Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v lednu až březnu 1944

[Chronicles]

(pdf)

Conférences au Cercle linguistique de Prague

26. ledna 1944. Jindřich Honzl: Mimický znak a mimický příznak (Bude otištěno v 2. ročníku Otázek divadla a filmu.)

 

21. února 1944. Felix Vodička: Jungmannova účast na vývoji české prózy. Jungmannův překlad Ataly má významné místo v české literatuře obrozenské, jejímž charakteristickým znakem je zprvu úsilí o to, aby diferenciace literatury lidové a „vysoké“ nebyla u nás pociťována jako záležitost literatur různého jazykového základu, ale aby byla provedena uvnitř hranic české literární produkce. Tendence k „vysoké literatuře“ je provázena v beletristické próze odklonem od mnohofunkčnosti knížek lidového čtení směrem k textům s vyhraněným zaměřením básnickým. Tyto vývojové tendence tlumočí Jungmannův překlad Ataly mnohonásobně. Zatím co autonomnost básnického jazyka Ataly tvořením synonym byla již několikráte v odborné literatuře zhodnocena, zůstal dosud bez povšimnutí Jungmannův přínos do historie vnitřní stavby věty a větných celků (period) krásné české prózy.

Jazyk literární prózy v 18. století si neustále uchovával tendenci k souvětí, po případě k periodě, v níž na syntaktickou a sématickou výstavbu má vliv postavení slovesa, které bývá umisťováno na konec větných celků. V epických textech sklonku 18. stol. se kolísá počet slovesných zakončení (určité sloveso nebo infinitiv) mezi 74%—88%. V zkoumaném úseku výkladové prózy Jungmannova „Rozmlouvání o jazyku českém“ má slovesné zakončení 63% větných celků. Naproti tomu z 233 větných celků třetí části (Jednání) Ataly jen 16 je zakončeno určitým slovesem (6,86%) a 4 infinitivem. Jde zřejmě o básnickou aktualisaci, jejíž důsledky se projevují v syntaktické, sémantické i zvukové výstavbě celé věty a periody. Zkoumáním výrazů, umístěných na konci větných celků v Jungmannově Atale, zjistíme, že v 38,6% případů je v tomto postavení shodný přívlastek. Tato tendence se projevuje i uvnitř souvětí, kde jsou obdobně velmi často umisťovány shodné přívlastky (často jde o zájmena přivlastňovací) před pausu, na konec jednotlivých intonačních úseků. Jde o zjev, který nelze vysvětlit působením originálu. Postpositivní kladení shodného přívlastku nemusí býti ještě v jazyce spisovném doby Jungmannovy pokládáno za slovoslednou inversi, ale tak časté jeho užití v poloze na konci větných celků je přece v rozporu s postupujícím vývojem k anteposici. Jde o stylistický variant, jehož slavnostní a pathetické zabarvení je dáno i tím, že se může odvolávat na antecedence v textech biblických (tak na př. i v Krameriově Knize o Josefovi, psané „na způsob biblí“, je 11% veršů zakončeno shodným přívlastkem).

V delších větách se slovesem na konci byla celá dynamika věty závislá právě na umístění určitého slovesa. Napětí a očekávání dané výrazy závislými na větných členech, jejichž vyjádření je odkládáno, je uspokojováno najednou vyslovením slovesa. S tímto vyslovením končí se však i napětí celé věty. Toto ukončení je provázeno i zvukově koncovou kadencí, ale onoho „způsobu, zanechávajícího po stránce formální dojem obvyklosti a subjektivní úplnosti“ (podle Mathesiusovy definice věty) není dosaženo jen prostředky intonačními, ale především syntaktickými a do jisté míry i významovými. Je známo (Karcevskij), že intonace má charakter progresivní. Přejímá tedy ve větách se slovesem na konci syntaktický plán do jisté míry funkci intonace, progresivní plynutí věty není subjektivně určováno jen intonační linií, ale i výrazy, jejichž tvar gramatický (na př. pád předmětu) je závislý na syntaktických vztazích k slovům, která dosud vyslovena nebyla. V hierarchii složek fonické linie ustupuje intonace do pozadí a nutnost vyzdvihnout slova důležitá nejen významově, ale i syntakticky vede k zdůraznění exspirace. Jinak je tomu ve větách, v nichž je na konci větných úseků shodný přívlastek. [63]Příklad: Šťastný, kdo neviděl dýmu slavnosti cizokrajné || a který sedával toliko při radovánkách otců svých. Na konec intonačních úseků se dostávají syntagmata, jež jsou vytvářena výrazy gramaticky shodnými, a to tak, že výraz řídící (substantivum) je vysloven dříve než blíže určující adjektivum (zájmeno). V prvé půli příkladu dospěla intonační linie svého vrcholu již na substantivu (slavnosti) a udržuje se na slově cizokrajné přibližně ve stejné výši až k pause (antikadenci) a obdobně v sestupném úseku je kadence oslabena tím, že výraz významově závažnější otců stojí před blíže určujícím zájmenem posesivním. Vzniká tím pocit intonačního vyznívání. Dynamiku věty určuje intonace se svým progresivním směřováním, zatím co slova se většinou řadí tak, že následující slovo je určováno syntakticky předcházejícím, takže slova významově nejdůležitější jsou posunuta na začátek větných úseků. Přechod od jednoho slova k dalšímu je plynulý, ustupuje proto exspirace do pozadí a intonace se stává vedoucím činitelem ve fonické linii.

Jungmannův zásah do vnitřní proměny větné výstavby lze sledovati i na stylisticky složitějším útvaru, t. j. na periodě. Aktuální pojetí periody se průběhem doby měnilo, lze si proto uvědomovat její vlastnosti jen rámcově a sledovati ji jako celek strukturní, schopný vnitřní přestavby složek, projevující se mnohostí jednotlivých útvarů historických. Při nejširším vymezení je perioda delší promluvový celek, který se jasně rozpadá na dvě, případně i více částí, jejichž vzájemný vztah je takový, aby vynikly jeho vnitřní jednota a umělá jeho výstavba. Na výstavbě periody má svou účast jak plán syntaktický, tak i významový a zvukový, které střídavě přejímají dominantní funkci složky organisující členění a zároveň vnitřní jednotu periodického celku. Je třeba, abychom sledovali vnitřní proměny periody v české próze od dob humanistických. Pro periodu výkladového slohu počátku 19. století (rozbor prováděn na Jungmannově rozmlouvání O jazyku českém) je charakteristické přehodnocení logicko-syntaktického stavebního principu v neprospěch principu intonačního. Ve větných celcích Jungmannova překladu Ataly lze pozorovati tendenci opačnou. Uplatnění intonace bylo umožněno zmírněním syntaktického napětí větného změnou tradičního slovosledu se slovesem na konci a potlačováním podřadných vět spojkových, slavnostním vyzníváním intonace na konci promluvových úseků, potlačováním větné členitosti a exspirační důraznosti zaváděním nominálních konstrukcí tak, aby vznikly delší plynulé úseky intonační. Uplatnění intonace umožňuje i slovník, který svými poetismy, exotismy, archaismy, zvláštními spojeními, neologismy tíhne k vznešenosti, vytvářející zvláštní jazykové ovzduší, v němž slova ztrácejí plnost významu a bezprostřední vztah ke skutečnosti.

Sledujeme-li funkci intonace v Jungmannově Atale, pak základní jednotka, z níž budeme vycházeti, není ani tak intonace celé věty, jako spíše intonace jednotlivých úseků vzestupných nebo sestupných, poněvadž právě tyto úseky bývají pathetisovány charakteristickým vyzněním. A teprve pořádáním těchto celků ve vyšší celky se uplatňuje i intonační osobitost věty a konečně i periody. Zejména intonační symetrie se projeví většinou odhaleně a je podporována i tendencí k rozměrovému rytmu (sylabické symetrii).

Postup k básnické próze nebyl tedy uskutečňován Jungmannem jen v slovníku, ale i v přestavbě stylistických prostředků tradiční věty a periody spisovné české prózy. Jungmann zahajuje vývoj; z jeho následovníků dlužno jmenovati Lindu, Novotného (Oběť z roku 1824), první práce J. z Hvězdy, Klicpery, Tyla, spojovací cesty vedou až k Máchovi. Je třeba si dále uvědomiti, že Jungmann uskutečňuje překlad Ataly teprve tehdy, když dokončil překlad Miltonova Ztraceného ráje. Máme-li na mysli Jungmannovu nespokojenost s prosodickým systémem přízvučným, který svou stopovostí a nadvládou přízvuku znemožňoval svobodnější odstínění jazykových prostředků veršových, lze pochopit Jungmannův odvrat k próze jako cestu k svobodnější tvořivosti básnické. V pathetisaci jednotlivých intonačních úseků s charakteristickou kadencí a v tendenci k rozměrovému rytmu můžeme spatřovat něco, co mohlo alespoň částečně v dané situaci nahrazovat zvukově chudý a jednotvárný verš Puchmajerovy školy. Přesouvání „poesie“ z veršů do prózy je konečně ve shodě i s celkovými tendencemi literárními. Ve středu literárního kultu se ocitají díla, jež se pohybují na rozhraní poesie a prózy (Gessnerovy Idyly, Macphersonův Ossian), a tak také pochopíme, že v Lindově Záři překračuje tak snadno próza do veršů a verš v prózu. Próza tu přejímá důležitou vývojovou funkci pro celou literaturu; teprve když dochází k přestavbě verše (akce Počátků, romantický verš), ztrácí i próza své nadřaděné postavení vzneše[64]ného básnictví a přijímá nové funkce a vyvíjí se k novým tvarům.

 

13. března. Vladimír Skalička: O gramatické stavbě čínštiny. Dosud se pojímala čínština jako jazyk isolující, který se celkem podobá angličtině. Podobnost se viděla hlavně v nedostatku koncovek skloňovacích a časovacích. Ale jsou tu závažné skutečnosti, které naopak čínštinu od angličtiny odlišují a dávají jí zcela zvláštní postavení. Pojmenování se v čínštině (přednášející mluvil jen o t. zv. čínštině hovorové) tvoří velmi často, ba skoro vždy skládáním dvou významových elementů (sémantémů), na př. jü³-i¹ je ‚plášť do deště‘, vl. ‚déšť-plášť‘ jako německy Regenmantel, ‚přítel‘ se jmenuje p’eng²-jo³, t. j. přítel-přítel atd. Tento zjev je nejfrapantnějším rysem jazykového typu, který přednášející nazývá typem polysynthetickým. Tento typ se jeví kromě toho také nedostatkem skloňování a časování (rozdíl od angličtiny, která má bohatý systém časů), jednoslabičností morfémů, enormní homonymií, užíváním sémantémů, kde jiné typy, i isolační, užívají elementů formálních (na př. dativ se vyjadřuje slovesem kei³ ‚dáti‘, předložka ‚s‘ slovesem ken¹ ‚následovati‘, předložka ‚v‘ slovesem cai⁴ ‚existovati‘ ap.). Kde to není nutné, formální element se často nevyjádří; tak plurál se často nevyjádří, prosté sloveso může značit děj kteréhokoli času, místo naší periody mívá čínština iuxtaposici a j. Stavba čínské věty není proto dána do té míry formálními elementy jako u nás, spíše významem složek, které příslušnou větu skládají, a situací. Čínština tak se výrazně odlišuje od evropských jazyků a její rozbor je svrchovaně důležitý pro příští srovnávací mluvnici. (Otištěno v Archivu orientálním 15, 1946, str. 386/412.)

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 1, pp. 62-64

Previous Jiří Krámský: Fonologie norštiny

Next rd (= Redakce): Do nového ročníku