Otázka periodisace slovenské literatury

Felix Vodička

[Rozhledy]

(pdf)

Problème de la périodisation de la littérature slovaque

Theoretickým problémům literární vědy a umění vůbec byla v posledních letech věnována na Slovensku značná pozornost. Zasloužil se o to především Mikuláš Bakoš, kterému se podařilo zorganisovati v nakladatelství Urbánka a spol. vydávání celé knihovny zabývající se problémy umění. Mají tu vyjíti v překladech základní díla moderní estetiky a vědy o umění. Zatím vyšly dva svazky; první byl věnován vybraným statím ruských formalistů, Teória literatury, Výbor z „formálnej metódy“ (Trnava 1941, str. 426),[1] druhý svazek byl vyplněn překladem L. L. Schückingovy Sociologie literárného vkusu (Trnava 1943, str. 85), další připravované svazky mají seznamovati slovenského čtenáře s pracemi Lessingovými, Mukařovského, Utitzovými, Walzlovými a Brunetièrovými. K oběma dosud vydaným svazkům napsal Bakoš obsažné úvody. Mimo tuto hlavní řadu knih byl vydán Bakošem v roce 1941 v Bratislavě i překlad Mukařovského stati Dialektické rozpory v modernom umení, k němuž připojil překladatel při příležitosti padesátých narozenin Mukařovského i stručnou informativní stať o vědecké práci autorově a bibliografii jeho prací. Druhou řadu vědeckých studií vydávaných v Urbánkově nakladatelství, t. zv. „Malou vedeckou knižnicu“, zahájil BAKOŠ vydáním své původní studie Problém vyvinovej periodizácie slovenskej literatury (Niekoľko teoretických poznámok), 1944, str. 30 + 3 přílohy.

Bakoš v poslední této studii správně shledává vlastní a základní princip periodisační v „strukturální slohové typologii“; provedení a vědecké prozkoumání této typologie v slovenské literární historii je však teprve předmětem soudobého soustavného bádání, které nepokročilo ještě k synthetické charakteristice. Přidržuje se proto i Bakošovo rozčlenění slovenské literatury spíše konvenčních zvyklostí a nepokouší se podávati schematisovaný popis dobových tendencí, pozorovaných s hlediska organisace literární struktury. Jedině v otázce období Kollárova a Šafaříkova odchyluje se autor od zvyklostí Vlčkovy literárně historické školy a označuje je ve smyslu periodisace A. Nováka jako klasicismus. Aby odlišil tento klasicismus od klasicisujících tendencí doby Tablicovy a Palkovičovy, rozčleňuje klasicismus v slovenské literatuře na období starší a mladší. Dobře podle našeho soudu byl zdůrazněn předěl mezi obdobím Kollárovým a obdobím štúrovským, ale teprve podrobnější zkoumání ve smyslu strukturní typologie prokáže, zdali nebyly podceněny rozdíly mezi obdobím Tablicovým a Kollárovým. („Básnická štruktúra Šafaříkova, Kollárova a najmä Hollého realisuje ten istý estetický kánon ako poézia Tablicova a ostatných príslušníkov literárneho klasicizmu.“) I tu však připustíme, že pohled slovenského literárního historika, omezujícího se na poesii básníků slovenského původu, je přiváděn vzhledem k silným složkám domácí antikisující tradice školské zcela přirozeně k zdůraznění these klasicistní; složitěji se bude jeviti celý problém daného období českému pracovníku, který je nucen charakterisovat typologicky literaturu, v níž vedle posie Kollárovy jsou časově umístěny i Rukopisy a ohlasová poesie Čelakovského.

Vlastní smysl studie Bakošovy nezáleží však v periodisačním rozčlenění slovenské literatury, je zaměřen spíše k prohloubení periodisačních hledisek. Pohyb literární struktury lze sledovati nejen přímo v její organisaci a vnitřních proměnách, ale i nepřímo; pro[111]jevuje se na př. střídáním oblíbených druhů nebo ve vztazích literatury k sociální základně literárního života. Mezi literárním obdobím nebo převládajícím směrem literárním a literárními producenty a spotřebiteli jsou vztahy, charakteristické pro společenské určení nebo poslání sledované literatury. Proto doporučuje Bakoš jako vedlejší hlediska periodisace i zřetel k otázkám generačním a k sociální objednávce, t. j. k společenské vrstvě, jež konsumuje v daném časovém rozmezí literaturu určitého směru a typu. Zatím co druhé hledisko dobře osvětluje vztahy mezi literaturou a společností a zároveň společnost jako nositele literární tvorby, je prvé hledisko generační zaměřeno k otázkám tak trochu biologickým. Je možné si zajisté položiti otázku, jaký je vztah mezi literaturou a generacemi, a potud je i aplikace Pindrova hlediska možná a účelná. Objektivistickému studiu dějin literatury by však neslušelo, aby tuto otázku přeceňovalo a vycházelo z generace jako faktu daného historicky, sociologicky i biologicky, z něhož lze odvozovat i proměny literární struktury. These o tom, že každá generace má svůj vkus, může býti přirozeně ozřejmována literárním materiálem, ale není rozhodujícím vodítkem pro posouzení a vysvětlení pohybu literární struktury.

Bakoš je ovšem poučeným stoupencem toho dějinného výzkumu literatury, jenž vychází ze specifických znaků krásné literatury, a je proto i pro něho zkoumání generační jen vedlejším hlediskem periodisace, o to složitějším, že se kříží se sociálním zařaděním literárního obecenstva; jde skutečně jen „o pomer medzi generačnou príslušnosťou a vývinovou dynamikou básnickej štruktúry“ (str. 16). Abychom však nebyli sváděni k falešnému pojetí, bylo by dobře, abychom o generacích mluvili vždy s hlediska časového roztřídění a nevnášeli do pojmenování generací literární prvky (starší, mladší klasicisté, nadrealisté, generace Štúrova, Hviezdoslavova, Kraskova).

Za nejcennější klad malé, ale průbojné studie Bakošovy pokládám pokus o vertikální rozčlenění současné literatury slovenské od centra přes poloperiferii k literární periferii, od avantgardní struktury dominující a vývojově překonané k strukturám pokleslým nebo amorfním. Páteří rozčlenění jsou historické literární typy a k nim hledá autor vždy sociální základnu čtenářského publika. Vycházeje z Mukařovského pokusil se zde Bakoš v schematické tabulce znázornit paralelní existenci literárních vrstev a zachytit literaturu v její skutečné celistvosti, neomezené na vedoucí vrstvu literárního vývoje. I když zde nebudeme ověřovati správnost jednotlivých zjištění, tolik lze říci, že sama metoda tohoto postupu je vědeckým přínosem a zasluhuje, aby byla aplikována na literárně historický materiál v celé jeho plnosti.

Bakošova studie svým vědeckým zaměřením prokazuje, že se strukturalismus na Slovensku rozvíjí jako plodná základna metodologické orientace slovenské vědy literární. Uchoval si postavení průbojného a avantgardního vědeckého směru i tehdy, když přední jeho theoretikové Mukařovský a Bogatyrev přestali působiti v Bratislavě, ba i tehdy, když po r. 1938 byl kulturní a politický život Slováků podvazován oficiální ideologií, jež byla v zásadním rozporu s theoretickými základy strukturalismu. Je proto třeba, abychom si této slovenské vědecké práce všímali a věnovali jí svou pozornost. Ostatně požadavek vzájemné výměny kulturních hodnot je samozřejmostí mezi oběma národy našeho státního svazku; je tím radostnější, jestliže pozornost, jakou jsme povinni věnovati slovenské vědecké práci, je obohacována i tím, že se v této tvorbě shledáváme i s opravdovým úsilím o nové obzory vědeckého zkoumání a myšlení.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 2, s. 110-111

Předchozí Pavel Trost: Poslední próza Karla Poláčka

Následující Karel Horálek: K otázce tvarového charakteru „Slova o polku Igorevě“