosti. Tak značná nezávislost obou jazykových stránek v češtině není a problémy pravopisné se spojují bezprostředně s problémy správného znění slov, takže s praktického hlediska nelze je od sebe oddělit. Uvědomíme-li si tedy, že základní normou českého pravopisu nynějšího i jeho vývoje v minulosti je co největší paralelnost slova psaného se slovem mluveným, a víme-li, že ani správné znění slov není vždy přesně normováno, jeví se nejen složitost a obtížnost pravopisného normování našeho jazyka, nýbrž i zároveň tím větší nutnost účinné práce pro jeho ustálení.

Druhá charakteristická obtíž, s níž musí počítati naše kultura psaného slova, vězí v samém systému jeho diakritických znamének, jež v jiných systémech pravopisných zastupují zvláštní kombinace písmen. Tato drobná znaménka, jež dopomáhají českému pravopisu k takové přesnosti, že se jich užívá i pro mezinárodní účely fonetické transkripce, a která by nebylo možno nahraditi pro hojný výskyt a velkou rozmanitost českých shluků souhláskových spřežkami, vzdorují naprostému ustálení mnohem úporněji než kombinace opticky navzájem rovnocenných liter. Není jistě náhodné, že ve většině slov, jejichž pravopis byl ve vydáních Pravidel měněn, jde právě o změny v háčcích a čárkách. Tyto změny jsou postiženému píšícímu kolektivu také mnohem přijatelnější než zaměňování celých písmen měnící podobu psaného slova mnohem radikálněji, ačkoliv i tu rozrušování pravopisného usu, jednou za správný uznaného a přijatého, je škodlivé. Namítne-li se proti uvedenému názoru, že i při normování háčkovaných a čárkovaných písmen šlo o odstranění výslovnostního a tvaroslovného kolísání, které je právě hojné mezi fonémy rozlišenými na papíře diakritickými znaménky, lze ukázat na značnou číselnou nerovnoměrnost, s jakou se pravopisné změny dotýkaly obou druhů grafických prostředků z příčin ne ryze pravopisných. Svým grafickým poměrem k literám se diakritická znaménka poněkud blíží k interpunkci, k znaménkům mezi písmeny, jež ovšem se vztahují po stránce sémantické k celým úsekům větným. (Pružnost diakritických znamének ve srovnání se samostatnými literami je zřejmá zejména ve slovech, v nichž je nahromaděno více fonémů, pro které nevystačíme s písmeny latinské abecedy.)

Jinou nesnází, jež se příčí ustálení českého pravopisu, je různá norma, které podrobujeme cizí slova podle jejich provenience. Cizí slova — jež tvoří nyní podstatnou a nepostradatelnou součást naší zásoby slovní — podléhají v zásadě jiné normě, byla-li přejata z klasických jazyků, než té, které podléhají slova přejímaná z jazyků moderních a zejména z němčiny. Slova tohoto původu se zásadně přizpůsobují pravopisu slov domácích, takže se i v nich uplatňují všechny jeho svérázné, fonologické i nefonologické živly (srov. doňa, branže, ekvipáž, fraška, galoše, gamaše, garáž, koňak, protežovati, režim, šachta, šarže, čardáš, šéf, šenkýř, šifra, šňůra, špejchar, šrapnel, vikýř, žurnál; věrtel, aféra, aranžér, brýle, elév, elán, fůra, budoár, gáz, gurmán, [171]hulán, karanténa, kurýr, likér, migréna, malér, portrét, porcelán, sezóna, suterén, šál, šarlatán, váza; hantýrka, harlekýn, kyrys, kyt, kuchyně, tygr, trylek, rybíz, rychta, rýma, rynk, rys, rýsovati, rytmistr, tygr, tyl; aksamit, bazén, druza, hoboj, garson, keks, kretén, kvitance, váza; adresa, kasino, hala, tunel, debata; cukr, kvádr, filtr, folklor, kupon, vagon atd.) s jistými, ač ne zcela důslednými výjimkami, k nimž náleží téměř pravidelné zachovávání i po tvrdých souhláskách ve slovech neněmeckého původu (srov. artista, etiketa, fetiš, intrika, kariéra, krinolina, princ, rivál, titul, trikot; ale inženýr, manýra, arnika i arnyka), sporadické opomíjení samohláskových délek v takovýchto slovech (radio, brožura), podržování ie, io, ia (režie, ažio, fiakr, kiosk) a některé jednotlivosti (jako box, elixír; medaile, email; detail a p.). Původní pravopis předpisují Pravidla jen pro některá slova (jako feuilleton, baissa, bouillon, allegro, brutto, match, mezzanin, mezzo, motto, netto, pudding) nebo v malém počtu slov uvádějí jej vedle počeštěného (jako klišé i cliché, biskvit i biscuit, byró i bureau, koňak i cognac, angažmá i engagement, communique i komuniké), ale není snad sporu o tom, že v těchto případech jde jen o jakousi konservativní opatrnost, která nechce urychlovati přirozený proces. Proti slovům tohoto původu zachovávají latinská a řeckolatinská slova v podstatě svůj původní pravopis, ať již byla přejata z klasických jazyků přímo nebo prostřednictvím jazyků moderních. Píšeme sice nyní vždy k místo c v souhlase s výslovností a s řeckým pravopisem (Konstantin, Kato), f místo ph (filosof, fotograf), cizí nám spřežku qu nahrazujeme skupinou písmen kv (kvardián, kvalita, kvantita, Kvido, Kvirinál, kvota, ale Quirité), ale podržujeme x (praxe, lexikon, luxus, exaktní), v hojných a obecně užívaných slovech i th (thema, theorie, these, thesaurace, anthologie, ether, ethika, methoda vedle metoda; ale estetika, antracit, atlet, filantrop : anthropolog, astma, apatie, apatický : pathos, pathetický, sympatie : homeopathie, aritmetika, logaritmus, difterie : difthong, rytmus : mythus, anakolut; —téka : —these atd.), zachováváme z neobjasněných důvodů též zdvojování písmen v řadě slov (srov. illegální, illegitimní, alluvium : ilusorní, ilustrace; immorální : imobilní, irreální, irracionální, irritovati; cesse : koncese; glossa, bulla, kollodium, dilemma, passionál), přesně zachováváme i také po tvrdých a y po měkkých souhláskách (srov. april, dieta, diference, diplom, disk, diskuse, idiot, dirigent, ferina, nihilista, hierarchie, historie, historka, kronika, titul, kilogram; cypřiš), podržujeme mnohdy ae (praesens, caesura, praetor; ale kvestor) a délky v kmenových slabikách často opomíjíme (akvarium, gremium, gymnasium, ironie, kredo). S poměrnou důsledností připouštějí Pravidla 1941 pouze é a ó, patrně proto, že v řečtině mají tato dvě fonémata zvláštní písmena (srov. Athény, kartotéka, emblém, problém, scéna, rétor, óda) a mimo to první z nich odpovídá mnohdy i řeckým dvojhláskám (srov. démon, fénix, sféra, Krésus); odtud jistá liberálnost také ve slovech ryze latinského původu, jako aréna, prémie, éra, extrém, pól, flór, sólo a pod., a zavádění i délky nepůvodní (srov. dóm, chór), ačkoliv opět i v některých řeckých slovech se čárka opomíjí, i když se původní délka vyslovuje (srov. diagnosa, schema, Polyfem, tragedie). Dlouhé á se označuje dosti hojně (srov. fráter, fáze, fáma, fráze, lárové, kráter, enkláva, mánové), ale zato se jeví v Pravidlech rozhodná nechuť proti í (srov. diva, primus), a to i v příponách, v kterých bychom analogicky podle psaní přípon —ál, —ální, —ár, —ář, —ární, —ářní, —áž, —ér, —érní, —át, —áta, —átor, —álie, —án, —ána, —ánní, —én, —éna, —áta, —ét spíše čekali i čárkované (srov. kolektivní, masiv, votivní, apetit). Tato averse pramení asi z vědomí rozporu, který by vznikl zavedením í po tvrdé sou[172]hlásce a zejména též z okolnosti, že by typicky české í svádělo k měkčení předcházejícího t, d, n ve výslovnosti.[4] Proto se ve slovech neněmeckého původu, v nichž délka je vzhledem k strukturálním pravidlům češtiny naprosto nutná a musí se označovat i v pravopise, užívá po t, d, n místo í dlouhé ý, ačkoli jinak se původní i důsledně podržuje (srov. inženýr, kanonýr, pionýr, karnýr, manýra, portýr, blondýn). Neoznačování dlouhého u v cizích slovech pramení opět jednak z etymologických asociací, které spojujeme s kroužkovaným ů, jednak z nechuti rozmnožovati doklady nezvyklého a dosti umělého psaní typu ocún a strakapúd. Naleznou-li však některá slova, jako šňůra, fůra zdánlivou oporu pro ů v cizím systému jazykovém, je považováno za odůvodněné psáti ů, ačkoli nevzniklo bezprostředně z uo. Zdá se téměř, že bychom potřebovali ještě třetí symbol pro toto fonéma, protože obě naše dlouhá u jsou zatížena svým původem.

Z uvedeného plyne, že se i v řeckolatinských slovech neodbytně uplatňuje tendence pravopisné asimilace, ačkoli ještě dosud se slova tohoto původu ohrazují uvnitř našeho pravopisného systému zvláštní normou. Vynucuje si ji zejména okolnost, že se k nim připojují české nebo počeštěné přípony, které pak s nimi tvoří pevný celek, a že nastupují i v kmenových slabikách morfologické alternace (srov. akce : akční, nadace : nadační, idiot : idioti). Asimilace cizích slov postupuje tudíž dovnitř slova od jeho konce a není náhodné, že se označování kvantity ujímalo nejprve v koncových slabikách těchto slov: právě tyto slovní úseky, které mají stejnou morfologickou funkci jako přípony domácí a které jsou těsně a nutně spjaty jako ony s kmenovou slabikou, připravují úplnou pravopisnou asimilaci, která je tím neodbytnější, čím více se uplatňuje zásada pravopisné ustálenosti. Pravidla českého pravopisu chtějí stále rozlišovati mezi cizími slovy obecně vžitými a cizími slovy odbornými nebo řídkými, ale neudávají ani fonologická ani semasiologická kriteria, podle nichž se objektivně oba druhy slov od sebe rozeznají. Takovýchto kriterií pro úpravu pravopisu použivatelných vůbec není. Ostatně přijímání cizích slov bylo v době kulturního rozvoje našeho jazykového prostředí tak prudké, že hranice mezi nimi se neustále posunuje jak po stránce jejich výskytové hojnosti, tak po stránce jejich semasiologického užívání. Tuto kolísavost uznává i poslední vydání Pravidel (str. XIV a XV). Oprávněna je tudíž otázka, zda by nebylo správnější užíti i pro latinská slova, jež namnoze náleží ke každodenní zásobě slovní, bez výhrady domácí normy pravopisné, jíž podřizujeme i psaní několika tisíců slov přejatých z jazyků moderních. Dosavadní pravopisná praxe usnadňuje sice ztotožnění latinských slov českého kontextu s latinskými slovy západoevropských jazyků, ale nesmí se zapomínati na důležitý moment normativní jednotnosti, uplatňující se na př. ve francouzštině. V tomto jazyce je pravopis latinských a domácích slov důsledně zharmonisován — vzpomeňme jen diakritických znamének, jež podle domácích slov přijímají i slova přímo přejatá z klasické zásoby slovní. Této harmonie v češtině není a obojí norma se ostře kontrastuje i v živlech jednoho a téhož slova: první jeho část podléhá jiné normě než jeho část druhá. Všechno kolísání a ne[173]důslednost našeho pravopisu má svůj pramen v této dvojitosti norem, neboť vrhají svůj reflex i na psaní slov románského původu. Proč nevyrovnati tuto normativní nelogičnost? Námitka, že by se tímto postupem porušila povšechná zásada českého pravopisu, který dbá etymologie a musí tudíž přihlížeti k ní i u slov cizích, je z hlediska strukturálního nesprávně položena a je mimo to vyvracována i samou pravopisnou praxí nynější. (Na tomto místě lze podotknouti, že etymologické hledisko je i v domácí vrstvě slov proraženo, a to v případě typu okýnko, jadýrko, odestýlati, v nichž ý vzniklo ze staršího é jako ve slovech plamínek, srdíčko. „Analogická“ zásada českého pravopisu s hlediska strukturálního tím však dotčena není a jedinou odchylkou od normálních případů je jen to, že po obojetných souhláskách se psaní í—ý řídí podle typu srdíčko, nikoli podle typu okýnko.) Není příčiny, proč bychom nemohli přemýšleti o této cestě, kterou by bylo dosaženo plného zharmonisování a ustálení našeho pravopisu. Jestliže západoevropské jazyky dosáhly této harmonie svého pravopisu jeho latinisací, musí čeština k témuž účelu voliti obrácenou cestu, bohemisaci prvků latinských, poněvadž první cesta je v nynější době již nemožná. Moment jakési konservativní důstojnosti, který by zdánlivě poškodila domácí norma pravopisná, na př. mechanickým psaním y, ý po tvrdých souhláskách a i, í po měkkém c, nepadá na váhu, poněvadž nemůže býti skutečně normativním kriteriem pravopisným.[5]

Zjištěním nutnosti jednotných normativních zásad českého pravopisu dostávají se jeho jednotlivé problémy na pevnou základnu. Proberme na př. otázku zdvojování písmen. V českém jazykovém systému není korelace souhláskové délky (jako je na př. v maďarštině nebo ve staré a střední němčině) a zdvojování písmen se užívá jen z morfologických důvodů,[6] které určují do značné míry náš pravopis, na švu dvou morfémů (jako oddáliti, bezzubý, nejjednodušší, ranní, ranný : raný) nebo ve slovech typu panna : panen. Toto pravidlo vytýká nejzazší mez, po kterou i cizí slova přijatá do domácí zásoby slovní mohou podržovati zdvojená písmena. Víme-li tudíž, že ve slovech alluvium, illegální, illegitimní, immorální, irracionální, irreální probíhá morfologický řez mezi zdvojenými hláskami, možno přejmouti původní pravopis latinský beze změny stejně, jako by to bylo možno ve slovech illustrace, applikace, akkord, assistent, associace, immanentní, v nichž píšeme nyní jen souhlásky nezdvojené. Je ovšem otázka, zda cítíme první slabiku těchto slov jako předponu nebo jako slabiku kmenovou. Správné kriterium, které musíme hledati v systému norem přejímajícího jazyka, je to asi to, že zdvojené souhlásky smíme ponechávat jen v těch složených slovech, která byla do jazyka přejata zároveň se slovy jednoduchými nebo složenými jinak, tedy na př. ve slovech alluvium : diluvium, illegální : legální, immobilní : mobilní, ale nikoli na př. ve slově irritace, korrupce, syllabus, symmetrie a pod., která nemají v české zásobě lexikálních cizostí morfologického protikladu. Řídíce se tímto kriteriem, poznáváme, že Pravidly 1941 doporučené psaní imobilní na jedné straně a irritace na [174]druhé straně je neodůvodněno a zdá se býti v rozporu i s jejich vlastní tendencí hledati kriterium ve významu předpony (srov. immorální, illegální, irracionální : imigrace, ilustrace, iluse). V rozporu s českou normou pravopisnou je zdvojování písmen i uvnitř téhož morfému, které Pravidla podržují ve slovech cesse : koncese[7], dilemna, glossa, bulla, kollodium, pudding a m. j. Co se týče skupiny th, nezdá se, že by její důsledné podržování bylo v rozporu s českým pravopisem nebo s naší výslovností, která kolísá nebo se řídí psanou podobou slova. Výjimku by bylo učinit jen v postavení th před příponovou samohláskou a na konci slova, poněvadž v této posici ponechávání h působí jisté morfologické potíže (srov. monolit, labyrint, anakolut a též —pat, jako psychopat, homeopat, —patický, —patie). Otázku cizích písmen x a q(u) Pravidla řeší přijatelně, ponechávají-li x a odstraňují-li qu. Skupina dvou souhlásek ks se vyskytuje v domácích slovech na rozdíl od kv jen na rozhraní dvou morfémů (srov. jaksi, k sobě), takže se funkčně liší od cizí skupiny, která je v největším počtu případů homomorfémní. Rozlišování x od ks je tedy asi na stejné rovině jako rozlišování vje od vě, bje od bě (srov. vjezd : vězeň, objel : oběd). Zbývá jen úvaha, zda by nebylo lépe odstraniti x z příčin ryze grafického rázu, ale transliterace dvěma písmeny není jistě zcela nutná nebo aspoň důležitá. Jeho ponechání zbavuje nás ostatně rozpaků, jak transliterovati předponu ex- před h nebo samohláskami, kde se vyslovuje egz.[8] Naproti tomu nahrazení qu naším kv je odůvodněno jednak okolností, že písmeno u vystupuje tu v jiné hodnotě než v té, kterou mu dává náš pravopisný systém, jednak tím, že se cizí skupina kv, označovaná psaným qu, vyskytuje ve stejné morfologické posici jako skupina domácí (srov. kvas : kvalita, kvete : kvestor). Transliterace qu je nutná i z ohledů flektivních a dochází k ní dokonce i ve vlastních jménech (srov. Arqua : v Arkvě), kterým jinak z příčin praktického rázu je nutno ponechávati pravopis původní. Co se týče kvantity kmenových slabik, nutno podotknouti, že naše výslovnost latinských a řeckolatinských slov značně kolísá, jak dobře ukázal B. Ryba v pojednání Ke kvantitě latinských slov v české výslovnosti (Slovo a slovesnost 2, 1936, 25—32). Strukturální příčinou je tu jednak přichylování cizích slov k umístění kvantity ve slovech domácích, jednak vliv německé výslovnosti latinských slov, v níž nastupuje délka v otevřené slabice bez ohledu na původní kvantitu. Opomíjení čárek v případech kolísání by jistě ustálilo výslovnost, kdyby ovšem platilo závazné pravidlo, že se délka jinak vesměs — i ve slabikách kmenových — označuje čárkou.[9]

[175]Cizí slova tvoří zvláštní problémy v každém systému pravopisném tak dlouho, pokud se jejich pravopisná norma nezachytí o visuální normu slov domácích. Účelem těchto řádků není přímluva o praktické provedení nějakého řešení, nýbrž především snaha ukázat, že se cizí slova jakékoli provenience již prostým přejímáním do souvislého kontextu nutně podřazují pravopisným normám přejímajícího jazyka, a za druhé vytknouti příčiny značné nedůslednosti mezi jednotlivými příkazy Pravidel, jimž možno oprávněně vytknouti, že nevidí mnohdy les pro jednotlivé stromy. V míře, v jaké roste jejich „Abecední seznam slov a tvarů“, nerostou ani se neprohlubují praktické jejich výklady, jimž dosud schází pevné teoretické východisko opírající se o strukturální rozbor současného jazyka a jeho současných norem. Příkazy se ukládají a znova odvolávají,[10] aniž jsou připraveny předem teoretickými úvahami, vědeckými monografiemi, diskusemi, jež jedině zaručují pravděpodobnost jejich pevné trvalosti. Domnění, že pravopisná stránka češtiny je na vrcholu strukturální vytříbenosti, je lichá.

V závěru k této úvaze vracím se k tomu, co jsem uvedl s počátku. Pravopisná norma tvoří tím pevnější systém, čím pevněji je zaklíněna do struktury spisovného jazyka a čím ustálenější je tato struktura. Každá snaha zatlačovati analogické tvary nynějšího jazykového systému tvary „hláskově správnými“, ale vytrženými ze staré struktury jazykové, rozrušuje pocit spolehlivosti nejen po stránce slova mluveného, nýbrž i psaného. Pravidla 1941 jsou pokrokem ve vývoji českého pravopisu, odstranila-li ve smyslu nových proudů jazykozpytných tvary a slova, j. dada, mele (partic.), břečtan, houštička, jezvec, knotek, kožička, kupadliště, kupadlo, lavečka, máslnice, mištička, navštěv, nerůdný, obět, oblásek, požříti, požřel, přadu, přácí, puškář, pyštíček, skřehtati, slívovice, knižátko, stežeje, stežeň, stravník, třasu, zarzáti, zarzál a j. v. Neodstranila však všech a tak i toto vydání nabízí stále — ač v menší míře a mnohdy vedle tvarů obvyklých — tyto zastaralé, dialektické nebo individuálně konstruované tvary kolektivu ne jako tvary staré, dialektické nebo jako individuální fikce a opravy, nýbrž jako tvary a slova také správná. Podržování jich nemá významu: píšící kolektivum bude se k nim stále chovati zdráhavě nebo jako k předmětům humoru. Na dně tohoto neúčelného konservativismu je však falešný názor, že správnost nynějšího spisovného jazyka, který má svou existenci v psané literatuře, leží někde mimo tento systém, na př. v jazyce starém, cizím nebo v dialektech, ať již takováto kriteria se pojímají buď v positivním smyslu jako shody s oněmi systémy nebo ve smyslu negativním jako oddálení od nich. Jazyk je přece v první řadě systémem prostředků sdělných a výrazových a všechny své složky napíná k tomu, aby dostál co nejlépe tomuto svému primárnímu úkolu. Stylistický purista, poučený funkčním jazykozpytem, roztřiďuje materiál psaného a hovorového jazyka podle různých stylů a funkcí, jemně rozlišuje významové obsahy tvarů, slov a vazeb v živém kontextu a nestírá nikdy jejich významové odstíny. Jazykový purista naproti tomu pohybuje [176]se na jiném poli: na poli asociací, sdružených jen nepřímo a sekundárně s vlastním úkolem jazyka, a opírá se o momenty ležící vně jazykového systému, který chce opravovat. Nadnášen v podstatě nelinguistickými proudy a vyzbrojen znalostí dialektů, starých stadií jazykových a jazyků nových, vymycuje z řeči jisté tvary, vsouvá nové, přisuzuje slovům jiné významy než právě v době přítomné mají, směšuje synonyma, činí významové rozdíly, které v jazyku dávno vyhasly, mění pravopisné příkazy a pod. — vše beze zření k přítomné i budoucí kontinuitě jazyka, vše proti primárním funkcím jazyka a zejména proti té, kterou K. Bühler nazval apelem. Tato evokativní stránka jazyka, která je důležitá po stránce sociální a na které spočívá rétorský účinek řeči, je postupem takovýchto puristů znemožňována, ježto se podlamuje pocit jistoty a spolehlivosti slova, který je základním předpokladem pro účinné ovládání řeči. Jednou z příčin, proč naše řečnictví je na poměrně nevysoké úrovni, je takovýto purismus, který je stále hotov přidržovati jazyk na Prokrustově loži.

Loňské vydání Pravidel českého pravopisu je v jednotlivostech za vlivu nového proudu jazykozpytného již na správné cestě. Připojují stručné semasiologické poznámky k druhotvarům významově rozlišeným (srov. tištěn : tisknut, obsažen : obsáhnut), které bude možno v budoucnosti rozhojnit pomocí Příručního slovníku, připouštějí v souhlase s nekolísavou jazykovou skutečností dva tvary téhož slova bez ohledu na analogický nebo hláskoslovný jejich původ nebo přijímají pouze tvary a slova analogicky vytvořená (koupadlo, koupaliště proti dosud předpisovanému kupadlo, kupaliště), uznávají hláskovou rozlišenost morfologicky příbuzných slov (jako pancíř : pancéřový). V dlouhém é, které jest označiti názvem fonologický tradicionalismus, má spisovný jazyk jeden z důležitých prostředků jemného stylistického odstínění slov (srov. plénky : plínky, znaménko : znamínko, srdečko, vysl. srdéčko : srdíčko), které bude tím žádoucnější, čím více se bude prohlubovati četba českých klasických děl literárních a slova plénky atd. budou nésti stopy tohoto ovzduší. Co však dosud Pravidlům chybí, je nekompromisní přilnutí k zásadám funkční linguistiky, která vyplňuje prázdná místa staršího směru, poskytujíc kriteria.

Pravopisné normy je vytknouti a všestranně odůvodniti návrhy na změny dříve, než se uloží jazykovému společenství jako závazné příkazy. Jen diskuse, rozbory a úvahy, vycházející z jednotných, vědecky oprávněných zásad a pro oprávněné cíle, mohou vésti k vytříbené, systémově neprostupné ustálenosti českého pravopisu.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 4, pp. 169-176

Previous Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od května 1941 do března 1942

Next František Trávníček: Opakování slov ve větě