Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v březnu a dubnu 1942

[Chronicles]

(pdf)

-

 

 

30. března. Ant. Frinta: K otázce cizího vlivu na jazyk. Ač se cizí vlivy pokládají za samozřejmost, ukazují i nejnovější spory jazykozpytců na potřebu zásadního ujasnění teoretického, o jaké se přednášející pokusil metodologickou úvahou. Po zmínce o vlivu cizího pravopisu na výslovnost v jiném jazyce probral případ vlivu vlastní řeči na cízí (sem patří všechny substráty a superstráty) a vyložil podmínky působení cizího jazyka na domácí (bilinguism, denní styk), roztřídil stupně infiltrace a míšení jazykového (i co do funkčního užívání), různé způsoby, jak dochází k takovému vlivu i jak se brzdí a ruší. Vedle přejímání může dojíti i ke konservování staršího stadia vývoje jazykového vlivem sousedství. Svá hlediska a kritické zásady pak dokumentoval na dokladech z historické i synchronické fonetiky, kdy došlo a) k převzetí nových hlásek, b) k zániku nebo změně domácí hlásky, c) k neorganickým změnám kombinačním. Cizí vliv se podle něho neuplatňuje na kvantitě samohlásek ani na přízvuku, naopak se i cizí slova přizpůsobují po těchto stránkách systému daného jazyka. Zato uznal vliv cizí intonace a melodie, patrný i z t. zv. svazů jazykových. (Přednáška vyšla v Časopisu pro mod. filologii, 28, 1942, 349 n.)

13. dubna. Ladislav Rieger: O poměru fenomenologie a strukturalismu. 1. Strukturalismem míním základní noetický názor a metodu známou z prací „Pražského linguistického kroužku“; soudím, že spojuje v sobě v pojmu struktury these formalismu i požadavky historického, resp. sociologického pojetí tím, že vyrovnává v dialektickém napětí statiku pevných forem (pojmů) s dynamikou časové proměnlivosti jevů. V rámci tohoto názoru se pak analysují jevy určitých oblastí (na př. jazyk nebo umění) podle principu významu a znaku. Odkazuji zejména na statě J. Mukařovského v 1. díle Kapitol z české poetiky. — 2. Fenomenologií míním předně metodu, postupující ryze empiricky při analyse prožitků k jejich podstatě, která se dá vzíti z jejich vnitřního smyslu, z jejich intencionality. Nevykládám zde tedy další „ústup“ neboli transcendentální redukci na čiré jevy, nýbrž pouze redukci na vzhled, eidos, kde se podstata hledá variací v tom, co zůstává neměnné. Již zde je metodicky překlenut týž rozdíl mezi pojmem podstaty a časově proměnlivými aspekty věci. Dynamika leží již v intencionalitě, resp. vnitřním životě smyslu — podstaty. Další recessí se dochází k transcendentální konstituci celých oblastí ontologických, jež se stávají polem určité vědy. Tato konstituce neboli genese není nikdy tak míněna, jako by na př. pojem vznikal teprve přitom nebo tím, že ho někdo (psychický [223]subjekt) používá. Tak na př. smysl věty se nekonstituuje tím, jak po sobě vyslovuji slova, t. j. v časové posloupnosti, ale musí byť neartikulovaně být rozvržen předem v intenci mluvícího, a je týž „kdykoliv opět“ — nadčasově při mnohosti reprodukcí. — 3. Mám zato, že zde by bylo vhodné přiblížiti se fenomenologickým metodám; některé analysy tam směřují (viz na př. v uvedených Kapitolách I, str. 137, ve stati o intencionálním chápání „převrženého stolu“). Zde, myslím, že může nasaditi další vývoj strukturalismu a že zde je možnost spolupráce s filosofií právě na naší pražské půdě. Odhalování struktur by se zde poskytla jistá analytická metoda, která neznamená žádnou předem vnucovanou systematiku nebo schematičnost — dává tedy nejméně touž volnost jako dialektika při teoreticky hlubší basi. Záleží ovšem vždy na jemnosti analys, které sledují v časově variabilním, ono podstatné jádro — vnitřní smysl. Ukázati na tyto vývojové možnosti strukturalismu bylo účelem přednášky.

27. dubna. Jan Mukařovský: Přísloví jako součást kontextu. Poměr k příslovím, jejich pojímání i jejich funkce ve skutečném užívání podléhaly během času proměnám. V době před polovinou 18. st., kdy jednotu světa udržoval pro člověka systém symbolů, je i přísloví pojímáno ve smyslu symbolickém, jako „tajné věci k věci přirovnání a podobenství“ (Komenský). Romantismus počátku 19. st., pro nějž symbolický smysl skutečnosti není již samozřejmostí, vkládá jednotu do přísloví samého, vida v něm ztělesnění tradiční národní filosofie a morálky. V době další se i tato jednota přísloví drobí: zkoumání genetické ukazuje příslovní soubor jako pestrou směs vět různého původu; přísloví zdá se vyjadřovat spíše různotvárnou a nesoustavnou životní zkušenost než systematickou moudrost. Doba současná dospívá konečně k přesvědčení, že přísloví je charakterisováno vlastně jen svými vlastnostmi formálními, že jeho funkce se omezuje na to být stylistickým prostředkem, lapidární formulí, vtipnou definicí atp. — Zde začíná náš problém: přísloví zbavené své autoritativnosti včleňuje se úzce do kontextu, stává se charakteristickou součástí jeho významové výstavby. Samy základní vlastnosti přísloví, jeho zobecňující ráz a obrazná povaha většiny přísloví objevují se jako poukazy k začlenění přísloví do kontextu. Zevšeobecňujícím rázem je přísloví v protikladu ke konkretisujícímu pořekadlu, s nímž je jinak co nejúže spjato. Pro užití v kontextu znamená zevšeobecňující významový ráz, že označíme-li příslovím jistý konkretní stav věcí, vyjadřujeme se o tomto stavu věcí z povzdálí, naše vyjádření je mnohoznačné, neurčité, po př. vyhýbavé; jindy opět můžeme pomocí přísloví opřít svůj názor obecným souhlasem; jindy konečně může se za příslovím skrývat poukaz k nevyhnutelné zákonitosti řádu, kterému podléhá lidské konání.

Druhá vlastnost přísloví je obrazný ráz. Zásoba významů, které tvoří repertoár přísloví, je vzata ze zkušenosti: odpovídá skutečnostem běžným příslušnému společenství, takže přejde-li přísloví do jiného (na př. z venkova do města), vyměňují se leckdy významy málo běžné za jiné, zde důvěrněji známé. Vždy však je jistá tradiční zásoba významů, jejíž jednotlivé prvky se v různých příslovích opakují (názorně ukazuje to materiál snesený ve Flajšhansově sbírce staročeských přísloví a uspořádaný abecedně podle osnovných významů vyskytujících se v jednotlivých příslovích). Jde dále o způsob, jakým se jednotlivé významy spojují v celky — přísloví; pozoruhodné přitom je, že občas nacházíme přísloví významu navzájem velmi různého, někdy i protikladného, složená však ze stejných významů. Tradiční repertoár významů užívaných v příslovích se tedy skládá netoliko ze zásoby jednotlivých významů, ale i ze zásoby obvyklých jejich spojování; tradiční spojení významů nejsou ovšem pravidlem, nýbrž vyskytují se jen sporadicky. Přesto však již sama jejich existence poukazuje k autonomnosti významového světa přísloví. Ještě zřetelnějším důkazem této autonomie je okolnost, že spojování významů v příslovích obrazných, třebaže ovšem leckdy odpovídá empirii, není s ní v nutném svazku: jsou naopak četná přísloví, kde spojení významů jsou v rozporu se skutečností. Významový svět přísloví je tedy do značné míry soběstačný. Jaký důsledek má obrazná povaha přísloví a její právě charakterisovaný ráz pro užití přísloví v kontextu? Především ten, že mnohoznačnost přísloví se v přísloví obrazném zvyšuje: obrazné přísloví je mnohoznačné netoliko proto, že obecná zásada, která je jím vyjádřena, snese aplikaci na množství případů konkretních, ale ještě i proto, že obrazné přísloví může podle okolností (t. j. podle svého začlenění do kontextu) vyjadřovat několik různých obecných pravd. Kromě toho vnáší obrazné přísloví do kontextu svobodnou hru s významem (zejména tehdy, užije-li se k charakteristice jistého daného stavu [224]věcí celého trsu obrazných přísloví synonymních). Tato hra má účel estetický, stává se však druhotně leckdy i prostředkem praktického záměru mluvícího (na př. tehdy, chce-li mluvčí touto hrou zastřít skutečný úmysl své promluvy atp.).

Základní významové vlastnosti přísloví poukazují tedy ke kontextu. — Čím však přísloví v kontextu je? Jeho tvářnost je zde v zásadě trojí: je současně zobecňujícím výrokem, citátem a ustrnulou formulí. Jako výrok zobecňující zapadá mezi zobecňující výroky jiné, neproverbiální; tyto výroky, rozkládajíce se po bohaté stupnici od zobecnění neúplného k úplnému, jsou stálou složkou jazykového vyjadřování: téměř neustále oscilují jazykové projevy, v různé míře ovšem, mezi konkretním vyjádřením dané situace a jejím zobecněním. Jako citát je přísloví úzce spjato s jinými citáty v projevu obsaženými; citátem nám ovšem není jen to, co se tímto slovem rozumívá běžně, ale každý výrok, jehož původcem není osoba mluvící, nýbrž subjekt jiný — a citát takto široce pojatý je stálou potenciální složkou každého jazykového projevu (vždy na př. je i v nejběžnějším hovoru, vzdáleném jakéhokoli literárního hovoru, po ruce možnost uvést doslovné znění výroku osoby jiné). Jako ustrnulá formule je konečně přísloví blízké jazykovým cliché jakéhokoli druhu; ježto pak v jazykovém projevu je stálé napětí mezi tradičními a netradičními způsoby vyjadřování, vplývá i po této stránce přísloví do kontextu neznatelnými přechody. — Vzniká dále otázka, jaké je postavení a funkce přísloví uvnitř kontextu. Především je přísloví pociťováno jako synonymum nějakého vyjádření jiného; nemíníme tím ovšem, že by bylo pociťováno jako náhrada, nýbrž jen to, že jeho užití je doprovázeno povědomím volby, kterou bylo přísloví do kontextu vtaženo. Synonymita přísloví může se v kontextu uplatňovat několikerým způsobem. Někdy naznačuje přísloví neurčitě cosi, co teprve v dalším kontextu má být vyjádřeno výslovně, odtud moment napětí vyplývající ze vztahu mezi příslovím a výslovným vyjádřením. Na základě své synonymity může také přísloví resumovat, co již předtím v kontextu bylo podrobně řečeno; v takovém případě je přísloví vyústěním kontextu v obecnost. V obou těchto případech je synonymity přísloví využito sukcesivně. Může jí však být využito i simultánně, a to tehdy, když přísloví umístěné uvnitř kontextu vnáší do něho neočekávané významy a uvádí jej tím ve styk s významovými oblastmi, kterých se jinak významový proud kontextu nedotýká; přísloví, kterého bylo takto užito, vybočuje z kontextu a přece je zas k němu vázáno tím, že je článkem řetězu jeho významové souvislosti. Celou šíři své významové pružnosti rozvíjí však přísloví teprve v kontextu dialogickém, je-li ho užito jako repliky. Zde přicházejí k platnosti zejména dva druhy významových odstínů přísloví: odstíny hodnotící a odstíny, které vyplývají ze vzájemných významových vztahů mezi sousedními replikami. Odstíny hodnotící jsou na př. chvála, hana, ironie, kritika, výčitka, resignovaný povzdech, výstraha atd. Každé přísloví obsahuje moment hodnocení již samo o sobě, bez ohledu na nahodilý kontext; v dialogickém kontextu, stávajíc se replikou, může však nabýt hodnotící platnosti i zcela jiné, než jaká mu samému přísluší; může se dokonce stát i výrazem hodnocení právě opačného. Druhá kategorie významových odstínů, obsahující ty, které vyplývají ze vzájemných významových vztahů mezi sousedními replikami, zakládá se na snaze mluvčího dodat předchozí partnerově replice takového smyslu, jaký si mluvčí přeje, nebo ovlivnit předem následující repliku partnerovu: jménem lze tyto odstíny označit jako přisvědčení nebo odmítnutí, narážku atd.; také zde může být okasionální odstín, kterého přísloví v dialogu nabývá, velmi vzdálen od základního smyslu daného přísloví. Hra s těmito obojími odstíny, je-li obratně vedena, dovede neobyčejně komplikovat významový průběh kontextu; může také buď přispívat ke vzájemnému sblížení dílčích kontextů jednotlivých účastníků hovoru nebo naopak vést k ostrému jich rozlišení a rozchodu. Estetický aspekt této hry stává se dominantním na př. v konversaci; v hovorech, jejichž účel je praktický, nabývá i významová pružnost přísloví jakožto repliky dosahu praktického: možno příslovím partnera urazit i mu zalichotit; naznačit z dálky, co by nemohlo být řečeno přímo nebo naopak jistou věc vypíchnout, upozornit na ni atd. Nakonec stala se v přednášce zmínka o využití přísloví v básnictví: musí se tu přihlížet netoliko k tomu, zda básník užívá přísloví jako uměleckých postupů či nikoli, ale je třeba vždy také ověřit, která stránka přísloví a která jeho funkce vystupuje do popředí i jaký úkol připadá přísloví ve struktuře daného díla. Objeví se pak, že způsob, jakým básnictví přísloví využívá, je vývojově velmi proměnlivý.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 4, pp. 222-224

Previous Josef Kurz: Dodatek k bibliografii prof. Oldřicha Hujera

Next Vilém Mathesius: Poznámky o překládání cizího blankversu a o českém verši jambickém vůbec (Svému spoluredaktoru Bohuslavu Havránkovi k padesátinám)