Rozbor staročeské legendy o sv. Kateřině,

Josef Hrabák

[Rozhledy]

(pdf)

-

který připojil k svému vydání této památky[1] Jan Vilikovský (na str. 143—169), chce sice v první řadě přiblížit vrcholné básnické dílo české gotiky modernímu čtenáři neodborníkovi, obsahuje však i mnoho poučného pro literárního dějepisce a teoretika literatury.

[45]Vlastnímu rozboru předesílá Vilikovský některé poznámky obecného rázu. Tak hned na začátku zdůrazňuje, že se na středověkou legendu nesmíme dívat ani jako na dílo čistě básnické, ani jako na dílo čistě historické. Obě tyto funkce v středověké legendě splývaly, středověká legenda spojovala do jisté míry funkci dnešní literatury krásné s funkcí dnešní literatury poučné. S tímto pojetím ovšem souhlasím, ale nezdá se mi dosti přesnou formulace na str. 144, podle které „autoru středověké legendy nejde obyčejně o docílení účinků uměleckých.“ Vilikovský sice mluví výslovně o účinku uměleckém a nikoli estetickém, z jeho formulace však není jasno, zda mezi těmi pojmy neklade rovnítko, a tak může snadno vzniknout u čtenáře domnění, že se většině středověkých legend upírá estetické zaměření. Mělo být tuším zdůrazněno, že jistá estetická funkce byla i v středověké legendě. I středověký autor jistě chtěl, aby se jeho dílo líbilo, a pochybuji, že by některé středověké legendární dílo bylo této snahy úplně zbaveno. Byla-li tedy estetická funkce přítomna, musíme s ní počítat, i když její postavení v celistvosti literárního tvaru bylo jiné, než je její místo v literárním tvaru moderním. Z podřízeného postavení estetické funkce neplyne, že tato funkce nebyla pociťována nebo že si jí nemáme všímat. Právě naopak: nutí nás to, abychom se snažili pochopiti literární dílo v jeho celistvosti, snažili se najít jeho těžiště a pochopit cíl, který si středověký spisovatel kladl.

Již ve svých dřívějších recensích o pracích Vilikovského[2] měl jsem příležitost ukázat, jak Vilikovský reviduje a opravuje mnohá tvrzení a mínění o staročeské literatuře, která se stala tradičními a jsou obecně přijímána. I naše práce pokračuje na této cestě (ukazuje na př., že známý popis síně ve v. 966 n. legendy nemusí být podle karlštejnské kaple, nýbrž zakládá se spíše na 21. kapitole Apokalypsy), těžisko její nevidím však tak v nových pohledech literárněhistorických jako spíše v poznámkách, týkajících se stylistické výstavby legendy. Tyto poznámky jsou jistě velmi poučné, přinášejíce mnoho cenných pozorování i příkladů, ale pro dokreslení obrazu legendy bylo by dobré všímat si vzájemné souvislosti jednotlivých prvků, které bystrá analysa Vilikovského shledává, poněkud soustavněji. Tak by legenda byla vykreslena jako umělecký tvar s celou soustavou svých složek a jejich celistvosti a tento tvar bylo by lze zapojiti do vývojové řady staročeských literárních forem. Teprve v takové vývojové souvislosti, kde je naznačeno literární pozadí, od kterého se literární tvar odrážel, vystoupí plně funkce jednotlivých složek a můžeme je plně pochopit, i když jsou samy o sobě cizí našemu modernímu nazírání a estetickému cítění. Jsou-li složky od svých souvislostí isolovány, vzniká nebezpečí, že se našemu pohledu ztratí jejich pravá hodnota.

Jak je důležité toto celostní pojetí, ukáži na příkladu přímé řeči. Vilikovský si všímá přímé řeči na dvou místech a ve dvojí souvislosti: s hlediska sujetového a s hlediska výstavby stylové. V obou plánech podává pěkná pozorování. Ukazuje, že přímá řeč je autorovi prostředkem objektivisačním (str. 150), a charakterisuje ji jako základní stylistický prvek legendy, což dokládá výstižnými příklady (str. 162 n.). Abychom však mohli plně ocenit využití přímé řeči v legendě, bylo by dobře ukázat, jak zaměření na přímou řeč působilo na ostatní složky daného tvaru a jaké bylo postavení vývojové tohoto zaměření (zda bylo zdůrazňování přímé řeči vývojově nutné a zda bylo i nadále nositelkou vývojové řady). — Jak souvisí zaměření na přímou řeč s vývojem starší české epiky, Vilikovský celkem nezkoumá; jak působí na jednotlivé složky legendy, ukazuje jen zčásti. Vedle zmíněného již poukazu na dominantní postavení přímé řeči v plánu stylistickém jsou velmi podnětná pozorování (str. 157), že stylové výstavbě legendy dává ráz také zaměření na hlasité čtení, recitaci (legenda nebyla totiž psána pro tiché čtení jako dílo moderní, nýbrž v první řadě pro předčítání, byla tedy zaměřena na zvukovou realisaci); zbývá sice ještě otázka, do jaké míry působila na styl ta skutečnost, že autor počítal s hlasitým čtením a do [46]jaké míry působily přímé řeči, které jsou ve veliké míře do legendy vloženy, ale tato otázka je spíše teoretická a na pozorování Vilikovského, doložené četnými příklady, nemůže nic změniti. Je opravdu škoda, že podobnou metodou nesledoval autor souvislost zaměření na přímou řeč i s ostatními prvky básnické formy, v plánu sujetovém a veršovém, neboť právě při otázce přímé řeči naskytovala se příležitost, aby sepjal všechna svá pozorování o formě legendy v celek. Mohlo být ukázáno, jak využití přímé řeči motivovalo užití dlouhých vět a jak délka věty umožňovala dále rozehrát celou škálu intonačních efektů, jak tím byl motivován pathetický sloh, umožňující využít nebývalou měrou slovního bohatství a jak tím bylo konečně motivováno uvolňování hranice veršové a tím i jistá prozaisace metrické stránky verše. Právě zde bylo by pak zajímavé všimnout si procesu, jak silné využití přímé řeči souviselo s vývojem staročeské epiky a hlavně s její novou formou, vznikající uměleckou prózou.

Budiž mi dovoleno několik poznámek k této otázce. Legenda o sv. Kateřině je dílo doby, v které vznikala umělecká próza a zároveň značná nová produkce lyrická; tím byl dán základ vývojovému procesu, v kterém se verš stával pomalu znakem projevu subjektivně zabarveného. Tak se do epiky tlačí pomalu próza a tam, kde zůstává verš, pronikají prvky lyrické a tím se forma tradičního veršovaného eposu leptá. V době, kdy vznikla legenda o sv. Kateřině, forma veršovaného eposu byla již značně zautomatisována; užitím přímé řeči se aktualisovala. A hlavně uvedením přímé řeči dostávala naše legenda do jisté míry lyrické zabarvení, jehož znakem se verš pomalu stával, při čemž užití přímé řeči jako nosné složky stylistické výstavby umožňovalo autorovi, že mohl zůstat v úloze neosobního vypravěče, neboť lyrické složky jsou z velké části vyjadřovány (nebo aspoň motivovány) právě tou přímou řečí. Tak je v legendě o sv. Kateřině silná lyrická složka, ale je to lyrika objektivní. Je samozřejmé, že zaměřením na přímou řeč byly dány veliké možnosti i básníkovu slovníku a že se na druhé straně změnil celý soubor tradičních epických hodnot a tvárných prostředků, i v plánu formálním v užším slova smyslu (tvar verše, větné konstrukce atd.) i v plánu sujetovém. K tomu přináší velmi cenné zjištění Vilikovský na str. 162, kde ukazuje, že v latinské předloze má přímá řeč (které je tam využito též ve velikém měřítku) docela jiné strukturní postavení než v legendě české; v české legendě je funkce přímé řeči vlastně přehodnocena, přímá řeč se stává přímo nositelkou děje. Toto zjištění ukazuje, že se silné využití přímé řeči v české legendě nedá vyložit jen vlivem latinské předlohy a že pro ně musíme hledat výklad jinde, v imanentním vývoji české literatury. Bude jistě zajímavým úkolem sledovat tuto otázku podrobněji a na širším materiále a podkladě.

 

Ukázal-li jsem na některé problémy, které zůstaly mimo autorův zájem, nechci tím snad vytýkat jeho studii mezerovitost. Vím dobře, jak bývají nakladatelem vymezeny řádky na vydavatelské poznámky a úvody, a stejně dobře vím, že problémy, které jsem nadhodil, ani by se nehodily pro širší čtenářskou obec; jestli jsem se přesto o nich rozepsal, je to jen proto, abych ukázal, kolik podnětů studie Vilikovského dává a jaké obzory otvírá. Lituji jen jednoho: že vyšla pouze v bibliofilském vydání, které je pro malý počet výtisků i pro vysokou cenu přístupné jen zlomku čtenářů, kteří by o ně měli zájem. Jistě by bylo žádoucí, aby byla studie vydána — nedojde-li k lidovějšímu vydání celé práce i s přepisem legendy, bibliografií a slovníkem[1] — aspoň v časopise nebo jako brožura.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 1, s. 44-46

Předchozí Antonín Frinta: Česká divadelní mluva

Následující Věra Lišková: Román dobrodružný a Křelinův Amarú