Atemporálnost jako gramatická kategorie českého slovesa? (Diskusní poznámky ke Kopečného Příspěvku k vidu a času v češtině)

Ivan Poldauf

[Articles]

(pdf)

-

V citované studii o atemporálním významu praesentu sloves násobených se snaží František Kopečný vyvrátit tvrzení Koschmiedrovo,[1] že indoevropské jazyky nemají gramatickou kategorii atemporálnosti (achronističnosti, mimočasovosti), poukazem na atemporálnost českých sloves násobených, a to nejen imperfektiv, nýbrž i perfektiv.

Gramatickými kategoriemi se dosud obecně rozuměly třídy, na něž se dělí slovní zásoba jazyka podle své povahy, podle způsobů tvoření nebo podle funkce. Takovými třídami jsou na příklad kategorie slovních druhů a uvnitř těch zase kategorie rodu, čísla, osoby, způsobu atd.[2] S hlediska dnešní linguistiky je však nutno uznávat jen takové kategorie, které v jazyce existují s významovou platností. Jako protiklad znělosti existuje jenom v jazycích, kde je funkčně využito poměru znělé hlásky k neznělé, tak také na př. gramatická kategorie rodu existuje jen v jazyku, kde je jí svěřena nějaká funkce; a to funkce nikoli rázu příležitostného, nýbrž s rysy jisté stálosti a závaznosti. Jazyk, který jen může, ale nemusí zacházet s jedním substantivem jako na př. s maskulinem a s druhým jako s femininem, nezná gramatickou kategorii rodu. Takový jazyk pouze může vyznačit to, co v systému jiného jazyka vyznačit je nutností, co v něm je závaznou kategorií. Uveďme jiný příklad. Jazyky, které mohou, cítí-li toho mluvčí potřebu, vyznačit opakovaní činnosti, neznají proto ještě kategorii násobenosti. Naproti tomu čeština, která má povinnost volit, jde-li o činnost čtení, mezi tvary čísti a čítati, takovou kategorii má, protože tu nejde jen o nahodilé lexikální odstínění významu, nýbrž o zjev charakteristický pro značnou část slovesné zásoby. Podstatou kategorie je pak nepochybně protiklad.

Důkazem pro existenci kategorie není však nutně výskyt formálně odlišených členů stojících vzájemně v poměru protikladu. Tu je třeba pozorovat dvě věci. První je ta, že se jednotlivé kategorie ve své hierarchii a vzájemném uspořádání ovlivňují tak, že svým způsobem vylučuje jeden člen jedné kategorie koexistenci jiného členu jiné kategorie. Známá je na př. taková kolise příznakového členu kategorie vidu (dokonavosti) s bezpříznakovým členem kategorie času (přítomnosti). Podobná kolise prozrazuje někdy existenci kategorie, která nemá vlastních formálních výrazových prostředků. Tím přicházíme k druhé věci, totiž ke kategorii bez formálního, samostatného, i v isolaci patrného příznaku, která však přesto kategorií jest, protože je založena na protikladu.[3] Tak nejsou v české slovesné zásobě nijak formálně odlišena slovesa vyznačující děj probíhající lineárně od sloves ostatních. (nelineárních[4]), a přece ukazuje na existenci této kategorie její kolise s kategorií [122]základního vidu (dělati : udělati, ale vznášeti se : ø).[5] Podobně u substantiv ukazuje na existenci kategorie počítatelnosti její kolise s kategorií čísla (blesk : blesky, ale vosk : ø). Zpravidla však jsou členy protikladu, jenž představuje gramatickou kategorii, rozlišeny přítomností a nepřítomností nějakého příznaku jako formálního signálu. Poněvadž pociťujeme čítati jako tvar opatřený formálním signálem, kdežto čísti je tvar bez signálu (čítati = často, opět a opět čísti), mluvíme o prvním členu kategorie násobenosti jako příznakovém, o druhém jako bezpříznakovém.

Z uvedeného vyplývá, že může jít také o to, má-li jazyk i kategorii, v níž by byl v systému jazyka děj pojatý v čase závazně odlišován od děje pojatého mimo čas. Takové kategorii je jistě lépe říkat kategorie temporálnosti než kategorie atemporálnosti. Položíme-li si nyní pro češtinu otázku, má-li takovou gramatickou kategorii temporálnosti, půjde vlastně o to, zjistit, zda je v češtině kategorie času suverénní či zda se uplatňuje jen při současné temporálnosti slovesa, zatím co jeho charakter atemporální by uplatnění se kategorie času znemožňoval. K tomuto cíli si musíme nejprve srovnat všechny gramatické kategorie českého slovesa. — Řekněme hned, že tak zvaná fázovost děje není gramatickou kategorií, protože tu chybí podstatný rys závaznosti. Ukazuje to na př. ta skutečnost, že zvláštní tvar, označující počátek činnosti slovesem vyjadřované, máme jen u některých sloves a jen u některých z nich a u jiných dalších máme tvar označující konec činnosti, na př. rozplakati se, dočísti, rozběhnouti se, doběhnouti. K tomu se ještě podrobněji vrátíme. Dovozujeme, že fázovost je zjev lexikální a že tedy nejde o tvary jednoho slovesa, nýbrž o slovesa samostatná.

Vedle postulované kategorie temporálnosti jsou u českého slovesa prokázané kategorie času, vidu, násobenosti, aktuálnosti a — bez zřetelných formálních prostředků — dějové lineárnosti. Určitý (finitní) slovesný tvar zařazujeme pod tlakem konvenčního gramatického systému jazyka v konkretním použití ve větě povinně do kategorie času (m: p: b, dělal: dělá: bude dělat), vidu (ned: d, —: . , dělal: udělal), násobenosti (j: s, —: ---, dělal: dělával), aktuálnosti (a: na, ↓ : , jde: chodí) a dějové lineárnosti (l : nel, dělá, jde, chodí: má, vznáší se, zná). Tyto kategorie jsou seskupeny hierarchicky.

Srovnáme-li kategorii vidu s kategorií násobenosti, zjistíme, že první je nadřaděna druhé. Jsou slovesné tvary nedokonavé jednoduché (viděti, vytrhávati, vytrhovati = —) a nedokonavé násobené (vídati = ----) i tvary dokonavé jednoduché (vytrhnouti, uviděti = .) a dokonavé násobené (vytrhati = ┊). Nadřaděnost kategorie vidu je patrná z toho, že dokonavostí se násobený (členitý) děj kondensuje (┊), kdežto v opačném případě by se kondensovaný děj násobil, členil (možno vyjádřit mimoslovesně: vytrhl jeden za druhým).[6]

Že jsou kategorie času[7] i kategorie dějové lineárnosti nadřaděny kategorii vidu, [123]je prokazatelné tím, že jeden z členů obou těchto kategorií vždy vylučuje jeden z členů kategorie dokonavosti a nikoli snad naopak. Je vyloučeno spojení dokonavosti a aktuální přítomnosti (dělal: dělá: bude dělat, ale udělal: 0: udělá) a spojení dokonavosti s nelineárností (dělal: udělal, ale měl: 0, znal: 0, vznášel se: 0). Poněvadž v možných spojeních logicky nelineárnost (neprůběhovost) vylučuje dokonavost (kondensaci), a nikoli naopak, a podobně poněvadž přítomnost (t. j. zahrnutí chvíle aktuální, dané promluvy) vylučuje dokonavost (kondensaci), nikoli naopak,[8] je nadřaděnost jmenovaných dvou kategorií (času a lineárnosti) nad kategorií vidu prokázána.

Vzájemný poměr kategorie času a dějové lineárnosti v hierarchii gramatických kategorií slovesa se našeho problému netýká a proto jej necháváme stranou. Předpokládáme nadřaděnost kategorie času.

Z toho, co jsme dosud uvedli, vyplývá toto pořadí kategorií:

čas:    [zahrnuta chvíle promluvy] : [vyloučena chvíle promluvy]

                                                 [minulost] : [budoucnost]

       lineárnost (na př. A zavírá B) : nelineárnost (na př. A má B)

                           nedokonavost : dokonavost

                           jednoduchost : členitost, složenost

Zbývá důležitá otázka, existuje-li také kategorie aktuálnosti. Karcevskij rozlišuje slovesa „determinovaná“ od „nedeterminovaných“[9] podle toho, zda děj slovesný je představován ve vztahu ke konkretnímu prostoru a ke konkretní situaci (dítě jde od okna ke dveřím) anebo nikoli (dítě už chodí). Je zjevné, že determinovaná slovesa představují děj aktuální, nedeterminovaná pak děj odaktualisovaný, pouhou abstrakci (Karcevskij: espèce, non indiviau). Těch několik málo sloves, která jeví zřetelné rozlišení obou členů kategorie aktualisovanosti, svědčí o tom, že v dané kategorii je důležitým poměr k prostoru. Jde totiž vesměs o slovesa pohybu (běžeti, hnáti, jeti, jíti, letěti, nésti, vésti, vézti). Je třeba uvést, že Kopečný správně vidí aktuální charakter těchto „determinovaných“ tvarů slovesa, třebas nezdůrazňuje, že jde o aktuálnost bez ohledu na časovou sféru, tak jako jde u tvarů typu chodí o neaktuálnost bez ohledu na čas. O aktuálnosti mluví však Kopečný také v jiné souvislosti. Poznamenává totiž, že na rozdíl od tvarů příznakových co do násobenosti děje (dělává) jsou tvary bezpříznakové (dělá) i „časově bezpříznakové, t. j. mohou (ale nemusí) znamenat aktuální praesens“, pokud ovšem stojí v tvaru praesentním. Soudím, že tu Kopečný dedukuje z bezpříznakovosti co do aktuálnosti slovesného děje něco, co je při užití tvaru praesentního eo ipso dáno, totiž bezpříznakovost časovou.

Praesens je v kategorii času členem bezpříznakovým. Zahrnuje se jím chvíle promluvy. Příznakově by se vylučovala. Je tedy již v samé podstatě praesentu, že jím může být vyjádřen jak slovesný děj ve chvíli promluvy aktuální, tak slovesný děj prostě co do platnosti chvíli promluvy také zahrnující (co to děláš? = ↓ : dělá v Kolbence ), — Pojem „aktuální praesens“ je již spojení dvou klasifikací: aktuálnosti a přítomnosti. Je to zúžení pojmu přítomnosti ve smyslu linguistickém, neboť v ní je zahrnuto jak vše momentánní, tak děje další, sahající do minula nebo do budoucna a dosahující někdy až rozsahu t. zv. „věčných pravd“.

[124]Abychom pochopili Kopečného termín „časově bezpříznakový“, musíme si povšimnouti toho, že mu je podobně tvar dělá „co do násobenosti bezpříznakový, t. j. může, ale nemusí znamenat násobený děj“. Je třeba si uvědomit, že Kopečnému znamená „bezpříznakový“ 1. bez formálního příznaku charakterisujícího t. zv. příznakový člen protikladu, jenž představuje danou kategorii (toto je tradiční význam pojmu; najdeme jej hned v první větě, kde jsou slovesa „násobená“ definována jako slovesa v určité formě, s určitým formálním příznakem [-ám, -vám[10]] a 2. s neutralizovaným protikladem, jenž je základem dané kategorie (což je nebývalé užití tradičního pojmu). Myslím, že je nutné obhájit lišení obou pojmů.

Můžeme tu učinit srovnání s fonologií, kde je již terminologie funkční linguistiky vypracovaná. V d (ve slově ledu) máme dentálu s příznakem protikladu znělosti (neznělá : znělá; na rozd. od t v letu). Podobně ve vídám máme sloveso viděti s příznakem (třídní příslušnosti) protikladu kategorie násobenosti (děj jednoduchý: složený, členitý, násobený; na rozd. od vidím). T (ve slově letu) je bezpříznakové v protikladu znělosti a podobně je vidím bezpříznakové v protikladu násobenosti. — Před párovým fonémem souhláskovým je v češtině protiklad znělosti neutralisován (led/t se/by), což znamená nemožnost lišit oba fonémy (a tedy slova led a let). Stejně je třeba u házím neutralisován protiklad kategorie násobenosti, ježto tu nelze lišit jednoduchý děj od děje složeného, členitého, násobeného.

Mluvit o „násobeně bezpříznakovém“ charakteru imperfektiva házet tu zjevně není na místě.

Kopečný zjišťuje také, že imperfektiva jako dělá jsou „časově bezpříznaková“, t. j. mohou, ale nemusí znamenat aktuální praesens. Bezpříznakovostí je však rozumět něco jiného: dělá je časově bezpříznakové (lépe „bezpříznakové v kategorii času“) na rozdíl od dělal nebo bude dělat. Má-li pak angličtina praesens put a minulý čas rovněž put, nemůžeme mluvit o časové bezpříznakovosti, nýbrž o neutralisovanosti protikladu. Kdyby byl protiklad takto neutralisován u všech sloves, aniž by se jinak projevoval, neexistoval by, nebylo by pak vlastně již ani lze o jeho neutralisovanosti mluvit. Jen to, že protiklad nacházíme zřetelně zastoupen u dostatečného množství sloves, nás opravňuje, abychom tu mluvili o jeho neutralisovanosti. Kopečný chce říci, že např. dělá ve větě dělá v Kolbence je v kategorii času neutralisováno, že tu mizí rozdíl mezi aktuálním praesentem a časovými sférami okolními. Tu jsme však u jádra věci. Mluví se o aktuálním praesentu. Neutralisována je však pouze aktuálnost, nikoliv praesens, který (jde o linguistický praesens!) zahrnuje chvíli promluvy, avšak časového rozsahu se jinak netýká. Ten může být úzký či široký. Třeba-li, může, jak již řečeno, vyjadřovat i obecné pravdy. Je tedy Kopečného „časově bezpříznakový“ nutno nahradit „neutralisován co do aktuálnosti“, což chceme ještě dále dotvrdit.

Vraťme se zatím ke Kopečného „bezpříznakovosti“ co do násobenosti, jíž myslí, jak jsme ukázali, neutralisovanost v kategorii násobenosti. Kopečný je nejprve (str. 151) upoután tím, že aktuální děj (co dělá?) je jeden, neaktuální však (Kde dělá? V Kolbence.), jak soudí, násobený („dělá je co do násobenosti naprosto bezpříznakové, t. j. dá se ho užít na označení děje jednoho i děje násobeného“). Násobenost tu však je rysem jiné řady. Je třeba zdůraznit, že se v této souvislosti nesmíme vyhýbat [125]velmi důkladnému pohledu na slovesa typu jíti : choditi.[11] Jde vyjadřuje jeden aktuální děj. Chodí vyjadřuje děj neaktuální, může to však být děj nečleněný (dítě už chodí) i děj členěný, násobený (chodí[vá] sem v sobotu). Vedle toho však chodí vyznačuje i násobenost aktuální (chodí kolem stolu a drží si tvář). Úsudek van Wijkův (Revue des études slaves 9, 1929, 246), že typ chodit není iterativum „příznakové“, se týká kategorie aktuálnosti, nikoli kategorie násobenosti. Chodí není nikdy synonymní se zřetelně nenásobeným jde, letí s létá atd. Chodí okolo stolu značí více přerušovaných nebo jinak ucelených jednotek chůze než jde okolo stolu, Vlaštovky létají více letů sem a tam než letí. Lišit formálně děj aktuální jednoduchý od aktuálního složeného, členitého, je možné jen u sloves typu jdu : chodím a u dokonavého typu vytrhl : vytrhal (t. zv. distributiva). Jinak je protiklad jednoduchý děj: složený děj při aktuálnosti neutralisován (na př. u házeti, u něhož je třeba přihlédnout k tomu, že nenáleží k typu choditi jíti: choditi). Tak je dělá tvar slovesa dělati, jevící neutralisovanost jak aktuálnosti (Co děláš? : Kde děláš?), tak násobenosti (dělá stůl : dělá grimasy). Sám necítím dělá v dělá v Kolbence jako vyjádření násobeného děje (souběžné s chodívá sem v sobotu), nýbrž jako děj prostý, odaktualisovaný (souběžný s dítě chodí). Lze-li vídám ho tam nebo chodí(vá) tam nahradit vidím ho tam (nebo přijde tam) často, občas, někdy, pravidelně, nelze podobně neslovesně členitost vyjádřit ve větě dělá v Kolbence.

Nenásobený čili nečleněný neaktuální děj je zejména vhodný pro charakterisaci: Dělá v Kolbence. Píše romány. Vidí dobře. Chodí žebrotou. Vidíme na uvedených příkladech, že většinou je při nečleněnosti neutralisován protiklad aktuální: neaktuální (dělá, píše, vidí vyjadřují také nečleněný děj aktuální, t. j. dělá, píše, vidí právě teď; taková neutralisace však není při chodí, srov. jde: chodí). Násobený čili členěný neaktuální děj se naproti tomu pro charakterisaci nehodí. Dělává, psává, vidívá/vídá(vá), chodívá spojují v sobě příslušnost do kategorie násobenosti i do kategorie neaktuálnosti. Zdůraznění neaktuální povahy těchto iterativ je nespornou zásluhou Kopečného příspěvku. Zajímavým vedlejším důsledkem tohoto spojení je to, že členitost, která nám při aktuálnosti připadá rovnoměrná —

 

                                    šel kolem     

                                    chodil kolem + + + + +

 

je při neaktuálnosti jaksi nerovnoměrná. —

 

                                    píše do novin    

                                    psává do novin ++   ++++   +   +

 

Je to asi důsledkem širokého pohledu neaktuálního, kdežto úzký pohled aktuální (aktualisující), soustředěný na bod, vyrovnává nepravidelnosti členění.[12] Také tento vedlejší rys činí slovesa typu psává nevhodnými pro charakterisaci. Nelze tedy souhlasit s Kopečným (str. 151), že „píše tam a tam“ má tutéž charakterisační funkci [126]jako „psává“. Tu Kopečný postuluje něco, co teprve dále chce dokázat (atemporálnost, správně neaktuálnost jak tvaru píše, tak tvaru psává). Dodejme ovšem, že není vyloučeno, že poměry v nářečích moravských jsou jiné (že šijává odpovídá středočeskému šije, nikoliv šívá), jak o tom svědčí i známé bývá = je (bytem, bydlištěm).

Povšimněme si nyní formálních prostředků, které fungují jako příznaky v kategoriích aktuálnosti a násobenosti. Jak jsou odlišeny slovesné tvary: (I) aktuální nenásobený, (II) aktuální násobený, (III) neaktuální nenásobený, (IV) neaktuální násobený? Tu je několik ukázek, od sloves formálně nejbohatších k slovesům formálně nejchudším:

 

 

 

Pozorujeme, že jedině slovesa typu jíti : choditi liší I a III, neliší však II a III. Slovesa tohoto typu a také některá dokonavá (t. zv. distributiva) liší I a II. Ve IV je příznak neaktuální násobenosti pouze potenciální. Nastupuje tam, kde nejde o charakterisaci, tedy tam, kde mluvíme o ději (nepravidelně) členěném (psává do novin), jindy pak jen pro rozlišení III a IV — Kopečného „tam se pásávají krávy“, pro vytčení neaktuálnosti. Je také patrno, že existence protikladů, a tedy i příslušných kategorií, je prokázána tím, že je dostatečné množství sloves s rozlišeným protikladem, aniž lze mluvit o rozdílu pouze lexikálním. Mate tu snad ona skutečnost, že tvar jako nosil slouží jak jako člen minulý, lineární, nedokonavý, aktuální, násobený (nosil to po dvoře a nevěděl, kam s tím), tak také jako člen minulý, lineární, nedokonavý, neaktuální, nenásobený (nosil dělníkům svačiny).[13]

Odpovídáme konečně na otázku, má-li čeština kategorii dějové aktuálnosti a jaké je její místo v hierarchii kategorií. Především máme osm sloves, kde pomocí téhož [127]formálního příznaku je tvar aktuální odlišen od neaktuálního (jde: chodí). Jiných formálních příznaků s touže funkcí u jiných sloves užito není, nýbrž protiklad aktuální: neaktuální je neutralisován. I když nepřihlédnem k obdobnému přitváření distributiv a iterativ typu vídá a dělává, počet sloves oba členy přesně rozlišujících dostatečně opravňuje tvrzení existence této kategorie. Protiklad mezi jde do školy a chodí do školy je totiž dvoustranný (společný základ jen sloveso jako mluvnická jednotka), privativní (společný základ v daném případě pojem chůze; ve jde je navíc vytčena aktuálnost této chůze), seriový (vyskýtá se u osmi sloves), takže jde o korelaci a slovesné tvary jde: chodí představují dva členy korelace, gramatické kategorie. Srovnejme s tím na př. protiklad mezi plakati a rozplakati se, zastoupený jistě u více sloves než protiklad jde: chodí. Tento protiklad není dvoustranný. Nacházíme ho i mezi čísti a začít číst, které nejsou v poměru dvou gramaticky nedílných jednotek, aniž lze snad tvrdit, že protiklad, který je mezi plakati a rozplakati se, je v čísti neutralisován. Čísti zjevně odpovídá jen prvnímu členu protikladu plakati: rozplakati se. Naproti tomu dáti odpovídá v kategorii násobenosti i aktuálnosti tomu i onomu členu protikladu jde: chodí. Bylo by možno namítnout, že tak jako protiklad plakati: rozplakati se je mnohostranný (protože je také čísti: začíti číst), je mnohostranný i protiklad jde okolo stolu: chodí okolo stolu (protože je také jde okolo stolu: jde několikrát okolo stolu). Tu však je vejde protiklad násobenosti neutralisován a násobenost děje je vyjádřena zvláštním signálem mimoslovesným. Jinými slovy: příznak, který je (na rozdíl od jde) v chodí (kolem stolu) ve tvaru a třídní příslušnosti slovesa, je ve jde několikrát přítomen rovněž, avšak mimo vlastní slovesný tvar; něco takového však není ve zmíněném začal číst, neboť tu není k četl připojen příznak, obdobný příznaku roz- se v rozplakal se. Jde několikrát je z toho hlediska jakousi variantou aktuálního násobeného chodí[14]. Pokud by snad někdo namítl, že souznačnost jde několikrát a chodí je v rozporu s tvrzenou existencí kategorie násobenosti, mohu jen poukázat na to, že také nelze popřít existenci protikladu jednotného a množného čísla proto že dva obědy lze také vyjádřit dvakrát jeden oběd. Poznali jsme tedy dvě korelace, jednou korelaci v kategorii aktuálnosti, jejíž existence je tímto prokázána, po druhé protiklad v kategorii násobenosti.

Důležité je, jak už bylo podotknuto, Kopečného zjištění, že iterativa (Kopečný říká raději „příznaková co do násobenosti“) typu jídá, psává, brává, pásává se nemohou znamenat aktuální přítomnost. Zaujat pohledem na fakta časová, opomíjí však podotknout, že všechny tyto tvary jsou neaktuální bez ohledu na čas. Odpovídají totiž tyto tvary typu chodívá (v tmavých šatech), nikoli (aktuálnímu) chodí (kolem stolu) nebo neaktuálnímu chodí (v tmavých šatech). Neaktuálnost minulá nebo budoucí neznamená však atemporálnost. Z toho tedy dále vyplývá, že vedle osmi sloves, která zřetelně odlišují aktuálnost od neaktuálnosti (jde do školy: chodí do školy) a jednoduchost děje od násobenosti (jde kolem stolu: chodí kolem stolu) — ačkoli k obému rozlišení užívají týchž prostředků — rozlišují aktuálnost od neaktuálnosti přesně i iterativa, t. j. příznakové členy korelace násobenosti. Házím na příklad vyjadřuje aktuální děj členěný (ale také jednoduchý, protože tu je protiklad násobenosti [128]neutralisován), avšak házívám jen neaktuální děj členěný, několikanásobný, několikanásobně opakovaný. Házím je pak i tu členem bezpříznakovým, vyjadřujícím neaktuální děj prostý. (Jak si vydělává na živobytí? Dělá v Kolbence. Kope. Hází uhlí.)

 

Nyní konečně můžeme odpovědět na otázku, zda existuje v češtině kategorie atemporálnosti. Kopečný uvádí na důkaz toho tvary dělá (v Kolbence), jídá, psává, brává, pásávají se. Existenci kategorie nelze však prokázat pouhým dovozením jistých rysů u určitých tvarů. Gramatická kategorie je součástí mluvnického systému jazyka. Systém pak je systémem právě jen proto, že ho tvoří distinktivni, funkční protiklady. Protiklady jsou silou působící soudržnost jednotek, silou vytvářející z nich systém. Ptáme se tedy, které jsou to ty druhé členy protikladů, v nichž je jedním členem dělá (v Kolbence), jídá, psává, brává, pásávají se. Je-li dělá v Kolbence atemporální, pak je dělal v Kolbence temporální; je-li jídá atemporální, pak jsou temporální jí a rovněž i jedl. Jsou však tyto členy v korelačním poměru? Jsou to členy jedné gramatické kategorie?

Pár dělal-dělá k tomu neukazuje, neboť tu jde o poměr dvou různých členů kategorie času. Že neaktuální praesens znamená něco, co platí nikoli právě jen ve chvíli promluvy, nýbrž obecně v době, do níž promluva také spadá, jsme již ukázali. Jen sekundárním důsledkem je tedy atemporálnost tohoto tvaru, což však není nic jiného než právě jen obecná platnost, platnost i ve chvíli promluvy.

Všimněme si druhého páru, jí-jídá. Tu máme sice shodné členy kategorie času (přítomné), je tu však rozdíl v tom, že v jídá je děj násobený, kdežto jí je jak v kategorii aktuálnosti, tak v kategorii násobenosti neutralisováno. Při jídá je ovšem opět při neaktuálním praesentu sekundárním důsledkem atemporálnost. O samostatnou gramatickou kategorii tu tedy nejde.

Všimněme si nyní vzájemných kolisí u dalších těchto kategorií, jejichž existenci jsme prokázali. Dokonavost s neaktuálností nekoliduje. Děj může být současně vyznačen jako neaktuální i jako pojatý souhrnně, „kondensovaně“. Jestliže pohled aktuální je pohled do hloubky () a pohled neaktuální naopak pohled do šířky (), očekáváme, že bude možný pohled do hloubky na bod, v nějž se děj kondensuje (), kdežto pohled do šířky na bod že bude protimluvem (). Přesto ukazuje věta vrána vráně oči nevyklove, že i neaktuální děj může být stylisován dokonavě. Je to tehdy, když pozornost mluvčího není tolik upjata na děj vlastní, na jeho kvalitu a vůbec na jeho charakteristické složky,[15] jako spíše na určitou jeho část, převážně konečnou, výsledkovou. Nahradíme-li nevyklove tvarem neklove, cítíme, že jsme tím přesunuli důraz s té části činnosti, jíž se skutečně přivozuje slepota, na činnost vlastní a na znaky, které ji skládají. Ještě zřetelněji se to projeví, srovnáme-li spojení hluk, jako když se strom kácí a hluk, jako když se strom skácí, kde ovšem jde po každé o zvuk jiný (první: praskot větví vzájemně se o sebe lámajících nebo svist větví vzduchem; druhý: dunivý dopad).[16]

[129]Neaktuální děj, pojatý dokonavě, může přitom být členitý. Vedle jako když vytrhne, jako když vyhodí, s obecnou, neaktuální platností, si dovedeme docela dobře představit i věty jako když vytrhá, jako když vyhází, opět s platností obecnou.

V obou případech je neaktuálnost možná ve všech časech, takže nás užití v přítomném čase nesmí svádět k postulování existence kategorie (a)temporálnosti. Stačí tento příklad: Chodili spát nemytí, ani se neodstrojovali. Jak přišli, tak si lehli. Že chodili je tu neaktuální, je zjevné a neaktuální je tenor celé věty. Jak přišli zdůrazňuje mluvčího pohled na konečnou část příchodu. Jak přicházeli by zdůrazňovalo pohled na děj samotný, případně jeho kvalitu, nešlo-li by o důraz na členitost děje (v gramatické kategorii jinak neutralisovanou, na př. pořadí příchodů, což je také kvalita děje).

Zmínili jsme se již dříve o tom, že kolise přítomnosti s dokonavostí znemožňuje existenci dokonavých tvarů v přítomném čase. Z uvedeného vyplývá, že se tak děje jen při aktuální přítomnosti. Při neaktuální přítomnosti kolise není, protože pohled do šířky nevadí základnímu pojmu zahrnování (chvíle promluvy) jako pohled do hloubky, který se soustřeďoval jen na bod. Jestliže nevezmeme toto v úvahu, připadají nám tvary nevyklove, usteleš, lehneš atd. jako tvary dokonavé budoucí. Skutečně bychom o aktuálním ději budoucím mluvili dokonavě stejnou formou (Tu máš všecko, co potřebuješ na spaní; jak si usteleš, hned usneš). Nemáme zvláštní budoucí formu od této neaktuální přítomné formy odlišenou (jakési *budeš si ustlati). Dodatkové signály, jako větný a situační kontext, jakož i intonace, tu minimalisují dvojsmyslnost. Existenci dokonavosti současně s neutrálním praesentem prokázal a proti E. Seidelovi (Slavia 17, 1939/40, 1n.) dobře obhájil Kopečný ve svém druhém příspěvku. Nelze tu ovšem zase mluvit o dokonavosti při atemporálnosti, neboť tato není žádnou mluvnickou kategorií a podobný způsob užití dokonavých tvarů, jak ukázáno, je i v jiných časech.

Poněkud jiného druhu jsou zdánlivě futurální tvary v neaktuální funkci, jíž se vyjadřuje schopnost. Řeknu-li já to tak pěkně nenapíšu, nechci říci, že se to chystám napsat. Význam věty je prostě nejsem schopen, neumím to tak pěkně napsat, tedy význam neaktuální. I zde je důraz na výsledku činnosti (srovn. já to tak nepíšu — důkaz na kvalitě činnosti, na způsobu jejího provádění).[17] Na rozdíl od zmíněného („gnomického“) užití dokonavých tvarů tu do značné míry působí pojetí futurální, jak je patrno z toho, že nelze podobně říci Já to tak pěkně nenapsal s významem neuměl napsat. Poněvadž podobný zjev najdeme i v jiných jazycích,[18] lze soudit, že tu mluvčí zcela subjektivně stylisuje obecný (t. j. neaktuálně přítomný) fakt budoucím časem, protože je zaujat případným budoucím důkazem svých slov. Podobně, zaujat svou hrozbou, t. j. myšlenkou případné budoucí odplaty, stylisuje mluvčí i příčinu, která ho k hrozbě vede, budoucím tvarem (ty se mi budeš vysmívat? = tak ty se mi vysmíváš?). Ze stejných, subjektivních důvodů stylisuje mluvčí minulou událost prostředky, jimiž se zahrnuje chvíle promluvy (tvary praesentní, také však dokonavé praesens, známé z užití neaktuálního), prostě proto, že je zaujat živostí, zdánlivě malou vzdáleností od chvíle promluvy toho, co líčí. Úvod, vytýkající minulost jako jakési předznamenání, situace nebo i jen výpravná intonace jsou dostatečným signálem [130]transposice. O tom pěkně pojednal Kopečný ve svém druhém příspěvku.[19]

Že já to tak pěkně nenapíšu je alespoň formálně čas budoucí, usuzuji z uvedené již nemožnosti minulé paralely. Většinou však minulá paralela je možná, což ukazuje na lexikalisaci nového tvaru počatého z přesunu futura v praesens. Tak řekneme kolik vypije denně? i kolik vypil denně? Podobně užijeme slovesných tvarů spotřebovati a vykouřiti. Přechod mezi oběma typy, lexikalisovaným a nelexikalisovaným, je však nenáhlý. Vykouří padesát cigaret (které uvádí Kopečný) nezdůrazňuje tak schopnost, jako spíše konečný, souhrnný bod neaktuálního děje, souhrn činnosti. Kolik vykouří? je už blíže významem k je schopen vykouřit. Lexikalisace je dokonána různou měrou. K unesu, usednu, udržím, to nesnesu (= nesnáším, nejsem s to trpět), sloven. poznať (= býti schopen rozlišit, tedy znát) máme tvary minulé, avšak nikoli tvar budoucí. Tu musejí tyto tvary posloužit také (včera jsem to ještě neuzvedl, dnes to ještě neuzvednu, zítra to už, doufám, uzvednu). Naproti tomu slýchám už i futura jako budu dovést k dovedu.[20]

Jediným případem, kdy toto „schopnostní“ futuro-praesens je v tvaru nedokonavém, je lidové to bude stačit s významem to postačí, dostačí, stačí, a to půjde s významem jde, je možné. Tu je, myslím, zaujetí mluvčího budoucím důkazem hmatatelné. Snad sem hledí i to bude málo, nejde-li spíše o futurum nejistotné, o němž nyní pojednám.

V tom, co jsem uvedl, jsme poznali možnost jakožto uskutečnitelnost děje, uskutečnitelnost díky schopnosti nebo nepřítomnosti překážek, řekl bych uskutečnitelnost vnitřní i vnější. Je však také možnost spíše modální, totiž domnělá prokazatelnost (ale přece jen nejistota) reálnosti, aktuálnosti, platnosti toho, co se vypovídá. Jsou to typy, vyjádřené ve větách co mohu udělat, [udělám] (t. j. udělám, co je v mých silách nebo v čem mi není bráněno) a [nikdy se neví,] co může udělat (t. j. co třebas, možná udělá). I tu je známá stylisace budoucím časem: Vy to budete znát, vědět. To bude jeho sestra. Vezměte ji s sebou na plovárnu, ona bude umět plovat. Protože jde o funkci nemodifikující význam slovesa nebo subjektivní jeho pojetí, ale o funkci modální, nelze tu očekávat lexikalisaci, a tedy ani ne vyjádření stejné nejistoty v minulosti.[21]

V uvedených větách je futurální tvar neaktuální. Je to patrné z podobných vět, kde protiklad v kategorii aktuálnosti neutralisován není. Mařenka už bude chodit do školy je buď 1. neaktuální futurum nebo 2 neaktuální (odpovídá na otázku co dělá?, nikoli co dělá právě teď?) nejistotné praesens. Naproti tomu u jiného slovesa než u jdu : chodí a sedmi ostatních je protiklad v kategorii aktuálnosti neutralisován: byl vždycky takový chytrý, to už teď bude nejméně psát do novin (t. j. pravděpodobně píše, neakt.) — Copak asi zrovna ted dělá? No, počítám, že teď bude psát úkol, jsou čtyři hodiny (t. j. pravděpodobně zrovna teď píše). Stejně i děj aktuální násobený může být stylisován tímto nejistotným futurem: teď bude, počítám, chodit kolem stolu a hledat to (t. j. pravděpodobně zrovna teď chodí, několikrát jde.)

Není dokladu pro podobné užívání tvarů budoucích dokonavých. Nejistou přítomnost by ovšem bylo theoreticky možno stylisovat dokonavě jen při současné neaktuálnosti (vrána vráně oči nevyklove), neboť aktuálnost v přítomnosti s dokonavostí [131]koliduje, jak již bylo ukázáno. Proč ve větách tohoto druhu nemůže být přítomná nejistota vyjádřena tvarem budoucím, je zajisté dáno důvody formálními. Pokud sloveso zůstává dokonavým, není možno spojit je s příznakem budoucího času. Bude připojit nelze a jinak je vyklove nejen neaktuálním tvarem přítomným, ale také dokonavým tvarem budoucím. Je zajímavé, že — jak se zdá — nedokonavá futura s po- (jako ponesu, půjdu) se vzpírají této nejistotné praesentní funkci. „Co asi zrovna teď dělá? No, teď půjde do školy, jsou čtyři hodiny. Podívej se z okna, třeba ho uvidíš.“ je příklad, kde by bylo těžko tvrdit, že teď půjde = teď zrovna asi jde, už je na cestě, a ne = vbrzku půjde, každou chvíli půjde. Tím nesnadnější by to bylo při ponese, povede atd. (t. j. ponese = asi teď zrovna nese?). Je patrno, že mezi nedokonavostí těchto futur a dokonavostí je jistá spojitost, o jejíž vystižení se tu nepokouším. Poznamenávám, že je to snad více než pouhá spojitost formální podobnosti. Upozorňuji jen na to, že u všech sloves s nedokonavým futurem s po- máme imperativy s po-, zdůrazňující směr děje k mluvčímu (pojď sem) nebo ve společnosti s mluvčím (pojď se mnou). Tak na př.: pones to sem, polez sem nahoru (ale lez tam dolů). Takové po- je i v imperativu poslyš, co ti povím, kdežto poslouchej/poslechni jsou v tomto ohledu neutrální. — Dodejme ještě, snad zbytečně, že nelineárnost koliduje s dokonavostí, což je ovšem někdy další důvod, proč dokonavé tvary u některých sloves nenacházíme.

Ke konci poukazuji na dvě drobnosti. Také ve větě jako tatínek jde do kostela každou neděli jde o děj neaktuální, což překvapuje, uvědomíme-li si, že jsme dosud hleděli na jde jako na tvar výhradně aktuální. Neutralisován bývá protiklad aktuální: neaktuální jen v přenesených, nelokálních významech těchto sloves (lokálního typu) jdu: choditi; hodinky jdou dobře, jak se vám vede. Je to patrné na příklad ze spojení hodiny přestaly jít a přestal chodit. Nelokální slovesa mají také nedokonavé futurum opisné (bude nést, na př. bude nést odpovědnost vedle ponese odpovědnost; ty budeš vést knihy a já si budu všímat krámu vedle poneseš; až se vám bude vést lépe vedle povede). Ve funkci lokální je jen futurum s předponou po- (kam to ponesete?). Je však jen půjdou, snad proto, že pro dnešní jazykové povědomí půjdu není tvar obdobný k ponesu, povedu, nýbrž tvar supletivní, asi tak jako budu a byl ke jsem (tak i půjdu a šel ke jdu). Podobné věty v přítomném čase (nese odpovědnost, vede knihy, vede se mu dobře) ukazují neaktuální charakter těchto tvarů (slov. má zřetelně neaktuální: Ako sa vám vodí?) — Vrátíme-li se k větě tatínek jde do kostela každou neděli, vidíme však, že tu není nelokální jde (jako v hodiny jdou, už to jde). Význam je však přesto neaktuální, jak je patrno z toho, že se uvedená věta neliší významem od věty tatínek chodí do kostela každou neděli. Vysvětlení je toto: V první větě je jeden aktuální děj vzat za vzor, představen jako ukázka děje neaktuálního. Frekvence aktuálních dějů je vytčena výrazem každou neděli. Máme tu individuum jako představitele druhu (podobně, jako u jmen).

Dokonavá slovesa zvaná distributiva nejsou zvlášť vhodná jako důkazy pro atemporálnost v češtině. Nesmíme se však proto domnívat, že u nich je snad neaktuální platnost předem vyloučena. Stačí citovat z Příručního slovníku: Příroda pokácí mnoho předsudků a nešvar špatného vychování (Durd.). Zde pokácí = jeden za druhým (t. j. distributivně) skácí, nikoli v budoucnu, ale kdykoli je k tomu příležitost.[22]

[132]Že jde o násobený děj, ukáže srovnání slovesa pokácel, vytrhal a chodí kolem stolu, pásávají se tam krávy. Tím, že tu řada dějů spadá do jednoho časového úseku (což je dáno právě dokonavostí), není ještě řečeno, že jde o děj jeden. K mylnému závěru tu svádí termín ‚násobený‘, který je ovšem vhodnější pro členitost sukcesivní (chodil, vídal + + + +), než pro členitost časově nerozvrženou, nerozlišenou (vytrhal,

           +

           +

pokácel   ). Také není členitost u distributiv jev pouze průvodní, sekundární, protože

           +

           +

tu nejde nutně o činnost, kterou lze vykonat po částech.[23] Vlasy lze vytrhnout i vytrhat, tedy činnost provést najednou i po částech. Je nesporné, že distributivem se vytýká právě tato členitost.

 

Závěrem konstatuji, že čeština nezná gramatickou kategorii atemporálnosti, avšak zná kategorie lineárnosti, času, vidu, aktuálnosti a násobenosti. Je-li slovesný tvar neaktuální v čase praesentním, je funkce ovšem atemporální, lépe nadčasová,[24] to však vyplývá z povahy mluvnického praesentu.

Pokusil jsem se ukázat, jak k prokazování mluvnických faktů je možno, ba nutno, užívat co největší měrou metod, které si úspěšně vypracovala fonologie. Protože terminologie v tomto oboru české mluvnice není dostatečně propracovaná, navrhuji, aby se přijal zčásti již užívaný termín ‚kategorie násobenosti‘, aby se však apriorně neodmítaly pracovní termíny iterativum pro násobené sloveso nedokonavé a distributivum pro násobené sloveso dokonavé. Vyhýbat se termínu ‚iterativum‘ je po mém soudu zbytečným ústupkem funkční linguistiky historickému jazykozpytu minulého století, kdy byl tak pojmenován určitý způsob tvoření podle jednoho z možných svých významů, bohužel právě podle toho nejméně častého.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 3, pp. 121-132

Previous Jan Mukařovský: K premiéře Vančurovy Josefiny

Next Ctirad Bosák: Sovětský nástup proti linguistickému idealismu