Slovenský příspěvek k sémantice a syntaxi slovesa

Miloš Dokulil

[Discussion]

(pdf)

-

Zatím co výzkum zvukové výstavby spisovné češtiny je dnes — zásluhou pražské školy fonologické — v hlavních rysech proveden, nepostoupil strukturní rozbor morfologického, syntaktického a lexikálně-frazeologického plánu jazyka daleko nad stadium přípravné. I když nechybí podnětných studií programních a průkopnických, usilujících postavit tyto nejvlastnější oblasti strukturálně jazykovědného bádání na pevnou metodologickou základnu — připomínám aspoň práce Mathesiusovy, Jakobsonovy, Havránkovy, Trnkovy a Skaličkovy — přece nemáme dosud soustavného rozboru gramatické struktury jazyka, nemluvíme-li již o rozboru výstavby lexikální.

[69]S opravdovým zájmem uvítala proto naše odborná veřejnost nevelkou, ale obsažnou studii nadaného mladého slovenského badatele EUGENA PAULINYHO, věnovanou lexikálně syntaktickému rozboru slovesa v spisovné slovenštině, tím spíše, že jde o závažný přínos k řešení složitého komplexu vztahů mezi lexikálním a syntaktickým plánem jazykovým a obecných základních otázek jazykovědy vůbec. Třebaže Paulinyho Štruktúra slovenského slovesa vyšla již před pěti lety (vydala ji Slovenská akademia vied a umení jako 2. svazek Spisů v Bratislavě 1943), zavazuje nás závažnost této práce a její strukturálně metodické zaměření, abychom se jí zde zabývali podrobněji.

Jak naznačuje již podtitul Paulinyho práce Štúdia lexikálno syntaktická, spojuje autor při zkoumání slovesných vazeb v spisovné slovenštině dvojí zaměření: na slovo a na větu. „Raz sa skúma výraz vo vete sám o sebe a hľadí sa zistiť, nakoľko usmerňuje a určuje význam vety, raz sa zasa skúma veta ako celek a hľadí sa vyskúmať, nakoľko štruktúra vety určuje význam výrazov, vetu skládajúcich.“ Z důvodů praktických si autor zúžil předmět svého zkoumání na spojení slovesného přísudku v činné formě se substantivem (n. výrazem je nahrazujícím). Vychází z poznatku, že schopnost daného slovesa vstupovati jako jádro přísudku ve větná syntagmata souvisí velmi těsně s jeho lexikálním významem. (Tak na př. předmětnost slovesa, t. j. schopnost říditi předmět, je nepochybně podmíněna jeho významem.) Příslušnost k určitému syntaktickému typu predikace vyplývá tedy z příslušnosti k určité kategorii významové. Je tedy prvním autorovým úkolem stanoviti významové kategorie slovesa a zjistiti vzájemné vztahy mezi nimi. Poněvadž tradiční významová třídění sloves na aktivní a passivní, na objektová a subjektová, na akční a stavová prý pro daný účel v plném rozsahu nedostačují — důvody, jež autor uvádí (9—11), zcela nepřesvědčují — hledá autor kriterium vhodnější. Přijímaje názor, že každé sloveso vyjadřuje děj (autor chápe tento pojem zcela ve smyslu činnosti), nachází je v pojmu intence slovesného děje, čímž rozumí „fakt, že sloveso ako predikát vyžaduje alebo nevyžaduje vyslovenie agensa alebo patiensa svojho dejania“. „Dejanie samo o sebe vždy predpokláda jednak predmet, ktorý dejanie uskutočňuje, jednak predmet, ktorý je dejaním zasahovaný a je jeho cieľom. Na pláne významovom sa to preto javí tak, že existuje uskutočňovateľ dejania, agens (A), samo dejanie (D) a predmet dejaním zasiahnutý (Z). Toto sú atribúty, ktoré sprevádzajú každé dejanie“ (16).

Jednotlivé významové kategorie slovesné se pak liší mezi sebou tím, jak jsou jednotlivé významové složky vyjádřeny v pláně formálním, na kolik jsou vyjádřeny výrazy zvláštními anebo zase výrazem společným. Tak dochází autor k tomuto třídění slovesných významových kategorií: jsou dvě základní skupiny podle toho, je-li agens děje určitý nebo neurčitý. Prvá skupina se dělí dále podle toho, zda je agens vyjádřen samostatným výrazem (I A) nebo ne (I B). Druhou skupinu pak dělí autor ještě podle toho, zda je nevyjádření agentu na vůli mluvčího nezávislé (II A), nebo zda na jeho vůli závisí (II B).

Skupina I A (s explicitním agentem určitým) (22—25) zahrnuje tyto typy:

1. A, D i Z, tedy všechny významové složky jsou vyjádřeny zvláštními výrazy (schema A—D—Z). Jde tu o slovesa, která se obyčejně označují jako přechodná n. objektová přímá. Typ: OTEC NESIE DREVO.

2. A a Z jsou vyjádřeny jediným společným výrazem, D je vyjádřeno zvlášť (schema AZ—D). Typ: BRAT IDE. Podmět je tu rovněž dějovým činitelem, zasahuje však svou činností sám sebe.

3. A je vyjádřen zvlášť, ale Z je již zahrnut v slovese (schema A—DZ). Typ: KOSTOLNÍK ZVONÍ. Slovesa toho typu pokládá autor za objektová v tom smyslu, že je v nich obsažen poukaz na rozsah objektu. Liší se tedy od typu 1 jen tím, že objekt je tu obsažen v slovese samém.

[70]4. Kromě těchto typů, vyplývajících schematicky z daného dělidla, zjišťuje autor v slovenštině ještě typ zvláštní, v němž sloveso vyjadřuje stav podmětu a zároveň vyslovuje, že subjekt je v tomto svém stavu činitelem (schema Az—Dz). Je to typ: BRAT VALAŠÍ.

Typy 1 a 3 mají společné to, že činnost, kterou subjekt vyvíjí, zasahuje předmět mimo něj (slovesa vnější akce). Naproti tomu u typů 2 a 4 nezasahuje subjekt svou činností jiný předmět, nýbrž sebe sama (slovesa vnitřní akce).

Na druhé straně spojuje typy 3 a 4 to, že slovesa obsahují již v sobě předmět, k němuž se svou činností vztahují anebo skrze něhož působí na podmět (slovesa statické akce). Slovesa typů 1 a 2 nevyjadřují sama o sobě, co je činností zasaženo. U sloves typu NESIE musí být zasažený předmět vyjádřen objektem, u sloves typu IDE subjektem (slovesa dynamické akce).

 

Skupina I B (s implicitním agentem určitým) (25—27) zahrnuje větné typy bezpodměté. Agens tu není výslovně jmenován, ať již proto, že na něm nezáleží, anebo proto, že nevíme, jak ho pojmenovat, vždy však se tu podle autora určitý a individuální agens cítí. Z povahy bezpodmětých vět vyplývá, že mohou být tvořeny jen takovými slovesy, v nichž podmět není zasažen, tedy jen slovesy vnější akce. Lze tedy rozlišovat jen dva typy těchto sloves: typ 1 má svůj protějšek v neosobním typu ZABILO BRATA (schema AD—Z), typ 3 v neosobním typu HRMÍ (schema ADZ).

 

Proti oběma těmto skupinám stojí ty případy, kdy původce děje zjistit nedovedeme. Nevyjadřujeme tu tedy činitele proto, že nám není znám. V této skupině II A (agens neznámý) (27—28) rozeznává autor dva typy:

1. Děj zasahuje nějaký předmět (schema D—Z). Typ: OTEC STARNE.

2. Děj existuje jako vlastnost předmětu (schema D). To je typ: SLEPÝ NEVIDÍ. Kdežto v této skupině nevyslovení agentu je na vůli hovořícího nezávislé, sdružuje skupina II B typy, v nichž nejmenování agentu vyplývá ze záměrů mluvčího (28—29). Jde vesměs o typy odvozené z typů I A, jejichž intence na dějového činitele je zrušena, takže není možné jej výslovně jmenovat.

1. (z 1) DOM SA STAVIA (schema D—Z). Subjekt je tu patientem tak jako u typu OTEC STÁRNE, kde však agens je nevyjádřen proto, že je mluvícímu neznám.

2. (z 2) IDE SA (schema D) vyjadřuje pouze děj bez zaměření na činitele i zásah.

3. (z 3) ZVONÍ SA (ve významu slovesa je poukaz na zásah).

4. (z 4) VALAŠÍ SA (ve významu slovesa je poukaz na vlastnost podmětu).

Jak patrno, je zde vesměs změny intence dosaženo reflexivní formou základního slovesa, u typu 1 v konstrukci osobní, u typů 2—4 v neosobní formě.

 

Aby mohl přistoupit k podrobnějšímu rozboru jednotlivých kategorií slovesných a k vysvětlení problémů, které existují uvnitř každé kategorie, zejm. aby bylo lze vyšetřit souvislost mezi významem slovesného přísudku a pádem jména jím řízeného, vypořádává se autor zevrubně s problematikou syntaktických funkcí pádů (30—56). Vychází z morfologického významu pádu, přijímaje tu celkem závěry Jakobsonovy (Travaux du Cercle linguistique de Prague. VI, 240 n.), a snaží se určit, jak se tyto obecné významy pádů o sobě projevují v konkretní větné souvislosti, kde jsou zatíženy sémanticky, t. j. blíže určeny činiteli syntaktickými i lexikálními. Syntakticky se jeví autorovi význam pádů omezen tou okolností, zda předmět v daném pádě vyjadřuje nebo nevyjadřuje účast na ději, ať aktivní nebo passivní. Po stránce lexikální je mu pak význam pádů omezen hlavně tím, označuje-li pád bytost n. věc. Takto dochází autor k takovému schematu funkcí adverbálních pádů:

 

[71]	Je vyjádřeno, zda jde		není vyjádřeno, jde-li o ne-věc nebo věc
	o ne-věc	o věc
aktivní účast vyslovena	NOM.	INSTR.	GEN.
aktivní účast nevyslovena	DAT.	AKUS.	GEN.
účast nevyslovena	LOK.	LOK.

 

NOMINATIV sám o sobě nevyjadřuje ani závislost na jiném členu větném, ani zasaženost dějem. V syntaktickém použití má proto pole velmi široké. V konstrukcích, na něž autor své zkoumání omezuje, může vyjadřovat buď zasaženost (patiens) nebo aktivní účast na ději (agens), anebo konečně též nositele stavu n. vlastnosti. Z jeho bezpříznakovosti vyplývá však tendence k tomu, aby se aktivní účast na ději pokládala za jeho vlastní funkci.

AKUSATIV označuje proti nominativu zasaženost, a to úplnou. Vyslovuje-li passivní účast na ději, pak existuje tendence, aby tento akusativ vyjadřoval věc.

Jak s hlediska syntaktického, tak i lexikálního tíhne protiklad akusativ—nominativ k disjunkci.

GENITIV vyjadřuje aktivní i passivní účast na ději v rámci svého obecného významu, t. j. předmět jím vyjádřený se neúčastní děje v celém svém rozsahu. Protiklad věcnosti a nevěcnosti je tu zrušen.

INSTRUMENTÁL vyjadřuje sice aktivní účast na ději, ale jeho věcnost způsobuje, že stojí na periferii výpovědi. Vyjadřuje se jím nástroj, jímž se děj provádí.

DATIVEM se opět vyjadřuje bytost, jež se však neúčastní aktivně na ději. Pro svou nevěrnost nemůže však vyjadřovat ani zasaženost dějem. Vyjadřuje se jím vlastník děje.

LOKÁL je jediný pád, který nevyjadřuje vůbec účast na ději. „L. v dejaní nevyslovuje sám nič, syntaktický aspekt pri ňom neexistuje. Preto, aby sa vôbec mohol syntakticky použiť, potrebuje predložku.“

Předložkové pády v slovesných predikacích nemohou být, jak vyplývá z autorova pojetí slovesných typů, hodnoceny jako předměty (za předmět lze pokládat jen akusativ, po příp. genitiv), nýbrž vyjadřují okolnosti jiné. Poněvadž velmi specialisované pády předložkové nelze sledovat v celém jejich rozsahu, zabývá se autor ve své práci jen základními funkcemi místa a směru u vazeb s předložkami primárními. Právě možnost vyjádřit při slovesném predikátě místo a směr je podle autora ve velmi těsném vztahu k významovým kategoriím jím stanoveným.

Dále podává autor podobný obraz rekce a jiných poměrů stanovených slovesných typů, doložený materiálem z krásné literatury.

Typ OTEC NESIE DREVO (57—62). Je-li třeba, lze vyjádřit okolnost, že předmět není zasažen činností podmětu v celém rozsahu, nýbrž toliko částečně, tím, že objekt není v akus., nýbrž v gen.: nevidím ani nášho domu (gen. záporový), mama nakrájala chleba (gen. celkový).

Klade-li mluvčí důraz na činnost samu, nemusí být předmět přesně pojmenován. Lze tedy sloves typu NESIE užít bez jakékoli formální změny ve funkci sloves typu ZVONÍ: píšem list — píšem; já som ve svojej izbe s devčatmi šila. Jindy se při přechodu od typu NESIE k typu ZVONÍ pojetí objektu změní v pojetí adverbiální: volám otca — volám na otca; vyzerá všade za vami. Sem patří vlastně též případy, kdy se pojetí objektu mění v pojetí nástroje (v instr.): potriasol hlavu — potriasol hlavou; Klára zalomila rukami. — Jsou možné i přechody mezi slovesy typu NESIE a IDE: hneď ti prejdú smiechoty — hneď ťa prejdú … — Mnohá slovesa typů ZVONÍ, IDE, VALAŠÍ se prefixací stávají slovesy typu NESIE: ísť — nájsť, myslieť — premyslieť, slúžiť — zaslúžiť.

Místo a směr děje mohou být u tohoto typu vyjádřeny bez omezení: kúpil som v dedine korčule; mama usadila deti k stolu.

[72]Stejně je možné bez omezení jmenovat u tohoto typu nástroj děje: mama pokárala Jerguša očami, i vlastníka děje: veď my im nič neurobíme.

Typ BRAT IDE (62—65). Poněvadž u tohoto typu je subjekt sám vlastníkem děje, může být podle autora vyjádřen dativem jen vlastník podmětu anebo osoby nebo věci vyslovené příslovečným určením, na př.: skočil jej do reči (= do její řeči), robota mu nešla (= jeho robota). (Srov. však: jdi tatínkovi pro doktora, kde dativem je zřetelně vyjádřen vlastník děje.)

Směr děje může být u sloves tohoto typu vyjádřen rovněž bez omezení: Jerguš bežal s nimi do kuchyně; vybehol na dvor, kdežto místo činnosti může být, jak autor míní, jen u sloves nedokonavých, prý proto, že místo tu je dáno při subjektu jako vlastníku děje: za cestou pretiekala neveľká riečka. Autor sice připouští výjimky, sám uvádí vazbu vrabce zasadly na ráme, předpokládá však, že jazykové povědomí cítí tu jasně odchylku od normy (očekávali bychom vyjádření směrové: vrabce zasadly na rám). Správnější by však tuším bylo mluvit tu jen o tendenci, a to jen u dokonavých sloves punktuálních. U tzv. atenuativní modality perfektivních sloves může být totiž vyjádřeno místo pravidlem: č. poležel si v nemocnici, postál u domu, raněný popolezl na svahu o několik metrů, ale i u punktuálních je takových výjimek dosti: přešlápl na místě, na nebi vyšly první hvězdy, v které stanici jste nastoupil? Vykládat s autorem předložkový instrumentál ve větě Konôpka postál chvíľku pred zavretými dverami jako příslovečné určení směru bylo by zřejmým násilím.

Jinak se i u tohoto typu může vyjádřit nástroj v instr.: … tu jde o nejaké nástroje, ktorými možno po snehu loziť.

Typ KOSTOLNÍK ZVONÍ (62—68). Vzhledem k tomu, že objekt je tu naznačen již ve slovese samém, bývá prý u těchto sloves nástroj činnosti mnohem těsněji spjat se slovesem, než je tomu při typu NESIE: M. zaškrípal zubami, žena zalamovala rukami.

Dativem se zde vyjadřuje, právě tak jako u typu NESIE, předmět, pro nějž se děj koná: zaďakoval Pánu Bohu za ochranu.

Podle zdání autorova lze pří slovesech typu ZVONÍ vyjádřit jen místo činnosti, nikoli však směr: na dvore štekal pes, neboť prý tu jde o akci statickou. Je proto autor nucen vykládati případy jako smrť klopala už na jeho dvere tak, že předložkového pádu, který jindy vyjadřuje směr děje, je tu užito na označení konkretního předmětu, vzhledem na nějž se děj uskutečňuje. Jsou však i příklady, které by se takto vysvětlovat nedaly, na př. zazvoňte na nás nahoru.

Typ BRAT VALAŠÍ (68, 69). Poněvadž tato slovesa vyjadřují činnost staticky, není také tu možné vyjádřit směr, nýbrž jen místo činnosti: rolníčil na otcovských roličkách.

Předmět, vzhledem k němuž se činnost koná, může být vyjádřen dativem: hajdúsil veľmožom. — Nástroj činnosti však vyjádřit nelze, neboť sloveso značí vlastnost subjektu a jen tak činnost.

Změnou významovou mohou však tato slovesa přejít k typu NESIE: čo dobrého kucháriš (= vaříš)? (Pak ovšem může být vyjádřen též nástroj činnosti, srov. č. krejčuje (= šije) horkou jehlou).

Typ BRATA ZABILO (69) má rekci stejnou jako typ OTEC NESIE DREVO s tím rozdílem, že tu prý nemůže být vyjádřen nástroj, neboť to by předpokládalo vyslovení určitého dějového činitele (viz naproti tomu slc. zabilo ho hromom, podobně i v ruštině): dušu ti vytrasie; bodlo ho na srdci.

Podobně se liší typ HRMÍ (69—71) od typu KOSTOLNÍK ZVONÍ: aj vatru mu skoro udusilo (?), hučí jej v hlave. Nástroj tu podle autora nemůže být vyjádřen z týchž důvodů jako u typu předešlého. Podobně jako při typu ZVONÍ vyjadřují i tu předložkové pády, jimiž se obvykle vyjadřuje směr činnosti, ekvivalent objektu: Konôpkovi zaľahlo na srdce ani kameň.

Typ OTEC STARNE (71, 72). Prostá slovesa toho typu bývají obyčejně bez rekce. Nemůže tu být vyjádřen ani nástroj, ani směr, ani místo děje. Může být při tomto typu samostatně jmenován jen předmět, vzhledem k němuž děj platí: možno ešte i mne láska kvitne. Složená slovesa mívají rekci poněkud bohatší, neboť je možné vyjádřiti při nich i místo, na němž stav existuje: skostnatel mu na tvári úsmev.

Typ SLEPÝ NEVIDÍ (72, 73). Vyplývá z povahy tohoto typu, v němž subjekt je nositelem a vlastníkem vlastnosti, že je zcela bez rekce: rána bola boľavá a krvácala (?); mal zimnicu a blúznil; káva omamne voňala.

 

Samostatnou kapitolu věnuje Pauliny slovesům zvratným a jejich rekci (74—93). Tato závěrečná kapitola knihy je nejpropracovanější a její závěry nejpřesvědčivější, zajisté i proto, že se tu autor mohl opřít o podrobná monografická zpracování badatelů jiných, především o široce doložené a jemné rozbory Havránkovy (Genera verbi v slovanských jazycích I, 1928). Autor tu vychází ze správného rozpoznání, že vlastní funkcí zvratných sloves je měnit intenci obdobných sloves nereflexivních při zachování základního významu. (Změnu intence způsobuje často také prefixace, avšak jen jako průvodní jev změny významové.) Přesněji řečeno omezuje reflexivace možnost členitosti intence. Je to odrazem té skutečnosti, že se u reflexiv. zájmena v akusativě více nebo méně uplatňuje původní význam zasaženosti dějem. K dativním typům zvratných sloves autor ve své práci vůbec nepřihlíží, neboť — jak praví — nemají zvláštní význam pro slovesnou rekci. (Nicméně bylo by bývalo [73]vhodné aspoň konstatovati, že spojení nereflexivního slovesa s dativem si přináší s sebou nutně nemožnost jmenovat samostatně předmět, k němuž se děj vztahuje, poněvadž funkcí této dativní reflexivace je právě zdůraznit, že subjekt je výhradním majitelem děje. Z toho se ovšem vymykají reflexiva tantum, srov. č. postěžoval si matce.)

Nejsložitější jsou poměry u reflexiv od typu NESIE (77—82).

„Tam, kde základné sloveso (nezvratné) vyjadruje svoju intenciu rozčlenene, nevyhnútne musí vzniknúť viacej druhóv zvratných slovies, podľa toho, či sa mení intencia na jeden významový komponent (na činiteľ alebo na zásah), na ktorý ho mení, a či ho mení na oba. K tomu pristupuje ešte to, že zvratné zámeno sa užíva niekedy ako plnoprávny objekt, ale inokedy len ako partikula, ukazujúca na subjekt.“ Je proto škála reflexivních typů odvozených od typů NESIE velmi bohatá, neboť tento typ má dvojí intenci, na činitele a na patiens. Autor tu rozeznává 5 typů:

1. Typ s celým vějířem variant, od varianty základní CHLAPEC SA UMÝVÁ, kde zvratné zájmeno sa má plný význam objektu a kde je tedy zcela eliminována intence na patiens odlišný od podmětu, přes variant UBERÁM SA DO MESTA s potlačenou intencí na patiens a s působením činnosti na subjekt (= významový typ IDE), variant KORÁB SA NESIE, lišící se od variantu předcházejícího ztlumenou akčností podmětu (je neživotný), až po variant OTEC SA HRABE V ZEMI s čistě intencionální a afektivní funkcí zvratného zájmena (intence na objekt je potlačena, není však naznačeno, že by byl subjekt dějem zasažen).

V typu 2 jsou opět dvě varianty: varianta CHLAPEC SA DRŽÍ HRIVY, v níž je činnost podmětu zaměřena na předmět mimo něj, zároveň však je vyjádřena plná účast podmětu na ději a přesah působení děje na subjekt (těsná blízkost subjektu a objektu vzniká tu přiblížením subjektu k objektu), a varianta OTEC SA VODÍ SO SYNOM, kde se předmět dějem zasažený vyslovuje tak, jako by se zúčastňoval na činnosti (objekt se tu přibližuje naopak k subjektu).

3. Typ CHLAPCI SA BIJÚ se liší od typu CHLAPEC SA UMÝVÁ jen tím, že jedinec z plurálového subjektu neobrací svou činnost na sebe, nýbrž na jiného jedince ze subjektu (reflexivum reciproční). Významovou variantou tohoto typu je varianta CHLAPEC SA BIJE.

Vedle těchto typů, v nichž je potlačeno zaměření na patiens, jsou typy, v kterých je zrušena intence na činitele. Je to 4. typ DOM SA STAVIA. Podmět je tu patientem, agens není vyjádřen. Aby tento typ nebyl pojímán jako CHLAPEC SA UMÝVA, užívá se ho jen u subjektu věcného, a tedy jen v 3. osobě. (Že tu jde jen o výraznou tendenci, ukazují příklady jako č. holím se = 1. sám sebe, 2. dávám se holit, Dante se pokládá za jednoho z největších básníků a pod.) Intence na agens i patiens je eliminována v 5. typu ZMRVILO SA, celkem vzácném.

U typů ZVONÍ, IDE, VALAŠÍ (83, 84) může být ztlumena jen intence na subjekt, poněvadž objekt není výslovně jmenován. Proto jsou zvratná slovesa těchto typů neosobní. Lze je spojit jako typ 6. IDE SA.

7. Typ CHLAPEC SA ROZHĽADEL zamezuje reflexivací vznik nežádoucí intence, která jinak u sloves interní akce mnohdy nastává složením s předponami. Proto jsou prefigovaná slovesa typu ZVONÍ, IDE, VALAŠÍ reflexiva tantum, ovšem jen tehdy, jestliže by se složením s předponou stala slovesy typu NESIE.

U vět typu HRMÍ nemůže být zvratné sloveso, neboť podmět i předmět jsou obsaženy v slovese a intence na ně nemůže být vůbec potlačena.

Slovesa typu SLEPÝ NEVIDÍ nemohou se stát reflexivními opět proto, poněvadž podmět tu není ani agentem ani patientem.

U typu ZABILO BRATA je podle autora přechod slovesa v reflexivní znesnadněn tím, že agens je vyjádřen implicite v slovese. Proto stojí proti nereflexivnímu BRATA ZABILO reflexivní BRAT SA ZABIL, kde patiens je subjektem. Tato konstrukce je ovšem jednoznačná jen ve významovém kontextu.

Slovesa typu OTEC STARNE (85, 86) mohou přejít v reflexivní jen tehdy, jestliže význam slovesa nutně nepředpokládá životný subjekt. Zvratné zájmeno tu tlumí intenci na subjekt a věta značí pak děj, který na subjektu existuje: 8. HORA SA ČERNIE.

Závěrem této poslední kapitoly autor probírá stručně tato slovesa po stránce jejich rekce, zjišťuje, čím se jednotlivá slovesa odchylují v podrobnostech od oněch významových a rekčních typů nereflexivních (86—91), k nimž se změnou své intence zařadila, a podává schematické třídění reflexiv tantum (91—93).

Nelze popřít, že Paulinyho studie je opravdu závažným příspěvkem k řešení spletitých a jemných problémů syntaktické a lexikální výstavby věty a vzájemných vztahů těchto [74]struktur. Je jím nejen pronikavostí své analysy, odhalující až překvapivě zákonitosti obou těchto metodologicky těžko přístupných jazykových plánů, jasností a určitostí koncepce, důsledností a čistotou strukturálního nazírání, ale i přesvědčivostí svých závěrů, tam, kde vyrůstají z pevné půdy jazykových fakt a mikrologické práce vlastní i cizí.

Na druhé straně nelze nevidět některé zjevné slabiny této práce, slabiny, které jdou na vrub nekonečné rozlehlosti a rozmanitosti studovaného jazykového materiálu, průkopnického hledačství v badatelské metodě a také příliš spekulativního zaměření svého autora.

Především není zcela nesporné východisko posuzované práce. I když rádi autorovi přiznáváme, že se pojem intence ukázal velmi plodným při výkladu mnohých slovesných vazeb a jejich změn, základní předpoklad, these, že každé sloveso vyjadřuje děj (chápaný ve smyslu činnosti) a že tento děj vždy předpokládá jednak předmět, který děj uskutečňuje, jednak předmět, který je dějem zasahován a je jeho cílem (19), je zřejmě nesprávný. Za prvé nevyjadřují mnohá slovesa děj vůbec, nýbrž toliko existenci či trvání kvalifikovaného stavu nebo vlastnosti, jak autor v průběhu práce aspoň pro typ SLEPÝ NEVIDÍ, třebas nerad, připouští — zpronevěřuje se tak své základní koncepci, avšak zachraňuje si schopnost nezaujatého zraku.

Za druhé ne všechna slovesa dějová vyjadřují činnost; jsou taková, která vyjadřují mimovolnou změnu stavu — OTEC STÁRNE, a konečně ne všechna slovesa akční předpokládají předmět činností zasahovaný — OTEC JDE. To ovšem autor vidět nechce a nemůže, neboť ztotožniv pojem děje s pojmem činnosti založil své významové třídění slovesných predikací na logickém rozboru vyjadřované situace, tedy skutečnosti nejazykové, thematické. Směšuje-li pak autor děj a stav vůbec, není pro to opory ani v jazyku, ani v logice. Je na prvý pohled jasné, že převádění kterékoli slovesné predikace na model akční, na významový vzorec o složkách A, D, Z neodpovídá jazykovému představování a hrubě znásilňuje jazykovou skutečnost.

Sám základní metodický postup pracovní, jehož autor užil, vycházející z rozboru skutečnosti zajazykové, z kategorií thematických (pojmových u Jespersena), přinášel ovšem s sebou velmi četná úskalí. A třebaže i někteří vynikající badatelé (j. na př. Brunot, Jespersen a Brøndal) uznávali oprávněnost a plodnost tohoto postupu, je třeba užívat ho se značnou opatrností. Je třeba si totiž uvědomit, že i tato deduktivní metoda musí se opírat o velkou zkušenost obecně jazykovou, t. j. o hojnou indukci jazykových struktur vůbec, a ovšem že její výsledky musí být velmi svědomitě konfrontovány s jazykovými fakty, ověřovány konkretní skutečností jazykovou, jež sama je jedinou a rozhodující instancí v otázce, pokud tyto kategorie thematické jsou zároveň gramatickými kategoriemi v daném jazyce. Je pravda, že je to právě tento postup od thematu k funkci, snadno svádějící k logickému a psychologickému apriorismu, znásilňujícímu a falešně interpretujícímu jazykovou skutečnost, který bývá vítanou zbraní odpůrcům strukturální metody vůbec. Mnoha úskalím by se byl autor vyhnul, leckterých omylů a tvrdostí by se byl uvaroval, kdyby byl postupoval od formy k funkci, kdyby byl vycházel vždy z konkretních jazykových protikladů. Co by byl celkový obraz ztratil na architektonické jednolitosti a slohové eleganci, to by byl získal na perspektivní hloubce a vnitřní přesvědčivosti.

Kdyby byl autor vyšel na př. od významových a derivačních dvojic typu VISETI : POVĚSITI, LEŽETI : POLOŽITI, SEDĚTI : POSADITI atd., sotva by byl mohl dojít k závěru, že ve větě zástavy smutně visely je podmět patientem a že určitý agens je tu nevyjádřen (typ STÁRNE, str. 71) a naproti tomu zas ve větách na dvore ležal sneh a na lavici sedela sestra je podmět agentem zasahujícím svou činností sám sebe (str. 63, 64). Či je snad důvodem rozdílné interpretace skutečnost, že aby prapor visel, musil jej nejprve nějaký určitý individuální agens pověsit, zatím co sestra se posadila sama? Jak by to pak bylo se [75]sněhem? Položil jej nějaký neurčitý agens, anebo zde máme vyjít z metaforického pojetí, že se položil sám, abychom učinili zadost klasifikaci? A což, když visí jablko na stromě (které tam určitě nikdo nepověsil) anebo oběšenec (který se pověsil sám) či clown na visuté hrazdě (který se pověsil také sám, ale zcela bez úmyslu být patientem)? Máme snad ve všech těchto případech vidět přechod od jednoho typu k druhému? K takovým absurdnostem může vésti, vtěsnáváme-li jazykový materiál dodatečně do předem připravených, apriorně stanovených kategorií.

Ovšem, významová struktura jazyka je tak složitá, tak bohatě kvalitativně diferencovaná, jako zdaleka žádný druhý plán jazykový. Právě proto však je krajně obtížné vycházet z kategorií významových. Významové třídění sloves ve světě může být teprve výsledkem zkoumání jejich rekce a vůbec jejich konstrukčních možností, nikoli jeho předpokladem. Právě onu složku lexikálního významu slovesa, která má vliv na jeho schopnost vcházet v různé konstrukce větné, můžeme postihnout bezpečně jen z úhrnu těchto větných konstrukcí.

Není pochyby o tom, že komplexnost jevů jazykových, nehomogennost jazykového systému tkvící v existenci několika vývojových vrstev vedle sebe, v jisté symbiose živého s mrtvým — můžeme-li se tak vyjádřit — působí značné nesnáze při čistě synchronickém výkladu. (Což však neznamená, že by je nebylo lze touto metodou zvládnout.) Že se autor naší studie nedovedl vždy s těmito nesnázemi vyrovnat s plným zdarem, že není vždy této mnohonásobné složitosti a vrstevnosti jazykového systému zcela práv, je zřejmé každému, kdo konfrontuje jeho výsledky s konkretním jazykovým materiálem, i když je dalek vší kritiky pro kritiku. Povinnosti upozornit na tuto patrnou slabinu velmi záslužné jinak práce Paulinyho se arci nemohl vyhnout ani recensent v ČČF 3, 20 (Bečka), jenž ji však neprávem připisuje na vrub „příliš důsledného využití strukturální methody“ samé. Ve skutečnosti je závada v tom, že si autor neujasnil dost přesně možnosti a meze synchronického strukturálního rozboru. Je nesnadné pochopit, proč si autor neutřídil na počátku své práce studovaný materiál ve smyslu principu produktivity, jejž tak šťastně vnesl S. Karcevskij do jazykovědného bádání (Autour d’un problème de morphologie v sborníku Mikkolovi 1931); proč si neutřídil zásobu sloves s hlediska jejich struktury syntagmatické na derivační typy produktivní a neproduktivní shluky sloves; proč nevedl ostrou rozhraničující čáru mezi těmi predikativními slovesnými vazbami, které jsou skutečně typické a konstituují aktuální systém, a oněmi konstrukčními vazbami, které stojí vně tohoto systému, jaksi „mimo zákon“. Princip produktivity uplatňuje se totiž v celé sféře vztahů mezi sémantikou a gramatikou, v syntagmatice slova i v syntagmatice věty. Jen u sloves s průhlednou strukturou syntagmatickou můžeme jasně postihnout i jejich stavbu významovou (srov. temněti = stávati se temným, zatemniti = učiniti temným, učitelovati = působiti jako učitel, ve funkci učitele atp.) a jen u typických konstrukcí můžeme odhaliti jejich smysl, zatím co ony vazebné zkameněliny (jako na př. učiti jazyku) nemají dnes raison d’être své konstrukce, náležejíce spíše do frazeologie než do skladby. Jindy ovšem dostávají jakési zdání smyslu odrazem od produktivního typu, k němuž gravitují (na př. vazby s genitivem záporovým, jež se udržely jen tam, kde se mohly přiklonit k živým vazbám s genitivem partitivním, nemám matky, nemám peněz, příklonou k typu nepotřebuji peněz, ale jen nemám kabát).

Je na bíle dni, že každá neshoda mezi formou a funkcí, mající svou příčinu v tom, že výrazová kategorie pro funkci v daném jazyce již neživou nabyla druhotně funkce jiné, neadekvátní, je na újmu přesnosti jazykového systému. Právem upozornil autor výše uvedené recense v ČČF na nebezpečí takových disfunkčních nestrukturních archaismů v spisovném jazyce, neboť jejich přemíra je s to ohrozit povědomí spisovné normy. V tom je jeden z hlavních důvodů proti konservativní politice jazykové.

[76]Třeba ovšem autorovi po právu přiznat, že se při svém úsilí o nalezení významových a konstrukčních typů instinktivně vyhýbá vazbám nápadně netypickým (neprávem mu posudek Bečkův vytýká, že nepřihlíží k vazbám s dativem věcným, jako zabrániti nehodě), nicméně mu zůstalo v sítu i mnoho vazeb s dnešního hlediska amorfních a mrtvých, jejichž interpretace pak působí dojmem umělosti a násilnosti (mal tušenie, že tu ide o nejaké nástroje, sprchlo velkými kvapkami, lúky zakvitly kvetmi a j.)

Aby byl ovšem autor mohl bezpečně odlišit typické od netypického, podstatné od podružného, byl by musil pracovat s materiálem daleko bohatším, než je ten, který nám ve své práci předkládá. Skoupé příklady z krásné literatury, které autor uvádí, stačí sotva na ilustraci jeho thesí, a to ještě ne vždy, rozhodně však ne na to, aby si na nich mohl čtenář platnost těchto thesí aspoň s jistou pravděpodobností ověřit. (Srov. zejména minimum dokladů u typů brata zabilo a slepý nevidí.) Lépe by bylo posloužilo, kdyby byl autor u každého typu uvedl dostatečný počet vazeb typických a pokud možná vypočetl všechny slovesné vazby neproduktivní. Jinak zůstává čtenář leckdy na pochybách, kam by autor to nebo ono sloveso zařadil, zejména když — jak bylo již naznačeno a jak ještě dále ukážeme — někdy slovesa významově velmi blízká byla roztržena k typům několika a naopak se uvnitř téhož typu sešla slovesa významově značně vzdálená.[*] Naproti tomu bych autorovi nevytýkal (jak to činí A. Gregor v Naší vědě 24, 1946, 144), že si někdy vypomohl poslovenštěním příkladů z Gebauera, tím méně, jde-li o příklady, jež jsou loci communes vědeckých i školních mluvnic (a to i jiných než českých).

I když zůstaneme jen u onoho materiálu, který autor sám předkládá, je zřejmé, že sémanticko-syntaktické znaky slovesných predikací jsou mnohem rozmanitější, než aby se daly sevřít několika schematy. Na př. ve větách jako kostolník zvoní, pes vrčí, voda hrčí je podle mínění autorova objektová intence děje vyjádřena už samým významem slovesa. To by však bylo lze přijmout nejvýš právě jen pro onu větu, jež zastupuje typ KOSTOLNÍK ZVONÍ. Přihlédneme-li však k ostatním příkladům, které autor uvádí, je na prvý pohled patrno, že tu jde o činnosti bez jakékoli vnitřní intence předmětné. Slovesa typu vrčeti jsou slovesy subjektovými na témž pláně jako na př. skákati (to je ovšem u autora u typu IDE): není podstatnějšího rozdílu mezi větami pes vrčí a pes skáče ani po stránce významu ani v konstrukčních možnostech. Nelze si tu ani v prvém, ani v druhém případě představovat „předmět činností zasažený“. Okolnost, že běžný způsob výkladu podobných sloves onomatopoických používá často objektového slovesa: dělati vr, vydávati (zvuk) vr, neznamená ještě, že by se taková slovesa pociťovala jakoby s implicitním objektem. (Již sama forma otázky jak dělá pes? naznačuje, že se ptáme po quale činnosti, nikoli po jejím zásahu. Nic naproti tomu nedokazuje, že tu lze také užívat otázky co dělá?, neboť touto otázku se ptáme nejen na objekt, nýbrž i na kvalitu činnosti i stavu: Co dělá tatínek? Leží, je ve městě a p.). Rozdíl mezi vrčeti a jíti je v tom, že sloveso vrčeti je významově motivováno, má vnitřní syntagmatickou strukturu, kdežto sloveso jíti ji nemá.

Ani u vlastního typu ZVONÍ není však autorova analysa nepochybná. Je pravda, že sloveso jako denominativum obsahuje poukaz k věci nazývané zvon, ovšem nic víc než právě poukaz; výklad, že zvon je tu předmětem činnosti, patientem, vkládá již do významu slovesa víc, než v něm je. I když je význam takových sloves se zřetelnou strukturou syntagmatickou ve srovnání se slovesy bez takové struktury často velmi určitě specifikován, mohou taková slovesa mít vnější objekt zcela tak jako slovesa neodvozená (a deverbativa ze sloves needvozených) (č. zvoniti klekání, kartáčovati šaty), stejně ovšem mohou být [77]subjektová (hřešiti, učitelovati). Slovesa motivovaná neliší se tedy zásadně od sloves nemotivovaných svou rekcí, nýbrž jen specifikovaností svého děje. Jak rozmanitého charakteru může tento poukaz být, poznáváme nejlépe na takových derivacích, jimž můžeme přiřknout určitější formuli významovou: černiti = činiti černým, rýhovati = opatřovati rýhami, lyžovati = používati lyží jako nástroje, experimentovati = konati experimenty a pod. — Jestliže bychom nutně chtěli ztotožnit tento blíže neurčený poukaz u slovesa zvoní s některou funkcí syntaktickou, mohl by to být spíše nástroj činnosti než její předmět; na to by ukazovalo, že potřebujeme-li tento poukaz nějak určit, může se tak stát jen formou instrumentálu: zvonit velkým zvonem, po příp. pádu předložkového: zvonit na velký zvon.

Z našeho stanoviska k autorovu pojetí slovesného děje a stavu jen jako činnosti, nutně předpokládající jak agens, tak i patiens, plyne, že nehledíc k typům OTEC NESIE DREVO a korespondujícímu typu zvratnému DOM SA STAVIA (u nichž po našem zdání jediné lze hovořit i o činiteli, i o zásahu) nemůžeme plně přijímat jeho interpretaci významových typů. Nejvíce námitek vzbuzuje autorův výklad typu OTEC STARNE. Jak málo tu lze užít představového modelu, který autor pro slovesné predikace jediné uznává, t. j. agens — činnost — patiens, je patrno z toho, že jiní badatelé vycházející z téhož mylného předpokladu, chápou predikace toho typu zcela obráceně, ztotožňujíce tu subjekt s agentem (Ovsjaniko-Kulikovskij, Sintaksis 39 — podle citace autora). Hypothesami nezatížené jazykové povědomí chápe v takových větách podmět jen jako prostého nositele změny stavu. Jestliže se u zmíněného typu může autor dovolávat aspoň logické analysy (stárne = děj nezávislý na vůli subjektu, subjekt nemůže býti identifikován s agentem), selhala by tato argumentace u jiných vět toho typu, na př. otec zbohatl jen vlastním přičiněním.

Autor má pravdu, když uvádí, že predikace typu OTEC STARNE jsou ve vztahu jisté příbuznosti k passivním vazbám typu DOM SA STAVIA n. HOCH JE BITÝ. Lze to velmi dobře pozorovat v jazycích převahou analytických, na př. v němčině na výrazových kategoriích j. der Vater wird alt — das Haus wird gebaut. Tato příbuznost je však dána společným významovým vzorcem = je nositelem jistého stavu, prochází tímto stavem a nemá nic společného s passivností (ta v němčině tkví v passivním participiu gebaut samém, nikoli ve formuli … wird …), která nutně předpokládá možnost aktivního aspektu. Němčina ukazuje svou formální stránkou také na blízkost vět našeho typu k predikacím nominálním: der V. wird alt — der V. ist alt. Můžeme ovšem souhlasit s autorem, že „veta so slovesom stavovým znamená rozhodne iné ako veta menná“, sotva však už s tím, že „sloveso stavové vyjadruje rozhodne viac ako číry príznak časový“. Že věta otec stůně se jazykovému povědomí představuje poněkud jinak než věta otec je nemocen (kde časové zařadění není explicite naznačeno jako ve větě o. stůně), je dáno obvyklou funkcí slovesné predikativní formy vyjadřovati děje časově určené. Proto chápeme i fakty mimočasové, stavy a vlastnosti, jako pták létá, slepý nevidí, vyjádřené slovesnými predikacemi na pozadí časově vázaných dějů. Rozdíl je tu tedy dán jenom „klamem slovesné formy“ (Havránek). Pro toto pojetí mluví i skutečnost, že leckdy jazyky s týmž protikladem predikací slovesných a jmenných mají proti našemu vyjádření slovesnému jen vyjádření jmenné (srov. franc, être debout, couché, assis proti čes. státi, ležeti, seděti).

Jen brýle obecných předpokladů apriori nedovolily autorovi vidět, že neosobní konstrukce zvratné jsou možné i mimo typy IDE, ZVONÍ, VALAŠÍ, srov. věty jako při těžké venkovské práci se stárne rychleji než ve městě (typ STÁRNE), že vedle bezpodmětných vět typu ZABILO HO, HRMÍ, družících se k podmětovým typům OTEC NESIE DREVO a KOSTOLNÍK ZVONÍ, existuje též typ SVÍTÁ jako bezpodmětý protějšek typu OTEC STÁRNE, že i u pravých bezpodmětých vět typu HRMÍ je možné vedle určení místa též určení směru, srov. udeřilo do sousedova domu, sprchlo nám na pole atp. Tam, kde si autor uvědomuje nápadnou neshodu mezi svými dedukcemi a jazykovými fakty, pokouší [78]se překlenout tento rozpor interpretací, jež očividně jazykovou skutečnost znásilňuje. Tak na př. poněvadž prý „miesto dejania pri slovesách dokonavých (typu IDE) vyjadriť nemožno“, vykládá všechny předložkové instrumentály jako určení směru: tak jest podle autora třeba vykládat nejen předložkový instrumentál ve větě nebom preletely divé kačky, n. čes. nad lesem vyletěl pták, nýbrž i ve větě postál chvíľku před zavretými dverami.

Lpění na thesi, že skutečný objekt je jen objekt v akus., po příp. v gen., svádí autora k mylným výkladům předmětových vazeb v jiných pádech. Tak na př. zkoumaje rekci typu ZVONÍ, tvrdí autor protismyslně (str. 67): „Objekt je v slovese vyjádrený nedostatočne, preto ho výraznejšie objasňuje nástroj“. Jde o věty jako zajace začaly prudko pohybovať ňucháčikmi. Je tedy instrumentál po slovesech movendi třeba vykládat jako nástroj, třebaže to zcela odporuje smyslu takových vazeb (srov. č. dej mi, kde bych stanul, a pohnu světem). Násilnosti svého výkladu je si ovšem i autor sám vědom („Pre túto úzku sviazanosť sa niekedy cítí inštrumentál ako objekt, hoci treba ho vždy vykládať ako nástroj“), nicméně obětuje i tuto tak nepochybnou realitu jazykovou, jako je jazykové povědomí, jednoduchosti a racionálnosti systému. Že instrumentál po těchto slovesech je zcela plnoprávný objekt (i když vyjádřený netypickou v této funkci výrazovou kategorií), potvrdí nám i srovnání s jazyky cizími geneticky nepříbuznými, na př. s lat. saxum movere a p. (I když usilujeme o imanentní rozbor struktury určitého jazyka, je vždy s výhodou srovnati jevy daného jazyka s jevy jazyků cizích, zejm. nepříbuzných. Třeba ovšem opatrnosti, abychom nesrovnávali věci funkčně rozdílné. Nelze proto srovnávat rekce sloves o sobě, nýbrž vždy jen jazykové celky, jimiž dané jazyky vyslovují určité celky thematické. Zkoumáme-li vztah lexikálního významu slovesa k jeho objektové intenci, může nám tu druhý jazyk být výborným prostředkem kontroly, stanovili-li jsme funkci intendovaného jména správně, po příp. zda daná rekce je typická či nikoli.)

Právem odmítl již J. V. Bečka ve výše uvedené recensi tvrzení, že instrumentál ve větách jako č. hoch je bit otcem je třeba vykládat jako nástroj činnosti, poukazem na to, že máme v jazykovém povědomí oba instrumentály, instrumentál původce a instrumentál nástroje přesně odlišené. Připomínám k tomu známý zjev, že při reflexivně passivních vazbách nemůže být vyjádřen původce činnosti, nástroj však ano. Jestliže v opisné passivní konstrukci pole je oráno koňmi může být instrumentál vykládán (a pojímán) i jako dějový činitel, i jako nástroj, je ve větě pole se orá koňmi možné jen pojetí nástroje.

 

Nemůžeme uvádět další doklady a není to ani nutné. Jsme daleci toho vidět na Paulinyho studii jen nedostatky. Nechtěli jsme těmito poznámkami na okraj jeho práce nic více a nic méně než upozornit na vážná nebezpečí, které s sebou nese každá jazykovědná práce založená na deduktivní metodě a kladoucí systém nad jazyková fakta. Že jim neunikl ani badatel takového rozhledu jako Pauliny, je jen svědectvím pro ošidnost této metody. Vynikající autorova schopnost postřehu, jemná pozorování konkretních jazykových fakt mají zásluhu o to, že velmi mnohé závěry jeho práce zůstávají neotřeseny, i když jejich východiska nejsou vždy nesporná a způsob jejich zdůvodnění může být kritisován (tak zejm. v kapitole o slovesech reflexivních). Přes výhrady, které jsme uvedli, vítáme jeho „Strukturu slovenského slovesa“ jako trvalý příspěvek slovenské jazykovědy k poznání složité stavby naší mateřštiny a přáli bychom sesterské slovenské jazykovědě takových činů více. České jazykovědě pak bychom přáli, aby ji tento slovenský čin podnítil k ušlechtilému závodění.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 2, pp. 68-78

Previous František Kopečný: K neaktuálnímu významu dokonavých sloves v češtině

Next Jaromír Bělič: Česká studie ze sociologie jazyka