Čtení o jazyce a poesii

Bohumil Trnka

[Rozhledy]

(pdf)

-

První svazek Čtení o jazyce a poesii[1] je názorným dokladem toho, jak se v posledních letech změnil názor na vztah mezi jazykozpytem a vědou literárně historickou. Kdežto nedávno byly obě oblasti oddalovány od sebe zdůrazňováním rozdílů, probouzí nás nynější strukturální bádání opět k vědomí, že literatura je nerozlučně spjata s jazykem a že i mluvená řeč obsahuje v sobě prvky literární tvorby. Ve vývoji a rozvoji strukturalismu, který způsobil tuto názorovou změnu, se uplatnil význačným způsobem i český vývoj myšlenkový, jak je patrno již z toho, že mnohé výsledky tohoto zkoumání byly opřeny o jazykový a estetický materiál, který mu poskytl český jazyk a česká literatura. Je tudíž jen přirozené, označují-li oba redaktoři, Bohuslav Havránek a Jan Mukařovský, za hlavní cíl této sbírky uvedení širších českých kruhů do strukturálního nazírání, a to zejména v otázkách zvlášť aktuálních nebo v oborech, které byly dotčeny názorovými změnami nejhlouběji. Na poli jazykovědy jsou takovými úseky jistě otázky stylu a jeho poměru k řeči, otázka jazykové správnosti a problémy psaného jazyka, na poli literární historie a estetiky obecné problémy a úkoly literárně historické a otázky statického rozboru literárního díla. Mimo první dvě pojednání, které napsal V. Mathesius a F. Trávníček, uvádějí nás do druhých tří otázek mladší badatelé, Josef Vachek, Felix Vodička a Jiří Veltruský, jimž strukturální methoda se stala základnou jejich vědecké práce.

 

V prvním pojednání Řeč a sloh (str. 13—102) vychází V. MATHESIUS z obecného výkladu o funkční podstatě řeči. Dívá se na řeč jako na systém znaků, které jsou vždy pohotově pro nejrůznější konkretisace, a zdůrazňuje „dva základní pilíře“ promluvy, akt pojmenovávací a akt větotvorný. První akt, kterým se rozbírá daná skutečnost v jazykové úseky, označuje za časově primární, druhý za časově pozdější, ač ve vývoji řeči pokládá za primární akt větu jako projev vůle říci něco o něčem. Lze ovšem připojiti, že objektivní časový sled obou jazykových složek je pro řeč jako systém i jako promluvu celkem bez významu, ježto každá jazyková skutečnost je dána vždy oběma akty zároveň a ježto zároveň i druhý akt bývá někdy základem prvého. V pojmenování samém rozlišuje Mathesius obecnou představu věci, kterou slovo označuje, od konkretních významů, které má v aktuálních [36]promluvách, při čemž jsou — abychom mluvili slovy představitele fenomenologie — všechny ostatní konkretní významy slova zazávorkovány. Jeví se tedy i na poli sémantiky dokonalá souhra jazyka jako systému a jazyka jako promluvy. Obecný (nebo souhrnný) význam slova klade konkretním jeho užitím jistý rámec, ale i jeho stále nové konkretní významy zanechávají po sobě stopy i v jeho významu obecném. Elastičnost každého pojmenování je zvyšována i schopností slova symbolisovat a vyjadřovat citový přízvuk, který slovo za dané situace má. Jsou však dány i meze jeho využití, a to jeho platností stylistickou čili, jak autor praví, jeho domovskou příchutí, která brání, aby se ho užívalo v témže významu pro jiný styl (srov. dům — barák a pod.). Správný výběr slov je tudíž jednou z hlavních podmínek dobrého stylu, který ovšem předpokládá splnění základní podmínky: naprosté znalosti věci, o které vykládáme.

Sloh je v pojetí Mathesiově „význačný způsob, kterým je užito nebo se obvykle užívá vyjadřovacích prostředků jazykových ke konkretnímu účelu“, a je určován materiálem jazykovým, osobností mluvčího nebo pisatele a cílem, k němuž se směřuje, při čemž všichni tito činitelé jsou ve slohu nerozlučně spojeni a navzájem se podmiňují. Z Mathesiova rozlišení slohové možnosti od slohové skutečnosti plyne, že nechápe sloh jen jako záležitost individuální, za jakou ji považoval na počátku své činnosti v pojednání „O potenciálnosti jevů jazykových“ (1911), nýbrž již dávno za něco, co lze zkoumati jak s hlediska jazyka, tak s hlediska mluvení. Díváme-li se na sloh s oněch dvou hledisk, musíme souhlasiti s autorovou thesí, že sloh individuální si musí individuum vytvořit, kdežto funkčnímu, nadindividuálnímu slohu lze učit a naučit aspoň do té míry zběhlosti, kterou od individuí vyžaduje jazykové společenství. Jádro Mathesiova pojednání tvoří pokyny, jak dosíci jasného, přiléhavého a plynulého slohu výkladového pozorováním nejdůležitějších funkčních složek jazyka a promluvy. Nemalou zásluhou jeho po stránce didaktické je, že vychází právě od prostého slohu výkladového, který lze nazvati slohem bezpříznakovým, poněvadž je zřejmé, že teprve jeho zvládnutím se může vypěstiti pevný, tradičního vývoje schopný vkus i v řeči umělecké prózy. Jasnost a přiléhavost slohu — tyto dvě základní vlastnosti bezpříznakového slohu — nejsou v naší školské výchově ještě po zásluze uplatněny. Chybuje se především výrazy jaksi z promluvy vyčnívajícími, vzatými z jiných stylů, t. j. matením nebo aspoň nepřesným rozlišováním stylových synonym.

Důležitý je však pro dobrý sloh i jiný poznatek jazykového rozboru, rozčlenění zásoby slovní na druhy a řady. Pojmenování věcí se rozděluje totiž podle výkladů autorových na pojmenování značková (jako okřín) a na pojmenování popisná (jako palírna), která již svým tvaroslovným rozčleněním ukazují k významu slova. Jiné je řadění podle významu (řady synonymní nebo dvojice antonymní) nebo podle stupně významového (vlažný — teplý — horký atd.). Pojmenování se však neseskupují jen v řadách, nýbrž i také kruhovitě okolo představy základní (řepa se sází, okopává, pleje atd.). Za nejdůležitější třídění jazykových pojmenování pokládá však autor klasifikaci kategoriální, kterou se především rozlišují označení věcí (jména podstatná), označení jejich tvářnosti trvalé (přídavná jména) a měnlivé (slovesa). Tyto druhy slov plní vedle funkce pojmenovávací ještě úkoly syntaktické a ty mohou někdy převládnout nad úkoly pojmenovávacími, takže na př. tvářnost měnlivá vyjádří se tvarem podstatného jména, protože je podmětem (větrání kamene se neřídí jeho tvrdostí) a pod. Rozlišení slovní zásoby na druhy je důležité i pro sloh. Větné sdělení se může totiž opírati o výrazy ryze slovesné nebo o výrazy nominálně slovesné nebo konečně o výrazy ryze jmenné (navštívil — učinil návštěvu — návštěva). Za bezpříznakový způsob českého vyjadřování považuje autor vyjadřování slovesné a ukazuje, jak užití druhých typů, pojmově přesnějších, je příznakové a podmíněno speciálními důvody (kromě případů, kdy jsou i ony nutnou formou pojmenovací). Obdobný je poměr větné a nevětné konstrukce vedlejších určení a tím se podstatně liší česká větná stavba od stavby německé, francouzské i anglické.

[37]Prostá a jasná věta, kterou Mathesius reklamuje pro prostý výkladový sloh, žádá mimo správnou volbu slov a druhů slovních jasné členění aktuální, t. j. rozčlenění na to, o čem se mluví (základ výpovědi), a na to, co se o tom říká (jádro výpovědi). Theoreticky o tomto důležitém poznatku stavby větné měli příležitost čtenáři Slova a slovesnosti poučiti se již zejména z Mathesiova článku „O tak zv. aktuálním členění větném“ v 5. roč. a slohové důsledky, které z tohoto poznatku podle autora plynou, znají čtenáři naši z jeho stati o slohu v ročníku 7. (str. 197—202). Citlivým a plastickým prostředkem slohovým je pak v české větě slovosled, který je sice volný, ale ne libovolný. Jako hlavní jeho rys vytýká Math. okolnost, že důrazný člen větný bývá buď na prvním nebo na posledním (příp. předposledním) místě věty, při čemž v prvním případě jde o pořad subjektivní, v druhém o objektivní. Podrobně Mathesiův názor o tomto základním slovosledném činiteli v češtině jakož i o činitelích vedlejších (gramatickém, rytmickém atd.) je opět v našem časopise již vyložen v jeho článku „Základní funkce pořádku slov v češtině“ v 7. roč. (zejm. na str. 173n.).

Po vyčerpání těchto základních slohových vlastností věty přechází autor k vazbám polovětným, k souvětí a k odstavci. V stati o vazbách polovětných je mimo výklad o aposici zajímavé hodnocení přechodníkových vazeb. Math. ukazuje na silné archaisující nebo slavnostní zabarvení přechodníku budoucího (vezma lože své, jdi do domu svého), na tvarové omezení přechodníku minulého a na homonymnost některých tvarů přechodníku přítomného (oznamuje), ale správně dovozuje, že přechodníky nejsou ve spisovné češtině přítěží, nýbrž vítanými prostředky — obdobně jako aposice — zkracujícími rozměr souvětí nebo pevněji spínajícími děj průvodný s dějem slovesa určitého. V další části výkladu kontrastuje autor závislost hovorových vět na situaci s nezávislostí vyspělejšího umění stylisačního na ní. Bylo by možno říci, že vět v běžném hovoru užíváme především jako pouhých diakritik dané situace, to jest nezachycujeme jimi celou situaci, nýbrž vybíráme z ní jen to, co je nutno říci, aby byla rozhodnuta ve smyslu naší intence (u nádražní pokladny stačí říci: třetí, Beroun). Odtud pochopíme, jak ukazuje jasně na př. Wegener a Bühler, proč se v hovoru užívá tak často „kusých“ vět, kusých ovšem jen s hlediska vyspělejší stylisace. Na tomto stupni, zejména v řeči psané, musí být obsah jasný i beze vztahu k aktuální situaci mluvícího nebo píšícího a proto se v něm již užívá zpravidla dvojčlenných vět, počet zájmen se menší atd.[2] Jak autor dobře zdůrazňuje, mohou býti sdělné celky v psané řeči, v níž již nejde o bezprostřední styk dvou osob, pečlivěji upraveny podle objektivních hledisk, mizí subjektivnost, věty se stávají složitějšími. Stará ukutá majestátnost rozvité věty humanistické ustoupila ovšem i u nás pružnější, kratší větě moderní, ale tato nová česká věta, kterou autor nachází v krásné próze a ve slohu vybrané žurnalistiky, liší se nejen od rozložité periody humanistické, nýbrž i od stavby věty moderních jazyků západoevropských. Závěrečnými výklady o odstavci a kapitole končí se široce založené, ale pevně skuté a poutavé pojednání Mathesiovo. Není pochyby, že přispělo značnou měrou k ujasnění stylistických kvalit moderní češtiny, dosud jaksi zasutých vlivem různých činitelů nebo dosud ve své celistvosti nerozbíraných. Ve výkladu Mathesiově není nic, co by bylo kusé nebo zlomkovité.

 

Pojednání druhé „O jazykové správnosti“ od FRANTIŠKA TRÁVNÍČKA (str. 105 až 228) je věnováno aktuální otázce spisovného jazyka, kterou se autor zabýval již i v jiných svých pracích (srov. Nástroj myšlení a dorozumění, 2. vyd. 1940, Spisovná česká výslovnost, 2. vyd. 1940,[3] a j. v.). Ve shodě s názory, vyslovenými ve sborníku Praž. ling. kroužku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ (1932), uznává Trávníček za rozhodující kriterium [38]správnosti slov a vazeb jejich výrazovou schopnost a stylistickou čistotu, nikoli shodu s jazykem starým nebo poměr jejich k výrazovým prostředkům jazyků jiných. I výrazy přejaté z cizích jazyků i slova tvořená podle analogie, kterou jazykozpytec musí s hlediska svých dosavadních pozorování označiti za „nesprávnou“ (na př. majitel), jsou správná, vyhovují-li sdělným a výrazovým potřebám jazykového společenství. Podkladem jazykové normy je tudíž obecné užívání, usus, tedy činitel společenský, poněvadž teprve ten dává slovu hodnotu funkčního oběživa. Slovo může býti jakéhokoli původu a přiblížiti se k struktuře dosavadní zásoby slovní i tvarové v těsném nebo méně těsném přilnutí, ale dokud nebylo přijato jazykovým společenstvím nebo oním uzavřeným úsekem spisovného jazykového společenství, pro který bylo určeno, není, jak Trávníček praví, noremní. Jako nelze kodifikovati to, co se neshoduje s jazykovým usem, tak i naopak má se kodifikovati to, co usus přijal. Spisovný jazyk má svůj vlastní život, odlišný od života dialektu, a charakteristickým jeho znakem je stálost, která nesmí být podlamována násilnými substitucemi, kterými starší filologové chtěli odstraňovati slova a tvary „nesprávné“. Jazykozpytec pouze zjištuje, stylisticky roztřiďuje, hodnotí a kodifikuje systém jazykového usu. To je asi hlavní myšlenkové jádro Trávníčkova pojednání, doloženého mnoha názornými příklady. Lze s ním plně souhlasiti. Povrchní názory na jazyk ustupují nyní hlubšímu pojetí. Jazyk slouží především sdělným a výrazovým potřebám jazykového společenství, je jemným nástrojem myšlení a dorozumění, jehož výrazovou ryzost a evokativní sílu v duši kolektiva nelze přece bez jeho újmy oslabovat žádnými asociacemi, které do něho vkládali naši puristé. Pokud nebude toto jasné, jsou marné všechny snahy o zvýšení jazykové kultury stylistické i pravopisné. Chtějí-li puristé odstraňovati diachronické stopy cizího původu (na př. slova zaknihovati), konají práci zcela marnou. Úspěchu by mohli dosáhnouti jen tehdy, kdyby se jim podařilo změniti situaci, která vedla k utvoření tohoto právnického kalku jako žádoucího a potřebného jazykovému společenství. To však je zhola nemožné. Otázka správnosti jazykové je nám proto tak neustále živá, že spisovná čeština při svém novém zrodu přijala mnoho prvků, které se strukturálně lišily od současné řeči pražského centra a které nenáležely ani k mateřské řeči těch, kteří je zaváděli. Srůst mluvčích s tímto obnoveným jazykem, nutný pro další organický vývoj, byl proto velmi nesnadným úkolem zejména pro hovorový, nemonumentální styl, uvážíme-li ještě tu okolnost, že pod tlakem aktuálních potřeb bylo nutno přejímati v prudkém tempu cizí slova a tvořiti množství nových kalků. Nyní, kdy se spisovný jazyk pevně ustálil a stylisticky vhodně rozrůznil a kdy jej možno nalézti v poměrně rozsáhlé literatuře, je tempo přejímání i tvoření slov a vazeb volnější, skutečný usus pevnější a odolnější i v řeči mluvené. Že časová hloubka výrazu nebo jeho historická kontinuita má svůj význam pro jeho posouzení v době nové, jak zdůrazňuje Trávníček, je zřejmé.

Z dalších Trávníčkových výkladů zaujme čtenáře i jeho výklad o poměru jazyka k logické přesnosti a jazykové stylistice. S tohoto hlediska pojednává o synonymech, o útvarech, které jsem ve svém fonologickém rozboru dnešní spisovné angličtiny nazval „diafony“ (péro — pero, míhati — mihati), o dvojicích slovotvorných (jako dni — dnové), o terminologickém zpřesnění slov, o rozlišenosti slovní zásoby co do citového přízvuku a j. v. V rozdělení spisovného jazyka na spisovný jazyk v užším slova smyslu, na jazyk hovorový, zabarvený často mluvou lidovou i nářečím, a konečně jazyk umělecký, bylo by nutno zdůraznit více význam hovorového jazyka vzdělaných mluvčích jako jednotného útvaru, který nemá mít ani stopy nápadně pečlivé recitační nebo školské mluvy ani stopy nedbalosti a vulgárnosti, i když může být zbarven konvenčními znaky lokálními.[4] Hovorový jazyk je důležitý proto, že tvoří nejpevnější záruku živé kontinuity nevtíravě správné řeči, která je mediem vzrůstající společenské družnosti a podmínkou hladkého společenského styku. [39]Tento jazyk — právě tak jako jazyk spisovný „vůbec“ — asimiluje ovšem různé živly lidové (jako ouřada), ale činí tak záměrně pro vlastní potřeby, aby zvýšil repertoár svých prostředků. V části, v níž autor pojednává o výslovnosti, postrádám ve výčtu možných kriterií správné výslovnosti kriterium shody s pravopisem, které se spisovný jazyk může dovolávat při otázce, zda je správné vyslovovat spojení z okna, v okně „z okna, v okně“ nebo „s ’okna, f ’okně“ (s rázem), „Hondza, mandžel“ nebo „Honza, manžel“ a pod. S hlediska tohoto kriteria lze připouštěti na př. výslovnost „zhořeti“ (za psané shořeti) vedle „schořeti“. Pravopis a fonologie jsou ovšem dvě různé věci, které mají také svůj zvláštní vývoj, ale těsný vztah, který je mezi nimi v české kultuře jazykové, je přece nepopíratelnou skutečností, která upravuje jednotně výslovnost v mezích strukturálně jazykových možností. Odůvodňovati výslovnost „dámje“ (dámě) vlivem tvaru rybě, není jistě správné; tato výslovnost je jistě výsledkem fonologické mutace, nikoli analogie. Poslední část poučné studie Trávníčkovy je vyhrazena kritice brusičství a purismu, který plným právem vytýká řadu základních chyb, jichž se dopustily v ideální snaze o očistu jazyka. Jejich nazírání na jazykovou čistotu je nyní již překonáno a Trávníčkovo pojednání je nejlepším toho svědectvím.

 

V třetím pojednání Psaný jazyk a pravopis (str. 231—306) zdůrazňuje JOSEF VACHEK odlišnost psaného jazyka od jazyka mluveného. Psaný jazyk plní své vlastní funkce, a to jinými cestami a prostředky než jazyk mluvený, poněvadž je zbaven opory mimojazykové situace a má k disposici dvojrozměrnou plochu listu nebo trojrozměrnou knihu, nikoli čas, v němž probíhá jazyk mluvený. Proti tomuto je charakterisován snahou po trvalosti a uchovatelnosti svých projevů, proti fonetické transkripci svým těsným sepětím s významovou stránkou jazyka. Mezi prostředky psaného jazyka a jazyka mluveného není nutná korespondence, jak plyne již z okolnosti, že prostředků psaného jazyka je méně než prostředků akustických a není v nich ani tak jemné diferenciace, takže musí být dokonce nahrazovány různými slovy i celými popisy. Cílem psaného jazyka není pravidelná korespondence prostředků s prostředky jazyka mluveného, nýbrž přímé zprostředkování významové stránky jazyka. Obě soustavy, které jednotlivci mnohdy ani stejně dobře neovládají, považuje tudíž Vachek za rovnocenné a doplňující se. Nedostatek psané řeči u primitivních národů nelze uvádět za důvod podřadnosti jazyka psaného, a tím méně ani okolnost, že mluvená řeč existovala před řečí psanou. Ostatně latina a jiné mrtvé jazyky vykonávají svou funkci jen psanými projevy, které jen příležitostně se transponují do řeči mluvené. Zdá se, že těmto výkladům autorovým o poměru obou forem jazyka a promluvy bude nutno dáti poněkud jiný směr. K přesnějšímu stanovení poměru vede již autorovo mínění, že stěží existuje soustava „jazyka vůbec“, nadřaděná oběma formám. Je to zcela přirozené. Psaná řeč není na stejné rovině s řečí mluvenou, poněvadž písmo, kterého používá, je technický vynález, a poměr řeči psané je tudíž enchytického rázu, asi takový jako je poměr mezi zrakem a dalekohledem. Dalekohled by neexistoval, kdyby nebylo zraku a vidění. Odtud plyne nemožnost nalézti soustavu „jazyka vůbec“ a odtud i také jistá, ostatně velmi slabá, nejasnost v základním půdorysu autorových názorů. Dlužno ovšem doznati, že sepětí řeči s technickým vynálezem, kterým je písmo, je velmi těsné, těsnější než sepětí kteréhokoli jiného vynálezu s nějakou lidskou funkcí.

Za obecné požadavky účinnosti psaného jazyka označuje Vachek dostatečné grafické rozlišení znaků, jejich přiměřenou početnost a jejich jednotnost co do grafického rázu. První dva požadavky by bylo možno zahrnouti do požadavku spolehlivosti znaků, třetí požadavek pak není zcela nezbytný, ježto je spíše požadavkem graficky stylistickým. Vedle momentu spolehlivosti by bylo též uvésti jiné dva požadavky, o kterých se autor nezmiňuje, požadavek poměrné snadnosti (naučitelnosti) a poměrné rychlopisnosti. Zvláštní požadavky, kterým musí psaný jazyk učiniti zadost, mohou se podle názoru autorova řešiti zásadně buď vyloučením akustické stránky promluvy (typ pasigrafický) nebo její stránky význa[40]mové (typ fonetický), ale autor sám správně podotýká, že tyto dvě myslitelné krajnosti jsou ve své ryzosti vlastně nemožné a nelze je doložiti ani jednou ze známých soustav písma. Obrázkové písmo, na př. egyptské a čínské, bylo velmi záhy spojováno se sluchovou představou slovní, jak vidíme již z označování homonym. Vytýká-li autor za příčinu tohoto „fonetisování“ grafické zjednodušování, kterým se obrázek oddaluje od věci, nutno zdůraznit i nutnost označiti „prázdná“ slova, která nemají konkretního věcného významu. Obě stránky, akustická i optická, jsou vždy i v nejprimitivnějším stadiu vývoje písma přítomny, neboť podstata písma sama je dána na rozdíl od pouhých obrázků souvztažností obou momentů. Souvztažnost ta se jeví na primitivním stupni zvláštním způsobem obrázků, který je pro druhou osobu signálem toho, že má v nich spatřovat sdělení a ne obrázky, anebo na poněkud vyšším stupni signálem, který je odpoután od obrázku samého. Správný je ovšem názor autorův, že některé písmo je typicky pojmové, jiné opět hláskové a že je můžeme zásadně děliti na různé typy podle stupně, v jakém je v nich analysována promluva: zdali grafické symboly představují celou větu nebo jen slova, morfémy, fonémata nebo dokonce i varianty (jako na př. písmo staroindické). Hlavní pozornost věnuje autor ovšem našemu písmu a pravopisu, který umísťuje mezi typ, který dbá poměrně důsledného označování fonématických protikladů, a typ, který přihlíží k neměnnosti jednotek formémových (srov. rad-a — rad-y — rad-ě; dám-a — dám-y — dám-ě; líp-a — líp-ě; kámen — kamen-ný; srov. i něm. Baum — Bäum-e).

Pěkný jeho výklad o českém pravopise bylo by možno rozšířit úvahou o technické konservativnosti jazykových společenství jako o faktoru utvářejícím pravopis. Tento konservativismus, jehož příčinou je universalistický duch středověku, nedovolil, aby se řešení pravopisných nesnází hledalo jiným směrem než kombinováním liter nebo zaváděním pomocných značek, totiž rozmnožením repertoáru liter. Nynější jednotností v repertoáru písmen se dociluje sice jakési jednotnosti psané řeči v celé západní a střední Evropě, ale jednotnost ta má mnohem menší cenu než jednotnost dosažená ve východní Asii písmem čínským. Jednotností zásoby liter se porušila i sama zásada latinského pravopisu, v níž každému písmenu odpovídal zvláštní foném. — Hledisko autorovo je poněkud konservativní, což se jeví zvláště v jeho závěrech o nynějším stavu českého pravopisu. V zásadě je sice správný jeho pěkný výrok, že tradiční prvky mohou nabývat synchronicky nových závažných úkolů, ale obava, aby se nedostalo v pohyb to, co má funkci, odstraněním suchých ratolestí, nesmí býti překážkou reformy, jejíž potřeba vyplývá logicky z jeho výkladů samých. Zjistil-li na př., že asi v 70 slovních základech je doloženo střídání liter y — i bez jakékoli funkce, logickým důsledkem by byl požadavek, aby se toto střídání liter, zatěžující paměť, odstranilo. Takovýchto živlů je v českém pravopise ovšem ještě více (srov. na př. ssáti, odssáti). Jistou nevýhodou morfologického rázu našeho pravopisu je, že se stává nemorfologickým, jakmile se morfologický šev posune nebo zmizí. Zajímavé by bylo také stanovení vztahu, který je mezi pravopisem a strukturou jazyka, neboť by se tím vysvětlilo, proč daný jazyk favorisuje tento nebo onen typ pravopisu. Nespornou zásluhou Vachkovou však je, že touto svou novou studií, opírající se o jeho stati dřívější, osvětlil svěže novou problematiku jazykovědy synchronickým pohledem na psaný jazyk.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 1, s. 35-40

Předchozí Josef Hendrich: „Retuňk proti Antikristu“ není od Komenského

Následující Antonín Frinta: Česká divadelní mluva