Literární činnost sv. Konstantina-Cyrila

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

-

Bulharský slavista Emil Georgiev, který se specialisoval na otázky cyrilometodějské — o jeho knize, týkající se Konstantinova autorství dvou staroslověnských básní, bylo zde referováno (6, 1940, 174—175) —, podjal se úkolu probrati souborně literární činnost sv. Konstantina-Cyrila v knize Proizvedenijata, pripisivani na sv. Kirila.[1] V dosud vyšlé první části naznačuje nejdříve v úvodě potíže, s kterými se badatel na tomto poli setkává. V církevněslovanské literatuře nese celá řada památek jméno Konstantin, spisovatelů tohoto jména bylo několik a ani přídomek Filosof nebyl vyhrazen zakladateli slovanského písemnictví. V těchto textech není snadné rozpoznati to, co napsal právě sv. Konstantin-Cyril, zvláště když ani obsáhlý životopis z doby velkomoravské nepodává úplný popis jeho literární činnosti.

V první kapitole probírá Georgiev otázku t. zv. „pritčí“, v nichž je nutno dobře odlišovati slovanské a latinské. Slovanskými je třeba rozuměti stručná poučení s podobenstvím a jen o nich lze připustiti, že aspoň některé byly napsány sv. Cyrilem. Jednu z nich vkládá do úst sv. Cyrilovi autor jeho moravsko-pannonského života. Latinské „pritče“, připisované apoštolu Slovanů, jsou oblíbené středověké mravoučné zvířecí příběhy (apology), známé i z českého vzdělání Mikuláše Konáče z Hodiškova Zrcadlo moudrosti sv. Crhy biskupa, tištěného 1516, a ze staršího překladu rukopisného, který již sv. Crhu (= Cyrila) ztotožňuje se sv. Konstantinem-Cyrilem. To, že nebyl zde autorem sv. Konstantin, je mimo diskusi a Georgiev věnoval této otázce zbytečně mnoho místa: na některých místech se dokonce [214]zdá, že by rád otázku nechal aspoň otevřenou. Více významu má tato kapitola pro nás, protože tradice autorství Konstantinova je tu patrně českého původu a souvisí s barokním rozkvětem cyrilometodějského kultu. Balbínovo tvrzení o autorství Cyrilově našlo své zastánce ještě v době nedávné, zvláště kolem jubilejního roku 1865, a jsou mezi nimi i zvučná jména. Vyvrátil tyto domněnky již Dobrovský, jen názor Dobrovského o tom, kdo vlastně je autorem, nemá dosti pevný podklad. (České prameny zná Georgiev jen z druhé ruky a nepřesně je cituje.)

V závěrečné části knihy je probrána otázka autorství jednoho z t. zv. Šestodněvů, t. j. náboženských výkladů na šest dní v týdnu. Také zde Georgiev autorství sv. Cyrila nepřipouští a připisuje toto dílo literátu středobulharského období, Konstantinovi Kostenskému, který byl rovněž nazýván Filosof. Vychází přitom ze zjištění, že autor Šestodněvů neovládal dobře starý jazyk a že je dílo málo srozumitelné. To by však právě ukazovalo na adaptaci starého textu, pro což by svědčily i některé lexikální archaismy, jež Georgiev jen zběžně odbývá. Také při zjišťování ideových i stylistických filiací v církevněslovanské literatuře musí se postupovati s velkou opatrností, protože je to literatura skoro bez individualisace; velmi často jde pak o mosaikovité kompilace náboženských loci communes, k nimž zjišťovati prameny (řecké) není vždy snadno.

Mezi novějšími pracemi o otázkách cyrilometodějských, v nichž se stále ještě uplatňuje někdy až fantastická nekritičnost, působí střízlivá práce Georgievova celkem sympaticky.

K širšímu vědeckému foru se obrací Georgiev jinou knihou psanou německy a nazvanou Die italienische Legende; vyšla jako 4. svazek téže serie (Sofija 1939). Podává v ní zevrubnou revisi komplexu otázek, týkajících se důležitého latinského pramene k životu sv. Konstantina, t. zv. římské (italské) legendy. Vychází přitom ze staršího názoru, že římská legenda je část legendy o sv. Klimentu, kterou napsal veletrijský biskup Gauderich, a snaží se tento názor podepřít novými důvody. Římská legenda podle Georgieva nemluví o Konstantinovi více, než bylo o něm třeba říci ve vypravování o objevení a přenesení ostatků sv. Klimenta. Tímto stanoviskem by se odstranily hlavní nesnáze s výkladem římské legendy, ale věc není tak jednoduchá. Jde tu především o závislost na pannonském životě Konstantinově, pro kterou musí Georgiev předpokládat, že existovalo jeho latinské zpracování, jež prý pro Gaudericha pořídil sám Methoděj. Od takových předpokladů k bezpečným poznatkům je ještě daleko; Georgievově knize však přesto nelze upříti, že přináší vedle shrnutí výsledků staršího bádání také dobré podněty a náběhy k celkovému řešení.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 4, s. 213-214

Předchozí Miloš Dokulil: Nová cesta k cizím jazykům

Následující K. H. (= Karel Horálek): Nad Karafiátovými Broučky