Německý román o Shakespearovi

Vilém Mathesius

[Rozhledy]

(pdf)

-

V Škeříkově edici Symposion vyšel ke konci r. 1941 po česku román Muž nazývaný Shakespeare od KONRÁDA HAEMMERLINGA. Čeští překladatelé (byli dva) i nakladatel si pospíšili, neboť německý originál, jenž vyšel v Berlíně s názvem Der Mann, der Shakespeare hieß, nese také letopočet 1941. Známá edice zjednala románu takový zájem vybraného čtenářstva, že byl v krátku rozebrán. Po Kožíkově divadelním podání anglického dramatika je to druhý básnický obraz jeho života a osobnosti, s nímž se naši lidé seznamují. Obraz Kožíkův a obraz Haemmerlingův jsou po mnoha stránkách protichůdné a jistě se leckdo ze čtenářů mimoděk zastaví u otázky, co z obojího je bližší pravdě. Ovšem, že román Haemmerlingův, ale ani jeho poměr k pravdě nebo spíše k pravděpodobnosti není jednoduchý. Dnes, kdy máme v rukou první díl Chudobovy Knihy o Shakespearovi, může se každý konfrontací Chudobova vědeckého díla s Haemmerlingovou fikcí sám přesvědčit, pokud německý autor se drží ve svém básnickém obraze v mezích toho, co lze považovat za pravděpodobné. Pochybuji však, že by se někdo pro 461 stran Haemmerlingových probíral ještě osmi sty patnácti stranami Chudobovými, zvláště když toto bludiště faktů a domněnek, přijímaných i odmítaných, nečiní čtenáři schůdným žádný rejstřík. Nebude proto od místa zkrátit těm, kdo chtějí poznat pravdu, tuto kritickou cestu hrstkou odborných poznámek a podat spolu nový příspěvek k přírodopisu životopisného románu.

Vyplnit holou kostru životopisných dat živým masem pravděpodobných příběhů náleží k lehčím úkolům biografického románu. Život Shakespearův k tomu poskytuje možností víc než dost, neboť z něho známe bezpečně jenom řadu dat, která sice poskytují dost bodů, aby se jimi určila obecná linie životního vzestupu dramatikova, ale nic víc. Pohlédněme jenom na manželství Shakespearovo. Máme doloženo, že koncem roku 1582 [205]před samým začátkem adventu dovolil biskup wortcesterský, aby se sňatek Williama Shakespeara s Annou Hathawayovou vykonal jen po jedněch ohláškách, máme potom dva záznamy o křtu dětí vzešlých z tohoto manželství (z r. 1583 o dceři Zuzance a z r. 1585 o dvojčátcích Hamnetu a Juditě), víme z úmrtního záznamu, že r. 1597 zemřel Hamnet a nakonec nás bronzová náhrobní deska Anny Shakespearové poučuje netoliko o tom, že svého manžela o několik let přežila, nýbrž také o tom, že byla asi o osm let starší než on. I když k těmto datům připojíme to, co můžeme ze starých dokumentů zjistit o rodině sedláka Richarda Hathawaye z vesničky Shottery u Stratfordu, a skoupost, ve svých důvodech ne zcela jasnou, s kterou Shakespeare pamatoval na svou ženu v závěti, zbývá přece pro obraz manželství, které uzavřel osmnáctiletý Shakespeare se šestadvacetiletou Annou, doplnit vlastně všecko. Haemmerling tu užil vydatně svého práva básnického tvůrce. Podle něho byla Anna zralá krasavice, která svedla hezkého mladíka, aby si ho zajistila, a pak ho v milostném rozkochání dovedla až k sňatku. Bylo to však jen manželství těl a nikoli manželství duší a proto selhalo. Brzo po svatbě a zejména po narození dvojčátek se postavili manželé k sobě cize a někdy až nenávistně a jejich vztahy se už pak nikdy nezlepšily. Není pádného důvodu, který bychom mohli proti tomuto pojetí uvést, a toliko ten, kdo se do svého Shakespeara začetl s láskou a porozuměním, nedovede si v hlavě srovnat, že takové rozvrácené manželství by byl měl dramatik, který vytvořil bohatou galerii líbezných postav dívčích a ženských. Naše neochotná neutralita se však rázem změní v ostrý a hlasitý protest, když autor vyvodí ze svého pojetí důsledek, který je zřejmě v příkrém rozporu se vším, co víme o podstatě Shakespearovy dramatické tvorby. Takovým důsledkem je Haemmerlingův nápad, že Shakespeare, roztrpčený svými manželskými zkušenostmi, chtěl thema o Romeu a Julii zpracovat původně v groteskní komedii, v níž by ukázal, jak se milenci, kteří se vzali z nejhoroucnější lásky, mění po svatbě v hašteřivé nenávistníky. Je pravda, že i u Haemmerlinga Shakespeare o Romeovi a Julii konec konců napíše tragedii, neboť existence hry, kterou známe, se přece nedala oddisputovat, ale tento obrat je líčen jen jako důsledek otřesu způsobeného nečekanou smrtí mladičké milenky. Kdyby se byl autor řádně začetl do Shakespeara a kdyby se byl snažil vykonstruovati si podle díla obraz umělce, byl by musil ovšem poznat, že jeho nápad o Romeu a Julii nezapadá do toho, co o díle Shakespearově známe, ani jako pouhý nerealisovaný úmysl básníkův.

O to však, aby nám podal životný a s historickými dokumenty shodný obraz Shakespearovy osobnosti, Haemmerling se zřejmě nesnažil, a tím selhal v hlavním úkolu biografického románu. Z jeho románu, ačkoli je obsažný a plný rozlehlých scén, podle starého způsobu dopodrobna vyprávěný, nevyrůstá před námi vůbec Shakespeare jako konkretní postava. V celém tom rozlehlém vyprávění je Shakespeare toliko prožívačem příhod a nálad, vybaveným zcela chudě několika specifickými znaky, a ke konci knihy se mění často dokonce v pouhého mluvčího úvah.

Příležitost k proslovování úvah se musí leckdy nalézt stůj co stůj, i za cenu situací značně nepodobných pravdě. Když známe Baconovo mínění o hercích, stěží uvěříme, že se v den slavného Essexova odjezdu do Irska procházel se Shakespearem po londýnských ulicích a rozmlouval s ním o základních otázkách života a politiky, a je málo podobné pravdě, že by hrabě Southampton byl k spiklenecké schůzce svých důvěrných šlechtických přátel přibral také Shakespeara a že by se byl právě na této schůzce pustil s ním do debaty o správnosti a nesprávnosti svého podnikání. Pro román Haemmerlingův je velmi příznačné, že mnohem konkretněji nežli Shakespeare vystupují z něho postavy královny Alžběty a hraběte Essexe. Sčetlý a kritický čtenář se nemůže zhostit podezření, že charakterisační úspěch Haemmerlingův u těchto dvou postav byl umožněn jeho beletristickými i dramatickými předchůdci. Někdy se skoro zdá, že úkolem, který autor sledoval, bylo vylíčit historii Alžběty a Essexe tak, jak se jevila současníku, který byl v tomto případě [206]Shakespeare. I časově jsou podrobně vypravované části románu určeny spíš podle života Essexova nežli podle života Shakespearova. Podrobné vyprávění se končí brzo po smrti Essexově a autor nedbá na to, že mez jde asi prostředkem období velkých tragedií Shakespearových. O ty se stará jen tak napolo.

Že Haemmerlingovi skutečně nešlo o to, aby vytvořil básnickým zřením ze všeho, co o Shakespearovi víme, umělcovu konkretní postavu, se vší bohatostí charakteristických rysů, je sdostatek patrno z nevýznamného postavení, do kterého zatlačuje stálé styky, které měl Shakespeare za svého londýnského pobytu s rodným Stratfordem. Líčí věci tak, jako by byl Shakespeare do Stratfordu zajížděl vždy jen na rodinný pohřeb, na pohřeb synáčkův, na pohřeb otcův, na pohřeb matčin, a jako by se byl odtamtud vždycky co nejrychleji vracíval, protože se toliko v Londýně cítil opravdu doma. Obrat prý nastal teprve při zájezdu k pohřbu matčině, tedy roku 1607. To je ovšem hrubé zkreslování toho, co můžeme vysoudit z doložených faktů. Shakespeare se, jak se zdá, nepřestal cítit Stratforďanem ani v Londýně a nikdy se vpravdě necítil Londýňanem. Když už nabyl práva nazývat se gentlemanem, označoval se vždycky jako gentleman ze Stratfordu. Měl styky nejen s otcem, s nímž se společně domáhal erbu, nýbrž i se svými krajany, jimž se snažil prospět při vyřizování jejich záležitostí v Londýně. Nejdůležitější je ovšem Shakespearovo zakupování v Stratfordě, které se počalo koupí největšího domu stratfordského, tehdy arci sešlého, roku 1597, neboť tímto zakupováním Shakespeare dokumentoval a spolu postupně uskutečňoval svou touhu užít londýnských výdělků k tomu, aby se stal nezávislým venkovským gentlemanem. Za tímto cílem šel vytrvale, a třeba že se mu sen o klidném životě v Stratfordě splnil jen na několik let před smrtí, je jeho stálá přítomnost pro něho velmi charakteristická a odlišuje jej výrazně od mnoha jeho kolegů dramatiků (mezi herci a divadelními podnikateli byl, jak ukazuje příklad Edwarda Alleyna, typ úspěšného hospodáře častější). Proto nesmí tyto věci zkreslovat nikdo, komu záleží na tom, aby zachytil lidskou tvář Shakespearovu v její úplnosti. O to Haemmerlingovi zřejmě nešlo. Jemu byl důležitější rozdíl a rozpor mezi Stratfordem a Londýnem a ten zdůraznil na jedné straně nadměrným vytýkáním stratfordské selskosti a na straně druhé vyvyšováním intelektuální a rodové úrovně společnosti, do níž Shakespeara postavil v Londýně. Do této koncepce se nehodil Shakespearův nepomíjející sen o návratu do Stratfordu a sblížení se Stratfordem se mohlo podle ní stát v pozdějších letech básníkových jen náladovým a názorovým zvratem.

Řekli jsme již, že se Haemmerling mnoho nenamáhal, aby si z díla Shakespearova utvořil adekvátní představu o umělci samém. Neznamená to však, že pro svůj román vůbec neužil Shakespearových her a básní. Naopak, užil jich velmi vydatně, ale ve smyslu zcela jiném: promítl z nich, co se dalo, do života Shakespearova a do prostředí, do něhož ho zasadil. Doplnil tím znamenitě skrovné prameny jiné a svou vlastní invenci. Někdy sám čtenáře upozorňuje (především ovšem ústy Shakespearovými) na vztah toho, co vypravuje, k některému dílu Shakespearovu, jindy nechává sčetlého čtenáře tuto paralelnost uhodnout. Příkladů je možno uvést velmi mnoho. Básník Chettle, břichatý a žvanivý kumpán při hereckých pitkách, je označen za prototyp Falstaffa, v hejskovském učedníku, s nímž se Shakespeare setká u obchodníka se sukny, pozná zkušený čtenář snadno budoucího Malvolia a v obchodníku se sukny samém a jeho příteli advokátovi zase pijáckou dvojici, pana Tobiáše Říhala a pana Ondřeje Zmrzlíka, z téhož Večera tříkrálového. Pravzor Shylocka poznal Shakespeare podle Haemmerlinga v židovském lichváři, od něhož si vypůjčil peníze, aby si mohl koupit podíl na divadle a Hamletův hovor s humorným hrobníkem, který kope hrob Ofelii, prožívá na hřbitově Depfordu, kamž zajeli s Burbagem, aby sjednali slušný křesťanský pohřeb zavražděnému Marlowovi. Při důležitosti, kterou autor přisuzuje ve svém románu historii Essexově, je věc zcela přirozená, že četnými nitkami spojuje hry Shakespearovy právě s povahou a životem Essexovým. Životní situací [207]se Essex podobá jednak Hamletu, jednak Brutovi. S Hamletem má to společného, že také jemu zahubil otčím zrádně otce a již předtím cizoložil s jeho matkou, s Brutem ho spojuje kolísání mezi loyalitou k vladařské autoritě a vzpourou proti ní. Jako Percy Hotspur v Jindřichu IV. je plný ohnivé energie a jako Koriolán se přesvědčuje o vrtkavosti lidu. Nejdůležitější jsou však místa, kde autor promítá dílo Shakespearovo do vlastního nitra básníkova. Velmi vydatně použil k tomu Haemmerling Shakespearových sonetů. Vykládá je autobiograficky a drží se theorie, dnes již hodně opuštěné, že tmavou ženou, o níž Shakespeare v sonetech mluví, byla dvorní dáma královny Alžběty Mary Fittonová a mladým přítelem, kterého pro jeho krásu miloval a s nímž ho mladá tmavá žena zradila, William Herbert, pozdější třetí hrabě z Pembroku. Je dlužno uznat, že Haemmerling dovedl užít tohoto motivu k četným efektním scénám a že na mnoha jejich místech dal obratně zaznít vlastním slovům básníkovy lyriky. Podle znění sonetů líčí historii s tmavou ženou jako prožitek, který Shakespearem otřásl až do dna duše a spolu s tragedií Essexovou podlomil v něm víru v člověka. Do jakých hlubin zoufalství autor Shakespeara žene, je vidět z toho, že ho jednou dokonce slyšíme uvažovat slovy Hamletovými o sebevraždě. V souvislosti Haemmerlingova románu není to vyvrcholení logického vývoje, neboť Shakespeare v něm předtím prožívá beze všech vážných skrufulí řadu milostných dobrodružství rázu prudce smyslného; z nich ovšem jen jediné první, jež vedlo k básníkovu manželství, je opravdu v podstatě zaručeno a z ostatních toliko poslední, dobrodružství s tmavou ženou, je v básníkových sonetech alespoň napověděno. Ostatní jsou založena jen na nezaručených pozdějších pověstech nebo jsou prosté románové fikce.

Vykoupení z duševní deprese, do níž jej tmavá žena uvrhla, přinesla Shakespearovi podle Haemmerlinga víra v obětavou lásku dětí, která v něm náhle vyrostla. První podnět k obrodě prý vyšel od obrazu, který Shakespeare získal od svého souseda v Bankside, vlámského malíře Droeshouta, o němž opravdu víme, že Shakespeara portretoval. Byl to obraz znázorňující podle antické pověsti scénu, v níž dospělá dívka s velkou obětavostí zachraňuje život stařičkému otci, a jeho mocný vliv byl prý v Shakespearovi posílen setkáním s vlastními dospělými dcerami, zejména se starší Zuzankou, když zajel do Stratfordu k pohřbu své matky. Podivným způsobem vidí Haemmerling výraz Shakespearovy nově nalezené víry v člověka právě v tragedii o králi Learovi, této nejtragičtější z tragických her Shakespearových. Co je platno, že Cordelie je opravdu ztělesněním obětavé lásky dcerské, když ve hře v rozporu s dřívějšími versemi i tato Cordelie nakonec hyne nástrahou slepého osudu a šílený Lear se dočkává osvobozující smrti i jí opuštěn a sám.

Haemmerling chtěl zřejmě napsat historický román realistického typu, nikoli typu bájivého a snažil se podat dobu, místa a lidi, o nichž vypráví, s historickou věrností. Na jeho díle je vidět, že se na ně dobře připravil historickými studiemi, a přesto že odborník v něm najde leckterou nepřesnost a že nanášené barvy jsou nutně subjektivní, je třeba uznat, že se dal svými studiemi dobře poučit. Se vším tím aparátem se mu však podařilo napsat jen barvitý román nebo spíše barvitou románovou kroniku se Shakespearem v centru jednajících osob, nikoli skutečný román o Shakespearovi a jeho tvůrčí osobnosti. Tu nám nijak neosvětlil a proto odkládáme jeho knihu po přečtení bez čekaného užitku a bez uspokojení.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 4, s. 204-207

Předchozí Bohuslav Havránek: Z renesanční literatury české

Následující Miloš Dokulil: Nová cesta k cizím jazykům