K otázce tvarového charakteru „Slova o polku Igorevě“

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Problème de la structure littéraire du Dit de la bataille d’Igor

Tato slavná památka starého ruského písemnictví nepřestává na sebe poutat pozornost badatelů, vykladačů i překladatelů. Do vypuknutí války neminul téměř ani jediný rok, aby nepřinesl nějakou významnější práci o některých sporných otázkách tohoto nevelkého, ale problematikou vskutku oplývajícího díla. A zdá se, že ani za války badatelský zájem (hlavně v Rusku) nepoklesl. Literatura o Slovu o tažení Igorově narostla za půldruha sta let od jeho objevení do úctyhodných rozměrů,[1] ale kolik vážných problémů tu zůstává ještě nerozřešeno! Řada vynikajících slavistů počínaje Dobrovským se zamýšlela na příklad nad záhadami textu Slova, ale počet nesrozumitelných míst zůstává značný a zmenšuje se v různých výkladech obyčejně jen za cenu odvážných interpolací a konjektur. Překladatelé se stále ještě nemohou opřít o komentáře všeobecně uznávané a proto v nepřehledné řadě novoruských i jiných překladů vynikají především ty, jejichž autorům pomáhalo zmáhat spleť problémů básnické jasnozření. Tím si vysvětlujeme, že býval ceněn český překlad Erbenův výše než filologicky lépe vyhovující překlad Hattalův. Je ostatně docela dobře možné, že v některých otázkách textu Slova o tažení Igorově ani nebude mít poslední slovo odborné bádání; mnohé výklady nejasných míst nás aspoň udivují svou ostrovtipností, ale nepřesvědčují. Jak složitá je tu jen problematika vyplývající z okolnosti, že text Slova prošel pskovským nářečním prostředím, což se projevuje hlavně jeho záměnou š a s, č a c. Hned na počátku jsme pak postaveni před volbu držet se ve větě: ašče komu chotjaše [Bojan] pěsń tvoriti, to rastěkašetsja mysliju po drevu, sěrym volkom po zemli, šizym orlom pod oblaky doslovného znění, v němž slovo mysľ nápadně porušuje významový paralelismus, nebo dáti přednost výkladu, jenž tu počítá s vlivem pskovského nářečí a považuje mysliju za chybu místo mysiju, což zase původně mělo býti myšiju s nářečním významem veverky. Toto čtení dává důsledný paralelism, ale vede k němu tak složitá cesta, že není lehké se pro ně rozhodnout. A podobných míst je v Slově značný počet.

Není pochyby o tom, že mnohé z těchto interpretačních nesnází vyplývají z toho, že se žádný starý rukopis Slova nezachoval a že jsme odkázáni jen na nepřesný novodobý opis a špatný soudobý otisk, když rukopisný pramen XVI. století shořel při požáru Moskvy 1812. To je ovšem situace, jež při značné osamocenosti Slova co do jeho literárního charakteru mohla vést a také nejednou vedla k zdrženlivosti, ba i k pochybám o pravosti, jež nověji našly své mluvčí na západě. Ozval-li se na adresu pochybovačů ostře i sám jinak velmi opatrný a zdrženlivý Brückner, je z toho dobře vidět, jak pevné posice po této stránce Slovo má. Jestliže však jeho důrazně pronášené argumenty pochybovače nepřiměly k mlčení a tím méně ke kapitulaci, bude patrně třeba některé otázky probrat s nových hledisk. Mnoho tu záleží na poměru Slova k Zadonštině, s níž vykazuje nesporné přímé souvislosti. Chystané Frčkovo posmrtné vydání Zadonštiny může se stát podnětem k osvětlení této důležité filiační otázky.

Na mnohé problémy stylistické a komposiční bude dána odpověď a mnohé nesnáze překladatelské a vykladačské budou překonány, až bude spolehlivě zjištěno, k jakým literárním druhům je třeba Slovo o pluku Igorově přiřadit, jaký je jeho základní tvarový charakter, literární určení. Dosavadní bádání kolísá v podstatě mezi dvojí možností řešení této otázky. Slovo je buď považováno za básnickou skladbu veršovanou, píseň, poemu, lyricko-epickou báseň, hrdinské epos a pod., nebo bývá zdůrazňována jeho stránka [113]vyprávěcí, informativní a Slovo je pak prohlašováno za památku staroruské historicko-beletristické prózy. V prvém případě je Slovo přiřazováno k středověkým hrdinským básnickým skladbám typu Písně o Rolandovi (a ovšem někdy také k skladbám Macphersonovým), v druhém případě je stavěno v sousedství vojenských vypravování nebo beletrisujícího dějepisectví typu Flaviovy Války židovské. Dosti zastánců má také stanovisko kompromisní, jež počítá s jistou nesourodostí jednotlivých částí Slova a prohlašuje je někdy také za svod a doplnění starších menších skladeb. Názor o básnické povaze Slova má starou tradici od dob Karamzinových, ale snahy o veršovou jeho rekonstrukci vyzněly v podstatě naprázdno, třebaže se tu setkáváme s účastí badatelů zvučných jmen (Korš, Sievers a j.). Názor, že Slovo je historicko-beletristické vyprávění v próze, vyvolal řadu pozoruhodných srovnávacích studií a odkryl pozoruhodné paralely v staroruských letopisech, vypravováních i skladbách náboženského rázu, ale přesvědčivě vyložen nebyl; neurčité stanovisko kompromisní mělo ještě menší ohlas.

Za těchto okolností je třeba předem vítat práci, která se k otázce tvarového charakteru Slova o pluku Igorově staví nově a přitom do značné míry přesvědčivě. Je to saratovská přednáška I. P. JEREMINA z 10. července 1943, jejíž resumé vyšlo loni (Učenyje zapiski Leningrad. gosudarstven. ordena Lenina universiteta, serija filologičeskich nauk, Leningrad 1945, str. 3—18). Jeremin vychází ze zjištění, že určení charakteru umělecké skladby musí býti založeno na pojetí literárního druhu jako systému strukturně vázaných složek a musí bráti v počet všechny tyto složky, nikoli jen některou z nich. Důslednou jednotnost tvůrčího plánu, který by organisoval všechny složky umělecké struktury ve vyhraněný literární druh, je třeba předpokládat právě v středověkém literárním díle spíše než kde jinde. Pokud jde o otázku uměleckého charakteru Slova, nachází Jeremin klíč k jejímu řešení přímo v názvu skladby, jež prý její autor nikoli náhodou nazval slovem.

Toto označení, jež je doslovným překladem řeckého logos, má v literární terminologii již antickou tradici a znamenalo původně mimo jiné řeč vůbec, v byzantském období pak řeč především slavnostní. Podle starých tradic počínalo se každé slovo zvláštní vstupní části, jež měla svůj zvláštní stylistický ráz. S takovým vstupem se setkáváme i v Slovu o pluku Igorově. Skladatel se v něm obrací k posluchačům či čtenářům opětovným oslovením „bratří“, ohlašuje obsah skladby i formu, jakou bude příběh podán. Pak teprve následuje v Slově text s vlastním vypravováním. Jako součást ‚slova‘ dostává toto vypravování zvláštní ráz, jež je odlišuje od vypravování samostatných. Je prostoupeno rétorickými prostředky, epický prvek ustupuje místy silně do pozadí, episody jsou předimensovány a skladba dostává ráz vypravování fragmentálního, autorův lyrický komentář převažuje nad vypravováním. Uplatněním těchto složek se dostává Slovo do sousedství vrcholných výtvorů staroruských pěstitelů slavnostního řečnictví, hlavně Kyrila Turovského.

Z řečnického charakteru skladby vyplývá, že se skladatel nesnaží o to, aby vzbudil dojem nestranného zpravodajství, jako se sluší na letopisce a historika. Informovati vůbec není jeho úkolem, více než fakta a události zaměstnává jej poměr k nim, více než o jejich průběh stará se o jejich smysl. Dějepisný materiál je mu posléze podnětem k národně politickému poučení. Všechny tyto vlastnosti Slova ostře vystupují při srovnání se souběžnými zprávami letopisů o Igorově porážce. Podle tradičních konstrukcí rétorických skladeb má Slovo také zvláštní závěr, smířlivé zakončení a zároveň oslavu hrdiny. Blízkost k náboženským oslavným skladbám zde podtrhuje i závěrečné amen, jež bývá některými badateli neprávem považováno za nedopatření.

K stylistickým prostředkům, jež řadí Slovo k řečnickým skladbám, patří vedle častých oslovení a apostrof především zpřítomňování minulých událostí a také řečnické otázky a opakování. Charakter řečnické prózy v Slově se konečně také jeví v rytmické výstavbě. [114]Složitá rytmika této skladby se nevyhýbá ani rýmu (ovšem ponejvíce morfologickému) a přece se tím ještě nestává výtvorem veršovaným.

Podle tohoto tvarového určení Slovo o pluku Igorově navazuje na velmi starou literární tradici, jež má bohatou historii ve světových literaturách. V staré ruské literatuře stojí v blízkosti náboženských rétorických skladeb, ale zůstává jedinou zachovanou památkou světského oslavného řečnictví Kyjevské Rusi. Její skladatel, umělec vysoké kultury, dovedl zpracovat typický příběh ruských dějin v dílo neobyčejné síly hluboce originální a vskutku národní.

Je více než pravděpodobné, že Jeremin tímto svým určením tvarového charakteru Slova o pluku Igorově neřekl poslední slovo a neuzavřel řetěz prací, jež byly této otázce věnovány. Jereminův výklad je až překvapivě prostý a již proto nebude mnohé odborníky přesvědčovat.[2] Znamená však rozhodný krok kupředu a literární historie jej bude musit respektovat. Může přinést také pcdněty překladatelům Slova do moderních jazyků a pomáhat jim řešit některé problémy stylistické. Může jim býti také připomínkou, že jazykověda ani literární historie práci nad Slovem ještě neskončila a jeho poznání stále prohlubuje. Překladel musí přistupovat k Slovu dobře orientován v odborné literatuře a musí míti také odborné školení, aby nepodléhal různorodým theoriím.[3]

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 2, s. 112-114

Předchozí Felix Vodička: Otázka periodisace slovenské literatury

Následující Oldřich Králík: Ot. Březina a indické myšlení