Srozumitelnost a účinnost mluveného slova v rozhlase (Z přednášky napsané pro pracovníky Českého rozhlasu)

Vilém Mathesius

[Články]

(pdf)

-

Jsou dva důvody, pro které musí rozhlas pečovat o kulturu mluveného slova, jež vysílá. První důvod je obecně kulturní. Slovo veřejně promlouvané je nejdůležitější vzor pro kulturu mluveného slova vůbec a má své dobré příčiny, proč se vzorná výslovnost někdy označuje jako výslovnost jevištní, neboť divadlo je vedle školy hlavní dílnou, v níž se vytváří kultivovaná výslovnost. Divadlu po bok se v době přítomné staví po té stránce nejen zvukový film, nýbrž především rozhlasové vysílání. Ani divadla, ani biografy nemají tolik návštěvníků, co má rozhlas posluchačů, a to posluchačů, kteří naslouchají slovu jím vysílanému třeba několikrát denně. Je tedy důležitost, kterou má pro kulturu výslovnosti slovo mluvené v rozhlase, neobyčejně veliká, a neobyčejně veliká je také odpovědnost, kterou rozhlas v té věci má. Uznává se to jinde,[1] musí to uznávat a řídit se tím i rozhlas náš.

Druhý důvod, který vede k tomu, aby rozhlas pečoval o kulturu mluveného slova, jež vysílá, je čistě vnitřní, rozhlasový. Vysílání je služba, kterou rozhlas koná svým předplatitelům, a způsob vysílání musí být takový, aby to byla služba, která uspokojuje. Toho se musí dbát i při mluveném slovu, které z rozhlasu zaznívá. Neuspokojí posluchače, když slyší hlášení, které svou úsečností a svou kvapnou výslovností ukazuje, že se ho chce hlasatel nebo hlasatelka co nejdříve zbýt. Hlášení, která nejsou tak úsečná a jsou mluvena pečlivěji, jsou pozadím, na kterém neuspokojivost hlášení úsečných a kvapně pronášených vystupuje zřetelně, i když se posluchači podaří jim porozumět. Nespokojenost posluchačova se však změní v skutečné rozmrzení, když mu smysl úsečného a kvapného hlášení unikne. Hlasatelé a hlasatelky si musí uvědomit, že zvuk jejich hlášení je pro posluchače něčím nenávratným. Když hlášení neporozumí na první ráz, nemůže požádat o dodatečné vysvětlení, ani se nemůže podívat ještě jednou na text jako třeba při čtení novin. Proto je srozumitelnost hlášení — a ovšem i srozumitelnost každého jiného mluveného slova v rozhlase — věcí, které by se měla věnovat péče co největší.

Pod zorným úhlem těchto dvou zřetelů — zřetele obecně kulturního a zřetele čistě rozhlasového — chci soustavně pojednat o zkušenostech, které jsem učinil s výslovností mluveného slova v našem rozhlase jako posluchač i jako odborník jazykozpytný.

 

1. Každý, kdo měl co dělat s hudbou, ví, jak důležité je pro hudební přednes tak zvané frázování. Má-li se hudební motiv objevit při přednesu čistě jako zřetelný a plastický celek, je zapotřebí příslušnou hudební pasáž správně frázovat, to jest rozložit v ní správně důrazy a pausy, vázat, co k sobě patří, a nevázat, co k sobě nepatří. I mluvenou řeč je zapotřebí správně frázovat, má-li být její smysl na první [139]poslech srozumitelný. To nám může být vodítkem, když chceme zjistit, jaké podmínky pro srozumitelnost mluveného slova v rozhlase jsou dány samotnou výslovností. Má zkušenost s Českým rozhlasem mi ukazuje, že se může hřešit se stanoviska frázování proti srozumitelnosti mluveného slova dvojí chybnou výslovností: výslovností vyráženě zdrhovanou a výslovností s nepřiměřeným vázáním slov.

Výslovnost vyráženě zdrhovaná záleží v tom, že se hlavní přízvuky vyrážejí mnohem silněji a s výraznějším výškovým odstíněním, než je v češtině zvykem, a že se k těmto silně vyráženým hlavním přízvukům jakýmsi zdrhnutím připíná pro češtinu nezvykle početná řada slabik nepřízvučných. Chybuje se tu tedy hned po několikeré stránce: netoliko přílišným zdůrazňováním slabik s hlavním přízvukem, nýbrž také zanedbáváním vedlejšího přízvuku v slabikách ostatních a příliš prudkým jejich podřaděním intensivně vypjaté slabice přízvučné. V normální české výslovnosti, zejména ve výslovnosti pečlivé, není hlavní přízvuk tak vypjatě vyrážen a sled slabik nepřízvučných, ležících mezi dvěma hlavními přízvuky, se člení přízvuky vedlejšími tak, že zpravidla nevznikají delší řetězy slabik nepřízvučných než o dvou, třech nebo nanejvýš čtyřech členech. Tak je tomu nejen ve slovech o větším počtu slabik, nýbrž i ve větách nebo částech vět, složených z několika kratších slov. Vezměme si na př. sedmislabičné slovo nenapodobitelnou, a to ve spojení, které tomuto slovu dodává významovou souvislostí zesíleného důrazu: S vervou opravdu nenapodobitelnou. V normální výslovnosti má první slabika našeho slova mírně zesílený přízvuk a jeho ostatních šest slabik je vedlejšími přízvuky členěno v menší úseky, buď při volnější výslovnosti vedlejším přízvukem na třetí a šesté slabice ve tři úseky (^|nena_|podobi_|telnou) nebo (při výslovnosti rychlejší) jen jedním vedlejším přízvukem na šesté slabice ve dva úseky (^|nenapodobi_|telnou). Jak vidíme, vzniká tu při rychlejší výslovnosti nanejvýš čtyřčlenný řetěz nepřízvučných slabik. Při výslovnosti, kterou jsem označil jako výslovnost vyráženě zdrhovanou, má naproti tomu naše slovo na první slabice přízvuk prudce zesílený a všech ostatních šest slabik je tomuto silnému přízvuku podřízeno jako shluk slabik sražených k sobě bez jediného přízvuku vedlejšího (^|nenapodobitelnou). Stejně tomu tak je, když běží o výslovnost věty nebo větné části, složené z řádky kratších slov. Ve větě Neřekl jim však, kdy se s nimi chce setkat si všimněme výslovnosti závislé věty tázací. Je složena jako slovo, o němž jsme právě mluvili, ze sedmi slabik a také v ní má první slabika pro významovou souvislost přízvuk zesílený. Výslovnost je tu zcela obdobná s výslovností našeho dřívějšího příkladu. Při normální výslovnosti volnější se šest slabik, které následují po hlavním přízvuku, člení dvěma přízvuky vedlejšími ve tři úseky (^|kdy se _|s nimi chce _|setkat), při normální výslovnosti rychlejší člení je jediný přízvuk na šesté slabice ve dva úseky (^|kdy se s nimi chce _|setkat). Při výslovnosti vyráženě zdrhované je všech šest slabik přiraženo k silně přízvukované slabice první jako kompaktní shluk bez jediného přízvuku vedlejšího (^|kdy se s nimi chce setkat).

Výslovnost, kterou jsem označil jako výslovnost s nepřiměřeným vázáním slov, netrpí jako hlavní vadou zanedbáváním vedlejších přízvuků, nýbrž zanedbáváním paus. V normální výslovnosti je proud řeči členěn podle smyslu v úseky, oddělované pausami a seskupované pod jednotící hlavní přízvuk. Čím plastičtější je toto členění a čím citlivěji se řídí obsahem toho, co se říká, tím jasnější je smysl a tím snáze se mu porozumí na první poslechnutí. Již z obecné úvahy vyplývá, že zřetel k srozumitel[140]nosti mluveného slova vyžaduje, aby úseky oddělované pausami byly středně veliké. Při úsecích příliš krátkých se smysl rozdrobuje a ztrácí se přehled, při úsecích příliš dlouhých se nám hrne do pozornosti najednou více nového, než dovedeme naráz pochopit, smysl se nám míchá a vzniká chaos. Dá se říci, že při normální české výslovnosti, která dbá srozumitelnosti, jsou oddělovány pausami úseky obsahující nanejvýš asi šest až sedm slov. Výslovnost s nepřiměřeným vázáním slov pracuje s úseky mnohem delšími. Zjistil jsem u hlasatele rozhlasu, že v takové výslovnosti jsou pravidlem úseky dvakrát delší, o desíti až třinácti slovech, a je možno v nich dokonce nalézt i úseky třikrát delší, než je úsek normální. Mám poznamenáno, že jednou vyslovil hlasatel jedním proudem sedmnáct slov. Nadprůměrná délka úseků mezi pausami se projevuje velmi znatelně v celkové výslovnosti. Příliš dlouhý úsek netrpí ve své srozumitelnosti toliko nedostatkem paus, nýbrž i tím, že není náležitě členěn ani hlavními přízvuky. Ty nejsou v takové výslovnosti dostatečně výrazné, protože by jinak vedly samy sebou k hojnějšímu užívání paus, a nepřehlednost mluveného úseku se tím ještě zesiluje. K tomu přistupuje i skutečnost, že se dlouhé řady slov mohou vyslovovat jedním dechem jenom při rychlém tempu řeči. Výslovnost, kterou mám na mysli, má opravdu vždycky tempo kvapné a váže všecka slova celého úseku k sobě, takže jejich individuálnost mizí mnohem více, než tomu bývá při výslovnosti normální. Kdežto při výslovnosti vyráženě zdrhované se posluchači zdá, že ho mluvčí zbytečně a se zbytečným vynaložením energie vyvádí na vysoké kopce a pak s ním zase střemhlav utíká dolů do údolí, má při výslovnosti s nepřiměřeným vázáním slov pocit, že mluvčí před ním uhání o překot jednotvárnou rovinou a schválně ve svém úprku ani na chvíli nepolevuje, aby ho nemohl dohonit.

Špatné důsledky výslovnosti s nepřiměřeným vázáním slov se stávají v rozhlase ještě horšími tím, že se taková výslovnost vyskýtá zpravidla při mluvení delších textů, především při předčítání cizích přednášek. Přednášky psané pro rozhlas stále ještě nedbají zásady, na kterou jsem u nás upozornil již před desíti lety, že mají obsahovat poměrně málo hlavních myšlenek, ale ty že mají jasně vyložit a názorně ilustrovat. Ještě stále si autoři přednášek pro rozhlas myslí, že vyhoví nejlépe svému úkolu, když do přednášky vtěsnají co nejvíce poznatků a myšlenek. Představte si, že takovou cizí přednášku přepěchovanou myšlenkami a proto také již ve slovní formulaci nedostatečně členěnou, předčítá někdo, kdo k ní nemá osobní vztah a kdo si k tomu ještě libuje ve výslovnosti s nepřiměřeným vázáním slov. Posluchačova chápavost pořádá marné dostihy s hlasatelovým tempem a jeho rozhořčení je tím větší, čím víc ho lákalo thema přednášky. Není divu, že nakonec vypne přijimač a myslí si: Když to nedovedeš ani pořádně přečíst, nepotřebuji tě poslouchat.

O obou typech chybného přednesu, kterými jsem se tu obíral, jsem užil výrazů, které samy sebou už naznačují, že jejich tempo je nepřiměřeně kvapné. O výslovnosti vyráženě zdrhované jsem řekl, že střemhlav utíká s vysokých kopců, na které se nejdřív docela zbytečně vyšplhává, a výslovnost s nepřiměřeným vázáním slov jsem zase charakterisoval větou, že o překot uhání jednotvárnou rovinou. Výslovnost tak nepřiměřeně kvapná vede sama sebou k dalšímu nedostatku, který je společný oběma probraným typům přednesu, k nepřesné a vadné výslovnosti jednotlivých slov. Při výslovnosti příliš kvapné není prostě možné, aby orgány, jejichž postavení a pohyby určují v naší řeči povahu hlásek a hláskových skupin, vykonávaly svou funkci [141]tak přesně a tak úplně, jak toho vyžaduje pečlivá výslovnost. Je naopak věc zcela přirozená, že některý z orgánů našich mluvidel, především jazyk, nedojde při takové kvapné výslovnosti ve svém pohybu až tam, kam dojít měl, nebo nezůstane ve své posici tak dlouho, jak bylo zapotřebí, a následky toho se jeví ve výslovnosti velmi zřetelně. Přes hlásku, která měla jasně zaznít, mluvčí sklouzne, takže se ozve toliko částečně a jen jakoby mimochodem (výslovnost klouzavá). Někdy se taková hláska neozve ve výslovnosti vůbec a pak mluvíme o výslovnosti polykavé. Výslovnost klouzavá a polykavá nejsou zřetelnými vadami v jazycích, jejichž povaha takový způsob výslovnosti nese už sama sebou. Jsou to jazyky, u nichž je zřetelný rozdíl mezi výslovností slabik přízvučných a slabik nepřízvučných, jako na příklad němčina a angličtina. V češtině není žádný základní a zřetelný rozdíl mezi výslovností slabik přízvučných a nepřízvučných. Čeština naopak rozeznává velmi jasně a platně všechny druhy samohlásek i v slabikách nepřízvučných a také rozdíl samohlásek dlouhých a krátkých je v těchto slabikách jasný a má důležitý význam. Vyžaduje tudíž pečlivá česká výslovnost, aby jasně a přesně byly vyslovovány také všechny hlásky v slabikách nepřízvučných, a každá výslovnost klouzavá a dokonce polykavá je pro ni výslovnost nedbalá a špatná. Že se při hlášeních a předčítání různých textů proti této zásadě v českém rozhlase velmi mnoho hřeší, ukazuje tato hrstka dokladů, které jsem si nasbíral při poslechu v poslední době: dolenou místo dovolenou, potický m. politický, závdu m. závodu, misterstvo lidvé osvěty m. ministerstvo lidové osvěty, odborá ústředna m. odborová ústředna, Héna m. Helena, Mravská Ostrava m. Moravská Ostrava, Náček m. Nováček. Rozumí se samo sebou, že klouzavá a polykavá výslovnost se může vyskytnout i mimo oba typy přednesu, které jsem tu zvlášť vytkl jako chybné. Cesta k nápravě je ve všech případech táž: nezesilovat nad míru hlavní přízvuky, přispívat k jasnému členění mluveného textu správným užíváním paus a tvořit jasně a přesně hlásky i v slabikách nepřízvučných. Při takovéto výslovnosti upraví se tempo řeči samo sebou, jak náleží, a objeví se také dostatečný počet přízvuků vedlejších.

 

2. Již v minulém oddílu jsem připomněl, že se vady výslovnosti snadno znatelně zesilují špatnou formulací mluveného textu. Nevhodně psaný text je při špatné výslovnosti dvojnásob nesrozumitelný. To je věc, na kterou je zapotřebí dbát netoliko při rozhlasových přednáškách, nýbrž také při rozhlasových hlášeních. Všimněme si proto podrobněji, jak souvisí srozumitelnost rozhlasových hlášení s jejich formulací. Přitom se dotkneme už také otázky, jak formulace hlášení na posluchače působí.

Každé rozhlasové hlášení je v podstatě oznámením něčeho a pro formulaci věty, kterou něco oznamujeme, vytvořila si čeština pravidla, jichž je zapotřebí bedlivě dbát.[2] Při každém oznámení je třeba v základě rozeznávat dvě složky: věc, od níž vycházíme a která je buď posluchači známá anebo tak nasnadě, že si ji snadno domyslí, a pak to nové, co je vlastním jádrem našeho oznámení. Pro srozumitelnost toho, co oznamujeme, je velmi důležitý pořad, v němž za sebou následují obě hlavní složky oznámení. Je přirozené, že našemu oznámení se nejlépe porozumí, když nejdříve řekneme věc poměrně známou, od níž vycházíme, a pak teprve na druhém místě věc novou, která je vlastním jádrem našeho oznámení. Protože se při tomto pořadu [142]dbá na to, aby nám posluchač dobře rozuměl, že se tedy postupuje objektivně, říkáme takovému pořadu pořad objektivní. Mysleme si na příklad, že u vilky, v níž bydlíme, klapnou vrátka, a že slyšíme, jak někdo jde od nich k domovním dveřím. Ten, kdo vyhlédne z okna, nám stručně oznámí: To jde listonoš. V tomto oznámení je řečeno nejdříve to, čeho se sami podle slyšených zvuků dohadujeme, že totiž někdo jde, a pak teprve se dovídáme, kdo to jde. Je to oznámení s pořadem objektivním, neboť je v něm na prvním místě věc poměrně známá, to, čeho se sami dohadujeme, a teprve na druhém místě věc pro nás nová, kterou neznáme a která je proto vlastním jádrem oznámení. Vedle pořadu objektivního se však setkáváme ve větách, jimiž se něco oznamuje, také s pořadem subjektivním. Znamená to, že v takovém oznámení stojí na prvním místě to nové, co se oznamuje, tedy vlastní jádro oznámení, a teprve na druhém místě se jakoby dodatečně říká to, od čeho se vychází, věc, která je posluchači známá nebo kterou si snadno může domyslit. Při takovémto pořadu se mluvčí neřídí objektivně snahou, aby mu posluchač co nejsnáze rozuměl, nýbrž subjektivně tím, co se mu zdá nejdůležitější a co proto z vlastní nedočkavosti chce říci nejdříve. Právě proto se tomuto pořadu říká pořad subjektivní. V našem příkladu s listonošem by znělo oznámení s pořadem subjektivním takto: Listonoš jde! V obou uvedených větách — To jde listonoš. Listonoš jde! — obsahuje oznámení obě podstatné složky, které k němu patří, východiště oznámení i vlastní jeho jádro, a proto můžeme říci, že je to oznámení úplné. Podle pořadu, jehož je v oznámení užito, můžeme pak mluvit o úplném oznámení s pořadem objektivním a úplném oznámení s pořadem subjektivním. Existuje však ještě třetí možnost. Jsou případy, v nichž se mluvčí spokojí tím, že řekne jen vlastní jádro oznámení a nechá posluchači, aby se sám dohádal všeho ostatního. Lze si třeba představit, že v našem příkladě s listonošem, zvolá ten, kdo vyhlédne z okna, prostě jen Listonoš! a posluchač si musí podle klapnutí vrátek a kroků, které zaslechl, sám domyslit, že listonoš přichází. Takové oznámení, spokojující se jen vlastním jádrem výpovědi, můžeme stručně označit jako oznámení holé. Není zapotřebí zvlášť ještě vykládat, že nejvíce na posluchače dbá úplné oznámení s pořadem objektivním a nejméně že se o jeho potřeby stará oznámení holé. Uprostřed mezi oběma krajnostmi je úplné oznámení s pořadem subjektivním, jemuž vzrušený způsob formulace dodává ráz výjimečnosti, která se do klidné řeči zpravidla nehodí.

Přiložíme-li měřítko toho, co jsme si právě vyložili, na různé typy hlášení v našem rozhlase, poznáme, že se v něm míchaně užívá všech možných formulací, které jsou při oznámení možné, a že se přitom projevuje velmi malá šetrnost k posluchači. Začnu příkladem krajní nešetrnosti. Je věc zcela obyčejná, že si někdo zapne přijimač uprostřed hudební produkce. Doznívá nějaká skladba, pak se ozve úsečné hlášení „Dudák“ a začne skladba nová. Zamyslí se hlasatel alespoň na vteřinu nad tím, že takové hlášení neřekne posluchači, který chvíli před tím přijimač zapjal, vůbec nic? To není jen oznámení holé, tedy oznámení, při kterém mluvčí dbá na posluchače nejméně ze všech tří obecných typů oznámení, a nechá mu, aby si k vlastnímu jádru oznámení ostatek domyslil, nýbrž oznámení nejholejší, neboť uvádí i z vlastního jádra oznámení jenom část. Úplné oznámení s pořadem objektivním by v tomto případě znělo: suity Zdeňka Hůly na Slováckém venkově, kterou vysíláme, uslyšíte teď část třetí, Dudák. Ani tímto hlášením by však ještě nebylo vyhověno v takovém případě [143]všem požadavkům, které posluchač může na rozhlasové hlášení klást. Myslím, že rozhlasoví posluchači mají právo žádat, aby se ke konci každého vysílání znovu opakoval název toho, co se vysílalo. Jak přijdou k tomu, aby slyšeli třeba velikou část krásné hudební skladby a na konec se vůbec nedověděli, co poslouchali? Správné hlášení v případu, o kterém jsem se zmínil, by tedy mělo znít: Slyšeli jste druhou část suity Zdeňka Hůly na Slováckém venkově zvanou Noční zastaveníčko. Následuje část třetí, Dudák. Slyšíme-li však místo tohoto úplného a zcela jasného hlášení jen jediné úsečné slovo Dudák, jemuž vůbec nerozumíme, jestliže jsme neposlouchali skladbu od samého začátku její první části, pak se nemůže nikdo divit, když označíme takové úsečné hlášení za krajní nešetrnost k rozhlasovým posluchačům. Nechť nikdo neříká, že na takové obšírné hlášení nezbývá v rozhlasovém programu času. Nežádám nic, o čem bych ze zkušenosti nevěděl, že se dá uskutečnit. Co je možné někdy a v některé rozhlasové stanici, musí být možné i jindy v jiné stanici.

Proti požadavku srozumitelné formulace se hřeší v hlášeních našeho rozhlasu i jinak, třebaže hřích není vždycky tak těžký a nešetrnost k posluchačům tak zřetelná jako v případě, o němž jsem právě pojednal. Často se hlášení podává v podobě oznámení holého, ač by bylo lépe užít oznámení úplného. I oznámení holému sice posluchač v dané situaci porozumí, ale přidáním jednoho nebo dvou slov, jimiž by se oznámení holé změnilo v oznámení úplné, by rozhlasovému hlášení zřetelně přibylo na vlídnosti. Porozumím sice, když slyším hlášení: Rudolf Smetáček, Polka abiturientů, ale poměr mezi hlasatelem a mnou by byl jistě přátelštější, kdyby hlasatel místo toho řekl: Teď uslyšíte polku abiturientů od Rudolfa Smetáčka. Způsobů, kterými se dá oznámení holé změnit v oznámení úplné, je velmi mnoho a hlasatelé se tu nemusí bát jednotvárnosti. Kvituji tu s povděkem, že z našich rozhlasových stanic nejčastěji užívá ve svých hlášeních formy úplného oznámení stanice v Moravské Ostravě, kdežto v oznámeních holých a nejholejších si libuje především stanice pražská.

 

Další mé poznámky k formulaci rozhlasového hlášení se netýkají už věcí tak základních jako to, co jsem právě vyložil. Jsou vlastně jen důsledky mých dosavadních thesí. Skutečností, že se rozhlasové hlášení koná ve dvou jazycích, srozumitelnost českého hlášení jen získává, neboť posluchač je na ně připraven už předcházejícím hlášením německým. Závady, které se tu vyskytují, nejsou dány dvojjazyčností, nýbrž celkovou špatnou formulací hlášení. Nic neprospěje posluchači německý text před českým textem, když jde o hlášení provedené formou, kterou jsme označili jako oznámení nejholejší, protože tu nepomůže nic nežli doplnění textu v obou jazycích na míru zaručující srozumitelnost. Vzpomeňte si na příklad, který jsem shora uváděl o suitě Zdeňka Hůly Na slováckém venkově. Hlášení její třetí části slovy Dudelsackpfeifer — Dudák nechá přes svou dvojjazyčnost posluchače zcela bezradným, když náhodou neví už z hlášení na počátku celé skladby, oč vlastně jde. Zvláštní potěšení působí hlasatelům, jak se zdá, je-li titul skladby nepřeložitelný, neboť pak se nejraději spokojují jedním hlášením ve formě holého oznámení: Karel Aust, Clea. Intermezzo. Mnohem lepší by ovšem bylo podati úplné oznámení jak německy, tak česky: Nun folgt ein Intermezzo von Karel Aust, Clea. Uslyšíte intermezzo Clea od Karla Austa.

Skutečným nešvarem je, když hlasatel vytkne před závorku (jak říkají jazyko[144]zpytci) nepřeložitelnou část hlášení a k ní připojí přeložitelnou část ve znění německém a českém. Je to bohužel praxe, s kterou se setkáváme zejména při hlášeních pražské stanice každou chvíli: Alois Tichý, Ich hatte ein Mädchen. Měl jsem panenku. — Antonín Dvořák, Festmarsch Nro 54. Slavnostní pochod. Dílo 54. Vrchol, kterého dovede dostoupit hlasatelská pohodlnost v takové situaci, ukazuje toto hlášení, v němž je dokonce roztržen ve dví i vlastní titul skladby: František Procházka, Banderillos. Spanischer Walzer. Španělský valčík. Důvody, proč jsem tuto praxi nazval přímo nešvarem, jsou hlavně dva. Je to předně hřích proti češtině, neboť té se příčí vytýkání společných členů věty nebo větné části před závorku, třebaže je v některých jiných jazycích zase zcela běžné, a je to vedle toho hřích proti skladateli i proti jeho skladbě, neboť jejich jména tvoří dohromady celek, který se nemá pro pouhou pohodlnost roztrhávat. Že taková praxe nepřispívá k srozumitelnosti, je na bíle dni. Přitom je náprava zcela lehká a je možná, i když nechce hlasatel opustit stručnou formu holého oznámení. Ukazuje to toto hlášení, které mám ve svých záznamech: Karel Kovařovic, Bergmannspolka. Havířská polka Karla Kovařovice. Kdyby se ovšem důsledně užívalo v hlášeních správné formy úplného oznámení, odpadla by nepěkná praxe vytýkat nepřeložitelné části před závorku sama sebou. Důkazem toho je, že při hlášeních z Moravské Ostravy, jejíž úplnost jsem již jednou pochválil, setkáváme se s ní poměrně zřídka.

 

3. Oběma předcházejícími oddíly svých výkladů jsem vlastně již vyřídil v podstatě úkol, který mi byl dán. Nechci však pominout tuto příležitost a nepřipojit k svým zásadním výkladům ještě několik poznámek o tom, jak jsou přednášeny do mikrofonu texty úvahové, neboť jejich předčítání tvoří důležitou část práce, kterou v rozhlase konají hlasatelé.

Řekl jsem již shora, že přednášky určené pro rozhlas nemají být přeplňovány myšlenkami a poznatky a že jejich pochopení má být posluchačům usnadňováno klidným přednesem a náležitým odstíňováním přízvuků a rozdělováním paus. Je však třeba dodat ještě jedno. Přednesem nemá být posluchači jenom usnadněno pochopení toho, co slyší, nýbrž má být také vzbuzen jeho zájem o přednášený výklad, má být vytvořen osobní kontakt mezi posluchačem a mluvčím. Má-li autor přednášky řečnický instinkt, snaží se tento kontakt připravit již formulací svých výkladů. Obrací se přímo k posluchačům, snaží se svá slova přizpůsobit jejich pravděpodobné chápavosti, předjímá jejich možné námitky a výhrady, vytváří zkrátka řečnickou perspektivu. V konečné instanci rozhoduje však i při rozhlasové přednášce (ba u ní především, protože chybí zrakový dojem z řečníka) o kontaktu mezi posluchačem a mluvčím způsob přednesu. Posluchač musí z přednesu vycítit, že mluvčí má upřímný osobní zájem o to, co říká, a že se poctivě snaží vzbudit tento zájem i v něm, svém posluchači. Má-li přednes tuto osobní notu, vytvoří se kontakt mezi mluvčím a posluchači i tehdy, když jsou výklady předčítané přednášky psány bez přímého zaměření na posluchače. Je-li přednáška čtena bez této osobní noty, nepomůže jí u posluchače mnoho ani řečnická stylisace výkladů. To platí o přednášce, kterou předčítá do mikrofonu autor sám, i o té, kterou předčítá za autora někdo jiný. Pro toho, kdo předčítá v rozhlase cizí přednášku, vyplývá z toho, co jsem řekl, samozřejmá povinnost seznámit se s ní ještě před předčítáním, neboť nemohu dodat [145]svému přednesu notu osobního zájmu a přesvědčení, když ani nevím, co předčítaný text obsahuje a kam směřuje. Že se tato samozřejmá povinnost vždycky neplní, mohu jako autor, který nemůže v posledních letech své úvahy v rozhlase říkat sám, doložit z vlastní zkušenosti.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 2-3, s. 138-145

Předchozí Bohuslav Havránek: Lidový podklad jazyka v „Babičce“ Boženy Němcové

Následující Jan Mukařovský: Dvě knihy o básnících