Bröndalova theorie předložek

Bohumil Trnka

[Rozhledy]

(pdf)

-

Čteme-li myšlenkově hutné dílo „Praepositionernes Theori“ (str. XVI + 136), vydané v ročence kodaňské university r. 1940, uvědomujeme si, jak velkou ztrátu utrpěl strukturální jazykozpyt odchodem VIGGO BRÖNDALA.[1] Bröndalův spis je široce založený pokus o výstavbu strukturální sémantiky, opírající se o solidní výsledky relační logiky. Opora ta — jak ukázala jazykozpytná škola ženevská a zejména pražská — odkryla i Bröndalovi bohaté možnosti pro další rozvinutí strukturálního jazykozpytu. Byla-li stará logika — podle slov mistra relační logiky Bertranda Russella — závorou a překážkou badatelských možností, stala se logika nynější velikou osvoboditelkou fantasie a vůdkyní na cestě k poznání plného bohatství možností, jejichž faktické omezení a výběr nám právě ona dovoluje sledovat. Předložky zvolil si Bröndal pro své obecné výklady o „racionální“ jazykové theorii proto, že tvoří uzavřenou a poměrně jednoduchou skupinu sémantickou, od níž by bylo možno později postoupiti ke skupinám sémanticky složitějším. Na tomto místě není možno podati celé myšlenkové bohatství jeho spisu; musíme se omeziti jen na vytčení základních pojmů, které usnadní jeho četbu.

Jak již víme ze dvou jeho předešlých pojednání (Ordklasserne z r. 1928 a Morfologi og Syntax z r. 1932; viz referát v Časopise pro mod. filologii 21, 1935, str. 341—347), Bröndal přesně rozlišuje morfologii od syntaxe. Základem jeho theorie jazykové je vždy morfologie a slovní druhy nedefinuje nikdy ze syntaxe, ačkoliv uznává, že mezi nimi a jejich syntaktickým využitím vládne jakási analogie nebo homologie, jež činí jistou funkci syntaktickou jistému slovnímu druhu velmi přirozenou. Ježto však každý slovní druh (jako na př. systém předložkový) má mnohé, někdy protichůdné funkce větné, nemůže být o pravidelné korespondenci mezi druhem slov a jeho funkcemi řeči. Jak však máme definovati předložky, když si uvědomíme, že nevystačíme ani s běžnými morfologickými definicemi, podle kterých jsou nesklonnými slovy nebo pádovými ekvivalenty? Nezbývá než je definovati ve vztahu k jiným slovním druhům, a to jako nejjednodušší výrazy pro ryzí relace a vyloučiti podle tohoto výměru z pojmu předložky nejen předpony (t. j. živly, které se vyskytují jen ve spojení s jinými slovy, jako lat. re—, dis—, con—, něm. er—, be—; nikoli však něm. für, vor, um), nýbrž i všechny složené výrazy (jako angl. on account of, dán. paa Grund af, angl. into, fr. parmi), slova jiných druhů (jako něm. kraft, trotz, laut, lat. gratia, angl. round, fr. sauf, excepté, pendant) a „situativa“, t. j. adverbia místa a času, která jsou sice s pravými předložkami synonymní,ale zahrnují na rozdíl od nich explicite vyjádřený moment místní nebo situativní (jako angl. above, lat. intra, extra, supra, dán. op / oppe atd.). Na druhé straně však pojímá autor do výměru předložek i jednoduché postposice, jako lat. mecum, hojné ve finštině, a jednoduché předpony typu anglického outcome, německého Fürsorge, dánského forstaa ‚rozuměti‘. Anglické for na př. je podle této definice předložkou, i když vystupuje ve funkci spojky (neboť) nebo adverbia (what for); podobně off, i když je ve funkci adverbia (he is off ‚jde pryč, odchází‘), adjektiva (an off man ‚prostořeký‘) nebo substantiva (an off). Z definice předložek plyne, že mají zvláště blízký poměr k těm druhům slovním, jejichž definice zahrnuje pojem relace (r, viz ČMF 21, str. 341), jako se spojkami, situativy, pak se slovesy dynamického nebo vztahového rázu (srov. angl. a man of tact = a man having tact) a s některými zájmeny (srov. fr. à moi = mon), vzdálenější k těm, v nichž se uplatňuje moment popisný (d — r — R), jako k pravým adverbiím, slovesům, substantivům a zejména k adjektivům, nejvzdálenější pak k vlastním jménům (R), číslovkám (D) a zájmenům (DR). Podobné stupně příbuznosti lze podle Bröndala stanoviti i mezi předložkami a ohýbacími formami; tak u jmen se k nim nejvíce blíží lokativ a genitiv (Romae — in Roma, multorum — ex multis), v jistém smyslu i akusativ (pokládati někoho za velitele — [153]jmenovati velitelem), vzdálenější od nich je dativ, ablativ a instrumentál, nejvzdálenější vokativ; u sloves jsou jim bližší tvary gerundiální (lat. cantando, fr. en chantant), supinum (factum, dán. for at göre; facile factu, fr. facile à faire) a dokonce i tvary určité (jako ital. tranne ‚vyjímaje‘, původní imperativ), vzdálenější gerundium a participium, nejvzdálenější pak infinitiv. Jako je druh slovní (na př. předložky) definovati poměrem k jiným druhům slovním, tak i jednotlivé předložky je vymeziti v jejich poměru k ostatním, tak aby každá z nich měla naprosto určitou definici podle svého druhu i svého speciálního obsahu. Je nesprávné ztotožňovati uvnitř téže normy jazykové dvě jednotky téhož druhu, poněvadž je vždy nějaký rozdíl, užijeme-li v dané situaci jedné nebo druhé. Definice, která je vždy nutně abstraktní, musí ovšem zahrnouti všechny, i ty nejjemnější variace významové, přitom však býti formulí, která vyjadřuje jednotu za konkretní mnohostí a která vysvětluje, proč právě tyto variace a ne jiné jsou variacemi jedné a téže jednotky. Výzkum konkretních odstínů významových nelze (ve smyslu Croceova ztotožnění jazykozpytu se „stylistikou“) považovati za přímý nebo jediný cíl jazykozpytu, a to již proto, že není možno poznati jejich nekonečné množství a jejich nekonečnou komplexnost. Místo individuálních odstínů, k nimž lze pronikat jen postupně, nutno zjistiti obecně se vyskytující použití jednotek daného druhu (na př. předložek), která se zakládají na nazírací formě neboli intuici. Tato použití mohou býti 1. reální (na př. o jevech v prostoru nebo čase, o jevech fysických, biologických nebo psychologických: je pars pour Paris; ce sera pour demain), 2. ideální (o hodnotách morálních, estetických nebo náboženských: travailler pour la patrie), 3. logická (o pojmech, větách nebo závěrech: pour sage qu’ il soit) a 4. matematická (o poměrech mezi počtem a číslicemi: cent pout cent). Bröndal právem označuje za nesprávné mínění, že by první z těchto intuičních forem (zejména pokud jde o prostor) byla základní a že by tedy byl základním nebo původním významem předložek vždy jen význam lokální. Historický jazykozpyt nedokazuje tuto thesi a její oporou nemohou býti ani poměry nynější, poněvadž všechny intuiční formy jsou rovnomocné, t. j. paralelní a stejně oprávněné odrazy společné definice. To vyplývá z moderní fysiky, která učí, že prostor nelze odděliti od času (obě dimense jsou podle Minkowského jen jakýmisi částmi téhož kontinua), že čas není sekundární na př. v poměru k prostoru (Einstein) a že všechny dimense je nutno pojímat jako ekvivalentní. Různé významy předložek nelze tedy odvoditi z lokálního významu. Nicméně má každá předložka jeden a týž základní význam, ať jsou její názorová použití jakákoliv, a k tomu se přiblížíme, když abstrahujeme ode všech jejích intuitivních živlů. Dospějeme tak ne sice již k jednomu typu, nýbrž k více typům paralelním, navzájem více nebo méně příbuzným a na nazíracích formách nezávislým. Tyto typy budou tvořiti analogické řady neboli sémantická spektra, jejichž poznání bude nejdůležitějším prostředkem k vytčenému cíli, ke zjištění definice předložky. Východiskem tohoto zkoumání nemusí být reální forma nazírací — některé předložky, jako lat. sine, fr. sans nezahrnují zpravidla představy prostorové a východisko z lokálního významu předložky přináší s sebou i nebezpečí násilného výkladu „přenesených“ významů předložky na př. když s Madvigem vysvětlujeme význam předl. for, resp. české předl. za ve vazbě köbe for 100 Daler, č. koupiti za 100 tolarů, z obrazu prostorového — mnohdy je výhodnější nebo kratší, po případě i nutné vycházeti z abstraktnějších forem nazíracích (z časové, ideální, logickomatematické nebo formální). Některé typy použití, které zjistíme, budou vykazovati úzkou příbuznost (jako fr. pour 1. účel, 2. určení, 3. osud) a tvořiti souvislou řadu (typy centrální čili hlavní), kdežto jiné budou osamocené (typy vedlejší). Necháme-li předběžně tyto isolované typy stranou a všímáme-li si jen typů centrálních, kterými vnikáme nejbezpečněji do podstaty věcí (podle zásady Cuvierovy a Meyersonovy o nutnosti zkoumati především souvislosti mezi pevnými vlastnostmi věci), musíme pokládati souvislé typy sémantického spektra za střídavé aspekty téže definice nebo pojmového komplexu a domnívati se, že tytéž typy nebo aspekty spočívají na střídavém zdůraznění jednotlivých momentů [154]definice. Logickými živly definice — druhy a formami relačními — se Bröndal zabývá v dalších odstavcích knihy, opíraje se o kategorie Höffdingovy, logiku Russellovu (srov. Miss Stebbing, Introduction to Logic. Londýn 1933), logistiku Carnapovu, která buduje jen na vztazích a j., a přizpůsobuje jejich výsledky potřebám sémantického rozboru jazykových tříd (zejména předložek). Všimneme si jen hlavní niti jeho výkladů.

Základní druhy relační jsou 1. symetrie: relace (r) je symetrická, jestliže oba její členy x a y jsou reversibilní; sem patří protiklad angl. of : to; 2. transitivnost: relace je transitivní (čili perfektivní), jestliže dva poměry xry a yrz vždy s sebou přinášejí poměr xrz; angl. on : to; 3. konexnost: relace je konexní, jestliže existence dvou jejích předmětů nese s sebou vždy xry nebo yrx; dán. under : over v typu paa. — Každá z těchto tří základních druhů relací, z nichž zejména první dva jsou zásadní důležitosti, se vyskytuje ve třech formách: ve formě positivní (která byla uvedena výše), ve formě negativní (t. j. asymetrické, intransitivní čili perfektivní, a inkonexní) a ve formě neutrální (t. j. nesymetrické, netransitivní, nekonexní): relace je nesymetrická, jestliže xry je (není) někdy reversibilní; je netransitivní, jestliže xry a yrz někdy s sebou (ne)přinášejí xrz; je nekonvenční, jestliže existence obou x a y (ne)nese s sebou někdy xry nebo yrx. K uvedeným třem relačním jakostem (symetrii, transitivnosti a konexnosti) řadí Bröndal další: 4. variabilnost (týž : jiný; relace se uplatňuje mezi více předměty nebo jen mezi jedním a jedním; v prvém případě je neurčitá čili variabilní, v druhém určitá čili invariabilní, srov. angl. between : through nebo about : against); 5. plurálnost (jeden : mnozí; relace se může mysliti mezi jedním a více předměty nebo naopak mezi více předměty a jedním; v prvém případě je plurální, v druhém implurální nebo singulární; tak rozlišuje Bröndal i rozdíl mezi „širokým“, méně přesným něm. ohne a „ostrým“, precisnějším sonder); 6. generálnost (některý : kterýkoli); relace se realisuje mezi nějakým předmětem a libovolným jiným, a naopak; v prvém případě je poměr obecný čili generelní, v druhém ingenerelní čili speciální, partikulární; srov. lat. apud | cum : penes | coram. Těchto šest relačních druhů se rozděluje na pásmo primární, které zahrnuje první dvě (základní nebo geometrické) druhy relační, symetrii a transitivnost, na pásmo sekundární, které obsahuje oba (numerativní) druhy relační, plurálnost a generálnost, na pásmo centrální (konexnost, která měří souvislost živlů předmětu) a posléze na pásmo periferní (variabilnost, která tvoří identitu předmětů a tím jeho samu existenci). — Synthesí oněch šesti relačních druhů vznikají další, konkretní druhy relační, z nichž pro Bröndalův rozbor přicházejí v úvahu jen dva: kontinuita a totalita (7. a 8. druh relační). Kontinuita, která vzniká synthesí symetrie a transitivnosti, je v jistém smyslu symetrická i transitivní (můžeme postupovati od člena k členu obojím směrem) a jako tyto je relací základní, třeba konkretnější, než je symetrie a transitivnost. Bröndal jí definuje situativa proti odpovídajícím předložkám: dán. nedskrive ‚psáti‘ (o nepřetržitém psaní) proti opskrive ‚napsati‘ (o isolovaném momentu); srov. též fr. sous presse (kontinuita): sur ce (výsledek) a slovanský vid (imperf. : perfekt.). Totalita je protikladem mezi celkem a částí a řadí se k numerativním (čili sekundárním) protikladům plurálnosti a generálnosti, jejichž synthesí vzniká a od nichž se liší větší konkretností: celek předpokládá i mnohost živlů i obecný poměr mezi nimi. Tyto tři druhy relační (plurálnost, generálnost a konkretnější totalita) jsou charakteristické pro anglický systém předložek. Na př. off se užívá o dílčím poměru (jako off-print ‚zvláštní otisk‘, ‚separatum‘), kdežto from o celku viděném ve vztahu k jeho částem nebo odvozeninám; podobně over o poměru dílčím (over Europe, over the weekend); under o poměru totálním (to understand). Mimo šest jednoduchých druhů relačních a uvedené dva druhy konkretní čili synthetické nutno operovati ještě s komplexními druhy relačními, jež vznikají synthesí celých relačních pásem a tvoří přechody mezi nimi, a to mezi primárním a sekundárním na jedné, a centrálním a periferním na straně druhé. Tak docházíme k extensi (protiklad intensivum : extensivum), k relačnímu druhu, který je příbuzný jednak s relačními druhy geometrickými (čili ordinativními), jednak s konexností a variabil[155]ností, a k integritě (omezení : úplnost), která je příbuzná jednak s relačními druhy numerativními, jednak s konexností a variabilností. Extensivní druh relační shledává Bröndal v angl. předl. at (intensivní): a- (extensivní), integritní v něm. bis (limitativní): samt (integrující neboli zaokrouhlující, zúplňující). Poslední synthesa by konečně mohla zahrnouti všechna pásma relačních druhů a stála by svou povahou nutně na hranici myšlení samého. Je-li možno tak vykládat starosev. partikuli of, jež má jen funkci expletivní, jeví se Bröndalovi pochybné. Bez tohoto „totálního“ relačního druhu operuje tedy autor s 10 různými druhy relačními.

Již ve své přednášce na psychologickém sjezdu v Paříži r. 1937 zdůraznil Bröndal důležitost formy, kterou se může a musí každá relace definovat, ať je její jakost jakákoli (t. j. ať již patří ke kterémukoli druhu). Z těchto forem je nejzávažnější forma polární, t. j. protiklad formy positivní a negativní, z nichž jedna druhou podmiňuje a omezuje. Ale zároveň se musí počítati vždy podle příkladu logiků a podle vzoru Trubeckého s možností formy neutrální, t. j. formy, která není ani negativní ani positivní a která představuje nulovou formu polárního protikladu. Osvědčila se ve fonologii a má značnou důležitost i v morfologii a syntaxi. K těmto třem formám (positivní, negativní a neutrální; viz výše) připojuje Bröndal ještě formu čtvrtou, komplexní, zdánlivě paradoxní a proto logiky nepovšimnutou, t. j. takovou, která se definuje spojením čili synthesou positivní a negativní formy daného relačního druhu, tedy na př. symetrií-asymetrií, transitivností-intransitivností atd. Buď — anebo (polárnost) a ani — ani (neutrálnost) se musí doplniti třetím: i — i (komplexností). Stojí-li na př. dán. af : til v polárním protikladu symetrickém: asymetrickém je nutno příbuznou předložku ad (srov. na př. ud ad Dören ‚ze dveří‘, ind ad Dören ‚do dveří‘) vyložiti synthesou symetrie a asymetrie. Jako komplexní formu, synthesu singulárnosti i plurálnosti, vykládá Bröndal duál a analogicky definuje i řeckou předl. amphi, příbuznou s lat. ambo ‚oba‘; podobně je-li slovesný vid definován transitivností, může se vyskytovati nejen perfektivum a imperfektivum, nýbrž i synthesa obou, iterativum (děj se sice posunuje, ale současně zůstává pevný). — Komplexní forma může být posléze polární, to jest přízvuk může alternovati na obou živlech komplexní formy; vzniká tak formální protiklad komplexně polární: negativně komplexní proti positivně komplexnímu. Příklad: ital. předložky tra / fra ‚mezi‘, obě variabilní — invariabilní; rozdíl je ten, že tra má přízvuk na invariabilnosti, fra na variabilnosti. Neuznáváním komplexních forem byl by obraz systému daného druhu slovního, na př. předložkového podle mínění autorova skreslen.

Určujeme-li danou sémantickou jednotku (na př. předložku) jednak kvalitativně (t. j. určením relačního druhu, kterého užila), jednak formálně (t. j. určením její relační formy), vyplývá z toho, že musíme zkoumati její definující elementy, tedy druhy i formy relační, se zřetelem 1. k jejich počtu, 2. k jejich vzájemnému rozdílu čili odstupu a 3. k jejich logické resultantě čili těžišti. Počtem živlů definice, jak kvalitativních, tak formálních, je určován komplexní stupeň jednotky (nebo díváme-li se s druhé strany, stupeň její logické abstrakce). Počet relačních druhů (čili dimensí), které vstupují do definice na př. předložky, určuje její vyšší nebo nižší plán: nejvyšší plán zaujímá francouzská předl. de jako nulově dimensionální čili absolutně neutrální (srov. autorovo pojednání ve sborníku věnovaném prof. Ballymu, Mélanges Bally 1939, str. 7); v nižším plánu leží jednodimensionální fr. à, en, určované jen transitivností, nebo angl. at : a, vymezené jen extensí; v jiném, nižším plánu opět dvojdimensionální angl. on, dán. paa (obě asymetricko-transitivní), v trojdimensionálním plánu pak dán. angl. over / under atd. Použitými formami relačními se vymezuje vyšší nebo nižší stupeň předložky uvnitř plánu, daného počtem relačních druhů v definici předložky nebo jiné sémantické jednotky vystupujících. Nejvýše tu stojí vztah polární, na př. fr. à : en v 1. plánu; dán. til : af v 2. plánu; over : under v 3. plánu, níže komplexní (jako něm. hinter, komplexně symetrické), nejníže pak (řídké) vztahy komplexně polární (na př. komplexně variabilní ital. tra : fra, rozštěpující pojem ‚mezi‘).—Vzájemným odstupem čili vzdá[156]leností mezi momenty definice, opět jak kvalitativními tak formálními, měří se napětí jednotky, nebo díváme-li se na ni s druhé strany, její stupeň hustoty, povolení. Kvalitativní napětí je v definici předložky nebo jiné sémantické jednotky největší (a stupeň hustoty nejmenší), vchází-li do ní symetrie a transitivnost na jedné, plurálnost a generálnost na straně druhé; to jest, největší stupeň napětí je mezi primárními a sekundárními druhy relačními; menší napětí je mezi těmito a centrálními nebo periferními (t. j. konexností nebo variabilností), nejmenší pak napětí (a největší hustota) je mezi dvěma relačními druhy primárními nebo dvěma sekundárními nebo mezi centrálním a periferním. U jednodimensionálních protikladů (jako fr. à, en) rovná se ovšem kvalitativní napětí nule. Napětí mezi formálními živly definice dostupuje nejvyššího stupně mezi formou positivní a negativní, zmenšuje se však tím více, čím bližší je polarita formě neutrální nebo komplexní. — Těžiště živlů definice je opět buď kvalitativní nebo formální. Kvalitativní se určuje příslušností relačních druhů definice k pásmům: leží-li všechny nebo téměř všechny v jednom pásmu, je definice podstatně primární nebo (méně často) sekundární, (řidčeji) centrální nebo periferní. Formální těžiště se zjišťuje poměrem mezi formami relačních druhů definice. V definicích, v nichž je kvalitativní stejnorodost úplná nebo značná, vystupují formálně extrémní formy: ryze negativní, ryze positivní, ryze komplexní. Ryze negativní je na př. fr. pour, něm. für; ryze positivní fr. avec, něm. mit; ryze komplexní pravděpodobně got. hindar. Franc. de je ovšem absolutně neutrální.

Polární formy, ať již jednoduché nebo složené, jsou korelativní, t. j. oba členy polárního protikladu se navzájem určují a ve vzájemné závislosti na sobě tvoří vždy skupiny nutně binárního rázu. Příklady: jednoduché polární fr. à : en; komplexně polární ital. tra : fra; polární dán. til, paa, af, ved ‚s‘ (všechny dvojdimens. a definované polárními kombinacemi uvnitř symetrie a transitivnosti); dán. for / efter, over / under, uden / fra, hos / med (všechny trojdimens. a definované polárními kombinacemi uvnitř symetrie, transitivnosti a konexnosti); kombinované polárně komplexní dán. ad : i (obě vymezené symetrií v komplexní formě a transitivností ve formě polární). Naproti formám polárním jsou formy neutrální a výlučně komplexní isolovány, t. j. tvoří skupiny jen o jednom členu (na př. jen o jedné předložce). U neutrálních forem je totiž polárnost odstraněna, u komplexních jinými živly definice absorbována. Výlučně komplexní forma je možná ovšem uvnitř daného relačního druhu jen jedna (tak got. hindar, něm. hinter, slov. za). — Franc. de, rovněž isolované, stojí tu proti všem ostatním předložkám a jejich skupinám.

Po zajímavých výkladech o nutné homogennosti všech definicí daného slovního druhu, platné i pro varianty a pevné typy užití odvozené z těchto definic, a po rozboru číselných poměrů uvnitř relačních druhů, na jehož metodickou důležitost lze tu jen poukázati, dospívá autor k pojmu solidárnosti členů korelované skupiny. Členy korelované skupiny (na př. předložkové) nejsou pouze stejnorodé svou definicí, nýbrž jsou i svou existencí k sobě nerozlučně spjaty. Realisace jedné jednotky (na př. předložky) nese s sebou realisaci všech ostatních jednotek zahrnutých stejnorodou definicí, tedy realisaci skupiny jako celku, a naopak neexistence jedné z nich nese s sebou také neexistenci všech ostatních; jazyk nemůže míti na př. typ angl. předl. on (dán. paa, ř. epi), aniž by neměl typ angl. to (dán. til, ř. eis), angl. by (dán. ved, ř. meta) a angl. of (dán. af, ř. apó). Zásadní důležitosti jsou též výklady Bröndalovy o systému předložek daného jazyka jako celku. Systém předložek může se skládati ze skupin kteréhokoli druhu, ale z obecných možností kombinačních (které lze pro každý jazyk theoreticky vypočísti) jazyk si vybírá jak po stránce kvalitativní, tak kvantitativní. Předložkový systém daného jazyka může býti tudíž charakterisován — analogicky podle definování jednotek a skupin: 1. Stupněm diferenciace, t. j. počtem skupin v poměru k počtu jednotek. Tak lze na př. zjistiti značnou diferenciaci italského systému předložkového, v němž je poměrně malý počet předložek (10) zařazen do značného počtu skupin (4), rovněž ruský (21 předl. v 7 skupinách), kdežto malý stupeň diferenciace vy[157]kazuje němčina (27 předl. ve 4 skupinách), prostřední francouzština, velmi malý pak latina (24 předl. ve 2 skupinách). 2. Stupněm napětí mezi definicemi skupin. 3. Těžištěm, t. j. zjištěním, kterému pásmu relačních druhů dává předložkový systém daného jazyka přednost. Pozorujeme-li faktické omezení obecných možností, které jazyk měl k disposici, musíme se tázat, proč k tomuto omezování dochází. Podle výkladu Bröndalova nutno je vysvětlovati tím, že 1. v jazyku se uplatňuje tendence vytvořiti předložkový systém aspoň o dvou skupinách; jediná skupina by blokovala celý systém, oloupila jej o nutný pohyb; 2. mezi dvěma nebo více skupinami se vyžaduje jistá variace, ať již kvalitativní nebo kvantitativní nebo obojí; 3. maximální počet použitých dimensí je, jak se zdá, pět; s větším rozpětím neoperuje asi myšlení najednou, t. j. uvnitř jednoduché nediferencované třídy, což ovšem nepřekáží většímu rozpětí v normě jako celku nebo v třídách rozrůzněnějších (na př. slovesu nebo jménu).— Z pojmu solidárnosti a variace vyplývá kompensace. Ta záleží v tom, že systémy, v nichž se realisuje nejvíce komplexních druhů relačních (jako extense a integrita), realisují je zpravidla v nejabstraktnější, tedy polární formě, nikoli ve formě komplexní. Větší konkretnost (složitost) relačních druhů je vždy vyvážena větší abstraktností formy, a naopak. Variací mezi skupinami, která využívá nesolidárních momentů systému (na př. předložkového) k jeho rozmanitosti a menší jednotvárnosti, jakož i kompensací, která vyrovnává komplexnost (tedy momenty kvantitativní), zjednává se harmonie systému, jeho vnitřní souvislost a rovnováha. Touto tendencí jazyka vysvětluje Bröndal jisté skoky nebo diskontinuity, které zjistil mezi různými plány nebo stupni daného systému (na př. předložkového). Tak ve francouzském systému předložek, který autor shledává nanejvýš svérázný, nenásleduje po nulové dimensi (de) a po jednodimenzionálním à, en plán dvojdimensionální — ten byl ve staré francouzštině (a, de, sor, od) a je zastoupen v četných jazycích moderních — nýbrž hned plán trojdimensionální (jako pour : par, sur : sous atd.), v němž je zastoupena mimo symetrii a transitivnost kontinuita, poměrně to komplexní druh relační a který tudíž představuje složitější synthesi, než je trojdimensionální plán předložek jiných jazyků. Oba tyto svérázné rysy novofrancouzského systému předložek — nedostatek dvojdimens. skupiny a poměrně větší komplexnost skupiny trojdimensionální — je pojmouti podle Bröndalova výkladu jako náhradu za vývoj předložek de, à, en k logickým prostředkům nejvyšší hodnosti a účinků, tedy jako racionální reakci, kterou se kompensuje extrémní abstrakce a která uchovává tak rovnováhu systému.

Systém předložek je ovšem součástí celého systému jazykového a proto je nutno je srovnávat s paralelními třídami (druhy) jako spojkami nebo s morfologickými živly jako předponami. Srovnání by ukázalo, že systém předložkový se nikdy nekryje se systémem předponovým v témže stadiu jazykovém, že je mezi nimi jakýsi komplementární a variační poměr, o kterém chtěl B. pojednati jinde a za kterým se patrně skrývá obecná zásada ekonomie jazyka v jeho sémantické oblasti: uvnitř téže normy, t. j. uvnitř jejích různých slovních druhů (tříd) a systémů, nevytváříme dvakráte zcela týž vzor. Každá třída a každý systém chce dosáhnouti svého cíle vlastními prostředky. V souhře, ale vlastními prostředky přispívají k takovému bohatství a k takové harmonii řeči, kterou lze spojiti s předpoklady daného kulturního stupně.

Nemůžeme zde sledovati všechny další výklady, v nichž autor podává podrobnější analysi předložek podle zásad výše uvedených, zkoumá varianty významové (které dělí na 1. volné, t. j. takové, které nezávisí na definici samé, nýbrž využívají za daných okolností jen možností v ní poskytnutých, a 2. pevné, t. j. takové, které se odvozují přímo z pojmu definice alternací přízvuku na jednom nebo více jejích živlech) a pojednává o syntaktickém jich použití (jako na př. „totálního členu“ větného: něm. auf! angl. off! samostatného „členu“: něm. Gewehr auf! angl. Off with you! He went off; „podřízeného členu“: je ve škole; byli zahnáni za moře), analogického využití sousloví předl. — řízené slovo a jejich umístění ve větách jako úvodních, centrálních nebo koncových členů a pod. Vykládaje o variacích [158]podmíněných syntakticky, Bröndal rozšiřuje pozorování logiků, podle kterého slovo jako subjekt a jako predikát nemá zcela týž význam (srov. válka je válka), neboť subjektem se klade rámec, který čeká na obsah a předmět rozboru, předpoklad nebo premisu, predikátem pak se tento rámec vyplňuje nebo se tvoří závěr. Rozšiřuje je jednak na každou syntaktickou funkci, jednak na každý druh slovný, docházeje tak k problému syntaktické variace významové, kterou shledává naznačenu již Pascalem. I tu pozoruje Bröndal jistou harmonii nebo přizpůsobení mezi syntaxí předložky a její definicí (na př. mezi stupněm komplexnosti a postavením předložky na počátku, uprostřed a na konci větných členů). — Slovo, řízené předložkou, považuje autor za její předmět (srov. angl. a man of means = a man having means) a tím vysvětluje, proč se všechny předložky pojí jen s nepřímými pády. Různost předložkové rekce vykládá pak jako důsledek toho, že mezi ní a vlastním významem předložky je jistá významová shoda (srov. fr. à Paris: en France; à o bodu, en o ploše) a že je hluboce ležící příbuznost mezi formami relačními na jedné a čtyřmi „druhovými pojmy“ konstituujícími syntaxi (viz ČMF 21, 343) na straně druhé. Z jeho výkladů, jejichž podrobnostmi se budeme zabývati na jiném místě, vyplývá, že jazyk, který disponuje třemi nepřímými pády (akusativem, genitivem a dativem), používá v předložkové rekci nejprve dativu a pak genitivu, kdežto v jazycích s bohatšími systémy pádovými se volí nejspíše instrumentál (podle autora nejvýraznější pád předmětový po akusativu), po případě také genitiv a lokativ (oba relační nebo spojující). Skládá-li se pak předložkový systém jen ze dvou skupin (na př. v latině, kde je 16 + 8 předl.), stačí tu voliti pro rekci předložek jen dva pády, t. j. vedle akusativu jen instrumentál. Podobně v němčině: zde je systém předložek přibližně tak nediferencován jako v latině (16 + 8 + 2 + 1) a po předložkách stojí tudíž mimo akusativ dativ-instrumentál, zřídka pak genitiv. Naproti tomu je v řečtině předložkový systém vysloveně hierarchického rázu s více plány a stupni, takže se tu vedle akusativu a dativu musí uplatniti ve větším rozsahu i genitiv-lokál. V ruštině, kde je 21 předložek zařazeno v 7 skupinách, je rekce ještě rozmanitější. Volba pádu nezávisí však jen na těchto dvou činitelích, na daném systému předložkovém a daném systému pádovém, nýbrž i na aktuální intenci, kterou je vyložiti, že se táž předložka pojí brzy s tím, brzy s oním pádem.

Předložky tvoří systém, ale tento systém nikdy nezažíváme při mluvení bezprostředně, nýbrž vždy jako jednotlivá slova, jichž se podle dané situace užívá pro určité předměty a v určitých postaveních syntaktických. Reální existence jazyka je tedy nutně vytvářena též efemerními momenty a zvláštními zájmy, tendencemi, jejichž zkoumání, možné až po stanovení systému, přispěje k porozumění jemnějších odstínů významových, k lepšímu pochopení jazykového dění a přiblíží nás i k psychologické basi jazyka: k lidem, kteří jsou jeho nositeli a tvořiteli. Úvahám o těchto činitelích věnuje Bröndal dvě další kapitoly, kapitolu o „tendencích“ (kde promlouvá zvláště o substrátu, který vymezuje jako biologickou a sociální basi našeho vědomí; srov. jeho spis Substrater og Laan, vyd. r. 1917) a kapitolu o historii jazyka. Rekapitulací hlavních výsledků a přehledem předložkových systémů 20 jazyků uzavírá své dílo, které možno označiti za jeden z nejdůležitějších příspěvků k obecným otázkám strukturálního jazykozpytu.

Hodnota spisu Bröndalova nezáleží tak v pokusu o ucelenou nauku o strukturální sémantice předložek, jako v tom, že nastínil pevný metodický postup a zdůraznil pevnou basi, na které musí být budována strukturální sémantika vůbec. Touto basí je jistě především nová logika, která v rámci filosofického proudění doby zdůrazňuje vztahy a systém, opírajíc se jen o ty předpoklady, jež s sebou nese myšlení samo a jejichž oprávněnost je možno bezprostředně verifikovati. Podávaje racionální rozbor předložkového systému, Bröndal ušel, jak se zdá, vážnému nebezpečí. Kdežto Wundt směšoval duševní fakta s fakty jazykovými, byl si Bröndal jako žák Jespersenův a Nyropův vědom, že sémantická fakta odpovídají jen částečně vztahům a kategoriím logickým. Vyplývá to z posledních tří kapitol spisu, v nichž pojednává též o jiných činitelích než o racionálnosti, ale přáli bychom si — [159]ač to nebylo vytčeným úkolem jeho spisu — aby byl mohl pojednat o souhře těchto činitelů podrobněji, neboť teprve jí se vytváří jazyk jako systém sdělných a výrazových prostředků. Není tudíž zcela jisté, zda se příští strukturální sémantika (do které zahrnujeme mimo jiné morfologii i syntaxi) bude brát přesně směrem logicky srovnávacího rozboru Bröndalova — ostatně konkretní dějiny věd nepostupují často v přímé linii myšlenkové —, ale můžeme bezpečně říci, že výsledky jeho životní práce jsou průkopnické důležitosti. Zvláště plodné je jeho stanovisko, že pro rozbor jazykového systému je předem nutno vycházeti z pevné base a od základu si ujasniti pojmy, s nimiž pracujeme nebo máme pracovat. Plodnost tohoto postupu se ostatně projevila i paralelní prací Trubeckého na poli mnohem užším, než je sémantika, na poli nejjednodušších funkčních jednotek jazyka. Jsou-li výsledky Bröndalova zkoumání, přerušeného v prosinci 1942 smrtí v mužném věku 55 let, pro strukturální jazykozpytce méně přístupné, než je forma fonologie jako ucelené a obecně uznané nauky jazykozpytné, již vypracoval Trubecký, není to způsobeno jen vědeckým zamířením a snahou Bröndalovou postupovati od samého myšlenkového základu, nýbrž i komplikovaností sémantických problémů samých. Svým vypěstěným logickým smyslem, kterým se zmocňoval jemných intelektuálních odstínů slov, byl Bröndal předurčen pro svůj badatelský úkol v celé jeho hloubce a rozpětí problému a také jej značně posunul. V sémantice, jako v menším rozsahu ve fonologii, bude nyní asi obecným problémem jazykové theorie zprostředkovati mezi logickou, racionální analysí jazyka na jedné a jeho biologickou, citově individualisující základnou (jíž se zabývá Bally) na straně druhé.

Uzavíráme tento referát osobní vzpomínkou na autora. Viggo Bröndala pojil s pražskou školou linguistickou nejen společný pohled na jazyk jako systém funkcí, nýbrž i přátelské styky potvrzované vzájemnými návštěvami a společnou účastí na mezinárodních sjezdech. Byl také členem Pražského linguistického kroužku a častěji v něm přednášel. Bröndal dovedl za přispění prof. L. Hjelmsleva posíliti zájem dánských jazykozpytců o strukturální jazykozpyt, který měl i své domácí kořeny ve filosofickém směru Höffdingově a průkopnickém díle Jespersenově, jak o tom nejlépe svědčí založení Kodaňského kroužku linguistického. Jeho práce zůstane — jako dílo N. van Wijka v jiném úseku — oporou i práci našich jazykozpytců.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 2-3, s. 152-159

Předchozí Jan Mukařovský: Dvě knihy o básnících

Následující Pavel Trost: In margine Sušilových „Národních písní moravských“