Česká divadelní mluva

Antonín Frinta

[Rozhledy]

(pdf)

-

Kl. Rektorisová, žačka Weingartova, věrně pokračuje v praktickém úseku jeho činnosti, věnovaném zvukové kultuře našeho jazyka mluveného, pro kterou zvláštní význam má divadlo (nyní ovšem k němu přistupují ještě zvukový film a rozhlas). Pro tento obor má Rektorisová dobré předpoklady ve své lásce k divadlu a v delší zkušenosti s ním jako vnímavá jeho návštěvnice (nevím, zdali také jako činná ochotnice). Svá pozorování, prohlou[41]bená studiem příslušné literatury odborné, zužitkovala po prvé veřejně r. 1940 (od kdy působí též na dramatickém oddělení pražské konservatoře) na stránkách časopisu „České divadlo“; odtud vzešla jako zvláštní otisk její Česká mluvnice pro herce (vydaná nákladem divadelního knihkupectví O. Růžičky, str. 48 za 6 K). Loni pak zpracovala stejnou látku obšírněji v České divadelní mluvnici (vyšlé v témže nakladatelství, 1942,0 130 str. za 20 K). Název příručky je případně širší, neboť hercům je věnována jen z menší poloviny, kdežto větší svědčí vlastně spisovatelům českých dramat a překladatelům cizích, dále dramaturgům a režisérům.

V úvodu autorka správně konstatuje, že po překonání starého pathosu (který můžeme nazvati romantickým) se pášou hříchy na české mluvě ve jménu realismu a civilismu, když se zapomíná na dvě zásadní věci: za prvé, že každé umění je stylisací skutečnosti, ne její kopií, a za druhé, že jevištní řeč má úkol sdělovací pro diváka-posluchače, nikoli pro herce samé. Proto volá autorka právem po novém „pathosu“ pro české jeviště a chce jej nalézti s moderního hlediska funkčního. Bohužel autorka sama příliš často podléhá měřítkům jednostranně realistickým (na př. na str. 16, 35).

Její záslužný pokus o stanovení normy pro živé slovo českého divadla však nás neuspokojuje a to proto, že uznává jen normu jedinou, kdežto různé druhy dramatických útvarů vyžadují celou hierarchii stupňů (stylů) výslovnosti; pokusil jsem se o základy takovéto stupnice již ve svém metodologickém pojednání O správné výslovnosti spisovné češtiny a slovenštiny.[1] Jak stylisticky, tak i zvukově vypadne jinak mluva veršované tragedie, jinak konversační veselohry atd., nemluvě ani o kabaretu a mluvených vložkách operety s jejich slovními hříčkami. Na divadle je na místě plastická mnohotvárnost, na kterou naráží i autorka, když mluví alespoň o individuálních projevech hlasových (str. 7) a když stanoví správnou zásadu rozlišovat alespoň výslovnost jednotlivých společenských vrstev (na str. 93, že totiž slova, neužívaná v lidové řeči, nesmějí míti lidovou výslovnost — ale vesnická hra ano!). Zmiňuje se sice také (str. 56, 61) o dubletech slovních, jakých má čeština hojnost, a též uvádí, jak právě jazyk básnický jich využívá (srov. participia zvlh nebo zvlhnul místo zvlhl a pod., v. str. 39), ale o důležité vokalisaci předložek je tu jediná letmá zmínka (na str. 75)[2] a o nutnosti respektovat odchylnou výslovnost danou rýmem se autorka nikde ani nezmiňuje.

Autorka, třebaže teoreticky se mimochodem přece místy vyslovuje proti ztrnulosti a uniformitě (na str. 35), dopouští odchylky od jediné normy jen místy a zřejmě nerada, ještě nejspíše jako charakteristiku osob, tedy pouze z potřeb stylu realistického. Jinak stále autorka zdůrazňuje jen gramatickou správnost a závaznost úředního pravopisu. Pravopisu dokonce úplně podřizuje svá pravidla normované výslovnosti, neuvědomivši si dostatečně zásadní samostatnost obou norem, normy orthoepické a normy pravopisné. Jak podřizuje výslovnost pravopisu, nejmarkantněji ukazují její předpisy pro zachovávání kvantity přesně podle písma, a to i v cizích slovech, kde náš pravopis často i obvyklou délku prostě neoznačuje, jak se o tom i s doklady ještě dále zmíníme.

Ba autorka jde ve svém lpění na písmu tak daleko, že vůbec přehlíží jisté nezvyklosti, které vnucovala výslovnosti starší norma pravopisná, a řídí se jí úzkostlivě i tam, kde zatím nová Pravidla pravopisu z r. 1941 již zavedla psaní shodné s obvyklou výslovností; nutí tak ještě do výslovnosti nevylečitelný, zjítřený, zjízvený, šidlo, stenati, chvastavý, chvastati, potapěč, skalopevný (na str. 98n.) jako jedině správné.

Při svém nivelisačním měřítku zařazuje na str. 100—101 mezi příklady výslovnosti, která „prozrazuje malou jazykovou kulturu mluvčího“ a „do hry se spisovným jazykem [42]nenáleží“ ve stejné rovině s lidovou výslovností Ján, kášel, póle a pod. i na př. básnické šírý, které má dlouhou tradici v českém básnictví od Máchy a Čelakovského až po Vrchlického a lidovým slovem vůbec není, dále slova s nepochybně spisovnou délkou, jako potápěč (píší je také s á nová Pravidla i Příruční slovník jazyka českého), lokomotiva (i zde Příruční slovník jazyka českého i slovník Vášův-Trávníčkův předpisují přímo výslovnost s dlouhým í); ani v slovech, jako bluza, kultura, nelze délku dobře zamítat (výslovnost takovou ve shodě se spisovným usem uvádí slovník Vášův-Trávníčkův). Sotva kdo uzná s autorkou, že délky ve slovech potápěč, šírý, lokomotiva (tý), bluza, kultura „působí podle situace buď rušivě, buď triviálně nebo komicky“, a bojíme se, že právě výslovnost Rektorisovou předpisovaná: potapěč, lokomotiva (s krátkými a, i), bluza, kultura (s krátkým u) může působiti rušivě nebo komicky, jistě však afektovaně. Slovo kultura pak autorka dokonce na téže stránce (101) trochu doleji zařadila zase mezi příklady poučky: „V koncovkách cizích slov je třeba vystihnouti pravou míru kvantity, která se v českém pravopise neoznačuje, zejména v koncovkách -ona, -ura“. Jak tomuto výkladu má čtenář nebo žák rozumět? Je zde o a u dlouhé či není? A to nehledíme ani k termínu „koncovka“ místo „přípona“, ani k nepřesnosti, že v poučce se uvádí přípona -ona a příklady jsou na -on, -ona a -onie. Přísnost a přesnost platí patrně jen pro herce a žáky, menší měrou již pro učitele!

Šest kapitol, v které je rozdělena Česká divadelní mluvnice Rektorisové, mělo být pojato do dvou rozdílných částí. První obsahuje poznámky mluvnické (Z nauky o českém tvarosloví, Kazimluvy ve skladbě a frazeologii. Skladba jevištní mluvy); druhá přináší předpisy orthoepické (Správná výslovnost [roz. jednotlivých slov], Zvuková podoba věty). První pak kapitola (Nad textem divadelní hry) je druhým obecnějším úvodem. Proti této úvodní kapitolce nemám podstatných námitek, neboť plně souhlasím se základním požadavkem (str. 13), že by naši dramatikové měli psáti se zvláštním zřetelem k hlasitému přednesu svých her a tříbiti svou řeč tak, aby zněla srozumitelně, lahodně a melodicky. Jestliže „napíší větu tak, jak by ji (v dané situaci hry) sami nikdy nevyslovili“, pak je jistě právem dramaturgů a režisérů ji upraviti (ovšem pokud nejde o verše). Přitom pojednává autorka i o libozvuku, pokoušejíc se definovati jeho podmínky pro češtinu (neboť každý jazyk má své).

Kapitolky mluvnické nechávám úmyslně stranou; týkají se většinou jen věcí zcela elementárních, ba obecnoškolských, jak ostatně autorka sama připomíná. Jen nemohu zamlčeti, že i zde úzkostlivé lpění na Pravidlech pravopisu (ale ještě starších) a na brusičských předpisech zavedlo autorku i do neshody s dnešními Pravidly pravopisu, jako na př. předpis tvaru dlející (m. dlící, str. 38); posuzujíc pak vše v jazyce pod zorným úhlem těchto předpisů nepostřehla v nauce o tvarech zájmen, že právě zde nelze spisovný jazyk mluvený vtěsnati do kodifikace donedávna tradované a jí je omezovat. Horší je však, že skoro každý výklad, který v těchto kapitolkách zasáhl za hranice elementárních předpisů, a stejně v kapitolkách další za vlastní předpisy orthoepické, prozradil velmi matné autorčiny představy jazykovědné. Na př. srov. nesprávné tvrzení, že „odchylky v tvarosloví lidové mluvy mají příčiny spíše fysiologické“ (str. 32), anebo na str. 68 autorčin objev o pravidlech spisovné skladby, která nepřipouštějí osobní a ukazovací zájmena tam, kde v mluvené větě zesilují citový přízvuk a podporují bohatší intonaci (taková nivelisující pravidla bohudíky existují jen v představě autorčině), anebo neuvážený dalekosáhlý výrok glotogonický na str. 109: „Na počátku vývoje jazyků byl přízvuk volný“. A pod.

K části orthoepické mám výhrady co do některých pokynů (vlastně zákazů) orthofonických. Na téže str. 74 se tvrdí, že „zkušený herec zná(?) pravidla české orthofonie stejně dokonale(?) jako dobrý spisovatel orthografii“, a zároveň, že „nemáme dosud normativní, s platností zákona pro každého závazné učebnice české výslovnosti“! Správnější bylo by říci, že nemáme ještě normu; jsou zde stále ještě sporné otázky, které ovšem nemohu a nechci v tomto referátu všecky probírati. Omezuji se jen na věci zásadní a na případy mylných výkladů. Není na př. pravda, že ze Slovanů mají učebnici orthofonie jediní [43]Poláci (str. 74), neboť již před nimi dospěla k normalisaci své výslovnosti ruština. Nelze též tvrditi, že všechny jazyky mají více hlásek než značek pro ně (str. 76),[3] rovněž ne, že ze Slovanů mají fonetický pravopis jen Srbové; mají jej i Charváti, Ukrajinci a Bělorusové. Terminologicky nezvyklé je nazývati „volným vyzněním“ (str. 77) změnu párových znělých v neznělé na konci slov, anebo hlásku ö přechodnou (str. 95). Postupná spodoba etymologicky pravopisné skupiny -sh- se uplatňuje (ovšem jen v Čechách a i tu ne důsledně!) netoliko na začátku slov (str. 78), nýbrž i po předponách (nasháněti se, neshoda). Přepsáním je, praví-li se (str. 82), že při výslovnosti: zbohem s asimiluje (místo b); stejně má státi dále na str. 84, že před jedinečnými souhláskami párové se neasimilují a dole na téže stránce, že se po jiných retnicích písmeno ě (ne e) vyslovuje je.[4] V odstavci o zdvojených hláskách (vlastně písmenech — táž str. 84) měl být i výklad o hranici slabik a jejich krytosti nebo volnosti (podobně i v oddíle o přetahování a splývání souhlásek). Pokyn o výslovnosti počátečního j před souhláskami (str. 85) je nejasný, povrchní a neúplný.

Těžké stanovení norem výslovností si autorka značně zjednodušila: prostě u ní rozhoduje — ovšem neprávem — pravopis.

Nešťastný běžný názor, že pravopis je cosi primárního a výslovnost na něm závisí, vede autorku k nemožnému výkladu (str. 99), že samohlásku í v předponách u substantiv zkracujeme z neznalosti pravopisu! (Ve skutečnosti se tak děje asociací s tvary příslušných sloves a výrazů příbuzných, na př. vyjímka podle vyjímati, stejně jako se i naopak dlouží ve slovese přisahati podle přísaha atp.) Správně napsala autorka (str. 76), že náš pravopis nás leckdy nechává na holičkách, chceme-li se poučit o správné výslovnosti. Proč tedy chce tak lineárně, abychom jej respektovali i při výslovnosti kvantity samohlásek, a to i ve slovech cizích, kde se tak často neoznačuje délka, všeobecně ustálená a zcela odůvodněná? Větší rozhled po cizích jazycích nás přece poučuje o tom, že se tam výslovnost neřídí pravopisem ani v kvantitě samohlásek, protože jde o jev autonomní, řídící se vlastními zákony fonetickými nebo historickou tradicí. Tak předpisuje Rektorisová na př. krátkou samohlásku v slovech portret, lokomotiva podle pravopisu, rozcházejíc se však s novými Pravidly pravopisu i s Příručním slovníkem jazyka českého; obě tyto normativní příručky píší již slova portrét, portrétní s dlouhým é (ve shodě s obvyklou výslovností) a u slova lokomotiva, jak už bylo řečeno, uvádí se výslovnost s dlouhým í. Ale Pravidla pravopisu nejsou příručkou orthoepickou a nechtějí jí být; proto jestliže neoznačují délky ve slovech, jako konkretní, benzin, lyra, preventivní, primitivní, extase, fuga, laguna, bluza, kultura, neznamená to, že zde není délka obvyklá; ve všech těchto případech ji zaznamenává slovník Vášův-Trávníčkův.[5] Proto tím spíše právě od praktické příručky orthoepické bychom čekali, že jasně upozorní zásadně na to, že v cizích slovech český pravopis neoznačuje délky tou měrou jako v domácích a uvede alespoň nejčastější slova tohoto typu s neoznačovanou délkou.

Také neschvaluji nadměrné propagování výslovnosti s rázem ve složeninách a v pádech předložkových (z těch dělá právě v češtině přízvuk fonetickou jednotku, rovnocennou složenině s touž předponou!). Výslovnost samo’uk, pět’advacet, sup’ordinace atp. (str. 105)[6] je přece zřejmým kulturním importem — jak uznává sama autorka na str. 108 — nezasáhla celou naši jazykovou oblast a není tudíž výslovností jedině možnou! Na doporučení rázu [44]uvádí jen, že přispívá ke zřetelnosti slova na jevišti. Pak by ovšem jevištní řeč v kulturních jazycích, které ráz neznají, byla vlastnímu obecenstvu nesrozumitelná, když je v nich naopak vázání slov zákonem a nikoli nedbalostí, za jakou je považuje Rektorisová.

Souhlasím v celku s učením o českém přízvuku (právě proto, že tu autorka plně respektuje jeho svéráz a doporučujíc pojednou výslovnost lidovou (str. 118), nepodléhá tu cizí sugesci, ač bych připustil výjimečné posunutí přízvuku z jednoslabičných předložek na následující slova emfatická (superlativy, zdůrazněné negace a kontrasty). Ve cvičeních s dlouhými slovy měl být označen vedlejší přízvuk (jako na str. 108), neboť jeho zanedbávání vede právě k nesprávné (i brebtavé) výslovnosti. Přízvuk větný není jen logický (str. 124), ale i psychologický (citový — srov. str. 126). Při výkladu o správném frázování se tu (str. 124) dobře upozorňuje na neshodu s naší interpunkcí, ale jen v tom, že mluvní takty (syntagmata) bývají menší než celky označené čárkami. Výjimečně jsou však i větší, na př. ve výrazech: Vím, že …; Ten, kdo neví …, kde nebývá pausa v místě čárky.

Po stránce formální měly být jednotlivé oddíly, zvláště orthofonické, zřetelněji odděleny (třeba očíslovány) a uvedeny i v obsahu, když nebyl pořízen věcný rejstřík. Praktický je slovníček českých slov nesprávně vyslovovaných[7], bohužel velmi chudý (jen na dvou stránkách po dvou sloupcích), ale měl být umístěn zvlášť na konci a opatřen fonetickou transkripcí tam, kde se pravopisná podoba, z níž se tu vychází, nekryje s výslovností (na př. když, vzpoura).

Všeobecně vzato, dostalo se prací Klem. Rektorisové naší odborné literatuře spíše cvičebnice nežli soustavné orthoepie, a to cvičebnice, která se raději omezuje na obecné předpisy. Její platnost je dále prozatímní, neboť v této látce (podobně jako v pravopise) nemůže rozhodovati autoritativně jedinec. Nestačí totiž k výběrům z existujících typů výslovnosti téhož jazyka jen individuální záliba nebo odpor k jedné variantě, nýbrž je třeba také zdůvodniti, proč považujeme určitý způsob za správnější nebo dokonce jedině správný a vhodný pro daný účel (zde recitačně-divadelní). Že pak ani tu nelze jen abstraktně teoretisovat, nýbrž že nutno vycházeti z domácí tradice a ze struktury vlastního jazyka, na to se nesmí zapomínat.

Proto je mi kniha Rektorisové poslední pobídkou, abych konečně připravil do tisku svou příručku české pravomluvy na základě více než dvacítileté prakse vyučovací na dramatickém oddělení pražské konservatoře.[8] Pak bude možno přikročiti — jak se to stalo již jinde — k závěrečné anketě odborníků, která jedině může dospěti k závěrům normativním. Doufáme, že se tak stane v době dohledné, když se příslušným materiálem zabývá od let orthoepická komise Pražského linguistického kroužku a nověji odbor pro jevištní češtinu při Kruhu přátel českého jazyka a když letos byla ustavena vrcholná příslušná komise při České akademii věd a umění, což byl poslední organisační čin jejího zvěčnělého tajemníka, prof. O. Hujera.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 1, s. 40-44

Předchozí Bohumil Trnka: Čtení o jazyce a poesii

Následující Josef Hrabák: Rozbor staročeské legendy o sv. Kateřině,