Několik poznámek o spisovné výslovnosti

František Daneš

[Discussion]

(pdf)

Quelques remarques sur la prononciation de la langue littéraire

Článek Bohuslava Hály „Rozhlas a výslovnost“ („Rozhlasová práce“ 1, str. 64 n.) a kritické poznámky Františka Trávníčka k němu, uveřejněné ve Svobodných novinách z 5. července t. r. pod názvem „Nevážnost ke spisovné mluvě“ daly nám podnět k této stati. Nepůjde nám však jen o postoj theoretický, nýbrž se zároveň pokusíme ve stručnosti přehlédnout současnou praxi a naznačit pracovní možnosti.

Zvuková kultura spisovné češtiny je dosud na poměrně nízkém stupni. To je zřejmé každému, kdo si mluvené češtiny trochu pozorněji všímá. Je ovšem snadné žehrat na nedostatky; těžší už je hledat jejich příčiny a nejlepší cesty k jejich odstranění. Ptejme se, které jsou předpoklady zvukové kultury jazyka, a zjistěme, do jaké míry jsou splněny. Kultura, t. j. vědomé pěstění zvukové stránky spisovného jazyka, přihlíží (podle Weingartovy stati „Zvuková kultura českého jazyka“ ve sbor. Spisovná čeština z r. 1932) k třem věcem: 1. správné výslovnosti (orthoepii), 2. vytříbení zvukové stránky a 3. technice hlasu a umění přednesu. Povšimneme si nejprve a hlavně bodu 1.

Jeho předpokladem je existující norma výslovnosti, t. j. vzorná výslovnost, ustálená a kodifikovaná. Norma je pak předpokladem, ale zčásti i důsledkem pěstování vzorné výslovnosti na školách a ostatních kulturních institucích. Zbývá tedy rozhodnout, kde hledat tuto normu. Podle známých zásad funkční linguistiky musí existovat přímo v jazyce a je určována usem. Je samozřejmé, že v našem případě to je usus všech těch, kdož spisovným jazykem hovoří, tedy intelektuálních vrstev celého národa (srov. Weingart v uved. čl. 187). Z této definice vyplývá několik věcí: za prvé orthoepie ze žádných důvodů nemá nařizovati výslovnost, která nyní neexistuje a kterou by si snad theorie z jakýchkoli důvodů přála (Weingart v uved. čl. 202); za druhé musí být prosta dialektismů, jak to samozřejmě vyplývá z funkce spisovného jazyka. Tedy není možno povýšit na vzornou výslovnost ani obecnou výslovnost pražskou, jak by tomu chtěl Hála. Mluví proti tomu mnoho okolností; na některé z nich poukázal již prof. Trávníček ve zmíněném článku. Hála chválí pražskou výslovnost vzdělaných vrstev; mluví prý sice gramaticky nesprávně, t. zv. pražským nářečím, avšak jejich tvoření hlásek prý zůstává v jádře neporušeno (na str. 65—66). V tom je několik nesrovnalostí. Jde nám přece o výslovnost spisovnou, a ne o „pražské nářečí“. A jak rozumět zjištění o „neporušeném tvoření hlásek“? Na jakém pozadí se zde hodnotí? Jestliže napřed povýším pražskou výslovnost na vzor a pak zjišťuji, že tato výslovnost je vzorná, nic tím přece nedokazuji.

Nadto máme za to, že snad ani nějaká typická „spisovná pražština“ neexistuje. Praha je sice kulturním centrem, ale nositelé této její funkce jsou jen z menší části opravdoví Pražané; z velké části přišli oni nebo alespoň jejich rodiče z venkova. Silný tlak výslovnosti typicky [174]pražské se jeví spíše v hovorové nebo obecné češtině,[1] ne však v jazyce spisovném. Jestliže v minulých etapách vznikaly spisovné jazyky tím, že za jejich základ byl vzat některý místní dialekt, není možno hledat obdoby toho ve století XX. za úplně odlišných civilisačních, sociálních a kulturních podmínek. Školy nejsou jen v Praze, divadla, film i rozhlas mají hustou síť po celé oblasti českého jazyka. Není tedy pražádného důvodu k favorisování Prahy. Překvapují proto v Hálově článku slova: „A uloží-li snad jednotná vzorná výslovnost Moravanům větší oběti, nechť je snášejí trpělivě v zájmu celku …“ (na str. 67). Jaké to větší oběti na ně čekají? A kdo jim je chce ukládat? Tímto způsobem nelze přece řešit tak důležité otázky.

A nelze se také zcela odvolávat na příklad francouzský nebo anglický, jak na to upozornil již V. Mathesius.[2] V obou těchto zemích, jejichž tradice jazyková i společenská se liší od tradice naší, je normou spisovné výslovnosti vlastně jakýsi třídní dialekt, t. j. výslovnost vyšších vrstev společnosti v jejich společenských stycích. U nás ovšem byly a jsou předpoklady jiné. Spisovná výslovnost česká nevzniká jako funkce společenská (v užším slova smyslu), nýbrž jako obecná funkce kulturní, prostupující více méně všechny vrstvy národa. Je tedy výslednicí působení institucí rázu celonárodního, především škol. Jestliže se to uznává docela samozřejmě pro normu gramatickou a lexikální, proč najednou hledat pro normu výslovnosti kriterium jiné?

Ale neradi bychom hovořili stále jen abstraktně. Řekli jsme, že normu si vytváří jazyk vlastně sám. Její kodifikace nesmí si počínat libovolně, nýbrž má jen odstranit nevhodné kolísání a pod. a tím přispět k stabilisaci spisovné češtiny. Jestliže se navrhuje, aby za základ normy byla vzata výslovnost pražská, mohlo by se zdát, že vlastně normu teprve hledáme, že se o její stabilisaci dosud nikdo nepokusil. Pravý opak je ovšem pravdou; základní práce již byly vykonány. Jsou to práce Trávníčkovy (uvedu alespoň dvě z nich: Spisovná česká výslovnost 1940 a obsažné poučení o výslovnosti v Stručné mluvnici české 1941) a několikrát již citovaná práce Weingartova s důležitýni úvahami theoretickými.[3] (O Trávníčkovi se Hála nezmiňuje, Weingarta se dovolává a cituje z něho, ale jen to, co podporuje jeho pojetí; vlastní smysl Weingartova úsilí pomíjí.) Má se tedy úsilí o zvukovou kulturu spisovné češtiny oč opřít. Mezi výsledky Trávníčkovými a Weingartovými není podstatnějších rozdílů. Jestliže přesto je stav zvukové kultury naší mateřštiny neuspokojivý, je nutno hledat příčiny jinde.

Podle našich pozorování jeví dnešní spisovná výslovnost značnou rozkolísanost ve srovnání se stavem předválečným.[4] Nejde o nějakou ledabylost, nad níž se lze pohoršovat, nýbrž o zjev, který má jistě hlubší příčiny a který nutí odborníka, aby se nad ním zamyslil, pokusil se jej vyložit a vyvodit důsledky pro theorii i praxi. K jazyku nelze přistupovat s apriorními předsudky a s postojem oprávce, nýbrž s prostou snahou poznávat a pomáhat. Rozkolísanost se projevuje ve dvou oblastech: jednak u slov domácích tam, kde i z výkladů Weingartových a Trávníčkových je zřetelná nejistota, kolísání. Tak na př. je zřejmá tendence vyslovovat všechny souhlásky v písmu zdvojené jako dlouhé nebo jako skutečně dvě [cenný]. Dále jsou to dva zjevy, které připomínají podobné zjevy „moravské“, totiž u typu „shoda“ asimilace neznělého „s“ k znělému „h“ (výsl. zhoda) a zanedbávání rázu (což působí někdy dojmem splývavé výslovnosti a vede k vyslovování znělých souhlásek na neobvyklých místech). Zato kolísání v kvantitě je snad o něco menší. To souvisí s jinou obecnou tendencí, totiž přidržovat se psané formy slova; je to zřejmé i z toho, že [175]toto kolísání je tím menší, čím závislejší je mluvčí na psaném textu. Necháváme zde ovšem stranou odraz dialektických poměrů kvantitativních ve spisovné řeči.[5]

Jinak se ovšem jeví zmíněná tendence v druhé oblasti, totiž u slov cizích nebo částečně jen zdomácnělých. Zde podle našeho pozorování dochází k velikým přesunům, hlavně pokud jde o kvantitu. Nesmí nás to příliš překvapit, neboť jak přesvědčivě ukázal Mathesius, tvoří tento druh slov více méně samostatnou enklávu v jazykovém systému.[6] Jejich cizost se stále pociťuje (třebas jen podvědomě) — je pro to mnoho jasných svědectví. Jejich postavení v struktuře je hodně volné, a proto i v plánu zvukovém podléhají nejsnáze změnám. Je to ovšem proces dosud živý. Nechme zatím stranou, odkud popud k němu vyšel, ale je jisté, že mu podlehl silně rozhlas (hlasatelé především) a odtud se pak rychle šíří dále. Proti výslovnosti typu [archif], [aktivňí], [lokomotiva], [tribuna] a pod. s krátkými vokály nejsou imunní ani lidé s vysokoškolským vzděláním a význační kulturní pracovníci (školení třeba i v latině). Pronikání nových tvarů je ovšem nestejnoměrné. Zdá se, že jim více podléhá mladší generace; jsou zde však značné individuální rozdíly. (Příklady pro nedostatek místa neuvádím, ač jsou dost zajímavé.) O tom, že tato tendence je velmi silná, svědčí i to, že na př. výslovnost typu [ostentativňe] se objevuje i u osob, které tak dříve nevyslovovaly a rozhlas vůbec neposlouchají, nebo u lidí, kteří theoreticky tuto novou výslovnost odsuzují.

Nejde ovšem jen o změny v kvantitě, jež nalézají oporu v pravopise (o pravopisné stránce této otázky odkazuji na články Trnkovy a Havránkovy ve SS 8, 1942, 169 n. a v tomto roč. 13 n.), nýbrž i o změny jiné. Příklady osvětlí, oč jde: vyslovuje se [demogracije], [diskuze], ale [kursifka] atd. Tyto změny se sice nešíří tak rychle jako změny shora uvedené, ale některé z nich jsou ve velké oblibě i u mluvčích značně kultivovaných.

Jak máme hodnotit tyto zjevy s hlediska mluvní kultury a normy? Trávníček, Weingart i Mathesius hodnotili tuto dnes pronikající výslovnost cizích slov jednoznačně jako vulgarismus a tvary ve spisovné výslovnosti naprosto nepřípustné. Mnozí to jistě ještě dnes tak pociťují (pisatel těchto řádků mezi ně také patří), avšak alespoň u některých typů je nová tendence tak silná, že nelze s jistotou tvrdit, že jim „stará“ norma odolá. To ukáže budoucí vývoj; ale už dnes je třeba říci, že jediným kriteriem při takovém rozhodování smí být hledisko funkční, totiž bude nutno dát přednost tomu, co přispěje více ke konečné stabilisaci spisovné výslovnosti. Bude třeba také uvážit, do jaké míry lze předpokládat účinnost stabilisačního úsilí, jež vykonávají kulturní instituce.

Vysvětlení nového pohybu ve spisovné výslovnosti není tuším obtížné. Jsou tu dva základní faktory. Norma či lépe jazykové povědomí spisovné normy v plánu zvukovém není a nikdy nebylo zdaleka tak silné a ustálené jako v plánu gramatickém a lexikálním hlavně v důsledku nerovnoměrné péče školní praxe. Jeť zvuková kultura jazyka tak trochu „nadstavbou“, přihlížíme-li k vývoji naší mateřštiny. A je tedy přirozené, že změny společenské, které se vždy odrážejí v jazyce, projeví se nejspíše zde. Jestliže spisovný jazyk počne pronikat hlouběji a šířeji do jazykového společenství, neboli jinak řečeno, jestliže ho počnou aktivně užívat lidé, kteří s ním přicházeli dříve jen zřídka do styku, není divu, že se počne měnit, a to nejspíše tam, kde tlak normy je nejslabší. Je jedno, vidíme-li v tom vulgarisaci nebo demokratisaci jazyka.[7] Jazykozpytec může být vcelku rád, že spisovný jazyk si do[176]bývá nových oblastí, i když snad lituje, že se to děje způsobem, který snad někdy zbytečně rušivě a „neekonomicky“ zasahuje do pokračující stabilisace. Úkolem jeho je, aby dovedl dobře odhadnout vývojové tendence, možnosti i potřeby a včas a vhodně zasáhnout theorií i praxí k posílení vytříbenosti a stability jazyka.

Chtěli bychom však zdůraznit, že tím vším zůstává vlastní základ orthoepie, jak byl stanoven Trávníčkem a Weingartem, nedotčen. Je mnoho „nesporných“ věcí, v nichž dnešní praxe mluveného spisovného jazyka pokulhává; jsou to mnohdy věci nejzákladnější. Máme na mysli ty věčné stesky na nezřetelnou, klouzavou, polykavou, synkopickou atp. výslovnost, jak už se tím obíral Mathesius. Je stále časová zásada, kterou vyjádřil Weingart (na str. 218): „V této větší zřetelnosti a péči, v tomto větším přiblížení k složení slov a sousloví, je jeden z důležitých rozdílů mezi výslovností spisovnou a obecnou“. Je třeba, aby jak škola, tak rodina si všímaly odpovědně a poučeně výslovnosti svých svěřenců. Pociťuje-li se dnes všeobecně jako trapný a nepatřičný zjev, užije-li mluvčí ve spisovném projevu tvarů a slov jako „von“, „dobrej“, „furt“ a p., je nutno vypěstovat podobné cítění i v oblasti výslovnosti. Pak teprve bude norma dostatečně pevně zakotvena.

Ještě bychom měli nyní přihlédnout ke kallilogii (zvukovému vytříbení projevu), k technice hlasu a umění přednesu. Postačí však, když si všimneme zatím jen kallilogie, neboť ostatní zřetele nejsou už záležitostí čistě linguistickou. Kallilogie zahrnuje v sobě požadavek libozvučnosti (eufonie) a všímá si hudební stránky věty a vyšších celků. Libozvučnost je ovšem pojem ošemetný. Má-li se vskutku dobře uplatnit, musí být vymaněn z libovolného, čistě subjektivního pojetí; je nutno stanovit vědecky objektivní pravidla či lépe směrnice na základě fonologického rozboru češtiny. Mathesiova práce „Úvod do fonologického rozboru české zásoby slovní“[8] se nabízí jako skvělé východisko. Při hudební stránce věty je třeba zdůraznit, že i ona je do jisté míry součástí normy. Není jen doprovodem řeči a nositelem emocí, nýbrž má i čistě intelektuální funkce. Je třeba stanovit, které hudební útvary jsou spisovné na rozdíl od forem jazyka obecného nebo nářečí (tak na př. některé typy otázek a j.). Intonace je též důležitým činitelem při rozlišování funkčních stylů mluveného projevu. Ale to jsou oblasti bádáním dosud téměř netknuté a snad se k nim v budoucnu ještě vrátíme.

Tím jsme se dotkli — ovšem jen zcela stručně a mnohdy i povrchně — všech důležitějších problémů spisovné výslovnosti. V závěru bychom rádi vyjádřili přání, aby jazykoví odborníci i praktikové projevovali v budoucnu účinný, trvalý a správně řízený zájem o zvukovou kulturu češtiny, majíce za vzor a základ průkopnickou práci dosavadní; vždyť podle slov jednoho z těchto průkopníků je péče o výslovnost dobrým měřítkem vyspělosti národní kultury.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 3, pp. 173-176

Previous Karel Horálek: Nad českým a ruským Lukreciem

Next Stanislav Lyer: Pokus o strukturální morfologii a syntax