Přednášky v Praž. ling. kroužku v listopadu a v prosinci 1934

[Chronicles]

(pdf)

Conférences faites au Cercle linguistique de Prague en novembre et en décembre 1934

19. listopadu. B. Havránek, Předpoklady strukturních dějin spisovně češtiny. V přednášce vyložil řečník několik základních metodických předpokladů, na nichž založil svůj připravený „Vývoj spisovného jazyka českého“ (vyjde v dodatcích Československé vlastivědy).

I. Je třeba dbáti různého funkčního rozpětí jazyka spisovného (pro starší období výstižněji jazyka kulturního): rozdíly v něm jsou nejen časové, nýbrž i místní (na př. nemá stejnou funkci staroslověnština na celém území v X. století, nebo čeština v XIV. a XV. stol. má jiné funkční zatížení ve svém jádře a jiné na periferii své expanse). S otázkou různého funkčního zatížení kulturního jazyka těsně souvisí otázky nástupnictví různých jazyků v téže funkci a otázky paralelní existence různých jazyků v rozličných kulturních úlohách; bez zřetele k tomuto kulturnímu „bilinguismu“ (nebo i „trilinguismu“), viděnému s hlediska synchronického a diachronického, nelze dobře interpretovat spisovný jazyk ani v statickém průřezu ani ve vývoji a právě studium spisovných jazyků jen [190]jako jazyků národních zatemnilo správný obraz, zvláště pro starší doby, kdy hranice spisovného jazyka nebyly určovány etnicky, nejméně tam, kde šlo o příbuzné celky jazykové a dialektické (doklady z oblasti slovanských jazyků jsou hojné); samo zanedbávání studia církevněslovanského jazyka jakožto mezinárodního jazyka kulturního sem náleží.

Jako konkretní příklady k těmto obecným thesím byl pak podrobněji probrán — 1. poměr staroslověnského jazyka a staré češtiny: určeno jejich různé funkční zatížení (staroslověnština u nás má jen funkci jazyka církevně náboženského, tuto funkci plně nezaujme stará spisovná čeština ani po celé XIV. stol. přes své velké funkční vypětí jiné) a významný podíl staroslověnštiny na české náboženské terminologii bez přímého nástupnictví obou spisov. jazyků, který dosud nebyl správně osvětlen (je přitom podstatný rozdíl mezi oblastí vlastních pojmů náboženských a oblastí slov souvisících s církevní organisací a ritem) a její podíl prostřednictvím českým pak i na terminologii polské; 2. otázky expanse středověké spisovné češtiny do Polska: čeština a polština tam, zvláště na Hor. Slezsku, existují jako funkční varianty spisovné, ovšem i polština (ve funkci jazyka náboženského a básnického) se znaky českými, které se neprávem hodnotí jako nedbalost autorů, ač právě plynou ze snahy o spisovný ráz.

II. Je potřeba studovati autonomní vývoj jednotlivých spisovných jazyků, ale i srovnávání s jazyky jinými nám pomáhá úspěšně osvětlovati mnohé otázky immanentního vývoje: na př. srovnávání purismu Rosova s později projeveným purismem polským ukazuje jasně v obou zvrat humanistické záliby v cizích prvcích (obojí je jen jiná reakce jazyka na bilinguismus: jednak přejímáním, jednak kalkem); tedy východisko jevu je stejné, ale jiné využití a jiné hodnocení — podle výsledku (produkty polského purismu, jako podmiot, przedmiot, přejímají se v 19. století bez příhany), srov. podobně, jak jinak se hodnotí archaisování Dobrovského — kladně — a archaisování Šiškovova v Rusku — negativně — podle výsledku.— Romantismus má společné rysy s obdobím barokním; je svým novotařením v oposici ke klasicismu v Polsku i u nás; přesto romantické období uvedlo v život, ba i zesílilo archaisující tendence mluvnické kodifikace Dobrovského (proč?),využilo archaisování v stavbě hláskové a tvarové jako vhodného prostředku, jak odlišiti jazyk spisovný, zvláště básnický, od běžného jazyka mluveného, tedy shodně jako novotaření v lexiku (jen v období předchozím byl možný Tomsův pokus o mluvnici s tendencemi nearchaisujícími, vesměs zavrženými školou Jungmannovou). Poněvadž však u nás nešlo tehdy jen o básnický jazyk jisté školy, nýbrž o samy praktické základy spisovného jazyka, zesílila tím neobyčejně archaistická složka ve výstavbě novodobé spisovné češtiny (do třetice pak posílená zásahy historisující linguistiky z konce 19. a ze začátku 20. století).

10. prosince. Diskuse o metodologických problémech v práci Mukařovského „Polákova Vznešenost přírody“. Kritické poznámky obou referentů, A. Béma a R. Wellka, byly zatím otištěny. Bémovy vyšly v Čas. pro mod. filol. XXI./1935, str. 330 a násl., Wellkovy v Listech pro umění a kritiku II./1935, str. 437 a násl.

Diskuse se zúčastnili také P. Bogatyrev, S. Hessen a Z. Kalandra, který podal rozbor základních zásad Mukařovského se stanoviska dialektického materialismu.

Replika J. Mukařovského: Termín „formalismus“ má platnost historickou. Je to jméno vědecké školy ruské, která po prvé v novodobé literární vědě učinila středem badatelského zájmu otázky umělecké výstavby básnického díla a vykonala úctyhodnou práci. Vědecký směr, representovaný Pražským linguistickým kroužkem, vyšel v otázkách literární vědy jednak z předpokladů domácích, jednak z podnětů formalismu a označuje sám sebe jako strukturalismus, základním pojmem je mu struktura, celek dynamický. Studie o Polákovi ve svých teoretických částech nebyla překročením této základny, ale naopak pokusem o domyšlení důsledků plynoucích z ní pro literární dějiny. Domýšlíme-li základní these samého formalismu, dojdeme k nutnosti zabývat se při vědeckém zkoumání literatury sociálním prostředím, z kterého dílo vzešlo a vzhledem k němuž funguje. Literární dílo je fakt historický, neboť je nutně vnímáno na pozadí nějaké aktuální tradice. Základním zájmem zkoumání literárně vědeckého je historie literatury. Základem souvislého vývoje řady literární je ona specifická vlastnost, která činí literaturu uměním, tedy její funkce estetická. To vše jsou these již původního formalismu. Hledáme-li immanentní souvislost všech proměn literatury, ukáže se záhy, že každá vývojová fáze může být jen zčásti vysvětlena z předcházející vývojové etapy. Nemá-li vysvětlování vývojových proměn zůstat omezeno na jednotvárně zdůrazňovaný princip touhy po novém, je nutno hledat vysvětlení v tom, co je mimo literaturu, počínajíc vlivem jiných literatur a končíc stykem s nejrůznějšími odvětvími lidské kultury. [191]Avšak lidská kultura nevisí ve vzduchoprázdnu, nýbrž je nesena kolektivem, a vývoj kolektiva, konkretního to společenského útvaru, udává směrnici vývoji kultury. Proto je nutno přihlížet i ke vztahu mezi dějinami literatury a dějinami společnosti. — Abstraktně bylo by lze touž věc formulovat asi takto: vyvíjeti se znamená stávat se stále jiným, ale bez porušení totožnosti; oba tyto předpoklady jsou nezbytné, třebaže jsou protikladné. To platí i o literatuře, jakmile připustíme, že má nějaký zákonitý vlastní vývoj. Stávati se jiným znamená však pro literaturu, jednu ze složek širé oblasti zvané kulturou, směřovati k některé jiné řadě (na př. k jiné literatuře, k jinému umění, k jinému druhu jazykových projevů nebo k filosofii, k vědě atp.); nelze proto literaturu isolovat ani teoreticky od této oblasti, aniž potlačíme dialektickou antinomii nezbytnou pro vývoj. Ježto však kultura jako celek je nesena vývojem společnosti, musí se bráti zřetel i ke stykům mezi literaturou a společností. — Existují dokonce případy, kdy souvislost literatury se společností se stává téměř hmatatelnou. Každá literatura se totiž vrství v několik oblastí, rozhraničených někdy určitěji, jindy méně určitě, jež však odpovídají — byť často nepřímo — sociální objednávce z různých společenských prostředí (srov. na př. literaturu „avantgardní“, „oficiální“, bulvární, lidovou, katolickou atp.). Přesto že poměry tu jsou velmi složité (jedno dílo může náležet do několika oblastí nebo během své existence může vystřídat několik oblastí), je toto rozvrstvení, jehož vztah k rozvrstvení společenskému je nepopiratelný, důležitým činitelem v samém immanentním literárním vývoji. Zde tedy dochází k přímému prolínání literatury se společností a nutnost zjišťovati vztahy mezi literárním a společenským vývojem je očividná. — Jiný důkaz souvislosti mezi básnictvím a společností může být podán, vezmeme-li za východisko básnický jazyk. Řeč je fakt sociální již proto, že je soustavou znaků: znak slouží k dorozumění mezi členy kolektiva. Řeč existuje jako systém v kolektivním povědomí a kolektivum jí užívá k svým účelům. Ty jsou úzce spjaty s konkretní organisací daného kolektiva v daném okamžiku jeho vývoje. Proto jsou dějiny řeči nemyslitelné bez přihlížení k sociologické struktuře kolektiva а k jejímu vývoji. Ježto však řeč je základní materiál básnictví, platí vše, co bylo řečeno o nutnosti sociologického zřetele v jazykovědě, i pro jazyk básnický a pro básnictví vůbec. — Je konečně možný ještě i další důkaz: nesmíme zapomínat, že také sama specifická funkce básnictví, estetická, na které jsou fundovány immanentní dějiny básnictví, je funkce sociální: oblast estetična se projevuje v rozloze mnohem širší, než je oblast umění, a je velmi těsně včleněna do rozvrstvení společenského (na př. rozdíly vkusu jako činitel společenského rozvrstvení atp.). I to dokazuje nezbytnost sociologického zřetele v literární vědě. — Mají-li být mimoestetické hodnoty uvnitř díla pociťovány jako deformované, musí být jejich deformovanost na něčem měřena. Jsou hodnoceny jako deformace něčeho a tímto pozadím deformace je právě systém hodnot platný pro vnímající kolektivum. Není tedy možno nedbati hodnot při zkoumání tohoto systému a nezjišťovati vztah mezi mimoestetickými hodnotami básnického díla a jím. To však znamená obrácení zřetele i k rozrůznění kolektiva, pro které systém nedeformovaných hodnot platí.

 

Ke sporné otázce hodnocení v literární historii: Jestliže jsem formuloval své stanovisko k hodnocení v literární historii negativně vzhledem k hodnotě estetické, měl jsem na mysli způsob, jakým hodnotí tradiční literární historie, přijímající subjektivní soud badatelův za závazný. Jsem si vědom, že vývojová hodnota, kterou prohlašuji za objektivní, je rovněž hodnota estetická, vždyť jednota immanentního vývoje je dána vývojem té vlastnosti, která činí literaturu literaturou, t. j. jedním z umění. Jde však o to, co rozumíme objektivností vzhledem k estetickému hodnocení. Naprostá objektivnost estetické hodnoty, t. j. její úplná nezávislost na posuzovateli je nutně pouhý postulát, nikdy úplně neuskutečnitelný, který však je stále nutno klást. Je zřejmo, že estetická hodnota bude tím objektivnější, čím těsněji bude spjata s estetickým objektem. Tím je zřejmě nikoli řada „hmotných“ děl, ale její korelát v mysli kolektiva, umělecká struktura. Umělecká struktura však je v stálém pohybu; jeť struktura vůbec již e detinitione celek dynamický. Jsme-li toho názoru, že její vývoj je sjednocován nepřetržitostí funkce estetické, je na snadě předpokládat, že všechno, co se se strukturou a v ní děje, má k funkci estetické nějaký vztah. Problém hodnoty, jeden z ústředních v literární historii, bude nejen znovu řešen s příchodem každé nové vědecké orientace, ale musí být ještě podrobně promýšlen i v samém okruhu orientace strukturalistické, a to nejen záporně — v poměru k tradiční literární historii, nýbrž [192]i kladně v souvislosti s problematikou struktury a jejího vývoje. Musí být na př. řešen důležitý problém hodnocení při samém výběru materiálu pro literární historii, zvlášť nesnadný v obdobích časově od dnešní doby vzdálených; nebude lze se vyhnout obtížné otázce, do jaké míry a jakým způsobem i hodnocení mimoestetické se může stát činitelem vývoje immanentního a p. K otázce „novosti“ jakožto kriteria vývojového: pokud přihlížíme toliko k souvislostem immanentním, je skutečně „novost“ jediné možné zdůvodnění proměn. Právě proto musí být naprostá immanence překonána dialektickým zřetelem k vnějším vztahům, které poutají poesii k jiným kulturním jevům a ke společnosti. K otázce estetického objektu: existence estetického objektu je objektivně zjistitelná, neboť estetický objekt má pro dané kolektivum platnost normy. Název „estetický objekt“ označuje onen bod vývoje struktury v jistém umění, s kterým je dané dílo vnimatelem spojováno. Ten bod může být různý pro příslušníky na př. různých generací, kteří sice mohou mít na mysli touž strukturu, ale v různých etapách jejího vývoje. Příslušníci různých sociálních prostředí spojují totiž hmotné dílo po případě s různými uměleckými strukturami. Ve všech jmenovaných případech víží se k témuž dílu různé estetické objekty, ale každý z nich funguje vzhledem k němu jako norma. Podle toho, jaký estetický objekt kdo s dílem spojuje, klade na dílo požadavky a dílo hodnotí. Objektivní existence estetického objektu nemůže tedy být vyvozena z individuálních duševních stavů, ale z projevů nadindividuálního vědomí normového. V nedávné minulosti teorie umění nadměrně zdůrazňovala výrazovou hodnotu uměleckého díla, dospívajíc až k popření jakékoli typologie uměleckých děl, ba znemožňujíc vlastně historii umění a literatury; proto bylo nutno zdůrazniti to, co nazývá Wellek podle Bühlera signalisační funkcí znaku, totiž vztah mezi znakem a vnímajícím. Již Zich, estetik psychologicky školený, ale směřující k estetice objektivní, počal svou vědeckou dráhu zřetelem k psychologii vnimatele uměleckého díla. Tím se vysvětluje i nedůvěra, kterou dlouho choval strukturalismus estetický k problémům osobnosti v uměleckém díle. Když nebezpečí jednostranné teoretické orientace na výraz minulo, vzniká potřeba vrátit se k problematice osobnosti v uměleckém díle. Jednou ze základních dialektických antinomií je v uměleckém vývoji antinomie mezi subjektivitou osobnosti a objektivitou umělecké struktury.

R. Jakobson: Strukturalismus mnoho těží z formalismu, ale nesmí lpěti na těch jeho thesích, které byly pouhou dětskou nemocí nového směru literární vědy. Formalismus se vyvíjel směrem k dialektické metodě, ale byl ještě značně zatížen mechanistickým dědictvím. Bém právem označuje „literární vývoj“ za umělou abstrakci, ale stejnou abstrakcí je i „literární dílo“. Literární dílo předpokládá literární vývoj v stejné míře, jako vývoj předpokládá dílo. Prožitek hotového díla a literární dynamiky jsou nerozlučně spjaty. Literární dílo je celistvost a zároveň součást celistvosti složitější. Soustava aktuálních norem (langue) se realisuje jen v individuálních projevech (parole) a v poměru vnimatelů k těmto projevům, ale jenom existence této soustavy umožňuje individuální projevy a reakci na ně. Ovšem výraz „povědomí kolektiva“ je pouhou metaforou a vhodnějším označením by snad bylo „konvence“ nebo „ideologie kolektiva“. Antinomii jednotlivce a kolektiva nebo producenta a konsumenta znají všechny vědy sociální a literární věda nesmí býti od nich oddělována. Vztah literatury k sociální struktuře je však proměnlivý, totiž nesmí se pojímati mechanicky, nýbrž dialekticky, ale i poměr negace tvorby ke konvenci nebo jednotlivce ke kolektivu není nezávislostí. Pojem deformace nesmí se absolutisovat, neboť volba materiálu je nerozlučně spjata se závislostí na materiálu.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 3, pp. 189-192

Previous Nikolaj S. Trubetzkoy: Ke skladbě starého církevněslovanského jazyka

Next rd. (= Redakce): Poznámka k otázkám spisovné češtiny