Nová cesta k cizím jazykům

Miloš Dokulil

[Rozhledy]

(pdf)

-

Produkce pomocných knih ke studiu cizích jazyků a zejména němčiny je opravdu bohatá a pestrá. Překvapí snad proto, označíme-li „praktického průvodce německým jazykem“ od prof. JAROSLAVA NOSILA, jenž s názvem Poznejte němčinu vyšel ne[208]dávno v nakladatelství Orbis jako druhý svazek edice Nová cesta k jazykům,[1] za opravdové novum v naší literatuře praktických jazykových příruček. Není-li jméno autora, profesora obchodní akademie, sdostatek známo širší veřejnosti,[2] je osobnost VILÉMA MATHESIA, který ve své funkci redaktora edice práci prohlédl, bezpečnou zárukou její hodnoty. Duchovní patronanci tvůrce linguistické charakteristiky prozrazuje také pojetí i pracovní sloh „Průvodce“.

Nosilova kniha není a nechce být učebnicí, jako vůbec není jazykovou příručkou v běžném smyslu. Jde jí o něco víc než o návod k povrchnímu osvojení si cizího jazyka: o zasvěcení do tajemství ducha jazyka, o klíč k skrytému řádu jazykového dění. Nosilova kniha není také „praktickou“ v tom smyslu, jak se tomu slovu běžně rozumí; a nic jí není tak vzdálené jako právě ona „praktičnost“, která chce být popřením ducha, racionálního principu vůbec. Její ctižádostí je dát jazykovému povědomí čtenáře pevnou oporu a bezpečné zakotvení v poznání zákonitosti jazykových jevů.

Vlastní cena knihy však není v této vysoké formulaci cíle. Ta je v tom, jak jemně a bezpečně autor čtenáře k tomuto cíli vede, jak dovede podchytit a udržet jeho zájem, jak promyšleně odhaluje před ním krok za krokem skrytý řád jazyka, jeho logiku a jeho ekonomii.

Je tuším málo knih v odborné literatuře, které se odvážily takového průbojného pohledu do samé výhně jazykového dění a dovedly přitom formulovat své objevy tak nenuceně a svěže, beze vší zmrtvující přítěže odbornické terminologie.

 

V úvodním slově analysuje si autor palčivou skutečnost, že český člověk našich dnů nestačí se svými znalostmi němčiny na požadavky kladené praxí, a odhaluje vlastní kořen zla v tom, že Čech učící se němčině nedovede se vymanit ze zajetí jazykových návyků své mateřštiny. Aby umožnil čtenáři pochopit odlišný ráz vyjadřování v němčině a v jeho jazyce mateřském, snaží se autor v osmi kapitolách své knihy s osmi různých perspektiv osvětlit odlišný vyjadřovací řád obou jazyků.

Nastíniv v dalším klasifikaci učebného úkolu, podvojnost pasivní a aktivní, mluvní a písemné stránky jazyka, zdůrazňuje Nosil, že jádrem aktivní znalosti jazyka jsou postojové výrazy s příslušným situačně psychickým přídechem. Správně poukazuje autor na to, že tyto postojové výrazy jest třeba individualisovat, přizpůsobit psychickému ustrojení jedince: „Zeptejte se prostě sami sebe, co byste v oné situaci řekli česky, a potom to vyjádřete německy!“ Varoval bych však před přílišným zjednodušováním korespondence právě oněch postojových výrazů. Je třeba si uvědomit, že nezáleží tak na výraze o sobě, jeho přesném otisku z jednoho jazyka do druhého, nýbrž na jeho situačně společenském zařazení a hodnocení. Neradil bych proto českému žáku, aby, řekne-li obyčejně ve své mateřštině sedněte si u nás!, nedělal si skrupulí s hledáním ekvivalentní fráze německé a vyjádřil se zcela analogicky „setzen Sie sich bei uns!“. Je v tom nebezpečí, že si dostatečně neuvědomí, že to, co je možné v jednom jazyce, nemusí ještě mít právo na bytí v jazyce druhém, a že se pak bude ve smyslu svého zjednodušujícího názoru na jazykové jevy vyjadřovat třeba pozdravy „Meine Ehre!“, po příp. „Meine Ehrfurcht!“ tam, kde by řekl česky Má úcta! nebo otázkou „Wie haben Sie sich?“ a pod.

Bylo by po mém soudu bývalo vhodné ostře odlišit oblast výrazů syntagmatisovaných na jedné straně, kde může i Čech v němčině uplatnit svou konstruktivní vůli (za předpo[209]kladu ovšem, že jsou mu známy zákony, jimiž se spojují slova v syntagmata), od oblasti spojení automatisovaných, lexikalisovaných, kde jsme zcela odkázáni jen na hotové formule. Právě v oblasti společenské zdvořilosti je třeba až úzkostlivě šetřit nedotknutelnosti oněch formulí.

Idiomatická rčení by byla jistě zasloužila kapitoly zvláštní, tím spíše, poněvadž — jak ukazuje zejména školní praxe — není u Čechů příliš smyslu pro neporušitelnost idiomatických úsloví vůbec, stejně tak jako pro závaznost sociálního odstínění výrazu.

Již první kapitola naší knihy věnovaná německé výslovnosti se zcela vymyká z rámce obvyklých kusých a dogmatických poučení, s jakými se napořád setkáváme i u učebnic vyššího zaměření. Jejím cílem není učit umělé výslovnosti jevištní, nýbrž seznámit s podstatnými znaky výslovnostní základny obecné němčiny denního života, s níž se nejčastěji v praxi setkáváme.

Na základě srovnávání zvukové linie češtiny a němčiny vysvětluje autor, proč zní němčina v českých ústech často příliš chabě a jednotvárně: je to především pro nepoměrně větší rozpětí německého přízvuku, modelující zvukovou linii němčiny do křivek s prudkými vzestupy a sestupy, v druhé řadě pak pro rovněž značný kontrast slabik dlouhých a krátkých. Výrazem značného kontrastu mezi přízvukovými vrcholy a doly je skutečnost, že pravou tvář německých samohlásek smíme hledat jen v plném světle na přízvukových vrcholech, kdežto dole v přítmí nepřízvučna odbarvují se všechny v temné ə. Příkrý protiklad kvantity pak opět působí, že dlouhé samohlásky měnívají znatelněji barvu svých krátkých základen než v češtině; zejména výslovnostní odstín dlouhých e o musíme hledat mezi odstíny českého i a u, nikoli e o. Za nepříliš šťastné pokládám však pravidlo, že otevřené e je třeba vyslovovat vždy před r. Poměry ve výslovnosti obecné jsou mnohem složitější, pro jazyk spisovný tu však dojista stačí odkázat na pravopis a otevřené ē vyslovovat všude za psané ä, krátké e pak vyslovovat otevřeně veskrze. Je to v souhlase s normováním výslovnosti jevištní i s usem většiny vzdělanců. Zajímavá a pro nás Čechy velmi podnětná je charakteristika německých dvojhlásek, jejichž společným znakem je, že „vždy míří dál, než kam dojdou“.

V části věnované německým souhláskám dovídáme se především, že němčina nemá korrelaci řady znělé a neznělé v tom smyslu jako čeština, nýbrž protiklad řady napjaté (p t k) proti nenapjaté[3] (b d g). Realisuje-li se napjatost pod důrazem jako výslovnost s přídechem, je průvodní znak řady nenapjaté, znělost, hodnota značně proměnlivá, závazná jen ve výslovnosti jevištní. Značný důraz klade autor na správnou výslovnost německého r, které je třeba[4] — zejména v slabikách zavřených — „stírat do měkka“, t. j. naznačovat často jen vokalickým nasazením.

Doplnil bych tyto fonetické výklady ještě aspoň poznámkou o „neslabičnosti“ němčiny, v níž slabika není fonetickou realitou, nýbrž jen abstrakcí. Před českým slabičným dělením (na př. Kä-mme) je třeba Čechy důrazně varovat.

V kapitole o německém pravopise odhaluje autor bystře hlavní tendence německého pravopisu, charakterisovaného proti pravopisu českému větší distancí zvukového a písemného znaku: je to především vypjatá snaha zachovat aspoň pro oko sounáležitost tvarů a slov příbuzných obrazem slovního základu, vyvrcholující v německém systému přehlásek, za druhé pak tendence rozlišovati přesně kvantitu samohlásek, uplatňující se však jen v mezích principu prvého.

V ohnisku výkladů o systému výrazových prostředků je nerv normální věty, určité sloveso, se svým hlavním atributem, časem. Přehled soustavy slovesných časů vychází od základní tendence německého systému časového, vyjádřiti vztah předčasnosti. Tento [210]vztah rozděluje zásobu slovesných tvarů určitých ve dvě řady: řadu časů absolutních (přítomný, minulý a budoucí) a řadu časových tvarů pro předčasnost, charakterisovaných po stránce formální přítomností příčestí (předpřít., předmin., předbud.). Z obecného protikladu těchto dvou časových řad a ze zvláštního charakteru přítomnosti vzhledem k oběma okrajovým časovým plánům, minulosti a budoucnosti, vyplývá i základní vymezení významového protikladu času předpřítomného a minulého, spjatých společnou funkcí označovati minulost: vyjádření minulosti s implikovaným vztahem k přítomnosti — vyjádření minulosti bez tohoto odstínu. Toto základní funkční rozlišení uplatňuje se však jen v rámci obecné snahy jazyka spisovného po maximálním rozlišení, zatím co hovorový jazyk tento významový rozdíl stírá, rozhoduje se tu pravidlem pro tvar složený. Příčinu tohoto jevu bych viděl nejen v obecném sklonu němčiny k vyjádření analytickému, nýbrž v tlaku přízvučně rytmického principu německé věty, vynucujícím si přízvukový vrchol na jejím konci.

Poznámkou o významovém rozpětí přítomného času přechází pak autor k výkladu, jak Němec tento základní systém dvou časových řad obchází, spokojuje se časem minulým místo předminulého, budoucím, přítomným a předpřítomným místo času předbudoucího. Tu by se bylo doporučovalo objasnit hlouběji tuto resignaci hovorového jazyka na přesnost vyjádření časů. Není to zajisté jen významová a tvarová složitost tvarů řady předčasů, nýbrž obecná nezávaznost této řady, vyplývající z její povahy jako řady příznakové v protikladu k bezpříznakové řadě časů absolutních. Výkladový princip nerovnotřídnosti podvojných morfologických protikladů by byl osvětlil antinomie časové soustavy, zejména antinomii mezi tendencí po maximálním rozlišení a principem dostatečné zřetelnosti, mnohem ostřeji. Tak by byla časová pružnost présentu, stejně jako jeho význam atemporální vyplynuly přesvědčivě z bezpříznakovosli této časové formy v rámci časového systému.

V mezích tradičního poučení se celkem pohybuje výklad o užívání pomocných sloves relativních časů, připravený informativním exkursem po významové stránce sloves. (Transitivnost je tu pojata proti obvyklému usu příliš široce jako předmětnost.) Není dosti přesné poučení, že se vedle obvyklého „er ist geritten“ vyskytá také „er hat geritten“, ač je mezi obojím sice jemný, ale zřetelný významový rozdíl: při „haben“ zaměření na quale činnosti, abstrahující od pojmu změny, při „sein“ na její cíl, na pohyb ve smyslu změny místa. Sotva lze znamenat u tohoto slovesa a jiných sloves pohybu vývoj směrem k užívání pomocného slovesa „haben“, jak by tomu nasvědčovala formulace, že v případě „er hat geritten“ snad jde o počátek principu trvacího.

K výkladům o soustavě slovesných časů připíná se organicky kapitola „o tvarech skutečna a neskutečna“, třebas je z důvodů metodického postupu položena až na místo předposlední.

Tato kapitola představuje vrchol autorova umění podat i věci značně složité s průzračnou názorností a elegantním, bezpečně zvládnutým, jasným slohem výkladovým. Na základě konfrontace německého a českého kontextu dovádí autor čtenáře k obecné funkci německého konjunktivu jako prostředku pro posunutí děje vyjádřeného slovesem do neskutečna. Proti přímočaré jednoduché pravidelnosti časové soustavy pro tvary skutečna setkáváme se však na straně tvarů pro neskutečnost se systémem značně složitým, charakterisovaným mnohonásobným křížením vztahů mezi znakem a funkcí. Základní průlom do pravidelnosti systému byl diktován snahou odlišit i formálně dvojí odstín neskutečna: neskutečno z důvodu nesplněné podmínky a neskutečno z nedostatku záruky za výpověď, po případě jen z důvodu druhotnosti výpovědi. V důsledku této tendence se odtrhly konjunktivy času minulého a předminulého, pověřené vyjadřováním neskutečnosti z důvodů nesplněné podmínky, jak od ostatních tvarů konjunktivních, tak od svých indikativních základen, od nichž se odlišily posunem časového významu. Jiná porucha významové [211]jednolitosti na straně neskutečna je důsledkem úsilí po tvarové zřetelnosti tam, kde přítomné tvary konjunktivní se vnějškově neliší od indikativních. Tu bylo třeba obětovat přesné vyjádření odstínu neskutečna z důvodu druhotné výpovědi zřetelnému označení neskutečna vůbec a sáhnout po konjunktivu formálně minulém. Tak se ocítá konjunktiv minulý v konkurenci s konjunktivem předminulým, konjunktiv předminulý s konjunktivem předpřítomným, vedle konjunktivu budoucího se pak objevují složené tvary würde s infinitivem, jimž neodpovídá žádný tvar skutečna. Primární funkcí těchto tvarů je ovšem vyjadřovati neskutečnost z důvodů nesplněné podmínky v oblasti budoucna. Protože pak pro naše myšlení splývá při neskutečnu z důvodu nesplněné podmínky budoucnost s přítomností, mohou výrazy s würde zastupovati konjunktiv minulý. Tento úkol přejímají především všude tam, kde tvary konjunktivu minulého vyjadřují zřetelně neskutečnost už po stránce vnější, analogicky pak i jinde. To přichází jazykové ekonomii velmi vhod, neboť právě v čase minulém není tvaroslovný znak konjunktivu — kmenová vyrovnanost a stálá přítomnost příponového -e- — znakem dostatečně charakteristickým. Obě řady tvarů pro neskutečnost jsou pak homonymní v tom smyslu, že vyjadřují zároveň i jiné odstíny neskutečna; tak tvary pro neskutečnost z důvodu nesplněné podmínky mají také význam neskutečnosti myšlené jako přání, tvary pro neskutečno z nedostatku záruky za skutečnost pak také určení vyjadřovat neskutečnost z důvodu požadavku nebo úmyslu.

Kapitoly „Rod a člen“ a „Jméno podstatné a jméno přídavné“ jsou věnovány německé soustavě deklinační. Velmi bystře uvádí autor čtenáře do problematiky německého členu. Základní zásadou pro kladení či nekladení členu je: přítomnost členu je pravidlem, pozadím, na němž se odráží bezčlennost jako případ zvláštní. S primární funkcí členu, rozlišení toho, co je známé a co je nové, dále pak odlišení obecnosti a jedinečnosti, je úzce spjata jeho funkce pádotvorná. Odleskem hluboké nepřízvučnosti členu, která činí z členu odrazový můstek pro přízvuk jména podstatného, je jeho redukce ve výslovnosti „na pouhý poslechový tvar“. V tom právě, jak cizinec vyslovuje německý člen, vidí autor měřítko jeho jazykové vyspělosti. Myslím však, že tu autora jeho zaujetí živým jazykem svedlo k upřílišenému pojetí, jež vyžaduje jako pevnou normu to, co je jen její maximální amplitudou ve výslovnosti ne dosti pečlivé (zejména výslovnost německého členu eine jako ə).

Právě v rámci značného možného rozpětí výslovnosti od výslovnosti dané písemným znakem až po onu nejnižší poslechovou mez uplatňuje se jak individualita mluvčího (zejména jeho vztah k tištěnému slovu), tak rozmanité momenty promluvy (tempo, dynamika a pod.). Potenciální redukce členu ve výslovnosti ukazuje na to, že se člen již necítí jako nositel rodového znaku. Je to nepochybně proto, že mluvnický rod je dnes kategorie ryze formální, jíž původní význam, rozlišení věcí a osob, a tu zase pohlaví, náleží jen v nepatrné míře. Nechává-li nás stran rodu na pochybách slovní tvar podstatných jmen, nenapoví nám mnoho ani stránka významová.

Malá zásoba německých koncovek pádových a z ní plynoucí značná homonymita pádů zaviňuje citelné slabiny německé pádové soustavy. Nevyváží je ani poměrná jednoduchost čtyřpádového systému, ani okolnost, že úkolem tvoření pádů jsou v němčině poděleny nejen koncovky, ale i člen a nezřídka i kmen slova (přehláska). Přes veškerou složitost v přidělení koncovek zůstává významným činitelem pro jednoznačnost pádu postavení ve větě a nezřídka rozhoduje o pádu jen kontext a smysl. Zakončení tvaru podstatného jména nerozhoduje o jeho pádovém významu, jehož určení náleží členové složce pádu, nýbrž toliko zařazuje podstatné jméno do jedné ze tří skupin sklonění silného, slabého nebo smíšeného.

Citlivými body rozhodujícími o příslušnosti k tomu či onomu skloňovacímu typu jsou 2. p. č. j. a 1. p. č. mn. Na rozdíl od češtiny je množné číslo v němčině autonomní, na [212]typu sklonění čísla jednotného nezávislé. Nelze z něho proto usuzovat ani na typ sklonění podstatného jména ani na jeho rod. Na druhé straně však němčina neopomíjí žádného prostředku, aby číslo množné výrazně odlišila od jednotného. Zatím co systém koncovek je značně složitý, je u členů pravidelnost přímočará. Souprava členů není závislá na typu sklonění, v plurále je i rozdíl mezi rody zcela setřen.

Výrazný rozdíl mezi skloněním přídavného jména v němčině a češtině je jen reflexem rozdílného tvarového vybavení tohoto slovního druhu v daných jazycích: české přídavné jméno je ve svých tvarech vázáno příslušností k tvrdému nebo měkkému typu s koncovkami předem danými; německé přídavné jméno není vybaveno systémem koncovek, nýbrž je určováno úkolem, který mu ukládá přítomnost a tvar členu: stojí-li před příd. jménem člen v tvaru, na němž jsou zřetelně vyjádřeny rod, číslo a pád, je tvarový úkol příd. jména stlačen na minimum a to se projevuje jednotvárností jeho koncovek; nestojí-li před příd. jménem člen nebo není-li jeho tvar dost zřetelný (ein), přechází jeho tvarový úkol na příd. jméno, jež přijímá maximálně rozlišené koncovky členu.

Kapitola „Věta česká a věta německá“ pojednává o podstatných rozdílech ve stavbě věty české a německé. Z nejednoznačnosti osobních koncovek německého slovesa vyplývá, že se normálně německé sloveso určité neobejde bez explicitně vyjádřeného podmětu. Tomuto tlaku normálního větného schematu, v němž je první místo vyhrazeno subjektu, podléhají v němčině i věty bezpodměté, významově vlastně jednočlenné, a to jak lexikalisované typu es regnet, tak neosobní konstrukce z důvodu podružnosti podmětu typu es wird gegangen i z důvodu volní nezávislosti typu es graut mir. Formální es zaplňuje normální místo podmětu i tehdy, když se pro důraz položí vlastní podmět za přísudek. Přechod od neosobních konstrukcí k zřetelnému podmětu představují konstrukce s man.

Za podstatný znak německé věty považuje autor jisté napětí její struktury, které je podle něho způsobeno tendencí německého slovosledu, jenž žádá „na konci věty vždy slovo významově nejslabší, na začátku věty vždycky slovo nejurčitější.“ „Posluchač n. čtenář je udržován v jakémsi napětí, poněvadž teprve na samém konci se doví, o co vlastně jde, a také mluvčí musí býti napjat, poněvadž od počátku musí myslit už na konec.“ Tato formulace však poměry něm. věty nebezpečně zjednodušuje. Slovosledný princip uzavřenosti, kladoucí slovo významově širší za významově určitější, platí totiž jen uvnitř slovních skupin nepredikativních (rozvíjejících větných členů), zatím co vzájemné pořadí jednotlivých větných členů je určováno principem zcela protikladným: napřed to, co je logicky méně důležité, nakonec je nejdůležitější. S tím souhlasí také vzestupná linie německého přízvuku větného (proti sestupné linii slovních skupin a složenin).

Slovosledného napětí užívá němčina i k tomu, aby odlišila i po stránce vnější větu hlavní od vedlejší: rozpětí mezi podmětem věty vedlejší a přísudkovým slovesem vytváří zesílené vnitřní napětí, příznačné pro německé věty vedlejší.

Poslední kapitola knihy uvádí do tvarové a významové struktury německých komposit, osvětlujíc problém německé sleženiny ze dvou různých stran: jednak její konfrontací s odvozeninou, jednak se skupinou slov. Na rozdíl od odvozeniny se základní kategorie uvádí jmenovitě, na rozdíl od skupiny slov nevyjadřuje složenina vzájemné vztahy svých složek výslovně, nýbrž je toliko naznačuje jejich seřaděním. Princip ovládající pořadí složek složeniny je týž jako ten, jímž se řídí slovní skupiny, t. j. slovo nejširšího významu je na konci, slovo nejužšího významu na počátku. Jen naznačeno je rozlišení složenin vlastních a nevlastních. (Při zmínce o -s- na švu složeniny mohlo být poukázáno na jeho funkci eufonickou a významově rozlišující, j. Landsmann — Landmann). Přesvědčivě zdůvodňuje spisovatel rozdílný stupeň využití složenin v němčině a češtině. Celkem odmítavé stanovisko češtiny k složeninám vysvětluje tím, že české jméno podstatné a přídavné [213]může stěží dostat tvar pouhé znakovosti, zatím co v němčině mohou jména podstatná i přídavná vyjadřovat pouhý význam sémantický velmi snadno. Pro oblibu německých složenin zajímavě svědčí i ta okolnost, že se němčina rozhoduje pro složeninu často i tam, kde je základní kategorie značně obecná (Schulwesen) a kde by tedy zcela vyhovovala odvozenina. Závěrem hodnotí autor význam složenin pro německý jazyk a vidí jej v tom, že jimi lze skutečně přesně naznačit každý nový pojem.

Souvislé výklady Nosilovy knihy vhodně doplňuje připojený německo-český slovníček, rozsahem jen o málo skrovnější. Slovníček se především připíná k výkladovým příkladům v textu první části, rozmnožuje je však o příklady další, podpíraje a upevňuje jimi výklady obecné, na něž odkazuje. Výklady ty pak příležitostně prohlubuje a rozšiřuje i po té stránce, která nebyla předmětem výkladu souvislého. Je v souhlase se zásadami knihy, jestliže se tlumočená slova a jejich základní tvary neuvádějí isolovaně, nýbrž ve větné souvislosti.

Shrneme-li závěrem svůj soud o Nosilově knize, můžeme říci: hluboký vhled do jazykové teleologie spolu s jemným smyslem pro její problémy a se schopností uchopiti je přímo v jejich těžišti, metodická promyšlenost a jasné uspořádání látky a nadto svěží a poutavý způsob podání, to vše činí z Nosilovy knihy knihu radostnou, kterou lze vřele doporučiti. Zejména každému učiteli němčiny bude kniha, vyrůstající z bohaté praxe vyučovací, spolehlivým rádcem a pomocníkem v jeho školské práci a usnadní mu postavit i vyučování mluvnici na svěží a při tom nekompromisně vědecký základ.

Jestliže jsme přes toto svrchovaně kladné stanovisko uvedli přece několik drobných výhrad, nechtějí tyto a nemohou nikterak snižovati cenu knihy, jíž přejeme plného zdaru v jejím poslání.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 4, s. 207-213

Předchozí Vilém Mathesius: Německý román o Shakespearovi

Následující Karel Horálek: Literární činnost sv. Konstantina-Cyrila