Na okraj nových brusů

Alois Jedlička

[Chronicles]

(pdf)

A propos des manuels de purisme

V širší veřejnosti pozorujeme v poslední době oživený zájem o otázky spisovného jazyka a jeho kultury. Je třeba zájem ten jen vítat, a hlavně také kladně ho využívat ke zvýšení jazykové úrovně nejširších vrstev. Naskýtá se zde jeden z nejvděčnějších úkolů široce pojaté jazykové pedagogiky a rovněž vděčné pole pro odpovědnou jazykovou kritiku.

Hodnotíme-li však dnešní praktické provádění těchto úkolů, dojdeme k výsledkům negativním. Máme na mysli především tu jazykovou výchovu a kritiku, jak nám ji zrcadlí jazykové sloupky některých denních listů a časopisů, kritické glosování jazykových projevů a konečně některé populární jazykové pomůcky. Bylo by vděčné posoudit všechny ty drobné příspěvky novinářské, které často svou neodborností a frázovitostí spíše matou, než aby ukazovaly cestu. (Uvádíme na př. jen z poslední doby kursivu „Orthoepie, čili krasomluva rozhlasová“ z Národního osvobození 24. 1. 1947, která kárá nesprávně a proti Pravidlům výslovnost nóta, a frázovitý posudek ze Svobodných novin z 23. 1. 1947 „Ve stínadlech straší“, věcně sice oprávněný (vytýká výrazy kramle, nalézati se), ale harašící silnými výrazy „ohavný zmetek, stvůra“ a p.) Omezíme se však na to, že si všimneme dvou jazykových pomůcek, které vyvolal po revolučních dnech zájem o otázky jazykové čistoty a správnosti (na ně se často neprávem redukuje celý soubor problémů jazykové kultury). Jedna z nich, vydaná Kruhem přátel jazyka českého,[1] má alespoň pečeť jednotné praxe, kdežto druhá, vydaná nakladatelstvím regionálním,[2] je svou kompilační povahou odstrašujícím příkladem těchto cest jazykové výchovy. U obou se však nemůžeme ubránit dojmu, že jde ve skutečnosti o obnovení starého, přežilého brusičství, i když se obě příručky proti takovému označení již předem brání.

Úvodem chtěli bychom uvésti dvě zásadní poznámky. Není pochyby o tom, že léta německé okupace těžce doléhala i na náš jazyk. Národní jazyk byl oklešťován ve svých funkcích a byl vytlačován hlavně z funkce administrativní. Záměrně se potlačovalo vyučování i výchova v mateřském jazyce na školách, porušovala se jazyková kultura nejširších vrstev. Toho jsme si vědomi, a bude jednak úkolem vědeckého bádání tento nepříznivý vliv a zásahy zjistit, jednak úkolem školní i veřejné jazykové výchovy tyto škody napravovat. Již předem však je možno říci, že i národní jazyk se bránil, že se projevil i v jazyce týž duch odporu jako v jiných oblastech národního života. Tím, že tlak, který byl vykonáván, byl nadmíru silný a prudký, projevila se zároveň bezprostředně jeho nesmyslnost a jazyk mu ze svých vlastních zdrojů odolával. Tak na př. některé cizí výrazové prostředky, které nesměly být anebo nebyly překládány, nabývaly v českém kontextu pejorativního zabarvení a jen v tomto pejorativním významu a často v zkomolené podobě se jich v češtině užívalo (na př. rajch, kenkarta, fýrer a p.). Ale podrobné vědecké zpracování těchto otázek na linguistiku teprve čeká.

Populární jazykové publikace však mluvívají v této souvislosti poněkud frázovitě o „kalném nánosu“ let okupace. A s tímto „nánosem“ chtějí ztotožnit ony výrazové prostředky, které se dnes znovu po stopách starého brusičství vytýkají. Je však třeba zdůraznit, že jde jen o omezený a zmechanisovaný repertoár prostředků, které z různých důvodů vytýkaly již t. zv. brusy minulého století, [58]a že nejsou nikterak výsledkem okupačního tlaku. Mnohé z nich, jak na konkretních příkladech ukážeme, staly se již součástí spisovné zásoby i dobrých autorů dávno před okupací, jiné zastaraly anebo zastarávají, a právě poukazovat na jejich zastaralost, neživost může vhodně jazyková pedagogika.

Aby bylo jasno: nestavíme se zásadně proti revolučnímu pathosu protiněmeckému v oblasti jazyka; jde však o to, aby se ho záměrně nezneužívalo k obnovování ztrnulého, úzkoprsého a vědecky nikterak nepodloženého brusičství, ke „krátkozrakému a duchovně germanisujícímu boji proti t. zv. germanismům“;[3] aby se dbalo především prospěchu jazyka a přihlíželo se k široce pojímaným úkolům jazykové pedagogiky a kritiky.

A ještě jedné věci je třeba si všimnout. Není pochyby o tom, že se jazyková praxe i jazyková kritika v oblasti lexikální musí opírat o Příruční slovník jazyka českého; dílo to svým objektivním zjištěním, založeným na mnoha milionech lístkového materiálu, jakého dosud u nás nebylo, staví hráze subjektivnímu mistrování jazyka a nedovoluje vnášeti měřítka libovolná a nahodilá. Vidíme však, že na jedné straně snižují dosavadní brusiči PS v očích široké veřejnosti výtkou liberálnosti — protože ukázal bezpodstatnost mnohých výtek brusičských — na druhé straně běžná jazyková praxe a kritika přecházejí často jeho zjištění bez povšimnutí, prostě je neznají. Jaké je po této stránce stanovisko posuzovaných pomůcek? Předmluva Opravilovy knížky „Nikoliv …, nýbrž“ sice nápadně zdůrazňuje, že „autor se přesně drží nových Pravidel českého pravopisu i čerstvých bádání o českém jazyce, shrnutých v Příručním slovníku jazyka českého a v jiných moderních pomůckách jazykových“ — (bylo by ovšem dobře říci v kterých!) — ale podrobné srovnání nám ukáže, že tomu tak není. Opravil setrvává při starých brusičských zákazech i tam, kde PS výraz nijak neomezuje, protože jej pokládá za vžitý, běžně užívaný a potřebný (na př. odpadnouti ve významu „nekonati se“, ohled ve významu „stránka, hledisko“, prodělati ve významu „prožíti, zakusiti“ a j.). Odchyluje se však v mnoha případech i od lexikální kodifikace Vášova—Trávníčkova Slovníku jazyka českého, na př. vytýká-li slovesa vyjíti s něčím (= vystačiti), zdržovati se někde a p. Nelze tedy souhlasit s tvrzením předmluvy, že se „po té stránce může čtenář na jeho knížku pevně spoléhat“. Autor druhé pomůcky, V. Müller, prameny svých zákazů a pouček vůbec neuvádí, ale domníváme se po podrobném rozboru, že mezi nimi PS není.

A nyní k jednotlivým pomůckám:

Kdybychom posuzovali příručku „Nikoli .., nýbrž …“ od Ant. Opravila samu o sobě, mohli bychom se spokojiti tím, že bychom vytkli některé zbytečné zákazy a některá odmítnutí jazykových prostředků, které již z běžného spisovného jazyka vylučovati nelze. Poněvadž však jde o první publikaci toho druhu po okupaci, vydanou nadto Kruhem přátel českého jazyka, společností, která má široký okruh praktické působnosti, považujeme Opravilovu knížku za typický projev snah o obnovení starého brusičství a rozebereme ji podrobněji.

Již sám podtitul knížky „kopa hříchů“ nám připadá nevhodný. Je ve shodě s žurnalistickým bombastem, proti němuž se právě každá uvědomělá snaha o vytříbený projev jazykový staví. Ve stejné výrazové rovině zůstává autor i v jednotlivých příspěvcích své sbírky. Mluví tak na př. o jalovém patvaru, jemuž bychom se měli vyhýbat víc než nakažlivé nemoci, na sto honů (str. 38), o pověstné předložce ohledně (38), o nemožné vazbě (57), o trestuhodném poklesku (62), o rozmanitém plevelu, který naše správná rčení dusí, o rozrůstající se kokotici (36), o umíněnosti (68); počínáme si nesprávně, ba pošetile (69). Tento způsob psaní vyplývá ze snahy po podání populárním, působivém i pro širší vrstvy, ale chce upoutati především vnější formou, volbou slov a obrazů tu expresivních, tu výrazově silných. Uznáváme nutnost podání populárního, svěžího a poutavého, nikoli suchopárného výkladu, ale pochybujeme, že by toho bylo lze dosáhnouti takovými prostředky, jaké nacházíme také u Opravila. Nehledě k tomu, že se nám takový způsob vyjadřování zdá frázovitý a že v něm vidíme spíše zlehčování a znevažování úkolů spojených s péčí o jazyk, domníváme se, že vede zároveň k mylnému chápání mnohých jazykových jevů a že tedy škodí jazykové výchově. U Opravila nejde však o projev ojedinělý; že se naopak tento způsob psaní o jazykových otázkách rozmáhá, vidíme na článcích novinářských a časopiseckých. Že je však možno popularisovati a nikterak nestírati a neskreslovati složitou problematiku jazykových otázek a voliti rovněž podání jasně srozumitelné a svěží, toho svědectvím jsou jazykové sloupky Fr. Trávníčka [59]a jejich shrnutí v knize „Nástroj myšlení a dorozumění“.

K látce samé: Opravilova knížka obsahuje materiál vědomě velmi nesourodý. Chce se tím vyhnouti jednotvárnosti a suché systematičnosti, s čímž je možno souhlasit. Vedle poučení pravopisného (na př. v hesle „zapomnětlivý“ je probrána celá skupina příkladů na psaní -mně- a -mě-) jsou tu kapitolky s poučením o hláskách, jejich kvantitě (chránítko), o tvarech, v nichž se uživatelé jazyka nejčastěji odchylují od kodifikované gramatické normy (stažené a nestažené tvary zájmena můj, tvary zájmen on a týž, tentýž; participia sloves druhé třídy, imperativ sloves 4. třídy, 3. os. praes. pl. typu souvisí a j.), a rovněž otázky skladebné (aniž by, komparativ a j.) a slovotvorné (trestní, trestný).

Daleko více však než tyto příspěvky vhodného základního poučení, jež na konkretních příkladech osvětlují celou skupinu nebo celý okruh jevů, jsou zastoupeny běžné zákazy brusičské. Srovnáme-li po této stránce Opravilův seznam s matičním Brusem jazyka českého z r. 1894, vidíme, že téměř všechny vytýkané prostředky vytýkal již před padesáti lety Brus. Ale ten vymycoval vedle dodnes běžného brusičského repertoáru jako zbytečná nebo nesprávná také slova, která se dnes již nikdo neodváží z jazyka vylučovat (soudruh, spolubližní, citoslovce, koloběh, libovůle, samolibý, sloupořadí, stromořadí). Konfrontace obou brusů svědčí o jednostrannosti pohledu na jazyk, o nedostatku smyslu pro potřeby jazyka v různých jeho funkcích, ale i o tom, že jazyk a zdravé jazykové společenství přejdou bez povšimnutí zákazy tam, kde jde o výrazové, významové nebo funkční obohacení. Opravil setrvává také při běžném způsobu odůvodňování zákazů. Nejčastěji odmítá některé prostředky jako cizí vlivy, řidčeji pro stírání původního významu nebo pro rozšíření významové nebo skladebné platnosti. Místo vytýkaného slova nebo vazby uvádí zpravidla celou řadu náhrad. Ani v tomto hromadění náhradních synonym se nijak neliší od starších brusů. Nejde však přitom vždy, jak už plyne z povahy synonym samých, o náhrady vhodné významově nebo funkčně. Tak sešlo s něčeho se i jemným významovým odstínem liší od kaceřovaného něco odpadlo. Jindy jde opět o funkční rozrůzněnost těchto prostředků, jíž Opravil nedbá. Kdyby byl přihlédl k funkčnímu rozvrstvení a stylistickému rozrůznění jazyka, byly by se mu mnohé z vytýkaných „hříchů“ jevily jinak. Jistě by bylo věcnější, ale také v souhlase s vědeckým popisem lexikální normy soudobého spisovného jazyka, kdyby byl místo silných odsudků upozornil na to, že mnohé z výrazových prostředků napodobených podle cizích vzorů nejsou již živé, že je kolektivní jazykové povědomí pociťuje jako poněkud nebo zcela zastaralé (na př. proti hotovému zaplacení, pozůstávati, sestávati a j.) nebo jako prvky knižní (doznati čeho, oproti) nebo že je jejich užívání jinak omezeno. Ale i jindy by bylo snadnější rozlišiti prostředky stylisticky a funkčně než s námahou rekonstruovati rozdíl významový. Tak je násilné vynucovati jej mezi slovesy obdržeti a dostati, když je v současném jazykovém povědomí již setřen a je spíše pociťována odlišnost prostředku knižního a výrazového cliché jazyka úředního, administrativního (obdržeti) a prostředku živého jazyka běžně mluveného (dostati). Také adj. lhostejný není možno odsuzovati jako prostředek nesprávný, užíváme-li ho o věcech a ve spojení „mně je to lhostejné“. Doklady v PS ukazují na běžné užívání, přijímá je slovník Vášův—Trávníčkův (a najdeme je také v textu Trávníčkovy studie „O jazykové správnosti“ ve sb. Čtení o jazyce a poesii, I, str. 196).

Je jen škoda, že autor, který se tak platně zúčastnil prací na normalisaci vojenského názvosloví a o jehož dobré snaze o zvýšení obecné jazykové úrovně nelze pochybovat, ustrnul na zmechanisovaném a příkře zjednodušeném pojímání jazykové kultury v duchu starého brusičství a zabředl i svým rádoby populárním podáním do jeho vod.

 

Příručka V. Müllera, honosně nazvaná „Rukověť správné češtiny“, jeví se nám kaleidoskopem porůznu sebraných zákazů a pokynů. Autor se sice brání možným a předpokládaným výtkám poukazem, že nepodává práci vědeckou, ale praktickou a informativní příručku. Avšak dílko informativní a praktické je stejně odpovědné jako práce vědecká a má se opírat o pevné základy vědecké, a to právě o výsledky současného vědeckého bádání. Musíme to požadovat rovněž u příruček jazykových, a zvlášť u takových, které mají v názvu heslo jazykové správnosti. Je v základě pochybené, považuje-li autor za dílo informativní snůšku nahodile, nekriticky a mnohdy protichůdně snesených poznatků, pokynů nebo tvrzení. Bylo by však i při tom povinností autorovou, aby své prameny uvedl. Domníváme se po podrobném rozboru, že se autor [60]opírá zvláště o starší vydání Pulcovy pomůcky „Mluvme a pišme správně česky“, že ji doplňoval z 1. dílu Hallerovy „Rukověti mateřského jazyka“ a v druhé části také záznamy z Vášova—Trávníčkova Slovníku jazyka českého, a to zvláště tam, kde ve shodě s Trávníčkem přidává u některých vytýkaných prostředků poznámky o jejich běžnosti, vžitosti a potřebě. Ale vedle toho je ještě mnoho jednotlivostí, k nimž jsme v uvedených příručkách předlohu nenalezli.

Celek je, jak jsme již řekli, sebrán nahodile a nekriticky. Müller na př. uvádí ve shodě s Pulcem jako nesprávné, nevhodné nebo zbytečné ty výrazy, které již nijak neomezuje ani 1. díl Hallerovy Rukověti: bezpečný, bezplatně, běžeti oč, blízko města, cílevědomý, děkovati čemu (v přen. významu), dluhopis, dobrozdání, dohráti úlohu, dům s hedvábím, hmatatelný, hotový (učiněný, úplný), chlubiti se s čím, klouzati se (smekati se), krajně, v kruhu svých známých. Jindy zaznamenává jako nesprávné takové výrazy, které sice není možno hájit, ale které jsou řídké, neobvyklé nebo neobratné, a na něž by právě pro jejich výlučnost nebylo třeba ani upozorňovati (nemá je ani Haller, ani Pulec): jalo se pršeti, pozvati k plesu, přezdívat komu co (ale: nadávat komu čeho), nadřečený, příležitostně té slavnosti, vytknouti si cílem a j.

Autorovi chybí však i smysl pro rozlišování prostředků a pro klasifikaci funkční a stylistickou. Jen tak si vysvětlíme, že charakterisuje typicky knižní výrazový prostředek posléze (konečně, naposled) jako hovorový; nebo že nahrazuje „otřelé“ báječný ve spojení báječná stavba, drama prý správnými výrazy „ohromná, skvělá“, které však jsou podle našeho cítění rovněž, byť snad o něco méně „otřelé“. Mnohdy zachází až do směšnosti, navrhuje-li na př. místo nesprávného rčení to je pro kočku, jež by mohl po právu odmítnout jako vulgární, jako správné rčení „pro psa“. Takové omyly věcné, jakož i četné nepřesné údaje jiné ukazují na individuální nedostatky autorovy linguistické erudice a často rovněž na zběžné a povrchní zpracování.

Müllerovu Rukověť vydalo nakladatelství regionální. Třebaže její menší publicita sama zmenšuje škody, jež by mohla způsobiti, přece je třeba důrazně upozornit na její závady a dožadovat se, aby se právě u populárních příruček, osobujících si často poslání nápravné, postupovalo s náležitou odpovědností a znalostí věci.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 1, pp. 57-60

Previous Karel Horálek: Maxim Gorkij - básník v českém překladě

Next Josef Hrabák: Theorie literatury